Výpočet celkových dávek

V následující tabulce jsem pomocí průměrných mezd v jednotlivých státech, pomocí průměrného zdanění příjmu a použitím diskontování částek přídavku na dítě, daňového bonusu a celkové průměrné mzdy vypočetla, kolik může dítě přinést do rodiny finančních prostředků na dávkách, na které má za svůj život nárok (pro případ rodiny s jedním a dvěma dětmi). Výpočty a přehled příslušných sazeb a částek je uveden v příloze č. 4.

Tabulka 4.2.1 Daňový bonus Neposkytuje se Neposkytuje se

Kč 943 108 Kč 63 890 Kč 3 334 Příspěvek při

narození dítěte

Neposkytuje se Neposkytuje se Neposkytuje se

Kč 3 334

V posledním řádku tabulky jsou vypočítány poměry celkových dávek ku celkové diskontované průměrné mzdě v jednotlivých státech. Ač by se to na první pohled nezdálo, nejvyšší poměr je u Slovenska, tedy vzhledem k dané životní úrovni jsou zde vypláceny větší rodinné dávky než v ostatních vybraných státech.

U ostatních zemí je jasně vidět, že v Německu je na rodinných dávkách vypláceno nejméně prostředků, přestože u přídavku na dítě je v Německu situace nejlepší nejen co se týče délky možného čerpání přídavku, ale i výsledné výše dávky. Na okraj bych jen ráda dodala, že v Německu existuje propracovaný systém různých daňových zvýhodnění, který funguje vedle dávkového jako podpora rodinám s dětmi.

Co se týče Švédska a Velké Británie, poměry zde vyšly téměř nastejno. U Velké Británie je to především zásluhou daňového bonusu, který je v porovnání s ostatními dávkami, a to především v případě rodiny s dvěma dětmi, velmi štědrý. U Švédska musím dodat, že zde nejsou uvedeny částky příspěvku na bydlení. Je to z toho důvodu, že aktuální částky nejsou k dispozici a jsou navíc testované a údaje podle kterých se testují také nejsou k dispozici. Dá se tedy předpokládat, že suma dávek by mohla být vyšší. Také je u těchto dvou zemí vidět zásadní rozdíl, spočívající ve velikosti přídavku na druhé (případně další) dítě. Švédsko zde zohledňuje větší finanční náklady rodin s více než jedním dítětem tím, že ke klasickému přídavku přidává ještě příspěvek zato ve Velké Británii, kde je tomu naopak, je klasický příspěvek pro další děti nižší.

Závěr

Cílem mé práce bylo ukázat vývoj provést jisté srovnání sociálních systémů, pro které jsem zvolila oblast rodinné politiky, jakožto subsystému sociální zabezpečení.

První část práce věnuji hlavně historii a vývoji pojištění a sociálních systémů.

Již ve starověku měli lidé pocit, že by bylo účelné společnými silami se potýkat s nepřízní vyvolanou nahodilými událostmi a tak vzniklo pojištění. Objevovalo se např. u řemeslných spolků či u sdružení obchodníků, u kterých se pojišťovaly lodě nebo karavany, ale také majetek, život či se kupovaly doživotní renty. Postupem docházelo v profesních organizacích ke zlepšování systému. Nejprve se vymezila pouze vzájemná pomoc, pak došlo k upřesnění nahodilých událostí a později i k určení pojistných událostí, jejich plnění a také výše pravidelných příspěvků. S vývojem především v oblasti průmyslu bylo třeba řešit špatnou sociální situaci dělnictva. To vedlo k zavedení povinného dělnického pojištění, což znamenalo značný průlom do oblasti sociální politiky.

Sociální zabezpečení existuje proto, aby ochraňovalo lidi v případech ohrožení v důsledku různých životních situací. Je vystaveno na třech pilířích, kterými jsou sociální pojištění, sociální pomoc a sociální podpora od státu. Různé země se rozhodly pro výstavbu svých sociálních systémů / modelů na jednom z těchto pilířů. V oblasti sociálního pojištění to bylo především Německo (Prusko), kde kolem roku 1880 kancléř Bismarck zavádí soustavu povinného sociálního pojištění. Platby pojištěnců jsou shromažďovány v pojišťovacích fondech, ze kterých jsou vypláceny dávky v závislosti na tom, kolik člověk do systému vložil.

Ve skandinávských a anglosaských zemích se naopak vytvořil systém / model založený na sociální pomoci. Spočíval především v zabezpečení nezbytného minima pro prokazatelně potřebné obyvatele. Tyto dva historické modely se dále vyvíjely, transformovaly a tvořily se z nich další modely do podob, které známe dnes. V této souvislosti je třeba zmínit také pojem welfare state – sociální stát, tedy stát, kde se bere na zřetel, že sociální podmínky v nichž lidé žijí nejsou jen věcí jedinců a rodin, ale věcí veřejnou. Také podle tohoto pojmu v dnešním světě existují typy států. Jedny poskytují sociální dávky pouze na pokrytí základních existenčních potřeb, stát přichází se sociální pomocí až v poslední instanci, veřejné služby jsou málo rozšířené. Jiné naopak nabízí univerzální systém pojištění, prospěch ze systému, do kterého lidé platí pojistné, důraz na kvalitu a dostatek veřejných služeb. Toto jsou jen některé z typologií welfare state, známo jich je více, přesto je ale obtížné konkrétní státy zařadit pod konkrétní typ.

Jednotlivé státy bez závislosti na typu sociálního státu nebo modelu sociálního zabezpečení uplatňují sociální politiku. Ta je úzce spjata s hospodářskou politikou. Když je země ekonomicky výkonná, znamená to dostatek financí pro sociální politiku, a když je dost prostředků v této sféře, lidé se cítí bezpečně, spokojeně a tím přispívají k dobré ekonomické situaci.

Druhá část práce je věnována porovnávání. V závislosti na předchozích kapitolách jsem zvolila čtyři zástupce z řad zemí EU. Jsou jimi Německo, Švédsko, Velká Británie a Slovensko. První tři jsou „zástupci“ jednotlivých modelů sociálního zabezpečení (sociálních států), Německo modelu sociálního pojištění, Velká Británie modelu sociální pomoci, pro Švédsko je typický skandinávský model. Slovensko je postkomunistickou zemí, která v nedávné době prošla ekonomickými reformami, kterým se nevyhnula ani oblast sociální politiky. Proto, aby bylo srovnání specifičtější, zaměřila jsem se na konkrétní oblast sociální politiky, kterou je politika rodinná. Je to poměrně mladé odvětví (ve srovnání např.

s důchodovou politikou), které se v poslední době vyvíjí, což naznačuje i to, že státy zakládají speciální ministerstva, zabývající se rodinnou. Rodinná politika je obecně zaměřena na finanční kompenzace sociální události spočívající v narození dítěte a péči o něj.

Nejprve popisuji historii a jednotlivé rodinné dávky v rámci každé země. Vývoj je zaměřen na období po druhé světové válce až do současnosti. U dávek je uvedena jejich výše, možnosti délky pobírání, případné testování nebo další limity.

Samotná komparace spočívá ve výpočtech jednotlivých rodinných dávek ve zvolených státech. Jako kritérium pro zohlednění rozdílné životní úrovně je zde zvolena průměrná mzda za rok 2005. Výpočty a porovnání uvedené v jednotlivých tabulkách v subkapitole 4.1 ukázaly, že každá země vyniká u některých ze zmiňovaných dávek ať už v částce, kterou rodinám nabízí nebo v délce možné doby jejího pobírání. V následující subkapitole 4.2 je proveden výpočet celkových dávek, které mohou rodiny čerpat po celou dobu, kdy mají na dávku nárok. Opět jsem brala zřetel na zohlednění životní úrovně v jednotlivých zemích poměřením k průměrné mzdě a také zohlednění časové hodnoty peněz u dávek, které lze pobírat dlouhou dobu (19 – 27 let). Došla jsem k několika závěrům. Ve Velké Británii existují speciální rodinné dávky pro rodiny závislé např. na podpoře v nezaměstnanosti., což odpovídá koncepci modelu sociální pomoci. (Tyto dávky jsou určeny většinou jako doplňky ke standardním dávkám.) V porovnání s ostatními státy Velká Británie vyplácí nejvíce prostředků na daňovém bonusu, což do značné míry přispívá k dobrému ohodnocení v celkovém porovnání.

Švédsko poskytuje dávky všem rodinám s dětmi, bez ohledu na to, zda je potřebují nebo ne.

Testování tu podléhá pouze jediná dávka, kterou je příspěvek na bydlení. V hojné míře jsou ve Švédsku zastoupeny dávky pro hendikepované a nemocné děti, s nimiž jsem se u ostatních státu nesetkala. Snaha o zabezpečení všech rodin s dětmi je charakteristikou skandinávského modelu.

Německo je jediné z vybraných států, které testuje rodičovský příspěvek. Velikost prostředků vyplacených na přídavcích na dítě je nejvyšší ze všech států, a to díky délce nároku na tuto dávku a také její velikosti, ale v celkovém hodnocení velikosti všech dávek vychází nejhůře.

Naproti tomu Německo dává v rodinné politice důraz na daňové nástroje.

Situace v oblasti rodinných dávek na Slovensku se jeví nejlepší ve dvou případech, první je případ rodičovského příspěvku a druhý je ve výsledném celkovém porovnání, kde se ukázalo, že vzhledem k zohledněné rozdílné životní úrovni jsou vypláceny vyšší rodinné dávky než v ostatních státech.

I když „zvítězilo“ Slovensko, přesto bych doporučila narodit se jako potomek švédské rodiny nebo se ve Švédsku se svými potomky usídlit. Přeji Slovensku, aby reformy, které se v nedávné době zavedly, překonaly současnou nastupující opoziční vládu, která pravděpodobně chystá jejich změny.

Přínos mé práce spočívá v popisu a komparaci rodinných politik s důrazem na nárok na jednotlivé dávky a vyčíslením celkové výše rodinných dávek, které mohou být dítěti (rodině) poskytnuty po celou dobu, kdy na ně má nárok.