UNIVERZITA KARLOVA Právnická fakulta
Věnek Bonuš
Teorie politického spektra
Návrh nového modelu politického spektra v kontextu politických změn způsobených globalizací
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. PhDr. Jan Wintr, Ph.D.
Katedra politologie a sociologie
Datum vypracování práce: 06. 04. 2020
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny a že práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
Dále prohlašuji, že vlastní text této práce včetně poznámek pod čarou má 196 203 znaků včetně mezer.
___________________________
Věnek Bonuš
V Praze dne 6. 4. 2020
Poděkování
Děkuji svému vedoucímu práce doc. Wintrovi za úvodní konzultace k tématu a odborné připomínky k jednotlivým kapitolám práce. Dále děkuji svým přátelům za cenné připomínky, stylistické opravy a pomoc s grafikami. Nakonec děkuji své mamince za podporu během celého studia.
Obsah
Úvod ... 1
1 Modely politického spektra ... 2
1.1 Historické modely politického spektra ... 2
1.1.1 Dělení na pravici a levici ... 2
1.1.2 Nová osa - Eysenck ... 3
1.1.3 Libertariánská perspektiva – Nolan ... 5
1.1.4 Anarchistická perspektiva – Christie, Meltzer ... 7
1.1.5 Distribuce zdrojů a společenská participace – Kitschelt ... 8
1.2 Moderní modely politického spektra ... 9
1.2.1 Světový výzkum hodnot – Inglehart, Wenzel ... 9
1.2.2 Politický kompas ... 11
1.3 Diskuze ... 13
1.3.1 Metodologie tvorby modelů politického spektra ... 13
1.3.2 Politická neutralita ... 16
1.3.3 Časová a prostorová relevance ... 17
1.3.4 Test významnosti ... 18
1.4 Shrnutí ... 19
2 Teorie konfliktních linií ... 20
2.1 Teoretická východiska konfliktních linií ... 20
2.1.1 Lipset a Rokkan – konceptuální model konfliktních linií ... 20
2.1.2 Lipset a Rokkan – čtyři hlavní konfliktní linie ... 22
2.1.3 Definice konfliktní linie – Oxford Handbook ... 25
2.2 Ústup tradičních konfliktních linií ... 26
2.3 Globalizace a nová konfliktní linie ... 28
2.3.1 Příčiny vzniku ... 28
2.3.2 Hodnotová složka transnacionální linie ... 30
2.3.3 Environmentální konfliktní linie ... 37
2.3.4 Autoritářství vs. participace ... 38
2.4 Diskuze ... 40
2.4.1 Historický vývoj transnacionální linie - syntéza ... 40
2.4.2 Vývoj stranických systémů... 41
2.4.3 Prostorové zaměření ... 42
2.4.4 Politická neutralita ... 43
2.4.5 Hodnocení konceptů konfliktní linie založené globalizací ... 44
2.4.6 Význam transnacionální linie ... 48
2.5 Shrnutí ... 50
3 Nový model politického spektra ... 51
3.1 Výchozí předpoklady ... 51
3.1.1 Časová a prostorová relevance ... 51
3.1.2 Transformovaná distributivní linie ... 52
3.1.3 Metodologie a politická neutralita ... 56
3.2 Návrh nového modelu ... 57
3.2.1 Transnacionální linie – komunitarismus vs. kosmopolitismus ... 58
3.2.2 Distributivní linie – stát vs. trh ... 62
3.3 Diskuze ... 64
3.3.1 Role náboženství ... 64
3.3.2 Rozdílná povaha transnacionální a distributivní linie ... 65
3.3.3 Srovnání s dalšími modely politického spektra... 66
3.4 Zařazení politických aktérů v novém modelu politického spektra ... 68
3.4.1 Politické skupiny v Evropské unii ... 69
3.4.2 Politické strany a hnutí České republiky ... 72
3.5 Shrnutí ... 74
Závěr ... 76
Seznam použitých zdrojů ... 78
Seznam příloh: ... 82
Příloha č. 1 ... 82
Název diplomové práce v českém jazyce, abstrakt v českém jazyce a 3 klíčová slova v českém jazyce ... 84
Název diplomové práce v anglickém jazyce, abstrakt v anglickém jazyce a 3 klíčová slova v anglickém jazyce ... 85
1
Úvod
V druhé dekádě 21. století si můžeme všimnout rychlých a významných změn politických systémů, ke kterým dochází v Evropě a ve světě. V části západní Evropy se rozpadají tradiční stranické systémy, kde se u moci střídaly socialistické a křesťansko-demokratické strany, jako se tomu například stalo v Rakousku, Španělsku, Řecku a Francii. Dochází k překvapivým politickým událostem, jako je Brexit. Vznikají nové strany, často označované jako populistické, které se politicky neprofilují na tradiční pravolevé politické škále. Zároveň posilují strany dříve spíše okrajové, například zelené strany.
Populárním nástrojem ke zjednodušení složité politické reality je politické spektrum, respektive graficky znázorněné modely politického spektra. Nejpopulárnějším z nich je zřejmě tzv. politický kompas z roku 2001.1 Výše naznačený politický vývoj však politický kompas a jeho pojetí polického spektra osvětlit nedokáže, přičemž to samé platí i pro další modely politického spektra.
Cílem této diplomové práce je s ohledem na výše uvedené navržení nového modelu politického spektra, který bude reflektovat a případně i osvětlovat změny politických systémů, ke kterým v Evropě dochází.
Před vytvořením nového modelu politického spektra provedu následující kroky:
V první části práce popíšu vybrané modely politického spektra, provedu jejich analýzu a na jejím základě vymezím základní metodologické předpoklady, které musí funkční modely politického spektra splňovat.
V druhé části práce se budu věnovat teorii konfliktních linií, která může přinést částečné vysvětlení aktuálních změn politických systémů. Přinesu teoretický rozbor, popis ústupu tradičních konfliktních linií a zvlášť se zaměřím na nástup nové konfliktní linie založené globalizací. Ta by mohla tvořit hlavní inovaci nového modelu politického spektra.
Ve třetí části práce provedu integraci teorie konfliktních linií do teorie politického spektra. Cílem je navržení nového modelu politického spektra, který bude reflektovat novodobý politický vývoj.
Nový model politického spektra může v právní vědě najít své uplatnění ve výzkumu dopadu politických preferencí soudců, státních zástupců dalších právnických profesí na rozhodovací a další praxi.
1 Politicalcompass.org
2
1 Modely politického spektra
Termínem „politické spektrum“ se označuje systém pro charakterizování a klasifikaci politických pozic a jejich porovnávání mezi sebou prostřednictvím grafického znázornění. Pojem politické spektrum je v tomto kontextu volně zaměnitelný např. s pojmem politický kompas či politická mapa.
Grafické znázornění politického spektra představuje zjednodušenou verzi složitější reality, jinými slovy model. Funkční model politického spektra by měl vystihnout nejvýznamnější aspekty politické ideologie, které mají rozhodující vliv na politický systém a chování politických aktérů.
Naopak méně důležité prvky poltického spektra by měl opomenout. Cílem je vysvětlení většiny variability co možná nejmenším počtem proměnných (Popper 1959).
Kvalitní model politického spektra může pomoci vysvětlit politického chování jednotlivců (zpravidla voličů) a politických systémů (zpravidla stranických systémů), případně i predikovat politický vývoj.
V následující části práce popíšu historické a moderní modely politického spektra, provedu jejich analýzu a vymezím základní metodologické předpoklady, které by měly funkční modely splňovat.
1.1 Historické modely politického spektra
Tato kapitola se zabývá historickými pojetími politického spektra včetně prvních modelů politického spektra. Většina uvedených modelů již není aktuální a nelze je bez dalšího použít pro výzkum současného politického spektra. Jsou však významnou inspirací pro modernější modely, především ve vymezení hlavních politologických úvah, které se později v různých obdobách často opakují.
1.1.1 Dělení na pravici a levici
Nejstarším modelem politického spektra je klasické rozdělení politických pozic na pravici a levici, viz obrázek č. 1-1.
3
Obrázek 1-1 – Pravice a levice, (Heywood 2017, 15)
Rozdělení na politickou pravici a levici pochází ze zasedacího pořádku francouzského porevolučního parlamentu. Na pravici z pohledu předsedajícího seděli aristokraté hájící starý řád a na levici lidé bez šlechtického statutu, kteří reprezentovali zájmy nastupující měšťanské kapitalistické třídy. Historicky tak (v rozporu se současných pohledem) „levice“ prosazovala pro kapitalisty výhodný volný trh. S postupem času přestala být aristokracie politicky relevantní, přičemž s rozvojem kapitalismu a následným rozšířením dělnické třídy postupně získávali parlamentní zastoupení socialisté. Ti se ocitli nalevo od kapitalistů, kteří naopak vyplnili pozici na pravici po ustupujících aristokratech. Vznikl tak pravolevý střet v dnešním slova smyslu, definovaný primárně rozdělením dle ekonomických či třídních zájmů a sekundárně kulturními rozdíly (Knapp a Wright 2006, 2–3).
1.1.2 Nová osa - Eysenck
Jednodimenzionální pravolevé dělení se přestávalo jevit jako dostačující po druhé světové válce, kdy nastalo ve společenských vědách období rozvoje a diskurzivní dominance teorie totalitarismu (Siegel 1998, 200). Ta totiž koncepčně propojovala fašistické a komunistické režimy, přičemž spojujícím prvkem byla vrcholná forma autoritářství (Schorske, Friedrich, a Brzezinski 1958).
Optikou teorie totalitarismu nedávalo smysl, aby byly fašismus a komunismus považovány za diametrálně odlišné ideologie, jak je popisuje tehdejší model politického spektra – pravolevé dělení, viz předchozí oddíl.
Do nového modelu politického spektra toto převažující myšlení tehdejší doby zapracoval psycholog Hans Eysenck (Eysenck 1957, kap. 7 Politics and personality). Pravolevé dělení, které sám označuje jako konfliktní linii mezi radikalismem (levice) a konzervatismem (pravice), doplňuje o další osu mezi autoritářstvím a demokracií, znázorňující blízkost politických ideologií v kontextu teorie totalitarismu2, viz obrázek č. 1-2.
2 Eysenck pojem totalitarismus v citovaném článku nepoužívá, ovšem koncepční souvislost s teorií totalitarismu je zřejmá.
4
Obrázek 1-2 - Konfliktní linie dle teorie totalitarismu, (Eysenck 1957, 281)
Eysenck považoval za deskriptivně hodnotné obě uvedené osy, logickým vyústěním je tedy jejich spojení do dvoudimenzionálního grafu, viz obrázek č. 1-3.
Obrázek 1-3 - Dvoudimenzionální graf, (Eysenck 1957, 281)
V rámci osy radikalismus-konzervatismus je konzervatismus charakterizován postoji, že:
znárodňování je neefektivní, náboženská výchova má být povinná, nebělošská populace je méněcenná, antikoncepce má být ilegální, trest smrti má být zachován a další. Radikálové naopak věří, že: soukromé vlastnictví má být zrušeno, náboženská omezení pro nedělní veřejné činnosti jsou zastaralá, měli bychom se vzdát národní suverenity ve prospěch míru a další (Eysenck 1957, 287).
Osa autoritářství a demokracie značí rozdíly v osobních politických postojích mezi „přísně smýšlejícími“ a „citlivě smýšlejícími“ osobami.3 Přísné smýšlení je charakterizováno agresivními
3 V originále „tough-minded vs. tender-minded“.
5 postoji v některých sociálních otázkách v kombinaci s (dnešním pohledem překvapivě) tolerantními postoji k sexualitě, vztahům, manželství a podobně.4Mezi agresivní postoje patří podpora: bičování, trestu smrti, tvrdého postoje vůči zločincům, fyzického trestáním dětí atd. Mezi tolerantní postoje v sexuální oblasti patří podpora: rozvolněných pravidel manželství, jednoduššího rozvodu, přístupu k interrupci a další. Jemné smýšlení je naopak charakterizováno důrazem na etická a náboženská omezení a pacifismem, konkrétně: vzdání se národní suverenity, návrat k náboženství, povinná náboženská výchova, ilegalita antikoncepce, zákaz bičování a trestu smrti a další. (Eysenck 1957, 288) Jednotlivé postoje Eysenck zobrazil v rámci dvoudimenzionálního grafu, kde je osa demokracie – autoritářství vyjádřena jako osa tvrdého vs.
jemného smýšlení (jedná se o tu samou osu), viz obrázek č. 1-4.
Obrázek 1-4 - politické pozice, (Eysenck 1957, 286)
1.1.3 Libertariánská perspektiva – Nolan
Alternativní dvoudimenzionální model politického spektra vytvořil v roce 1970 libertariánský aktivista, politik a zakladatel americké libertariánské strany David Nolan. Jeho hlavní motivací
4 V originále „openly aggressive and sexual attitudes“.
6 byla frustrace z nedostatečnosti jednodimenzionálního pravolevého politického dělení, do kterého americké libertariánství druhé poloviny dvacátého století nezapadalo (Harris 1996)5. Dle Nolana jsou rozhodujícím atributem politických ideologií odpovědi ne dvě otázky: jakou míru svobody od státu má člověk za prvé v ekonomické oblasti a za druhé v osobní oblasti, přičemž tyto oblasti tvoří dvě příčné osy grafu. V rámci ekonomické osy je posuzována míra svobody, jakou má člověk mít v ekonomických vztazích jako je nákup, prodej, výroba, práce, zaměstnávání, investice a další. V rámci osobní osy je posuzováno, co mohou lidé dělat se svým tělem a myslí, ve vztazích a způsoby možného sebe-vyjádření (příklady aktivit a možností v osobním životě: koho si vzít, jaké knížky číst, jaké filmy sledovat, jaké potraviny či drogy konzumovat, možnosti náboženského, komunitního a společenského života a další). V rámci grafického zobrazení tak vzniknou čtyři kvadranty odpovídající čtyřem základním politickým ideologiím: autoritářství, liberalismus, konzervatismus a libertariánství, s politicky nevyhraněným centrismem ve středu grafu (Fritz b.r.; Harris 1996)6, viz obrázek č. 1-5.
Obrázek 1-5, Nolanův diagram, (2018)7
5 Nolanův diagram se podle Harrise (1996) poprvé oficiálně objevil v Nolanovo článku „Classifying and Analyzing Politico-Economic Systems” z roku 1971. Jednalo se o newsletter spolku Society for Individual Liberty, který dnes již není dohledatelný.
6 Informace popisující Nolanův diagram jsou převzaté z webu theadvocates.org spolku Advocates for Self- Government. Zakladatel spolku Marshall Fritz je autorem modelu politického spektra nazvaného „World’s Smallest Political Quiz“, který dle Harrise (1996) úzce navazuje na Nolanům diagram. Z povahy Fritzovo modelu tak lze dovodit charakteristiku Nolanova diagramu. Sekundární zdroj je zde použit kvůli nedohledatelnosti originálního Nolanova článku.
7 Jedná se o graficky čistší podobu grafu dostupného na výše zmíněném webu TheAdvocates.org. Jak je uvedeno výše, původní podoba grafu není dohledatelná.
7
1.1.4 Anarchistická perspektiva – Christie, Meltzer
V roce 1970 vytvořili anarchističtí autoři Stuart Christie a Albert Meltzer model podobný Nolanovo diagramu. Hlavní motivací byla opět frustrace nad nedostatečností jednodimenzionálního pravolevého dělení, které neumožňuje racionální zařazení anarchismu v relaci k ostatním politickým ideologiím. Autorům především vadilo, že v rámci pravolevého dělení nelze definovat anarchismus jako alternativu jak ke konzervatismu, tak k etatistickému pojetí socialismu. Autorům dále vadilo tehdejší připodobňování fašismu a socialismu, snaha liberálů připodobnit fašismus s komunismem na základě tendence k násilnému prosazování ideologie a nemožnost odlišení individualistického anarchismu (anarchokapitalismu) od klasického revolučního anarchismu (Christie a Meltzer 1970, kap. 7 Party Lines and Politics).
Výsledkem výše popsaných úvah je model politického spektra popsaný čtyřmi vrcholy v protikladných dvojicích: totalitarismus vs. individualismus a kolektivismus vs. kapitalismus, viz obrázek č. 1-6. Autoři ovšem nepopisují samotné osy, jako to dělá Nolan v podobě osy ekonomické a osobní svobody.
Obrázek 1-6, anarchistická perspektiva, (Christie a Meltzer 1970, kap. 7)
8
1.1.5 Distribuce zdrojů a společenská participace – Kitschelt
Další dvoudimenzionální model politického spektra vypracoval americký politolog Herbert Kitschelt v sérii svých prací (1992, 1994, 2003) mapujících stranické systémy primárně východní a Evropy. Jeho teoretický model shrnuje ve své práci Andreas Petrik (2010).
Kitschelt zkoumal programy politických stran postkomunistických a západoevropských demokracií a jejich vztah s politickými postoji voličů. Ze sesbíraných poznatků vytvořil politickou mapu vyjádřenou třemi hodnotami francouzské revoluce: svobody, rovnosti a bratrství. Tyto hodnoty reprezentují určité často vzájemně soupeřící konečné způsoby organizace společnosti.
Tento konflikt pak zjednodušil na dvě základní politická témata: otázka distribuce, tedy jakým způsobem a v jakém množství mají být alokovány zdroje; a otázka socio-kulturní a komunitaristická, tedy jak má být ve společnosti rozdělena moc a jakou mají mít občané míru osobní svobody (Petrik 2010, 46), viz obrázek č. 1-7.
Obrázek 1-7 - Kitscheltův model, (Kitschelt 1994, 12)
Horizontální distributivní osa se týká rozdělování zdrojů ve společnosti. Levá část grafu označuje politickou pozici, podle které by statky měly být (re)distribuovány skrze kolektivní rozhodování prostřednictvím státu (v socialistické tradici politického myšlení) nebo komun či syndikátů (v anarchistické tradici politického myšlení). Pravá část grafu označuje politickou pozici, podle které by ekonomická sféra měla být ponechána tržnímu systému, kde volně soutěží jednotlivci a organizace (Petrik 2010, 47).
Vertikální osa společenské participace a osobní svobody se týká postojů ohledně vhodné míry participativního rozhodování ve společnosti a osobní svobody jednotlivců. Vrchní část grafu
9 označovaná jako liberalismus8 je charakterizovaná následujícími společenskými aspekty:
autonomní (na státu i trhu nezávislé) instituce fungující na principu přímé demokracie, transformace genderových rolí, důraz na osobní štěstí a sebe-determinaci. Spodní část grafu označovaná jako autoritářství9 je vyjádřena myšlenkou, že náboženské či sekulární tradice mají být dodržovány a autority respektovány. Osobní svoboda a společenská participace je odmítnuta pro rozpor s lidskou přirozeností nebo nezbytností hierarchie pro stabilní společnost (Petrik 2010, 47).
Kombinací definic jednotlivých pozic na obou osách rozlišíme čtyři politické ideologie ve čtyřech kvadrantech grafu. Za anarchosyndikalismus Kitschelt považuje spojení těchto aspektů:
kolektivní vlastnictví a netržní přístup k ekonomice, decentralizované a autonomní demokratické rozhodování a sdružení v nehierarchických organizacích založených na federalistickém principu. Za liberální tržní kapitalismus považuje kombinaci maximalizace osobní svobody s neomezenou vládou volného trhu. Zbylé dva kvadranty pojí autoritářské hodnoty, přičemž autoritářský tržní kapitalismus bychom dnes spíše označili jako
konzervatismus a autoritářský socialismus jako etatisticky zaměřený socialismus (Petrik 2010, 47).
1.2 Moderní modely politického spektra
Následující kapitola se zabývá dvěma modely politického spektra z 21. století. Světový výzkum hodnot10 a kulturně-politická mapa přináší nový pohled na politické spektrum, založený na datech a rozšířený na téměř celý svět. Politický kompas synteticky využívá práci autorů uvedených v předchozí kapitole a přenáší jí do aktuálnější podoby.
1.2.1 Světový výzkum hodnot – Inglehart, Wenzel
Světový výzkum hodnot je globální projekt sdružující sociální vědce, kteří v necelé stovce zemí světa sledují hodnoty občanů a jejich změny v čase, včetně dopadu těchto hodnot na sociální a
8 V originále „libertarianism“. V překladu používám pojem „liberalismus“ z důvodu, že doslovný překlad
„libertariánství“ či „libertarianismus“ je v české veřejné debatě úzce spjat s americkým volnotržním libertarianismem. V zahraniční literatuře se pojem „libertarian“ obecně používá jako označení liberální pozice, patrně i s ohledem na levicovou tradici libertarianismu – tzn. anarchismu, která je ostatně mnohem delší než americká tradice kapitalistického libertarianismu.
9 Pojem „autoritářství“ je zde překladem anglického „authoritarianism“. V kontextu Kitcheltova modelu je třeba autoritářství považovat za ideologii, která považuje respektování (společenské i právní) autorit za důležitou součást politického systému, nikoliv za formu diktatury nebo totalitarismu.
10 Originální název: World Value Survey
10 politický život, ekonomický rozvoj a další společenské charakteristiky. Hlavní výhodou výzkumu je jeho univerzalita, sleduje totiž hodnoty asi 90 % světové populace (Who we are b.r.).
V rámci projektu jsou sledované převážně kulturní hodnoty, zjišťován je názor respondentů na náboženství, autority, výchovu, rovnost pohlaví, sexuální menšiny, pocit štěstí, názory na ekonomickou distribuci zdrojů ve společnosti a další (R. C. Inglehart et al. 2014).11 Dle hlavních politologů Světového výzkumu hodnot (R. Inglehart a Wenzel 2011) velká část sledovaných hodnot koreluje s jinými sledovanými hodnotami, takže je lze rozdělit do dvou hlavních sporů:
tradiční hodnoty vs. sekulárně-racionální hodnoty a existenční hodnoty vs. emancipační hodnoty12.
Zastánci tradičních hodnot kladou důraz na náboženství, silné rodinné vazby, tradiční rodinu, respekt k autoritám, poslušnost a národní hrdost. Naopak odmítají rozvody, potraty, eutanázii a sebevraždy. Zastánci sekulárně-racionálních hodnot mají v zásadě opačné názory. Nekladou důraz na náboženství, tradiční rodinu a respekt k autoritám. Za relativně akceptovatelné považují rozvody, potraty, eutanázii a sebevraždu13 (R. Inglehart a Wenzel 2011).
Zastánci existenčních hodnot kladou důraz na ekonomickou a fyzickou bezpečnost, kterou upřednostňují před svobodou. Obvykle se politicky neprojevují, neakceptují LGBT komunitu, nedůvěřují cizím lidem a jsou obecně etnocentričtí a netolerantní. Naopak zastánci emancipačních hodnot podporují rovnost příležitostí, svobodnou volbu v osobních věcech, rovnost pohlaví, ochranu životního prostředí, tolerují cizince, podporují LGBT komunitu a usilují o větší možnosti participace na rozhodování v politické a ekonomické oblasti (R. Inglehart a Wenzel 2011).
Inglehart a Wenzel následně zpracovali průměrné výsledky dotazníků v každém sledovaném státě a tyto údaje zobrazili na dvoudimenzionálním grafu. Jednotlivé země pak sdružili dle hlavních kulturních oblastí světa (Huntington 1996). Výsledkem je mapa světa dle kulturně-politických pozic převažujících v jednotlivých zemích, viz obrázek č. 1-8.
11 Kompletní seznam otázek a tedy i sledovaných hodnot je dohledatelný v univerzálním dotazníku Světového výzkumu hodnot, dostupného z:
http://www.worldvaluessurvey.org/WVSDocumentationWV6.jsp.
12 V originále traditional values vs. secular-rational values & survival values vs. self-expression values.
Přesnější překlad “self-expression values” – sebe-vyjadřovací hodnoty – by byl příliš nesrozumitelný, proto jsem použil srozumitelnější pojem „emancipační hodnoty“. Nutno dodat, že analytici Světového výzkumu hodnot považují emancipační hodnoty za významnou podmnožinu self-expression values.
13 Sebevraždy v zemích s převažujícími sekulárně-racionálními hodnotami však nejsou nutně častější.
11
Obrázek 1-8, Kulturní mapa světa 2017, (R. Inglehart a Welzel 2017)
1.2.2 Politický kompas
V současnosti asi nejpopulárnější dvoudimenzionální model politického spektra je tzv. politický kompas z webu politicalcompass.org. Jeho základní premisou je nedostatečnost jednodimenzonálního zobrazení politického spektra, které neumožňuje adekvátně politicky odlišit formy anarchismu, demokratickou levici od té autoritářské, libertariány od konzervativců apod. Autoři kompasu (kteří nejsou známí) v roce 2001 zřejmě navázali na Nolanovo pojetí politického spektra (viz oddíl 1.1.3 Libertariánská perspektiva – Nolanův diagram) a Kitscheltovo schéma (viz oddíl 1.1.5 Distribuce zdrojů a společenská participace – Kitschelt). Osu ekonomické a osobní svobody, kterou Nolan chápe jako míru možností chování, které není nijak omezované státem, transformovali do obecnějších a šířeji pojatých linií, které jsou označeny jako ekonomická a sociální. Vznikl tak graf rozdělený do čtyř kvadrantů: autoritářská levice, autoritářská pravice, liberální levice a liberální pravice, viz obrázek č. 1-9.
12
Obrázek 1-9, Politický kompas, (About the Political Compass b.r.)
Autoři politického kompasu nijak nerozvíjejí, jaké aspekty politické ideologie jsou zahrnuty v ekonomické a sociální ose, lze je však dovodit z otázek testu, který slouží k umístění respondentů v rámci grafu. Ekonomická osa navazuje na ekonomické chápání tradičního pravo- levého dělení a skládá se z otázek na míru ekonomické svobody a redistribuce zdrojů. Sociální osa pak kombinuje řadu politických témat: náboženství, nacionalismus, rasismus, pohled na sexuální chování, respekt k autoritám, trestní politiku a další, viz příloha Politický kompas – seznam otázek.
Lze namítat, že pro neznámost autorů i teorie, která za politickým kompasem stojí, by politický kompas vůbec neměl být v této práci zařazen. Základní premisanedostatečnosti
jednodimenzionálního modelu politického spektra není originální, ale navazuje na řadu starších a serióznějších prací. Dále volba sledovaných politických konfliktů vtělených do dvou os nese viditelnou inspiraci přinejmenším u Nolana a Kitschelta. Politický kompas jsem nakonec do své práce zařadil ze dvou důvodů:
1) Model syntetizuje aspekty starších modelů a hlavní ideje těchto modelů aktualizuje pro potřeby 21. století, byť přitom dochází k zásadním metodologickým chybám (k nedostatkům politického kompasu více viz oddíl 3.3.2 Rozdílná povaha transnacionální a distributivní linie).
2) Politický kompas je velice populární a díky tomu do značné míry utváří představu laické
13 veřejnosti o tom, jak vypadá politické spektrum. Je tedy namístě model popsat a kriticky
zhodnotit.
1.3 Diskuze
Následující kapitola se věnuje analýze a reflexi popsaných modelů politického spektra. Cílem je vymezení základních předpokladů, které by měly funkční modely splňovat. Tyto zobecněné metodologické poznatky v dalších částech práce využiji k tvorbě nového modelu politického spektra.
Jedná se až na výjimky o vlastní analýzu, nejsou tedy až na výjimky uváděny zdroje mimo odkazů na předchozí kapitoly.
1.3.1 Metodologie tvorby modelů politického spektra
Všechny představené modely politického spektra sdílejí několik základních premis. Obecný politický postoj jednotlivce je tvořen souhrnem dílčích konkrétních (ve smyslu nikoliv zobecněných) politických postojů. V rámci teorie politického spektra jsou tyto dílčí postoje seskupovány do logických celků na základně jejich souvislosti. Díky tomu je možné definovat obecný postoj jednotlivce s určitou mírou přesnosti jednou či více obecnými kategoriemi.
V následující kapitole popíšu, jakým způsobem mají být dílčí postoje seskupovány, aby mohl být model politického spektra funkční.
Tuto ideu lze lépe přiblížit pomocí následujícího příkladu: Osoba „K“ podporuje 1) manželství stejnopohlavních párů, 2) možnost legální interrupce, 3) zvýšení minimální mzdy a naopak nepodporuje 4) povinnou křesťanskou výchovu na školách a 5) snížení daní korporacím.
S použitím politického kompasu jakožto modelu politického spektra postoje 1, 2 a 4 sdružíme do obecné kategorie liberalismu a postoje 3, 5 do levice. Osobu K pak popíšeme jako levicového liberála, tzn. kombinací dvou obecných kategorií.
Zobecňování postojů má v zásadě dvojí význam. Prvním je zjednodušení: korektním sdružením postojů můžeme učinit politické spektrum srozumitelné pro odbornou i laickou veřejnost. Se zjednodušeným modelem se dá rovněž lépe vědecky pracovat. Druhý význam se týká samotných jednotlivců zaujímajících politické postoje. Ti obvykle nebudou ke všem politickým otázkám zaujímat samostatný postoj, ale budou se orientovat podle obecnějších kategorií. Např., když osoba K souhlasí s politickou stranou v otázkách 1, 2 a 3, pravděpodobně internalizuje stranickou ideologii a zaujme dle ní postoj i v otázkách 4 a 5.
14 Autoři modelů popsaných v této práci použili pro seskupení jednotlivých postojů v zásadě dva různé přístupy: zaměření na teorii (deduktivní přístup) a zaměření na data (induktivní přístup).
V rámci deduktivního přístupu jsou jednotlivé pozice seskupovány tak, aby jejich souhrn odpovídal předem definované politické ideologii, jakou jsou například konzervatismus, socialismus či liberalismus. Příkladem takového přístupu je Nolanův diagram, který je postavený na definici libertariánství jakožto maximalizace ekonomické a osobní svobody. Z této myšlenky je pak metodou zpětné analýzy (ve smyslu reverzního inženýrství) vytvořen samotný model.
Induktivní přístup je založen na sběru dat k většímu množství jednotlivých postojů a hledání korelací mezi nimi. Korelující postoje jsou pak seskupeny do souhrnných kategorií tak, aby mohlo být větší množství dimenzí zredukováno na jednu až dvě dimenze, obvykle prostřednictvím faktorové analýzy. Příkladem tohoto přístupu je Kulturně-politická mapa vycházející ze Světového výzkumu hodnot. Autoři při její tvorbě postupovali tak, že na základě dat sdružili korelující postoje do dvou souhrnných kategorií. Výsledkem je model politického spektra, který se zásadním způsobem odlišuje od ostatních deduktivně tvořených modelů.
Otázka korelace je však zcela stěžejní pro oba přístupy. Pokud by byly sdružovány nekorelující postoje, model politického spektra by byl nefunkční, což je vysvětleno na následujícím příkladu.
Představme si čtyři různé politické otázky znázorněné osami a, b, c, d. Respondenti mohou zaujmout v těchto otázkách (na těchto osách) pozici A nebo B, viz obrázek č. 1-10.
Obrázek 1-10, čtyři politické otázky
Představme si dále, že postoje A na ose a většinově korelují s postoji A na ose b a naopak.
Sdružíme-li tyto postoje do jedné kategorie zobrazené na ose x, jasné postoje v obou otázkách model vyhodnotí jako jasný postoj ve sdružené obecné politické otázce, viz obrázek č. 1-11.
15
Obrázek 1-11, pozitivní korelace
Pokud budou naopak jasné postoje A na ose a většinově korelovat s postoji B na ose b, po sdružení do jedné kategorie jasné postoje v obou otázkách model vyhodnotí jako nejasný postoj ve sdružené politické otázce zobrazené na ose y, viz obrázek č. 1-12.
Obrázek 1-12, negativní korelace
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud budou jednotlivé postoje špatně sdružené do obecnějších celků, tzn. pokud se v rámci skupiny budou často vyskytovat negativní korelace, model politického spektra bude jasně vyprofilované jednotlivce považovat za politicky nevyhraněné. Takový model by nebyl funkční.
Negativní korelace může vzniknout i při správném sdružení otázek. Může totiž být špatně vyhodnoceno, co pro zařazení v rámci politického modelu znamená ten který postoj. Náprava tedy může být učiněna přetočením pólu osy. Když použiji výše uvedený příklad: mohu správně sdružit politické otázky 1) manželství stejnopohlavních párů a 2) možnost legální interrupce do obecnější kategorie liberalismus vs. konzervatismus, ale chybně budu sdružovat postoje pro manželství stejnopohlavních párů a proti možnosti legální interrupce v pólu liberalismu. V takovém případě lze chybu napravit sdružením postoje pro manželství stejnopohlavních párů s postojem pro možnost legální interrupce.
Další možnou (zřejmě typičtější) chybou je sdružení politických otázek, které nekorelují jednoznačně pozitivně ani negativně. V takovém případě jsou pravděpodobně sdruženy ideologicky nesouvisející otázky a ve vztahu k jednotlivcům by model umírňoval jejich reálně
16 jasnější politické postoje. Konkrétní politické otázky, v rámci kterých postoje respondentů nekorelují, pravděpodobně neměly být sdruženy (například podpora manželství stejnopohlavních párů a zvýšení minimální mzdy).
Správně postavený model politického spektra tedy musí mít politické otázky sdružené takovým způsobem, aby převažovaly pozitivní korelace. V takovém případě model zařadí jasně vyprofilované jednotlivce do krajů grafu a naopak méně vyprofilované (či méně informované - nebudou si vědomi inkonsistence vlastních politických postojů) jednotlivce spíše do středu grafu.
Převážně pozitivních korelací v rámci modelu lze dosáhnout:
- pomocí teoretického přístupu správným uchopením politické ideologie - pomocí empirického přístupu korektní prací s daty
- kombinací obou přístupů: např.: formou návrhu na základě teorie a ověření prostřednictvím empirie s případným zapracováním chyb, které vyplynou na povrch po zpracování statistických dat.
1.3.2 Politická neutralita
Řada popsaných modelů politického spektra zjevně není politicky neutrální. Eysenckova nová politická osa mezi přísným a citlivým smýšlením v sobě nesla jasné hodnotové zkreslení, viz oddíl 1.1.2 Nová osa – Eysenck. Citlivé smýšlení Eysenck spojoval s demokratickými tendencemi, zatímco přísné smýšlení s tendencemi autoritářskými. Svou práci sám chápal jako tvorbu politické koncepce, která propojí srovnatelná zla nacismu (fašismu) a komunismu, což zapadalo do tehdejšího poválečného myšlení ve společenských vědách vyjádřeného tehdy dominantní teorií totalitarismu.
Jasnou politickou motivací byl i veden Nolanům diagram. Zjednodušení politické ideologie na otázku preferovaného množství osobní a ekonomické svobody konceptuálně nahrává nejvíce libertariánům,14 protože jsou definováni jako vyznavači co možná největšího množství svobody ve všech oblastech, tedy hodnoty, která je v USA považovaná za nejdůležitější či přinejmenším za jednu z nejdůležitějších. Tento pohled na politickou ideologii však opomíjí rozlišení negativní a pozitivní svobody (Berlin 2002), respektive chápe svobodu čistě jako negativní svobodu.
Negativní svoboda je definovaná jako svoboda od vnější intervence, zatímco pozitivní svoboda je definována jako možnost či schopnost k aktivnímu jednání na základě vlastní vůle. V pozitivním
14 Jak již bylo uvedeno v oddílu 1.1.3 Nolanův diagram – libertariánská perspektiva, Nolan byl zakládající člen americké Libertariánské strany
17 pojetí svobody tak může být maximalizace svobody spojována s vládní intervencí ve prospěch redistribuce zdrojů, protože pak by více lidí mělo možnost nakupovat, cestovat, založit rodinu a podobně.
Kulturně politická mapa Ingelharta a Wenzela jde sice mnohem dál v empirickém přístupu než ostatní prezentované modely politického spektra, její vznik je však motivován pozitivním hodnocením sekulárně-racionálních a emancipačních hodnot, které jsou dle autorů pevně spjaty se společenským pokrokem. Sekulárně-racionální hodnoty dle autorů nalezneme v industrializovaných státech a emancipační hodnoty v postindustriálních státech.
Socioekonomický pokrok je tak dále spojován s hodnotovým směřováním, z čehož vyplývá očekávání, že s rozvojem světa nastane ústup od „zastaralých“ tradičních a existenčních hodnot (R. Inglehart a Wenzel 2011).
Snahu o politickou neutralitu lze naopak přičíst Kitscheltovo modelu. Model není na první pohled motivován politickou agendou. Póly použitých politických os jsou popsány spíše pozitivním způsobem, aby se s nimi mohla část společnosti identifikovat. Jak poukazuje Petrik, nedostatek politické neutrality do modelu vnáší až pojetí extrémů, kde Kitschelt nedefinuje demokratické limity grafu. Zatímco autoritativní polovinu grafu ve spojení s tržní distribucí zdrojů Kitschelt označuje za konzervatismus, autoritativní postoje společně s distribucí zdrojů na základě rozhodnutí kolektivu označuje ze autoritářský socialismus, chápaný v zásadě jako stalinismus.
Jeden extrém je tedy pojatý pohledem politického hlavního proudu politicky neutrálně a druhý silně negativně (Petrik 2010, 47).
Jakkoliv příklad Kitscheltova modelu ukazuje, že dosažení politické neutrality není snadné, snaha o politickou neutralitu by měla být jedním ze základních stavebních prvků modelů politického spektra.
1.3.3 Časová a prostorová relevance
Politické spektrum se liší v prostoru i v čase. Typická politická témata v Evropě mohou být marginální v Asii či Africe. Stejně tak politická témata minulosti jsou překonávána a nahrazována novými tématy lépe odrážejícími danou dobu.
Jak zásadní může vývoj v čase být je dobře vidět na Eysenckovo modelu politického spektra. Na své ose tvrdého a jemného smýšlení sdružuje postoje humánního přístupu ke zločincům (např.
zákaz trestu smrti) s postoji sexuální zdrženlivými či puritánskými (např. zákaz antikoncepce).
V dnešní době by tyt postoje zřejmě naopak korelovaly a sdružili bychom je pod obecným politickým postojem liberalismu. Eysenckovo sdružení nemuselo nutně být chybou,
18 pravděpodobně odráželo tehdejší odlišnou dobu. Nicméně převzetí jeho modelu bez dalšího do dnešní doby by jednoznačně chybou bylo.
Ani modernější politický kompas nemusí být na dnešní dobu aplikovatelný. Jedná se o nástroj z roku 2001, který čerpá z literatury 70. až 90. let. V Evropě můžeme za posledních asi 10 a více let pozorovat rychlé a hluboké změny voličského chování a stranických systémů, do kterých starší modely včetně politického kompasu mnoho světla nevnáší (více viz kapitola 2.3 Globalizace a nová konfliktní linie).
Význam geografických rozdílů politického spektra dobře demonstruje kulturně-politická mapa světa Ingelharta a Wenzela, která vychází ze sběru dat v necelé stovce zemí světa. Tomuto širokému záběru je přizpůsoben i výběr sledovaných témat. Mapa ukazuje, že některé politické otázky jsou v zemích severní a části západní Evropy v podstatě vyřešené (například souhlas/nesouhlas s tvrzením, že muži jsou obecně lepší politici než ženy). Sledování těchto témat tedy dává smysl spíše při porovnání severní a západní Evropy se zbytkem světa, nikoliv pro tento region sám o sobě.
Znakem většiny popsaných modelů politického spektra je zaměření na politické otázky typické pro severní Ameriku a Evropu. Uvedení autoři z tohoto regionu pochází a je pro ně známý, jejich zaměření je tedy přirozené a nijak překvapivé. Takové zaměření navíc umožňuje do modelu zapracovat větší míru specificity. Model zahrnující všechny části světa by byl jen velice omezeně relevantní například pro chápaní stranického systému v jedné konkrétní zemi. Regionální zaměření je tedy žádoucí, bylo by však chybou model aplikovat v jiném, socio-kulturně odlišném regionu, než pro který byl zamýšlen.
1.3.4 Test významnosti
Důležitým aspektem modelů politického spektra je jeho zamýšlená využitelnost, jinými slovy účel, kterému má sloužit.
Autoři politického kompasu si při jeho tvorbě zřejmě kladli za cíl přinést veřejnosti nástroj, který ve zjednodušené a srozumitelné formě prezentuje politickou ideologii a umožní zároveň jednotlivcům sebeidentifikaci v politickém spektru. Vzhledem k tomu, že demokracie se částečně spoléhá na informovanost voličů, edukativní rozměr modelů politického spektra je nepochybně důležitý.
Naproti tomu Kitscheltův model vznikl jako nástroj konceptuálního popisu nikoliv politické teorie, ale politické reality, totiž stranických systémů postkomunistických států Evropy. Jeho kvalitu a užitečnost je tak nutné posuzovat podle jeho schopností přinést nové informace, které
19 by bez něj nebyly známé či zřejmé, a to v okruhu relevantních oblastí jako jsou: stranické systémy, politické preference voličů, analýza propadů či nárůstů volebních preferencí, predikování zániku stran a vzniku nových stran apod.
Má-li být model úspěšný v deskripci a predikci politické reality, musí být postaven na politických otázkách, které jsou pro voličské uvažování nejzásadnější a podle kterých se reálně v rámci politické participace rozhodují. Před zahrnutím konkrétní politické otázky do modelu je nutné zjistit, jestli je tato otázka skutečně důležitá pro většinu voličů a jestli reálně ovlivňuje jejich politické preference a volební chování. Tento proces označím jako tzv. test významnosti. Takové úvahy však v popsaných modelech absentují.
Významností politických otázek se zabývá související obor politologie, totiž výzkum konfliktních linií. Poznatky z výzkumu konfliktních linií by mohly dodat potřebné informace pro provedení testu významnosti. Více k teorii konfliktních linií viz druhá část práce.
1.4 Shrnutí
V úvodu této kapitoly jsem uvedl, že smyslem modelů politického spektra je zjednodušení komplexní politické filozofie do formy, která je srozumitelná a vědecky hodnotná pro popis politických systémů, chování politických aktérů a predikci politické reality.
Následně jsem popsal vybrané historické a moderní modely politického spektra a provedl jsem jejich analýzu a reflexi. Na základě této analýzy jsem definoval základní předpoklady, které by měly funkční modely politického spektra splňovat. Největší pozornost jsem věnoval klíčové metodologické otázce správného sdružování politických témat. Dalšími diskutovanými předpoklady jsou časové a prostorové vymezení, politická neutralita a test významnosti.
Provedený rozbor modelů politického spektra využiji jako výchozí bod pro tvorbu nového modelu ve třetí části práce.
20
2 Teorie konfliktních linií
V předchozí kapitole jsem popsal vybrané modely politického spektra, provedl jejích analýzu a vymezil základní předpoklady, jaké musí funkční modely splňovat. Z analýzy prezentovaných modelů vyplynuly klíčové metodologické otázky, na které by mohla odpovědět následující část práce. Konkrétně se jedná o tyto okruhy: sdružování politických témat, jejich vzájemná závislost a nezávislost, časová a prostorová relevance (především aktuálnost politických témat), význam politických témat (výzkum konfliktních linií se zabývá z povahy věci právě nejvýznamnějšími politickými konflikty) a politická neutralita.
Politický systém v západním světě prochází rychlými a hlubokými změnami, které ilustrují konkrétní události jako Brexit a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem; dále obecnější trendy jako rozpad tradičních politických systémů střídání dvou velkých stran, k čemuž například došlo v Rakousku, Španělsku, Řecku a Francii. Vznikají nové politické strany (často označované jako populistické strany) a dříve spíše okrajovým stranám (např. zeleným stranám) roste podpora. V následující části hledám ve výzkumu konfliktních linií možné vysvětlení těchto změn, se zaměřením na novou linii založenou globalizací. Tato linie se může stát klíčovou inovací pro tvorbu nového modelu politického spektra.
Následující kapitola se zabývá teoretickým rozborem konfliktních linií, ústupem tradičních linií, analýzou nové linie založené globalizací, jednotlivými koncepty, které ji popisují, vlastním hodnocením těchto konceptů a částečnou syntézou jednotlivých přístupů.
2.1 Teoretická východiska konfliktních linií
Termínem „konfliktní linie“15 se v politologii označuje dlouhodobý a hluboký politický spor, který rozhodujícím způsobem ovlivňuje voličské chování, politické a stranické systémy. Tato kapitola se zabývá v první fází teoretickými východisky studia konfliktních linií, s důrazem na klasickou studii Lipseta a Rokkana (1967), která termín zavedla.
2.1.1 Lipset a Rokkan – konceptuální model konfliktních linií
Podobu politických nebo konkrétněji stranických systémů do značné míry definují voličské preference a voličské chování. Klíčová je pak otázka, na základě čeho se voliči rozhodují. Lipset a
15 V originále „political cleavages“; překlad „konfliktní linie“ používají například Hloušek a Kopeček (2004, kap. 2), autoři poukazují na další v české literatuře použité překlady jako „štěpení“, „konflikt“ a
„rozštěpení“.
21 Rokkan ve svém klasickém článku uvádí, že: „Konflikty a kontroverze mohou vycházet z širokého okruhu vztahů v sociální struktuře, ale pouze pár z nich polarizují daný politický systém“16 (1967, 6). Především u větších, ideologicky šířeji rozkročených politických stran je pak nepravděpodobné, že by volič souhlasil s celým programem své preferované strany. K tomu Lipset a Rokkan dodávají, že: „Většina stran západního bloku aspirujících na většinovou pozici jsou slepencem skupin, které se na jedné straně odlišují v řadě politických pozic, ale na druhé straně jsou sjednoceny vyšší hostilitou vůči své konkurenci v jiných politických táborech.“17 (1967, 6) Základním východiskem teorie konfliktních linií je tedy úvaha, že existují určité politické spory, které jsou svým významem ve vztahu k voličskému chování zcela dominantní. Tyto dominantní spory Lipset a Rokkan nazývají konfliktními liniemi.
Autoři svou studii chápali jako první výchozí bod pro navazující výzkum konfliktních linií. Pro jejich identifikaci, popis a rozřazení vytvořili konceptuální model, viz obrázek 2-1.
Obrázek 2-1, Konceptuální model konfliktních linií, (Lipset a Rokkan 1967, 10)
16 V originále: „Conflicts and controversies can arise out of a great variety of relationships in the social structure, but only a few of these tend to polarize the politics of any given system.“
17 V originále: „Most of the parties aspiring to majority positions in the West are conglomerates of groups differing on wide ranges of issues, but still united in their greater hostility to their competitors in the other camps.”
22 Vertikální osa představuje teritoriální dimenzi (celostátní/národní) struktury konfliktních linií.
Na vrcholu popsaném písmenem l nalezneme lokální či regionální odpor vůči národním elitám a jejich byrokratickému aparátu. Periferní oblasti, regionální, jazykové, kulturní či etnické minority budou typicky vzdorovat snahám o centralizaci a standardizaci národního státu. Na vrcholu popsaném písmenem g nalezneme spory centralistů mezi sebou, a to ohledně kontroly nad národním státem jako takovým, jeho organizace, cílů a prosazování konkrétních politik (Lipset a Rokkan 1967, 10).
Horizontální osa představuje funkcionální18 dimenzi konceptu konfliktních linií. Spory v rámci této osy sdružují teritoriálně nahodilé jednotlivce či skupiny a naopak rozdělují jinak kompaktní teritoriální komunity. Na vrcholu popsaném písmenem a nalezneme spory založené ekonomickým zájmem, které se týkají alokace zdrojů v rámci ekonomiky. Typicky se bude jednat o spory mezi produkujícími a kupujícími, zaměstnanci a zaměstnavateli, dlužníky a věřiteli, nájemníky a vlastníky nemovitostí, beneficienty a přispěvateli veřejných peněz. Spory z ekonomických zájmů jsou alespoň teoreticky řešitelné racionálním vyvažováním oprávněných zájmů a vytvářením univerzálních redistributivních programů. Na vrcholu pojmenovaném písmenem i nalezneme nábožensky a kulturně založené ideologické spory, které se týkají především morálky, interpretace historie a lidského údělu. Na rozdíl od ekonomických sporů se zde v mnohem větší míře projevuje tribalistická mentalita ve smyslu “kdo není s námi, je proti nám“. Společenské skupiny na obou pólech linie jsou mnohem semknutější a zastávání disentních názorů v rámci skupiny je penalizováno. Dosahování kompromisů je obtížnější či přímo nemožné (Lipset a Rokkan 1967, 10–11).
Konkrétní konfliktní linie nemusí nutně být striktně teritoriální či funkcionální, naopak budou tyto prvky často kombinovány (Lipset a Rokkan 1967, 11).
2.1.2 Lipset a Rokkan – čtyři hlavní konfliktní linie
Lipset a Rokkan (1967) dále argumentují, že významné konfliktní linie vznikají na základě zásadních transformativních událostí (či společenských tendencí ve smyslu zásadních společenských změn, které probíhají postupně).
Za tyto konstitutivní transformativní události autoři považují vznik národního státu, který zapříčinil vznik konfliktních linií centrum vs. periferie a stát vs. církev. A dále Industriální revoluci, která vedla ke vzniku konfliktních linií podnikatelé vs. šlechta a dělníci vs. vlastníci.
18 Funkcionální dimenze se týká věcných sporů, které se objevují s rostoucí komunikací a interakcí napříč regiony. Mohou vzniknout až po teritoriální konsolidaci.
23 Ve sporu centrum vs. periferie proti sobě stojí centralizující „elitní“ kultura budování národního státu a etnicky, jazykově nebo nábožensky specifické komunity na periferii. Ve sporu stát vs.
církev proti sobě stojí centralizující, standardizující a mobilizující národní stát a tradiční privilegia církve s důrazem na její společenskou úlohu. Ve sporu podnikatelé vs. šlechta proti sobě stojí zemská šlechta a nastupující měšťanská podnikatelská třída. Ve sporu dělníci vs. vlastníci proti sobě stojí na jedné straně a námezdní pracovníci a nájemci na straně druhé vlastníci výrobních faktorů, tzn. zpravidla městští podnikatelé (Lipset a Rokkan 1967, 13 a násl.).
Tyto čtyři základní konfliktní linie jsou zaneseny do konceptuálního modelu konfliktních linií, který je uveden a popsán výše, viz obrázek č. 2-2.
Obrázek 2-2, čtyři hlavní konfliktní linie (Lipset a Rokkan 1967, 14)
Centrum vs. periferie
Teritoriální opozice proti snahám o centralizaci nastavuje limity budování národního státu.
V extrémním případě vede k válce, secesi nebo přesunům obyvatelstva. Po základní konsolidaci národního státu se teritoriální opozice zaměřuje na snahu zabránit další centralizaci, standardizaci a unifikaci, která zasahuje do původní lokální kultury z doby před vznikem národního státu. Teritoriální opozice jakožto konfliktní linie dominovala v dobách rozvoje byrokratického aparátu po vzniku národních států. Po etablování aparátu národního státu a rozšíření jeho aktivit vstoupily do popředí jiné konfliktní linie (Lipset a Rokkan 1967, 13–14).
Stát vs. církev
24 Modelovým příkladem sporu nastupující nacionální kultury proti tradiční náboženské kultuře byl hluboký konflikt aspirujícího národního státu a církve v době po francouzské revoluci. Jeho podstata spočívala v rozdílných představách o morálních hodnotách a normách chování.
Konkrétně se jednalo o spory ohledně zavedení civilních sňatků a možnosti rozvodu, organizace charit a pohřbů, zacházení s devianty a další. Všechny tyto spory o morálních hodnotách kulminovaly ve sporu o kontrolu nad vzdělávacím systémem, kde dochází k indoktrinaci těch či oněch morálních hodnot (Lipset a Rokkan 1967, 15).
Měšťanští podnikatelé vs. zemská šlechta
Spor šlechty vlastnící půdu a nastupující třídy městských podnikatelů má částečně ekonomický základ. Vysokou intenzitu a hloubku však konfliktu dodal aspekt týkající se společenského statutu.
Zatímco status aristokracie byl založen na příslušnosti k rodu, status kapitalistů byl odvozen od dosaženého úspěchu v podnikání. Jádrem sporu tak byl boj o vliv a pozici dominantní společenské skupiny v rámci národního státu. Po horké fázi střetu aristokracie s kapitalisty konfliktní linie mezi městy a venkovem ztrácela na významu a transformovala se do roviny ekonomické a kulturní. Rozdíly v ekonomických zájmech posílily na významu v okamžiku, kdy se stal venkov součástí jednotného trhu s jednotnou měnou společně s městy. Spory v ekonomické rovině samy o sobě nebyly tak významné, aby vedly k formaci speciálních venkovských politických stran.
Ovšem v zemích, kde ekonomické spory doplnil hluboký kulturní příkop docházelo ke vzniku specifických agrárních stran, které hájily venkov proti progresivním kulturně-morálním hodnotám měst a volnotržní ideologii městských podnikatelů (Lipset a Rokkan 1967, 19–21).
Dělníci vs. vlastníci
Na rozdíl od konfliktní linie město – venkov, konflikty vycházející z trhu práce v návaznosti na industrializaci měly dalekosáhlé důsledky pro politické a stranické systémy ve všech zemích Evropy. Špatné pracovní podmínky dělnické třídy vedly ke vzniku socialistických stran hájících její zájmy. Socialistická hnutí 19. a počátku 20. století se svým dogmatismem a izolací svých členů od dominantní kultury podobaly kulturně náboženským komunitám stojících na jedné straně identitárních sporů, které Lipset a Rokkan zařazují k vrchu i konceptuálního modelu. Význam a hloubka konfliktní linie kulminovaly po říjnové revoluci roku 1917 v Rusku. Před druhou světovou válkou vedly spory dělnické třídy s etablovanou politickou mocí až ke kolapsu politických systémů v podobě občanských válek. Po druhé světové válce se v západní Evropě intenzita politického střetu snížila, především díky vysokému poválečnému hospodářskému růstu, sociálním opatřením, vznikem střední třídy a integrací socialistů do politického systému, který vedl k umírnění jejich postojů (Lipset a Rokkan 1967, 21–23).
25
2.1.3 Definice konfliktní linie – Oxford Handbook
Lipset a Rokkan vytvořili nový koncept konfliktních linií, na který navazuje řada akademiků dodnes. Sami autoři však uvádí, že svou práci chápou spíše jako vstupní bod do další akademické debaty (1967, 1), zřejmě i proto se vyhýbají zavedení definice konfliktních linií. Hlubšímu konceptuálnímu uchopení pojmu konfliktní linie se zhostil Deegan-Krause v přehledové studii ze série Oxford Handbook (2009).
Podle Deegan-Krause (2009, 2) se většina současné literatury vrací k definici Bartolini a Mair (1990, 215), podle které má konfliktní linie 3 prvky (složky):
1. Empirický prvek, který vychází ze sociální struktury (např. rozdíl v sociální struktuře města a venkova)
2. Normativní prvek, který přestavuje soubor názorů a hodnot; normativní prvek dodává význam empirickému prvku a umožňuje sebeuvědomění sociálních skupin v rámci konfliktní linie
3. Organizační/behaviorální prvek, který představuje individuální interakce, instituce a organizace, jako jsou politické strany, které se vytváří jako součást konfliktní linie
Za účelem vyšší srozumitelnosti jsem uvedenou definici a její tři prvky reformuloval tak, že konfliktní linie obsahuje:
1. Výchozí sociální strukturu, která vytváří potenciál pro politický střet (struktura) 2. Dva odlišné ucelené soubory názorů hodnot ve vzájemném protikladu (postoje)
3. Institucionální struktura formovaná politickým střetem a politický střet formující (instituce)
Výše uvedená definice platí pro tzv. plnou konfliktní linii, která obsahuje všechny tři prvky.
Vědecky hodnotné jsou ovšem i neúplné linie tvořené dvěma ze tří prvků, zvláště pokud se jedná o kombinaci prvku postoje a instituce. Tento typ neúplných linií v posledních desetiletích nabyl na důležitosti, zatímco význam struktury se snižuje (Deegan-Krause 2009, 5).
Ve vztahu k modelu politického spektra není kritická informace o tom, jestli postoje respondentů mají původ v objektivních okolnostech (struktuře) nebo vychází z jiných příčin. Podstatné jsou odpovědi na otázky, v čem spočívají hodnotové odlišnosti, jestli mají tyto odlišnosti přesah do politické sféry a jestli se jimi řídí voličské chování. Vzhledem k zaměření této diplomové práce tedy postačí označovat pojmem konfliktní linie jak plnou konfliktní linii, tak kombinaci prvků postoje a instituce. Existence struktury jakožto posledního prvku konfliktní linie bude mít význam především pro posouzení významu konfliktní linie a její dlouhodobé relevance.
26
2.2 Ústup tradičních konfliktních linií
Lipset a Rokkan se v úvodu své knihy zaměřili na nejvýznamnější historické konfliktní linie, přičemž některé z nich již v Evropě nemají politický význam. Ekonomicko-statusový spor venkova s městem přišel o svůj nejvýbušnější potenciál definitivním zánikem aristokracie. Agrární strany konce 19. století a začátku 20. století držely tuto konfliktní linii při životě, jejich význam ovšem po druhé světové válce upadl s výjimkou specifických regionů, jako jsou severské státy Evropy (Agrarian Parties 2020). Spor mezi centrem a periferií byl nejvýznamnější v době budování centralizovaného národního státu. V dnešní době vysoce etablovaných, byrokratizovaných a standardizovaných evropských národních států však tato konfliktní linie nemá politický význam s výjimkou specifických oblastí se separatistickými tendencemi, jako je například Katalánsko či Skotsko.
Z tradičních konfliktních linií si v době po druhé světové válce udržely význam dvě: třídní (pracující/dělnická třída vs. vlastníci/kapitalisté) a náboženská (církev vs. sekularizovaný stát).
Obě konfliktní linie však prošly transformací. Třídní konfliktní linie dosáhla svého vrcholu v období kolem Říjnové revoluce roku 1917, kdy v částech světa zcela transformovala politický a socioekonomický systém národních států, a dokonce mezinárodní řád. V období po druhé světové válce, kdy vznikla robustní střední třída, třídní konfliktní linie částečně otupila své hrany, svůj význam si ovšem podržela. Náboženská konfliktní linie rovněž ztratila na svém významu s definitivním vítězstvím sekularizovaného národního státu v boji za výhradní kontrolu státu a jeho občanů, ilustrovaném odlukou církve od státu. Ačkoliv církev rezignovala na boj o monopol nad duchovní sférou člověka, náboženské hodnoty zůstaly významným hybatelem politiky.
Třídní a náboženská linie si v období po druhé světové válce až donedávna držely dominantní postavení. Právě těmito liniemi se zabývá většina tehdejšího politologického a sociologického výzkumu a jejich prostřednictvím jsou obvykle vysvětlovány stabilní stranické systémy západní Evropy, ve kterých se střídají u moci silné sociálně demokratické strany s podporou pracující třídy a konzervativní strany s podporou nábožensky smýšlejících občanů (Best 2011, 4).
Zde je třeba dodat, že třídní a náboženská linie jsou obecně v literatuře považovány za souběžné konfliktní linie, byť ideologicky odlišné. Provázanost třídní a náboženské linie potvrzuje i Stegmueller a kolektiv (2012, 18–19), který v dnešní sekularizované Evropě nachází silný vliv náboženství na postoje ohledně redistribuce zdrojů ve společnosti.
Od osmdesátých let se řada autorů začala zabývat otázkou poklesu významu tradičních konfliktních linií. Před deseti až dvaceti lety ještě neexistoval konsenzus, že k poklesu významu
27 tradičních konfliktních linií skutečně došlo (Best 2011, 1), modernější literatura19 však pokles významu potvrzuje, čemuž odpovídá i pozorovaná realita, kdy se v posledních letech relativně rychle hroutí po desetiletí stabilní stranické systémy, vznikají nové voličsky populární strany a posilují strany dříve marginální.
Robin Best (2011, 2) uvádí, že: „[v letech 1975 až 2002] se množství lidí volících podle tradičních konfliktních linií snížilo v důsledku strukturálních změn v ekonomice států západní Evropy.“20 Příčinou je pokles pracovních míst v průmyslu a s ním související ústup tradiční pracující (dělnické) třídy. Dále vlivem postupující sekularizace ubývá množství věřících a tedy i tradičních voličů křesťanských stran. „Je nesporné, že pracující (dělníci) stále preferují levicové strany a křesťané křesťanské strany, ale už jich zkrátka není tolik, aby měli stejně významný dopad na volby jako v minulosti“ (Best 2011, 2).
Marks a kolektiv (2017) rovněž považují ztrátu významu tradičních konfliktních linií za jednoznačně prokázanou. Ekonomická transformace přinesla pokles pracovních míst v tradičních dělnických profesích, práce je diverzifikovanější a panuje větší pracovní i místní mobilita. Klesá početní i politická síla odborů. Výsledkem je oslabení sociálních vazeb, které vážou člověka ke konkrétní sociální třídě. Strukturální základ třídní konfliktní linie slábne a s ní i její význam.
Náboženskou linii oslabuje postupný proces sekularizace a ateizace, kdy náboženství hraje stále menší roli v životě stále menšího množství lidí (Marks et al. 2017, 1–2).
Pokles významu tradičních konfliktních linií popsaných Lipsetem a Rokkanem (1967) je možné interpretovat dvěma způsoby:
1) Teorie konfliktních linií ztrácí na významu, protože politický systém obecně přestává být řízen dlouhodobými hlubokými politickými konflikty. Voličské základny politických stran ztrácejí své strukturální kořeny, voliči se stávají více přelétavými a klesá stranická loajalita. Namísto dlouhodobých programových priorit se voliči v narůstající míře rozhodují podle aktuálních politických témat. Vzdělání umožňuje větší autonomii voličského úsudku, čímž se oslabuje význam politické sounáležitosti se skupinou.21
2) Na ústupu nejsou konfliktní linie obecně, ale význam ztrácí „jen“ tradiční konfliktní linie jsou na ústupu, zatímco jiné linie posilují. Ačkoliv Lipset a Rokkan mluvili o „zamrznutí“ politických konfliktů, ve skutečnosti je systém konfliktních linií v čase proměnlivý. Ústup významu tradičních
19 Např. (Marks et al. 2017).
20 V originále: „…numbers of traditional cleavage groups have declined as a result of structural changes in the economies and societies of Western Europe.“
21 V originále souhrnně pod pojmem „theory of de-alignment”.
28 linií je vyvážen nástupem nově vznikající konfliktních linií s novou strukturální základnou. (Marks et al. 2017, 7–8).
2.3 Globalizace a nová konfliktní linie
2.3.1 Příčiny vzniku
V předchozích kapitolách jsem se zabýval stěžejním článkem Lipseta a Rokkana (1967), podle kterých se voličské chování a stranický systém řídí existencí hlubokých a dlouhodobých politických sporů mezi distinktivními společenskými skupinami, které vznikly vlivem významných externích transformativních událostí. Formace národního státu zapříčinila vznik konfliktních linií centrum vs. periferie a stát vs. církev. Industriální revoluce vedla ke vzniku konfliktních linií šlechta vs. podnikatelé a dělníci vs. vlastníci. Hooghe a Marks (2018) argumentují, že rychlý postup globalizace počínající v 90. letech je srovnatelnou transformativní událostí vedoucí ke vzniku nové tzv. transnacionální konfliktní linie.22
Národní stát byl od svého vzniku dominantním a postupem času stále více dominujícím společenským aktérem, který v období po druhé světové válce poskytoval občanům šíři existenčních, sociálních a mravních jistot. Postupem globalizace však národní stát začal ztrácet na významu, a to ve prospěch mezistátních a nadnárodních organizací, neziskových nestátních mezinárodních organizací a nadnárodních obchodních korporací. Liberalizace mezinárodního obchodu spojená především se vznikem WTO v roce 1994 vedla k významnému nárůstu přeshraničního toku zboží, služeb i kapitálu (Marks et al. 2017, 4). Volný obchod a deregulace kapitálových toků výrazně usnadnily přesun výroby po světě, což vedlo k příjmové nerovnosti a negativním sociálním dopadům (Rodrik 2017, 10, 19). Hospodářské přínosy spojené s volným mezinárodním obchodem často nejsou investovány na vyrovnání negativních externalit, které jsou s volným mezinárodním obchodem spojené (Rodrik 2017, 6–10).
K nejrapidnější internacionalizaci došlo v Evropské Unii. Maastrichtská smlouva z roku 1993 podstatně rozšířila okruh evropských pravomocí, čímž byla efektivně přenesena část moci z národních států na nadnárodní entitu. Došlo k zavedení jednotné měny, usnadnění možnosti práce v jiných členských státech vedoucí ke zvýšené pracovní mobilitě (vnitřní migraci) a vzniklo evropské občanství (Hooghe a Marks 2018, 113). Nárůst migrace a s ní spojený nárůst kulturní diverzity vedou k ekonomickým sporům, které se projevují v etnicky pojímané soutěži o vzácné
22 Pojem „transnacionální konfliktní linie“ budu používat jako pracovní pojem pro linii založenou globalizací.
