2. Teoretická východiska práce
2.2 Testování motorických schopností
Motorické schopnosti dle Měkoty a Novosada7 můžeme chápat jako obecné vlastnosti, které jsou podkladem pro výkonnost v jednotlivých pohybových disciplínách. Pohybové schopnosti a na nich závislé pohybové dovednosti jsou dle nich základem, na kterém je možné budovat sportovní výkon.
Perič chápe pohybové schopnosti jako „relativně samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti, v níž se také projevují.“ 8
Oba tito autoři se shodují na základním rozdělení pohybových schopností na:
(1) kondiční – síla, rychlost, vytrvalost; (2) koordinační – koordinace, pohyblivost.
5 Ibid. str. 333
6 Ibid.
7 MĚKOTA, K a J NOVOSAD. Motorické schopnosti. 1. 2005. ISBN 80-244-0981-X.
8 PERIČ, Tomáš. Sportovní trénink. Praha: Grada, 2010. str. 16
Hierarchické uspořádání motorických schopností ukazuje obrázek 3.
Obrázek 3 Hierarchické uspořádání motorických schopnosti 9
Samotné testování pohybových schopností můžeme dle Beana10 rozdělit na: (1) testy všeobecné, které diagnostikují obecné schopnosti atleta a jsou jednoduché k porovnání mezi ostatními. Nekorelují tolik se samotným výkonem jako testy speciální. Příklady těchto testů jsou například skok daleký z místa, autový hod plným míčem, člunkový běh na 5x10 m; (2) testy speciální, měřící hodnoty, které jsou těsně spojené se soutěžním výkonem. Korelace těchto testů s výkonem v závodu jsou daleko vyšší než u všeobecných testů. Příkladem je vrh koulí závodní hmotností z místa, 50 m letmo nebo skok do dálky z osmi běžeckých kroků.
9 MĚKOTA, K a J NOVOSAD. Motorické schopnosti. 1. 2005. ISBN 80-244-0981-X.
10 BEAN, A. The complete guide to strength training. 3. London: A & C Black Publishers, 2005. ISBN 0-7136-6040-6.
2.2.1 Testování silových schopností
Rozdělení testů silových schopností odpovídá druhům silových schopností, které definuje Perič11 jako (1) dynamickou sílu, která se vyznačuje pohybem hybného systému nebo jeho částí a (2) statickou sílu, jejíž podstatou je izotonická kontrakce svalu. Dynamickou sílu dále dělí na výbušnou, rychlou, vytrvalostní a maximální.
Testy na výbušnou sílu rozděluje Čelikovský12 na testy horních a dolních končetin. Pro horní končetiny uvádí testy, jako je například hod míčem jednoruč, hod plným míčem horním obloukem obouruč a vrh činkou obouruč od prsou. Pro testy explozivní síly dolních končetin uvádí skok daleký z místa a vertikální výskok s dosahem.
Testování dynamických silových schopností rozdělují Havel s Hnízdilem13 na:
1) Testování rychlostně silových schopností – přednožování v lehu na zádech;
2) Testování explozivně silových schopností – skok daleký z místa, hod plným míčem obouruč;
3) Testování vytrvalostně silových schopností – opakované shyby, leh-sedy, kliky ve vzporu ležmo.
Testování statických silových schopností probíhá nejčastěji formou různých výdrží, jako je například shyb. Tento způsob testování je výhodný především kvůli tomu, že nevyžaduje specifické nástroje, jako je například ruční dynamometr.14
Havel a Hnízdil15 rozdělují testy statických silových schopností na jednorázové a vytrvalostní. Mezi jednorázové patří například ruční dynamometrie hodnotící krátkodobou staticko-silovou schopnost flexorů ruky, nebo zádová dynamometrie, která testuje sílu vzpřimovačů trupu. Jako vytrvalostní testy statických silových schopností autoři uvádí výdrž ve shybu a výdrž v záklonu v sedu pokrčmo.
11 PERIČ, Tomáš. Sportovní trénink. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2118-7.
12 ČELIKOVSKÝ, Stanislav. Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu. Praha: SPN, 1990.
13 HAVEL, Z. a J. HNÍZDIL. Rozvoj a diagnostika silových schopností. Ústní nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 2009.
14 GRUBER, Dominik. Vytvoření zásobníku motorických testů používaných v tělesné výchově. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2011.
15 HAVEL, Z a J HNÍZDIL. Rozvoj a diagnostika silových schopností. Ústní nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 2009.
Pro statické testy volí Čelikovský16: (1) výdrž ve shybu na hrazdě podhmatem; (2) výdrž ve skrčení připažmo podhmatem s velkou činkou; (3) výdrž v sedu pokrčmo, kdy jsou chodidla fixovaná k zemi, záklon trupu svírá se zemí úhel cca 40° a ruce jsou v týl;
a (4) výdrž v různých formách přednosů nebo v přednožení.
2.2.2 Testování rychlostních schopností
Strukturu silových schopností a jejich testování rozděluje Havel17 na rychlosti reakční a realizační, přičemž reakční rychlost dle něj představuje schopnost rychle zahájit nebo provést krátkodobou činnost, či reagovat na signály a ostatní podněty. Rychlost realizační pak rozděluje na rychlost cyklickou, acyklickou a rychlost komplexního pohybu. V jeho struktuře dále rozděluje rychlost cyklického pohybu na: (1) rychlost akcelerace;
(2) rychlost frekvence; (3) rychlost se změnou směru.
Reakční rychlost můžeme dále dle Pavlíka18 rozdělit na (1) jednoduchou reakci, kdy sportovec ví, jak na daný signál reagovat; a za (2) složitou reakci, kdy sportovec reaguje na situaci jako je například pohyb soupeře nebo míče.
Diagnostika rychlostních schopností může probíhat v laboratorních podmínkách za využití reaktometrů, mikrospínačů a fotobuněk, kde výsledky můžeme měřit na tisíciny sekundy, nebo také v terénu. Jelikož laboratorní podmínky jsou většinou dostupné spíše pro starší sportovce na vyšších úrovních, je vhodné provádět testy v přirozeném prostředí. Testy v terénu jsou jednoduché a finančně nenáročné, a proto jsou ideální volbou pro diagnostiku rychlostních schopností mladých atletů.19
16 ČELIKOVSKÝ, Stanislav. Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu. Praha: SPN, 1990.
17 HAVEL, Zdeněk. Rozvoj a diagnostika rychlostních schopností. Ústní nad Labem: Univerzita J. E.
Purkyně, 2010. ISBN 978-80-7414-323-6.
18 PAVLÍK, J., M. SEBER a J. STOCHL. Vybrané kapitoly z antropomotoriky. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2010.
19 ALRICSSON, M., K. HARMS‐RINGDAHL a S. WERNER. Reliability of sports related functional tests with emphasis on speed and agility in young athletes. Scandinavian Journal of Medicine & Science in Sports [online]. 2001, 11(4), 229–232. ISSN 1600-0838.
Pro testy reakční rychlosti volí Havel20 například zachycení plochého pravítka rukou nebo zachycení padající gymnastické tyče. V těchto testech se provádí pro větší přesnost několik pokusů, ze kterých se vypočte aritmetický průměr. Mezi testy komplexních rychlostních schopností řadíme například střelbu na koš za čas, cvičení reakce na míč.
Testování realizačních schopností může probíhat několika způsoby. Eurofit test například využívá tappingu paží, která sleduje frekvenční rychlost horních končetin.21 Pro více specifické testy k atletice můžeme využít například test běhu na 50 metrů s pevným startem, nebo běh na 20 metrů s letmým startem. Pro zapojení rychlosti při změně směru je vhodný test člunkového běhu na 4x10 metrů. Za nejvíce komplexní test rychlostních schopností považuje Havel22 běh k očíslovaným medicinbalům.
2.2.3 Testování vytrvalostních schopností
Pojem vytrvalostní schopnosti můžeme podle Dovalila23 vysvětlit jako „komplex předpokladů provádět činnost požadovanou intenzitou co nejdéle, nebo co nejvyšší intenzitou ve stanoveném čase.“
Dovalil ve své struktuře vytrvalostních schopností rozděluje vytrvalost dle převážné aktivace energetických systémů, viz obrázek 4.
Obrázek 4 Vymezení vytrvalostních schopností podle převážné aktivace energetických systémů24
20 HAVEL, Zdeněk. Rozvoj a diagnostika rychlostních schopností. Ústní nad Labem: Univerzita J. E.
Purkyně, 2010. ISBN 978-80-7414-323-6.
21 OJA, P. a B. TUXWORTH. Eurofit pro dospělé: hodnocení zdravotních komponent tělesné zdatnosti.
Praha: Karolinum, 1997.
22 HAVEL, Zdeněk. Rozvoj a diagnostika rychlostních schopností. Ústní nad Labem: Univerzita J. E.
Purkyně, 2010. ISBN 978-80-7414-323-6.
23 DOVALIL, Josef. Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia, 2009. ISBN 978-80-7376-130-1. str. 29
24 Ibid.
Perič25 ve své struktuře vytrvalostních schopností uvádí obdobné rozdělení dle doby trvání pohybové činnosti, ale jeho dělení vyplývá ještě z dalších hledisek:
1) Dle účasti svalových skupin – celková a lokální vytrvalost;
2) Dle typu svalové kontrakce – dynamická a statická vytrvalost;
3) Dle podílu uvolněné energie aerobně či anaerobně.
Hnízdil a Havel26 ve své publikaci přidávají dále rozdělení vytrvalostních schopností podle účelového kritéria, které rozděluje vytrvalost na základní a speciální. Základní dle nich je taková vytrvalost, která se projevuje ve všech pohybových činnostech a není spojena s konkrétní pohybovou aktivitou. Speciální vytrvalost je nadstavbou vytrvalosti základní a jejím účelem je dosažení nejlepšího možného výsledku ve specifické sportovní disciplíně.
Dle prostředí můžeme testování opět rozdělit na testy laboratorní a terénní, přičemž dle Měkoty27 se v praxi využívá nejvíce terénní testování, které je v případě výkonných atletů doplněno o laboratorní měření. Terénní testy mají ve většině případů výkonový charakter, kde dosažený výkon a jeho srovnání s normami či předešlým testováním určuje úroveň vytrvalostních schopností. Méně dostupné a časově více náročné je laboratorní vyšetření, které nabízí standardní podmínky pro přesnější měření.28
Hájek29 rozděluje testy vytrvalostních schopností:
1) Ve statickém režimu práce – Měří čas, po který je sportovec schopen odolávat určitému odporu, který by neměl přesahovat 50 % maxima.
2) V dynamickém režimu práce – Testovaný má zadaný pohybový úkol, který provádí buďto do selhání, nebo za stanovený čas.
25 PERIČ, Tomáš. Sportovní trénink. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2118-7.
26 HNÍZDIL, J. a Z. HAVEL. Rozvoj a diagnostika vytrvalostních schopností. 2012. ISBN 978-80-7414-476-9.
27 MĚKOTA, K. a J. NOVOSAD. Motorické schopnosti. 1. 2005. ISBN 80-244-0981-X.
28 HNÍZDIL, J. a Z. HAVEL. Rozvoj a diagnostika vytrvalostních schopností. 2012. ISBN 978-80-7414-476-9.
29 HÁJEK, J. Antropomotorika. 2. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2012. ISBN 978-80-7290-598-0.
Autoři Měkota30 a Hnízdil31 se shodují v rozdělení testů vytrvalostních schopností na testy výkonové a zátěžové. Výkonové testy jsou hodnoceny na základě výsledku testované pohybové činnosti, načež testy zátěžové jsou skórovány dle míry odezvy organismu na určité zatížení. Výkonové testy dělí Hnízdil32 dále na:
1) Testy lokální statické vytrvalosti – výdrž ve shybu, výdrž v hrudním záklonu v lehu na břiše;
2) Testy lokální dynamické vytrvalosti – opakované shyby, kliky ve vzporu ležmo, přednožování v lehu na zádech, opakovaný leh-sed;
3) Testy globální vytrvalosti – Harvardský test, dvanáctiminutový běh (Cooperův test).
Zátěžové testy dle účelu rozdělili Máček a Radvanský33 na (1) obecná funkční vyšetření, která měří VO2 max, SF max a VE max a poukazují na schopnost zvládat cyklické vytrvalostní sporty; a za (2) speciální testy pro určení trénovanosti, jenž zařazují zátěž, která je velmi podobná zatížení při závodě, příkladem je test na určení anaerobního prahu.
Pro testování vytrvalostních schopností můžeme využít několik možných variant, které mohou být pro trenéry více či méně dostupné. Ačkoliv je trendem využívat více laboratorního testování, je naprosto jisté, že můžeme trénovat a diagnostikovat naše svěřence se skvělými výsledky i bez nich.34
2.2.4 Testování koordinačních schopností
V pojetí definice koordinačních schopností se mnoho autorů liší. Perič35 vysvětluje koordinační schopnosti jako most mezi ostatními pohybovými schopnostmi. Koordinaci popisuje z hlediska sportovního tréninku jako vnitřní řízení pohybu, přičemž pojem obratnost pojímá jako vnější projev koordinace. Bursová a Votík36 popisují koordinační
30 MĚKOTA, Karel a Petr BLAHUŠ. Motorické testy v tělesné výchově: příručka pro posl. stud. oboru tělesná výchova a sport. 1. Praha: SPN, 1983.
31 HNÍZDIL, J. a Z. HAVEL. Rozvoj a diagnostika vytrvalostních schopností. 2012. ISBN 978-80-7414-476-9.
32 Ibid.
33 MÁČEK, M a J RADVANSKÝ. Fyziologie a klinické aspekty pohybové aktivity. Praha: Galén, 2011.
34 SEILER, Stephen. A Brief History of Endurance Testing in Athletes. Roč. 2011.
35 PERIČ, Tomáš. Sportovní trénink. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2118-7.
36 VOTÍK, Jaromír a Marta BURSOVÁ. Přehled metod stimulace motorických schopností. 1. Plzeň:
Západočeská univerzita, 1994. ISBN 80-7043-114-8.
schopnosti jako psychomotorické předpoklady jedince k pohybové činnosti a rozdělují koordinační schopnosti na: (1) obratnostní; (2) rovnovážné; (3) rytmické; (4) reakčně rychlostní a (5) pohyblivostní.
Perič37dělí koordinaci na obecnou a speciální, přičemž obecná dle něj znamená schopnost provádět mnoho motorických dovedností, které nejsou specifické pro sportovní disciplínu. Speciální je schopnost provádět pohyby v určité sportovní disciplíně, a to precizně a bez chyb. Koordinace je dle něj z hlediska struktury velmi komplikovaná a skládá se z mnoha jednotlivých složek. Za nejdůležitější součásti Perič38 považuje:
(1) schopnost spojování pohybů; (2) orientační schopnosti; (3) schopnost rozlišení polohy a pohybu těla a jeho částí; (4) schopnost přizpůsobování pohybu; (5) schopnost reakce; (6) schopnost rovnováhy; (7) rytmická schopnost; (8) učenlivost.
Diagnostika koordinačních schopností je dle mnoha autorů včetně Kohoutka39a Měkoty40 velmi složitá, a to díky mnoha jednotlivým složkám, ze kterých je koordinace složena.
Pro testování Perič41 i Měkota42 zohledňují především tato kritéria: (1) složitost pohybového úkolu; (2) přesnost a rychlost provedení; (3) přizpůsobivost a učenlivost.
Měkota a Blahuš43 pro testování koordinačních schopností využívají několik podtestů, které spadají pod jednotlivá kritéria. Příkladem je vertikální skok s rotací, skok na cíl, sestava s tyčí, překážkové dráhy. Perič44 pro testy koordinace uvádí Jacíkův test, překážkovou dráhu, rovnováhu na lavičce, skok daleký vzad, hod na cíl míčkem a běh k metám se změnami směru.
37 PERIČ, Tomáš. Sportovní příprava dětí. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-4218-2.
38 PERIČ, Tomáš. Sportovní trénink. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2118-7.
39 KOHOUTEK, M. Koordinační schopnosti dětí: výsledky čtyřletého longitudinálního sledování vývoje vybraných somatických a motorických předpokladů dětí ve věku 8-11 let. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu, 2005. ISBN 80-86317-34-X.
40 MĚKOTA, Karel a Petr BLAHUŠ. Motorické testy v tělesné výchově: příručka pro posl. stud. oboru tělesná výchova a sport. 1. Praha: SPN, 1983.
41 PERIČ, Tomáš. Sportovní příprava dětí. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-4218-2.
42 MĚKOTA, Karel a Petr BLAHUŠ. Motorické testy v tělesné výchově: příručka pro posl. stud. oboru tělesná výchova a sport. 1. Praha: SPN, 1983.
43 Ibid.
44 PERIČ, Tomáš. Sportovní příprava dětí. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-247-4218-2.
2.2.5 Testové baterie
Pro testování pohybových schopností dětí a mládeže je vhodné využít testové sestavy, tzv. baterie, kterou lze použít v terénních podmínkách.45 Testových baterií existuje několik po celém světě a pomáhají zjišťovat pohybovou výkonnost jak ve školách, tak v různých sportovních oddílech. Příklady testových baterií z různých zemí ukazuje tabulka 1.
Tabulka 1 Terénní testové baterie fyzické zdatnosti dětí a adolescentů46
45 CASTRO-PINERO, J, E ARTERO a Romero ESPANA. Criterion-related validity of field-based fitness tests in youth: A systematic review. 2009.
46 Ibid.
Sestavování testových baterií má především za účel stanovení výkonnosti a určení tělesné zdatnosti, přičemž většina baterií jako jsou například Eurofit a Unifit jsou standardizované a ověřené několika státy.47
Kolimechkov48 ve svém systematickém přehledu uvádí tři testové baterie, které jsou nejvíce využívány po celém světě: Eurofittest, Fitnessgram a Alpha – Fit. V tabulce 2 níže můžeme vidět porovnání těchto testů a výčet jejich jednotlivých subtestů a antropometrických měření.
Tabulka 2 Srovnání terénních testových baterií pro děti a adolescenty: Eurofit, FitnessGram a Alpha-fit49
Testová baterie, kterou využívá ČAS pro testování všeobecné pohybové výkonnosti členů SpS, je blíže specifikována v kapitole 2.3.3.
47 SLEPIČKOVÁ, I. Sport a volný čas: vybrané kapitoly. 2. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 8024610396.
48 KOLIMECHKOV, Stefan. Physical fitness assessment in children and adolescents: a systematic review.
Bulgaria: European Journal of Physical Education and Sport Science, 2017.
49 Ibid.