1
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Ústav archeologie a muzeologie
Michala Přibylová
Předlokační osídlení jižní části historického jádra Brna a jeho přerod v městský organismus v archeologických pramenech získaných v rámci
archeologického výzkumu parcely Orlí 19-21
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Irena Loskotová, Ph.D.
Brno 2013
2 Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala samostatně a v seznamu použitých pramenů a literatury uvedla veškeré použité informační zdroje.
V Brně dne 10. 8. 2013 Michala Přibylová
______________________
3 Zde bych chtěla vyjádřit své poděkování PhDr. Ireně Loskotové, Ph.D. za vedení práce, Mgr.
Petru Holubovi za cenné rady, Bc. Vojtěchu Noskovi za fotografickou dokumentaci keramiky a především děkuji rodičům za trpělivost.
4 OBSAH
1. ÚVOD ... 6
2. VÝVOJ BRNA OD SLOVANSKÉ OSADY PO STŘEDOVĚKÉ MĚSTO ... 8
2.1 VÝVOJ BRNĚNSKÉ OBLASTI PŘED ZFORMOVÁNÍM VRCHOLNĚ STŘEDOVĚKÉHO MĚSTA (6. – 12. století) ... 8
2.2 VÝVOJ OSÍDLENÍ VNITŘNÍHO PROSTORU MĚSTSKÝCH HRADEB PŘED VZNIKEM INSTITUCIONÁLNÍHO MĚSTA (2. pol. 12. stol.) ... 11
2.3 PŘÍCHOD KOLONISTŮ A POČÁTEK PŘERODU V INSTITUCIONÁLNÍ MĚSTO (přelom 12. a 13. století – 1. čtvrtina 13. století) ... 13
2.4 VZNIK MĚSTA BRNA (2. čtvrtina 13. století) ... 14
3. POVAHA ARCHEOLOGICKÝCH SITUACÍ PŘEDLOKAČNÍHO OBDOBÍ A JEJÍ PROMĚNA V LOKAČNÍM HORIZONTU ... 16
3.1 POTRAVINÁŘSTVÍ ... 16
3.2 KOVÁŘSTVÍ ... 18
3.3 SLÉVAČSTVÍ NEŽELEZNÝCH KOVŮ ... 19
3.4 OBYTNÉ OBJEKTY ... 20
3.5 NAKLÁDÁNÍ S VODOU A ODPADEM ... 21
4. VÝZKUM NA PARCELE ORLÍ 19 A 21 ... 23
4.1 LOKALIZACE VÝZKUMU ... 23
4.2 PŘÍRODNÍ PROSŘEDÍ ... 23
4.3 HISTORICKÝ EXKURS ... 24
4.4 ARCHEOLOGICKÝ EXKURZ ... 24
4.5 SHRNUTÍ A VYHODNOCENÍ TERÉNNÍ SITUACE ... 25
5. PŘEDLOKAČNÍ OSÍDLENÍ V NEJBLIŽŠÍM OKOLÍ PARCELY ORLÍ 19-21 ... 26
6. BRNĚNSKÁ KERAMIKA PŘEDLOKAČNÍHO HORIZONTU ... 34
6.1 DĚJINY BÁDÁNÍ A DOSAVADNÍ STAV POZNÁNÍ BRNĚNSKÉ KERAMIKY PŘEDLOKAČNÍHO OBDOBÍ... 34
6.2 KERAMIKA 2. POL. 11. – 2. POL. 12. STOLETÍ (horizont RS 4.2 – 4.3) ... 35
6.3 KERAMIKA 1. TŘETINY 13. STOLETÍ (horizont VS 1.1) ... 40
6.4 KERAMIKA 2. TŘETINY 13. STOLETÍ (horizont VS 1.2) ... 42
7. TEORETICKÝ ÚVOD KE ZPRACOVÁVÁNÍ KERAMICKÝCH SOUBORŮ Z MĚSTSKÝCH LOKALIT ... 44
7.1 ARCHEOLOGICKÉ TRANSFORMACE KERAMIKY V MĚSTSKÉM PROSTŘEDÍ ... 44
7.2 TEORIE ODPADOVÝCH AREÁLŮ STŘEDOVĚKÝCH MĚST ... 47
7.3 KONTAMINACE KERAMICKÝCH SOUBORŮ ... 49
5
7.4 VÝPOVĚDNÍ HODNOTA NÁLEZOVÝCH SITUACÍ ... 50
7.5 FRAGMENTARIZACE... 51
8. VYHODNOCENÍ KERAMICKÝCH SOUBORŮ ... 52
8.1 OBECNÁ CHARAKTERISTIKA ZPRACOVANÉHO MATERIÁLU ... 53
8.2 VYHODNOCENÍ JEDNOTLIVÝCH KONTEXTŮ ... 56
8.3 SVAZEK STRATIGRAFICKÝCH JEDNOTEK 145 (ČTVERCE 1, 2, 3, 6, 8) ... 58
8.3.1 Popis svazku ... 58
8.3.2 Terénní situace ... 58
8.3.3 Vyhodnocení ... 61
8.3.4 Materiál ... 61
8.3.5 Okraje ... 61
8.3.6 Dna ... 63
8.3.7 Výzdoba ... 63
8.3.8 Fragmentarizace ... 64
8.3.9 Bronzový prstýnek ... 65
8.3.10 Datování souboru ... 65
8.4 POROVNÁNÍ SE STRATIGRAFICKY SOUSEDÍCÍMI KONTEXTY ... 67
8.4.1 Svazek stratigrafických jednotek 048 ... 67
8.4.2 Stratigrafická jednotka 115 ... 68
8.4.3 Svazek stratigrafických jednotek 140 ... 71
8.4.4 Porovnání ... 73
9. ZAŘAZENÍ LOKALITY DO ŠIRŠÍHO KONTEXTU ... 74
10. ZÁVĚR ... 76
11. POUŽITÉ ZDROJE, LITERATURA A ZKRATKY ... 78
11.1 LITERATURA ... 78
11.2 NÁLEZOVÉ ZPRÁVY A TERÉNNÍ DOKUMENTACE ... 85
11.3 INTERNETOVÉ ZDROJE ... 86
11.4 SEZNAM ZKRATEK ... 86
OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ... 88
S. S. J. 145 ... 101
S. J. 115 ... 108
S. S. J. 140 ... 108
OSTATNÍ S. J. (výběr) ... 111
6
1. ÚVOD
Předmětem této práce je dlouhodobě sledovaná a badatelsky atraktivní problematika předlokačního horizontu a procesu přerodu v institucionalizované město v prostoru historického jádra města Brna.
Historickým jádrem Brna se rozumí území původního středověkého právního města ze 13. století, definovaného hradebním systémem. Do současnosti se z původního hradebního prstence mnoho nedochovalo, obecně však lze předmětné území vymezit uzavřeným okruhem ulic Rooseveltova, Divadelní, Benešova, Nádražní, Husova, Komenského náměstí, ulicí Joštova a Moravským náměstím (Kolařík 2007, 1).
V bakalářské práci se zaměřím pouze na bezprostřední okolí zpracovávané parcely Orlí 19-21, tedy zejména na lokality na Františkánské, Josefské, Minoritské a samozřejmě Orlí ulici.
Středověkou lokací se pak v historické terminologii rozumí založení sídliště, města či vesnice. Tento výraz se obvykle používá pro zakládací procesy 13. století, které přinesly změny proti předchozímu stavu nejen v oblasti sídelní struktury, nýbrž zejména ve sféře práva. V užším významu termínu „lokace“ je rozuměn právní akt, který umožnil vznik sídliště s vlastním právním statutem (městským právem) na vymezeném území (Procházka 2009, 104).
Pro město Brno je lokačním aktem zisk privilegia z roku 1243. Lokační proces však začal již dříve, s počátkem přisídlení nových kolonistů. Jako brněnský předlokační horizont je tedy chápáno období od založení první české osady v prostoru historického jádra do založení té kolonizační, rámcově tedy 2. polovina 12. století. Formování města v 1. třetině 13. století je pak obdobím lokačním.
Chronologicky je tedy předmětem mého zájmu období 2. poloviny 12. století až 1.
třetiny 13. století.
Práce by měla přispět k rozšíření pramenné základny dosud zpracovaných nálezových souborů keramiky na základě analýzy vybraného materiálu z ulice Orlí 19 a 21, získaného záchranným archeologickým výzkumem z let 2008 - 2011. Tato základna slouží zejména k poznání vývojových trendů brněnské keramiky. Dalším cílem je zařazení tohoto materiálu do širšího kontextu. Dále bych chtěla na základě vyhodnocení zpracované keramiky
7 postihnout vývoj parcely a hmotné kultury v průběhu 12. století a začátku 13. století, a rovněž projevy přerodu původního sídliště v městský organismus jak na keramice, tak na povaze sídlištních aktivit zachycených na lokalitě. V neposlední řadě se pokusím o souhrn lokalit v bezprostředním okolí, zachycujících domácí předlokační osídlení.
Práce je rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou. V té první jsem se věnovala základním informacím o historii Brna do 1. poloviny 13. století, se zaměřením na předlokační osídlení a následný přerod starší aglomerace ve statutární město. Dále do této části práce patří i charakteristika nálezových situací tohoto horizontu, vývoj keramické hmotné kultury a teoretický úvod do studia keramiky. Nechybí zde samozřejmě ani úvodní kapitoly informující o zpracovávaném výzkumu a souhrn informací o lokalitách předlokačního charakteru v jeho nejbližším okolí.
V praktické části jsem se již věnovala vlastnímu zpracování keramiky získané z výše uvedeného výzkumu.
Peška – Procházka 2007
Loskotová -
Procházka 1997 Unger 1984 2. pol. 12. stol. Předlokační
horizont RS 4.3 I.1
Mladohradištní keramika II. stupně (ml.mladohradištní) 1. třetina 13.
stol.
Lokační
horizont VS 1.1 I.2 Pozdněhradištní
keramika 2. třetina 13.
století
Období vrcholně středověkého
města
VS 1.2 2.1
Vrcholně středověká
keramika
Tab. 1: Horizonty brněnské středověké keramiky (Procházka 2007, 149).
8
2. VÝVOJ BRNA OD SLOVANSKÉ OSADY PO STŘEDOVĚKÉ MĚSTO
2.1 VÝVOJ BRNĚNSKÉ OBLASTI PŘED ZFORMOVÁNÍM VRCHOLNĚ STŘEDOVĚKÉHO MĚSTA (6. – 12. století)
Ke zformování institucializovaného města vedly krystalizační procesy odehrávající se na širším území, než je oblast, která byla na vrcholu těchto procesů obehnána tělesem městských hradeb. Proto se v úvodu této kapitoly zmíním stručně i o starším slovanském osídlení v nejbližším okolí budoucího městského organismu. Zejména o Starém Brně, které je pro předlokační utváření Brna zásadní oblastí.
Nejstarší slovanští osadníci se v okolí Brna usazovali od 6. století. Jejich osady s keramikou pražského typu jsou doloženy například z Pisárek a Medlánek, Troubska a Podolí. V 7. – 8. století již začíná centrální úlohu plnit hradiště Staré Zámky u Líšně. Ve velkomoravském období můžeme doložit velkou koncentraci osídlení, které se rozkládalo na levobřežní terase Svitavy, v okolí Maloměřic a Židenic, se zásahem na pravý svitavský břeh, k Obřanům. Osídlení této oblasti je datované do 8. - 10. století a plnilo pravděpodobně úlohu zemědělského zázemí líšeňského hradiště. Osídlena byla i území v Králově poli a ve Starém Lískovci (např. Kuča 2000, 14; Měřínský 1993, 15; Měřínský 1995, 9; a další).
Od 10. století se slovanské osídlení začíná rozvíjet i v prostoru Starého Brna, kam se pak po zániku líšeňského hradiště na přelomu 10. a 11. století přesouvá celé jádro rozvoje brněnské aglomerace až do 12. století. Slovanským osídlením Brna se souhrnně zabývá například D. Zapletalová.
V roce 995 Přemyslovci definitivně vyvrátili panství Slavníkovců a připojili Moravu ke svému území. Učinili pak řadu opatření, aby nově nabyté území udrželi. Z nich měla největší význam výstavba nové soustavy hradů1, která trvala od poloviny 11. století až do počátku 12. století. Do této doby se klade také vznik brněnského hradu (Švábenský 1993,
1 Hlavně v hraničních pásmech dobyté země vznikají místo dosavadních, většinou nížinných velkomoravských hradišť nová, prostorově zpravidla menší, opevněná střediska moci, situovaná převážně na ostrožnách. Jen tam, kde to ráz krajiny neumožňoval, vnikají blatné hrady, obklopené vodou a močály. Což byl právě případ Brna.
Tato podoba hradské soustavy byla vytvářena podle vzoru, který ve své zemi nepříliš úspěšně prosazovala ottonská panovnická dynastie (Švábenský 1993, 229).
Časovým mezníkem, kdy byla tato výstavba odstartována, má být rok 1056, kdy kníže Spytihněv I. (1055 – 1061) potřel na hrutovském poli odpor moravských feudálů a jejich družiníků: Spytihněv II. vyzval tohoto roku tři stovky moravských velmožů, aby pod ztrátou hrdla vyšli vstříc k Chrudimi a demonstrovali tak nadřazenost Spytihněvovu nad oběma moravskými údělnými knížaty. Průvod z Moravy se však zastavil na českomoravském pomezí poblíž zemské brány u Hrutova. Na českou půdu odmítli moravští velmoži vstoupit, což vedlo ke Spytihněvovu vpádu na Moravu (např. Žemlička 2007, 81 – 82).
9 229). Historicky potvrzenou existenci brněnského hradu (již nějakou dobu stojícího) máme ovšem až k roku 1091, kdy se o něm zmiňuje Kosmova kronika2.
Spory o lokalizaci tohoto hradu zachycuje početná literatura. Předmětem sporu byly v zásadě tři lokality: Špilberk, Petrov (Konečný 1996; Richter 1936; Vermouzek 1974) a Staré Brno (např. Cejnková - Měřínský - Loskotová 1984; Procházka 1985, 1993, 2000, 2009;
Procházka – Loskotová 1999; Sulitková 1988; Zapletalová 2006). Nejúplnější souhrn celé problematiky podali R. Procházka v článku „Zrod středověkého města na příkladu Brna.
K otázce odrazu společenské změny v archeologických pramenech” (Procházka 2000) a po něm doplnila D. Zapletalová (Zapletalová 2006). Archeologické výzkumy posledních desetiletí ovšem výrazně svědčí ve prospěch Starého Brna.
Novější literaturou (Cejnková D. 1992, 11-20; Cejnková – Loskotová 1993, 23 – 28;
Kuča 2000, 17; Procházka – Wihoda – Zapletalová 2011, 506; Zapletalová 2006) je hledaný hrad kladen na původně ostrovní polohu vymezenou ulicemi Křížová, Křídlovická, Ypsilantiho a Václavská. Toto místo bylo oproti okolnímu terénu nepatrně vyvýšeno a jako jediné zde v období raného středověku mohlo poskytovat možnost účinné (vodní) obrany (Cejnková – Loskotová 1993, 25; Kuča 2000, 17; Zapletalová 2006, 762). Existenci hradu v této ostrovní poloze může nasvědčovat i odkrytí zbytků románské rotundy3 na místě pozdějšího kostela Panny Marie na Mendlově náměstí. Podle analogií s jinými významnými knížecími hrady mohla být rotunda součástí předhradí (pro vlastní hrad by totiž tato poloha byla nehájitelná; Kuča 2000, 17). K významným nálezům zde patří i dva objevy dřevohliněnné hradby (Cejnková – Loskotová 1993, 26 - 27; Zatloukal 2000, 152)4.
Na pravobřeží Svratky do prostoru ulic Vídeňské a Vojtovy se klade předhradí s trhovou vsí a dílnami řemeslníků. V letošním roce zde bylo odkryto torzo raně středověkého příkopu (datace jeho zasypání se předběžně pohybuje kolem roku 1000; Merta 2013) a základy kamenné rotundy z 11. století (Sedláčková 2013).
Kontinuální osídlení od starší doby hradištní bylo objeveno také na levém břehu dnes již neexistujícího Svrateckého náhonu a na pravém břehu Svitavské strouhy, v okolí ulic Uhelné, Spálené a na Dornychu (Procházka 2000, 28, 89; Zapletalová 2006, 767; Zubalík 2008).
Význam této lokality je však zvažován především z hlediska hospodářského zázemí blízkého
2 Po smrti Oty I. Sličného, který společně s bratrem Konrádem spravoval Brněnský úděl, zabral Vratislav (od roku 1085 král) jeho panství ve prospěch svého syna Boleslava. Vdovy a synů po Otovi Sličném se ujal Konrád, což vedlo k obléhání Brna roku 1091. Podrobněji se o motivech tohoto tažení rozepisuje například Josef Žemlička (Žemlička 2007, 111-113). A právě z této události pochází první věrohodná písemná zpráva o Brně.
3 Datace: vznikla někdy v 11. či na poč. 12. stol., jak napovídá zejména charakter zdiva z řad nízkých kvádříků. Starší datování na přelom 10. – 11. stol. se jeví nepravděpodobné, protože stavba postrádá znaky velkomorvské stavební tradice, které v 10. stol. na Moravě ještě přežívaly.
4 Obě zanikly požárem, dobu jejich zániku se však ještě nepodařilo dostatečně přesvědčivě datovat (Zapletalová 2006, 266).
10 centra či center, neboť zde prozatím nebyly doloženy žádné stopy opevnění nebo předměty vztažitelné k vyšší společenské vrstvě5.
Jak se zdá z absence nálezů z počátků 13. století, aktivita na Starém Brně časem utichá a centrum dění se přesouvá do prostoru budoucích hradeb (Procházka 2000, 30). Vzhledem k tomu, že po smrti Vratislava Brněnského roku 1156 mizí brněnští údělníci na dlouhou dobu z písemných pramenů, došlo k přerušení správy údělu brněnskou větví,6 a zároveň s tím mohlo dojít i k násilnému zániku a přerušení kontinuity polohy údělného sídla (Zapletalová 2006, 766). Mezi další důvody, proč mohla starobrněnská poloha přestat vyhovovat, by mohly patřit jak nedostatečná obranyschopnost, tak zvyšování nebezpečí záplav, ke kterému docházelo s postupující kolonizační činností severozápadně od Brna (Kuča 2000, 21).
Na přelomu 12. – 13. století mohl být tedy vybudován nový přemyslovský rezidenční areál na Petrově, kdy je zde doloženo vybudování nejstarší fáze kostela sv. Petra a Pavla (Procházka – Unger 1995, 105-106). Tento původní kostel nebyl pouze běžným farním kostelem nově vzniklého osídlení v jižní části historického Brna. Pro tuto skutečnost svědčí nejen relativně velké rozměry stavby, ale i vybavení kostela kryptou (s pohřbem ženy). Navíc v době, kdy kostel sv. Petra a Pavla vystupuje z anonymity, tzn. ve 20. letech 13. století, je již nejvýznamnějším kostelem v Brně. Do podoby vrcholně středověkého hradu se však zde předpokládaný zeměpanský dvorec nepřetvořil. Opěrným bodem zeměpanské moci se podle některých badatelů stal záhy založený hrad Veveří7 (Kuča 2000, 21). Problémem domněnek o petrovském hradu je jednak prozatimní absence pozůstatků sídla údělníků na Petrově, stejně jako dokladů přítomnosti vyšší sociální vrstvy v tomto období. Podle dalších badatelů byly po zániku údělného sídla v inundaci Svratky správní povinnosti provincionálních úředníků až do 3. čtvrtiny 13. století, do vybudování hradu Špilberku, vykonávány z města nebo přímo ze sídel těchto úředníků a brněnský hrad vůbec neexistoval8 (Cejnková – Měřínský – Sulitková 1984b, 265; Procházka 2000, 41 – 44).
5 Výjimkou by mohla být ostruha datovaná autorem výzkumu, A. Zúbkem, do starších fází mladší doby hradištní (Zapletalová 2006, 167).
6 V této době (2. pol. 12. stol.) vzrůstá moc znojemských Konrádovců a dochází k oslabení brněnského údělného centra.
7 Některé z titulatur osob uváděných v pramenech diplomatické povahy z 1. třetiny 13. století se zdají nasvědčovat domněnce, že sídlo zeměpanských úřadů a úředníků, a tedy i správní centrum brněnské provincie, bylo nejpozději od desátých let 13. století na Veveří (Cejnková – Měřínský – Sulitková 1984b, 265). První historická zmínka o hradu pochází z roku 1213.
8 Pro neexistenci hradu v 1. polovině 13. století uvádí archeologicko-historická studie D. Cejnkové, Z. Měřínského a L.
Sulitkové následující důkazy: není doložen písemnými prameny; zeměpán při svých návštěvách ve městě sídlil
v měšťanských domech; žádná z listin není datována na brněnském hradě a proti jiným starým přemyslovským hradům, které se během 1. třetiny 13. století přetvářejí v kamenné fortifikace, vzniká v Brně nový královský hrad Špilberk „na zeleném“ až v 70. letech 13. století.
11 2.2 VÝVOJ OSÍDLENÍ VNITŘNÍHO PROSTORU MĚSTSKÝCH HRADEB PŘED VZNIKEM INSTITUCIONÁLNÍHO MĚSTA (2. pol. 12. stol.)
Ve druhé polovině 12. století tedy vypadá situace v Brně následovně: Z hlediska osídlení užší brněnské struktury byla stále dominantní trhová ves Staré Brno, jejíž význam však klesá.
Alespoň část předpokládaných centrálních funkcí se někdy během 2. poloviny 12. století přesunula do nové polohy. Možná s přesunutím sídla zemského pána na vrch Petrov se začíná formovat a prosazovat osídlení na opačné straně petrské ostrožny.
Největší koncentrace tohoto osídlení byly zachyceny v jižní části města, podél spojnice pozdější Měnínské a Brněnské brány. Tato komunikace má tedy pravděpodobně předlokační původ a spolu se stezkou spojující Brněnskou bránu a ústí Křenové ulice tvořily základ předlokační komunikační sítě9. Obě cesty se větvily na dnešním Zelném (dříve Horním) trhu. Ve vazbě na druhou zmíněnou trasu existovala i židovská obec, která vznikla při západní části nynější Františkánské ulice nejpozději na počátku 13. století. Od severu
9 První cestu lze rekonstruovat v trase ulic Starobrněnská – severní strana Zelného trhu – Orlí, druhou v linii Peroutkova - jihozápadní strana Zelného trhu – Kapucínské náměstí – západovýchodní úsek Josefské ulice.
Obr. 1: Předlokační osídlení v jižní části historického jádra a blízkém okolí (podle Procházka - Wihoda - Zapletalová 2011, 525; obr. 223).
12 k jihu je protínala komunikace ležící v linii dnešních ulic Běhounské a Masarykovy10, která spojovala Brno s Čechami. Z ní se vidlicovitě odpojovala místní spojka směrem k hradu Veveří a dále snad k Tišnovu, jdoucí dnešní Českou ulicí. Jinak ovšem absence rozpoznatelných komunikačních povrchů z doby před 13. stoletím spíše naznačuje značné proměnlivosti konkrétních cest (Procházka 2009, 107).
Další koncentrace mladohradištního osídlení byla zachycena i v prostoru ulice Kopečné a Fakultní nemocnice u sv. Anny11, tzn. v polohách podél komunikace spojující historické jádro se Starým Brnem.
Pro archeologický horizont tohoto období (RS 4.3) jsou charakteristické nálezové soubory ještě vysloveně mladohradištní keramiky bez nebo s ojedinělou radélkovou výzdobou, nicméně však s četnými zásobnicemi s okraji pokročilého tvaru (Procházka 2000, 30).
Osídlení pozdějšího historického jádra nebylo souvislé, rozkládalo se na několika polohách v jižní části pozdějšího města včetně petrovského návrší.
Archeologicky byla prokazatelně doložena neagrární zaměstnání obyvatel s dominující rolí zpracování barevných a drahých kovů i kovářství (Procházka – Loskotová 1999). Co naopak chybí jsou doklady charakteru obytné zástavby.
Zjištěné osídlení bylo předchůdcem nejen plně zformovaného města, ale i osad cizích kolonistů (tzv. mladšího brněnského burgu12) v severní části pozdějšího města. Jak tradice Zelného (Horního) trhu, tak příslušnost českého obyvatelstva Brna ke kostelu sv. Petra a Pavla má původ právě v preurbánním období 2. pol. 12. – 12./13. století. Jednou z otázek zůstává, jak se tato česká osada mohla jmenovat. Je samozřejmě možné, že byla považována za součást Brna jako celku a vlastní jméno neměla, na druhou stranu byla však poměrně vzdálená od tehdejšího (dnes Starého) Brna. K. Kuča vyslovil hypotézu o přenesení staršího názvu na pozdější jihovýchodní čtvrť, zvanou Měnínská, Quartale Menesense, takže se ves mohla jmenovat Měnín, či nějak podobně. Uvádí, že je to tím pravděpodobnější, že
10 Tato cesta byla považována za nejstarší trasu Trstěnické stezky, která přibližně v prostoru hlavního nádraží ústila do komunikačního uzlu při kostele sv. Martina, kde se sbíhaly další cesty. Trstěnická cesta měla za tímto uzlem z jižní strany obejít ostrožnu Petrova a v trase Kopečné a Pekařské ulice dospět na Staré Brno (Kuča 2000, 27).
11 Kopečná 43: při výzkumu kostela Všech Svatých ze 13. století bylo zachyceno předcházející osídlení z 12. až počátku 13.
stol. s doklady práce s ohněm. Zbytky této kulturní vrstvy se našly i na sousední parcele Kopečná 41.
Kopcečná 37: na parcele domu U Sedmi švábů byly v rámci mladohradištní kulturní vrstvy vysledovány zbytky lehčí dřevěné sloupové stavby s ohništěm v sousedství. Mezi nejzajímavější zástupce hmotné kultury zde patří nález denáru knížete Svatopluka (1093 – 1107) s provrtem, nošený jako závěsek.
V západní části zahrady Fakultní nemocnice u sv. Anny byl nalezen zbytek do svahu vestavěné mladohradištní pece (Procházka – Wihoda – Zapletalová 2011, 538).
12 Burgus – podle urbanistického výkladu Jiřího Kejře jde o uzavřené neopevněné sídliště bez vlastního právního zřízení.
Minimálně pro české země striktně odmítá užití tohoto pojmu v souvislosti s právním městem.
13 uvažovaná Měnínská brána vůbec nevedla směrem k Měnínu, ale k Zábrdovicím13. Tyto úvahy však zůstávají v úrovni hypotéz. (Kuča 2000, 24).
2.3 PŘÍCHOD KOLONISTŮ A POČÁTEK PŘERODU V INSTITUCIONÁLNÍ MĚSTO (přelom 12. a 13. století – 1. čtvrtina 13. století)
Již před rokem 1200 je možné počítat s příchodem nových obyvatel. Původem byli tito kolonisté převážně Němci přicházející z rakouského Podunají. Doprovázeli je méně početní zástupci románské jazykové větve, snad z Valonska či Lotrinska (Procházka 2009, 104). Staré Brno již volné plochy k osídlení neposkytovalo, neosídlené zde zbývaly již jen zamokřené nivy a strmá úbočí či obranně nevýhodné polohy pravého břehu. Tyto faktory vedly již domácí obyvatelstvo k založení sídliště v jižní části pozdějšího města a nově příchozí osadníci tedy rovněž zvolili obecně strategicky vhodnější polohu na východních svazích Petrovského vrchu.
Odlišnost kolonizátorů pocházejících z jiného právního i kulturního prostředí vedla k potřebě samostatného sídliště, nikoli infiltraci sídlišť místních obyvatel, existujících na jiném právním základě. Vytvořili tedy samostatný sídelní celek rozkládající se severně od české osady. Od jeho staršího jižního sousedství (zahrnujícího zřejmě i předlokační židovskou osadu) byl oddělený rovněž utvářením terénu. Areál pozdějšího města totiž napříč protíná výrazná šíje, vybíhající od sedla mezi Špilberkem a Petrovem mírně k severovýchodu.
I v pozdějších letech oddělovala Veselou a Běhounskou čtvrť od původem starších čtvrtí Brněnské a Měnínské (obr 12; Kuča 2000, 26).
Půdorysným základem nové, pravděpodobně trhové vsi, se stalo vidlicovité prostranství budoucího náměstí Svobody. Jeho tvar byl nepochybně podmíněn průběhem výše uvedených komunikací, jejichž základem byla od jihu přicházející nynější Masarykova ulice větvící se v místě již zmíněné šíje.
Kolem Běhounské ulice, tedy významnější větve obou cest, se usadilo početnější německé obyvatelstvo s kostelem sv. Jakuba. Kolem tržiště a dnešní České ulice se soustřeďovalo zejména románské obyvatelstvo, kterému sloužil filiální kostel sv. Mikuláše, dnes viditelný pouze v reliéfním zobrazení v dlažbě rekonstruovaného náměstí Svobody.
Lokace sídliště cizích kolonistů představovala v urbanistickém vývoji brněnské aglomerace klíčový zlom, který jednak definitivně stvrdil přesun těžiště brněnské aglomerace
13 S touto vsí by se pak daly též spojit nejstarší zprávy o Manicích, neboť se podle obsahových souvislostí týkaly jiné vsi než později zaniklých Manic u Žabovřesk (Kuča 2000, 24)
14 ze Starého Brna do prostoru pozdějšího města, a jednak vyvolal podstatné kvalitativní změny v charakteru staršího sídliště. Brzy se začne utvářet půdorysná zástavba, objevovat první jímky i kamenné domy (Procházka – Loskotová 1999, 186).
2.4 VZNIK MĚSTA BRNA (2. čtvrtina 13. století)
Proces, na jehož konci stálo právní město, byl tedy zahájen vznikem mladšího burgu. Lze totiž předpokládat, že noví kolonisté od svého příchodu vyvíjeli snahy o vytvoření skutečně městské obce. Půdorys města byl, alespoň v základních rysech, vyměřen patrně již před rokem 1220. Brzy na to následovala restrukturalizace zástavby jednotlivých bloků, především v jižní části města. Jámové objekty zde byly nahrazovány nadzemními dřevohliněnými, postupně i kamennými domy, situovanými při uliční čáře či v její blízkosti. Architektonické novum představuje rámová, posléze nepochybně i hrázděná technika výstavby nezděných staveb, i masové uplatnění podzemních podlaží (Kuča 2000, 29). Vedle spíše provizorních zemnic se v Brně v 1. třetině 13. století vyskytují již i pozdně románské domy jednoduchého půdorysu (Procházka 1985, 1988, 1999s).
Do tohoto transformačního procesu spadá i zakládání mendikantských klášterů.
Založení tří klášterů uvnitř města je jedním ze dvou zlomových momentů, dokládajících výraznou kvalitativní proměnu brněnské aglomerace. Šlo o nový urbanisticky koncepční čin, který byl v rozporu s dosavadním vývojem sídliště. Nejmarkantněji je to vidět na příkladu minoritského kláštera, založeného snad již v roce 1230 (bezpečně existoval roku 1239) ve východní části města. Archeologicky bylo prokázáno, že stavbě kláštera předcházelo poměrně husté osídlení, které již respektovalo lokační parcelní principy (Procházka 1999b, 280).
Nejstarším z nově založených klášterů, dominikánský, byl založen mezi lety 1228 – 1230 a nacházel se v jihozápadní části města. Třetím novým celkem se stal klášter augustiniánek v severovýchodní části města, který byl založen roku 1240. Všechny tři kláštery byly klasicky záměrně situovány při městských hradbách. Právě vybudování hradeb je oním druhým zlomovým momentem formativního procesu. Průběh opevnění totiž jednoznačně vymezil plochu města, do něhož bylo začleněno sídliště cizích kolonistů, židovská osada a podstatná část starého českého osídlení.
Areál města vytvořil nepravidelný ovál, protažený mírně k jihu, neboť i ze strategických důvodů muselo město zahrnout i petrskou ostrožnu. Přitom přinejmenším pro jihovýchodní část dosavadního osídlení to znamenalo odsouzení do role předměstí. Další
15 předměstí se rozvíjejí při městských branách. S výjimkou jihovýchodního, při židovské bráně, však nevyrůstají ze staršího osídlení (Kuča 2000, 30).
Že ještě nešlo o právní město, potvrzuje i termín burgus, použitý roku 1231 v listině olomouckého biskupa Roberta, kterou potvrzuje oslavanskému klášteru patronátní právo ke kostelu sv. Jakuba. Již v roce 1238 je však Brno v další listině tohoto biskupa, týkající se špitálu sv. Ducha, označováno výslovně jako civitas. V listině jsou i zakladatelé tohoto špitálu zmiňováni jako měšťané. Podle J. Kejře (1998) skutečně získalo Brno městské řízení mezi lety 1234 – 1237. Vyvrcholením právního přerodu Brna v královské město se stalo rozsáhlé městské privilegium Václava I. z ledna roku 1243.
V užším slova smyslu tedy lokační období začíná již před rokem 1220, kdy byl alespoň v základech vyměřen městský půdorys a končí někdy před rokem 1243, kdy mluví již o existujících hradbách (právě v zakládacím privilegiu). Z hlediska hmotné kultury je však toto období širší a zahrnuje v zásadě celou 1. polovinu 13. století, kterou charakterizuje keramický horizont VS 1.1 (a v severní části města patrně i VS 1.2). V urbanistickém smyslu pak lokační období končí až v podstatě definitivní stabilizací půdorysu a struktury zástavby v průběhu 14. století.
16
3. POVAHA ARCHEOLOGICKÝCH SITUACÍ PŘEDLOKAČNÍHO OBDOBÍ A JEJÍ PROMĚNA V LOKAČNÍM HORIZONTU
Předlokační osídlení dokládají především sídlištní vrstvy a mělké objekty neznámého účelu.
Doložena jsou i četná pyrotechnická zařízení interpretovaná jako potravinářské pece a objekty související s kovoliteckou výrobou.
3.1 POTRAVINÁŘSTVÍ
Nejběžnější zjištěný druh výroby představovala potravinářská produkce.
Jako potravinářské, respektive chlebové pece, se na území Brna interpretuje skupina zahloubených, většinou velmi členitých objektů, které obsahují jednu či více do podloží vtesaných pecí uzavřených hliněnou kupolí a situovaných při okraji soujámí. Vnitřek žádné z pecí nevykazuje stopy po jednoznačně určitelné výrobní činnosti, jakou je zpracování kovů nebo hrnčířství. Výskyt vyložení dna střepy a kameny, byť nikoliv většinový, naznačuje snahu o prodloužení doby sálání tepla. Bohužel, při zpracování výzkumů nedocházelo k proplavení předpecních prostor, které mohlo jednoznačněji prokázat přítomností obilek předpokládanou funkci chlebových pecí. Tato potravinářská zařízení se koncentrují v jižní polovině historického jádra s kontinuitním osídlením z 12. století (obr. 2).
Co se týká zahloubených prostor souvisejících s pecemi, lze rozlišit dva typy:
a. s jednoduchou předpecní jámou jako manipulačním prostorem,
b. složitá soujámí bez jasné funkční vazby mezi dílčími prohlubněmi a pecí či pecemi.
První typ převažoval v ještě jednoznačně předlokačním horizontu RS 4.3, zatímco druhý dominoval v horizontu VS 1.1. V rámci horizontu RS 4.3 dominovaly jámy o hloubce kolem 1 m, v horizontu VS 1.1 se častěji setkáme s hloubkou kolem 2 m, a to u složitějších útvarů.
Ve starším horizontu se uplatňuje tradice seskupování do výrobních areálů oddělených od vlastních sídelních prostor (srov. Procházka 2000, 121). Podle členění P. Michny (1970b, 72–
74) náleží tyto pece vývojově staršímu typu I v rámci pecí umístěných mimo obytné objekty, tedy „objektům stojícím mimo obytné objekty a umístěným pod úrovní terénu“.
Zdá se tedy, že samostatné chlebové pece s předpecními jámami, jež jsou známé přinejmenším od středohradištního období, se v pozdněhradištní době výrazně rozšiřují a
17 Obr. 2: Brno, historické jádro: Výrobní objekty s pecemi 1. pol. 13. stol.: kroužek - potravinářská pec (Procházka 2000, 104, obr. 53).
18 občas i „zbytňují“ do vícetopeništních, členitých útvarů, a to především ve vhodných sprašových terénech (Procházka 2001, 216).
Do horizontu RS 4.3 lze zařadit objekty č. 6, 7, 8, 14 a 20, 21, 22-31-33 z Radnické 814, objekt 544 ze Starobrněnské 815, soujámí č. 500 a 520 z Minoritské 1 a dvě pece z ul.
Bašty 2 – 416. U soujámí 520 z Minoritské ulice17 se dá uvažovat o druhotném využití hliníku.
Do pozdněhradištního horizontu pak patří další nálezy pecí z Minoritské 1 (jáma č.
506 a soujámí č. 507), Mečové2/Dominikánské 5 (soujámí 69) a objekt 548 z Josefské 8 (o těchto zařízeních více Procházka 2001; Procházka 2011). Funkce pecí typu I v Brně končí současně s probíhající lokací, během níž byly patrně vystřídány pecemi na vyvýšených soklech (Michna 1970b, 74; Skružný 1980, 226, 228). Je tedy zjevné, že brněnské pece v jamách jsou typickým představitelem rané fáze urbanizace a vyrůstají jednoznačně z domácích tradic.
3.2 KOVÁŘSTVÍ
Se zpracováním železa souvisí areál objevený na náměstí Svobody při výzkumu sv.
Mikuláše18, jehož nález je prozatím na území Brna výjimkou. Naproti tomu solitérní nálezy strusek a železářského odpadu jsou v prostoru středověkého Brna celkem běžné (př.
Františkánská 719). Ve 12. a na počátku 13. století se provozovalo černé řemeslo také
14 Holub – Polánka – Zůbek. 2003; Loskotová 1993; Procházka 2001 - v článku jsou uvedeny zpřesněné datace uvedených objektů, řazených při prvním publikování (Loskotová 1993) do jednoho horizontu.
15Procházka 2001, 208; Merta, D. 1999.
16 Dejmal – Peška 2010; Procházka 2001.
17 Více k pecím na Minoritské viz kapitola Předlokační osídlení v nejbližším okolí parcely Orlí 19-21.
18 Ve středu náměstí byl pod základy kostela sv. Mikuláše (1. zmínka 1231) odhalen vlhký bažinatý terén, mocné kulturní souvrství a hutnický areál z počátku 13. století. V sondě 4, položené v prostoru presbytáře, bylo doloženo prozatím nejstarší osídlení v ploše náměstí. Šlo o jámy zahloubené do půdního typu, propálená místa (mazanicové kry) a kulturní a odpadní vrstvy obsahující větší množství žlezářských srusek. Z žádné výplně ani vrstvy se nepodařilo získat dost reprezentativní soubor keramiky pro přesnou dataci, pouze z několika nejstarších vrstev sídlištního horizontu bylo vyzvednuto malé množství fragmentů tuhové, na povrchu engobované pozdněhradištní keramiky zdobené radélkem, případně vlnicí, kterou lze rámcově zařadit do 1. třetiny 13. století. Zánik areálu je tedy datován na počátek 13. století. Na základě nálezových okolností, jako jsou nálezy drobných sklovitých úlomků, propálených mazanicových ker atd. byla situace interpretována jako
železářský výrobní areál. Vzhledem ke vzdálenosti surovinových zdrojů šlo zřejmě o kovářskou dílnu. Poloha pro výrobní areál byla zvolena zcela záměrně v blízkosti mokřiny se zřejmě sezónním potokem. S přílivem nových osadníků a narůstající stavební činností v prvních desetiletích 13. století byla tato činnost postupně vytlačena za hradby města. Poloha i datování pracoviště dolvolují uvažovat jak o souvislosti s kolonizátory, tak o vysunutém pracovišti z pozdní fáze předlokačního osídlení (Procházka 2011, 239). V blízkosti zkoumaného „železářského výrobního areálu“ byla před domem náměstí Svobody 8 dokumentována situace s nálezy strusek z počátku 13. století, jež by mohly časově korespondovat s nálezy z prostoru presbytáře. Jinak se žádnými dalšími sondami na náměstí prozatím nepodařilo zachytit další aktivity související s železářstvím nebo hutní výrobou.
Merta - Peška 2002; Procházka 2011.
19 Merta – Peška 2002, 40; nebo kapitola Předlokační osídlení v nejbližším okolí parcely Orlí 19-20.
19 v Radnické ulici 820. Analyzované strusky ze zásypů soujámí s pecemi patrně jiného účelu naznačují zpracování železných lup, nikoliv hutnění z rudy (Stránský – Rek – Loskotová 1993)
3.3 SLÉVAČSTVÍ NEŽELEZNÝCH KOVŮ
Práce s neželeznými kovy je v předlokačním Brně doložena zatím pouze nálezy tyglíků z Josefské a Minoritské ulice21, v menší míře i z Radnické 8. Samotné nádobky převážně ze zlomků okrajů grafitových zásobnic (skupiny 12) plně náleží ranému středověku, kdy
20 Holub. – Polánka. – Zůbek 2003; Loskotová 1993; Procházka 2001 – v článku jsou uvedeny zpřesněné datace uvedených objektů, řazených při prvním publikování (Loskotová 1993) do jednoho horizontu.
21 Více viz kapitola Předlokační osídlení v nejbližším okolí parcely Orlí 19-21.
Obr. 3: Výběr tyglíků zhotovených ze zásobnic: 1-10 - Josefská ul. 7; 11-13 - Minoritská ul. 1 (Procházka - Hložek – Holubová-Závodná 2011, 73, obr. 6).
20 zejména v prostředí převážně slovanských monarchií zcela dominovaly malé nádobky k odlévání drobných předmětů, zejména šperků. Tyglíky ze zlomků keramiky představují brněnskou specialitu (Procházka 2011, 239). Zajímavé je, že všechny zmíněné lokality jsou situovány poblíž středověkých komunikací, což je jev pozorovaný i v jiných městech (Krabath 1999, 140, 141). V době existence řemeslných pracovišť při těchto komunikacích pravděpodobně neexistovala obytná zástavba. Poté, co se stabilizovala uliční síť, přestaly být areály užívány. Doklady práce s barevnými, případně drahými kovy ve 13. století nejsou známy (Procházka 2011, 242).
Otevřená zůstává otázka výrobních zařízení. Zcela postrádáme zahloubené pícky, které se běžně považují za nejjednodušší formu zařízení ke zpracování neželezných kovů v malém množství (Krabath 2002, 117-118). Přesto je práce tohoto druhu na lokalitě, resp. v její těsné blízkosti nepochybná, pravděpodobně tedy nebyla zahrnuta do plochy výzkumu. Otázkou zůstává i využití některých povrchových pícek a ohnišť. Bohužel v prostoru těchto topenišť chybí potřebné indicie příslušné produkce (zlomky neželezných strusek, suroviny či polotovarů; Procházka 2011, 240).
3.4 OBYTNÉ OBJEKTY
Velmi problematickou skupinou pramenů jsou doklady obytné zástavby. O nejstarší, ještě předlokační, brněnské architektuře na území pozdějšího Brna se neví téměř nic. Všechny dosud známé objekty zemnicového rázu22 pochází až ze 13. století, výjimkou by mohly být jedině sklípky z Dominikánské 5 (s.j. 2504) a náměstí Svodoby 17 (s.j. 550) a suterény z Orlí 10 a 16 (viz kapitola Předlokační osídlení v nejbližším okolí parcely orlí 19-21). Soubory získané z jejich zásypů jsou totiž předběžně datovány nejpozději do 1. třetiny 13. století a není tedy vyloučeno, že se jedná o přímé pozůstatky předlokační zástavby (Holub – Kolařík – Merta – Peška – Zapletalová – Zůbek 2005, 66). Ostatní zemnice jsou ještě o něco mladší, vznikaly v 1. polovině 13. století a zanikaly nejpozději na začátku století následujícího. Navíc se u nich projevují stavební techniky pocházející z německého prostředí. Soudí se tedy, že jsou projevem lokačního horizontu, specifickým přechodným obydlím přistěhovavších se
22 Více k brněnským zemnicím v článku Loskotová – Procházka 1995.
21 kolonistů23, kteří při jejich stavbě aplikovali znalosti konstrukční techniky užívané v jejich původní vlasti (Loskotová – Procházka 1995, 139).
Pro předlokační brněnskou architekturu tedy průkazné doklady o charakteru obytné zástavby chybí, uvažuje se o nadzemních dřevených stavbách, případně dřevohliněných konstrukcích, po kterých se zachovávvají ojedinělé kůlové/sloupové jamky, případně útržky podlahových úprav. Skladovací funkci asi nadále plní zásobní jámy (Holub – Kolařík – Merta – Peška – Zapletalová – Zůbek 2005, 66), podsklepení domů, které je nahradilo, bylo považováno za civilizační novum spojené s 2. třetinou 13. století. Při výzkumu Orlí ulice 10 však byla zjištěna superpozice dvou suterénních částí domů z přelomu 12. a 13. století, která by však na tuto otázku mohla přinést nový pohled.
3.5 NAKLÁDÁNÍ S VODOU A ODPADEM
Dalším zásadním problémem, který musel středověký obyvatel Brna řešit, bylo zajištění pitné vody a řešení problému s vodou odpadní. Způsob zásobování vodou ve 12. – 1. polovině 13.
století však poznání badatelů opět uniká. Ani výsledky archeologických výzkumů ostatních předlokačních aglomerací24 zatím neumožnily jasnější vyjádření k využívání umělých objektů k získávání vody. Hlavní podíl na zásobování vodou tedy měly velmi pravděpodobně přírodní zdroje, které byly z neopevněných sídlišť snadno dostupné. Brněnská aglomerace je na říční toky těsně navázána. Kromě Svratky a Svitavy, které jistě představovaly hlavní zdroj vody, vlévala se ze severu do Svitavy ještě říčka Ponávka, z pahorku Cimplu protékal podhradím potok a ústil do Ponávky, a menší vodoteč protékající podhradím stékala i ze svahu Špilberku. Poněkud obtížnější tedy muselo být pouze zásobování výšinné polohy Petrova25.
V souvislosti s lokací a stavbou hradeb pak byly vybudovány umělé náhony přivádějící vodu z obou ramen řek do těsné blízkosti města, tok potoka protékajícího městem byl zregulován tak, aby vstupoval Veselou branou a důležitým zdrojem vody se staly kamenné, kolem 6 m hluboké studny.
Co se týče nakládání s odpadní vodou, doklady speciálních objektů k ukládání fekálií z předlokačního období rovněž chybí. Je však možné, že byly jednorázově využívány různé jámy s primárně odlišnou funkcí. Prosté ukládání odpadních vod v okolí zástavby nebylo při
23 Vzhledem k nedostatečným důkazům o funkčním otopném zařízení je ovšem funkce těchto objektů stále diskutabilní (Loskotová – Procházka 1995, 141)
24 Těmito zkoumanými aglomeracemi jsou myšleny Děčín, Hradec Králové, Sezimovo Ústí a Tábor. V Olomouci a Praze byly z předlokačního období doloženy studny, v českém prostředí jde ale o výjimečné nálezy.
25 Zde mohlo zásobování vodou zajištěno snad cisternou nebo donáškami vody.
22 relativně nezahuštěném osídlení pravděpodobně žádným problémem (Široký 2000, 379-380, 393-394).
Se zahušťováním zástavby během lokace města však palčivost problému uskladnění fekálií roste. Již v 1. polovině 13. století se nutnost řešit tyto hygienické poměry projevila způsobem typickým pro vrcholně středověká města, tedy hloubením specializovaných šachtovitých jam, tzv. fekálních jímek. Tyto objekty sloužily do určité míry též k ukládání kuchyňského odpadu. V Brně jsou většinou kruhového půdorysu bez vnitřní konstrukce.
Mohly být několikrát vybrány a znovu zaplněny. Podle písemných pramenů byla nad jímkou umístěna krytá či nekrytá dřevěná stolice. Kromě uskladňování v jímkách byly tekuté nečistoty i přímo odváděny odpadními strouhami (Široký 2000, 376).
23
4. VÝZKUM NA PARCELE ORLÍ 19 A 21
V prosinci roku 2008 byl společností Archaia Brno o.p.s. pod vedením P. Holuba zahájen archeologický výzkum parcel 165 a 166 na Orlí ulici 19 a 21 v Brně. Výzkum byl vyvolán realizací projektu výstavby Hudebně dramatické laboratoře JAMU v Brně a v několika etapách probíhal až do března 2011. Účelem výzkumu byla exkavace a dokumentace archeologických památek ohrožených zemními pracemi stavby. Stěžejní část prací proběhla na přelomu let 2008/2009 a v prvních jarních měsících roku 2009 formou předstihového výzkumu. Na sklonku léta a v průběhu podzimu 2010 byly dokopány dříve ponechané statické bloky a další výkopové práce proběhly v prostoru stavební jámy, stejně jako v dříve nepřístupném prostoru pro po snesení konstrukcí sklepů. V poslední fázi výzkumu, na přelomu února a března 2011 byly dokumentovány nálezové situace v prostoru sklepů při ulici Orlí.
Na obou parcelách proběhl před demolicí zástavby i stavebně historický průzkum (Eliáš 2001). Doložil sklepní zdivo v místnosti č. 05 a 07, většina sklepních konstrukcí je ale až renesanční, barokní, nebo ještě pozdější. Nadzemní podlaží byla novodobá a stavebně nehodnotná (Holub 2012, 4).
4.1 LOKALIZACE VÝZKUMU
Plocha výzkumu se nachází na mírném svahu situovaném při východním okraji historického jádra města, konkrétněji v prostoru při Měnínské bráně, tudíž v blízkosti někdejší středověké komunikace procházející městem. Původní zástavba parcel tvořila souvislou linii severní uliční fronty ulice Orlí v její východní části (Holub 2012, 4).
4.2 PŘÍRODNÍ PROSŘEDÍ
Geograficky toto území ještě okrajově spadá do zóny údolní nivy řeky Ponávky, na území Brna dnes kanalizované. Nadmořská výška lokality se pohybuje kolem 211 m.n.m.
V rámci archeologického výzkumu byl rovněž sledován geologický řez lokalitou. Na jeho bázi se nacházely štěrky a písky uložené zde v souvislosti s dávným výskytem vodoteče v tomto prostoru. Na ně navazují jílovité hlíny následované opět sekvencí písků. Geologickou
24 situaci lokality uzavírá kvartérní sprašová návěj s patrnými pohřbenými půdními horizonty, završená vyvinutým holocénním půdním typem (Holub 2012, 4).
4.3 HISTORICKÝ EXKURS
Jak je uvedeno v kapitole o vývoji vnitřního prostoru hradeb, plocha, kde se nalézá zkoumaná lokalita, byla součástí krystalizačního centra nově vznikajícího města. Leží při komunikaci vzniklé nejpozději ve 12. století, jak dokládají nálezy učiněné po obou stranách ulice. Podle městských knih z poloviny 14. století se ulice vytýčená touto trasou po založení města nazývala Měnínská (platea Menesensis) a Před Měnínskou branou (ante portam Menesensem;
Vičar 1965, 271 – 272). Pod těmito názvy byla známá až do 19. století, kdy její část získala jméno Černoorelská, podle předchůdce dnešního domu č. 7, hostince u „U černého orla“.
Později pojmenování Adlergasse nebo Schwarzadlergasse přešlo na celou ulici a používá se v překladu dodnes (Flodrová 1997, 173). Původní průběh ulice si dodnes zachovává jižní uliční fronta a severní fronta v západní části ulice. Severovýchodní fronta byla ve středověku určována především hranicí minoritského kláštera, založeného pravděpodobně ve 30. letech 13. století a postupně rozšiřovaného do sousedního městiště (Foltýn et al. 2005, 167 – 172;
Procházka 2000, 65 – 72). Zástavba ulice byla poškozena již při obléhání Brna roku 1645 a zejména pak při leteckém útoku roku 1944, jemuž padly za oběť oba barokní domy na zastavované parcele. Roku 1950 místo nich byla postavena provizorní přízemní zástavba (Holub 2012, 6; Svoboda – Černoušková 2001)
4.4 ARCHEOLOGICKÝ EXKURZ
V nejbližším okolí se uskutečnilo několik záchranných archeologických výzkumů situovaných z hlediska historické geografie vně hradebního pásu. Šlo o výzkumy v prostoru dnešní budovy VZP (Peška 2001; Merta – Kováčik – Peška – Procházka – Sadílek 2001, 87- 91; Kolařík 2007), budovy JAMU na Novobranské 3 (Zatloukal 1997; 1999), bloku 23 (Procházka 1997; 1999) a v nároží ulic Benešova a Orlí (Holub – Merta 2008). Žádný z těchto výzkumů předlokační horizont osídlení nezachytil.
Uvnitř městského opevnění byly mezi lety 1987 – 1990 prováděny archeologické práce v areálu minoritského konventu (Procházka 2000, 65-72). Roku 1984 byla zkoumána výtahová šachta domu na Orlí 16 (Cejnková – Loskotová 1992; Procházka 2000, 37). Na této parcele proběhl výzkum i roku 2006 (Peška 2006). V tomto roce proběhl větší odkryv i
25 v zadní části parcel 8-12 (Peška 2007). Ve vozovce ulice byly roku 1996 realizovány vstupy do kolektorů a r. 1997 sondy sanace podzemí (Procházka 1997). Při severní straně ulice proběhl menší výzkum na dvoře domu Orlí 3 (Procházka 2000, 72; Holub 2012, 5).
Při všech těchto výzkumech předlokační osídlení doloženo bylo, a podrobněji jsou popsány v následující kapitole.
4.5 SHRNUTÍ A VYHODNOCENÍ TERÉNNÍ SITUACE
Celkem bylo při archeologickém výzkumu vyčleněno 802 sratigrafických jednotek, z toho 492 uloženin, 139 stavebních konstrukcí a 171 výkopů. Dokumentované stratigrafické jednotky jsou začleněny do 171 svazků stratigrafických jednotek.
Metodicky byl výzkum proveden dle pravidel platných ve společnosti Archaia Brno o.p.s., vypracovaných kolektivem společnosti Archaia Brno, o.p.s., Archaia Praha, o.p.s. a Západočeské univerzity Plzeň pod vedením PhDr. Rudolfa Procházky, CSc. a doc. PhDr..
Pavla Vařeky, Ph.D., která shrnuje „Manuál archeologického výzkumu“.
Zachyceno bylo osídlení od 2. poloviny 12. století, které se zde, s krátkým časovým hiátem 2. poloviny 13. do závěru 14. století26, rozvíjelo až do novověku (Holub 2012, 15).
Blíže se o situacích zachycujících sledované období zmíním v kapitole Vyhodnocení keramického materiálu.
26 Absence zástavby v tomto období by mohla souviset s výstavbou minoritského kláštera v těsné blízkosti parcely (Holub 2012, 15).
26
5. PŘEDLOKAČNÍ OSÍDLENÍ V NEJBLIŽŠÍM OKOLÍ PARCELY ORLÍ 19-21
K analýze předlokačního osídlení v nejbližším okolí zpracovávané parcely jsem využila pramennou základnu záchranných archeologických výzkumů realizovaných v průběhu posledních více než dvaceti let v souvislosti se stavebními úpravami domů jak v ulici Orlí, tak sousední Minoritské, Josefské a Františkánské. Hlavním kritériem výběru bylo průkazně doložené předlokační osídlení (obr. 14).
V tomto prostoru bylo předlokační osídlení zachyceno na ulicích Minoritská, Josefská, Orlí a Františkánská.
Soupis lokalit obsahuje číslo a název akce, lokalizaci výzkumu, stručný popis nálezové situace a odkaz na příslušnou literaturu, z níž je možné o výzkumu čerpat podrobnější informace. Seřazen je abecedně, podle názvu akce.
V názvu akce se obvykle uvádí jméno ulice, na které výzkum probíhal, případně s orientačním číslem nejbližšího domu či jinou specifikací. Pod názvem akce následuje její číslo. Číslem akce se rozumí kód složený ze zkratky instituce27, která výzkum provedla, pořadového čísla akce a lomítkem odděleného roku, v němž byl výzkum započat (Peška 1998, 65). Dále je uvedeno současné číslo parcely, na které výzkum probíhal.
V popisech nálezových situací jsem neuváděla veškerý soupis situací nalezených během jednotlivých výzkumů, ale pouze situace relevantní mnou zpracovávanému časovému horizontu.
Popis situací vychází především z jednotlivých nálezových zpráv z archeologických výzkumů, publikací Přehled výzkumů vydávaných Archeologickým ústavem AV ČR v Brně, popřípadě byl doplněn z dalších dostupných článků uvedených pod textem.
K úplnosti by měly být všechny uvedené výzkumy samozřejmě verifikovány zpracováním deponovaných nálezů. Zpracování takového množství materiálu však přesahuje rámec bakalářské práce.
Do soupisu jsou zahrnuty výzkumy, které se uskutečnily od roku 1989 do roku 2012 (byly do tohoto roku ukončeny).
27 A – Archaia Brno, o.p.s.; AU – Archeologický ústav České akademie věd Brno (popř. ještě AÚ ČSAV).
27 FRANTIŠKÁNSKÁ (ŘÍMSKÉ NÁMĚSTÍ) - KOMUNIKACE
(A013/1998) (A069/2010)
Parcelní č.: 216/1, 3, 4
Archeologická situace: sídlištní vrstvy
Popis nálezové situace: V roce 1998 byly ve dvou sondách (č. 4 a 5, s rozměry 1,5 x 1,7 m a 1,2 x 1,2 m) asi 8 m před průčelím domu č. 12. zachyceny vrstvy (s. j.28 156 a 172) z horizontu RS 4.3. Ležely na půdním typu zkulturněném již v pravěku a bezprostředně na ně navazovaly vrstvy ze 13. století.
V roce 2010 byl pak v důsledku havárie kanalizační stoky zkoumán prostor těžní šachty na parcele 216/1. V severozápadní polovině těžní šachty byly dokumentovány dvě odpadní vrstvy nasedající na zkulturněné podloží, datované keramickým materiálem na přelom 12. a 13. století nebo na počátek 13. století.
Prameny, literatura: Kolařík – Staněk – Zbranek, 2011 (NZ); Peška 1999; Procházka 1998 (NZ); Procházka 2000, 31; Procházka – Loskotová 1999, 181.
JOSEFSKÁ 7 (AU002/1990) Parcelní č.:
Archeologická situace: sídlištní jáma
Popis nálezové situace: v přední části parcely se podařilo zachytit nejméně dvě jámy a kolem deseti dílčích vrstev a zásypů z 2. pol. 12. století (RS 4.3). Tyto aktivity se vyskytovaly na povrchu půdního typu. Horizont z 12. století přecházel cca 15 m směrem dovnitř od hradby do osídlení horizontu VS 1.1 v obdobné stratigrafické poloze. Jiné uloženiny s výkopy přibližně téže doby se nacházely v superpozici. V zadní části parcely pak navázal další výzkum v roce 2001 (A64/2001).
Prameny, literatura: Himmelová – Procházka 1993; Himmelová – Kundera – Procházka – Unger 1993; Peška – Procházka 2007, 152, 154; Procházka 2000, 31; Procházka 2011, 212;
Procházka – Loskotová 1999, 182.
28 Seznam zkratek: S. j. je zkratkou pro termín „stratigrafická jednotka“. S. j. představuje nejnižší složku terénní situace, kterou členíme podle charakteru do 5 skupin: uloženina, výkop, stavební konstrukce, styková plocha a pohřeb. Při zpracování jsou jednotlivé s. j. sdružovány do svazků stratigrafických jednotek – zkratka s. s. j. Jeden svazek zahrnuje aktivity, které spolu souvisejí a často vytvářejí vyšší celek (např. suterén se všemi svými zásypy). Ve starší literatuře je místo s. j. používáno termínu „kontext“ (zkratka k. nebo č. k.) a místo s. s. j. „vyšší struktura“ (VS).
28 JOSEFSKÁ 7, 9 – NOVOBRANSKÁ 24, 26, 28
(A64/2001)
Parcelní č.: 228, 229, 230, 234/2
Archeologická situace: výrobní areál - kovolitecký
Popis nálezové situace: Plocha výzkumu přiléhá ke stávajícímu domu Josefská 5 a je sevřena ulicemi Josefskou a Novobranskou. Výzkum částečně navázal na předchozí výzkum na parcele Josefské ulice 7 (AU 2/1990). Zkoumaný prostor byl osídlen již ve 12. století a po vystavění městské hradby byla jeho část zahrnuta do areálu středověkého města, v jehož rámci se jednalo spíše o okrajovou chudší část.
Kromě keramiky mají pro absolutní datování osídlení lokality význam dva denáry,
patrně druhotně přemístěné do zásypu sloupové jamky č. 511/01, a to zejména mince českého knížete Soběslava I. (1125 – 1140), druhou lze zatím bez přesnějšího určení klást někam do počátku poslední třetiny 12. století (určil J. Šmerda; Zůbek 2002; Procházka 2011, 213).
V sektoru B při hradbě byl odkryt objekt č. 694 se zásypy s keramikou horizontu RS 4.3 (2.pol.12.stol) a VS 1.1 (1. čtvrtina 13. století) s typickou výzdobou radélkem. Objekt byl tedy zasypán nejspíš až na počátku 13. stol. V jeho výplni se našlo 13 zlomků tyglíků vyrobených ze zlomků nezdobených kyjovitých okrajů zásobnic skupiny 12, typických pro horizont RS 4.3. V zásypu čtyř z pěti vrstev tohoto objektu se nacházely i zlomky keramiky včetně okrajů hrnců zdobených radélkem, zařaditelných do horizontu VS 1.1, pouze nejspodnější vrstva obsahovala výlučně keramiku horizontu RS 4.3. Tato struktura souboru je nepochybně výsledkem homogenizace v rámci tzv. postdepozičních procesů, jáma tedy zanikla někdy na přelomu 12. a 13. stol. Tyglíky byly používány snad ještě před koncem 12.
století (Procházka 2011, 215).
Obr. 4: Josefská ul. 7: 1 - půdorys jámy s.j. 694; 2 - řez jámou s.j.694 (Procházka - Hložek - Holubová- Závodná 2011, 68, obr. 3).
29 Keramika z horizontu 4.3 se nacházela také v jámě 515/2001 (zásyp 278/01).
Jednotlivé fragmenty mladohradištních tyglíků obsahovalo i několik objektů z horizontu VS 1.1 a 1.2, které se do nich dostaly v rámci postdepoozičních procesů po počátku 13. století.
Sérií analýz byla prokázána přítomnost mědi a zinku, lze tedy uvažovat o výrobě či práci s mosazí a vyloučena nebyla ani práce s olovem či stříbrem. Jednoznačně prokázat druh kovolitecké činnosti však zatím analytické metody nedovolují (Procházka – Hložek – Holubová-Závodná 2011). V objektu 694 byl nalezen i hranol bronzoviny, patrně zlomek hřivny. V blízkosti se nepodařilo zachytit žádné pyrotechnické zařízení, které by bylo možné se souborem tyglíků spojit.
Naopak v dalších částech zkoumané plochy bylo zachyceno již početné množství dokladů práce s ohněm. V západní části plochy, při severním okraji v sondě 1 byly dokumentovány skvrny 942 a 943 vypáleného povrchu ještě ze 12. století, ohniště 905 na povrchu nejstarší středověké vrstvy 122. Dále bylo v této sondě zachyceno několik vrstev tvořících se zde od 12. století (s.j. 122, 213).
V sondě 4 byl zjištěn sled ohnišť nebo den pecí, oddělený různorodými uloženinami.29 všechny v rámci mladohradištní odpadní vrstvy 1210. Šlo o poměrně dlouhou kontinuitu aktivit využívajících ohně, nepochybně přesahujících od předlokačního období do prvních desetiletí života města. Funkci těchto zařízení, která byla dosti skromná, však nedokážeme určit. Mohlo jít také o prostá topeniště v obnovovaných povrchových objektech (Procházka 2011, 218). Je zajímavé, že pyrotechnologické aktivity bez jednoznačného určení druhu činnosti se vyskytovaly i ve vyšších úrovních sondy 01 při severním okraji městiště (Procházka 2011, 218)
V souvrstvích a výplních z 12. století se výjimečně vyskytly i železářské, přesněji kovářské strusky. Poněkud častěji, ovšem také jen v jednotlivých fragmentech, se vyskytují v souborech pohybujících se kolem přelomu 12. a 13. století. Výjimku představuje soubor z povrchu ohniště 905 (vrstva 151), kde se spolu se zlomky keramiky z 12. století nacházelo 15 zlomků strusky. Šlo pravděpodobně o okraj kovářského areálu, nikoli však o vlastní výheň, což potvrzuje malá mocnost vypálení. Poněkud častěji, avšak také jen v jednotlivých zlomcích se strusky objevují v pokročilejší fázi horizontu VS 1.1. Nepochybně lze tedy počítat s kovářskou produkcí ve 12. i na počátku 13. století, nikoliv však přímo na zkoumané ploše.
29 jejich časovou posloupnost vyjadřuje schéma 2127 (932) → 936 → 2144-1327 → 010 (923, 924, 1314, 1316), 933, 934.
S.j. 935 patří do horizontu RS 4.3. Následná pyrotechnická aktivita projevující se jako slabě propálená skvrna (s.j. 2144) a kumulace uhlíků (s.j. 1327) již leží na povrchu mladohradištní vrstvy 1210 a nepřesahuje počátek 13. století.
30 Prameny, literatura: Doležal, P. – Roupcová, P. 2009; Holub et al. 2001; Procházka 2011;
Procházka - Hložek – Holubová-Závodná 2011; Zůbek 2002 (NZ) JOSEFSKÁ 15-19
(A111/2007)
Parcelní č.: 227/1, 288/1, 2, 3, 4, 7, 14, 15, 22, 23, 24 Archeologická situace: sídlištní jáma
Popis nálezové situace: Starší výzkumy v blízkém okolí přinesly doklady osídlení z 12. stol.
(Procházka 2000, 31). V sondě S1 dokumentována jáma neznámé funkce (s. s. j. 013) datovaná do 12. stol. Na základě propálené vrstvy by ji snad bylo možné spojovat s nějakou výrobní činností využívající oheň. Další povrchové situace, jako odpadní a štěrkové vrstvy z 12. a 13. století, které jsou doloženy z daného prostoru města staršími výzkumy, chyběly.
To by mohlo být vysvětleno terénními pracemi, které je odstranily. Jaký by však byl důvod tohoto snížení? Druhou možností je, že se vůbec nevytvořily. Zkoumaný prostor asi ležel na okraji někdejšího sídelního areálu, proto možná nedocházelo k tvorbě odpadních vrstev a komunikačních úrovní. Druhá varianta se jeví jako pravděpodobnější; 1. pol. 13. stol.
Prameny, literatura: Holub et al. 2009; Procházka 2000, 31; Zůbek, A. 2009 (NZ)
MINORITSKÁ 1 – AREÁL MINORITSKÉHO KLÁŠTERA Výzkumy v letech 1987–90.
Archeologická situace: potravinářské pece
Popis nálezové situace: První fáze osídlení, z přelomu 12./13. století – 30. let 13. století se vyznačovalo tvorbou souvrství s řadou dílčích fází, s četnými doklady topenišť doprovázených uloženinami s popelem a uhlíky, jakož i četnými sloupovými jámami i rozměrnějšími zahloubeninami nejasné funkce. Do tohoto období patří i několik soujámí s pecemi, jejichž vztah k souvrství se nepodařilo objasnit, ve výplních se však nacházela stejná keramika. Jde zjevně o hmotné pozůstatky reprezentující poslední fázi předlokačního osídlení přesahující hranici zástavby většiny 12. století.
Nejstarší z těchto pecí bylo Soujámí 520 s pozůstatky čtyř otopných zařízení.
Dosahuje celkových rozměrů nejméně 18 x 5,2 m. Detailní poznání členitého rozsáhlého výkopu znemožnilo narušení četnými zdmi. Vyvýšené pece byly rozmístěny nepravidelně, u tří z nich ležel povrch nejmladšího výmazu zhruba ve stejné úrovni, pouze u pece C se nacházel zhruba o 70 cm výš. Svrchní výmaz relativně nejlépe dochované pece B spočíval na vrstvě tuhových zásobnic. Blíže ústí pece se nacházely dva zlomky kamenného žernovu.
