České souhlásky
Matěj
Základní dělení souhlásek
Z hlediska:
1/ Místa tvoření souhlásek 2/ Artikulace
3/ Akustiky
Místo tvoření souhlásek
1. Artikulační ústrojí
ústní dutina, nosní dutina, hltan
podle místa vzniku dělíme souhlásky do 7 skupin
nejvíce souhlásek patří mezi tzv. prealveolární souhlásky
2. Sekundární artikulace
hlasivky
Artikulace
ústa otevřena méně než u samohlásek - vznikají překážky – příčina vzniku šumu
tvořeny proudem vzduchu z plic
souhlásky mají různou délkou trvání
Artikulace
Okluzivy - ražené souhlásky
vznikají při uzávěru P,B, T, D, G
G - jako samostatný foném – (foném = nejmenší součást zvukové stránky řeči) se /g/ vyskytuje pouze v přejatých slovech.
V domácích slovech je vyslovované /g/ znělou realizací /k/ - (např. kdo, kde)
Semi-okluzivy - poloražené souhlásky
krátký uzávěr + následně vznik úžiny C, Č
C – t͡s
Artikulace
Nazály - nosovky
proudění vzduchu přes nosní dutinu
nosovky jsou typické pro francouzštinu M,N
Konstriktivy - úžinové souhlásky
vzniká úžina – silný šum F, V, S, Z, Ž, H, X
F - jako samostatný foném se /f/ v domácích slovech vyskytuje jen výjimečně. Obvykle je hláska /f/ neznělou realizací v – (vlašťovka)
H - znělé /h/ je specifické pro češtinu a některé slovanské jazyky. Může podléhat
asimilaci – (splynutí) znělosti, zejména ve skupině /sh/, např. shořet – vyslovuje se
„schořet“
Artikulace
Vibranty – kmitavé souhlásky
vznik při kmitání R, Ř
Slabičné jádro (krk)
Aproximanty
nejvíce otevřené souhlásky, přechod k samohláskám L,J
Akustika
Z akustického hlediska se souhlásky vyznačují přítomností šumu.
1) Pravé souhlásky
- jsou vždy ve dvojci: neznělá/znělá p-b, t-d, k-g, f-v, s-z, š-ž
znělé pravé souhlásky - přítomnost tónu
2) Jedinečné souhlásky
souhlásky, které jsou vždy znělé a vyznačují se vokálností m, n, ň, r, l
