Hlavní práce6342_xsedm34.pdf, 2.8 MB Stáhnout

(1)

Vysoká škola ekonomická v Praze

Diplomová práce

Martin Sedmihradský 2007

(2)

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztah ů

Katedra práva

Hlavní specializace Komer č ní právo

Název diplomové práce:

Odpov ě dnost v pracovn ě právních vztazích

Diplomant: Martin Sedmihradský Školní rok 2006/2007

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Milena Soušková, Ph.D.

(3)

Prohlášení

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma

„Odpov ě dnost v pracovn ě právních vztazích“

jsem vypracoval samostatn ě , že jsem uvedl

veškerou použitou literaturu a podkladové materiály, ze kterých jsem č erpal v seznamu použitých zdroj ů .

V Praze, dne 26.6.2007 Martin Sedmihradský

(4)

Obsah:

Úvod ... 6

1. Základy pracovn ě právní odpov ě dnosti... 8

1.1 Právní odpovědnost...8

1.2 Pracovněprávní vztah...12

1.3 Prevence v pracovněprávních vztazích...14

2. Odpov ě dnost zam ě stnance v ůč i zam ě stnavateli... 16

2.1 Obecná odpovědnost...18

2.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody ...23

2.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat...24

2.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů...30

3. Odpov ě dnost zam ě stnavatele v ůč i zam ě stnanci... 31

3.1 Obecná odpovědnost...31

3.2 Odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odložených věcech ...32

3.3 Odpovědnost zaměstnavatele při odvracení škody ...34

3.4 Odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání ...35

3.4.1. Pracovní úraz ...35

3.4.2 Nemoc z povolání ...46

3.4.3 Zproštění odpovědnosti...49

3.4.4 Odčinění pracovního úrazu a nemoci z povolání...54

3.4.5 Náhrada škody pozůstalým, zemřel-li zaměstnanec na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání ...68

4. Vybrané spole č né otázky týkající se odpov ě dnosti ... 73

5. Odpov ě dnost za bezd ů vodné obohacení ... 74

(5)

6. P ř ípadová studie ... 76

6.1 Představení společnosti Tesco Stores ČR a. s...76

6.2 Systém zabezpečení provozovny ...77

6.2.1 Řízení přístupů do objektu ...77

6.2.2 Elektronické zabezpečení ...78

6.2.3 Zabezpečení úschovy odložených věcí...81

6.3 Pracovní úrazy a jejich prevence ...81

6.3.1 Bezpečnosti a ochrany zdraví při práci...81

6.3.2 Pracovní úraz ...84

6.4 Stěžejní pracovní činnosti ...87

6.4.2 Skladníci ...90

6.4.3 Pokladní ...93

6.5 Náhrada škody způsobené zaměstnancem ...102

Záv ě r ... 103

Seznam použitých zdroj ů ... 106

P ř ílohy... 110

(6)

Úvod

Odpovědnost je právní institut, který se používá pro vyvození důsledků, v případě porušení subjektivních práv nebo povinností. Diplomová práce se zabývá objasněním vybraných druhů odpovědnosti v pracovněprávních vztazích a jejich uplatňování v reálném světě.

Cílem předkládané diplomové práce je poskytnout komplexní přehled současné právní úpravy týkající se jednotlivých druhů odpovědnosti, aplikovat zjištěné poznatky na situace vznikající v každodenním provoze ve vybraných obchodních jednotkách a na základě získaných praktických údajů zhodnotit současnou právní úpravu a navrhnout doporučení pro zjednodušení postupů při vyvozování práv a povinností z titulu odpovědnosti v pracovněprávních vztazích.

Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou, kapitola první až pátá, a praktickou, kapitola šestá. Při zpracování teoretické části je použita převážně stávající

právní úprava. V případě potřeby je využito i úpravy, která se teprve stane účinnou. Pro lepší nebo přesnější objasnění výkladu některých pojmů či formulací čerpám z dostupné literatury a elektronických zdrojů. Praktická část využívá informace získané z interních

materiálů zvolených obchodních jednotek, z výpovědí oslovených zaměstnanců a v neposlední řadě z osobních zkušeností a postřehů autora.

První kapitola pojednává o obecných aspektech problematiky a rozebírá základní

pojmy vztahující se k odpovědnost, které jsou nutné k pochopení širších souvislostí a k začlenění do systému práva. V této první teoretické části se zaměřuji zejména na

vysvětlení různých aspektů právní odpovědnosti a na podstatu, typy a pojmové znaky pracovněprávních vztahů. Na závěr této části se věnuji úzce související problematice předcházející pracovněprávní odpovědnosti a to povinnost prevenční.

Druhá kapitola je věnována odpovědnosti zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Podívám se na jednotlivé druhy této odpovědnosti jak je upravuje současná právní úprava, definuji jednotlivé pojmové znaky a zaměříme se na určité aspekty právních definic, které se můžou v praxi jevit jako sporné nebo ne jako zcela jasné.

Třetí kapitola se zabývá odpovědnosti zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích.

Tato kapitola je koncipována stejným způsobem jako kapitola předchozí. Čtvrtá kapitola je věnována některým obecným otázkám.

(7)

Poslední kapitola teoretické částí se zaobírá bezdůvodným obohacením, jakožto zvláštním typem odpovědnosti nejen v pracovněprávních vztazích. Dívám se zde na specifika tohoto druhu odpovědnosti.

Praktická část této diplomové práce je zaměřena na uplatnění jednotlivých druhů odpovědnosti v praxi. Za účelem získání podkladových materiálů byla provedena případová studie ve vybraných obchodních podnicích v Praze. Postupně byly osloveny tři obchodní řetězce. Prvním z nich byla provozovna společnosti Tescostores a.s., OD Národní třída. Druhou vybranou firmou byla provozovna Interspar v Praze Štěrboholých, která je součástí obchodního řetězce Spar, česká obchodní společnost, s.r.o. Poslední oslovenou společností byla OBI, systémová centrála s.r.o. a její provozovna v Praze Štěrboholých. Tyto firmy jsem zvolil, protože s nimi mám vlastní pracovní zkušenosti.

Získané údaje jsou podrobeny rozboru, jehož cílem je nalezení pojmových znaků pro uplatnění jednotlivých druhů odpovědnosti, jak vůči zaměstnavateli, tak vůči zaměstnanci. Dále jsem se blíže zaměřuji na organizační opatření a technické zabezpečení, které umožní jednoznačně stanovit subjekty odpovědné v jednotlivých případech. Kromě toho se soustředím také na skutečnosti, které se v průběhu sběru údajů jevily jako rozhodné či mající podstatný vliv na mnou zkoumanou problematiku. Zvláštní pozornost je věnována neobvyklým postupům, které by mohly být v rozporu s právní úpravou.

Ze zjištěných údajů, případně s využitím aplikace právní úpravy příslušného druhu odpovědnosti, jsme se pokusil zdokumentovat a vyvodit právní důsledky pro subjekty, které se přímo nebo nepřímo účastní událostí nebo skutečností, na které je vázán vznik odpovědnostního vztahu.

(8)

1. Základy pracovn ě právní odpov ě dnosti 1.1 Právní odpov ě dnost

Právní odpovědnost je institutem, který reaguje na porušení práva. Jejím účelem je odstranění následků protiprávního jednání a nastolení stavu, který je v souladu s právem.

Pojetí právní odpovědnosti jako institutu by ovšem vyvolávalo dojem, že právní odpovědnost působí objektivně, tj. bez předchozího jednání dotčených subjektů. Takové pojetí by bylo značně omezující, protože zavinění je významným předpokladem pro vznik protiprávního vztahu v případě subjektivní odpovědnosti, ale svojí roli sehrává také v případě objektivní odpovědnosti, kde je též nutná existence protiprávního jednání.

Z výše uvedených důvodů je právní odpovědnost též chápana jako vztah, jehož obsahem jsou povinnosti, které vzniknou jako následek porušení povinností původních.

Tyto povinnosti vznikají nově, vedle povinností vyplývajících z původního právního vztahu.

Na charakteru původních práv a povinností závisí skutečnost, zda nově vzniklé povinnosti existují vedle původních či zda je nahrazují. V některých případech má subjekt i nadále povinnosti vyplývající z původního právního vztahu a kromě toho musí splnit i povinnosti vyplývající ze vztahu odpovědnostního. Toto je případ tzv. naturální restituce,

jejímž účelem je dospět ke stavu, který zde byl před vznikem odpovědnostního vztahu.

V jiných případech jsou naopak původní povinnosti plně nahrazeny povinnostmi vztahu odpovědnostního. Bývá to ve vztazích, kde toto vyplývá z povahy věci, tady tam, kde původní plnění je nemožné nebo by bylo neúčelné. Neznamená to však, že by oprávněný subjekt byl uspokojen v plném rozsahu, tedy dle obsahu původního vztahu, ale v řadě případů je sledováno pouze zmírnění důsledku vzniklých v důsledku jednání povinného subjektu. Příkladem je uplatnění tzv. relutární restituce, který se uplatňuje v případech, kdy uvedení v původní stav není z povahy věci možné a peněžní forma vyrovnání je pouhou náhradou vzniklé újmu.¹

Rozlišují se dva typy odpovědnosti:

- subjektivní , - objektivní.

1 Brejcha Aleš – Odpovědnost v soukromém a veřejném právu, Kodex Bohemia, 2000, ISBN 80-85963-92-2, str. 25 – 26

(9)

O odpovědnosti subjektivní mluvíme tehdy, je-li její vznik vázán na existenci zavinění odpovědného subjektu. Naproti tomu objektivní odpovědnost vzniká bez ohledu na zavinění.

Stanovení typu odpovědnosti je úlohou legislativy. Obecně platí tendence uplatňování subjektivního typu, tedy důraz kladený na zavinění. Subjekt je uznán odpovědným pouze pokud protiprávní stav zaviní svým chováním. Posiluje se tím preventivní funkce odpovědnosti. V některých případech je ale velmi silná potřeba

zjednání nápravy, a proto se zde přítomnost zavinění neposuzuje. Tak je tomu i v případech, kdy by případné zavinění bylo velice těžké prokázat.²

Předpoklady vzniku právní odpovědnosti

K tomu, aby došlo ke vzniku právní odpovědnosti musí být splněno několik podmínek.První podmínkou je protiprávní úkon. Z toho nám vyplývají dva pojmové znaky.

Jedním je protiprávnost, což je objektivně posuzovaný rozpor s platným positivním právem (systém práva jehož základ tvoří psané normy). Protiprávnost je vždy spojena jen s jednáním člověka, nikoli např. zvířete nebo působením přírodních sil.

Druhým pojmovým znakem je úkon, pod kterým chápeme „projev lidské vůle navenek“. V něm se spojuje jak psychická, tak fyzická stránka člověka a současně i nutnost vnímání projevu úkonu okolím.³

Protiprávnost nemusí vždy spočívat jen v jednání přímo spočívajícím v porušení právních norem, smluvních ujednání či jiných právních skutečností. Je za něj považováno i jednání mající za cíl obejít zájem chráněný právním řádem. Při řešení sporů se protiprávnost nepředpokládá a poškozená strana má povinnost jí prokázat.

Druhou podmínkou je následek protiprávního jednání. V soukromém právu, kam spadá i pracovní právo, je tímto následkem vznik určité újmy. Jedná-li se o újmu dotýkající se majetku postiženého a je vyčíslitelná v penězích, hovoříme o škodě. Nemajetkové újmy až na výjimky (např. bolestné a ztížení společenského uplatnění. Tato nemajetková účast je součástí náhrady škody dle ustavení zvláštních právních norem.) povahu škody nemají.⁴

2 Holub Milan, Bičovský Jaroslav, Pokorný Milan, Hochman Josef, Kobliha Ivan, Ondruš Radek –

Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním, Linde Praha, 2004, ISBN 80- 7201-486-2 , str. 30 – 31

3 Chvátalová Iva, Marková Hana, Gřivna Tomáš – Základy veřejného práva, Oeconomica, 2005, ISBN 80- 245-0934-2, str. 104

4 Jakubka Jaroslav, Michal Pavel, Špundová Eva,Tomandlová Ludmila – Zákoník práce a související právní předpisy s komentářem k 10.1.2006, ANAG, 2006, ISBN 80-7263-322-8, str. 257-258

(10)

Škoda se dělí na škodu věcnou, tj. na majetku poškozeného a na škodu na zdraví. Přitom škoda věcná se dále dělí na škodu skutečnou a ušlý zisk. Skutečná škoda je újma, která vznikla na majetku postiženého v důsledku škodné události. Při zobecnění lze říci, že je to vyčíslení nákladů, které bylo třeba vynaložit k uvedení majetku do stavu před vznikem škodné události.

Ušlý zisk je vyčíslením pravděpodobného zvýšení hodnoty majetku postiženého, ke kterému by došlo při normálním, předpokládaném, běhu událostí. V důsledku škodné události byl však normální běh událostí narušen a ke zvýšení majetku nedošlo. Jedná se např. o užitek pocházející ze znehodnocené věci.⁵

Třetí podmínkou vzniku odpovědnosti je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a následkem. Nejprve se sleduje, zda byla způsobena újma. Pak je třeba zjišťovat existenci příčin škody. Tou může být protiprávní úkon nebo jiná škodná událost. Následně bývá obvykle úlohou soudu zjistit, která ze zjištěných příčin měla za následek vznik škody, v případě součinnosti více příčin určit i jejich podíly. Ale to již není obsah zjišťování příčinného vztahu.⁶

Výše uvedené podmínky vzniku odpovědnosti jsou dostačující v případě objektivní odpovědnosti. Pro vznik subjektivní odpovědnosti je nutnost prokázat ještě jednu, a to zavinění.

Zavinění bývá definováno jako „vnitřní psychický stav odpovědného subjektu k jeho jednání a následkům tohoto jednání“. Tento stav má složku intelektovou, tj. do jaké míry si subjekt svého jednání byl vědom a volní, tj. do jaké míry následky svého jednání způsobit chtěl. Na základě přítomnosti těchto dvou složek se rozlišují čtyři typy zavinění

O úmyslu přímém hovoříme v případě, že daný subjekt věděl, že svým jednáním může ohrozit chráněný zájem a cílem jeho jednání bylo toto i způsobit. Naopak o úmyslu nepřímém uvažujeme v případě, že subjekt věděl, že svým jednáním může chráněný zájem ohrozit, ale jeho jednání k tomuto bezprostředně nesměřovalo. Nicméně s možným negativním následkem z pohledu chráněného zájmu je s ním seznámen. V soukromém a tedy i pracovním právu se většinou mezi přímým a nepřímým úmyslem nerozlišuje.

6 Brejcha Aleš – Odpovědnost v soukromém a veřejném právu, Kodex Bohemia, 2000, ISBN 80-85963-92-2, str. 28

(11)

Dále rozeznáváme nedbalost a to vědomou a nevědomou. V případě nedbalosti vědomé si dotčený subjekt sice uvědomuje, že svým jednáním ohrožuje nebo může ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že se svým jednáním tento zájem neohrozí. V případě nedbalosti nepřímé, dotčený subjekt neví, že svým jednáním ohrožuje nebo by mohl ohrozit chráněný zájem. Navíc zde platí podmínka, že o tomto faktu mohl nebo vzhledem k okolnostem nebo svých osobním poměrům vědět měl nebo alespoň mohl.⁷

Výše uvedené podmínky vzniku odpovědnosti jsou dostačující v případě objektivní odpovědnosti. Pro vznik subjektivní odpovědnosti je nutnost prokázat ještě jednu, a to zavinění.

Zavinění bývá definováno jako „vnitřní psychický stav odpovědného subjektu k jeho jednání a následkům tohoto jednání“. Tento stav má složku intelektovou, tj. do jaké míry si subjekt svého jednání byl vědom a volní, tj. do jaké míry následky svého jednání způsobit chtěl. Na základě přítomnosti těchto dvou složek se rozlišují čtyři typy zavinění.

O úmyslu přímém hovoříme v případě, že daný subjekt věděl, že svým jednáním může ohrozit chráněný zájem a cílem jeho jednání bylo toto i způsobit. Naopak o úmyslu nepřímém uvažujeme v případě, že subjekt věděl, že svým jednáním může chráněný zájem ohrozit, ale jeho jednání k tomuto bezprostředně nesměřovalo. Nicméně s možným negativním následkem z pohledu chráněného zájmu je s ním seznámen. V soukromém a tedy i pracovním právu se většinou mezi přímým a nepřímým úmyslem nerozlišuje.

Dále rozeznáváme nedbalost a to vědomou a nevědomou. V případě nedbalosti vědomé si dotčený subjekt sice uvědomuje, že svým jednáním ohrožuje nebo může ohrozit chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá na to, že se svým jednáním tento zájem neohrozí. V případě nedbalosti nepřímé, dotčený subjekt neví, že svým jednáním ohrožuje nebo by mohl ohrozit chráněný zájem. Navíc zde platí podmínka, že o tomto faktu mohl nebo vzhledem k okolnostem nebo svých osobním poměrům vědět měl nebo alespoň mohl.⁸

To byl pohled z hlediska práva hmotného, ale zavinění je možno dělit i z hlediska práva procesního a to na prokazované a předpokládané.

(12)

Na zavinění se hledí jako na předpokládané v situacích, kdy je povinností dotčeného subjektu existenci zavinění popřít. V těchto případech je povinností poškozeného subjektu dokázat jen první tři podmínky vzniku odpovědnosti, tady existenci protiprávního úkonu, újmy a příčinné souvislosti. Pokud se mu toto podaří prokázat, pak se předpokládá, že odpovědný subjekt újmu způsobil. Dotčený subjekt má možnost prokázat, že vznik újmy nezpůsobil. Důkazní břemeno se zde rozkládá mezi poškozený a odpovědný subjekt.

V situacích, u nichž je na zavinění nahlíženo jako na prokazované patří mezi povinnosti poškozeného subjektu prokázání všech čtyř podmínek vzniku odpovědnost, tedy včetně zavinění odpovědného subjektu. Důkazní břemeno se tedy zcela přesouvá na poškozený subjekt.⁹

1.2 Pracovn ě právní vztah

Z obecného hlediska se za pracovněprávní vztah považuje každý vztah, který se řídí pracovněprávními normami. Mezi tyto se řadí především Zákoník práce (dále jen ZP) a s ním související předpisy. Dalším požadavkem je existence takových právních skutečností, se kterými dané normy spojují vznik pracovněprávního vztahu.¹⁰

Za základní pracovněprávní vztah je považován pracovní poměr. Podobnu povahu má a tudíž obdobnými normami jako pracovní poměr se řídí vztahy založené dohodou o pracovní činnosti a o provedení práce. Existují zde určité výjimky, ale ty přesahují rozsah pojednávané problematiky.¹¹

Pro vznik pracovního poměru není rozhodující způsob vzniku, povaha, délka jeho trvání ani zúčastněné subjekty. Pro posuzování pracovně právních vztahů je rozhodují objektivní hledisko.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR Rc 21 Cdo 2287/2002: Pro posouzení otázky, zda a kdy došlo k uzavření pracovní smlouvy, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o vzniku pracovního poměru; významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik pracovní smlouvy.

10 Soušková Milena, Spirit Michal – Pracovní právo, Oeconomica, 2004, ISBN 80-245-0767-6, str. 17 – 18

11 ZP § 77

(13)

Odpovědnost za pracovní úrazy počíná běžet dnem jeho vzniku. Neplatnost právního úkonu není podmínkou postačující pro zbavení se odpovědnosti, jak ze strany zaměstnance, tak i zaměstnavatele. Takto vzniklý pracovní poměr se řídí podle pracovně právních předpisů.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR Rc 21 Cdo 2287/2002: Tzv. faktický pracovní poměr může vzniknout pouze v případě, je-li pracovní smlouva sjednána neplatně; vypořádání tohoto dílčího (právem neaprobovaného) faktického vztahu se řídí pracovněprávními předpisy.)

Tento pracovní vztah je však relativně neplatný. Zmíněné neplatí, pokud dotčený subjekt neplatnost právního úkonu sám zavinil.

Dále existují pracovněprávní vztahy, které základním vztahům předcházejí (např. vztah mezi uchazečem o zaměstnání a úřadem práce) nebo vznikají v návaznosti.

Pro pojednávanou problematiku jsou podstatnější vztahy navazující, které jsou představovány vztahy sankčními a procesními. Mezi sankční vztahy se řadí vztahy odpovědnosti za škodu a za bezdůvodné obohacení. Mezi vtahy procesní se řadí vztahy vznikající při řešení pracovních sporů. Tyto vztahy vznikají mezi subjekty pracovněprávních vztahů a většinou se řeší podle občanského soudního řádu.¹²

Každý právní vztah se vyznačuje třemi základními prvky, subjekty, objektem a obsahem.

Subjekty práva jsou účastníci právních vztahů, kterým vznikají práva a povinnosti.

V případě pracovněprávních vztahů jsou subjektem nositelé tedy zaměstnavatel na jedné a zaměstnanec na druhé straně. Zaměstnavatel může být osobou fyzickou i právnickou, zaměstnanec je vždy osobou fyzickou.¹³

Objektem je určité lidské chování v daných společenských vztazích, tzv. přímý objekt. Obvykle se jedná o povinnost něco dát, konat, zdržet nebo strpět.¹⁴ Objektem však mohou být i různé věci, práva nebo nehmotné statky, tzv. nepřímý objekt.

V pracovněprávních vztazích se uplatňují všechny zmíněné povinnosti a využívá se v nich všech druhů objektů.

12 Soušková Milena, Spirit Michal – Pracovní právo, Oeconomica, 2004, ISBN 80-245-0767-6, str. 18

13 ZP § 6, 7

14 Spirit Michal a kolektiv – Základy práva, Oeconomica, 2004, ISBN 80-245-0764-1, str. 36

(14)

Obsahem právního vztahu je skupina práv a povinností, které subjektům vyplývají z právního vztahu. V pracovněprávních vztazích výše zmíněné tvoří hlavní náplň pracovní smlouvy popř. dohody o pracovní činnosti resp. dohody o provedení práce.¹⁵

1.3 Prevence v pracovn ě právních vztazích

A. Povinnosti zaměstnavatele Pracovní podmínky

Hlavní povinností zaměstnavatele je zajišťovat zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní povinnosti. Jedná se o úkol trvalý, jehož obsah se mění společně se zaváděním nových výrobních prostředků a technologií. Je zde kladen důraz na ochranu jak zdraví, tak majetku, a jak z ustanovení vyplývá, chráněnou osobou může být kdokoliv, nejenom zaměstnance eventuálně zaměstnavatel.¹⁶

Mezi důležité povinnosti z hlediska prevence patří i zařazení zaměstnance na pracovní pozici, která odpovídá jeho kvalitám a to zejména dosažené kvalifikaci, duševním i fyzickým schopnostem.¹⁷ Kromě toho je zaměstnavatel povinen zaměstnance seznamovat s pracovními postupy a předpisy týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.¹⁸ Znovu se jedná o úkol tak říkajíc nikdy nekončící z důvodu stále se měnících pracovních postupů a zaváděných technologií. Zaměstnavateli je taktéž uložena povinnost kontrolovat znalost a dodržování předepsaných postupů a pokynů.

Pokud zaměstnavatel zjistí nějaké závady je povinen je přímo odstranit nebo učinit opatření potřebná k jejich odstranění. Tím se dostáváme od kontroly, přes zjišťování závad až po jejich odstraňování.¹⁹

Kontrola zaměstnanců z hlediska prevence

Zákonodárce opravňuje zaměstnance k provádění kontrol za účelem ochrany svého majetku. Jedná se o možnost, ne povinnost.²⁰ Stejné oprávnění mají i pracovníci agentur, se kterými zaměstnavatel uzavřel za tímto účelem smlouvu.²¹ Pokud tak zaměstnavatel této možnosti využije, musí tak činit pouze v míře nezbytně nutné k dosažení cíle kontrol.

15 Soušková Milena, Spirit Michal – Pracovní právo, Oeconomica, 2004, ISBN 80-245-0767-6, str. základy 33 – 36

16 ZP § 248

17 ZP § 133

18 ZP § 132

19 ZP § 248

20 ZP § 248 (2)

21 Vysokajová Margerita, Kahle Bohuslav, Doležílek Jiří – Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-2, str. – 317

(15)

Naráží se zde totiž již na instituty práva stojící mimo právo pracovní, zejména na ochranu osobnosti a základní lidská práva. Podrobnější kontrola je povolena pouze v případě, že

zaměstnanec je podezřen z odcizení věci.²² Bývá obvyklé, že zaměstnavatel rozsah a postup provádění osobních kontrol zaměstnanců zakotví ve svém pracovním řádu.²³ Není

to však povinností.

Pokud zaměstnavatel díky kontrolám zjistí nějaké závady, které by mohly vést ke škodám na jeho majetku, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. Jinak by se smysl kontrol stal spekulativním.²⁴

B. Povinnosti zaměstnance

Zákon vymezuje povinnost zaměstnance počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti nebo jednotlivce.²⁵ Pokud již ke škodě dojde nebo jí nelze zamezit, sleduje se aby tato byla co nejmenší nebo se již dále nerozšiřovala.

Základní úprava je obsažen v §249 ZP, ale z hlediska prevence mají význam i jiná ustanovení ( ZP § 73 (1) d)).

Zaměstnanci jsou uloženy dvě základní povinnosti:

a) oznamovací povinnost

Cílem oznamovací povinnosti je zamezit vzniku škody. Zákoník práce rozlišuje mezi dvěma druhy oznamovací povinnosti.²⁶

Obsahem obecné povinnosti je uložení povinnosti zaměstnanci upozornit vedoucího zaměstnance na hrozbu vzniku škody, a to jak skutečné, tak potenciální. Škodou se zde myslí jakákoli újma, tady jak na majetku, tak na zdraví.²⁷ Zákoník práce přitom nerozlišuje okruh subjektů, vůči nimž může být povinnost uplatňována. Chráněným subjektem může být kdokoli, nikoli jen dvojice zaměstnavatel, zaměstnanec.

22 Jakubka Jaroslav, Michal Pavel, Špundová Eva,Tomandlová Ludmila – Zákoník práce a související právní předpisy s komentářem k 10.1.2006, ANAG, 2006, ISBN 80-7263-322-8, str. 256

23 Praktické zkušenosti z OD Tesco Národní třída

24 ZP § 248

25 § 171 ZP

26 Brejcha Aleš – Odpovědnost v soukromém a veřejném právu, Kodex Bohemia, 2000, ISBN 80-85963-92- 2, str. 105

27 ZP 249 (1)

(16)

Naproti tomu rozeznáváme ještě speciální oznamovací povinnost, která zaměstnance zavazuje k oznámení všech závad, které mu brání k řádnému výkonu pracovní činnosti. Oznámení se činí vůči nadřízenému zaměstnance.²⁸

b) povinnost zakročit k odvrácení škody

Pokud zaměstnanec zjistí, že jeho zaměstnavateli hrozí bezprostřední škoda, je povinen zasáhnout a v rámci svých možností a schopností proti hrozící škodě zakročit.

Pokud by odvrácení škody nevyžadovalo neodkladný zásah, platila by zde pouze oznamovací povinnost a zaměstnanec by nebyl povinen zakročit.²⁹ Zakročovací povinnost se vztahuje na škodu hrozící jak přímo majetku zaměstnavatele, tak i majetku jiného subjektu, jestliže je za něj zaměstnavatel zodpovědný.³⁰

O dané vazbě však musí zaměstnanec vědět jinak na něm v těchto případech nelze spravedlivě uplatňovat zakročovaní povinnost. Způsob zákroku není zákonem specifikován. Pokud zaměstnanec tuto povinnost nesplní, vzniká mu odpovědnost podle

§ 251 ZP, tj. odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody.

Existují některé skutečnosti, které mohou odpovědnost zaměstnance vyloučit.

Především se jedná o objektivní obtížnost zákroku s přihlédnutím k osobním schopnostem zaměstnance.³¹ Zde se sledují jak fyzické (např. změněná pracovní schopnost), tak duševní (např. kvalifikace potřebná k zákroku) dispozice zaměstnance. Další omezení je dáno rizikem provedení zákroku. Pakliže by zaměstnanec zákrokem ohrozil sebe, ostatní zaměstnance nebo osoby blízké není povinen zákrok učinit.³² Zde se vychází z pojetí občanského zákoníku.³³

2. Odpov ě dnost zam ě stnance v ůč i zam ě stnavateli

Odpovědnost zaměstnance upravuje následky nedodržení zákonem předepsaných nebo smluvně ujednaných povinností. Je postavena na subjektivním základu. To znamená,

28 ZP 249 (3)

29 Vysokajová Margerita, Kahle Bohuslav, Doležílek Jiří – Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-2, str. 318

32 ZP § 249 (2)

33 § 116 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník

(17)

že ke vzniku odpovědnosti jsou potřeba všechny čtyři předpoklady, tedy protiprávní jednání, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění.³⁴

Zákonem jsou dány určité případy, v nichž je odpovědnost upravena i odlišně. Prvním je postih zaměstnance duševní poruchou, která má za následek snížení jeho

schopnosti ovládat své jednání či domyslet jeho možné následky. Z toho plyne, že zaměstnanec je plně odpovědný, pokud má plnou schopnost rozpoznávací a ovládací.

Uvedené nemá žádnou souvislost s omezením způsobilosti k právním úkonům.³⁵

V praxi bývá zvykem, že důkaz o snížené duševní schopnosti předkládá zaměstnanec, na zaměstnavateli je předložení důkazu o odpovědnosti zaměstnance, popř. její rozsah. Ze zákona může ovšem vyplynout i jinak.

Druhým případem je svévolné uvedení zaměstnance do stavu, při kterém je jeho rozpoznávací a ovládací schopnost omezena. V této souvislosti zmiňujeme tzv. kritický okamžik, což je okamžik v němž došlo ke vzniku škody a při němž byly schopnosti zaměstnance omezeny. Typickými příklady je opojení či omámení způsobené např. alkoholem či jinými omamnými látkami. Pokud zaměstnanec prokáže, že opojení či omámení bylo způsobeno někým jiným než jím samotným, je na zaměstnavateli prokázat opak.³⁶

Třetím případem je porušení dobrých mravů. Takovéto jednání musí být úmyslné.

Povinností zaměstnavatele je v tomto případě prokázat, že jednání zaměstnance v rozporu s dobrými mravy, dále že ze strany zaměstnance se jedná o jednání úmyslné a že v důsledku tohoto jednání vznikla škoda, která je hraditelná dle ustanovení zákoníku práce.

Princip dobrých mravů se použije v případech, kdy zaměstnanec svým úmyslným jednáním způsobí škodu, a jejíž snížená nebo dokonce žádná náhrada by byla považována ze evidentní nespravedlnost. Do této kategorie částečně spadá i tzv. bezdůvodné obohacení.³⁷

Čtvrtý případ se týká škody, kterou zaměstnanec způsobí svým jednáním při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo přímo ohrožující zdraví či život. Základním předpokladem je skutečnost, že zaměstnavateli vznikla jednáním zaměstnance škoda. To

35 ZP § 261 (1)

37 ZP § 261 (3)

(18)

má za následek vznik odpovědnostního vztahu mezi těmito dvěma subjekty a v případě, že se zaměstnanec chce zprostit odpovědnosti, musí dokázat, že škoda vznikla v důsledku odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo v důsledku jednání majícího za cíl ochránit zdraví či život. Zároveň musí zaměstnanec prokázat, že tento stav jím nebyl vyvolán úmyslně a že si počínal způsobem přiměřeným okolnostem.³⁸

Posledním případem je tzv. hospodářské riziko. Tento případ není v současné právní úpravě zakotven, nicméně je možné jej nalézt v úpravě dřívější³⁹ a je důvodné jeho existenci stále přepokládat. V právní úpravě nebylo nikdy definováno, co se rozumí pod tímto pojmem. Obecně se jedná o nějaké škody či ztráty, které vznikly nepatrným přehlédnutím nebo nepozorností. Může jít tedy o jakékoli menší selhání lidského organismu jako je např. přeslechnutí, přehmátnutí, přeřeknutí apod. Nelze jednoznačně definovat, co by pod pojem hospodářského rizika mohlo spadat. Vždy je potřeba přihlédnout ke všem aspektům daného případu, a to jak z hlediska okolností, tak z hlediska způsobených následků.

Obecně se vychází z principu, že každá činnost, tedy i podnikání je spojena s určitou měrou rizika. Na jedná straně je třeba vytvářet podmínky a podnikat opatření směřující k odstranění či omezení rizikových aktivit, ale na druhé straně je nežádoucí, aby i sebemenší selhání lidského organismu šlo k tíži zaměstnanců.⁴⁰

Vhledem k tomu, že v soudobé právní úpravě není tento případ definován, posuzovala by se škoda vzniklá v rámci hospodářské rizika podle obecného režimu.

Hospodářské riziko by bylo zohledněno ve výši náhrady škody stanovené zaměstnavatelem, neboť na něm záleží, jaká část škody bude po odpovědném zaměstnanci požadována.⁴¹ Další možností je snížení výše náhrady soudem, kde by hospodářské riziko bylo posuzováno jako důvod zvláštního zřetele hodný.⁴²

2.1 Obecná odpov ě dnost

Pro vznik odpovědnostního vztahu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem je třeba naplnění čtyř předpokladů (viz výše). Jedná se tady o subjektivní odpovědnost.

38 ZP § 251 (2)

39 § 178b Zákon č. 65/1965 Sb., Zákoník práce ve znění ke dni zrušení (1.1.2007)

Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním, Linde Praha, 2004, ISBN 80- 7201-486-2 , str. 258

41 ZP § 262

42 ZP § 264

(19)

Z ustanovení týkajících se obecné odpovědnosti zaměstnance vyplývají následující pojmové znaky.

V těchto vztazích odpovídá zaměstnanec oprávněnému zaměstnavateli, tj, tomu s nímž je v pracovním poměru, za škodu, kterou mu způsobil porušením pracovních povinnosti nebo v přímé souvislosti s jejich prováděním. V úvahu připadá i jiná právní skutečnost.⁴³ Mezi jednáním či opomenutím zaměstnance a vznikem škody musí existovat příčinná souvislost.

Zároveň zde musí být přítomno zavinění zaměstnance, které je v případě obecné odpovědnosti potřeba zaměstnavatelem prokázat.⁴⁴ V případě odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů je zavinění na straně zaměstnance předpokládáno.

Pod pojmem škoda v odpovědnostním vztahu není myšlena celá majetková újma, která vznikla zaměstnavateli v důsledku jednání zaměstnance, ale pouze ta část, která je následkem konkrétního porušení pracovní povinnosti. Pro vznik odpovědnostního vztahu je znovu nutné nalézt a prokázat příčinnou souvislost. V případě souběhu více škodných událostí je potřeba zkoumat příčinnou souvislost pro každý případ zvlášť.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR Jc 199/2002 21 Cdo 1111/2001: Škoda ve smyslu ustanovení § 172 a § 179 zák. práce není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti. V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť.

Škodu, za kterou dle okolností může být zaměstnanec zodpovědný, lze dělit na dva druhy, primární a sekundární.⁴⁵

V první řadě se jedná o škodu a odpovědnost primární, tedy vzniklou přímo zaměstnavateli. Tato škoda může mít různé formy. Je to především škoda na věcech, jako jsou výrobní zařízení, dopravní prostředky, materiál apod. Dále zde jsou jiné majetkové

44 Vysokajová Margerita, Kahle Bohuslav, Doležílek Jiří – Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-2, str. 316, 319

(20)

újmy jako zpronevěry, plýtvání energetickými zdroji, vyplácení bez právního důvodu apod. ⁴⁶

V druhé řadě hovoříme o odpovědnosti sekundární. To jsou případy, kdy škoda nevznikne přímo zaměstnavateli, ale jiné osobě, přičemž za vniklou škodu je primárně odpovědný zaměstnavatel zaměstnance, který škodu způsobil. Prvotně zde vzniká odpovědnost zaměstnavatele a teprve po jejím naplnění je při splnění zákonem předepsaných podmínek zaměstnavatel oprávněn požadovat plnění po zaměstnanci. Jsou to případy způsobení škody jinému subjektu. Může se jednat o fyzickou i právnickou osobu.⁴⁷ Omezení odpovědnosti zaměstnance

Je-li jednou prokázána odpovědnost zaměstnance, nelze se jí již zprostit. Pokud byla škoda způsobena zároveň porušením povinností zaměstnavatele, lze její rozsah omezit. Pokud se zaměstnanec rozhodne pro takový postup je na něm prokázání třech předpokladů.

Prvním je, že škoda byla způsobena také zaměstnavatelem nebo jiným zaměstnancem.⁴⁸ Druhým, že se tak stalo následkem povinností, které ze na základě zákona či smluvního ujednání měl zaměstnavatel. A konečně třetím předpokladem je příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.

Pokud jsou předpoklady splněny, odpovídá v tomto případě zaměstnavatel za škodu jemu vzniklou i on sám.⁴⁹ Jak z předpokladů vyplývá, jedná se o odpovědnost objektivní.

Úhrada škody se bude dělit mezi tyto dva subjekty. Podíl zaměstnance se bude odvíjet od míry jeho zavinění, nejčastěji na základě úsudku. Při výpočtu podílu zaměstnavatele se bude hodnotit zavinění také dalších osob a jiných objektivních příčin.⁵⁰ Souběh odpovědností více zaměstnanců

Pokud dojde ke vzniku škody, na jejímž vzniku se podílí více zaměstnanců, pak každý z nich je povinen hradit pouze určitou část škody. Je třeba tedy určit odpovědnost jednotlivých zaměstnanců, popřípadě její omezení a zní určit podíl na náhradě škody.

46 Jakubka Jaroslav, Michal Pavel, Špundová Eva,Tomandlová Ludmila – Zákoník práce a související právní předpisy s komentářem k 10.1.2006, ANAG, 2006, ISBN 80-7263-322-8

48 § 257 (4)

49 § 257 (4)

50 § 257 (4), (5)

(21)

Uplatňuje se zde princip dělené odpovědnosti, tedy nikoli odpovědnost solidární, který má za následek, že každý zaměstnanec hradí pouze tu část, která odpovídá míře jeho zavinění.

Spoluodpovědní zaměstnanci netvoří žádný kolektiv, který by odpovídal společně. Každému je potřeba prokázat zavinění. To se u jednotlivých zaměstnanců může značně lišit, podle toho, o jaký typ zavinění se jedná. Nejvíce postižitelné bude jednání uskutečněné na základě přímého úmyslu, nejméně naopak lehká nevědomá nedbalost.

Svojí roli při posuzování sehrávají také další faktory, které se váží k osobnosti zaměstnance jako je vzdělání, odborné zkušenosti, zdravotní stav apod.

Rozsah náhrady škody

Obecný režim stanoví, že zaměstnanec má povinnost zaměstnavateli uhradit skutečnou výši škody a to ve formě peněz.⁵¹ Připouští se i odčinění škody uvedením do původního stavu. Uvedení v předešlý stav je možnost daná zaměstnanci, ne jeho povinnost. Zároveň je třeba uvést, že zaměstnavatel nemá povinnost přijmout zaměstnancovu snahu o uvedení v předešlý stav. Vždy bude záležet na dohodě mezi zaměstnavatelem a zodpovědným zaměstnancem.

Z obecného režimu existují výjimky, které výši náhrady škody snižují. Výše náhrady škody, která byla způsobena z nedbalosti nesmí přesáhnout částku, která se rovná čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku.⁵² Omezení se týká každého jednotlivého zaměstnance, souhrnná hraditelná výše škody u společné odpovědnosti může být samozřejmě vyčíslena jako vyšší.

Naopak podle obecného režimu se řídí i škoda, kterou zaměstnance způsobil z nedbalosti, ale ve stavu opilosti či jiného omámení, které si sám přivodil. Obdobně je tomu i v případě úmyslného způsobení škody, kdy zaměstnanec může požadovat náhradu i jiné škody, tj. například ušlého zisku.⁵³

Kromě výše uvedených případů snížení škody je zákonem dána možnost výši náhrady škody snížit. Může se tak stát jestliže k tomu existují zvláštní důvody, které je třeba zohlednit.⁵⁴ Není vymezeno zda se může jednat pouze o případy nedbalostí jednání nebo zda lze ustanovení aplikovat i na úmyslné způsobení škody. Také není vymezeno,

52 § 257 (2)

53 Vysokajová Margerita, Kahle Bohuslav, Doležílek Jiří – Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-2, str. 316; ZP § 257 (3)

54 ZP § 264

(22)

jaké důvody jsou tzv. zvláštního zřetele hodnými. Nejčastěji se patrně bude jednat o důvody rodinné, sociální, zdravotní apod.⁵⁵

Rozhodnutí o výběru a zohlednění výše uvedených důvodů je ponecháno na rozhodovací pravomoci soudů, kteří mohou zahájit jednání o snížení i bez návrhu, tedy ex offo.⁵⁶

Stanovení náhrady škody

Výši škody určuje zaměstnavatel. Je tedy ponecháno na jeho vůli, jaký podíl na vzniklé škodě ponese odpovědný zaměstnanec nebo zda vůbec bude po zodpovědném zaměstnanci nějaké plnění vyžadovat.

V případě zaměstnavatele fyzické osoby výši náhrady škody určuje právě tato.

U zaměstnavatele právnické osoby pravomoc určení požadované výše náhrady škody spadá do kompetence subjektu, který je k tomu oprávněn dle vnitřního řádu (statut, organizační řád, vnitropodniková směrnice apod.). Zvláštním případem je určení výše náhrady škody po vedoucím zaměstnanci popř. jeho zástupci, kteří jsou zároveň statutárním orgánem zaměstnavatel. V těchto případech je k výše uvedenému oprávněn ten, kdo statutární orgán popř. jeho zástupce na pracovní místo ustanovil.⁵⁷ Je zde nerozhodné, zda se jedná zda za vzniklou škodu odpovídají subjekty sami nebo společně s podřízeným zaměstnancem.

Po určení požadované náhrady škody je její výše projednána se zaměstnancem.

Zároveň je zaměstnavateli poskytnuta lhůta na to, aby zaměstnanci oznámil, že vznikla škoda a že je za její vznik daný zaměstnanec odpovědný. Tato lhůta se s přihlédnutím k okolnostem může u různých případů lišit. Zákonem doporučená délka lhůty je jeden měsíc.⁵⁸ Po jejím marném uplynutí dochází k promlčení nároku.

Zaměstnanec může s navrhovanou výší náhrady škody souhlasit buď zcela, nebo zčásti, nebo vůbec. Poslední dva případy by se nejspíš řešili soudná cestou. Pro případ, že by zaměstnavatel souhlasil s povinností podílet se na náhradě škody, ale byl by ochoten

55 Vysokajová Margerita, Kahle Bohuslav, Doležílek Jiří – Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-2, str. 341 - judikatura

Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním, Linde Praha, 2004, ISBN 80- 7201-486-2 , str. 269

57 ZP § 262

58 § 263 (1)

(23)

uhradit jen její část, je zaměstnavatel povinen přijmout i jen částečné plnění. Rozdíl mezi požadovanou a uhrazenou výší náhrady škody by byl předmětem soudního sporu.

Pokud zaměstnance souhlasí s plnou výší náhrady škody a se zaměstnavatelem si dohodnou způsob její úhrady, uzavírá se za účelem úhrady škody písemná smlouva. Pokud by k písemnému uzavření smlouvy o úhradě škody nedošlo, je dohoda neplatná.⁵⁹ Toto neplatí, pokud již k úhradě škody došlo.

Výši požadované škody a způsob její úhrady je zaměstnavatel povinen projednat s odborovým orgánem. Účelem projednání není obdržet souhlas k projednávanému, ale spíše jen objasnit vzniklou situaci ze všech hledisek. Projednání se netýká případů náhrady škody nepřesahující částku 1 000,- Kč.⁶⁰

2.2 Odpov ě dnost za nespln ě ní povinnosti k odvrácení škody

Aby se zaměstnavatel mohl na zaměstnanci domáhat náhrady škody z titulu odpovědnosti za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, musí být splněno několik předpokladů. Zaměstnavateli musí vzniknout škoda, jejímuž vzniku by se zabránilo, kdyby zaměstnanec buď na nebezpečí vzniku škody upozornil vedoucího nebo proti hrozící škodě sám zakročil. Ze strany zaměstnance se musí jednat o úmyslné nesplnění oznamovací povinnosti.

Co se týče formy zavinění, nejčastěji se bude jednat o nedbalost vědomou.

Na poškozeném je dokázat, že odpovědný věděl, že ke škodě může dojít, ale bez dostačujících důvodů doufal, že ke vzniku škody nedojde. ⁶¹

Zároveň je třeba dokázat, že odpovědný měl a mohl zakročit. Zaměstnance se může bránit, že mu v zákroku bránila důležitá okolnost nebo že by případným zákrokem ohrozil sebe, své spoluzaměstnance nebo osoby blízké.⁶²

Náhrada škody má funkci pouze příspěvkovou. Je ponecháno na vůli zaměstnavatele, zda ji po odpovědném zaměstnanci bude vyžadovat. Obvykle se využívá pouze v případech, kdy škodu není možné hradit jinak a to z důvodu neznámého škůdce nebo nedostatečné úhrady škůdcem.⁶³ Výše příspěvku se stanoví vzhledem k neuhrazené části škody a s přihlédnutím k dalším faktorům. Zákonem je stanoveno, že se musí

59 § 263 (2)

60 § 263 (3)

61 ZP § 251

62 ZP § 249 (2)

(24)

přihlédnout k okolnostem, které bránily splnění povinnosti a k významu škody pro zaměstnavatele. Lze však přihlédnut i k jiným faktům. Mezi ně dříve patřily osobní a majetkové poměry zaměstnance, ale tato úprava byla vypuštěna z toho důvodu, že zaměstnavatel nemá právo zjišťovat tyto skutečnosti o svých zaměstnancích.⁶⁴ Výše příspěvku nesmí být vyšší, než je trojnásobek průměrného měsíčního výdělku odpovědného zaměstnance.

2.3 Odpov ě dnost za schodek na sv ěř ených hodnotách, které je zam ě stnanec povinen vyú č tovat

Pro uplatnění tohoto druhu odpovědnosti je třeba prokázat, že zaměstnanec, který má uzavřenou dohodu o hmotné zodpovědnosti nevyúčtoval jemu svěřené hodnoty, ač je vyúčtovat měl. Tím pádem vznikl na těchto hodnotách schodek. Důkazní břemeno je na zaměstnavateli. Pokud se mu podaří prokázat výše uvedené, je v tomto případě zavinění zaměstnance předpokládáno.⁶⁵

Zaměstnanec se může zodpovědnosti zbavit pokud se mu podaří prokázat, že na vzniklém schodku nenese zavinění. Další možností zbavení odpovědnosti pro zaměstnance je důkaz, že vznik schodku není vázán na porušení jeho pracovních povinností, ale na jinou právní skutečnost (např. výpadek proudu, který má za následek nesprávné zaúčtování transakce do pokladního systému).

Hmotně zodpovědnou osobou může být jen zaměstnance, který se zaměstnavatelem uzavřel pracovní smlouvu, nebo byl do funkce jmenován nebo s ním zaměstnavatel uzavřel jednu z dohod konaných mimo pracovní poměr.⁶⁶ Hmotně zodpovědnou může být pouze

osoba starší osmnácti let.⁶⁷ Tuto hranici nelze nikterak snížit, ani rozhodnutím soudu o dosažení zletilosti v mladším věku z důvodu uzavření sňatku. Dalším omezením může

být trestní bezúhonnost.⁶⁸

Hmotná odpovědnost vzniká dnem uzavření dohody o hmotné odpovědnosti. Zánik je vázán na převedení, přeložení nebo přeřazení zaměstnance na jinou práci a zaměstnanec musí projevit vůli od dohody odstoupit.⁶⁹ Důvody zániku mohou být i smluvní. Pokud

67 § 252 (1),(2)

68 Praktické zkušenosti v OD Tesco Národní třída

69 ZP§ 253

(25)

zaměstnanec při odstoupení od dohody nepožádá o provedení inventarizace, může mu být při pozdějším zjištění schodku předepsána část škody k úhradě.⁷⁰

Obsahem dohody je převzetí odpovědnosti za svěřené hodnoty. Uzavření dohody na sebe zaměstnanec bere zvýšenou odpovědnost, proto musí být dohoda uzavřena za podmínek, které jsou v souladu se zákonem. Zejména zde musí být zřetelná vůle zaměstnance být dohodu vázán a za tímto účelem musí být zaměstnanec řádně poučen, jaké pro něj bude mít následky. Pro její planost je vyžadována písemná forma.⁷¹ Provedení inventarizace na hodnotách, za které bude zaměstnanec odpovídat není podmínkou nutnou pro uzavření dohody.⁷²

Společná hmotná odpovědnost

Kromě individuální hmotné odpovědnosti je možné uzavřít také tzv. společnou hmotnou odpovědnost. Společná hmotná odpovědnost se uzavírá na pracovištích, kde spolu současně pracuje více zaměstnanců a kde není možné jednoznačně určit, kdo odpovídá za jakou část hodnot nebo není z hlediska plynulého fungování pracoviště účelné dodržovat zásadu výhradní možnosti dispozice s hodnotami, jako je tomu například u pracovníků velkoskladů. Společně odpovědný kolektiv zaměstnanců nemá pevnou podobu, ale je průběžně měněn. Dohoda je proto s každým pracovníkem uzavírána individuálně, ale její obsah, kromě jedné se smluvních stran se nemění. Za vzniklý schodek odpovídají všichni zúčastnění zaměstnanci společně.

Kromě výše uvedených důvodů je možné v případě společné odpovědnosti od dohody odstoupit v případě, že do kolektivu je přijímán nový zaměstnanec nebo je ustaven nový vedoucí nebo jeho zástupce.⁷³

Inventarizace

Důležitým pojmem z hlediska jak dohod o hmotné odpovědnosti, tak celé problematiky odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách je inventarizace. Pod tímto pojmem budeme rozumět proces vyúčtování svěřených hodnot. Díky ní je možné odhalit existenci schodku a z toho odvodit příslušné právní následky. Při provádění inventarizace

71 ZP § 252 (3)

73 ZP § 253 (1)

(26)

není vyžadována přítomnost hmotně odpovědného zaměstnance nebo zaměstnanců, v případě individuální hmotné odpovědnosti.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR Rc 21 Cdo 2942/2000: Fyzické inventuře (provádění inventurních soupisů) nemusí být hmotně odpovědný zaměstnanec přítomen.

Pokud ovšem inventurní soupisy nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace, je neprůkazná celá inventarizace, která z takových soupisů vycházela.

Inventarizace bývá prováděna při vzniku dohody o hmotné odpovědnosti, při jejím zániku, při převedení či přeložení zaměstnance na jiný typ práce nebo při skončení pracovního poměru.⁷⁴ Lze ovšem důvodně předpokládat, že inventarizaci není potřeba provádět v případě, kdy skončení pracovního poměru nebylo spjato s dohodou o hmotné odpovědnosti.

V případě společné hmotné odpovědnosti se inventarizace povinně provádí v případě uzavření dohod se všemi společně odpovědnými zaměstnanci, zániku všech těchto dohod, při převedení nebo přeložení všech společně odpovědných zaměstnanců na jinou práci a při změně osoby vedoucího zaměstnance nebo jeho zástupce.⁷⁵ Inventarizaci je nutné provést i v případě, že o její provedení požádá kterýkoli ze společně odpovědných zaměstnanců za podmínky změny kolektivu.

Pokud zaměstnanec, který společně odpovědný kolektiv opouští, ať už z důvodu ukončení pracovního poměru nebo převedení či přeložení na jinou práci, o provedení inventarizace nepožádá a ta není provedena ani z jiného podnětu, potom tento odpovídá za schodek zjištěný při nejbližší inventarizaci. Obdobné ustanovení platí i pro zaměstnance, který o provedení inventarizace nepožádal při příchodu do společně hmotně odpovědného kolektivu.⁷⁶

Určité zmírnění dopadu na tyto zaměstnance představuje pravidlo pro rozdělení schodku. Pro rozdělení schodku mezi společně odpovědné zaměstnance se vychází ze souhrnu hrubých výdělků za rozhodné období, tj. od poslední inventarizace po zjištění schodku. U výše zmíněných zaměstnanců se započítává pouze doba, po kterou mohli mít vliv na vznik schodku.⁷⁷

74 ZP 254 (1)

75 ZP 254 (2)

76 Vysokajová Margerita, Kahle Bohuslav, Doležílek Jiří – Zákoník práce s komentářem, ASPI: Walter Kluwer, 2007, ISBN 978-80-7357-224-2, str. 330 – 332

77 Jouza Ladislav – Zákoník práce s komentářem, Bova Polygon, 2004, ISBN 80-7273-101-7, str. 537 – 538

(27)

Předmět hmotné odpovědnosti

Z ustanovení ZP plyne, že předmětem hmotné zodpovědnosti mohou být hotovosti, ceniny, zboží, zásoby matriálu a jiné hodnoty. Postačující je podmínka, že se musí jednat o věci, které lze vyúčtovat a které mohou být svěřeny zaměstnanci, který za ně nese odpovědnost. Z toho plyne, že svěření neznamená pouze převzetí, ale též možnost výhradní dispozice.⁷⁸ Z předmětu hmotné odpovědnost jsou tedy vyloučeny např. dopravní prostředky, zde by se použilo odpovědnosti podle § 250 ZP, nebo drobné předměty určené k krátkodobému používání. Pokud by však tyto věci byly např. předmětem přepravy, nebo se jednalo o jejich manipulaci v rámci skladového hospodářství, bylo by možné hmotnou odpovědnost vztáhnout i na ně. Např. psací potřeby jsou posuzovány jako drobný předmět.

Pokud však tvoří náklad kamionu, vztahuje se hmotná odpovědnost i na ně.

Předmětem hmotné odpovědnosti mohou být pouze hodnoty svěřené. To znamená, že musí být dotčenému zaměstnanci řádně předány a jím i převzaty. Svěření bývá chápáno jako vyšší stupeň odevzdání. Je zde zahrnuta i určitá dávka důvěry a spolehlivosti. Svěřené hodnoty je zaměstnanec povinen uchovávat v souladu s předpisy a postupy a měl by být kdykoli schopen je předložit k vyúčtování.

Pojem vzniklý schodek

Pod pojmem schodek chápeme účetní rozdíl mezi celkovou hodnotou věcí svěřených a mezi hodnotou věcí pro účely vyúčtování odevzdaných anebo jinak shledaných, např. krytých tržbami. Schodek se vyčísluje v maloobchodních cenách.⁷⁹ Za schodek na svěřených hodnotách není považován cenový rozdíl pocházející z chybného ocenění. Není jím ani škoda vzniklá poškozením nebo znehodnocením zboží. Škoda vzniklá v důsledku prodeje za nižší ceny díky vinou chybného ocenění nebo v důsledku poškození zboží by byla uplatňována vůči odpovědnému zaměstnanci na základě obecné odpovědnosti. Za schodek se taktéž nepovažují účetní rozdíly vzniklé nesprávnou evidencí.

Pro stanovení schodku musí být vymezeno rozhodné období, tedy dva pevné časové

body pro provedení srovnání. Prvním je okamžik počátku hmotné odpovědnosti ke stanovenému základu a druhým je okamžik, ke kterému se provádí konečné vyúčtování

původně prve stanoveného základu.

79 Praktické zkušenosti z OD Tesco Národní třída