„Sociální politika je soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů ve svém zájmu udržet nebo dosáhnout změny ve fungování nebo podpořit rozvoj svého či jiného sociálního systému nebo soustavy nástrojů k realizaci své či jiné sociální politiky. Výsledkem tohoto soustavného a cíleného úsilí je činnost (fungování), rozvoj (zdokonalení) či změna (transformace) systému vlastního nebo jiného nebo soustavy nástrojů. Projevuje se rozhodováním (nebo nerozhodováním) a činností (či nečinností) sociálních subjektů.“ (Tomeš, 2001)
Do oblasti sociální politiky můžeme zařadit politiku sociálního zabezpečení, bytovou politiku, rodinnou politiku, politiku vzdělávání, politiku zaměstnanosti a zdravotní politiku (Krebs a kol., 2015).
1.1.1 Principy sociální politiky
Z výše uvedeného plyne, že sociální politika se soustředí na ovlivňování sociální reality (sociálního systému). Je ovšem nutné, aby byly respektovány určité základní principy, které se v ní svým specifickým způsobem promítají. Pro samotný výběr a ztvárnění těchto základních principů jsou důležité obecné filozofické učení a sociálněpolitické doktríny. V oblasti Evropy nejběžněji narazíme na myšlenky konzervativního směru, křesťanské sociální učení a na
4
demokratický socialismus (Krebs a kol., 2015). Přirozeně se vyskytuje několik principů, které jsou, dle Krebse a kol., 2015, považovány za nejtypičtější a nejvýznamnější, a to jsou:
▪ princip sociální spravedlnosti,
▪ princip solidarity,
▪ princip subsidiarity,
▪ princip participace.
Princip sociální spravedlnosti
Sociální spravedlnost je možné definovat pravidly, na základě kterých, jsou napříč společností rozdělovány příjmy a bohatství, životní příležitosti a předpoklady mezi konkrétní občany či sociální skupiny. Sociální spravedlnost je často chápána zcela subjektivně, a proto dochází k jakési libovolné interpretaci, dokonce až spekulaci se samotným pojmem, což následně vede k manipulaci veřejného přesvědčení o těchto klíčových, sociálně choulostivých otázkách. Také se jedná o pojem relativní a k jeho řešení je nutné přistupovat z odlišných hledisek, konktrétně se jedná o hlediska či principy:
▪ výkonu a zásluhy,
▪ souladu mezi vstupy a výstupy,
▪ rovnosti,
▪ rovných příležitostí,
▪ sociální potřebnosti.
Odlišnost jednotlivých typů sociálních politik je založena na rozdílné kombinaci hledisek sociální spravedlnosti (Krebs a kol., 2015).
Princip solidarity
Sociální solidarita, jinými slovy také sounáležitost či vzájemná podpora, je jakýmsi nástrojem naplňování ideje sociální spravedlnosti. Lidé jsou z jejich svobodné vůle ochotni se podřídit zájmům širšího společenství. Na solidaritu lze také pohlížet z různých hledisek. Pokud se zaměříme na to, kdo ji organizuje, můžeme hovořit o solidaritě mezinárodní, celostátní, místní či regionální a solidaritě jednotlivců a rodin. Z jiného hlediska lze pozorovat solidaritu mezigenerační, solidaritu zdravých s nemocnými, solidaritu zaměstnaných s nezaměstnanými a solidaritu bezdětných jednotlivců s rodinami s dětmi. V dnešní době je solidarita v obrovské míře uskutečňována prostřednictvím redistribuční a transferové politiky státu (Krebs a kol., 2015).
5 Princip subsidiarity
Správné chápání principu subsidiarity je v dnešní době poněkud problematické.
Mnohem častěji se spoléháme na podporu státu a zapomínáme na klíčovou myšlenku tohoto principu. Každý občan by si měl do své maximální možné míry pomoci sám, poté hledat pomoc u rodiny, popř. uvnitř společenství ve kterém žije, a až pak se obracet a spoléhat na solidaritu druhých, konkrétně tedy státu. Prvoplánové vyhledávání pomoci u státu má mimo jiné za následek prohlubování nákladnosti celého sociálního systému (Kaczor, 2015).
Princip participace
Aby bylo možné zajistit vyhovující fungování sociálního systému, je potřeba, aby s ním v nejlepším možném případě všichni, nebo alespoň většina souhlasila. Pokud by tak nebylo, mohlo by dojít ke společenským neshodám týkajících se kolektivního soužití. Rozporům předchází aktivní zapojení jednotlivých občanů do samotného utváření sociálního systémů a politiky. Tím se novodobá demokracie odlišuje od minulosti, kdy byli občané pouze pasivními příjemci daného systému. Nástrojem principu participace je bezesporu volební právo a s ním spojené prosazování individuálních preferencí občanů prostřednictvím jmenování zástupců daných politických stran do zákonodárných složek státní moci (Kaczor, 2015).
1.1.1 Funkce sociální politiky
Jednotlivé funkce sociální politiky na sebe mají bezesporu komplexní vliv. Působí na společnost velmi různorodě; ať už k člověku individuálně, k rodině či pracovní nebo jiné skupině. Z tohoto důvodu je potřeba správně vymezit hranici, která stanoví, v jakém poměru jsou ony funkce zastoupeny v řešení konkrétních sociálních událostí (Krebs a kol., 2015).
Funkce nemají jasně uznávanou systematizaci, avšak Krebs a kol., 2015, uvádějí jako nejtypičtější funkce:
▪ ochranná,
▪ rozdělovací a přerozdělovací,
▪ homogenizační,
▪ preventivní,
▪ stimulační.
Ochranná funkce
Ochranná funkce je naprosto zásadní a její původ je datován nejdál do minulosti. Jejím cílem je chránit občany před již vzniklými negativními sociálními událostmi. Pokouší se zmírnit
6
či úplně odstranit následky oněch sociálních událostí, ať je jejich počátek na trhu práce nebo se váže na jednotlivé životní etapy a události (Krebs a kol., 2015).
Rozdělovací a přerozdělovací funkce
Nebo také funkce redistribuční. Společně s ochranou funkcí tvoří dvojici nejvýznamnějších funkcí sociální politiky. Redistribuční funkce je mimo jiné také velmi důležitá pro celkový ekonomický blahobyt daného státu. Ovšem je potřeba uvést, že se nejedná pouze o redistribuci příjmů, ale také o rozdělování společenských možností, přes začleňování až k distribuci prostředků a podmínek. K naplňování této funkce se využívají různé mechanismy, např. lze uvést tržní mechanismus určující výkonnost jedince, rozdělování vyšší mocí, vyjednávání, tradice a zvyklosti a jako poslední nelegitimní mechanismy.
Redistribučními nástroji jsou zpravidla využívány daně a transfery (Krebs a kol., 2015).
Homogenizační funkce
Jedná se o poněkud mladší funkci sociální politiky, která v průběhu let zastává stále větší důležitost v návaznosti na nepřetržitě se vyvíjející společnost (Arnoldová, 2011). Tato funkce, velmi úzce spjata s funkcí redistribuční, poskytuje vyrovnanější příležitosti všem členům společnosti. Ačkoliv dochází k příjmové a majetkové homogenizaci, stále ve společnosti zůstávají značné rozdíly (Kaczor, 2015).
Preventivní funkce
Významným cílem sociální politiky je zajistit každému jedinci důstojné podmínky pro život. Zásluhou toho dochází k prevenci společensky nežádoucích jevů. Systém podpory dávkami má proto předcházet případným pokusům o zisk obživy nezákonnou činností. Tím zároveň chrání zodpovědně a aktivně se podílející přispěvatele sociálního systému (Kaczor, 2015).
Stimulační funkce
Úkolem stimulační funkce je jednoduše řečeno napomáhat a vzbuzovat žádoucí sociální chování jednotlivých členů společnosti. Prostřednictvím této funkce dochází k realizaci cílů v oblasti politiky zaměstnanosti, vzdělávací a zdravotní politiky (Krebs a kol., 2015). Také usiluje o zmírnění případných sociálních nepokojů, které by měly negativní dopad na ekonomickou a politickou stabilitu země (Arnoldová, 2011).
7