Ze stávajících reglementace zástavy je možno dovodit jenom základní pravidla pro zástavu podniku. Právní úprava postrádá nutný akcent na odlišnosti zástavy podniku, což způsobuje určitou nepředvídatelnost výsledku této dispozice.
Jednou z otázek, jež bude v praxi pravděpodobně činit problémy je registrace zástavního práva a jeho zápis do příslušných rejstříků. Dle ustanovení § 158 odst. 1 ObčZ zástavní právo k podniku, jakožto věci hromadné musí být zapsáno do Rejstříku zástav vedeného Notářskou komorou České Republiky (dále jen “rejstřík zástav”) a toto právo tímto zápisem vzniká.112 Publicita zástavy je potud jasná, problémy vyvstanou při dotazu zda je potřeba registrovat i jednotlivosti patřící do podniku, o kterých jsou informace vedeny ve zvláštních rejstřících např. nemovitosti, jež se zapisují do katastru nemovitostí.
Smysluplně se jeví řešení nalezené pomocí výkladu § 5 odst. 2 ObchZ.113 Z ustanovení lze dovodit, že i když je podnik věcí hromadnou, užití zvláštních právních předpisů vztahujících se k jednotlivým složkám podniku vyjmenovaným v § 5 odst. 2 ObchZ zůstává nedotčeno. Z toho by plynula i nutnost dodržet předpisy o zápisu těchto složek do příslušných rejstříků. Požadavek zápisu zástavního práva do zvláštního rejstříku slouží i k lepší přehlednosti o pořadí vzniku zástavních práv, a tím i pořadí uspokojení nároků zástavních věřitelů.
Zástance tohoto výkladu musí však zároveň připustit, že zástavní právo ke každé součásti podniku, u níž je vyžadována zvláštní evidence, musí být zapsáno do příslušného rejstříku. V průběhu doby trvání zástavy můžou podnikateli vznikat, zanikat nebo jiným způsobem se měnit právní vztahy ohledně těchto jednotlivých složek. Zcizování majetku je
112 Výjimka je dána u zápisu zástavního práva do rejstříku zástav zřízeného rozhodnutím soudu nebo správního orgánu. V tomto případě zástavní právo vzniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zřízeno a zápis do rejstříku zástav má jenom deklaratorní charakter. Srov. § 158 odst. 2 ObčZ.
113 § 5 odst. 2 ObchZ stanovuje: “Podnik je věc hromadná. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku.”
nepochybně pro mnoho podniků každodenní činností. Akceptace tohoto názoru nutí se smířít s neúměrnou administrativní zátěží zástavního dlužníka v důsledku povinnosti zapisovat zástavní právo každé jednotlivosti mající vlastní evidenci. Navzdory této nevýhodě, se jeví toto stanovisko jako správné.114 Někteří autoři však posuzují tuto problematiku odlišně115 a na rozdíl od pojetí předcházejícího, nedovozují povinnost zapisovat zástavní právo k jednotlivostem do příslušných rejstříků. Přijetím tohoto stanoviska by však došlo ke zhoršení ochrany třetích stran majících v úmyslu vstoupit do právních vztahů se zástavním dlužníkem. Zápis zástavy podniku jenom do rejstříku zástav by způsobil těžší dostupnost informací o zástavě jednotlivostí. Závěr, že osoba v snaze domoci se úplných informací o zatížení majetku zástavního dlužníka musí nahlédnout taky do rejstříku zástav je zcela namístě. Pozorný a zodpovědný přístup při uzavírání např.
smlouvy o prodeji nemovitosti by kázal ověřit nejenom evidenci katastru nemovistostí, nýbrž i rejstřík zástav, pro kontrolu zda nemovitost není součástí zastaveného podniku.
Rejstřík zástav je navíc neveřejný a je povoleno nahlédnout jenom osobám, jenž prokázaly oprávněný zájem.116 Tato skutečnost zvyšuje míru právní nejistoty a přispívá k odmítnutí názoru, že zápis zástavního práva k podniku jenom do rejstříku zástav, bez zápisu zástavního práva k jednotlivostem do příslušných evidencí je postačující. V závislosti od příklonu k jednomu či druhému výše uvedenému názoru se bude posuzovat i vznik zástavního práva k jednotlivým složkám tvořícím podnik. Respektováním prvního názoru by se spojil vznik zástavního práva k složkám podniku se zápisem do příslušného rejstříku (např. do katastru nemovitostí či evidence zaknihovaných cenných papírů). Přitom třeba rozlišovat zda jde o zápis deklaratorní nebo konstitutivní.117 Opačný názor spojuje vznik
114 Srov. Dvořák, T., Ještě k zástavnímu právu k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 10
115 Srov. Baudyš, P., Zástavní právo k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 6
116 Srov. § 35b odst. 1 a odst. 6 z. č. 358/1992 Sb., notářský řád
117 Srov. Dvořák, T., Ještě k zástavnímu právu k podniku, Právní rozhledy, Praha, 2003, č. 10. Za deklaratorní označil autor v uvedeném článku např. zápis do registru silničních vozidel dle z. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
zástavního práva k podniku jako celku, včetně jednotlivostí podléhajících zvláštní evidenci, se zápisem do rejstříku zástav.
Další spornou otázkou je i vymezení rozsahu věcí, práv a jiných majetkových hodnot, na kterých vázne zástavní právo, a to především vzhledem k proměnám podniku v čase. Je zatížena každá věc či právo, jež přibude k podniku po zřízení zástavního práva?
Může podnikatel zcizovat složky podniku a takto je vyloučit z rozsahu složek zastavených?
Na tyto otázky neexistuje jednoznačná odpověď, chybí ustanovení o zástavě reflektující povahu podniku jako měnícího se organismu, a to z hlediska kvalitativního i kvantitativního. Hledání vyváženosti mezi zájmem zástavního věřitele udržet co nejvyšší hodnotu podniku a zástavního dlužníka zcizovat složky podniku bude potencionální cestou k řešení tohoto problému. Stranou nemůže zůstat ani legitimní požadavek strany vstupující do právního vztahu se zástavním dlužníkem na informaci zda nabývá majetek zatížený zástavním právem či nikoliv.
Jakýsi nástin ideální právní úpravy poskytl ve svém podnětném článku o zástavě podniku Tomáš Richter.118 Mezi nastolenými požadavky na reglementaci zástavy podniku bylo pravidlo “dát zástavnímu věřiteli zástavní práva k veškerému majetku, tvořícímu součást zastaveného podniku v kterémkoli okamžiku”. Dalším bodem této reglementace byla však "výjimka z předcházejícího pravidla nezbytná pro další provozování podniku zástavního dlužníka, umožňující zástavnímu dlužníku po dobu, po kterou řádně plní zajištěné závazky, zcizovat v rámci běžného obchodního styku oběžná aktiva patřící k podniku tak, aby je nabyvatelé (tzn. zákazníci podniku) nabývali prostá zástavního práva”.
Tento pohled přiměřeně odráží ekonomické potřeby zástavního dlužníka. Lze se taky tázat, zda je v zájmu zástavního věřitele rozšířit zástavní právo na všechny složky podniku.
118 Richter, T., Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dlouhodobého financování, Právní rozhledy, Praha, 2004, č. 3, 4
Výrobky podniku zatížené zástavním právem by nejspíš nenacházely odbytiště, v důsledku čeho by se výrazně zhoršovaly hospodářské výsledky podniku, potažmo i hodnota zástavy.
Ohledně vzniku zástavního práva k jednotlivostem, které k podniku přibudou po vzniku zástavního práva je česká právní úprava o něco málo jasnější, než-li v případě jiných otázek týkajících se zástavy podniku. Pomůckou může být § 153 odst. 2 ObchZ.
Toto ustanovení předvídá zatížení příslušenství, přírůstků a neoddělených plodů zástavy.
Podřadit pod pojem “přírustek či neoddělený plod” nově nabyté součásti zastaveného podniku se zdá být možné. Právní skutečností rozhodnou pro vznik zástavního práva k složkám podniku zvláště evidovaným bude zápis do příslušného rejstříku, v případě složek bez zvláštní evidence by zástavní právo vznikalo v době vzniku vlastnického či jiného příslušného práva zástavního dlužníka.119 Samozřejmě, k nepotřebě zápisu zástavního práva k nově nabytým částem podniku vede názor odmítající nutnost zápisu zástavního práva k jednotlivostem zvláště evidovaným.
Jak již bylo uvedeno, možnost zcizovat majetek, především výrobky v běžném obchodním styku, bez přechodu zástavního práva může být velmi podstatná pro ekonomickou životaschopnost podniku zástavního dlužníka. Ne příliš jistou odpověd na to, zda-li je zcizení složek tvořících podnik možné bez přechodu zástavního práva na právního nástupce může dát § 153 odst. 2 ObčZ.120 Jestli by bylo přípustné podřadit pod pojem
“plody” nově nabyté výrobky nebo jinou produkci podniku, nabízí se otázka, co se stane v případě oddělení plodů. Takovéto oddělené plody (zcizené výrobky) by již nemusely podléhat zástavnímu právu. V této souvislosti je nutno se vypořádat s interpretací § 163 odst. 1 ObčZ. Ten přikazuje zástavnímu dlužníku zdržet se všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu zástavního věřitele. Ve vztahu k zcizování výrobků v běžném obchodním styku by
119 Tamtéž
120 Účinky zástavního práva ve vztahu k budoucím vlastníkům vymezuje § 164 odst. 1 ObčZ.
se mohlo jednat o zákaz zcizovat výrobky jinak, než za nejvyšší možnou cenu a za nejlepších dalších dosažitelných podmínek prodeje, měřeno patrně obvyklou tržní cenou a dalšími obvyklými tržními podmínkami prodeje příslušného výrobku.121 V případě, že by podnik ztratil na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným, zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat přiměřené doplnění zajištění. Jestli tak zástavní dlužník neučiní, zajištěná pohledávka se stáva splatnou (§ 163 odst. 2 ObčZ).
Zajištění pohledávky cizím podnikem, který nepatří zástavnímu dlužníku je možné jenom se souhlasem vlastníka podniku a osoby, ktrerá k němu má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem ( § 161 odst. 2 ObčZ).
Zástavní právo k podniku může zaniknout z důvodů uvedených v § 170 ObčZ. Po zániku zástavního práva k podniku musí být uskutečněn jeho výmaz z rejstříku zástav.
Může se tak stát na žádost zástavního věřitele nebo osoby, která prokáže zánik zástavního práva (§ 171 odst. 2 ObčZ). Výmaz má pouze deklaratorní účinky.122 V případě zápisu zástavního práva k jednotlivým složkám patřícím k podniku bude nutné výmaz zástavního práva vykonat i v těchto zvláštních rejstřících.
Pro případ, že dlužník nesplní svůj dluh včas zákon dává zástavnímu věřiteli právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, a to cestou soudního prodeje zástavy (§ 200y - § 200za OSŘ) nebo zpeněžení ve veřejné dražbě (z. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách).
121 Richter, T., Zástavní právo k podniku z pohledu teorie a praxe dlouhodobého financování, Právní rozhledy, Praha, 2004, č. 3, 4
122 Srov. Dvořák, T., Dispozice s podnikem, Právní rozhledy, 2003, č. 3