Rodinné chování je v současné době relativně oblíbené téma. Kromě toho, že jde o téma poměrně obsáhlé, je to dáno i tím, že v posledních třiceti letech došlo v této oblasti k výrazným změnám. Na rodinného chování se lze podívat z různých úhlů, navíc jeho vývoj může mít dopad v oblastech zkoumaných nejen v demografii. To je jednoznačně vidět například i na tom, kolik sociologických prací na toto téma vzniká.
Jednou z nejnovějších prací je kniha „Domácnosti v Česku. Změny rodinného chování po roce 1989“ od Ondřeje Nývlta (Nývlt, 2020). Tato obsáhlá práce se zabývá vývojem domácností na našem území. Kromě obecných změn domácností v rámci druhé demografické tranzice se zabývá například problémem sladění rodinného a pracovního života a vlivem domácnostních charakteristik na kvalitu života dětí. Autor na závěr vytvořil prognózu vývoje domácností do roku 2050 v Česku, a to ve třech možných scénářích.
Jedním z poznatků je například fakt, že proces formování rodinných a nerodinných soužití není dán pouze demografickými změnami, ale celkově odráží vývoj celé společnosti. To jen podporuje skutečnost, že největší změny na území České republiky nastaly po roce 1989, kdy nejenže se začaly projevovat účinky druhé demografické tranzice, ale došlo také
15
k výrazným politickým a společenským změnám. Dalším bezpochyby zajímavým faktem vycházejícím z této práce je, že tradiční pojetí rodiny (sezdaná rodina s dětmi) je nahrazována mnoha alternativními možnostmi (Nývlt, 2020).
„Vzdělání a přechod k otcovství v České republice: reflexe dvou společenských kontextů“
(Šťastná, Kyzlinková, 2019) je článek, ve kterém se autorky zabývají, v demografii často opomíjené, analýze reprodukčního chování mužů. Týká se chování ve dvou obdobích, které jsou rozděleny rokem 1990, tento přelom je charakteristický společenskými a ekonomickými změnami, ale také odlišnými reprodukčními vzorci. Největší rozdíl mezi obdobími je v tom, že před rokem 1990 hrálo roli odlišné rodinné prostředí. Například zkušenost se sourozenci zvyšovala u mužů se základním vzděláním šanci na stát se otcem a u vysokoškoláků znamenal rozpad úplné rodiny v dětství nižší ochotu založit rodinu. Forma rodinného zázemí po roce 1990 nehraje takovou roli, výrazně důležitější je nejvyšší dosažené vzdělání (Šťastná, Kyzlinková, 2019).
Obě autorky spolu o tři roky dříve napsaly také příspěvek „Reprodukční plány mladých mužů v ČR“ (Šťastná, Kyzlinková, 2016). I v něm je kladen důraz na mužskou populaci, avšak zaměřuje se na ochotu mladých mužů založit v budoucnu rodinu. Jedním z mnoha zajímavých výsledků je fakt, že pouze 57 % bezdětných mužů ve věku 25–29 let chce ve svém životě založit rodinu. Mezi hlavní důvody určující rodinné plány patří vzdělání, partnerská historie a samozřejmě také vnímání hodnoty dítěte v životě člověka. Velkou roli v tomto směru hraje právě vzdělání, kdy nejhůře jsou na tom muži se základním vzděláním.
Vysokoškolsky vzdělaný muž má o 86% větší šanci, že nezůstane bezdětným, oproti muži, který dokončil pouze základní školu (Šťastná, Kyzlinková, 2016).
Anna Šťastná se jako spoluautorka tomu tématu věnuje i v dalším článku „Plánování, načasování a důvody odkladu narození prvního dítěte v České republice“ (Šťastná, Slabá, Kocourková, 2017). Jeho hlavním cílem byla analýza faktorů na individuální rovině, které vedou k odkládání narození prvního dítěte v pořadí. Autorky došly k závěru, že jedním z hlavních vlivů odkladu plodnosti do vyššího věku je expanze terciálního vzdělání v České republice po roce 1990. Toto je vidět především u přístupu mladých žen, u kterých hraje výraznou roli materiální zajištění a faktory související se studiem. Ženy navíc vstupují do mateřství později, než by chtěly, což je dáno například absencí vhodného partnera nebo zdravotními komplikacemi (Šťastná, Slabá, Kocourková, 2017).
Jednou z dalších sociologických prací je „Bezdětnost a rodiny s jedním dítětem“ od autorky Renáty Kyzlinkové (Kyzlinková, 2013). Tato práce se týká oblasti plodnosti, a to konkrétně bezdětnosti a jedináčků. Ukázala, že osoby s nižším vzděláním děti spíše neplánují, naopak s nimi počítají především partnerství, ve kterých muž dosáhl vyššího vzdělání než žena.
Mezi další zjištění výzkumu patří například to, že důvod vedoucí ke změně původní představy o založení rodiny byl u žen zdravotní stav nebo absence partnera, u mužů ke změnám vedly důvody týkající se bytové a finanční nejistoty. Práce také ukázala, že rodiče jedináčků odkládají narození dítěte do vyššího věku než rodiče, kteří mají nebo alespoň plánují více dětí než jedno (Kyzlinková, 2013).
Další příspěvek věnující se bezdětnosti a jedináčkům je „Kde se berou jedináčci? Faktory související s jednodětností v ČR.“ (Hašková, Dudová, Pospíšilová, 2019). Z této práce například vyplývá, že vyšší podíly žen pouze s jedním nebo žádným dítětem jsou ve městech.
16
Zároveň jsou matky s jedním dítětem a bezdětné ženy častěji zastoupeny v takových typech zaměstnání, které umožňují seberealizaci, jsou fyzicky náročné, nebo obecně v nich je obtížné kombinovat rodinný a pracovní život. Čím vyšší je věk dítěte, tím nižší je pravděpodobnost, že si matky pořídí další, to znamená, že si matky jednoho dítě pořídí druhé relativně rychle po narození prvního, nebo naopak zůstanou pouze s jedním (Hašková, Dudová, Pospíšilová, 2019).
Z hlediska změny rodinného chování hraje důležitou roli sladění rodinného a pracovního života, tomuto tématu se věnuje například Nývlt v příspěvku „Ženy v rodinných domácnostech s dětmi a jejich postavení na trhu práce v kontextu vývoje po roce 1989“
(Nývlt, 2016). V současné době stále platí, že žena zůstává doma s dítětem do jeho tří let.
Mezi důvody patří například nedostatek zařízení denní péče o dítě či nedostatečná nabídka alternativních (částečných) úvazků od zaměstnavatele. Výraznou roli v této problematice hraje vzdělání – čím je vyšší, tím nižší nezaměstnanost se u žen objevuje, a to bez ohledu na věk dítěte. Kromě tématu sladění rodinného a pracovního života se autor krátce zabývá hlavními body druhé demografické tranzice, přičemž v pár odstavcích klade důraz na změnu struktury domácností. V tomto ohledu došlo k největším změnám ve formě nárustu domácností jednotlivců, a to na úkor úplných domácností (Nývlt, 2016).
Analýza rodinného chování za použití dat z výběrových šetření VŠPS a EU-SILC byla předmětem příspěvku „Rodinná soužití s dětmi v České republice z pohledu výběrových šetření v domácnostech.“ (Nývlt, Šustrová, 2012). Z hlediska tohoto článku bylo důležité popsat a vysvětlit jednotlivé výhody a nevýhody výběrových šetření. Z demografického hlediska důležitým zjištěním je fakt, že dochází k velkému nárůstu mimomanželské plodnosti, ale ta neodpovídá složení rodinných soužití podle věku nejmladších dítěte. Je to dáno tím, že k uzavření manželství dochází až po narození prvního dítěte, tím pádem se děti mimo manželství nerodí samotným matkám, ale převážně nesezdaným párům (Nývlt, Šustrová, 2012).
Manželství v současné době jistě nemá takový význam, jak tomu bylo v minulosti.
Jednoznačně dochází k nárůstu počtu nesezdaných soužití, někdy označovaných jako manželství na zkoušku. O hlavních bodech partnerské soužití českých párů píše článek z roku 2011 „První partnerská soužití českých žen a mužů a rostoucí význam kohabitací“
(Šťastná, Paloncyová, 2011). Kromě úvodu, ve kterém zasazují své téma do kontextu demografických změn, se autorky věnují pohledu na manželství jako produktu/služby sňatkového trhu. Z tohoto hlediska může být nejvýhodnější žít v nesezdaném soužití, jelikož tyto osoby pořád zůstávají přítomny na sňatkovém trhu, a navíc k tomu čerpají výhody života ve dvou. Z hlediska možnosti partnerství, ale také uzavření manželství se na tom jeví být nejlépe vysokoškolsky vzdělaní muži, naopak nejhůře jsou na tom muži se základním vzděláním. Ti nejčastěji volí tradiční rodinný model, kdy je žena v domácnosti a muž má roli živitele. Nicméně je pro ně těžké, aby dostáli své role právě kvůli horšímu uplatnění na trhu práce. Tato práce ukazuje, že nesezdané soužití představuje v České republice běžnou formu partnerského soužití, a to na úkor sňatečnosti mužů a žen (Šťastná, Paloncyová, 2011).
Tomuto tématu se věnuje i Dominika Sladká, která se ve svém článku z roku 2021
„Z nesezdaného soužití do manželství: záleží na vzdělanostní homogamii?“ (Sladká, 2021) snažila odpovědět na otázku, zda vzdělanostní homogamie v páru v nesezdaném soužití
17
vede k manželství. Výsledky analýzy chování vypovídají o tom, že z hlediska vstupu do manželství není mezi páry se stejnou a odlišnou úrovní vzdělání není významný rozdíl.
Nicméně v případě, že muž v Česku dosáhl nižšího vzdělání než žena, existuje vyšší „riziko“, že pár vstoupí do manželství. Toto tvrzení neplatí například v Rakousku, kde je rozdíl mezi kohabitací a manželství nižší než u nás. Hlavním zjištěním je, že „selektivní přechod do manželství není univerzálním procesem a závisí na významu kohabitací v dané zemi.“
(Sladká, 2021).
Změna struktury domácností sebou přináší i otázky týkajících se hospodaření a finančního chodu domácností. Tradiční rodinný model, kdy pouze muž chodí do práce, vydělává peníze a je živitelem, už dávno není jediným. S přibývajícími typy partnerského soužití je čím dál zajímavější zaměřit se na rozdělení financí. Jednou z mála prací věnující se tomuto tématu je článek „Nesezdané soužití – společné bydlení bez společné peněženky?“ (Hamplová, 2015). V této práci se autorka zaměřila na rozdíl z hlediska hospodaření mezi sezdanými a nesezdanými páry žijícími společně. Výsledem jsou dva hlavní poznatky. Prvním je, že manželské páry sdílejí své finance výrazně častěji než páry nesezdané. Za druhé lze velkou část rozdílů připsat sociodemografickému složení obou typů párů, avšak nelze takto vysvětlit všechny rozdíly. Poměrně velká část současných párů nehospodaří společně, a to by mohlo mít dopad na nejen studium rodiny (Hamplová, 2015).