Černí pasažéři v Evropské měnové unii (euro suplující národní měnu)

(1)

Diplomová práce

LUKÁŠ JANČÍK

Brno 2020

PRÁVNICKÁ FAKULTA

Černí pasažéři v Evropské měnové unii (euro suplující národní měnu)

Vedoucí práce: doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.

Katedra finančního práva a národního hospodářství

obor Právo

(2)

(3)

(4)

ČERNÍ PASAŽÉŘI V EVROPSKÉ MĚNOVÉ UNII (EURO SUPLUJÍCÍ NÁRODNÍ MĚNU)

Bibliografický záznam

Autor: LUKÁŠ JANČÍK

Právnická fakulta, Masarykova univerzita Katedra finančního práva a národního hospodářství

Název práce: Černí pasažéři v Evropské měnové unii (euro suplující národní měnu)

Studijní program: Magisterské prezenční studium Studijní obor: Právo

Vedoucí práce: doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.

Rok: 2020

Počet stran: 100

Klíčová slova: Černá Hora, Dolarizace, Euroizace, Evropská unie, Evropská měnová unie, Kosovo, Měnová

suverenita

(5)

Bibliographic record

Author: LUKÁŠ JANČÍK Faculty of Law Masaryk University

Department of Financial Law and Economics Title of Thesis: Black passengers in the European Monetary

Union (euro substituting national currency) Degree Programme: Master’s studies, full-time

Field of Study: Law

Supervisor: doc. JUDr. Petr Mrkývka, Ph.D.

Year: 2020

Number of Pages: 100

Keywords: Dollarization, Euroization, European Union, European Economic and Monetary Union, Kosovo, Monetary Sovereignty, Montenegro

(6)

(7)

Abstrakt

Tato diplomová práce se zabývá tzv. euroizaci, tedy situaci, kdy je měna určitého státu nahrazena eurem, a to bez členství v EU a Evropské měnové unii. Nejdříve se věnuje problematice měnové suverenity a teoreticky zkoumá různé formy euroizace. Následně se zabývá podmínkami vstupu do Evropské měnové unie a dopady členství v ní na stát. V závěru se práce věnuje pohledu EU na různé formy euroizace a situaci v Černé Hoře a Kosovu, jakožto dvojici států, které k euroizaci přistoupily bez souhlasu EU a které by se v budoucnu mohly stát součástí EU.

(8)

Abstract

This diploma thesis deals with the so-called euroization, i.e., the situation where the currency of a country is replaced by the euro without official membership in the EU and the European Economic and Monetary Union.

At first, it deals with the issue of monetary sovereignty and theoretically examines various forms of euroization. Subsequently, it deals with the conditions for joining the European Monetary Union and the impacts of membership in it on the state. Finally, the thesis focuses on the EU's point of view on various forms of euroization and on the situation in Montenegro and Kosovo as a pair of unilaterally euroized countries that could become part of the EU in the future.

(9)

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Černí pasažéři v Evropské měnové unii (euro suplující národní měnu) zpracoval sám.

Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně 24. června 2020 ...

LUKÁŠ JANČÍK

(10)

(11)

Poděkování

Rád bych poděkoval doc. JUDr. Petrovi Mrkývkovi, Ph.D., za odborné vedení mé diplomové práce. Dále bych rád poděkoval svojí přítelkyni a rodině za podporu během celého studia.

(12)

(13)

OBSAH

Obsah

Seznam pojmů a zkratek 13

Úvod 15

1 Dolarizace a měnová suverenita 18

1.1 Dolarizace ... 18

1.1.1 Neoficiální dolarizace ... 18

1.1.2 Oficiální dolarizace ... 19

1.1.3 Jednostranná a dvoustranná dolarizace ... 20

1.2 Měnová suverenita ... 21

1.2.1 Vnější omezení měnové suverenity ... 22

1.2.2 Vnitřní omezení měnové suverenity ... 22

1.3 Dopady dolarizace na měnovou suverenitu státu ve srovnání s jinými měnovými a kurzovými režimy ... 23

2 Důvody a dopady dolarizace 26 2.1 Důvody dolarizace ... 26

2.1.1 Dolarizace z politických důvodů ... 26

2.1.2 Dolarizace z ekonomických důvodů ... 27

2.2 Dopady dolarizace na dolarizovaný stát ... 27

2.2.1 Ztráta nezávislé měnové politiky ... 28

2.2.2 Snížení inflace ... 29

2.2.3 Omezení měnového rizika a snížení úrokových sazeb ... 29

2.2.4 Snížení transakčních nákladů ... 30

2.2.5 Zahraniční obchod ... 30

2.2.6 Ztráta ražebného... 31

2.2.7 Omezení funkce věřitele poslední instance ... 32

2.3 Dopady dolarizace na hostitelský stát a možnost reakce hostitelského státu na ni ... 33

3 Členství v Evropské měnové unii 37

(14)

OBSAH

3.1 Dopady členství v Evropské měnové unii ... 37

3.1.1 Měnová politika a euro ... 37

3.1.2 Bankovní unie ... 39

3.1.3 Hospodářská politika ... 40

3.2 Podmínky vstupu do Evropské měnové unie ... 42

3.2.1 Členství v Evropské unii ... 42

3.2.2 Splnění konvergenčních kritérií ... 43

3.2.3 Právní konvergence ... 48

3.2.4 Samotné přijetí eura ... 48

3.3 Výjimky z povinné účasti v EMU ... 49

4 Evropská unie a euroizace 51 4.1 Evropská unie a jednostranná euroizace ... 51

4.2 Evropská unie a dvoustranná euroizace ... 53

4.2.1 Současné měnové dohody ... 55

4.3 Euroizace u kandidátského a členského státu EU ... 59

5 Euroizace v Černé Hoře a Kosovu 62 5.1 Měnová historie ... 62

5.2 Proces dolarizace ... 64

5.2.1 Černá Hora ... 64

5.2.2 Kosovo ... 67

5.3 Přechod na euro ... 69

5.4 Dopady dolarizace a euroizace ... 69

5.5 Cesta do Evropské unie ... 73

5.5.1 Možná řešení ... 76

Závěr 79

Použité zdroje 83

(15)

SEZNAM POJMŮ A ZKRATEK

Seznam pojmů a zkratek

BGL – Bulharský lev

ECB – Evropská centrální banka

ECFIN – Generální ředitelství Evropské komise pro hospodářské a finanční záležitosti

ECOFIN – Rada pro hospodářské a finanční věci ECU – Evropská měnová jednotka

EMS – Evropský měnový systém EMU – Evropská měnová unie

ERM – Evropský mechanismus směnných kurzů ERM II – Evropský mechanismus směnných kurzů II ES – Evropské společenství

ESCB – Evropský systém centrálních bank

EU – Evropská unie

EUR – Euro

FED – Federální rezervní systém Spojených států amerických

HMU – Hospodářská a měnová unie ITL – Italská lira

Komise – Evropská komise

PAB – Panamská balboa

Rada – Rada Evropské Unie, případně Rada Evropského společenství

SDEU – Soudní dvůr Evropské unie

SEU – Smlouva o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007

SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie

(16)

SEZNAM POJMŮ A ZKRATEK

SES1993 – Smlouva o založení Evropského společenství, ve znění Maastrichtské smlouvy ze dne 7. 2. 1993 SES1997 – Smlouva o založení Evropského společenství ve

znění Amsterdamské smlouvy ze dne 7. 10. 1997 SES2001 – Smlouva o založení Evropského společenství ve

znění Níceské smlouvy ze dne 26. 2. 2001

SML – Sanmarinská lira

SFRJ – Socialistická federativní republika Jugoslávie SRJ – Svazová republika Jugoslávie

USD – Americký dolar

UNMIK – Mise Organizace spojených národů v Kosovu

VAL – Vatikánská lira

(17)

ÚVOD

Úvod

Měna bývá často označována jako národní forma peněz.¹ Tato poměrně krátká, avšak přesná definice nám ukazuje, že měnu nelze vidět pouze jako určitý formalizovaný systém peněz, avšak je nutné vnímat i její vztah k národu, respektive státu. Často je totiž měna vnímána, stejně jako například vlajka nebo hymna, jako určitý národní symbol, který vyjadřuje státnost, suverenitu státu jako takového. Není třeba chodit daleko, stačí se podívat na diskuzi ohledně přijetí nebo nepřijetí eura v České republice, která často sklouzává spíše k politickým výrokům o omezování suverenity a ztrátě národní identity, než k diskuzi ohledně ekonomických dopadů tohoto kroku. V oblasti ekonomiky však měna představuje nejdůležitější nástroj v rukou státu. Přesto všechno se však v praxi objevují dvě skupiny států, které se tohoto symbolu a významného ekonomického nástroje dobrovolně vzdávají.

První skupinu představují státy, které se pod vlivem rostoucí globalizace, respektive regionalizace, s cílem prohloubit co nejvíce mezinárodní ekonomickou spolupráci, rozhodly vytvořit měnovou unii a nahradit svoje jednotlivé národní měny, měnou společnou.² Typickým příkladem je vznik EMU, jejíž součástí je v dnešní době 19 členských států EU.³ Tyto státy se společně podílejí na tvorbě a výkonu měnové politiky a sdílí i tento symbol. V tomto smyslu by tedy bylo možné definovat měnu nejen jako národní, ale v určitých případech i nadnárodní formu peněz.

Druhou skupinu pak tvoří státy, které sice též přijímají cizí měnu namísto měny vlastní, avšak bez toho, aby s daným státem vytvořily

1 ČERNOHORSKÝ, Jan; TEPLÝ, Petr. Základy financí. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 29.

2 K různým úrovním ekonomické integrace viz BALASSA, Bela A. The Theory of Economic Integration. Abindgdon-on-Thames: Routledge, 2013, 318 s.

3 Zatímco za členy Hospodářské a měnové unie (HMU) jsou dle SFEU považovány všechny členské státy EU, členy závěrečné, třetí etapy jsou pouze ty členské státy, které přijaly euro jako svoji měnu. Právo EU však pro tuto třetí etapu žádné oficiální označení nemá. Proto v dalším textu budeme třetí etapu HMU označovat právě jako Evropskou měnovou unii (EMU).

(18)

ÚVOD

měnovou unii. Jedná se o případy tzv. oficiální dolarizace. V souvislosti s eurem se setkáváme s pojmem euroizace.⁴

Zatímco problematice měnových unií, zejména pak EMU je věnována přehršel odborných knih a článků, problematika dolarizace je poněkud přehlížena a pokud se již některý autor dolarizaci věnuje, tak spíše jejím ekonomickým než právním dopadům. V oblasti práva však dolarizace vyvolává celou řadu otázek. Jak se vůbec liší dolarizace od členství v měnové unii? Může hostitelský stát dolarizovanému státu v dolarizaci bránit? Specifické otázky si pak můžeme klást v případě euroizace a EU, jakožto zvláštní integrační mezinárodní organizaci. Je euroizace slučitelná s členstvím v EU? Může vůbec euroizovaný stát splnit podmínky pro vstup do EMU? Odpovědi na tyto otázky pak nemají pouze teoretický význam, ale i praktický, neboť se v současnosti setkáváme hned se dvojicí států, které jsou euroizovány a do budoucna mají potenciál stát se členskými státy EU, konkrétně se jedná o Černou Horu a Kosovo.

Cílem této diplomové práce je proto přispět jak k objasnění problematiky dolarizace obecně, tak zejména ve vztahu k euru, respektive členství v EU a EMU. V návaznosti na výše uvedené jsme si stanovili tyto dvě hlavní hypotézy:

• Hostitelský stát nemůže používání jeho měny jako oficiální měny a zákonného platidla v jiném státě zakázat.

• Euroizace v Černé Hoře nebude překážkou pro vstup do Evropské unie a Evropské měnové unie.

Pro splnění tohoto hlavního cíle jsme si stanovili dva dílčí cíle.

Prvním dílčím cílem je uceleně popsat obecné dopady dolarizace na měnovou suverenitu, měnovou politiku a ekonomickou situaci nejen dolarizovaného státu, ale i hostitelského státu.

Druhým dílčím cílem této práce je analyzovat právní a politický pohled EU na dolarizaci, se zaměřením především na jednostranné zavedení eura v Černé Hoře a Kosovu.

4 Pokud v této práci budeme hovořit o používání cizí měny jako zákonného platidla obecně, či ve spojitosti s jinou měnou, než je euro, budeme používat pojem dolarizace. Ve spojení s eurem pak budeme používat pojem euroizace.

(19)

ÚVOD

Z hlediska systematického a metodologického lze práci rozdělit do pěti hlavních kapitol, které jsou zpracovány zejména metodou deskripce, analýzy a syntézy. Rovněž je v práci použita metoda komparativní, indukce a dedukce.

První kapitola definuje dolarizaci, objasňuje rozdíly mezi neoficiální a oficiální dolarizací, a v rámci oficiální dolarizace mezi jednostrannou a dvoustrannou dolarizací. Dále se věnuje měnové suverenitě. Nejdříve obsahuje vymezení měnové suverenity a základních práv, které z ní plynou, poté se věnuje možnosti nakládání s ní. Po vymezení těchto teoretických otázek, se kapitola v závěru zabývá dopady dolarizace na měnovou suverenitu dolarizovaného státu ve srovnání s jinými měnovými režimy.

Druhá kapitola v první části vymezuje společné znaky dolarizovaných států a základní důvody, které státy mohou k dolarizaci vést. Následně blíže popisuje dopady, které má dolarizace jak na dolarizovaný, tak na hostitelský stát. Závěr kapitoly se pak věnuje možnosti reakce hostitelského státu na dolarizaci.

Ve třetí kapitole dochází k bližšímu představení EMU, jejím orgánům a dopadům členství v EMU na členský stát. Dále se tato kapitola věnuje podmínkám, které stát musí splnit, aby se mohl stát jejím členem, zejména pak konvergenčním kritériím. Zvláštní pozornost bude věnována systému ERM II.

Čtvrtá kapitola se zaměřuje na vztah EU k euroizaci. Na začátku se tato kapitola zabývá pohledem EU na jednostrannou a dvoustrannou euroizaci u třetích států, poté možnosti EU uzavírat měnové dohody dle článku 219 SFEU a konkrétními měnovými dohodami, které v minulosti EU s třetími státy uzavřela. Konec kapitoly se pak konkrétně zaobírá slučitelností euroizace a vstupu, případně členství v EU.

Závěrečná, tedy pátá kapitola, se pak podrobně zabývá dolarizací v Černé Hoře a Kosovu. Prvně se snaží v krátkosti popsat historické souvislosti a okolnosti, které tyto, dnes již suverénní státy, vedla k rozhodnutí provést dolarizaci. Dále se zabývá samotným provedením dolarizace a konkrétními výhodami a nevýhodami, které dolarizace v těchto státech přinesla. Poslední část pak mapuje otázku dolarizace v rámci jednání o vstupu Černé Hory do EU.

Závěr práce poté shrnuje získané poznatky a odpovídá na stanovené hypotézy.

(20)

DOLARIZACE A MĚNOVÁ SUVERENITA

1 Dolarizace a měnová suverenita

1.1 Dolarizace

V širokém slova smyslu lze dolarizaci chápat jako situaci, kdy v určitém státě cizí měna, respektive měny, ve větším či menším rozsahu nahrazují některé funkce jeho domácí měny. Tradičně se dolarizace dělí na neoficiální a oficiální. Neoficiální dolarizace představuje stav, kdy se cizí měna nestává zákonným platidlem a oficiální měnou státu, ale fakticky je většina peněžních operací prováděna v dané cizí měně.⁵ V případě oficiální dolarizace pak cizí měna nahrazuje stávající domácí měnu zcela a stává se v daném státě zákonným platidlem a především oficiální měnou státu. Ač je tento pojem odvozen od amerického dolaru, lze pod něj zařadit situace, kdy je domácí měna nahrazena jakoukoli cizí měnou.

1.1.1 Neoficiální dolarizace

Podle Bogetiće může mít neoficiální dolarizace celou řadu forem, od držení měnových dluhopisů v cizí měně, přes vklady v cizí měně v domácích nebo i zahraničních bankách, až po držení hotovosti v cizí měně.⁶ Míru neoficiální dolarizace je pak možné měřit. Konkrétně Mezinárodní měnový fond rozlišuje stupně neoficiální dolarizace podle podílu vkladů v cizí měně na celkových vkladech v konkrétním státě.⁷ V případě, že je tento poměr nižší než 30 %, hovoříme o mírně dolarizovaném státě (například Česká republika, Maďarsko), pokud je poměr vyšší než 30 %, jedná se o vysoce dolarizovaný stát (například Ukrajina, Bělorusko).⁸ Tento jev je tak v určité míře přítomný v každém státě světa.

5 JÍLEK, Josef. Finance v globální ekonomice. II: Měnová a kurzová politika. Praha:

Grada Publishing, 2013, s. 443.

6 BOGETIĆ, Željko. Official Dollarization: Current Experiences and Issues. Cato Journal [online]. 2000, vol. 20, no. 2, s. 181 [cit. 23. 12. 2019].

7 Pro zjednodušení rozumíme pod pojmem stát i Evropskou unii.

8 BENNETT, Adam; BORENSZTEIN, Eduardo; BALIÑO, Tomás. Monetary Policy in Dollarized Economies. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 1999, s. 1-4.

(21)

Velmi vysoká míra neoficiální dolarizace je typická ve státech, které trpí vysokou inflací, nachází se v hluboké politické nebo ekonomické krizi, občanské válce nebo v ozbrojeném konfliktu s jiným státem, v důsledku čehož je i jejich domácí měna nestabilní. Rezidenti tak postupně ztrácí důvěru v domácí měnu a tíhnou k používání cizích měn, zejména k zajištění ochrany svých úspor. Domácí měna tak nejdříve ztrácí funkci uchovatele hodnoty, postupně však nastává situace, kdy cizí měna plní všechny běžné peněžní funkce, tedy je nejen uchovatelem hodnoty, ale i prostředkem směny a zúčtovací jednotkou.⁹ Taková situace samozřejmě oslabuje vlastní měnu státu a ten může na tuto situaci reagovat buď tím, že bude neoficiální dolarizaci nadále ignorovat, anebo se může rozhodnout tuto situaci řešit na úrovni práva, třeba tím, že omezí používání cizích měn, a to například omezením výše povolených vkladů na účtech rezidentů v cizích měnách, případně se též může rozhodnout pro dolarizaci oficiální.

1.1.2 Oficiální dolarizace

Zatímco u neoficiální dolarizace lze zkoumat a měřit především její ekonomické dopady na daný stát, oficiální dolarizace má i výrazné právní dopady. Proto se v této práci budeme zabývat především dolarizací oficiální a pod pojmem dolarizace bez dalšího, bude vždy myšlena dolarizace oficiální.

V případě oficiální dolarizace platí, že dolarizovaný stát se úplně vzdává vlastní národní měny a nahrazuje ji měnou cizího, neboli hostitelského státu, která se tak stává zákonným platidlem a oficiální měnou dolarizovaného státu. Určitou výjimku z tohoto představuje Panama, která obecně také bývá zařazována do skupiny oficiálně dolarizovaných států, i když zcela nenaplňuje danou definici. V Panamě má sice americký dolar postavení zákonného platidla, avšak kromě něho je zákonným platidlem a především oficiální měnou panamská balboa, ve které jsou například vedeny veřejné rozpočty nebo účty veřejných orgánů. Panamská balboa je však s americkým dolarem pevně svázána v kurzu 1 USD = 1 PAB a existuje pouze v mincích o hodnotách do 1 PAB.

Nadneseně řečeno se tedy spíše než o plnohodnotnou měnu, jedná o

9 ENCINAS-FERRER, Carlos. The ABC of Dollarization [online]. 2015, s. 3-4 [cit. 2. 3. 2020].

(22)

určitý zvláštní druh amerického dolaru.¹⁰ Vlastní mince vydávají i Ekvádor a Východní Timor, které též používají dolar jako svoji oficiální měnu, avšak na rozdíl od panamské balboy tyto quasi měny nemají ani vlastní označení či ISO 4217 kód a nemají ani v daných státech status zákonného platidla.

1.1.3 Jednostranná a dvoustranná dolarizace

Pro oficiálně dolarizované státy je běžné, že v nich již v době rozhodování o dolarizaci existuje vysoký stupeň neoficiální dolarizace, rozhodně se však nejedná o zcela nezbytnou podmínku pro její provedení. Pro oficiální dolarizaci se tak může rozhodnout i stát, který je neoficiálně dolarizován zcela minimálně. V zásadě lze uvést dvě základní možnosti, jak stát může dolarizaci provést. První možností je provedení dolarizace bez jakékoli formální či neformální dohody s hostitelským státem, pak hovoříme o jednostranné dolarizaci. Příkladem může být Černá Hora, která přijala jednostranně německou marku a následně euro, nebo ve vztahu k americkému dolaru Ekvádor či Salvador. Druhou možností je smluvní, též označovaná jako dohodnutá, dolarizace, kdy je dolarizace provedena na základě mezinárodní smlouvy, uzavřené mezi dolarizovaným a hostitelským státem. Jako příklad smluvní dolarizace lze uvést Monako či Vatikán, které uzavřely měnové dohody týkající se eura s EU.

Kromě těchto dvou základních variant můžeme v praxi pozorovat ještě dvě specifické varianty. První z nich je jednostranné provedení dolarizace s ex post uznáním ze strany hostitelského státu ve formě mezinárodní smlouvy. Příkladem toho je Andorra, která nejdříve přijala euro jednostranně a posléze v roce 2011 uzavřela měnovou dohodu s EU.

Zcela zvláštní variantou je pak dolarizace provedená na základě nařízení mise Organizace spojených národů, ustavené na základě rezoluce Rady bezpečnosti. Tímto případem je dolarizace v Kosovu ve vztahu k euru a Východním Timoru ve vztahu k americkému dolaru.

10 Schuler tyto případy označuje jako tzv. polooficiální dolarizaci. Viz SCHULER, Kurt.

Basics of Dollarization. Dollarization.org [online]. publikováno 16. 1. 2001 [cit. 2. 3. 2020].

(23)

1.2 Měnová suverenita

V oblasti finančního práva bývá měna definována jako „zákonem, resp.

mezinárodní smlouvou upravený systém peněžní jednotky, jejích forem (znaků) a jejího oběhu v určité zemi.“ ¹¹ Stát tak prostřednictvím měnového práva svoji měnu vytváří, určuje podmínky jejího oběhu, používání, ovlivňuje hodnotu měny, zajišťuje její ochranu, stanovuje základy měnové politiky a v neposlední řadě má právo omezit pohyb jiných měn na svém území. Rozhodování o vlastní měně a měnové politice prostřednictvím měnového práva je projevem měnové suverenity státu, která je součástí obecné suverenity státu.¹² S tím přišel již v 16. století Jean Bodin, který právo suveréna vydávat mince (mincovní regál) považoval za jednu ze složek obecné suverenity státu.¹³

V rámci mezinárodního práva však měnová suverenita není zakotvena ani v Chartě Organizace spojených národů, ani v Dohodě o Mezinárodním měnovém fondu. Zakotvení měnové suverenity tak nalezneme v mezinárodním obyčeji. Jako zdroj tohoto obyčeje je obecně uváděna zásada lex monetae, kterou vyslovil v roce 1929 Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti ve dvojici rozhodnutí týkajících se srbských a brazilských půjček.¹⁴ V nich uvedl: „…je obecně přijatou zásadou, že stát je oprávněn regulovat svoji vlastní měnu.“ ¹⁵ Podle této zásady tedy platí, že každý suverénní stát má měnovou suverenitu a může rozhodovat o své vlastní měně, ale zároveň je povinen respektovat a nezasahovat do měnové suverenity ostatních států. Lze tak shrnout, že z měnové suverenity státu plynou následující tři základní práva:

11 KRÁLIK, Jozef a Daniel JAKUBOVIČ. Slovník finančného práva. Bratislava: Veda, 2004, s. 166.

12 BAKEŠ, Milan a kol. Finanční právo. 6., upr. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 335-336.

13 BODIN, Jean; TOOLEY, M.J. Six Books of the Commonwealth ... Abridged and Translated by M.J. Tooley [online]. Oxford: Blackwell’s, 1955, s. 78 [cit. 19. 2. 2020].

14 KLEINER, Caroline. Money in Private International Law: What Are the Problems?

What Are the Solutions? Yearbook of Private International Law [online]. 2010, vol. 11, s. 577 [cit. 2. 3. 2020].

15 Rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 12. 7. 1929, Srbské půjčky, věc č. 20. a rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 12. 7.1929, Brazilské půjčky, věc č. 21.

(24)

• právo vytvořit vlastní měnu a prostřednictvím měnového práva ji právně regulovat,

• právo provádět vlastní měnovou politiku,

• právo regulovat používání cizích měn na svém území.

1.2.1 Vnější omezení měnové suverenity

S rostoucí globalizací však již nelze v souvislosti se suverénním státem hovořit o plné měnové suverenitě, neboť stále častěji dochází k postupnému omezování měnové suverenity v rámci mezinárodního práva. Jak uvádí Gianviti: „Plná měnová suverenita existuje pouze v těch pár státech, které nejsou ani členy Mezinárodního měnového fondu.“ ¹⁶ Děje se tak buď přijetím závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, nebo přenesením určitých měnových pravomocí na jiný stát či mezinárodní organizaci. Typickým příkladem, kdy dochází k přenesení měnových pravomocí, je v souvislosti s členstvím v měnové unii.

Důležité však je, že jakékoli vnější omezení měnové suverenity musí mít vždy původ ve svobodném, dobrovolném a dočasném rozhodnutí státu. Dočasnost je dána tím, že stát má vždy výlučné právo vzít si svoji měnovou suverenitu zpět. Například vypovězením mezinárodní smlouvy nebo opuštěním měnové unie. Neodvolatelné omezení měnové suverenity je tak prakticky nemožné a v rozporu s mezinárodním právem.

1.2.2 Vnitřní omezení měnové suverenity

Je třeba uvést, že nejen prostřednictvím mezinárodního práva, ale i vlastním vnitrostátním rozhodnutím a vnitrostátním právem může být měnová suverenita státu omezena.¹⁷ V případě vnitřního omezení měnové suverenity nedochází ani tak k faktickému omezení měnové suverenity, jako spíše k omezení jejího výkonu, kdy stát sám sebe omezuje v efektivním výkonu měnových pravomocí vyplývajících

16 GIANVITI, François. Current Legal Aspects of Monetary Sovereignty. In:

INTERNATIONAL MONETARY FUND. Current developments in monetary and financial law, Vol. 4. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 2008, s. 4.

17 BOOYSEN, Hercules. Principles of International Trade Law as a Monistic System.

1. upr. vyd. Pretoria: Interlegal CC, 2007, s. 337-338.

(25)

z měnové suverenity, a to čistě z vlastní vůle a bez ohledu na ostatní subjekty mezinárodního práva.

1.3 Dopady dolarizace na měnovou suverenitu státu ve srovnání s jinými měnovými a kurzovými režimy

Míra vnitřního i vnějšího omezení měnové suverenity úzce souvisí především se zvoleným měnovým nebo kurzovým režimem konkrétního státu. V současnosti můžeme rozlišovat státy, které:

• mají vlastní měnu s plovoucím měnovým kurzem (např. Česká republika, Polsko),

• mají vlastní měnu vázanou pevným kurzem k jiné měně (např.

Komorské ostrovy, Senegal),

• mají měnový výbor, tzv. currency board, (Bulharsko, Kajmanské ostrovy),

• používají oficiálně cizí měnu vedle své vlastní (např. Zimbabwe, Namibie),

• zavedly jednostranně cizí měnu namísto vlastní měny (např.

Černá Hora, Kosovo),

• na základě mezinárodních smluv používají cizí měnu (např.

Monako, San Marino),

• jsou členskými státy měnové unie (např. Německo, Francie, Španělsko). ¹⁸

V případě, že stát zvolí některý z režimů volně plovoucího nebo pevného měnového kurzu, lze omezení jeho měnové suverenity, konkrétně měnové politiky, demonstrovat na tzv. Mundell-Flemingově modelu, známém též jako tzv. Impossible Trinity nebo trilemma. Ten říká, že není dlouhodobě možné udržovat stabilní měnový kurz, mobilitu kapitálu a nezávislou měnovou politiku. Stát si může vždy zvolit pouze dva z těchto cílů.¹⁹ V současném světě, kdy má drtivá většina států zajištěnou aspoň určitou míru kapitálové mobility, je na rozhodnutí státu, zda zvolí buď nezávislou měnovou politiku, která je obecně

18 MRKÝVKA, Petr. Propedeutika finančního práva. I, Obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 96.

19 JUREČKA, Václav. Makroekonomie. 2., akt. vyd. Praha: Grada, 2013, s. 306.

(26)

spojena s režimem plovoucího měnového kurzu, nebo stabilitu měnového kurzu, pro kterou je typický režim pevných měnových kurzů.²⁰

Nejméně omezující režim představuje režim plovoucího měnového kurzu, kdy stát má kontrolu nad domácími úrokovými sazbami, vývojem peněžní zásoby a může tedy usměrňovat cenový vývoj ve své ekonomice.²¹ Naopak v případě režimu pevného měnového kurzu, kdy je domácí měna ukotvena ústředním kurzem s vymezeným pásmem fluktuace na jednu měnu nebo na měnový koš, již můžeme pozorovat omezení měnové politiky státu. „Když centrální banka drží fixní měnový kurz, vzdává se kontroly nad domácími úrokovými sazbami, nad vývojem domácí peněžní zásoby a zprostředkovaně se tak vzdává i vlivu na cenový vývoj ve své ekonomice…měnová politika se tak do značné míry vzdává své samostatnosti výměnou za fixní měnový kurz.“ ²² Nejvíce omezující variantou tohoto režimu je režim měnového výboru, kdy vlastní měnová politika téměř neexistuje, neboť je domácí měna navázaná na určitou kotevní měnu bez jakéhokoli fluktuačního pásma.

Zatímco u výše uvedených režimů měnového kurzu platí, že je omezena pouze měnová politika, v případě dolarizace nebo účasti v měnové unii dochází k omezení i ostatních práv a pravomocí, které z měnové suverenity vyplývají. Pokud totiž stát nevydává vlastní měnu, nemůže ji ani právně regulovat a jeho centrální banka přestává zcela plnit roli emitenta oběživa i tvůrce měnové politiky státu.²³ Někdy se lze setkat s tím, že dolarizace je označována jako extrémní verze asymetrické měnové unie, pro kterou je typické, že jednotlivé členské státy v ní mají dost rozdílné postavení.²⁴ Typicky v ní jeden ze států má podstatně větší vliv na měnová rozhodnutí a měnovou politiku, než stát

20 BERNANKE, Ben. Monetary Policy in a World of Mobile Capital. Cato Journal [online].

2005, vol. 25, no. 1, s. 4-5 [cit. 19. 12. 2019].

21 BLAŽEK, Jiří a kol. Národní hospodářství. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 137.

24 GRUBEN, William C.; WYNNE, Mark A.; ZARAZAGA, Carlos E.J.M. Implementation Guidelines for Dollarization and Monetary Unions. In: YEYATI, Eduardo Levy;

STURZENEGGER, Federico. Dollarization: Debates and Policy Alternatives.

Cambridge: MIT Press, 2003, s. 238.

(27)

druhý, jehož role je značně omezená. Toto označení je však podle nás nesprávné, neboť dopad do měnové suverenity je v případě dolarizace a účasti v měnové unii značně odlišný.

V případě účasti v měnové unii totiž dochází sice k přenesení velké části měnové suverenity na jiný subjekt, avšak tento přenos je do jisté míry kompenzován, neboť alespoň zcela minimální část měnových rozhodnutí je v měnové unii přijímána vždy na základě společného souhlasu členských států.²⁵ Někdy se tak v souvislosti s měnovou unií setkáme s pojmem tzv. sdílené měnové suverenity.²⁶

Naopak v případě dolarizace nedochází k přenesení pravomocí vyplývajících z měnové suverenity hostitelského a dolarizovaného státu na určitý společný orgán, ale pouze k omezení měnové suverenity dolarizovaného státu, který nevydává vlastní měnu, nemá vlastní měnovou suverenitu a oproti měnové unii nemá zajištěný ani zcela minimální podíl účasti na měnových rozhodnutích hostitelského státu.

V případě dolarizace se tak stát nachází v pozici „pasažéra“, který jede tam, kam hostitelský stát „řidič“ chce a potřebuje. Jednostranná dolarizace se navíc od měnové unie liší ještě v jednom důležitém aspektu, konkrétně ve způsobu vzniku. Zatímco vznik měnové unie je vždy svázán s uzavřením dohody mezi státy o vytvoření měnové unie, jednostranná dolarizace vzniká pouze na základě vnitrostátního rozhodnutí dolarizovaného státu. V jejím případě tak lze dolarizovaný stát označit za

„černého pasažéra“, neboť se veze bez souhlasu „řidiče“, tedy hostitelského státu.

25 REVENDA, Zbyněk a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5., akt. vyd. Praha:

Managment Press, 2014, s. 40.

26 ZIMMERMANN, Claus. The Concept of Monetary Sovereignty Revisited. European Journal of International Law [online]. 2013, vol. 24, no. 3, s. 812 [cit. 12. 11. 2019].

(28)

DŮVODY A DOPADY DOLARIZACE

2 Důvody a dopady dolarizace

2.1 Důvody dolarizace

Vzhledem k tomu, že v případě dolarizace přichází stát nejen o svoji měnu, ale zaniká i funkce jeho centrální banky jako tvůrce nezávislé měnové politiky, je třeba vždy pečlivě zvážit všechny klady i zápory, které takové rozhodnutí může státu přinést. Ačkoli je čistě teoreticky možné, aby dolarizaci provedl kterýkoli stát světa, prakticky se setkáváme s určitými znaky, které jsou pro dolarizované státy společné., Společným znakem všech dolarizovaných států současnosti je, že se jedná o malé státy, respektive ministáty, s otevřenou ekonomikou a zápornou obchodní bilancí. Tyto státy lze na základě primárních důvodů, které je vedly k dolarizaci, v obecné rovině rozdělit do dvou základních skupin. Jednak na skupinu států, které k dolarizaci přistoupily především z politických důvodů, jednak na skupinu států, jejíchž hlavní motivací byly především ekonomické dopady dolarizace a jejich špatná ekonomická situace.

2.1.1 Dolarizace z politických důvodů

Politická dolarizace se vyskytuje především u starších případů dolarizace, které přetrvávají dodnes. Příkladem jsou evropské ministáty Andorra (španělská peseta a francouzský frank), Monako (francouzský frank), San Marino, Vatikán (oba italská lira), které dnes používají euro, a Lichtenštejnsko, které používá švýcarský frank. Jejich motivace k provedení dolarizace vycházela ve větší míře z politických a historických důvodů.²⁷ Pro tyto státy je totiž typické velmi vysoké HDP na osobu a stabilní ekonomická a politická situace. Nevzdaly se tedy vlastní měny z důvodu, že by jejich ekonomika trpěla problémy, nebo byla měnová politika zneužívána vládou, ale spíše v zájmu zajištění ještě větší spolupráce mezi nimi a hostitelskými státy. Ty často vykonávají i některé další pravomoci na jejich území, od zajišťování jejich vnější a vnitřní bezpečnosti, až po bankovní dohled. Dolarizace těchto států, s výjimkou

27 YEYATI, Eduardo. De jure dollarization and euroization [online]. 2005, s. 4 [cit. 2. 3. 2020].

(29)

Andorry, byla provedena dvoustranně, tedy na základě dohody s hostitelským státem.

2.1.2 Dolarizace z ekonomických důvodů

Naproti tomu v aktuálnějších případech dolarizace z přelomu tisíciletí, například v Černé Hoře, Kosovu, Ekvádoru hrály hlavní roli ekonomické otázky. Pro tyto státy byla v době před dolarizací typická měnová nestabilita, vysoká inflace a již existující vysoká míra neoficiální dolarizace. Domácí měna tak v tomto prostředí ztratila svoji důvěryhodnost a přijetí cizí měny mělo primárně sloužit jako cesta k zajištění stabilního ekonomického, v důsledku čehož i politického prostředí ve státě.²⁸ Vzhledem k tomu, že v těchto státech byla dolarizace provedena za krizových podmínek, došlo k ní většinou jednostranně, tedy bez souhlasu hostitelského státu.

2.2 Dopady dolarizace na dolarizovaný stát

Ať už se stát rozhodne pro dolarizaci z jakéhokoli důvodu, je nutné učinit ještě jedno důležité rozhodnutí, a to zvolit konkrétní měnu, kterou stát bude jako svoji oficiální měnu používat. Pokud v daném státě již existuje vysoká míra neoficiální dolarizace, zdá se logické zvolit měnu, která je již de facto používaná. Další možností je zvolit měnu, která je používaná ve většině transakcí zahraničního obchodu s cílem snížit transakční náklady a navázat lepší hospodářské vztahy.²⁹ V praxi se tato dvě kritéria často protnou a odkážou na stejnou měnu. Vhodně nebo nevhodně zvolená měna pak zcela nepochybně ovlivní dopady, které dolarizace na dolarizovaný stát bude mít, a to zejména v oblasti zahraničního obchodu a nákladů dolarizace. Všechny následující dopady se týkají především států, které se k dolarizaci uchylují z důvodů ekonomických. Většina z nich, avšak v omezené míře, se však vyskytuje i u států, které dolarizaci provádějí především z důvodů politických.

28 GRAUWE, Paul de. Economics of monetary union. 9. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 46.

29 FABRIS, Nikola a kol. Economic Policy in Dollarized Economies with a Special Review of Montenegro [online]. Podgorica: The Central Bank of Montenegro, 2004, s. 14 [cit. 2. 3. 2020].

(30)

2.2.1 Ztráta nezávislé měnové politiky

Měnová politika tvoří spolu s fiskální politikou jeden ze základních finančních nástrojů hospodářské politiky. Za běžné situace umožňuje prostřednictvím úrokových sazeb státu ovlivňovat nejen peněžní a cenový vývoj v zemi, ale i hospodářský cyklus, růst produkce nebo zaměstnanost.³⁰ Všechny nástroje měnové politiky, jak již plyne ze samotného názvu, jsou úzce svázány s měnou. Vzdání se vlastní měny, tak s sebou samozřejmě přináší i ztrátu nezávislé měnové politiky. Jak uvádí Schuler: „Je těžké si představit jednodušší peněžní systém, než používání měny někoho jiného. Neexistuje žádná centrální banka v pravém slova smyslu, směnný kurz a nezávislá měnová politika.” ³¹ Tento dopad je však možné vnímat nejen negativně, ale v některých případech i pozitivně.

Na jednu stranu sice stát ztrácí hlavní nástroj ovlivňování ekonomické situace, což se projeví zejména v případě nízké korelace hospodářských cyklů dolarizovaného a hostitelského státu, na druhou stranu pro měnovou politiku většiny dolarizovaných států, které se pro ni rozhodnou z ekonomických důvodů, je typická její nestabilita, nedůvěryhodnost a často i její zneužívání vládou.³² V krátkodobém horizontu, tak lze omezení měnové politiky v těchto státech vnímat jako pozitivní jev, neboť zjednodušeně řečeno chrání stát před sebou samým.

Naopak z dlouhodobého hlediska, zejména pokud se ve státu skutečně vytvoří stabilní ekonomické prostředí, lze neexistenci nezávislé měnové politiky vnímat jako problém. Je však třeba dodat, že dolarizace v žádném případě není nevratný stav a v případě, že stát dosáhne stability, může dolarizaci opustit a opět vytvořit vlastní měnu.

Omezení možnosti státu vytvářet inflaci a provádět tak inflační financování má samozřejmě vliv i na většinu následujících dopadů, které v konečném důsledku vytváří stabilnější ekonomické prostředí a

31 SCHULER, Kurt. Some Theory and History of Dollarization. Cato Journal [online].

2005, vol. 25, no. 1, s. 115 [cit. 3. 12. 2019].

32 ALESINA, Alberto; BARRO, Robert J. Dollarization. American Economic Review [online]. 2001, vol. 91, no. 2, s. 383 [cit. 8. 12. 2019].

(31)

podporují i finanční a hospodářskou integraci státu do světového hospodářství.³³

2.2.2 Snížení inflace

Se ztrátou nezávislé měnové politiky úzce souvisí i další dopad, a to snížení inflace, neboť jak jsme již uvedli, k dolarizaci se v současnosti uchylují především státy, které bojují s velmi vysokou inflací, nebo někdy přímo hyperinflací. Jejím zdrojem je často právě měnová politika státu, a to od používání expanzivní měnové politiky jako zbraně proti recesi, přes snahu prostřednictvím centrální banky snížit státní dluh, až po zneužívání měnové politiky k financování ozbrojených konfliktů.

V provedených případech dolarizace lze pozorovat, že v momentě, kdy se tyto státy rozhodly pro dolarizaci a přijaly některou z důvěryhodných měn, nejčastěji euro nebo americký dolar, a s tím i jejich stabilní měnovou politiku, vždy to vedlo k velmi rychlému snížení inflace.

Například inflace v Ekvádoru, který se v letech 1998 a 1999 nacházel v hluboké finanční krizi, klesla během prvních 4 let dolarizace z 96 % v roce 2000 na 2,7 % v roce 2004. Míra inflace v dolarizovaném státě se v dlouhodobém hledisku přibližuje míře inflace v hostitelském státě.³⁴

2.2.3 Omezení měnového rizika a snížení úrokových sazeb Přijetí stabilní měny přináší i omezení měnového rizika, neboť nestabilní domácí měna již neexistuje a nehrozí tedy možnost jejího prudkého oslabení či devalvace. Snižující se inflace spolu s omezením měnového rizika pak vede k tomu, že se snižují i úrokové sazby, neboť ty zcela běžně obsahují přirážky spojené s očekávanou inflací nebo rizikem devalvace domácí měny.³⁵ Nelze však samozřejmě počítat s tím, že by se úrokové sazby vyrovnaly sazbám v hostitelském státě, jako například ve Spojených státech amerických nebo členských státech EMU, neboť ačkoliv se s dolarizací riziková prémie státu zřejmě sníží, stále lze

34 ALESINA, Alberto; BARRO, Robert J. Dollarization. American Economic Review [online]. 2001, vol. 91, no. 2, s. 382 [cit. 8. 12. 2019].

35 JÁCOME, Luis; LÖNNBERG, Åke. Implementing Official Dollarization. IMF Working Papers [online]. 2010, no. 10/106, s. 13 [cit. 26. 11. 2019].

(32)

očekávat, že vzhledem k ostatním faktorům nesouvisejícím s měnou, bude podstatně vyšší než u hostitelského státu.

2.2.4 Snížení transakčních nákladů

Okamžitým dopadem dolarizace je snížení transakčních nákladů spojených zejména s převody mezi původní měnou dolarizovaného státu a měnou hostitelského státu.³⁶ Pokud však dolarizovaný stát přijme například euro nebo americký dolar, které v rámci světové ekonomiky plní funkci tzv. prostředníka, tedy jedná se o měnu, která je běžně používána pro vypořádávání závazků v mezinárodním obchodě, bude omezení transakčních nákladů výrazné i vůči ostatním měnám, a nikoli pouze vůči měně hostitelského státu. Trh s touto měnou totiž patří celosvětově mezi nejlikvidnější a transakční náklady jsou ve většině případů nižší, než při směně dvou měn, jejichž vzájemný trh je likvidní málo.³⁷

2.2.5 Zahraniční obchod

Všechny již uvedené dopady samozřejmě pozitivně působí na zahraniční obchod a zahraniční investory. Zavedení stabilní měny totiž dává jasný signál, že ve státě budou zajištěny stabilní podmínky.³⁸ Navíc dolarizace představuje podstatně silnější závazek než například některý z režimů pevného kurzu, a proto dává i do budoucna větší jistotu, že tento režim nebude opuštěn. Rose ve svém článku A meta-analysis of the effect of common currencies on international trade analyzoval 24 studií týkajících se dopadů společné měny na zahraniční obchod a dospěl k závěru, že pokud dva státy začnou používat stejnou měnu, jejich vzájemný obchod

36 GRAUWE, Paul de. Economics of monetary union. 9. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 54.

37 LACINA, Lubor a kol. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii.

Praha: C.H. Beck, 2007, s. 473.

38 FABRIS, Nikola a kol. Economic Policy in Dollarized Economies with a Special Review of Montenegro [online]. Podgorica: The Central Bank of Montenegro, 2004, s. 17 [cit. 2. 3. 2020].

(33)

se zvýší o 30 % až 90 %.³⁹ Opět se tedy budeme opakovat, když uvedeme, že největší výhody pro investice a obchod získává hostitelský stát.

2.2.6 Ztráta ražebného

Kromě toho, že dolarizace přináší určité jednorázové výdaje spojené se změnou měny, jako například náklady na její stažení z oběhu, úpravu počítačových programů, automatů a bankomatů nebo náklady na právní služby v souvislosti s revizemi smluv, největším finančním zásahem je nepochybně ztráta ražebného.⁴⁰ To lze definovat jako „rozdíl mezi nominální hodnotou bankovek a mincí, které centrální banka vydala, a náklady na jejich tisk a ražbu. Tento rozdíl tvoří přímý zisk centrální banky.” ⁴¹ Tyto příjmy se v důsledku dolarizace přesunou od dolarizovaného státu k státu hostitelskému. Například v případě Ekvádoru, který oficiálně používá americký dolar od roku 2000, představovalo ražebné zhruba 1,3 miliardy dolarů (7 % jeho HDP) ročně.⁴² Ztráta ražebného je tedy skutečně jednou z hlavních překážek, která státy od dolarizace odrazuje. Dolarizovaný stát může tento problém „zmírnit” dvěma způsoby.

První možností je následovat model Panamy, Ekvádoru nebo Východního Timoru a ponechat si v omezené míře i vlastní měnu.

Druhou možností je uzavření mezinárodní smlouvy mezi dolarizovaným a hostitelským státem, na základě níž by došlo k rozdělení ražebného mezi státy. Diskuze ohledně uzavírání dohod o ražebném v minulosti probíhala například ve Spojených státech. S cílem podpořit dolarizaci, předložil senátor Connie Mack v roce 1999 návrh zákona tzv.

International Monetary Stability Act of 2000, podle kterého by Spojené

39 Viz ROSE, Andrew K.; STANLEY, T. D. A Meta-Analysis of the Effect of Common Currencies on International Trade. Journal of Economic Surveys [online]. 2005, vol. 19, no. 3. s. 347-365 [cit. 2. 3. 2020].

40 BOGETIĆ, Željko. Official Dollarization: Current Experiences and Issues. Cato Journal [online]. 2000, vol. 20, no. 2, s. 200 [cit. 23. 12. 2019].

41 LACINA, Lubor a kol. Měnová integrace: náklady a přínosy členství v měnové unii.

Praha: C.H. Beck, 2007, s. 468.

42 INTERNATIONAL LABOUR ORGANIZATION. World of work report 2008: income inequalities in the age of financial globalization. Ženeva: International Institute for Labour Studies, 2008, s. 55.

(34)

státy mohly dolarizovanému státu, v případě že tento stát zároveň stáhne svoji vlastní měnu z oběhu, poskytnout až 85 % jeho „ztraceného“

ražebného zpět. Zbylých 15 % mělo sloužit k náhradě ražebného pro státy, které již dolarizaci provedly v minulosti, dále k zaplacení provozních nákladů Federálního rezervního systému a jako zisk pro Spojené státy.⁴³ V roce 2001 tento nápad oprášil senátor Ryan Paul jako tzv. International Monetary Stability Act of 2001, ale opět nezískal dostatečnou podporu a nebyl přijat.⁴⁴

V současné době podobná mezinárodní smlouva existuje mezi Jižní Afrikou, Lesothem, Namibií a Svazijskem, v nichž je zákonným platidlem vedle jejich domácích měn i jihoafrický rand. Naopak měny těchto států nemají v Jižní Africe status zákonného platidla, a proto Jižní Afrika kompenzuje těmto státům jejich ztráty na ražebném.

2.2.7 Omezení funkce věřitele poslední instance

Stát, obvykle prostřednictvím své centrální banky, vykonává funkci věřitele poslední instance, čímž pomáhá dočasně nelikvidním obchodním bankám, které se na věřitele poslední instance obrací v případě, že již nemají jinou možnost, jak potřebnou likviditu získat, například pokud nastane bankovní panika.⁴⁵ Zatímco v situaci, kdy stát má vlastní měnu, může jednoduše emitovat nové peníze a obchodním bankám poskytnout prostřednictvím úvěrů vlastně neomezený objem likvidity, v případě dolarizace tato možnost odpadá. Pokud si představíme situaci, že se bankovní panika bude týkat pouze jedné banky, zpravidla bude mít dolarizovaný stát nezbytnou likviditu, buď v podobě devizových rezerv, anebo ji dokáže zajistit prostřednictvím úvěrových linek ze zahraničních bank.⁴⁶ Avšak pokud dojde k všeobecné ztrátě důvěry a k bankovní panice u více bank, dolarizovaný stát již

43 SCHULER, Kurt. Basics of Dollarization. Dollarization.org [online]. 16. 1. 2001 [cit. 2. 3. 2020].

44 Viz USA. International Monetary Stability Act of 2001 (2001 - H.R. 2617).

In: GovTrack.us [právní informační systém]. GovTrack [cit. 2. 3. 2020].

45 JÍLEK, Josef. Finance v globální ekonomice. I: Peníze a platební styk. Praha: Grada Publishing, 2013, s. 237.

46 BERG, Andrew; BORENZSTEIN, Eduardo. The Pros and Cons of Full Dollarization.

IMF Working Papers [online]. 2000, no. 00/50, 33 s. 22 [cit. 19. 11. 2019].

(35)

zřejmě nebude mít dostatek likvidity na to, aby byl schopen se zaručit za všechny bankovní vklady. Stejně jako u ražebného lze tento problém překonat uzavřením mezinárodní smlouvy, avšak žádná taková v současně době neexistuje.

2.3 Dopady dolarizace na hostitelský stát a možnost reakce hostitelského státu na ni

Velká část dopadů dolarizace na dolarizovaný stát, které jsme vymezili v předchozí podkapitole, má reciproční dopad i na stát hostitelský, kterému přináší zisk v podobě ražebného, zlepšení podmínek pro investice a obchod s dolarizovaným státem a snížení transakčních nákladů. Mimo to však lze pozorovat i určité dopady, které dopadají pouze na něj a jeho měnu.

Jako pozitivní lze označit dopad, který uvádí Mundell, podle něhož hostitelský stát v důsledku dolarizace spravuje větší měnovou oblast, čímž se zlepšuje jeho pozice a pozice jeho měny v mezinárodním měnovém systému a získává tak větší vliv ve světové ekonomice.⁴⁷ Naopak jako negativní lze označit potencionální možné promítnutí dolarizace do měnové politiky a stability hostitelského státu. Ač tento stát nemá žádnou povinnost zohledňovat dolarizovaný stát při tvorbě své vlastní měnové politiky, prakticky se může stát, že vývoj v dolarizovaném státě, ať už pozitivní nebo negativní, může ovlivnit i vývoj v hostitelském státě, a tedy i jeho měnovou politiku.⁴⁸ S tím úzce souvisí otázka, jakým způsobem a zda může hostitelský stát na dolarizaci reagovat.

Zatímco dvoustranná dolarizace vzniká na základě mezinárodní smlouvy, tedy vždy se souhlasem hostitelského státu, v případě jednostranné dolarizace nemá hostitelský stát možnost se k provedení

47 MUNDELL, Robert A. Monetary Unions and the Problem of Sovereignty. The Annals of the American Academy of Political and Social Science [online]. 2002, vol. 579, s. 126 [cit. 30. 11. 2019].

48 ALTIG, David a Ed NOSAL. “Dollarization:” What’s in it (or not) for the issuing Country? In: INTERNATIONAL MONETARY FUND. Current developments in monetary and financial law. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 2008, s. 811.

(36)

dolarizace vyjádřit. Z pohledu hostitelského státu tak můžeme rozlišovat tři základní způsoby, jakými může na jednostrannou dolarizaci reagovat:

• pasivně přijmout rozhodnutí dolarizovaného státu provést jednostrannou dolarizaci,

• aktivně podporovat dolarizované státy v jednostranné dolarizaci, například uzavřením dohody o ražebném, nebo závazkem, že jeho centrální banka bude sloužit jako věřitel poslední instance i pro obchodní banky dolarizovaného státu,

• aktivně se snažit dolarizovanému státu zabránit v jednostranné dolarizaci.

Zatímco první dvě možnosti jsou poměrně jednoznačné, v případě aktivní snahy zabránit dolarizovanému státu v dolarizaci se setkáváme s řadou otevřených otázek spojených zejména s měnovou suverenitou.

Základním problémem, se kterým se v této oblasti totiž setkáváme, je otázka, zda součástí práva vytvořit vlastní měnu a prostřednictvím měnového práva ji regulovat, je i právo zakázat používání vlastní měny jako zákonného platidla či oficiální měny v jiném státě.

Mezinárodní právo, potažmo mezinárodní praxe, nám odpověď na tuto otázku nedává, a to jednoduše z důvodu, že k právnímu řešení odporu proti dolarizaci se dosud žádný hostitelský stát neuchýlil.

Nejednotná je však i nauka mezinárodního práva. Jedna skupina autorů, například Carreau, říká, že toto právo je skutečně součástí měnové suverenity státu a hostitelský stát tak může zakázat, aby jeho měně bylo přiznáno postavení zákonného platidla v jiném státě.⁴⁹ Naopak druhá skupina, například Gianviti nebo Mann, uvádí, že každý stát má právo regulovat používání své i cizích měn pouze na svém vlastním území.⁵⁰

K druhému názoru se kloníme i my, pokud by totiž bylo součástí měnové suverenity i právo státu regulovat používání vlastní měny na území jiného státu, došlo by tím nejen k exteritoriálnímu působení měnových zákonů hostitelského státu na území dolarizovaného státu, nýbrž i k převážení měnové suverenity hostitelského státu nad

49 VITERBO, Annamaria. Towards a Stronger Euro: EMU Enlargement and Euroization (vs. Dollarization) [online]. 2007, 30 s. [cit. 2. 3. 2020].

50 MANN, Frederick Alexander. The legal aspect of money: with special reference to comparative private and public international law. 5. vyd. New York: Oxford University Press, 1992, s. 479.

(37)

měnovou suverenitou dolarizovaného státu, jenž má právo regulovat používání cizích měn na svém území. To by představovalo zcela flagrantní rozpor s dvojicí základních zásad mezinárodního práva, konkrétně zásadou svrchované rovnosti a zásadou nevměšování se.

Navíc, jak uvádí Gianviti, pokud by stát měl možnost právně regulovat používání vlastní měny na území cizího státu, vedlo by to k absurdní situaci, neboť stát by neměl pouze právo její používání zakázat, ale naopak i její používání přikázat.⁵¹

Přesto si lze představit určitou situaci, kdy by se dolarizace mohla dostat do rozporu s mezinárodním právem, konkrétně zásadou nevměšování se. Dolarizace by totiž v některých případech mohla protiprávně oslabit schopnost hostitelského státu provádět svoji měnovou politiku, jako jednu ze složek měnové suverenity, v důsledku čehož by dolarizovaný stát zasahoval do vnitřních záležitostí hostitelského státu. „Například náhlý odliv velkého množství měny z území hostitelského státu na území státu dolarizovaného, by mohl vést ke snížení peněžní zásoby na území hostitelského státu, což by vyžadovalo vydání další likvidity, s rizikem náhlého zpětného přílivu měny zpět na území dolarizovaného státu, což může v konečném důsledku destabilizovat ekonomiku hostitelského státu.” ⁵²

Toto porušení si však lze představit pouze v určité krajní situaci, například pokud by se některý velký stát, třeba Rusko, rozhodl používat měnu některého menšího státu, například českou korunu. To by zcela nepochybně vedlo k tlaku na Českou národní banku, její měnovou politiku a v konečném důsledku i k výše zmíněnému porušení mezinárodního práva. Pokud však v současnosti jsou dolarizovány pouze malé státy, které navíc používají některou ze světových měn, nejčastěji americký dolar nebo euro, bude jejich skutečný vliv na měnovou politiku FED a ECB spíše marginální a o porušení zásady nevměšování se zde půjde pouze stěží.

51 GIANVITI, François. Use of a Foreign Currency Under the IMF's Articles of Agreement. In: INTERNATIONAL MONETARY FUND. Current developments in monetary and financial law, Vol. 3. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 2005, s. 12-14.

52 GIANVITI, François. Current Legal Aspects of Monetary Sovereignty. In:

INTERNATIONAL MONETARY FUND. Current developments in monetary and financial law, Vol. 4. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 2008, s. 10.

(38)

Vzhledem k výše uvedenému a specifickým vlastnostem mezinárodního práva v oblasti řešení sporů a vymahatelnosti, se jeví jako schůdnější a účinnější cesta, k zamezení státu v jednostranné dolarizaci, uplatňování politického a ekonomického tlaku prostřednictvím nejrůznějších retorzních opatření v mezích mezinárodního práva. Těmi by mohlo být například zavedení devizových kontrol, odvetných cel, omezení hospodářské spolupráce, nebo přerušení diplomatických styků. Na závěr je však nutno uvést, že jakékoli aktivní řešení, tedy ať už právní, politické, nebo ekonomické, nemá v žádném případě šanci vyřešit problematiku neoficiální dolarizace, jejíž případná vysoká míra může být pro hostitelský stát téměř stejně škodlivá jako jednostranná oficiální dolarizace.

(39)

ČLENSTVÍ V EVROPSKÉ MĚNOVÉ UNII

3 Členství v Evropské měnové unii

3.1 Dopady členství v Evropské měnové unii

Se vstupem do EMU je v první řadě spojováno přijetí eura a společné měnové politiky. Vzhledem k tomu, že euro i měnová politika patří, dle článku 3 SFEU, mezi výlučné pravomoci EU, dochází u členských státu EMU k velmi podstatnému vnějšímu omezení měnové suverenity, neboť na EU přenáší téměř všechny měnové pravomoci. Ani v tomto případě však nelze hovořit o přenesení měnové suverenity jako takové, stále se totiž jedná pouze o její dočasné a dobrovolné omezení, které mohou, i když se značnými obtížemi, zvrátit.⁵³ Kromě omezení měnové suverenity má však členství v EMU i další dopady, a to od oblasti hospodářské politiky, v níž však k hlubší integraci zatím nedošlo a dle článku 5 SFEU je stále postavena na koordinačním principu, přes povinné členství v Bankovní unii, až po členství v Evropském stabilizačním mechanismu.

3.1.1 Měnová politika a euro

Členské státy EMU jsou uskupeny v tzv. Euroskupinu, která je neformálním orgánem EU, jejímž hlavním úkolem je sice zajistit koordinaci hospodářských politik, ale projednává i řadu otázek týkajících se eura nebo budoucího rozšíření EMU.⁵⁴ Co se týká právní regulace eura a EMU, podílí se na ní členské státy EMU zejména prostřednictvím hlasování v Radě, v níž o všech legislativních návrzích týkajících se eura a EMU hlasují právě pouze členské státy Euroskupiny.

Měnovou politiku pak vytváří, dle článku 282 SFEU, tzv. Eurosystém, který se skládá z ECB a jednotlivých národních centrálních bank členských států EMU. Primárním cílem měnové politiky je dle článku 127 odst. 1 a článku 282 odst. 2 SFEU udržovat cenovou stabilitu. Té se snaží

53 ZIMMERMANN, Claus. The Concept of Monetary Sovereignty Revisited. European Journal of International Law [online]. 2013, vol. 24, no. 3, s. 816-817 [cit. 12. 11. 2019].

54 Viz článek 137 SFEU a Protokol o Euroskupině.