1.2 Význam a dělení prevence kriminality
Slovo prevence vychází z latinského praeventus – zákrok předem, obrana.
(Zapletal, 2005, s. 7) Pod pojmem prevence kriminality si můžeme představit snahu zabránění výskytu trestné činnosti a jiných sociálně negativních jevů ještě před tím, než k nim dojde. Pojetí prevence kriminality udávají autoři různě. Samotná podstata ale zůstává stejná. Štáblová (1999, s. 161) označuje v rámci prevence kriminality ve své podstatě všechny aktivity, jejichž cílem je potírání výskytu a zabraňování rozvoji nepříznivého jevu ve společnosti. Bubelíni, (2002, s. 12) pod tímto pojmem rovněž rozumí udržování kriminality v určitých hranicích, kdy by v případném porušení této hranice došlo k narušení standardního fungování společnosti. Osmančík (1994, str. 132) prevenci kriminality uvádí jako „soubor aktivit vyvíjený státními, veřejnoprávními i soukromoprávními subjekty, směřujících ke kontrole kriminality i ke snížení strachu z ní, a to bez použití trestního práva.“
Prevence kriminality je součástí kontroly kriminality, kterou můžeme v obecné rovině rozdělit na strategii preventivní a strategii represivní. Represivní strategie představuje účinnost prostředků trestního práva. Jedná se o reakci státu na již spáchaný trestný čin. Preventivní strategie se zabývá předcházením vzniku trestné činnosti. Tyto dvě linie se navzájem úzce propojují, proto je nezbytně nutné, aby na sebe navzájem navazovaly a doplňovaly se. (FSPS, 2013). Novotný (2001, str. 2) se ale od represe zcela odklání. Prevenci kriminality chápe jako „soubor nejrůznějších aktivit mimotrestního charakteru orientovaných na odstranění, oslabení či neutralizaci kriminogenních faktorů s cílem zastavit růst kriminality nebo docílit jejího zmenšení. Jde tedy o působení na faktory kriminality, na příležitosti nebo podněty k páchání trestných činů, o působení na potenciální pachatele a potenciální oběti a o vytváření zábran proti páchání trestných činů.“
Pojem prevence kriminality tedy můžeme vnímat vedle represe jako druhou formu kontroly kriminality. Výrazně působí na faktory kriminality, podněty a příležitosti k páchání kriminality, potenciální oběti a pachatele. Snaží se o vytvoření takových zabezpečení, jenž by mohly pomoct ke snížení páchání trestných činů. Na prevenci kriminality se podílí jednak státem zřízené instituce, tak i soukromé a neziskové organizace, církve, zájmové sdružení občanů, ale i jednotliví občani. (Zapletal, 2005, s. 7)
13
1.2.1 Členění prevence kriminality podle obsahového zaměření
Prevenci kriminality podle obsahového zaměření můžeme rozdělit na prevenci sociální, která se zabývá sociálními kriminogenními faktory a prevenci situační, zaměřenou na odstraňování příležitostí, podmínek a situací, které vedou pachatele k protiprávnímu jednání. Samostatnou pozici zaujímá viktimologická prevence., jejichž cílem je předcházení trestné činnosti.
Sociální prevence
Sociální prevence patří do sociální politiky. Obsahuje dlouhodobé projekty zabývající se prvotními příčinami, které vedou ke kriminálnímu chování. Preventivní strategie se v procesu realizace jedince (v rámci faktorů, které ho ovlivňují – výchova v rodině, ve škole) snaží identifikovat tzv. rizikové faktory a ty jsou směřovány na vytváření ochranných faktorů, které by potencionální riziko budoucího delikventního konání měly naopak snížit. (Chalupová, Štefunková a Šejvl, 2012, s. 19) Efektivitu sociální prevence je obtížné statisticky či ekonomicky měřit, lze ji jen usuzovat a to z hlediska odhadů sociálních perspektiv jedinců. (MVČR, 2019)
Situační prevence
Situační kriminální prevence chápe zločin jako produkt motivace a příležitostí.
Vychází se přitom z praxe. Určité druhy kriminality se vyskytují v určité době, na určitých místech a za daných okolností. (Gjuričová, 1996, s. 3) „Míra výskytu trestné činnosti ve společnosti závisí v neposlední řadě – vedle počtu potenciálních pachatelů a působení mechanismu vnější sociální kontroly – na počtu nabízejících se příležitostí k páchání trestných činů a na frekvenci výskytu kriminogenních situací.“ (Zapletal, 2005, s. 16) Úspěšnost situační prevence je vysoká, pokud je zvoleno adekvátní opatření. Nejúspěšnější jsou projekty, které se zaměřují na ochranu obydlí a dalších objektů. Můžeme říci, že se situační prevence není tak závislá na finančních možnostech, to však neplatí pro opatření policejních složek, která jsou sice zvlášť účinná, ale též finančně a personálně náročná.
14 Viktimologická prevence
Viktimologická prevence obsahuje zvláštní druh preventivních aktivit, které se zaměřují se na ochranu možných obětí kriminality. Slovo „viktimologická“ vychází z latinského slova victima, kdy victim znamená anglicky oběť. Cílem viktimologické prevence je, aby se člověk nestal obětí trestného činu. Podstatou je tak hlavně informovat občany, jak se vyhýbat kriminogenním situacím a pokud se do nich dostanou, tak jak se v nich chovat. (Vágnerová, 2004, s. 833) V praxi se jedná o skupinové i individuální právní, zdravotní a psychologické poradenství. Tyto služby však nemají v očích občana zvyšovat strach ze zločinu, jelikož tento strach z potencionálního jednání může jedince více ovlivňovat, nežli samotná míra ohrožení trestného činu. (MVČR, 2019)
Každý člověk se může stát obětí trestného činu. U některých je však zvýšená pravděpodobnost, že se do podobné situace dostanou snadněji, než jiní. Zranitelnost jedince mohou ovlivnit různé zkušenosti v pozitivním i negativním směru. Viktimologická prevence se snaží snížit tuto zranitelnost tak, aby se snížila šance občana stát se obětí trestného činu. (FSPS, 2013)
1.2.2 Prevence kriminality podle druhu adresátů
Kriminální prevenci můžeme členit dle úrovní na primární, sekundární a terciární.
Vychází z okruhů adresátů příslušných preventivních opatření.
Primární prevence
Primární prevence je nepřímou strategií prevence kriminality. Nezaměřuje se na předem stanovený okruh osob či na skupiny, ale na širokou veřejnost od dětí nejnižšího věku až po dospělé. Snaží se preventivně působit na celou společnost, která se dosud nemusela dostat do kontaktu s trestnou činností. (Zoubková a Moulisová, 2004, str. 76)
Primární prevence má nejširší užití v sociální prevenci. Snaží se optimalizovat životní podmínky, zejména sociální a materiální a dohlíží na fungování prosociálních aktivit, které se snaží zajistit náležitou socializaci jedinců a tím i kladný vývoj společnosti.
(Večerka, 1997, str. 7)
Zahrnuje výchovné, vzdělávací, osvětové, zdravotní a poradenské aktivity zaměřené na nejširší veřejnost vedoucí k pozitivnímu využívání volného času a zdravému
15
životnímu stylu. Základ primární prevence spočívá v rodině, ve škole a v lokálních společenstvích. (Zoubková a Moulisová, 2004, str. 76)
Primární prevence v oblasti situační je má využití těch opatřeních, která sledují zlepšení bezpečnostní situace na celém území státu. Může jít například o opatření informační, technická, organizační a ekonomická. Primární prevence viktimnosti je založena na systematickém a cílevědomém informování veřejnosti na území celého státu.
Preventivní kampaně publikovány v médiích by se měly snažit o změnu názorů veřejnosti na kriminalitu a na činnost systému trestní justice tak, aby si mohly realitu lépe představit.
Díky tomu se může zvýšit pocit odpovědnosti občanů a jejich ochotu se podílet na prevenci kriminality. (Zapletal, 2005, s. 26)
Sekundární prevence
Sekundární prevence se orientuje na jedince a rizikové skupiny, u nichž je vyšší šance, že se stanou pachateli trestné činnosti, nebo jsou jinak ohroženy (sociálně patologické jevy – např. gamblerství, vandalismus, závislost na alkoholu a jiné).
(Zoubková a Moulisová, 2004, str. 76) Zaměřuje se též na ochranu materiálních hodnot, které jsou častěji předmětem zájmu pachatelů. (Večerka, 1997, str. 7)
Klíčovým problémem sekundární prevence je správně vytipovat rizikové faktory a včas a přiměřeně na ně reagovat. Jde tedy o identifikaci potencionálních pachatelů dosáhnutí a obětí s cílem dosáhnutí intervence dříve, než dojde ke spáchání trestného činu.
Ve velké míře se sekundární prevence týkají preventivní opatření cílené na mládež.
Ústřední funkci zde hraje škola, která pomáhá při zjišťování problémových situací u mladých lidí.
Předmětem sekundární sociální prevence je zaměření na činnosti informační a poradenské, dále na specializované aktivity v oblasti sociální péče - vykonávaných např.
prostřednictvím poraden a linek důvěry. Sekundární situační prevence se od primární liší velmi obtížně. Sekundárností se může myslet například zlepšení bezpečnostní situace v místech, která trpí vyšší kriminalitou. Sekundární prevence viktimnosti záleží hlavně v informování veřejnosti, nebo výcviku těch jednotlivců a skupin, které mají zvýšenou šanci se stát obětmi trestného jednání. (Zoubková a Moulisová, 2004, str. 76)
16 Terciární prevence
Terciární prevence se věnuje resocializaci kriminálně narušených osob. Orientuje se na jednotlivce a skupiny, kteří se již dopustili trestné činnosti, nebo se stali obětí trestného činu. Těmto osobám se poskytuje sociální a rodinné poradenství, pomáhá se při získávání bydlení a pracovní příležitosti včetně rekvalifikace. (Protivínský, 1999, str. 8 a Zapletal, 2006, str. 26) V oblasti sociální prevence jsou formy podobné, jako tomu je v případě sekundární sociální prevence, uplatňují se však v pohledu resocializačním. Jedná se o různá informační, organizační, sociální a poradenská opatření, které mají za cíl jedince a skupiny zařadit zpátky do společnosti. Opatření situační prevence se zaměřují na konkrétní lokality a komunity, kde se vyskytuje vysoká míra kriminality určitého druhu, např.
loupeže. Terciární prevence viktimnosti spočívá v informování a výcviku osob, které se již staly obětmi trestné činnosti s cílem zabránit jejich opakované viktimizaci. (Zapletal, 2006, str. 26-27)
17