Komunikace má mnoho podob a možností, které si může sdělovatel zvolit. S tím souvisí i schopnost sdělovatele zvolit si správnou podobu sdělování, kterou uplatní ke konkrétnímu publiku či komunikačnímu partnerovi. Druhy komunikace lze popsat dle různých specifik komunikační interakce (Hladík, 2011, online).
Záměrná a nezáměrná komunikace
Při záměrné komunikaci si je sdělovatel vědom toho, co sděluje příjemci a jaké způsoby ke sdělení využívá. Na rozdíl od toho komunikace nezáměrná je typický tím, že ačkoliv měl sdělovatel záměr sdělit informaci jistým způsobem, jeho reálná prezentace se od původního záměru liší. To bývá ovlivněno například trémou (Peterková, 2008, online).
Vědomá a nevědomá komunikace
Vědomá komunikace je velmi podobná komunikaci záměrné. U vědomé si sdělovatel uvědomuje co a jak sděluje. A z většiny je tak uspokojen jeho původní záměr. U nevědomé komunikace nemá řečník pod kontrolou své sdělení, a to buď kompletně nebo jeho podstatné složky. Podobně jako u vědomé a záměrné komunikace, se jistým způsobem nevědomá komunikace překrývá s komunikací nezáměrnou (Peterková, 2008, online).
21 Kognitivní, afektivní komunikace
Kognitivní komunikace se vyznačuje svou racionalitou. Sdělovatel užívá smysluplné argumenty a logiku. Na rozdíl od toho afektivní komunikace spočívá ve vyjadřování se díky emočním projevům a následně působením na city ostatních (Paulík, 2011, online).
Pozitivní a negativní komunikace
Pozitivní komunikace je užívána pro vyjádření souhlasu, nadšení či obdivu. V praxi se projevuje tak, že i nepříjemná sdělení, mohou být sdělena přijatelným způsobem. Pozitivní reakci nelze očekávat u negativní komunikace. Pro tu je typické odmítnutí, útok či kritika (Paulík, 2007, online).
Asertivní a agresivní komunikace
Asertivní komunikace je význačná svou schopností prosazovat své právo a zároveň respektovat právo ostatních. Pravým opakem je komunikace agresivní, která je vůči právům ostatních zcela nerespektující až sobecká, někdy útočná (Paulík, 2007, online).
Dalším způsobem, jak popsat komunikaci, je pomocí vjemů a smyslů.
Auditivní a vizuální komunikace
Auditivní druh komunikace je proces, při kterém dochází k výměně informací na základě sluchového vnímání. Za tu lze považovat řeč, zvuk či hudbu. Na rozdíl od toho při vizuální komunikaci je využíváno především písma, fotografií, symbolů, tiskovin, kreseb, ilustrací a barev. Jedná se tedy o zrakem vnímanou komunikaci, ke které lze zařadit oční kontakt, mimiku a pozorování zevnějšku. U vizuální komunikace však dochází k subjektivnímu chápání, protože podání i význam vizuálních informací nemusí být jednoznačný pro pozorovatele (Paulík, 2007, online).
Statická a dynamická komunikace
Statická komunikace je komunikace tzv. bez pohybu. Jedná se o komunikace, která se nemění.
Ke sdělení informací tak dochází prostřednictvím kreseb či fotografií. Dynamická komunikace naopak předává informace díky prostředkům, které mají dynamiku, tedy film či video.
Dynamická komunikace je pak pro pozorovatele jasnější a předává přesnější informaci díky kontextu, který svou dynamičností získává (Paulík, 2007, online).
22 Přímá a nepřímá komunikace
Přímá komunikace spočívá v setkání jedinců, kteří si sdělují informace v daném okamžiku.
Výhodou komunikace je její jedinečnost, a i díky předávaným emocím a neverbálním prostředkům větší záruka porozumění tomu, co je sdělováno. Nepřímá komunikace se pak od přímé liší tím, že jedinec není přítomen v daném okamžiku a komunikace je zprostředkovaná. Informace jsou totiž zaznamenávány tak, aby mohly být šířeny a uchovávány později. K tomu jsou využívány záznamy v knihách či jiných médiích (Peterková, 2008, online).
Aktuální a reprodukovaná
Aktuální komunikace probíhá v reálném čase. Komunikace tak probíhá v daném okamžiku.
Záznam z aktuální komunikace je komunikace reprodukovaná. Záznam je tedy vysílán se zpožděním. Výhodou reprodukované komunikace je možnost opakovaného poslechu, a tím i lepší pochopení sdělované informace. Nevýhodou je právě neaktuálnost, tím i nemožnost okamžité reakce na sdělovanou informaci, v případě pouze audio záznamu pak absence pozorování sdělovatele (Peterková, 2008, online).
23
2 Firemní komunikace
Jedním ze základů úspěšné firmy je efektivní a otevřená komunikace mezi vedoucími pracovníky a jejich podřízenými. Ta vede ke zdroji informací, které jsou klíčovým faktorem ke smysluplné práci. Firemní komunikaci lze pokládat za spojovací článek v pracovním kolektivu. Díky vývoji technologií dochází ke stále vyššímu nároku na rychlost a množství komunikace, a to primárně prostřednictvím mobilních telefonů, e-mailů či interních sociálních sítí. Dle Mikulaštíka komunikace slouží základním pěti funkcím:
• „úkolová pracovní funkce – dokončování úkolů a plnění termínů závisí na stálém, pravidelném komunikování. Nezbytná je dvousměrná (oboustranná) komunikace mezi vedením a zaměstnanci. To zaručuje, že práce bude prováděna efektivně a kvalitně.,
• sociálně podporující funkce – v harmonické organizaci jsou zaměstnanci přátelští, kolegové se stávají tak trochu součástí individuálního, soukromého života. Taková organizace podporuje spokojenost, poskytuje programy výhod (společenské večery, společné výlety, zájezdy, sportovní aktivity, kluby).,
• motivační funkce – plat je pouze jeden motivační stimul. Z hlediska komunikačního je celá řada důležitějších stimulů, které zaručují iniciativu a identifikaci pracovníků s úkoly, týmem a organizací.,
• integrační funkce – pocit, že jsou součástí určité komunity (v Japonsku je pracovní prostředí druhým domovem většině pracovníků.) Důležitou roli hraje podniková kultura, značka logo, týmové porady. Na odloučeném pracovišti podávají pracovníci nižší výkony.,
• inovační funkce – lidé jsou spokojeni, když mají prostor pro inovaci.“ (Mikulaštík, 2010, s. 118)
Podstatné na firemní komunikaci je ovšem správné sdělení a následné pochopení informace.
Komunikace probíhá efektivně pouze tehdy, kdy je informace pochopena tak, jak byla míněna od sdělovatele. Důležitá je tedy formulace sdělení, které je předáváno prostřednictvím určitého média, např. e-mailu, přes které se dostává k příjemci. Správnost formulace a výběru média je poté ověřena v rámci zpětné vazby, kterou poskytuje příjemce zpět sdělovateli. Tyto dva faktory, vybrané médium a formulované sdělení nelze v rámci komunikace separovat, protože
24 dané médium se v rámci komunikace stává nositelem sdělení. Manažeři v rámci firmy mohou komunikovat s kolegy stejné pozice, svými podřízenými či nadřízenými, mimo firmu pak se zákazníky, klienty či externími partnery. Interní komunikace je jeden z nejdůležitějších nástrojů pro veškerou koordinaci pracovních skupin a rozdělování práce mezi ně. Průběh a korektnost sdělování může být ovlivněno komunikačními šumy. Za ty lze považovat u písemné formy komunikace např. překlepy či neúplné předané dokumenty, u ústní pak nedostatečná informovanost jedné ze stran nebo špatná koncentrace při rozhovoru. V rámci konkrétního procesu sdělování lze komunikační šum brát z pozice sdělovatele a příjemce. Sdělovatel může do procesu sdělení informace vytvořit komunikační šum prostřednictvím neurovnání svých myšlenek předtím, než začne informaci předávat nebo do sdělení zapojí příliš nesouvisejících myšlenek. Ke komunikačnímu šumu z jeho strany může dojít také kvůli nepřesnému vyjádření se či předání příliš velkého množství informací, které pro příjemce není možné vstřebat. V této situaci komunikační šum nevytváří příjemce. Ten se ale může komunikačního šumu dopustit nedostatečným soustředěním se při rozhovoru. Chyba, které se může příjemce dopustit je i nevyposlechnutí si celé informace, ale soustředění se na první část sdělení. S tím i souvisí, že se příjemce může soustředit čistě na detail nebo na informaci, která ho zaujme. V tu chvíli dává váhu svému subjektivnímu pohledu na věc, nikoliv však informaci celistvé.
Mezi základní pilíře firemní komunikace lze řadit znalost firemních cílů, očekávání, které má firma od zaměstnanců, také podporu firemních vztahů, organizaci a koordinaci aktivit, zdravé komunikační prostředí a vytváření co nejpozitivnějších postojů. Za předpoklady správného fungování firemní komunikace lze pokládat dodržování komunikační etiky, kvalifikovanost personálních strategií, odbornou kvalitu managementu, ale právě i obousměrnou komunikaci, kdy na pravidelné bázi funguje zpětná vazba od podřízeného k nadřízenému a naopak (Mikulaštík, 2010, s. 117-119).