Róbert Baumann Podnik jako předmět právních vztahů

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Róbert Baumann

Podnik jako předmět právních vztahů

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Doc. JUDr. Stanislav Plíva, Csc.

Katedra obchodního práva

Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 7.10.2008

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.

V Bratislavě, dne 7.10.2008

___________________________

Róbert Baumann

Obsah:

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

1. Úvod

Podnik je pojem, jenž se často objevuje ve sdělovacích prostředcích a v rozhovorech laické i odborné veřejnosti. Laik pod ním s největší pravděpodobností rozumí subjekt, který vyvíjí hospodářskou činnost a produkuje služby nebo statky. Ekonom bude smýšlet obdobně, samozřejmě jeho představa o podniku bude daleko odbornější a preciznější a dodá, že cílem podniku je vytvářet zisk a uspokojovat potřeby třetích osob.

Co rozumí nebo by měl rozumět pod pojmem podniku právník? Predmětem kterých právních vztahů může být a nejčastěji je podnik? Jaké jsou práva a povinnosti účastníků těchto právních vztahů? Na to dáva nebo alespoň se snaží dát odpověď tato práce.

Pro upřesnění tématu práce je vhodné v krátkosti připomenout co rozumíme pod pojmy "předmět právního vztahu" a "právní vztah".

Právním vztahem je takový vztah, jenž existuje v souladu s normami objektivního práva a ve kterých subjekty vztahu vystupují jako nositelé navzájem spjatých práv a povinností. Práva a povinnosti subjektů určují chování subjetků a toto chování je realizováno ve vztahu k určitému předmětu. Ten je taky zpravidla důvodem vstupu subjektu do právního vztahu. Z toho plyne, že tématem diplomové práce budou vztahy, ze kterých mají subjekty práva a povinnosti ve vztahu k podniku.

Podnik je v dnešní právní úpravě prohlášen za věc hromadnou, což ho z hlediska soukromého práva jednoznačně řadí mezi předměty právních vztahů. Počáteční kapitola práce je věnována právě vymezení podniku v současném Obchodním zákoníku, stranou však nezůstaly ani názory československých předválečných autorů či komunitární úprava.

Nasledující kapitoly, tvořící hlavní část této práce, pojednávají o jednotlivých právních vztazích, kde jako předmět vystupuje podnik. Z právních vztahů jsem vybral ty,

které vznikají v důsledku prodeje, nájmu, zástavy, bezúplatného převodu podniku a vkladu podniku do obchodní společnosti. Kritériem výběru právě těchto právních vztahů byl jejich význam pro právní praxi odvozený od četnosti judikatury vztahující se k jednotlivým dispozicím; míry pozornosti, kterou jim věnovala doktrína i vlastního úsudku a zájmu.

Uplatněním stejného kritéria zůstal výklad o některých právních vztazích vně této práce.

Jedná se především o dědění podniku, právní vztah založený smlouvou o koupi najaté věci nebo smlouvou o výpůjčce.

Poslední kapitola práce se stručně věnuje úpravě obchodního závodu v připravovaném Obchodním zákoníku.

Teoretická koncepce podniku jako věci hromadné umožňuje nakládat s podnikem jako celkem a zjednodušit tak dispozice s ním, co lze považovat za nespornou výhodu.

Jednoduchost je však zdánlivá, jelikož mnohost a různorodost složek, ze kterých se podnik skládá a dynamika s jakou jsou schopny se tyto složky měnit, staví právníka, toužícího pochopit pojem podniku před nelehké úkoly. S využitím dostupné doktrinální literatury a judikatury jsem se snažil s tímto úkolom vypořádat.

Na tomto místě chci poděkovat za podporu a nasměrovaní při psaní této práce mému vedoucímu Doc. JUDr. Stanislavovi Plívovi, Csc..

2. Podnik a jeho vymezení v českém právním řádu

Dostatečně přesné vymezení pojmu podnik je jedním z problému obchodního práva nejen v české právní úpravě, ale i v zahraniční. Navzdory pojmové neujasněnosti a mnohoznačnosti je nutno alespoň učinit pokus o uspokojivou definici podniku, neb jde o velice významný a užívaný právní institut. Obchodní právo jako odraz potřeby regulovat zvláštní právní postavení obchodníků je především úpravou hospodářského a ekonomického života společnosti, jehož bohatost a různorodost přináší rozdílné zájmy, cíle a činnosti, potažmo i různý obsah pojmu podnik. Podnik v případe rafinerie, společnosti vyrábějící software nebo cukrárny bude bezpochyby odlišný. Skutečně jednotného pojetí se asi nepodaří nikdy dosáhnout a sjednocení bude velmi problematické i v rámci jednotlivých oborů i států.¹

Na problémy s vyjádřením obsahu tohoto pojmu narážela už i naše předválečná právní doktrína a judikatura. Mnohost názorů prokazuje ve svém díle Antonín Randa.² Dozvídáme se, že pod podnikem někteří autoři „rozumějí celé obchodní jmění kupce, jiní soubor veškerých aktiv a pasiv určitého obchodního závodu, jiní pak konkrétní možnost resp. podmínky provozování živnosti aneb trvající příležitost obchodování neb organizaci výrobních prostředků. Sám autor označuje podnik v obvyklém smyslu jako „všechny (materielní a immaterielní) majetkové kusy, které sloužiti mají provozování určité obchodní živnosti, jakž i ony závazky, které za tou příčinou vznikly (universitatis juris).“³ Jiná autorita české komercialistiky, A.Malovský-Wenig mluví o podniku jako o „ organisaci provozu, podporující nebo zajišťující výsledek výdělečné činnosti, nebo zajištěnou možnost odbytu, které může podnikatel zpeněžiti buď vlastní prací nebo tím, že je přenechá jinému, aby jich využil k podporování své výdělečné činnosti téhož druhu. Podnik ve smyslu

1 Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 43

2 Randa, A., Soukromé obchodní právo rakouské, seš. I a II., Praha, 1894

3 Tamtéž, str. 87

objektivním není ani věcí, ani právem, nýbrž statkem poměrovým (Bráf, Národohosp.

theorie, str..38), jenž vznikl uskutečněním podnikatelské ideje.“⁴ V definici vystupuje do popředí význam nehmotných prvků podniku, a to klientely a uskutečnění podnikatelské ideje.⁵ Přes výskyt tendencí k personifikaci podniku⁶, byl podnik převážně označován za předmět právních vztahů, konkrétně za věc hromadnou. Tento nesourodý a proměnlivý celek je svázán dohromady jednotným účelem použití (účel podnikání) a vzájemnou organizací.⁷

Platná právní úprava se svého pokusu o definici podniku zhostila v § 5 ObchZ.⁸ Ten vymezuje podnik jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání.

Za hmotnou složku podniku se považují věci movité nebo nemovité (stavby, pozemky, stroje, výrobní zařízení, materiál a jiné věci). Nehmotnými složkami podniku se rozumí práva a jiné majetkové hodnoty. Zahrnujeme sem především pohledávky, obchodní firmu, obchodní tajemství, práva z průmyslového (průmyslový vzor, ochranná známka) nebo jiného duševního vlastnictví. Rovněž dobrá pověst podniku (tzv. goodwill, Firmenwert), prodejnost výrobků, umístnění podniku a získaný okruh zákazníků, neboli klientela tvoří nehmotné složky podniku.⁹ Osobní složky podnikání představuje především kvalifikace a zkušenosti zaměstnanců, ale také strukturální skladba podnikového personálu (např.

skupina nesmírně kvalifikovaných a schopných uklízeček ve stavu trojnásobně převyšujícím objektivní potřebu podniku, může negativně ovlivnit hodnotu podniku).¹⁰

4 Malovský-Wenig, A., Příručka obchodního práva, Českosloveský kompas v Praze, 1947, str. 82

5 Tamtéž, str. 82, cit. “Idea organisační a poznání možnosti odbytu tvoří dohromady ideu podniku, neboli podnik ve smyslu immateriálního statku.“

6 Tamtéž, str. 81

7 Váž. 15 404 (z r. 1936), Boh. adm. 5 508 (z r. 1926) (uvedeno dle Eliáš, K., Dvořák, T. a kol., Obchodní zákoník, Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900, Linde, Praha, 2006)

8 Definice podniku v § 5 ObchZ byla vystavena kritice české doktríny. Viz. např. Pelikánová, I., Obchodní podnik jako právní pojem, VI. Karlovarské právnické dny, 1996

9 Ve francouzské právní úpravě právě klientela je považována za nejvýznamnější součást podniku. Srov.

např. Dekeuwer-Défossez, F., Blary-Clément É., Droit commercial, Montchrestien, Paris, 2007, str. 241

10 Eliáš, K., K vymezení podniku v českém obchodním zákoníku, Právní rozhledy, 1993, č. 3

Definice podniku se tak stává velice pružnou, do podniku lze zahrnout věci, práva a jiné majetkové hodnoty odlišné pro každý druh činnosti.¹¹

Byť u jednotlivých dispozic s podnikem (např. prodej, nájem či vklad podniku do obchodní společnosti) závazky spojené s podnikem přecházejí na nabyvatele podniku a je nutno se jejich přechodem zabývat, tyto závazky nejsou považovány za součást podniku.

Jejich přechod na nabyvatele nesouvisí s přechodem podniku jako takového, ale vyplývá z reglementace jednotlivých smluvních typů a dispozic s podnikem. O přechodu závazků souvisejících s podnikem bude blíže pojednáno u kapitolách o jednotlivých dispozicích s podnikem.

Zákon sjednocuje jednotlivé složky podniku požadavkem, aby věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které jsou součástí podniku patřili podnikateli a sloužili k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Jelikož se jedná o podnikatele, účel ke kterému budou sloužit je podnikání vymezené určitým druhem činnosti podnikatele. Z pojmového vymezení podnikání plyne, že se bude jednat o činnost směrující k dosažení zisku. Z výše uvedeného plyne, že do podniku nemůžou být zahrnuty věci, které podnikateli nepatří. Výraz „patřit“ v dikci § 5 odst. 1 ObchZ třeba chápat šířeji než jenom jako pouhé vlastnictví. Podnikatel může být ve vztahu k těmto složkám nejenom vlastník, ale taky osobou oprávněnou (např. věřitelem pohledávky, majitelem doménového jména).¹²

Občanským zákoníkem jsou za předmět občanskoprávních vztahů považovány věci, byty, nebytové prostory a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové

11 Pelikánová, I., Úvod do srovnávacího práva obchodního. Skripta, 1. vydání, Praha, C.H.Beck, 2000, str.

69, cit: „V právu francouzském, italském, belgickém a lucemburském, tj. v oblasti románského práva je pojetí podniku poměrně jasně a přesně vymezené, zatímco v německy mluvících státech je pojetí podniku pružné a ne zcela precizní.“

12 Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 49

hodnoty.¹³ Z hlediska této kategorizace objektů občanskoprávních vztahů bylo dlouhou dobu problém podnik zařadit. Následovala snaha zákonodárce v podobě novely pravděpodobně směrující k přesnějšímu zařazení podniku do systému předmětů právních vztahů, dosažení čistější teoretické koncepce a vyjasnění právních vztahů týkajících se podniku. Novela zák. č. 370/2000 změnila ustanovení § 5 odst. 2 ObchZ, a došlo k tomu, co se doktrína již domnívala v letech minulých¹⁴, podnik byl prohlášen za věc hromadnou.

Tahle změna ObchZ přinesla o něco jasnější pohled na pojem podniku, avšak ustanovení § 5 odst.2 ObchZ vyvolává další teoretické otázky z důvodu absence zákonného vymezení věci hromadné. Doktrína ji definuje jako soubor samostatných věcí scelených v jednotu svým společným účelovým určením.¹⁵ V této souvislosti však zaznívá i názor, že definování právních pojmů (včetně pojmu věci hromadné) je především věcí právní vědy, nikoli zákonodárce.¹⁶ Navzdory svému významu pro zachování opodstatněné odlišnosti právního režimu některých komponentů podniku, ustanovení § 5 odst. 2 ObchZ, věta třetí nepřispívá k odstranění těžkostí. Podle něj mají některé složky podniku, jejichž výčet není v zákoně taxativní, samostatný právní režim.¹⁷ Z označení podniku za věc hromadnou plyne i možnost podnik vlastnit, což potvrzuje i důvodová zpráva k výše zmíněné novele.¹⁸

13 § 118 ObčZ

14 Eliáš, K., K vymezení podniku v českém obchodním zákoníku, Právní rozhledy, 1993, č. 3, str. 76., cit:

„narážíme na zásadní otázku, kam vlastně podnik z hlediska kategorizace předmětů občanskoprávních (soukromoprávních) vztahů zařadit. Sám občanský zákoník třídí předměty těchto vztahů do čtyř skupin, tj.

na věci, práva, jiné majetkové hodnoty a byty a nebytové prostory. Na první pohled vidno, že do druhé a čtvrté z uvedených skupin podnik pojmově nespadá. Podnik však není ani věcí, protože obchodník zákon sám jej označuje (mj.) za soubor hmotných složek podnikání, tedy za soubor věcí. To je z teoretické hlediska tzv. věc hromadná; naše platné soukromé právo však hromadnou věc jako předmět právních vztahů nezná.“

15 Česká právní úprava nezná ani vymezení věci samotné. K pojmu věci hromadné a věci v právním smyslu viz. např. Eliáš, K., Věc jako pojem soukromého práva, Právní rozhledy, 2007, č. 4

16 Eliáš, K., Bejček, J., Hajn,P., Ježek, J. a kol., Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5.

vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 124

17 Obchodní zákoník výslovně uvádí nemovité věci, předměty průmyslového a jiného duševního vlastnictví a motorové vozidla.

18 Důvodová zpráva k novele č. 370/2000, citováno dle Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, C.H.Beck, Praha, 2004, str. 15, cit: „podnik patří podnikateli vlastnickým právem,

Rovněž zákon sám stanovuje, že na právní poměry podniku se použijí ustanovení o věcech v právním smyslu, čímž se myslí i schopnost být předmětem vlastnictví.

V českém právním prostředí byla vždy přítomná otázka jestli může mít jeden podnikatel více podniků. Dikce § 5 ObchZ na tento problém jednoznačnou odpověď neposkytuje. Nejasnosti vyvstávají zejména v případech, kdy podnikatel provozuje vícero ekonomických jednotek zaměřených na rozdílné činnosti, z nichž každá má svou vlastní organizaci. V případě, že je jeden vlastník dvou takovýchto jednotek vzdálených od sebe na stovky kilometrů můžeme tyto dva nesourodé celky nazývat jedním podnikem?

Objevuje se kladné i záporné stanovisko. Jednou z možností je připustit existenci vícero podniků jednoho podnikatele. To by však znamenalo, že podniku připisujeme určitou organizační a ekonomickou ucelenost vázanou na ucelený a jednotný předmět podnikání.¹⁹ Této úvaze by nasvědčoval i § 21 ObchZ, který dává možnost zahraniční osobě zřídit si na území České republiky podnik. S velkou pravděpodobností tato osoba vlastní už jeden podnik v místě svého sídla, čímž by došlo k vlastnictví podniků dvou. Obchodní zákoník povoluje dispozice nejen s podnikem jako s celkem, ale také s jeho částí – samostatnou organizační složkou, což se jeví jako vhodné řešení jak učinit část podniku předmětem právních dispozic.²⁰ Další možností je nepřipustit pluralitu podniků vlastněných jedním podnikatelem. Takovéto vysvětlení by hledalo oporu zejména ve všeobjímajícím pojetí podniku v ustanovení § 5 ObchZ. V současnosti převažuje názor, že podnikatel může mít vícero podniků a pro převažující právní, avšak zejména logické argumenty se lze s tímto stanoviskem ztotožnit.

které požívá ústavněprávní ochrany“

19 Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 50

20 Srov. § 7 , § 487 a § 488i ObchZ. Srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník.

Komentář, 11. vydání, Praha :C.H.Beck, Praha, 2006, str. 13

Z výše uvedeného je patrné, že dnes je podnik pojímán jako předmět právních vztahů, věc. Tenhle pohled však není samozřejmý a je proměnlivý v závislosti na politických a ekonomických poměrech. V období socializmu byl podnik posuzován jako subjekt právních vztahů, tudíž došlo k jeho personifikaci. Personifikace podniku zatlačuje do pozadí vlastníka podniku, ztotožňuje předmět vlastnictví s jeho subjektem, a to plně vyhovovalo ideologii všeobecného vyvlastnění.²¹ I z judikatury posledních let se dá vyvozovat, že podnik je definován jako předmět. Rozhodnutí v otázkách přechodu daňových povinností, veřejnoprávních oprávnění podnikatele či zániku podnikatele v případě převodu podniku naznačují rozdíl v osobě podnikatele a podnikem.²² Prostřednictvím zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku zůstává však přítomné subjektivní pojímání, a to v podobě státního podniku.²³ Sotva lze předpokládat, že by se státní podniky z naší ekonomiky – a v důsledku toho i z českého práva – vytratily úplně.²⁴ Chápání podniku jako objektu právních vztahů je nepopiratelně blíž zahraničním právním úpravám i úpravě komunitární.

Pojetí podniku v komunitárním právu je zásadním způsobem ovlivněno právem hospodářské soutěže. Chování podniků nebo skupin podniků, které omezovalo svobodný rozvoj hospodářské soutěže a mělo evropský rozměr, podnítilo vznik komunitární právní úpravy hospodářské soutěže. Samotný pojem podniku je uváděn v primárních pramenech

21 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl, 4. vyd., Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 66

22 Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.1.1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98 (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 143) nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1999, sp. zn. 28 Ca 156/98 (uvedeno dle Kavalec, J., Musílek, R., Obchodní zákoník s judikatorou a souvisejícími předpisy, C.H.Beck, Praha, 2007, str. 524)

23 § 2 z. č. 77/1997, o státním podniku, cit: „Podnik je právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.“

24 Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol., Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5.

vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 127

evropského práva²⁵ a jeho obsah je významně dotvářen judikaturou Evropského soudního dvoru.

V rozhodnutí ve věci Mannesman z 3.července 1962 je řečeno, že: „podnik je tvořen jednotnou organizací osobních, hmotných a nehmotných prvků vázaných na autonomní právní subjekt a sledující trvale určený ekonomický cíl.“²⁶ Obdobnou charakteristiku podniku připisují i jiná rozhodnutí.²⁷ Podstatnými znaky podniku jsou existence hospodářské jednotky, pro kterou není rozhodující právní forma; trvalý výkon hospodářské činnosti a sledování hospodářského cíle.²⁸ Podnik je vnímán jako soubor sloužící k naplnění ekonomického cíle, může být vázán na jednu nebo i vícero fyzických nebo právnických osob.²⁹

Jelikož se s podnikem může nakládat nejenom jako s celkem, ale je možné ho dělit na části, nelze opomíjet vymezení části podniku. Výklad k této otázce bude následovat v kapitolách o jednotlivých dispozicích s podnikem.

25 Srov. Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství z r. 1957, čl. 85 a nasl.

26 Srov. Rozsudek ve věci Mannesmann z 3.7.1962 (citováno dle Pelikánová, I., Úvod do srovnávacího práva obchodního, Skripta, 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2000)

27 Srov. Rozsudek ESD ve věci C-41/90 Klaus Höffner a Fritz Elser vs. Macrotron, Gmbh 1991, I- 1979;

Rozsudek ve věci T-11/89, Shell, SbSD 1992, II-757; Rozsudek ve věci 58/64 Grundig vs. Komise ze dne 13.7.1966

28 Srov. Munková, J., Podnik jako adresát normy v soutěžním právu, Právní rozhledy, 2004, č.17

29 Srov. Rozsudek Komise ve věci Continental Can z 9.12.1971

3. Prodej podniku

Následující výklad bude věnován prodeji podniku podle Obchodního zákoníku.³⁰ Z hlediska praxe se zřejmě jedná o nejvýznamnější dispozici s podnikem. Rozlišujeme převod a přechod podniku v závislosti na tom, zda k dispozici s podnikem dochází na základě projevu vůle vlastníka podniku či nikoli. V případě prodeje podniku se tedy jedná o převod.³¹

Právní úprava smlouvy o prodeji podniku je obsažena v § 476 a násl. Obchodního zákoníku. Početná ustanovení jsou označena § 263 ObchZ za kogentní, účastníci smlouvy se nemůžou odchýlit od ustanovení týkajících se:

• přechodu práv a závazků (§ 477 ObchZ),

• práva věřitele podat odpor proti převodu závazku prodávajícího na kupujícího (§ 478 ObchZ),

• vyloučení přechodu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, v případech, kdy přechod práv odporuje smlouvě o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví nebo povaze těchto práv (§

479 odst. 2 ObchZ),

• přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (§ 480 ObchZ),

• přechodu vlastnického práva k věcem zahrnutým do prodeje (§ 483 odst. 3 ObchZ),

30 Smlouvu o prodeji podniku smí uzavřít i insolvenční správce dle § 290 a násl. z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Na tuto smlouvu se obdobně použijí ustanovení ObchZ o prodeji podniku. Dále prodej podniku známe i jako způsob výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 338f – 338zr OSŘ.

31 Srov. Faldyna, F., Pokorná. J, Tomsa, M. a dal., M., Obchodní právo, Meritum, Aspi, Praha, 2005, str. 737

• zápisu prodeje podniku do obchodního rejstříku (§ 488 ObchZ),

• konkurenční doložky (§ 488a ObchZ).

Obecná ustanovení o obchodních závazkových vztazích určují, že smlouva o prodeji podniku je považována za absolutní obchod (§ 261 ObchZ), z čehož plyne, že úprava je aplikovatelná bez ohledu na to, zda strany mají povahu podnikatele či nikoliv.

Účelem smlouvy o prodeji podniku je úplatný převod práv k věcem a jiným hodnotám, které tvoří podnik, aniž by se přerušilo jeho provozování. České právo vymezuje smlouvou o prodeji podniku jako smlouvu, kterou se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.³²

Podstatnou částí smlouvy je:

• určení předmětu koupě, tj. podniku či jeho části,

• závazek prodávajícího odevzdat podnik kupujícímu,

• závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k podniku,

• projev vůle kupujícího převzít závazky spojené s provozem podniku a zaplatit kupní cenu.

Obchodní zákonník v § 269 odst. 1 předepisuje, že ustanovení upravující jednotlivé smluvní typy, tj. ustanovení části 3., hlava II. Obchodního zákonníka, se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v

32 Plíva, S., Obchodní závazkové vztahy, Aspi, Praha, 2006, str. 189, cit: „Závazek prodávajícího odevzdat podnik kupujícímu a závazek prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k podniku nemusí být ve smlouvě vyjádřeny výslovně. Postačí, jestliže tyto závazky budou ze smlouvy vyplývat.“

základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Smluvní svoboda účastníků soukromoprávních vztahů dává možnost uzavřít i typ smlouvy výslovně v právním předpise neupravený, t.z. smlouvou nepojmenovanou neboli inominátní.³³ Pozbývá-li smlouva podstatné části, nemůže být považována za typ smlouvy v zákoně výslovně upravený. Pak bude otázkou výkladu vůle stran, zda smluvní strany zamýšlely uzavřít smlouvu o prodeji podniku a v důsledku absence podstatné části bude tato neplatná nebo zda měly v úmyslu např. uzavřít vícero smluv o převodu jednotlivých složek podniku. K podstatným částem smlouvy o prodeji podniku se vyjádřila i judikatura.³⁴

Je nezbytná písemná forma smlouvy ( § 476 odst. 2 ObchZ). V případě, že smlouvu uzavírá osoba na základě plné moci, zmocnění musí být uděleno písemně (§ 31 odst. 4 ObčZ).³⁵ Jestliže se smlouvou o prodeji podniku převádí nemovitost, je potřebné, aby projevy stran byly na téže listině (§ 46 odst. 2 ObčZ). Nemovitosti je nutno v textu smlouvy konkrétně uvést, včetně údajů nevyhnutelných pro bezproblémový vklad vlastnického práva do katastru nemovitosti.

33 Srov. § 51 ObčZ, § 269 odst. 2 ObchZ. K zásadě smluvní svobody srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, Aspi, Praha, 2001, str. 34

34 Rozsudek Nejvyššího soudu z 22.12.1994, Odon 34/93 (uvedeno dle Rosenbachová, J., Obchodní judikatura: Vybraná rozhodnutí českých soudů ve věcech obchodních, právních, pracovních a trestních souvisejících s podnikáním, Newsletter, Praha, 2001, str. 79): “V ustanovení § 476 odst. 1 Obchodního zákoníku je stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustatnovení jej upravující (§269 odst. 1 obchodního zákoníku). Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mj.

závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1323/2000 (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 146): “Jestliže předmětem smlouvy o prodeji podniku není podnik jako celek či samostatná organizační jednotka, nemá taková smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku..“

35 Srov. rozsudek NS ze dne 20.12.1995, sp. zn. Odon 28/95 (Výběr 1995 – katastrální) (uvedeno dle Kavalec, J., Musílek, R., Obchodní zákoník s judikatorou a souvisejícími předpisy, C.H.Beck, Praha, 2007, str. 524)

O tom jak detailně musí být podnik jako předmět smlouvy vymezen se právní věda vyjadřuje různě.³⁶ Jedná se o seskupení většího počtu jednotlivostí (hmotných nebo nehmotných složek) a ani se nedá předpokládat, že by smlouva musela obsahovat každou z nich, a tak, vycházejíc z definice podniku, převod ve smlouvě neurčené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nastane jestli lze dovodit, že ty sloužily podniku nebo vzhledem ke své povaze měly sloužit. Lze se domnívat, že podnik postačí určit jako určitý celek, soubor a zahrnutí jednotlivých věcí, práv či majetkových hodnot do převodu bude poměřováno právě kriteriem jejich účelu. Do věcí, kterých se převod týká jsou zahrnuty nejen věci, které jsou již při podniku užívány, ale i věci, které slouží k tomu, aby takto byly využity v budoucnu (např. zásoby surovin, náhradní díly apod).³⁷ Dostatečná individualizace podniku bude pro jasnost a jistotu právních vztahů bezpochyby vhodná.³⁸

V případě, že je prodávána jenom část podniku je nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji byla taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku. Požadavkem judikatury pro vymezení složky podniku jakožto samostatné, je vedení samostatného učetnictví o takovéto složce. Z učetnictví především musí vyplývat, které věci, práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této samostatné části podniku a tyto pak vymezují předmět smlouvy o prodeji části podniku. V uvedeném

36 Srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, C.H.Beck, Praha, 2004, str.

1124, cit: „Jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty nemusí být ve smlouvě vyjmenovány. Musí však být vymezen podnik, který je předmětem smlouvy.“ Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 4. vydání, Praha,C.H.Beck, 2007, str. 283, cit: „Podnik má být vymezen celkovou charakteristikou i podle jednotlivých komponent, které jej tvoří; vymezení je žádoucí zvlášť tehdy, nepřechází-li na kupujícího celé obchodní jmění prodávajícího.“ Pelikánová I., Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde, Praha, 1997, str. 294: „Současná formulace (myšleno příslušných ustanovení Obchodního zákoníku) spíše nasvědčuje tomu, že identifikace převáděného podniku ve smlouvě nestačí, ale že je třeba podnik alespoň do jisté míry popsat.“

37 Kopáč L. K problematice smlouvy o prodeji podniku. Právní rádce, 1994, č. 2

38 Faldyna, F., Pokorná. J, Tomsa, M. a dal., Obchodní právo, Meritum, Aspi, Praha, 2005, str. 739, cit: „Z praktického hlediska lze tedy říci, že k platnosti smlouvy bude postačující vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, ovšem lze jen doporučit vyjmenovat jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty tvořící součást podniku.

smyslu proto bude samostatnou organizační složkou podniku zejména odštěpný závod, ale může to být i organizační složka do obchodního rejstříku nezapsaná, nazvána např. závod nebo provoz.³⁹ Samostatná složka nemusí být oprávněna svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících. Kritérium vedení samostatného učetnictví o části podniku není považováno za jediné možné pro vymezení takovéto části.⁴⁰

Jeden ze závazků prodávajícího, a to odevzdat ke dni účinnosti smlouvy podnik kupujícímu je upraven v ustanovení § 476 a § 483 ObchZ. O odevzdání a převzetí podniku jsou strany povinny sepsat zápis podepsaný oběma stranami. V zápise se uvedou chybějící věci a vadné věci a bude sloužit k případnému uplatnění práva z odpovědnosti za vady.

Odevzdat podnik ke dni účinnosti smlouvy je povinnost dispozitivní a odvezdání podniku se může na základě dohody stran uskutečnit i později.

Další povinností prodávajícího podniku je převést vlastnické právo k věcem, které slouží k provozování podniku. Na podnik se dle § 5 odst. 2 ObchZ užijí ustanovení o věcech v právním smyslu. Způsoby i okamžik nabytí vlastnického práva k věcem jsou obsaženy v § 132 a násl. ObčZ. Převod vlastnického práva k podniku však vykazuje některé odlišnosti od této obecné úpravy a upravuje ho kogentní § 483 odst. 3 ObchZ. Ten rozlišuje mezi věcmi movitými a nemovitými, nemovitosti je možno následně členit na ty, které se zapisují do katastru nemovitostí a které nikoliv.

39 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.9.1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98 (uvedeno dle Štenglová, I., Přehled judikatury ve věcech obchodních závazkových vztahů, 2. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 148)

40 Plíva, S., Některé problémy smlouvy o nájmu podniku, Právní fórum, 2005, č. 2, cit: „Na druhé straně však mám pochybnosti, zda je vedení samostatného účetnictví týkajícího se organizační složky bezvýjimečnou podmínkou kvalifikace organizační složky jako „samostatné“ ve smyslu § 488i ObchZ.

Mám za to, že nelze zcela vyloučit případ, i když patrně spíše výjimečný, kdy organizační složka bez samostatného účetnictví bude mít podle organizačních předpisů samostatné postavení a bude ve smlouvě dostatečně určitě vymezena (včetně práv a závazků s ní souvisejících), takže bude dostatečně určitě vymezen předmět smlouvy. Pak nevidím důvod, proč by nemohla být předmětem smlouvy o nájmu jako část podniku.“

Vlastnické právo k movitým věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje podniku, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy.⁴¹ Na nemovité věci, které nejsou předmětem zápisu do katastru nemovitostí se vztahuje identická úprava. U nemovitostí, které se musí zapisovat do katastru, vlastnictví přechází vkladem do katastru nemovitostí.⁴²

Prostřednictvím připuštění obdobné aplikace § 444 a 445 ObchZ dává účastníkům ustanovení § 483 odst. 3 ObchZ právo upravit si odlišně dobu převodu vlastnictví a upravuje přechod vlastnictví k věci od nevlastníka. Ustanovení se vztahují jenom na věci movité, nikoliv nemovité.⁴³ Písemnou dohodou stran může být smluvený převod vlastnického práva k movitým věcem před odevzdáním podniku dle § 483 odst. 3 ObchZ, a to způsobem a za podmínek stanovených v § 444 ObchZ. Stranám je dovoleno si dohodnout i výhradu vlastnického práva, která je upravena v § 445 ObchZ. Z uvedeného plyne, že povinnost převést vlastnické právo si kupující splní uzavřením platné a účinné smlouvy, ve které může být dojednán okamžik nabytí vlastnictví před anebo po účinnosti smlouvy.

Dle ustanovení § 446 ObchZ může kupující nabýt vlastnické právo i k movité věci jejímž vlastníkem není prodávající a jež jsou zahrnuty do podniku.⁴⁴ Tohle ustanovení zasahuje do práva vlastnit majetek a slouží k ochraně dobré víry a právní jistoty účastníků

41 Nabytí účinnosti smlouvy upravuje Občanský zákoník v ustanoveních týkajících se uzavírání smluv, tj. § 43a a násl.. Účinnou se smlouva stává dnem uzavření nebo dnem uvedeným ve smlouvě, případně splněním odkládací podmínky. Správným se zdá být tvrzení Ireny Pelikánové, že prodávající se nezavazuje převést vlastnické právo k movitostem, ale rovnou ho účinností smlouvy převádí. Poukazuje tak na určitý rozpor mezi ustanovením § 483 odst. 3 a § 476 ObchZ. Srov. např. Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, Linde, Praha, 1997

42 V souladu s nálezem Ústavního soudu sv. IV č. 96 je možno podat v návrh na vklad do katastru nemovitostí v lhůtě časově neomezené, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle.

43 Srov. Pelikánová, I. a kol., Obchodní právo, 2.díl, 2. vydání, Codex Bohemia, Praha, 1998, str. 356

44 Ustanovení § 446 ObchZ: „Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.“

obchodněpráních vztahů.⁴⁵ Při nabytí věci od nevlastníka dle § 446 ObchZ je nutno přísně posuzovat dobrou víru nabyvatele.⁴⁶

Prodávající musí na kupujícího převést nejenom vlastnické, ale i ostatní práva související s podnikem. Obchodní zákoník stanovuje na přechod pohledávek souvisejích s podnikem aplikaci ustanovení o cesi dle Občanského zákoníku (§524 až § 530 ObčZ), jejíchž užití se jeví v určitých případech jako sporné. Otázka jestli může dohoda věřitele a dlužníka o nemožnosti převodu pohledávky (§ 525 odst. 2 ObčZ) mít přednost před kogentním ustanovením § 477 ObchZ byla diskutována i právní vědou a ne vždy byla nalezena shoda. Prvním názorem je, že: „strany smlouvy o prodeji podniku musí respektovat právní stav, který tu již je, v rámci toho i právní stav založený případně uzavřenou dohodou dlužníka a věřitele o vyloučení možnosti postupu pohledávky. Dále pak je třeba podtrhnout, že se tato dohoda uzavírá v režimu občanského práva (§525 odst. 2 ObčZ), takže dlužník, který si vymínil zákaz postupu, není vůbec – se zřetelem na právní vztah založený dohodou dlužníka a věřitele podle § 525 odst. 2 ObčZ – podnikatelem ve smyslu § 261 odst. 1 ObchZ, a tudíž ani „stranou“, vázanou příkazem § 263 ObchZ.“⁴⁷ Druhým názorem, dle mého soudu správnějším je, že ustanovení § 477 ObchZ je lex specialis k ustanovením o cesi pohledávek dle Občanského zákoníku, tudíž by měla být povinnost převést všechny závazky spolu s převodem podniku zachována.⁴⁸ Převáděné pohledávky mohou být splatné i nesplatné, popř. i závislé na splnění podmínek. S pohledávkou přechází i příslušenství (§ 121 odst. 3 ObčZ) a všechna práva s ní spojená,

45 Srov. I ÚS 437/02 ze dne 26.08.2003, N 110/31 SbNU 3

46 Srov. Pl.ÚS 75/04 ze dne 13.06.2006, N 119/41 SbNU 485

47 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol., Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 4 vydání, Praha, C.H.Beck, 2007, str. 284. V textu vzpomínaný § 263 ObchZ vyjmenovává kogentní ustanovení Obchodního zákoníku, mezi jimi i § 477 ObchZ, který upravuje přechod pohledávek na kupujícího a použití ustanovení o postoupení pohledávek dle Občanského zákoníku. Ustanovení § 525 odst. 2 ObčZ stanovuje zákaz postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.

48 Srov. Kopáč, L., K problematice smlouvy o prodeji podniku, Právní rádce, 1994, č. 2

zejména práva zajišťovací. Dlužník z postoupené pohledávky může uplatnit i námitky, které měl proti pohledávce před jejím přechodem na nového věřitele (§ 529 ObčZ).

Přechod pohledávek sebou nese vznik notifikačných povinností. Prodávající je povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkům přechod pohledávek (§ 477 odst. 4 OchZ). V případě, že postoupení pohledávky není oznámeno, zprostí se dlužník závazku plněním prodávajícímu – postupiteli (§ 526 ObčZ). Jelikož se jedná o úplatný převod pohledávky, prodávající odpovídá kupujícímu za postoupení existující pohledávky a její dobytnost, resp. v jiných případech uvedených v § 527 ObčZ. Je-li pohledávka zajištěna zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, má prodávající povinnost oznámit změnu v osobě věřitele osobě, která poskytuje zajištění předmětné pohledávky ( § 528 ObčZ).

Četně diskutovanou byla otázka zda k převodu listinných cenných papírů, jež jsou součástí převáděného podniku je potřeba indosament, neboli rubopis.⁴⁹ Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu přinesla odborné veřejnosti odpověď, ve které se uvádí, že k převodu listinných cenných papírů při prodeji podniku na jinou osobu není nutné listinný cenný papír opatřit indosamentem a tyto listinné cenné papíry přecházejí bez dalšího na nabyvatele prodávaného podniku.⁵⁰

Přechod je možný jen u majetkových práv⁵¹, veřejnoprávní oprávnění jsou vyloučena.⁵² I jiné majetkové hodnoty zahrnuty do podniku definovaného dle § 5 ObchZ musí být předmětem přechodu. Jedná se např. know how, hodnoty vyplývající z osobních a jiných složek podnikání (např. zkušenosti a odbornost zaměstnanců, organizační struktura podniku). Významnou převáděnou složkou je i klientela, která může být chráněna pomocí

49 Srov. Pelikánová, I., Problém převodu a přechodu práv, Právní rozhledy, 2001, č. 4; Eliáš, K., Prodej podniku a cenné papíry na řad jako jeho součást, Právní rozhledy, 2001, č. 8; Pelikánová, I., Převod a přechod práv při prodeji podniku podruhé, Právní rozhledy, 2001, č. 9

50 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001

51 Srov. Kopáč, L., K problematice smlouvy o prodeji podniku, Právní rádce, 1994, č. 2

52 § 10 odst. 9 ŽZ stanovuje:“ Živnostenské oprávnění nemůže být přeneseno na jinou osobu. Jiná osoba je může vykonávat, jen stanoví-li to tento zákon.“

konkurenční doložky (§ 488a ObchZ). Speciální úprava je věnována přechodu práv vyplývajících z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví v § 479 ObchZ.

Jelikož je smlouva o prodeji podniku pojmově kupní smlouva, jednou z podstatných částí je určení kupní ceny. Dle ustanovení § 482 Obchz je cena stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě o prodeji podniku. Ustanovení je koncipováno jako dispozitivní a formulováno jako vyvratitelná právní domněnka.⁵³ Cena stanovená způsobem dle § 482 ObchZ neodráží význam a hodnotu klientely, lokalizace obchodních prostor nebo dobré pověsti podniku.⁵⁴ Před zákonem určeným způsobem stanovení ceny bude mít přednost především smlouvou výslovně dohodnutý nebo z ní vyplývající způsob jejího určení. Samotná cena může být vyjádřena přímo nebo způsobem jejího určení. Smluvní strany nemají stanoveny žádné limity při sjednávání kupní ceny, ale měla by vycházet ze zásady poctivého obchodního styku.⁵⁵ Neurčení ceny by mělo za následek neplatnost smlouvy v důsledku absence podstatné části smlouvy.⁵⁶ Samotné vyčíslení konkrétní ceny podniku patří spíš nežli do oblasti práva, do oblasti ekonomie a znalectví. Naleznou zde uplatnění různé postupy a metody oceňování

53 Je v něm obsažen slovní obrat „má se za to“, který v právních předpisech označuje vyvratitelnou domněnku. K pojmu „vyvratitelná právní domněnka“ viz např. Knappová, M., Švestka, J. a kol., Občanské právo hmotné, Aspi, Praha, 2002, str 151.

54 Význam těchto složek podnikání byl při stanovení ceny podniku brán v úvahu již soudy v období první ČSR, např. Váž. 1 097 (z r. 1923), z odůvodnění: „Hodnota podniku v jeho celistvosti záleží nejen v materiálním obsahu inventáře obchodu, tedy v zařízení a ve zboží, nýbrž i v oněch imateriálních momentech, které tvoří jeho hodnotu jako prostředku výdělečného a záleží v tom, že je obchodní místnost a v důsledku svého trvání, výhodné polohy a svého dobrého jména vyhledávána zákazníky. Souhrnem těchto výdělkových možností, známostí, zavedení obchodu na určitém místě, určitého kruhu zákaznictva nabývá obchod (závod, podnik) zvýšeného hodnoty jako zdroj výdělku.“ (citováno dle Eliáš, K; Dvořák,T.

a kolektiv.: Obchodní zákoník, Praktické poznámkované vydání s výběrem z judikatury od roku 1900, Linde, Praha, 2006, str. 771)

55 Srov. Marek, K., Smluvní obchodní právo: kontrakty, Masarykova univerzita, Brno, 2006, str. 129

56 Srov. Plíva, S., Obchodní závazkové vztahy, Aspi, Praha, 2006, str. 192

podniku.⁵⁷ Splatnost kupní ceny se bude řídit dohodou účastníků smlouvy, případně při absenci takovéto dohody, tuto problematiku upravuje § 340 odst. 2 ObchZ. Dále ustanovení § 482 ObchZ stanovuje pro případ pozdějšího nabytí účinnosti smlouvy o prodeji podniku změnu kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v období mezi plaností a účinností smlouvy. Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v tomto mezidobí. Tento následek nenastává, jestliže přímo ze smlouvy vyplývá nebo je prokázán jiný způsob stanovení ceny.⁵⁸

Kupujícímu vznikají v případech, kdy podnik nemá požadované kvalitativní nebo kvantitativní vlastnosti, práva vyplývající z odpovědnosti prodávajícího za vady. Této problematice je věnován § 486 ObchZ, který umožňuje aplikovat některé ustanovení o odpovědnosti za vady vztahující se ke kupní smlouvě.⁵⁹ Jedná se o ustanovení dispozitivní povahy, stranám je dovoleno sjednat odpovědnost přísnější i mírnější. V rozporu s § 574 odst. 2 ObčZ by bylo úplné vzdání se práv z odpovědnosti za vady ze strany kupujícího.⁶⁰

Jak již bylo výše uvedeno, o převzetí věcí, které jsou součástí převáděného podniku nebo jeho části mají strany povinnost vyhotovit zápis (§ 483 odst. 1 ObchZ). Nejpozději v tomto zápise má kupující povinnost informovat prodávajícího o všech věcech chybějících nebo stižených vadami.⁶¹ Kromě absence a vad věcí musí kupující prodávajícího upozornit i na vady práv nebo jiných majetkových hodnot, o kterých ví nebo musí vědět (§ 484

57 Srov. např. Mařík M. a kol., Metody oceňování podniku, Ekopress, Praha, 2003

58 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1195

59 § 428 odst. 2, § 433 až § 435, § 439, §440, § 441 ObchZ

60 Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, str. 335

61 Tamtéž, str. 335, cit:“Převzetí plní funkci prohlídky, již je povinen provést kupující podle obecné úpravy.“

Obecnou úpravou je myšlena úprava kupní smlouvy v Obchodním zákoníku.

ObchZ).⁶² Za situace, kdy svou oznamovací povinnost prodávající zanedbal, odpovídá za škody, kterým bylo možno upozorněním zabránit.

Z důvodu přehlednosti, ale i rozdílů v právech, které kupujícímu vznikají, způsobu jejich notifikace a specifik při uplatnění u soudu je vhodné dělit odpovědnost za vady na odpovědnost za chybějící a vadné věci, odpovědnost za nezpůsobilost podniku pro provoz stanovený ve smlouvě a odpovědnost za právní vady prodávaného podniku.

Právům vyplývajícím z odpovědnosti za vady věcí nebo v případě chybějících věcí je věnováno ustanovení § 486 odst. 1 ObchZ. Rozlišujeme vady zjevné a vady skryté. V případě, že věc chybí nebo má zjevné (zjistitelné) vady je kupující oprávněn požadovat přiměřenou slevu z ceny odpovídající hodnotě chybějících nebo vadných věcí. Jestliže chybějící věci nebo zjistitelné vady věci nebyly zachyceny v zápisu podle § 483 odst. 1 ObchZ, nemůže být právo na přiměřenou slevu přiznáno v soudním řízení, ledaže prodávající o nich věděl v době předání věci. Povinnost oznámit chybějící nebo vadnou věc musí vykonat kupující bez zbytečného odkladu.

Existence vad skrytých, slovy zákona „zjistitelných až při provozu podniku“, dává kupujícímu rovněž možnost se domáhat přiměřené slevy z kupní ceny. K úspěšnému uplatnění tohoto práva u soudu je nutno, aby kupující oznámil vady prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit. Při odborné péči by mělo dojít k zjištění vad dříve než v případě provozování podniku laikem. Maximální doba v níž může kupující oznámit skryté vady podniku je šest měsíců ode dne účinnosti smlouvy.

62 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1196, cit:“Slova „musí vědět“ je třeba vykládat s přihlédnutím k okolnostem případu podle objektivního kritéria. Přitom se zejména přihlédne k povaze vady a provozu podniku. Máme za to, že vědomost o vadách, skutečnou nebo „předpokládanou“ je třeba posuzovat nejen u osob, které podepsaly smlouvu nebo prováděly předání věcí a podepsaly za prodávajícího zápis. Podle okolností případu, zejména pak povahy vady, mohou přicházet v úvahu i jiné osoby, které měly o vadě vědět.“

Jak v případě vad skrytých, tak i v případě vad zjevných nebo věcí chybějících má kupující povinnost oznámit prodávajícímu tyto vady. Jestliže kupující tyto vady neoznámí, soud nepřizná právo kupujícího z odpovědnosti za vady, avšak jenom jestli to prodávající u soudu namítne (§ 428 odst. 2 ObchZ).

Co považavat za věcí chybějící a věcí vadné je vymezeno v § 485 ObchZ. Za chybějící se považují věci, jež nebyly kupujícímu předány, ačkoliv mu tyto věci být předány měli a podle účetní evidence a smlouvy mají být součástí jmění prodávaného podniku. Při posuzování vadnosti věcí se přihlédne k jejich schopnosti posloužit provozu podniku a k době jejich používání podle účetních záznamů.

K vymezení výše na slevu se užije § 439 ObchZ. Výše slevy by měla odpovídat rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami. Pro určení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění.

Možnost od smlouvy odstoupit se kupujícímu nabízí, jestliže podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě. Pro vznik práva odstoupit, právo požaduje kromě nezpůsobilosti pro provoz určený ve smlouvě a splnění jedné z následujících podmínek.

První možnou podmínkou je, že se jedná o vady neodstranitelné. Druhá podmínka je splněna v případě, že prodávající kupujícího požádal o nápravu odstranitelných vad a ten tak neučinil ve lhůtě zohledňující povahu a rozsah vad. Jestliže jsou vady neodstranitelné může kupující odstoupit ihned, v případě neodstranění vad prodávajícím ve lhůtě k tomu stanovené, po uplynutí této lhůty.⁶³

63 Pro posouzení přiměřenosti lhůty bude aplikován § 350 ObchZ.

Ustanovení § 486 odst. 2 ObchZ připouští pro odstoupení od smlouvy o prodeji podniku jako důsledku vadného plnění ze strany prodávajícího přiměřené použití § 441 ObchZ.⁶⁴ Tohle ustanovení upravuje nemožnost odstoupit od smlouvy v případě, že kupující neoznámí vady včas prodávajícímu. Použití § 441 ObchZ odst. 2 se jeví sporně, poněvadž při nepřetržité činnosti vykonávané v neustále se měnícím celku jakým je podnik, kupující nebude moct téměř nikdy vrátit prodávajícímu podnik ve stavu, v jakém je obdržel a v důsledku toho mu právo odstoupit od smlouvy nevznikne. Avšak ve spojitosti s nasledujicím § 441 odst. 3 a § 441 odst. 4 ObchZ, které stanovují výjimky z § 441 odst. 2 ObchZ by mohl být i tento použitelný. Z toho by vyplývalo, že právo odstoupit od smlouvy je zachováno, jestliže nemožnost vrácení podniku ve stavu, v jakém je obdržel není způsobena jednáním nebo opomenutím kupujícího nebo změna stavu věcí je způsobena obvyklým užíváním podniku.

Poslední zvláštní odpovědností za vady je odpovědnost za právní vady. V otázkách odpovědnosti za právní vady se při smlouvě o prodeji podniku může obdobně užít ustanovení § 433 až § 435 ObchZ vztahující se ke obecné úpravě kupní smlouvy. .

Ke vzniku nároků z odpovědnosti za právní vady dojde, jestliže je některá z převáděných složek podniku (věci, práva a jiné majetkové hodnoty) zatížena právem třetí osoby. Žádný nárok kupující nemůže požadovat v případě, že s tímto omezením projevil souhlas, věděl o něm v době uzavření smlouvy nebo nárok vznikl jako následek konání prodávajícího, který byl povinen postupovat dle podkladů předložených kupujícím.⁶⁵

64 Srov. čl. 41 Legislativní pravidla vlády ČR schválená usnesením vlády ze dne 19. března 1998, č. 188 v posledním znění, cit: “Slova „přiměřeně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu lze použít výjimečně; vyjadřuje volnější vztah mezi tímto ustanovením a vymezenými právními vztahy. Používá se například obratu „Pro ... platí přiměřeně § ... odst. ...“.

65 § 433 odst. 1 a § 434 ObchZ

Kupující má vůči prodávajícímu povinnost oznámit prodávajícímu uplatnění práva třetí osobou pod hrozbou ztráty možnosti uplatnit svůj nárok z odpovědnosti za právní vady před soudem. Za předpokladu, že prodávající namítne u soudu neoznámení uplatnění práv třetích osob ze strany kupujícího, soud nepřizná práva kupujícího vyplývající z odpovědnosti za právní vady, ledaže bude prokázáno, že prodávající o uplatnění práva třetí osobou věděl v době, kdy se o něm dověděl kupující (§ 435 ObchZ).

Ustanovení § 433 odst. 2 ObchZ věnuje speciální pozornost právním vadám způsobeným uplatněním práv třetích osob vyplývajících z průmyslového nebo duševního vlastnictví.

V případě vzniku právních vad vzniká kupujícímu právo na odstranění právních vad, přiměřenou slevu z kupní ceny nebo může odstoupit od smlouvy.

Slevu z kupní ceny může kupující požadovat i v případe, že na něho přešly závazky, které nebyly zachyceny v učetnictví. Tento nárok může kupující požadovat i když závazky nebyly uvedeny v učetní evidenci, ale prodávající o nich v době účinnosti smlouvy věděl.

Kupující se nemůže domáhat z titulu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení domáhat uspokojení, kterého může dosáhnout uplatněním některého nároku z vad prodávaného podniku podle ustanovení o odpovědnosti za vady (§ 440 ObchZ).⁶⁶

Komplikované otázky vyvolává odstoupení od smlouvy o prodeji podniku. Na rozdíl od úpravy v Občanském zákoníku je odstoupení od smlouvy dle Obchodního zákoníku koncipováno jako odstoupení ex nunc. Řečeno jinak, smlouva zaniká nikoliv od počátku, ale až když projev vůle prodávajícího odstoupit od smlouvy je doručen

66 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář, 11. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 1199

kupujícímu. K tomuto okamžiku zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy.⁶⁷ Zanikají tak všechny povinnosti nesplněné k okamžiku odstoupení.⁶⁸ V doktríně se objevují názory, že odstoupení nemá účinky na práva a závazky, které vznikly později, tedy po předání podniku; odstoupení se tedy týká jenom práv a závazků, které byly na kupujícího převedeny smlouvou.⁶⁹ To by mohlo vést ke složité situaci, kdy bude subjektem části závazkových vztahů týkajících se podniku prodávající a zbylé části kupující. Přijmutí opačného názoru, tj. aby prodávající převzal práva a závazky, do kterých vstoupil kupující v době od převzetí podniku do doby odstoupení, by zase naopak stavělo do nevýhodné pozice prodávajícího, jenž by musel vstupovat do práv a závazků nechtěných a v době uzavírání smlouvy o prodeji podniku neexistujících ⁷⁰ Judikatura se k tomuto problému vyjádřila nasledovně: „ Skutečnost zda původní kupující (v dané věci žalovaný) po období, kdy byl majitelem podniku, v rámci své podnikatelské činnosti plnil nebo neplnil své závazky související s majetkem, který nabyl smlouvou o prodeji podniku, nebo dokonce existující dluhy prohluboval, se týká výlučně vztahu prodávajícího a kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku a je pouze jejich věcí, jak si vzájemně vypořádají nově vzniklé dluhy nebo naopak kladné zhodnocení majetku podniku. Účastníkovi z jiného závazkového vztahu, souvisejícího s majetkem prodávaného podniku však z toho žádná práva či povinnosti ve vztahu k minulému majiteli podniku (původně kupujícímu ze smlouvy o prodeji podniku) nepřetrvávají a do tohoto vztahu vstupuje jako pasivně legitimovaný nový (původní) majitel podniku. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani případné uznání závazku, učiněné kupujícím v době, kdy byl majitelem podniku – uznání závazku nezakládá

67 § 349 ObchZ

68 Pelikánová,I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, str.338, cit: „Jestliže řekneme, že zaniká jenom nesplněný závazek ze smlouvy a smlouva se ruší až k okamžiku odstoupení, znamená uložení povinnosti vrátit si poskytnuté plnění vznik nové povinnosti.“

69 Srov. Kopáč, L., Švestka, J., K některým následkům odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, Právní rozhledy, 1997, č. 2, s. 66, Srov. Marek, K., Smluvní obchodní právo: kontrakty, Masarykova univerzita, Brno, 2006, str. 129

70 Takovýto pohled není zcela cizí např. prof. Pelikánové, viz. např. Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha, 1997, str. 338

nový závazek, nýbrž má vliv na běh promlčecí lhůty, a to ve vztahu věřitele vůči pasivně legitimovanému dlužníkovi, nikoliv vůči kupujícímu, který platně odstoupil od smlouvy o prodeji podniku, čímž ztratil jak pasivní tak i aktivní legitimaci ze všech povinností a práv souvisejících s majetkem podniku.“ ⁷¹ Výše uvedený rozsudek klade především důraz na vztah prodávajícího a kupujícího podniku k třetím osobám, kdy stanovuje, že po odstoupení od smlouvy není pasivně legitimován kupující, který od smlouvy o prodeji podniku platně odstoupil, nýbrž původní vlastník podniku. Nepodstatným byl pro účely projednávané věci a ke škodě právní praxi výklad týkající se práv a povinností stran smlouvy o prodeji podniku po odstoupení od smlouvy. Soud se sice vyjádřil, že je „výlučně vztahu prodávajícího a kupujícího ze smlouvy o prodeji podniku a je pouze jejich věcí, jak si vzájemně vypořádají nově vzniklé dluhy nebo naopak kladné zhodnocení majetku podniku“, nicméně neposkytl konkrétní návod. V období od převodu vlastnického práva na kupujícího do odstoupení se můžou jednotlivé hmotné, nehmotné i osobní složky podniku podstatně změnit a vzhledem na jejich potencionální rozsah a různorodost bude vypořádání nelehkým úkolem. Obecné ustanovení § 351 ObchZ o odstoupení od smlouvy, jež ukládá stranám povinnost vrátit si plnění, které bylo poskytnuto před odstoupením pravděpodobně nebude postačovat k uspokojivému řešení situace. Domnívám se, že by bylo vhodné problém řešit zvláštní právní úpravou odstoupení od smlouvy o prodeji podniku, jež by reflektovala povahu podniku.

Z kogentního ustanovení § 488a ObchZ vyplývá pro strany smlouvy o prodeji podniku možnost, právo (nikoli povinnost) sjednat si konkureční doložku podle § 672a, který se vztahuje k smlouvě o obchodním zastoupení. Tato doložka by zavazovala prodávajícího podniku nevykonávat na vlastní nebo cizí účet činnost, jenž byla předmětem činnosti v prodávaném podniku nebo měla soutěžní povahu k podnikání kupujícího v

71 Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.8.2002, sp.zn. 9 Cmo 360/2001 (citováno dle Obchodní právo, 2007, č.6, str. 25)

nabývaném podniku. Sjednání konkureční doložky musí být písemné, strany musí vymezit území nebo okruh osob a dobu, na kterou se zákaz činnosti vztahuje. Doba nesmí přesáhnout 2 roky. Soud má právo v případě nepřiměřenosti rozsahu činností, území nebo osob, na které se zákaz vztahuje, omezit nebo prohlásit doložku za neplatnou, tak aby neomezovala prodávajícího podniku více než je nutné k ochraně kupujícího.

Stručné ustanovení § 487 ObchZ říká, že vybraná ustanovení o smlouvě o prodeji podniku mohou být aplikovány i na prodej části podniku. Jedná se o § 477 až 486 ObchZ.

Práva a závazky stran ze smlouvy o prodeji části podniku jsou identické jako při prodeji podniku.

V souvislosti s prodejem části podniku je nutno se vypořádat s interpretací § 67a ObchZ. Příslušné ustanovení určuje, že ke smlouvě na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, ke smlouvě o nájmu podniku nebo jeho části a ke smlouvě zřizující zástavní právo k podniku nebo jeho části je nutný souhlas společníků nebo valné hromady. Základní výkladový problém je jakým způsobem pro účely tohoto ustanovení interpretovat „část podniku“.⁷² Nekteří autoři se domnívají, že část podniku může být pro účely předmětného ustanovení vymezena odlišně od „části podniku“ dle § 487 ObchZ, tj.

ne jenom jako samostatná organizační složka.⁷³ Jedním z nejvýznamějších ve prospěch tohoto pojetí je teleologický výklad ustanovení § 67a ObchZ. Podle zastánců této interpretace je jednoznačným smyslem předmětného ustanovení ochrana osob majetkově se podílejících na společnosti. Z tohoto důvodu je nezbytné ponechat rozhodování o důležitých dispozicích s majetkem společnosti právě valné hromadě nebo společníkům, a to nejenom o dispozicích s částí podniku ve smyslu § 487 ObchZ. Kvalitativně nebo

72 Před nabytím účinnosti z. č. 56/2006, kterým byl Obchodní zákoník novelizován byl sporný i rozsah dispozic, na které se ustanovení § 67a věcně vztahovalo.

73 Srov. Čech, P.,Vymezení části podniku a působnost valné hromady, Právní rádce, 2006, č. 11; Alexander, J.,Prodej podniku, souhlas akcionářů a výklad § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2006, č. 21; Čech, P., Několik doplňujících poznámek k výkladu § 67a ObchZ, Právní rozhledy, 2007, č. 7