Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Rok obhajoby 2006 Daniela Horáčková
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta financí a účetnictví
Katedra veřejných financí Obor daně a finanční kontrola
Systémy sociálního pojištění - teoretické přístupy a historický vývoj
Autor bakalářské práce: Daniela Horáčková
Vedoucí bakalářské práce: Ing. Stanislav Klazar, Ph.D.
Rok obhajoby: 2006
Čestné prohlášení:
Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma „Systémy sociálního pojištění – teoretické přístupy a historický vývoj“ jsem vypracovala samostatně a veškerou použitou literaturu a další prameny jsem řádně označila a uvedla v přiloženém seznamu.
V Praze dne 21. srpna 2006 ………
podpis
Anotace
V mé bakalářské práci jsme se zaměřila především na srovnání sociálních systémů v konkrétních zemích. Po první části, kde uvádím historický vývoj od počátků pojištění přes vznik prvního povinného dělnického pojištění až k pojmu welfare state, následuje část, ve které se zabývám komparací. V jednotlivých zemích se v závislosti na vnitřních poměrech vyvíjely různé sociální modely / systémy vystavěné na základních kamenech, kterými jsou sociální pomoc, sociální pojištění a státní sociální podpora. Tyto základy se odrážejí v jednotlivých sociálních politikách zemí a tedy i v oblasti rodinné politiky, kterou jsem zvolila pro porovnání systémů. V návaznosti na první část jsem vybrala čtyři země (Německo, Švédsko, Velká Británie, Slovensko). U každé z nich nabízím krátký pohled do historie rodinné politiky a následně přehled rodinných dávek. Za pomoci poměření k průměrné mzdě v jednotlivých zemích, jakožto zohlednění rozdílné životní úrovně, dávky porovnávám mezi sebou a docházím k několika výsledkům. Ve srovnání s ostatními jsou nejvyšší rodinné dávky vypláceny na Slovensku. Velká Británie se nejvíce z vybraných zemí zaměřuje na zvláštní dávky pro rodiny závislé na jiných sociálních dávkách (např. podpoře v nezaměstnanosti).
Švédsko se rodinnými dávkami snaží zabezpečit všechny rodiny s dětmi a ve velkém množství speciálních dávek také rodiny s hendikepovanými a nemocnými dětmi. Německo, spíše než na dávky, klade důraz na daňové nástroje, přesto ve dvou případech konkrétních dávek je zde vypláceno nejvíce prostředků.
OBSAH
ÚVOD ____________________________________________________________________ 1 1 POJIŠTĚNÍ, JAK HO ZNALI PŘEDKOVÉ V RŮZNÝCH ETAPÁCH VÝVOJE SVĚTA ___________________________________________________________________ 2
1.1 ZÁKLADY POJIŠTĚNÍ__________________________________________________ 2 1.2 OBDOBÍ LIBERALISMU ________________________________________________ 3 1.3 SMÍŠENÁ EKONOMIKA ________________________________________________ 4 1.4 CENTRÁLNĚ PLÁNOVANÁ EKONOMIKA (Z POHLEDU ČSSR) ____________________ 4 2 SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ _____________________________________________ 6 2.1 CO JE SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ __________________________________________ 6 2.2 METODY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ _____________________________________ 6 2.3 MODELY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ _____________________________________ 7 2.3.1 Historické modely _______________________________________________ 7 2.3.2 Moderní modely_________________________________________________ 8 2.4 WELFARESTATE- SOCIÁLNÍ STÁT ___________________________________ 10 2.4.1 Pojem________________________________________________________ 10 2.4.2 Vznik a vývoj pojmu sociální stát __________________________________ 11 2.4.3 Typy sociálních států____________________________________________ 12 3 VÝVOJ A SROVNÁNÍ SOCIÁLNÍCH SYSTÉMŮ VE VYBRANÝCH STÁTECH EU 14
3.1 VÝZNAM A POSLÁNÍ SOCIÁLNÍ POLITIKY VEKONOMICE ZEMÍ EU ______________ 14 3.2 RODINNÁ POLITIKA NĚMECKA_________________________________________ 15 3.3 RODINNÁ POLITIKA ŠVÉDSKA _________________________________________ 18 3.4 RODINNÁ POLITIKA VELKÉ BRITÁNIE ___________________________________ 21 3.5 RODINNÁ POLITIKA SLOVENSKÉ REPUBLIKY ______________________________ 25 4 ANALÝZA RODINNÝCH POLITIK - KOMPARACE______________________ 29 4.1 POROVNÁNÍ PODMÍNEK PRO POBÍRÁNÍ DÁVEK VE VYBRANÝCH STÁTECH_________ 29 4.2 VÝPOČET CELKOVÝCH DÁVEK_________________________________________ 34 ZÁVĚR__________________________________________________________________ 36 SEZNAM LITERATURY A WEBOVÝCH STRÁNEK__________________________ 39 PŘÍLOHY _______________________________________________________________ 41
Úvod
V médiích se v závislosti na situaci častěji nebo méně často nechávají slyšet politici, především z řad opozice, že by rádi v naší republice vybudovali švédský model
sociálního státu. Na toto jsem si vzpomněla, když jsem vybírala téma pro svou bakalářskou práci a viděla jsem systémy sociálního pojištění, protože mi to připadalo jako téma, díky kterému bych se mohla dovědět o tématu sociálního státu, sociálního pojištění a zabezpečení něco více.
Práce prezentuje stručný historický vývoj pojmu pojištění, zmínky o tom, jak vznikaly modely sociálního zabezpečení, jaké známe dnes a jak na jejich základě uplatňují jednotlivé státy svou sociální politiku. Její význam a význam sociálního zabezpečení rozhodně neklesá.
Evropská unie stále pracuje na zdokonalování společné koncepce nejdůležitějších složek sociální politiky. Postkomunistické země Evropy se více méně dosud vypořádávají se zděděnými dluhy drahých systémů minulého režimu.
Cílem mé práce je zobrazit historický vývoj sociálních systémů až k uplatňování sociální politiky pro spokojenost občanů. Tuto spokojenost se pokusím znázornit konkrétním porovnáním v oblasti rodinné politiky a sice u velikosti rodinných dávek a přístupu k nárokům na ně ve vybraných státech.
1 Pojištění, jak ho znali předkové v různých etapách vývoje světa
Samotný termín „pojištění“ vznikl v první polovině 18. století a základní cíl pojištění spočívá ve snaze o odstranění obav a starostí, vyvolávaných možností výskytu nahodilé události.
Společenský význam tohoto cíle sledovaného pojištěním je výrazný a neustále narůstá.
1.1 Základy pojištění
Je pravdou, že se pojištění neobjevilo až v 18. století, ale již v období otrokářské společnosti se lidé domnívali, že by bylo dobré potýkat se s nahodilými událostmi společně. Avšak počátky moderního pojištění byly patrny koncem 17. století a začátkem 18. století. Jeho vývoji předcházely dva typy pojištění. Za první lze považovat vzájemnostní pojištění, kde se jedná o vzájemné přebírání rizika v rámci korporací nebo dočasných společenství. A druhý typ komerční pojištění představuje smluvní přebírání rizika na komerčních principech.1 Vzájemnostního pojištění se využívalo v uzavřených skupinách lidí, především v obchodních a řemeslných spolcích, jednalo se o pojištění v rámci jedné profese a korporace. Předmětem pojistné ochrany byly např. dopravní prostředky jako lodě (starořecká sdružení obchodníků – majitelů lodí) a také např. karavany, většinou ale majetek a i život (např. starořímská sdružení osob jednoho stavu, středověká bratrstva, gildy a cechy). Hlavním účelem u gild a cechů bylo hlavně zabezpečení v případě nemoci, invalidity a smrti člena (navíc poskytovaly odškodné v případech zničení nebo poškození majetku). Vzájemnostní pojištění se objevuje v menší míře také v rámci náboženských spolků. Příkladem jsou starořímská tzv. collegia funeraticia – předmětem pojistné ochrany bylo především zabezpečení pohřbu podle náboženských zvyklostí, podpora v nemoci, při úrazu a podpora pro pozůstalé.
V historickém vývoji prošlo zabezpečení v profesionálních organizacích ve starověku a středověku několika základními tendencemi rozvoje pojistné ochrany. Nejprve se pouze všeobecně stanovila vzájemná pomoc, bez jakéhokoliv rozlišení a upřesnění jednotlivých druhů nahodilých událostí, později došlo k jisté konkretizaci vzájemné pomoci, k upřesněním okruhu pojistných událostí, forem ,výše pojistných plnění a také příspěvků. Bylo nutné aby se přistoupilo k zavedení pravidelných a pevně stanovených příspěvků pro členy korporací.
Tento systém se vytvářel jen pomalu a nebyly v něm prostředky na úhradu pojistných událostí
1 VOSTATEK J.: Sociální a soukromé pojištění. CODEX Bohemia, Praha 1996.
odděleny od ostatních prostředků příslušných korporací. Důležité ovšem bylo, že pojistná ochrana pro členy existovala a byly zde pevně stanovené příspěvky.
Vedle vzájemnostního pojištění, které v minulosti zcela převažovalo, je druhým kořenem moderního pojištění komerční pojištění. Setkáváme se s ním nejčastěji v podobě tzv. námořní půjčky. V podstatě se jednalo o kombinaci úvěru s pojištěním. Ta existovala již ve starověké Indii, znali ji Babyloňané, později Féničané, Řekové, Římané a svůj význam měla až do 14.
století.
U majetných vrstev bylo ve středověku poměrně oblíbené a rozšířené kupování si doživotního důchodu (renty). Jde o analogii dnešního důchodového pojištění za jednorázové pojistné.
Nicméně výrazné postavení měla ve středověku církev, té se nelíbily některé druhy pojištění, protože přispívaly ke snižování vlivu náboženství na obyvatelstvo. Nahodilá událost byla v podstatě „trest boží“ a pojistná plnění na to představovala jakousi náplast. Vliv církve mnohdy vedl k rušení některý druhů pojištění.
1.2 Období liberalismu
Období liberalismu je považováno za počátek rozvoje kapitalismu. Rozrušení dosavadního naturálního hospodaření ve všech odvětvích národního hospodářství uvolnilo značný prostor pro tržní mechanismy a tím i pro rozvoj pojištění. Prosazování liberální ekonomické teorie se nevyhnulo ani oblasti pojištění. Státní zásahy se staly nežádoucími, neodpovídaly potřebám rozvoje ekonomiky.
Krédo liberálů „Laissez faire, laissez passer, le monde va de lui mème“!2 Charakteristika období liberalismu:
• stát se nemá vměšovat do hospodářského a společenského dění
• nezbytností je osobní a ekonomická svoboda jednotlivce
• státní moc lze využívat jen na ochranu svobody a vlastnictví
• ekonomika nesmí být ovlivňována
• cílem je hospodářská a sociální „neutralita“ státu
Prosazovala se liberální pojistná politika. Rozhodující význam získaly soukromé pojišťovny a komerční pojištění, pojišťovny byly především akciového typu, i když vzájemnostní také stále přetrvávaly.
2 „Nechte činit, nechte ať se stane, svět jde sám od sebe“
1.3 Smíšená ekonomika
Docházelo k dalšímu rozvoji společnosti a ekonomiky a k rozvoji výroby a obchodu. Tím vznikala nová rizika a tedy i potřeba pojistné ochrany. Nastal zásadní odklon od liberalismu a tedy nezbytnost státních zásahů do hospodářství. Státní zásahy se projevily ve dvou základních směrech: v regulaci soukromého pojišťovnictví a ve vzniku sociálního pojištění.
Za stručnou zmínku zde stojí dvě postavy, o kterých budu hovořit i v následujících kapitolách.
Německý kancléř Bismarck – za jehož působení nepříznivé ekonomické a sociální poměry dělnictva v době prvního rozmachu tržní ekonomiky ohrožovaly samotnou existenci kapitalistického systému. Proto se zasadil o realizaci povinného dělnického pojištění. Vznik tohoto pojištění představoval průlom do celé oblasti sociální politiky.
Druhou osobou je Brit William Beveridge, keynesiánec, za jehož vedení britská vládní komise navrhla zásadní úpravu britského sociálního pojištění, realizovanou po druhé světové válce. Charakteristickým rysem Beveridgeova „národního pojištění“ je jeho platnost prakticky pro všechny občany a uplatnění koncepce sociálního minima – sociální pojištění směřuje jen k odstranění nouze.
1.4 Centrálně plánovaná ekonomika (z pohledu ČSSR)
Od konce druhé světové válce se připravoval zákon o národním pojištění. Politické strany sváděly boje o jeho přijetí, komunistická verze byla pro pravici nepřijatelná pro svou ekonomickou náročnost. Po komunistickém převzetí moci v roce 1948 byl Zákon o národním pojištění přijat. Tento zákon byl připraven sociálně demokraticky orientovanými odborníky, inspirován Beveridgeovými myšlenkami. V rámci tohoto zákona byly sjednoceny různé pojišťovací soustavy a pojištění různých typů rizik. Vznikla Ústřední národní pojišťovna na fondovém principu, příspěvky byly hrazeny zaměstnanci, zaměstnavateli a státem. Ale fondový systém byl začátkem 50. let zrušen, majetek pojišťovny zestátněn a prostředky na sociální zabezpečení se přerozdělovaly přes státní rozpočet. Tehdy také vznikl Úřad důchodového zabezpečení, soustava státního zdravotnictví a správa nemocenského pojištění.
V roce 1957 došlo k další reformě soustavy národního pojištění. Výše dávek se odvozovala od výše platu a délky zaměstnání a také se rozlišovaly podle kategorií zaměstnání. Další výrazné změny se už neuskutečňovaly. Vzhledem k chybějícímu principu valorizace sociálních dávek, zvláště pak starobních důchodů, byly dávky čas od času jednorázově zvyšovány.
Některé charakteristické rysy sociální politiky:
• Celá soustava se odvíjela od principu plné zaměstnanosti, kdy práce byla vynucována zákonem.
• Stát se snažil zastat všechny funkce sociální politiky, tedy i ty patřící rodině, obci, dobrovolným sdružením či nestátním institucím.
• Některá výrobní odvětví byla preferována, finanční zdroje mizely, rostla celková ekonomická neefektivnost a to vedlo k obrovské vnitřní zadluženosti sféry služeb.
Podniková sféra se snažila vynahrazovat svým zaměstnancům nedostatky v činnosti státních institucí sociální politiky specifickými službami.
2 Sociální zabezpečení
2.1 Co je sociální zabezpečení
„Sociální zabezpečení lze chápat jako soubor institucí, zařízení a opatření, jejichž prostřednictví a pomocí se uskutečňuje předcházení, zmírňování a odstraňování následků sociálních událostí občanů“ 3
„Sociální zabezpečení poskytuje ochranu lidem v případě ohrožení zdraví, nemoci, nezaměstnanosti, zdravotního poškození, invalidity, pracovního úrazu a nemoci z povolání, stáří, mateřství, rodičovství a úmrtí živitele.“ 4
Sociální zabezpečení je pojem, který v obecném pojetí stále nemá ustálenou definici.
Definovat pojem sociální zabezpečení je obtížné a to nejen z historického hlediska. Např.
v USA se pod tímto pojmem myslí pouze programy zavedené zákonem o sociálním zabezpečení z roku 1935. V České republice a jejím právním řádu zahrnuje sociální zabezpečení nemocenské pojištění, důchodové zabezpečení, důchodové pojištění a sociální péči. Ale obsah tohoto pojmu je znám.
2.2 Metody sociálního zabezpečení
Dříve než začnu popisovat jednotlivé modely, je třeba zmínit rozhodující tři metody (pilíře) sociálního zabezpečení a základní životní situace, pro které byla vyvinuta schémata sociálního zabezpečení.
Metody:
• sociální pojištění
• státní sociální podpora
• sociální pomoc
Životní situace lze vymezit jako závislé na dětství a mládí, mateřství a rodičovství, nemoc a úraz, chudoba, invalidita, stáří a smrt živitele.
Sociální pojištění finančně zabezpečuje jedince nebo rodinu při vzniku životních situací, které lze předvídat a proti kterým jsou pojištěni (jedná se o nemoc, invaliditu, stáří, smrt).
Lidé formou pojištění odkládají část své potřeby pro případ budoucí nejisté sociální situace.
Cílem je udržet v uvedených sociálních situacích dosažený životní standard. Sociální pojištění
3 Bělina M. a kol.: Československé právo sociálního zabezpečení. UK, 1989
4 Evropská charta sociálního zabezpečení
je založeno na principu rovnoměrného sdílení možného rizika vzniku takových situacích mnoha pojištěnci.
Sociální pomoc se uplatňuje tehdy, kdy ostatní zdroje, které by mohly pomoci jedinci (rodině) překonat situaci, nejsou k dispozici a jedinec (rodina) není schopen ji vlastními silami přestát. V tomto případě se poskytují peněžní dávky nebo služby. Poskytování sociální pomoci (nebo též sociální péče) je podmiňováno zkoumáním sociální potřebnosti jedince (rodiny) a financováno ze státních a místních rozpočtů.
Státní sociální podpora se váže na situace, na něž není možné se předem připravit (mateřství, invalidita člena rodiny, rodinné krize a partnerské rozvraty). Sociálního pojištění je vázáno na odvody příspěvků z pracovního příjmu, což u sociální podpory není. V tomto směru existují dva principy, na nichž může být podpora postavena. První z nich je univerzální občanský princip, což znamená, že každý občan, který se do příslušné životní situace dostane, má nárok na podporu. A druhým je princip potřebnosti, kdy dávku dostane jen ten, který nemá jinou možnost, jak se s příslušnou životní situací vyrovnat.
2.3 Modely sociálního zabezpečení
Svět se začínal sociálním zabezpečením výrazně zabývat od konce 19. století. Tehdy vznikaly systémy státu blahobytu, na jejichž základě byly formulovány dva základní historické modely sociálního zabezpečení. Tyto modely byly později, především v meziválečném a poválečném období transformovány a doplňovány, takže vznikaly moderní modely sociálního zabezpečení, které známe i dnes.
2.3.1 Historické modely
Model sociálního pojištění byl poprvé uplatněný v 80. letech 19. století v Německu a následně i v Rakousku a v dalších evropských zemích, je též označován jako Bismarckův.
Kníže Otto von Bismarck (1815 – 1898) byl říšským kancléřem a politikem více než sociálním reformátorem, přesto se zasadil o vznik první soustavy povinného sociálního pojištění na světě. Německo resp. Prusko bylo paternalistickým a konzervativním státem.
Vytvořily se zde podmínky pro vznik státní sociální politiky charakterizované státní regulací ekonomiky a produkce a poskytováním kolektivního sociálního zabezpečení. Povinné sociální pojištění spočívalo v zákonech ve sféře péče o zdraví, v pojištění pro případ pracovního úrazu, invalidity a stáří. Zavedení těchto zákonů a nařízení bylo postupné a trvalo
od roku 1883 do roku 1889. Na příspěvcích na pojistné se podíleli nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé.
Charakteristikou Bismarckova modelu je, že je financován z pojišťovacích fondů, sociální pojištění je tedy odděleno od státního rozpočtu. Fondy spravují veřejněprávní korporace.
Výhodou tohoto systému je větší přehlednost hospodaření a nevýhodou jsou poměrně značné administrativní výdaje. Pojišťovací fondy jsou syceny z pojistných splátek pojištěnců. Výše vyplácených dávek je závislá na tom, kolik člověk do systému vložil, tedy i na výši příjmu.
Model sociálního pojištění v této historické podobě vylučuje použití systému státního zaopatření (státní sociální podpory), ale systém sociální pomoci už tak ne.
Model sociální pomoci se uplatnil v zemích s liberální hospodářskou a sociální politikou, proto je také označován jako model liberální. Jak je z názvu patrno, model plně využívá metody sociální pomoci, ostatní dvě nepřichází v úvahu. Sociální zabezpečení je omezeno jen na nezbytné minimum, tedy na prokazatelně potřebné obyvatele a to také znamená, že i veřejné výdaje na sociální zabezpečení jsou minimální. Vyznačuje se také podporou soukromého zabezpečení.
Tento model se uplatnil hlavně ve Skandinávii a v anglosaských zemích.
Jako závěr ke stručné charakteristice těchto dvou modelů se dá říci, že se příliš neliší celkovou úrovní poskytovaných dávek.
2.3.2 Moderní modely
Skutečnost v posledních desetiletích je taková, že dnešní model sociálního pojištění je dražší než model sociální pomoci, protože poskytuje mnohem vyšší dávky, kdežto model sociální pomoci dává jen nezbytné minimum z veřejných prostředků.
moderní model sociálního pojištění
Oproti klasické verzi je doplněn o systém sociální pomoci a to většinou v podobě minimálních výší dávek (např. Německo – minimální výše penze je na úrovni poloviny životního minima). Transformace klasického modelu na moderní proběhla v období mezi světovými válkami a po 2. světové válce a sociální pojištění se rozšířilo na všechny obyvatele, ať už zaměstnané či nikoliv. U klasického modelu bylo sociální pojištění pro dělnictvo a zahrnovalo především sociální pomoc a zdravotní péči.
Tento model se uplatňuje například v Německu, Francii, Belgii, Lucembursku, atd.
Financován je systém z pojistného sociálního pojištění se státním rozpočtem jako
doplňkovým zdrojem. Typické jsou pro něj zásluhové dávky, univerzální dávky jsou ve zdravotní péči a u přídavků na děti.
moderní model sociální pomoci - moderní liberální model - anglosaský model
Oproti klasickému modelu je doplněn o univerzální zdravotní péči. Uplatňuje se v Irsku, na Novém Zélandu, Austrálii, Velké Británii, USA a Kanadě. Je velice blízký Beveridgeově modelu národního pojištění s univerzálními dávkami, doplněnými sociální pomocí.
univerzální model nebo-li systém státního zaopatření
Vznikl transformací modelu sociální pomoci. Jsou zde pouze univerzální dávky, poskytované v jednotné výši, tedy nezávisle na výši výdělku.
Beveridgeův model národního pojištění
Brit Lord W. H. Beveridge (1879 – 1963) se jako státní úředník nejvíce zasloužil o první povinné pojištění v nezaměstnanosti na světě, které bylo zavedeno v roce 1911 v Británii.
V roce 1941 se stal předsedou vládní komise, která byla pověřena navržením racionalizace nepřehledného množství různých dávek pro nemocné a invalidní osoby v návaznosti na další dávky sociálního zabezpečení. A v roce 1942 byla zpracována zpráva Sociální pojištění a navazující služby, která se stala základem úprav sociální legislativy dvacátého století.
Základní charakteristiky Beveridgeova návrhu:
• na sociálním pojištění se finančně podílejí zaměstnanci, zaměstnavatelé a stát
• příspěvky na sociální pojištění jsou jednotné, nezávislé na výdělku
• příspěvky jdou do veřejných fondů (žádné dotace ze státního rozpočtu)
• dávky mají také jednotně stanovenou výši (flat rate) a zabezpečují životní minimum
• zkoumání potřebnosti (means test) při výplatě dávky je zrušeno u všech, kteří jsou kryti svými příspěvky
• odpovědnost za výplatu dávek už nemají místní úřady, ale vládní instituce
• důraz je kladen na zajištění životního minima pro celou populaci
• je třeba chránit jedince po celou dobu jeho života před: chudobou, nemocemi, ztrátou přístřeší nebo neuspokojivým bydlením, nevědomostí a nezaměstnaností
• návrh předpokládá obecně dostupné zdravotní služby
• také se předpokládá politika plné zaměstnanosti
• základní metodou návrhu je povinné sociální pojištění, doplněné sociální pomocí a dobrovolným pojištěním
skandinávský model
Tam kde byl uplatňován model sociální pomoci došlo většinou k transformaci dávek na dávky univerzální a k doplnění systému o sociální pojištění s dávkami zásluhovými. Jsou-li zásluhové dávky na vysoké úrovni, jde o nejštědřejší systém sociálního zabezpečení. Snaží se o zabezpečení všech obyvatel, ať to potřebují nebo ne. Zdravotní péče je poskytována univerzálně a je financována ze státního rozpočtu. Značný důraz se klade na veřejné služby.
2.4 WELFARE STATE - sociální stát
2.4.1 Pojem
Český jazykový ekvivalent není dosud ujednocen, vytváří se pouze pro potřeby překladu a lze se setkat například s těmito českými pojmy: „stát sociálního zabezpečení“, „stát blahobytu“,
„stát sociálních služeb“, „stát veřejných sociálních služeb“, „sociální stát“ – tento překlad je patrně nejužívanější.
Jak už to bývá, je velmi těžké přesně vymezit pojem welfare state. Jiný pojem přijde od konzervativce a jiný od liberála. V různých státech, v rozdílných politických, ekonomických a sociálních podmínkách je různá realita a tudíž i pojem samotný se podle toho liší. Odlišně je chápán také vědci z různých vědních oborů, oponenty, přívrženci a obránci. Welfare state vyvíjí se, není neměnný, prochází vývojem v jednotlivých státech a oblastech států relativně izolovaně.
Pojem welfare state označuje stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou. Každému z jeho občanů se dostává alespoň určitého uznaného minima podpory a pomoci v různých životních situacích, které jej či jeho rodinu ohrožují.5
Podle profesora Thoenese je: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda na sebe přebírá odpovědnost za ekonomickou, sociální a politickou prosperitu svých občanů“ (Idenburg 1991)
Autoři často nedávají přesné definice, ale pouze charakteristiky, jako kupříkladu, že welfare state představuje politický systém, který usiluje o zabezpečení „welfare“ (tedy slušného žití v případě sociální potřebnosti) svým občanům a zlepšení kvality osobního a společenského života.
5 Potůček, M.: Sociální politika. CODEX Bohemia, Praha 1997
Je třeba brát na zřetel, že sociální stát existuje v řadě rozdílných modifikací. Liberální sociální stát, kontinentální evropský sociální stát, sociálně demokratický model švédského typu. Pod pojem sociální stát by neměly patřit sociální státy typu reálného socialismu s centrálně plánovaným hospodářstvím a totalitárním politickým systémem a ani státy s nízkým ekonomickým rozvojem, jejichž národní důchod nestačí krýt minimalizované sociální programy sociálního státu. Rozdíl mezi kapitalistickými státy a státy reálného socialismu při tvorbě sociálního státu je ten, že u kapitalistických států se jedná nejen o iniciativu a aktivitu státu samotného, ale také o konání občanů, různých společenských skupin a organizací. Pro socialistické státy existovala pouze varianta aktivity státu v podobě tzv. sociálních jistot garantovaných státem, financovaných přerozdělováním zdrojů ze státního rozpočtu, který ovšem stačil krýt sociální politiku pouze na minimální úrovni.
2.4.2 Vznik a vývoj pojmu sociální stát
Výraz welfare state je spojen se jménem anglického lorda W. Beveridge, který se v roce 1911 podílel na přípravě národního pojišťovacího zákona. V roce 1942 vypracoval první komplexní systém sociálního zabezpečení, pod názvem Sociální pojištění a navazující služby. V obou materiálech Beveridge použil pojmu welfare state (ale on sám ho nevytvořil). Pojem se brzy vžil a byl později pevně spojen se sociálními podporami, které Churchillova vláda slibovala nabídnout po skončení války. V Beveridgově zprávě z roku 1942 je uvedeno: „Každý občan bude tím spíše ochoten se obětovat pro válku, čím více bude pociťovat, že jeho vláda plánuje lepší svět.“
Takovýto welfare state poskytl všem rovnou účast na rozdělování, aniž by se člověk musel obávat dravého trhu a vytvořil zázemí pro sociální zákonodárství. Díky tomu, že byla válka a lidé měli omezené možnosti, byly to ideální podmínky pro tvorbu sociálního zákonodárství a pro slibování lidem toho, po čem toužili.
Ve Spojených státech se pojmu welfare state neužívalo, používal se pojem welfare. Ten vyjadřuje stav slušného žití, zajištěného v případě potřebnosti formou pomoci ze strany státu (hrazené z daní) nebo společnosti (poskytované církvemi, charitativními organizacemi apod.).
V Německu se užívá doslovný překlad welfare state a to pojem „Wohlfahrtstaat“, který má od roku 1948 podobu tzv. sociálního tržního hospodářství. Tržní hospodářství zde představuje mírnější a pro Němce přijatelnější podobu výrazu kapitalismus. V sociálním tržním hospodářství se snoubí jak skutečně svobodný tržní systém tak opatření k zachování vyhovující sociální rovnováhy. Tato koncepce byla vyhovující pro dělníky, kterým slibovala
sociální spravedlnost, ale i pro podnikatele, kterým slibovala svobodný trh. Zakladatelé německého sociálního tržního hospodářství se řídili zásadou: konkurenci a volný trh zavést kde je možno a instituce welfare state všude, kde to bude nezbytné.
2.4.3 Typy sociálních států
současné sociální státy se od sebe liší především tím:
• kdo provádí sociální politiku (welfare): stát, veřejný sektor, soukromý sektor, zprostředkující instituce typu církví apod.
• na koho je sociální politika orientovaná: na střední, nižší nebo okrajovou vrstvu; na jedince nebo rodinu apod.
• kdo a v jakém poměru sociální politiku platí: stát, zaměstnavatelé nebo beneficienti
• jakou část hrubého národního produktu veřejné sociální výdaje spotřebují a v jaké struktuře
Toto rozlišení napomáhá rozdělit sociální státy do několika typů:
Reziduální sociální stát vychází typicky z liberální koncepce. Instituce sociálního státu přicházejí v úvahu, až když selhávají základní zajištění lidské existence a lidských potřeb.
Lidské potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím rodiny a trhu. Úroveň sociálních dávek je zaměřena pouze na pokrytí základních existenčních potřeb. Jejich poskytování je spojeno s testováním potřebnosti, aby se vyloučili „nezasloužení chudí“, tedy ti, kteří pracovat mohou, ale nepracují. Veřejné sociální služby jsou málo rozšířené, stát přichází se sociální pomocí až v poslední instanci a odstraňuje pouze následky sociálních událostí.
Tento model byl velmi populární v USA do velké hospodářské krize v roce 1929, ale nereflektoval velké sociální změny, vyplývající hlavně z industrializace.
Institucionální sociální stát je v podstatě opakem reziduálního státu. Vztahuje se na celou populaci. Vychází se zásad předcházet sociálním událostem. Sociální politiku a veřejné sociální služby považuje za vlastní. Jeho základním cílem je sociální bezpečí a zvýšení sociální rovnosti.
Liberální sociální stát. Zde převažuje sociální pomoc, testují se majetkové poměry, sociální pojištění je skromné a úroveň univerzalistického přerozdělování je nízká. Jde v podstatě o reziduální sociální stát.
Tento model reprezentují USA, Kanada a Austrálie, blízko k němu mají v některých oblastech sociální politiky Švýcarsko, Dánsko a Velká Británie.
Korporativistický (konzervativní) sociální stát Trh, coby zdroj sociálního zabezpečení, není v tomto případě tak důležitý, jako v případě liberálního státu. Stát je připraven tento trh nahradit. Často se projevuje silný vliv církve.
Patří sem státy jako Rakousko, Německo, Francie a Itálie.
Sociálně-demokratický sociální stát je nejméně frekventovaný typ. Ukazuje snahu o sociální stát poskytující rovnost minimálních potřeb. Jde o univerzální systém pojištění, ale dávky jsou odstupňovány podle obvyklých výdělků. Všichni mají prospěch z takovéhoto státu, všichni jsou na něm závislí a všichni se podle předpokladu budou cítit zavázáni platit. Sociální stát se zavazuje k plné zaměstnanosti a sám je na jejím dosažení plně závislý.
Sem lze zařadit jednoznačně Norsko a Švédsko, blíží se Dánsko a Finsko.
Známa je řada používaných typologií a v praxi lze jen těžko konkrétní státy zařadit pod konkrétní typ.
3 Vývoj a srovnání sociálních systémů ve vybraných státech EU
3.1 Význam a poslání sociální politiky v ekonomice zemí EU
Jak spolu souvisí sociální a hospodářská politika
Sociální politika je vymezována jako soubor opatření, která cíleně směřují
- ke zlepšení základních životních podmínek obyvatelstva jako celku či určitých skupin obyvatelstva,
- k zabezpečení sociální suverenity a sociálního bezpečí v rámci daných hospodářských a politických možností.6
Sociální politika v zemích EU je úzce spjata s hospodářskou politikou. Pro výkonnou sociální politiku je nezbytná výkonný ekonomika, a tedy i účinná hospodářská politika. Je-li ve státě dobrá ekonomická situace a provádí-li se dobrá hospodářská politika, je dostatek prostředků na sociální politiku, tzn. je dostatek prostředků na sociální ochranu občanů před tvrdými dopady trhu, ale i na vzdělání, zdravotní péči, a např. i kulturu. Z toho vyplývá, že lidé, pracující ve státě s dobrou sociální politikou, jsou spokojeni a tím přispívají k dobré ekonomické situaci. Sociální politika je politikou ekonomického růstu. Tedy hlavními cíly sociální politiky je přispívání ke zlepšování výkonnosti ekonomiky tím, že se zvyšují schopnosti lidí a lidé se cítí bezpečně. A druhým cílem je vytváření takových podmínek pro lidi, aby byl zabezpečen aktivní a důstojný život ve společnosti.
Jednotný sociální prostor EU
Cílem opatření jednotlivých zemí EU ve sféře sociální politiky není vytvoření jakéhosi jednotného sociálního prostoru ve rámci EU. To je neproveditelné. Koncepce sociální politiky v jednotlivých členských státech se od sebe liší přinejmenším z následujících 3 důvodů:
- rozdílné historické tradice sociální politiky v každé zemi,
- míra a rozsah sociální politiky jsou závislé na ekonomické vyspělosti země, - složení a postavení vládnoucí strany nebo koalice (sociálnědemokratické,
konzervativněliberální a křesťanskodemokratické).
6BRDEK, M. a kol.: Trendy v evropské sociální politice. ASPI, Praha 2002
Kromě těchto rozdílů existují i celkové rozdíly v míře dávek a také rozdílný přístup k určitým typům dávek a pomoci. Je vidět, že toto už je poměrně značná řada problémů a rozdílů, které rozhodně snahu o harmonizaci sociálních politik na nadnárodní úrovni neusnadňují.
Cílem EU v sociální oblasti je proto zajistit ve všech členských zemích určitý minimální sociální standard, přičemž se ponechává na vůli a možnostech jednotlivých zemí dostat se nad tuto úroveň. Snaha je o prosazování společné koncepce v rámci celé EU u nejdůležitějších složek sociální politiky, jak jen je to možné. Úsilí o úplné sjednocení systému sociálních dávek v EU by bylo z mnoha důvodů velmi obtížné a velmi nákladné.
V následující části této kapitoly se zaměřím na vývoj a později i porovnání sociálních systémů ve vybraných zemích EU. Za tyto země jsem zvolila Velkou Británii, Švédsko, Německo a Slovensko a to proto, že Británie spolu s Německem představují státy, ve kterých bylo uplatněno jisté „prvenství“. V Německu za doby vlády Otto von Bismarka to bylo zavedení první soustavy povinného sociálního pojištění. V případě Británie to bylo první povinné pojištění v nezaměstnanosti. Z historického hlediska Německo představuje systém sociálního pojištění, v Británii se setkáváme se modelem sociální pomoci a Švédsko představuje skandinávský model, který je díky vysokému standardu dávek považován za nejštědřejší na světě. Tyto státy jsem zmiňovala v minulých kapitolách, proto bych v jejich popisu ráda pokračovala. Jako čtvrtou zemi jsem zvolila Slovensko, protože v nedávné době (r. 2004) přijalo velkou reformu charakteru svého sociální systému. Pro srovnání jsem si vybrala konkrétní oblast a tou je rodinná politika, protože představuje jistý subsystém sociální politiky a je to dynamické odvětví, které se především v poslední době mění a vyvíjí. Konkrétně jsem tuto část své práce rozdělila na dvě části, nejprve u jednotlivých zemí popíši historický vývoj jejich rodinné politiky a to od konce druhé světové války a v další části se budu zabývat konkrétními dávkami, které tyto země nabízejí a pomocí nich nakonec provedu porovnání.
3.2 Rodinná politika Německa
Stejně jako v ostatních zemích EU je i v Německu rodinná politika zaměřena obecně na finanční kompenzace sociální události spočívající v narození dítěte a péči o něj.
Vývoj v Německu prošel několika fázemi. V roce 1955 bylo založeno ministerstvo mládeže, rodiny, žen a zdravotnictví. Poté byl vypracován právní komplexní systém rodinných přídavků a systém daňových úlev na závislé děti. Po roce 1975 byly stále tendence ke zvyšování rodinných přídavků, zaváděla se daňová zvýhodnění pro osamělé rodiče, také se vyplácely mateřské dávky ženám, které jsou ekonomicky aktivní apod. Po roce 1983 nastaly
rozpočtové problémy a bylo nutné zavést testování rodinných přídavků. Po dalších třech letech Německo prožívalo ekonomický rozmach a to přineslo další vylepšení a sice v podobě snahy o vyrovnání ekonomického zvýhodnění rodin s dětmi a rodin bez dětí. Byl přijat tzv.
balík opatření ve prospěch rodiny, kombinující přímé a nepřímé formy pomoci rodinám. Po připojení nových spolkových zemí nastalo zvýšení výdajů v sociální oblasti a tedy i určité ekonomické oslabení. Aby se situace vyvíjela lépe, byl kladem důraz nejen na ekonomické ozdravení, ale i na bohatý model sociálního zabezpečení.
Přídavek na dítě
Pouze jedna osoba může pobírat rodinné přídavky pro každé dítě. Rodiče si mohou zvolit, který z nich požádá o rodinné přídavky na dítě žijící s nimi ve společné domácnosti. Jsou-li rodiče rozvedeni, přídavky pobírá rodič, s nímž dítě žije ve společné domácnosti. Kdo všechno může o přídavek požádat? Jsou to rodiče, pěstouni u nichž žijí děti ve společné domácnosti a jsou dlouhodobými členy této domácnosti a v neposlední řadě také prarodiče, jestliže s nimi vnoučata žijí ve společné domácnosti.
Základními podmínkami pro pobírání přídavku na dítě je pobyt na území SRN, jiného členského státu EHP nebo ve Švýcarsku, příjmový limit a věkový limit, do kdy lze dávky čerpat. Výchozí věkový limit je 18 let. Dále lze tuto mez posunout na hranici 21 let, to v případě, že je dítě nezaměstnané, ale ucházející se o práci (evidované na úřadě práce). A ještě je možnost pobírat přídavek na dítě až do věku 27 let, pokud se jedná o studenta (příprava na budoucí povolání) nebo pokud se dítě věnuje dobrovolné činnosti, činnosti v rámci ochrany životního prostředí, v rámci Evropského programu pro mládež nebo jiných dobrovolnických služeb v cizině. A v neposlední řadě je přídavek na dítě určen pro hendikepované děti, které ke svému postižení přišly před 27 rokem života a které se o sebe nedokáží samy postarat, zde je délka trvání čerpání dávky neomezená.
Příjmový limit se stanoví pro všechny nad 18 let věku a činí € 7680 za kalendářní rok.
Měsíční výše dávky je € 154 pro první, druhé a třetí dítě. Pro čtvrté a další dítě je to € 179.
Rodičovský příspěvek
O rodičovský příspěvek si může požádat rodič (matka nebo otec) s trvalým pobytem ve SRN, který se řádně stará o dítě a to ve vlastní domácnosti. Další podmínkou je významné omezení výdělečné činnosti, tzn. přerušení práce nebo práce na částečný úvazek, který představuje max 30 hodin týdně. Otcové, kteří nemají trvalou péči o dítě, také mohou o příspěvek zažádat, pokud s tím matka dítěte souhlasí. Existují dva typy rodičovského příspěvku, normální a pak
tzv. Budget. Rodina se může rozhodnout, jakou formu rodičovského příspěvku bude pobírat.
V případě normálního příspěvku je možnost pobírat měsíčně € 300 do dvou let věku dítěte.
Legislativa určila horní strop čistého ročního příjmu rodičů, ten je stanoven na € 30000 během prvních šesti měsíců života dítěte pro sezdané rodiče a pro svobodné je to € 23000.
Pokud rodiče překročí tento strop, nárok na příspěvek zaniká. Od sedmého měsíce věku dítěte je příjmový limit stanoven na € 16500 pro oddané páry a € 13500 pro svobodné. Od sedmého měsíce také platí, že v případě překročení limitu příjmu nezaniká nárok na příspěvek, ale postupně se snižuje o 5,2 % příjmu, který stanovenou hranici překročil.
Pokud se rodina rozhodne pobírat rodinný přídavek ve formě Budget, bude pobírat € 450 měsíčně do 1 roku věku dítěte a hranice čistého ročního příjmu je stanovena pro manžele na € 22086 a pro osamělé rodiče na € 19086. V případě překročení této hranice, nárok na Budget zaniká. V obou případech platí, že s každým dalším dítětem v rodině se hranice příjmu zvedá o € 3140.
Rodičovská dovolená
Tato forma pomoci se poskytuje v trvání 36 měsíců a záleží na volbě, který z rodičů ji bude čerpat, pokud ovšem chtějí oba, je to umožněno. Se souhlasem zaměstnavatele je dále rodičům umožněno odložit si až jeden rok rodičovské dovolené na dobu mezi třetím až osmým věkem dítěte (např. až dítě nastoupí školní docházku). Během rodičovské dovolené mohou rodiče pracovat 15 až 30 hodin týdně u svého zaměstnavatele, pokud před dovolenou u něj byli zaměstnáni více než 6 měsíců. Tento zaměstnavatel musí ovšem zaměstnávat více než 15 lidí.
Mateřská dovolená a dávky v mateřství
Matky pojištěné v rámci programu nemocenského pojištění mají nárok na dávku v mateřství.
Ta se vyplácí 6 týdnů před a 8 týdnů po porodu, v případě předčasného nebo vícenásobného porodu je doba výplaty dávek prodloužena na 12 týdnů po porodu. Dávka se skládá ze dvou částí, jedna je dávka vyplácená státem a ta činí max € 13 denně, druhá část je placena zaměstnavatelem, který dorovná případný rozdíl mezi čistou mzdou a touto dávkou. Toto platí pro pojištěné ženy. Nepojištěné matky zaměstnankyně dostávají dávku v maximální výši € 210 měsíčně.
Vyživovací příspěvek na dítě
Forma pomoci pro dítě, které žije ve společné domácnosti pouze s jedním rodičem.
Představuje minimální existenční prostředky pro dítě do věku 12 let, pokud na něj druhý rodič neplatí výživné. Tento příspěvek je placen maximálně po dobu 6 let. Pro děti z bývalého západního Německa se jedná o částku, která může dosáhnout výše až € 170 měsíčně a pro děti z bývalého východního Německa částka maximálně € 151 měsíčně.
Druhému rodiči, který dítě nevychovává, nezaniká povinnost platit výživné. Pokud jeden rodič odmítne poskytnou informace o druhém rodiči (nežijícím s dítětem a nevychovávajícím jej) nebo matka odmítne označit, kdo je otcem dítěte, nebude umožněno pobírat vyživovací příspěvek na dítě.
Příspěvek na dům
Žadatelé o tento příspěvek jej mohou dostávat společně s rodičovským příspěvkem a to v případě, že postavili nebo koupili vlastní dům. Je to míněno jako podpora pořizování vlastního domu. Ti, kteří začali stavět nebo koupili dům před 1. lednem 2004, dostávají € 767 ročně na každé dítě. A ti, kdo začali stavět nebo koupili dům až poté dostávají ročně € 800.
3.3 Rodinná politika Švédska
Švédská rodinná politika stojí na principech univerzality a individuálních práv. Vyvíjí se od 30. let 20. stol. Je založena na komplexní sociální ochraně (snaha o podporu všech rodin s dětmi), do které Švédsko zahrnuje přídavky na děti, veřejnou zdravotní péči, rodičovské pojištění, bezplatné školství a instituce předškolní péče o děti. (tyto instituce jsou financovány místními orgány se státní podporou).
Změny a reformy týkající se rodinné politiky po druhé světové válce:
Po druhé světové válce došlo na reformy, které mimo jiné vyvolaly zavedení univerzálních přídavků na děti (1947). Později v roce 1962 byl přijat zákon o národním pojištění a součástí tohoto zákona byl systém tzv. rodičovského pojištění, které zahrnovalo základní dávky v pomoci rodinám s dětmi. V letech 70. začíná být rodičovské pojištění upraveno ve smyslu rovného přístupu mužů a žen k péči o dítě po dobu prvních šesti měsíců po porodu dítěte.
V 80. letech se Švédský sociální stát pomalu blíží ke svému vrcholu. Dochází ještě k některým vylepšením, v rámci systému rodičovského pojištění se prodlužuje rodičovská dovolená na 450 dnů. Konec 80. let a zejména 90. léta 20. století však už jsou ve znamení krize sociálního státu a dochází k postupné redukci některých již dosažených výhod.
Dnes je smyslem opatření rodinné politiky Švédska podpora dvoukariérových rodin, rovný přístup k sociálním dávkám ve vztahu k pohlaví a sladění práce a péče o rodinu. K rodinným vztahům je přistupováno velmi liberálně. Důsledkem toho je dvoukariérová rodina, vysoká zaměstnanost žen. Většina rodin s dětmi má dva příjmy, většina osamocených rodičů je zaměstnána. Příspěvky, které povzbuzují k práci a umožňují rodičům pracovat, mají tendenci být důležitější než míra přídavků na děti. Švédské sociální pojištění zahrnuje univerzální i testované dávky. Mezi univerzální dávky patří přídavek na děti mezi testované např.
příspěvek na bydlení a vyživovací příspěvek.
Přídavek na dítě
Přídavek na děti je placen všem dětem s pobytem na území Švédska a to od měsíce, kdy se narodily až po čtvrtletí, kdy dosáhnou 16 let. Základní přídavek na dítě je SEK 1050 měsíčně.
Poté základní přídavek na dítě končí a je nahrazen rozšířeným přídavkem, ale pouze v případě, že dítě navštěvuje střední školu. Částka je opět SEK 1050 měsíčně a to až do měsíce, ve kterém dítě ukončí střední školu.
Dále švédský systém umožňuje pobírat tzv. doplněk rodinám s více dětmi a to automaticky tomu, kdo pobírá příspěvek na dítě na dvě více dětí. Konkrétně jsou sazby stanoveny takto:
SEK 100 pro druhé dítě, pro třetí dítě SEK 354, pro čtvrté SEK 860 a pro páté a další SEK 1050. Doplněk rodinám s více dětmi lze pobírat až do doby, kdy děti dosáhnou 20 let, pokud mají nárok na rozšířený přídavek na dítě.
Vyživovací příspěvek na dítě
Tento příspěvek je placen tomu rodiči, který je rozvedený a o dítě pečuje. Velikost dávky není odvislá od velikosti jeho příjmu, ale od velikosti příjmu druhého rodiče. Měsíčně tvoří SEK 1273. Příspěvek je vyplácen až do 18 let věku dítěte, v některých případech i do 20 let, pokud dítě stále studuje. Částka, kterou musí potom neplatící rodič vrátit záleží na velikosti jeho příjmu a celkovém počtu dětí. Velikost příjmu rodiče, který se o dítě stará se v tomto kontextu nebere v potaz.
Příspěvek na bydlení
Principielně pomáhá s náklady na bydlení. Mohou ho kromě rodin s dětmi pobírat i mladí bezdětní lidé ve věku 18 –28 let. Je rozdělen na dvě části, na náklady na bydlení a na grant pro děti v domácnosti. Rodiny s dětmi mohou dostat příspěvek obsahující obě tyto části, mladí bezdětní lidé pouze část příspěvku na náklady na bydlení. Příspěvek na bydlení je
testovaná dávka, odvíjí se od velikosti domácnosti, od příjmu rodičů, od nákladů na bydlení a také od standardu bydlení. Je to platba prozatímní, testuje se každý rok především v závislosti na očekávané velikosti ročního příjmu. Téměř 30 % švédských rodin pobírá tento příspěvek.
Bohužel aktuální částky ani způsoby testování nedává Švédské ministerstvo zdraví a sociálních věcí dispozici.
Dávky pro handicapované děti
Tato dávka je vyplácena rodičům, kteří se doma starají o nemocné nebo zdravotně postižené dítě. Handicapované děti jsou takové, které potřebují speciální péči alespoň po bodu 6 měsíců a / nebo rodiče mají speciální dodatečné výdaje díky postižení dítěte a tato dávka slouží jako kompenzace práce a / nebo dodatečných výdajů. Může být vyplácena od narození dítěte až do jeho 19 let, potom přichází nárok na příspěvek z důvodu handicapu (pro dospělé). Částka je vyplácena buď celá nebo jen její půlka, čtvrt nebo tři čtvrtiny. Celá dávka představuje SEK 8271 měsíčně (pro rok 2006). Je-li dítě částečně hospitalizováno nebo umístěno v nějakém podobném zařízení, rodiči bude dávka vyplácena nanejvýš po dobu dalších 6 měsíců. Je-li dítě nadále nemocné může rodič dostávat dávku ještě dalších 6 měsíců.
Těhotenský příspěvek
Během těhotenství je možno pobírat tzv. těhotenský příspěvek a to 60. – 11. den před porodem. Je to z důvodu nemožnosti odvádět během těhotenství takovou práci jako před tím, z důvodu rizik v pracovním prostředí nebo protože zaměstnavatel není schopen nastávající matku přeřadit na jinou činnost. Částka dělá až 80 % platu matky.
Rodičovský příspěvek (rodičovská dovolená)
Je určen rodičům, kteří se rozhodnou vzdát se zaměstnání, aby se starali o své děti. Tento příspěvek je pobírán po dobu 480 dní. Dny jsou rovnoměrně rozděleny mezi oba rodiče (240 dní pro každého), nebo je možné, aby se jeden z nich vzdal svého podílu ve prospěch druhého. Svobodný rodič má samozřejmě nárok na plný počet dní. Matky mohou tento příspěvek pobírat již 60 dní před dnem narození dítěte. Maximální doba pobírání je do 8 let věku dítěte nebo do konce prvního roku ve škole. Částka je tvořena 80 % příjmu rodiče po dobu 390 dní minimálně SEK 180 denně. Po zbývajících 90 dní je vyplácen univerzálně aplikovaný obnos a to SEK 180 denně. Aby mohl rodič dostávat tento příspěvek, musí být pojištěn v rámci nemocenského pojištění nepřetržitě nejméně 240 dní před porodem.
Částečný rodičovský příspěvek
Tento je určen rodiči, který pečuje o své nemocné dítě (musí se vzhledem k tomu vzdát zaměstnání). Může být pobírán po dobu maximálně 120 dní v roce do 12 let věku dítěte.
Rodič dostává 80 % svého příjmu.
Otcovská dovolená
Každý otec nově narozeného dítěte má nárok na 10 dní otcovské dovolené a to již od roku 1974, kdy byla zavedena. Tyto dny jsou určeny buď pro přivítání nového potomka nebo k hlídání a pečování o stávajícího potomka v době, kdy se má narodit jeho sourozenec.
Otcové mohou těchto 10 dní čerpat během doby 60 dní po příchodu dítěte z porodnice a mají nárok na 80 % platu.
Tyto poslední čtyři příspěvky jsou podrobeny zdanění.
3.4 Rodinná politika Velké Británie
Rodinná politika ve Velké Británii nemá dlouhou tradici, protože intervence státu do rodiny byla vždy v rozporu s myšlenkami liberalismu. 30. léta 20. století byla ve znamení strachu z poklesu populace, proto začaly intervence k zvýšení plodnosti středních tříd a tedy i snaha prosadit rodinné přídavky. Po druhé světové válce bylo ustaveno britské sociálněpolitické zákonodárství pod vlivem Beveridge. Pravda je, že jeho původní představy nebyly do zákonodárství zcela implementovány, ale významně ovlivnily nejen britskou sociální politiku na dobu 40 let. Beveridge se snažil o aplikaci myšlenek universalismu v sociálním pojištění a službách. V roce 1948 byly zavedeny přídavky na děti placené státem (o ně se Beveridge zajímal už ve 20. letech) Důvodů pro ně se našlo hned několik: v nepříznivé poválečné době mohou řešit problémy dětské chudoby, zvýšit klesající porodnost, nenarušují trh práce a jeho zákony, ale musejí být tak nízké, aby nenarušili pobídky k práci (aby se nestalo, že některý pracovník bude mít díky přídavkům na děti více, než poskytuje trh práce). Cílem bylo v podstatě jen udržet vydělávající rodiny s dětmi nad hranicí chudoby. V letech 1966 – 68 se odehrály hlavní změny v organizaci sociálního zabezpečení. Vzniklo ministerstvo sociálního zabezpečení a zdraví, které vytvořilo stávající organizaci systému. Další pozornost byla věnována problémům v oblasti vzdělání a bydlení a v neposlední řadě velká změna se odehrála v oblasti přídavků na děti, které byly přejmenovány a začaly být placeny přímo matkám. Druhá polovina 70. let byla v Británii ve znamení ekonomických problémů. V roce 1979 se ujala vlády Margaret Thatcherová, která nastolila novou politiku. Do rodinné politiky
změny zasáhly následujícím způsobem. Byla snaha o snižování veřejných výdajů, tedy např.
došlo na zmrazení přídavků na děti a zpřísnění pravidel pro pobírání příspěvku na bydlení..
Další významná změna se týkala jisté privatizace systému a od této doby nemocenské a mateřské dávky přechází pod zodpovědnost zaměstnavatele. V roce 1986 byl přijat nový zákon o sociálním pojištění, který přinesl vznik nové rodinné dávky pro nízkopříjmové rodiny a vznik nové testované dávky Income Support (zjednodušená konstrukce dávky, obsahující též příplatky na děti a na zdravotně postižené). Bohužel všechny tyto snahy nesplnily očekávaný předpoklad, kterým bylo snížení rozpočtu na sociální zabezpečení.
Současná rodinná politika je zaměřena především na zájmy dítěte, na podporu rodičů, kteří díky tomu budou lépe podporovat své děti (nikoliv snaha nahradit rodiče), dále na podporu všech typů rodinných forem (zákony o podpoře dětí z roku 1990 a 1995 nerozlišují mezi sezdanými a nesezdanými partnery) a v neposlední řadě panuje přesvědčení, že dobře fungující školy, zdravotní a sociální služby přispívají k úspěšné výchově dětí.
Další priority rodinné politiky je podpora sladění práce a péče o rodinu, prostřednictvím úprav v oblasti práv zaměstnanců na zkrácené pracovní úvazky, placenou dovolenou apod.
Přídavek na dítě
Je to platba poskytovaná každému, kdo vychovává dítě ve věku do 16 let, nebo dítě které studuje a je mu do 19 let. V Británii jsou poskytovány tyto částky: £ 73,67 měsíčně pro prvorozené dítě a £ 49,40 měsíčně pro každé další dítě. (Dávka je placena měsíčně - každé čtyři týdny, ale je-li rodič sám, nebo oba rodiče pobírají podporu v nezaměstnanosti, mohou zažádat, aby jim byl přídavek poskytován týdně.) Přestože přídavek na dítě není testovaná dávka, tedy nezáleží na velikosti příjmu nebo majetku rodičů, může tato platba ovlivnit výši jiných plateb, které jsou testovány.
Vyživovací příspěvek na dítě
Jsou to peníze placené tím rodičem, který nežije s dítětem ve společné domácnosti tomu rodiči, který se o dítě stará. Tato částka záleží na velikosti zdaněného příjmu rodiče nežijícího s dítětem, na počtu dětí, které mají nárok na výživné a také na počtu dalších dětí, které nyní žijí s povinným („non-resident“) rodičem (další relevantní děti). Výše výživného se počítá jako procentní podíl z čistého příjmu povinného rodiče. Tento rodič zaplatí základní sazbu, pokud jeho čistý příjem nepřekročí £ 200 týdně. Jedná se o 15 % na jedno dítě, 20 % na dvě děti a 25 % na tři a více dětí. Vydělává-li rodič mezi £ 100 a £ 200 týdně, bude platit redukovaný příspěvek, tzn. za prvních £ 100 příjmu musí vyplatit £ 5 příspěvku a z částky
zbývající do £ 200 se vypočítá procentní podíl příspěvku a obě částky se pak sečtou. Podle počtu dalších relevantních dětí, které nyní žijí s rodičem v domácnosti se snižuje určitými procentními sazbami7 výše čistého příjmu. Snížená sazba příspěvku se vyplácí v případě, že povinný rodič vydělává £ 100 nebo méně nebo pokud pobírá některou dávku (např.
v nezaměstnanosti, starobní, invalidní důchod apod.). Dále se může velikost vyživovacího příspěvku snížit v případě střídavé péče rodičů a to v různých poměrech podle počtu dní/nocí, které dítě stráví u povinného rodiče.8
Dávka v mateřství, mateřská dovolená a mateřský příspěvek
Mateřská dovolená je v Británii zavedená teprve od 1975, dávka v mateřství se týká pouze zaměstnaných žen a platí ji zaměstnavatel. Žena samostatně výdělečně činná, zaměstnaná krátce nebo nezaměstnaná pobírá mateřský příspěvek.
Každá zaměstnaná budoucí matka má ze zákona nárok na běžnou mateřskou dovolenou v délce 26 týdnů. Nastoupit dovolenou matka může od 11. týdne před týdnem porodu.
Byla-li budoucí matka zaměstnaná u stejného zaměstnavatele po dobu alespoň 26. týdnů do 15. týdne před porodem, má nárok na dávku v mateřství a také ještě na dodatečnou mateřskou dovolenou v délce dalších 26 týdnů. Pro dávku v mateřství je třeba splnit ještě další podmínku, kterou je výška průměrného platu nejméně £ 82 týdně. Matka ale musí počítat s tím, že pokud pracovní smlouva se zaměstnavatelem neříká nic jiného, je dodatečná mateřská dovolená neplacená.
Po prvních 6 týdnů mateřské dovolené tvoří dávka 90 % dřívějšího platu (žádný strop) a dále
£ 106 nebo 90 % průměrných příjmů, jestliže tato částka je méně než £ 106 a to po dalších 20 týdnů. Vzhledem k tomu, že tuto platbu poskytuje zaměstnavatel, přichází tedy stejně jako byla matka zvyklá na výplatu. A dále je třeba upozornit, že dávka je považována za běžnou platbu, tedy podléhá zdanění i platbě národního pojištění. Jestliže má matka ještě dalšího zaměstnavatele, může mít i od něj nárok na dávku v mateřství.
Mateřský příspěvek je určen pro ty matky, které nejsou oprávněny k pobírání dávky v mateřství, tzn. pro ty, které jsou zaměstnány krátce nebo samostatně výdělečně činné. Funguje zde určité testové období v délce 66 týdnů před porodem. Pro nárok na mateřský příspěvek je třeba pracovat alespoň 26 týdnů v rámci tohoto období a vydělávat v průměru £ 30 v jakýchkoliv 13 týdnech z tohoto období. Ten, kdo pobírá dávky v mateřství, nemůže zároveň pobírat mateřský příspěvek. Co se týče plateb, je mateřský příspěvek stejný jako
7 viz Příloha 1
8 viz Příloha 2
dávky v mateřství, opět se bere v potaz menší ze dvou částek (buď £106 nebo 90 % průměrného hrubého výdělku) a nárok na tuto dávku trvá po 26 týdnů.
Matky mohou jak mateřský příspěvek, tak dávku v mateřství začít pobírat už od 11. týdne před porodem.
Dávka v otcovství
Biologický otec, partner či manžel ženy očekávající dítě (adoptující dítě) nebo ten, kdo bude zodpovědný za výchovu dítěte má nárok na dávku v otcovství. Tuto platbu dostává od svého zaměstnavatele a slouží jako jistá pomoc v době, kdy otec nepracuje a pečuje o dítě. Dalšími podmínkami proto jsou, obdobně jako u dávky v mateřství, nepřetržitá práce pro jednoho zaměstnavatele alespoň po dobu 26 týdnů před narozením, pokračování v práci do narození dítěte a výdělek alespoň £ 82 týdně. Částka činí £ 106 nebo 90 % průměrného platu, pokud to je méně než oněch £ 106 a to po dobu 2 týdnů.
Roku 2002 byl zaveden institut rodičovské dovolené, kterým je umožněno čerpat po narození dítěte po vymezenou dobu dřívější mateřskou dovolenou i otcům.
Dávka v mateřství a dávka v otcovství podléhají zdanění. Mateřský příspěvek zdanění nepodléhá.
Finanční pomoc v mateřství
Aby pomohl rodinám s velmi nízkým příjmem očekávajícím dítě, poskytuje Sociální fond tento nevratný grant. Mohou ho získat ty rodiče, kteří pobírají některé z následujících dávek, např. podporu v nezaměstnanosti, podporu pro lidi hledající práci, důchod apod. Velikost grantu je £ 500 pro každé dítě.
Daňový bonus
Jestliže má rodina alespoň jedno dítě a příjem až do výše £ 58000 ročně (nebo £ 66000 ročně pokud je v rodině dítě mladší než 12 měsíců) a splňuje další kritéria, může získat daňový bonus. Je to tedy testovaná dávka pro rodiče starající se o alespoň jedno dítě do věku 16 let, nebo o studenta do 19 let. Testování spočívá ve velikosti příjmu rodičů a v počtu dětí v rodině. Platba se skládá ze dvou částí, rodinné a na dítě. Rodinnou část £ 545 ročně dostane každá rodina s alespoň jedním dítětem. Částka na dítě je placena za každé dítě v rodině v maximální výši £ 1690 ročně. Orientační tabulka popisující výši bonusu pro jednotlivé výše příjmů je v příloze č. 3.
Prémie k vyživovacímu příspěvku
Jestliže je rodina závislá na různých dávkách v nezaměstnanosti a pobírá-li vyživovací příspěvek na dítě, může ještě navíc dostávat prémii až do výše £ 10 týdně. Zde nezáleží na počtu dětí v domácnosti, dávka je pouze do výše oněch £ 10.
3.5 Rodinná politika Slovenské republiky
V Československu v souvislosti s mzdovou reformou byly zavedeny po druhé světové válce v roce 1947 rodinné přídavky, které měly sloužit jako doplněk k tehdy nízkým mzdám.
Následující mzdové reformy (1949 – 1950) snížily reálnou hodnotu mezd, takže jeden příjem nestačil na zajištění průměrné životní úrovně čtyřčlenné rodiny. To vyvolalo významné změny v dosavadním běhu života v republice, protože ženy musely hromadně odcházet do zaměstnání a klesala porodnost. Rodinné přídavky se staly neoddělitelnou součástí příjmů rodin a to především té části obyvatel, která pracovala. Dávky byly pojímány tak, aby podporovaly porodnost a nikoliv sociální potřeby rodin anebo dětí. Stále bylo potřeba, aby byly ženy zaměstnány, takže se zaváděla opatření, která jim to umožňovala (jesle, mateřské školky). Ženám se nabízel dřívější odchod do důchodu místo pomoci a peněžních dávek v době, kdy je potřebovaly. Mateřský příspěvek, který měl umožnit matkám, aby pečovaly o své děti do 3 let věku, byl postupně zaváděn až v 70. a 80. letech, teprve poté, kdy už bylo jasné, že kolektivní péče o nejmenší děti nebylo to pravé rozhodnutí.
Od roku 2004 je na Slovensku implementována nová sociální politika, která se v oblasti rodinné politiky zaměřuje samozřejmě na podporu rodin s dětmi, ale zvláště na podporu rodin, kde je alespoň jeden z rodičů zaměstnaný. Neboť platí, že každá práce je pro lidi výhodnější než pasivita. V každé z oblastí sociální politiky, tzn. v sociálním pojištění, sociální pomoci a v sociální podpoře se Slovensko snaží uplatňovat tři principy, které určili osud reformy sociálního systému a to:
- motivace občana – znamená jasně definovaná a jednoduchá pravidla fungování a účasti v sociálním systému
- aktivita občana – znamená celou řadu nástrojů, které umožňují postupný přechod z oblasti záchranné sociální sítě do pracovní aktivity, ale také výraznější vliv jednotlivce na zabezpečení důstojného života ve stáří
- odměna občana – představuje spravedlivý výsledek úsilí a iniciativy občana.9
9www.employment.gov.sk - Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky, 15. 5. 2006
Příspěvek při narození dítěte
Stát jím přispívá na pokrytí výdajů spojených se zabezpečením nevyhnutelných potřeb novorozence. Jedná se o jednorázovou dávku, o kterou může požádat matka, která dítě porodila nebo otec dítěte, pokud matka zemřela nebo pokud mu dítě ve věku do 1 roku bylo svěřeno do výchovy na základě právoplatného rozhodnutí soudu a v neposlední řadě o příspěvek může požádat osoba, která převzala dítě mladší 1 roku do péče nahrazující péči rodičů. Výše příspěvku je 4460 Sk na každé dítě a 6690 Sk na každé dítě, pokud se současně narodilo 3 a více dětí a nejméně dvě z nich se dožili 28 dní. Podmínky, které musí být splněny při nároku na tuto dávku jsou narození dítěte a trvalý pobyt oprávněné osoby na území SR.
Přídavek na dítě – příspěvek na výchovu a výživu nezaopatřeného dítěte
Přídavek na dítě je vyplácen opakovaně, měsíčně, pozadu. Činí 540 Sk na každé nezaopatřené dítě bez ohledu na výši příjmu rodičů. Nezaopatřené je dítě do skončení povinné školní docházky nejdéle do 25 let věku, pokud se soustavně připravuje na budoucí povolání studiem10 nebo se nemůže soustavně připravovat na povolání, anebo pracovat vzhledem k nemoci nebo úrazu. Dítě, které má dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je považováno za nezaopatřené jen do doby dovršení plnoletosti. Přídavek na dítě je vázaný na povinnou školní docházku. Pokud školou povinné dítě nasbírá v měsíci více jak 15 neomluvených hodin, přídavek na dítě přechází na „náhradního platitele“, kterým je obec. Ta z něho hradí stravu, cestovné, školní pomůcky a podobně.
Rodičovský příspěvek
Výše rodičovské příspěvku za kalendářní měsíc je Sk 4230. Rodič, který se stará o své dítě a zároveň vykonává výdělečnou činnost, získává rodičovský příspěvek v uvedené výši, přičemž délka pracovního času ani výška dosáhnutého výdělku není zákonem omezená. Podmínky řádné péče o dítě, které říkají, že pokud chce rodič získávat příspěvek na dítě, musí po dobu, kdy vykonává výdělečnou činnost, zajistit řádnou péči o dítě jinou plnoletou osobou nebo právnickou osobou. Ovšem příspěvek se neposkytuje výdělečně činnému rodičovi v případě, že své dítě umístí do školního zařízení, které je zařazené do sítě těchto zařízení a které získává na dítě prostředky ze státního rozpočtu anebo z výnosu daně z příjmu (jesle mezi tyto zařízení nepatří). Dítě s dlouhodobě špatným zdravotním stavem může navštěvovat mateřskou školu 4 hodiny denně a přitom rodič neztrácí nárok na rodičovský příspěvek. Na Slovensku není
10 Soustavná příprava na budoucí povolání je studium střední školy kromě studia při zaměstnání, kombinovaného studia a studia jednotlivých vyučovacích předmětů a denní studium vysoké školy.
