Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta
Hlavní specializace: Národní hospodářství
KOMPARACE PRINCIPU SOLIDARITY A ZÁSLUHOVOSTI NA PŘÍKLADU VYPLÁCENÍ
NEMOCENSKÝ DÁVEK A NEMOCENSKÉHO POJIŠTĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE, ŠVÉDSKU A VELKÉ BRITÁNII
V ROCE 2019 bakalářská práce
Autor: Veronika Kovářová
Vedoucí práce: Ing. Zdenka Vostrovská CSc.
Rok: 2020
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.
Veronika Kovářová
V Praze, dne 17.8.2020
Poděkování
Ráda bych touto cestou vyjádřila mé poděkování paní Ing. Zdence
Vostrovské CSc., za ochotu, velmi přátelský přístup a cenné rady a podněty, které
mi byly nápomocny při psaní této bakalářské práce.
Abstrakt
Bakalářská práce analyzuje systémy nemocenského pojištění a náhrady mzdy v České republice, Švédsku a Velké Británii. Rozdíly mezi systémy pocházejí z odlišného postoje k sociální politice státu. Česká republika a Švédsko spadá pod model sociálně demokratický a redistributivní, zatímco Velká Británie pod reziduální a liberální. V českém a švédském systému sledujeme značnou solidaritu z pohledu chudý – bohatý, ale také zdravý – nemocný.
Naopak systém Velké Británie vychází z myšlenky individuální odpovědnosti, a proto stát není příliš štědrý při výplatě dávek. Výsledkem je vyšší procentuální náhradový poměr při výplatě náhrady mzdy i nemocenských dávek vůči běžnému platu jedince v České republice a Švédsku.
Tyto země jsou schopny nahradit ušlý příjem jedince ve vyšší míře. Ve Velké Británii je díky nízké podpoře ze strany státu a zaměstnavatele ohrožen jedincův blahobyt.
Klíčová slova: Solidarita, zásluhovost, principy sociální politiky, nemocenské pojištění, náhrada mzdy, dávky nemocenského pojištění, sociální zabezpečení, pracovní neschopnost, sociální politika.
JEL klasifikace: H51, I13, I31, I38
Abstract
The bachelor thesis analyzes the systems of health insurance and wage compensation in the Czech Republic, Sweden and Great Britain. The differences between the systems come from a different attitude to the social policy of the state. The Czech Republic and Sweden fall under the social democratic and redistributive model, while the United Kingdom falls under the residual and liberal model. In the Czech and Swedish systems, we observe considerable solidarity from the point of view of the poor - rich, but also healthy - sick. On the contrary, the UK system is based on the idea of individual responsibility, and therefore the state is not very generous in paying benefits. The result is a higher percentage compensation ratio when paying compensation of wages and sickness benefits to the current salary of an individual in the Czech Republic and Sweden. These countries are able to compensate for a lost income of an individual to a greater extent. Thanks to the low support from the state and the employer in the UK is individual well-being endangered.
Key words: Solidarity, meritoriousness, principles of social policy, health insurance, wage compensation, sick pay benefits, social security, incapacity for work, social policy.
JEL classification: H51, I13, I31, I38
Obsah
Úvod ... 1
1 Teoretická část ... 3
1.1 Úvod do sociální politiky ... 3
1.1.1 Principy sociální politiky ... 3
1.1.1 Funkce sociální politiky ... 5
1.2 Typologie sociálních států ... 7
1.2.1 Rozdělení modelů sociální politiky podle R. M. Titmusse ... 7
1.2.2 Rozdělení modelů sociální politiky podle Gøsta Esping-Andersena ... 9
1.3 Teoretické koncepce hospodářské politiky ... 11
1.4 Úvod do sociálního zabezpečení ... 12
1.4.1 Pojem sociální zabezpečení vs. pojem sociální bezpečnost ... 13
1.4.2 Pojem sociální událost ... 13
1.4.3 Pojem sociální zabezpečení ... 14
1.4.4 Pojem sociální pojištění ... 14
2 Praktická část ... 16
2.1 Nemocenské pojištění ve sledovaných zemích ... 16
2.1.1 Nemocenské pojištění v České republice ... 16
2.1.2 Nemocenské pojištění ve Švédsku ... 20
2.1.3 Nemocenské pojištění ve Velké Británii ... 24
2.2 Výpočty náhrad mezd a dávek v nemoci ve vybraných zemích ... 27
2.2.1 Výpočet náhrady mzdy a nemocenské v České republice ... 27
2.2.2 Výpočet náhrady mzdy a dávek v nemoci ve Švédsku ... 30
2.2.3 Výpočet náhrady mzdy a podpůrné dávky ve Velké Británii ... 33
2.2.4 Komparace náhradových poměrů ... 36
2.3 Komparace životní úrovně průměrné rodiny ve vybraných státech při nastání DPN u jedno z živitelů ... 39
2.3.1 Definice pojmu průměrná rodina ... 40
2.3.2 Česká republika – Praha ... 40
2.3.3 Švédsko – Stockholm ... 41
2.3.4 Velká Británie – Londýn ... 42
2.3.5 Komparace získaných výsledků ... 44
Závěr ... 46
1
Úvod
Existuje několik hlavních principů na základě kterých, je založeno fungování celé sociální politiky. Pro tuto práci budou nejpodstatnějšími z nich principy solidarity a zásluhovosti. Konkrétně se celá práce zaměří na to, jak se tyto dva principy promítají v oblasti nemocenského pojištění ve třech odlišných systémech sociální politiky v zemích Česká republika, Švédsko a Velká Británie.
Teoretická část bude věnována literární rešerši základních pojmů pro uvedení do širších souvislostí sociální politiky. Nejprve budou popsány již zmíněné principy a funkce, které se sociální politika snaží naplnit. Navazuje rozdělení modelů sociální politiky podle autorů R. M.
Tittmusse a Gøsta Esping – Andersena. Tato kapitola si klade za cíl správně popsat, jak jednotlivé modely fungují a přiradit systémy sledovaných zemí k těmto sociálněpolitickým modelům. Následuje téma hospodářskopolitických koncepcí. Jako poslední bude provedena rešerše teorií sociálního zabezpečení a partikulárně nemocenského pojištění, která by měla nadefinovat postavení samotného nemocenského pojištění v celém schématu.
Začátek praktické části bude věnován analýze nemocenských pojištění ve vybraných zemích, tzn. v České republice, Švédsku a Velké Británii. Zaměří se na objasnění toho, jak jednotlivé systémy v každé zemi fungují, jaké konkrétní dávky a jakým způsobem jsou zde vypláceny. Naváže kapitola, která zahrne přesné výpočty náhrad mezd a nemocenských dávek pro konkrétní jedince a celková komparace získaných procentuálních náhradových poměrů v rámci zkoumaných zemí. Cílem této kapitoly je nastínit, do jaké míry je schopna náhrada mzdy od zaměstnavatele spolu s podporou od státu nahradit ušlý příjem. Posledním klíčovým bodem praktické části bude nadefinování pojmu „průměrná rodina“ a zjištění, do jaké míry dopadá na fungování rodiny nastání dlouhodobé pracovní neschopnosti u jednoho z živitelů.
Využitím metody komparace dojde k posouzení dopadů v rámci jednotlivých zemí a určení, který ze systémů funguje spíš na základě principu solidarity a který na principu zásluhovosti.
Bakalářská práce si klade za cíl objasnit, který ze systémů fungujících v České republice, Švédsku a Velké Británii je v rámci vyplácení nemocenských dávek solidárnější, který naopak není a je proto podmíněn individuální zásluhou. Cílem proto bude potvrzení následujících hypotéz. Jelikož v českém a švédském systému předpokládáme výhradně prvky redistributivního a sociálně demokratického modelu sociální politiky, lze usuzovat, že tyto dvě země jsou solidárnější v případě vyplácení nemocenských dávek než třetí zkoumaná země Velká Británie, která se řadí přednostně k modelu reziduálnímu a liberálnímu. Druhá hypotéza se váže k životní úrovni samotných občanů jmenovaných zemí. Jelikož britský systém není
2
příliš solidární očekáváme, že v případě nastání dlouhodobé pracovní neschopnosti jsou lidé pracující ve Velké Británii existenčně více ohroženi než ti, kteří pracují v České republice nebo Švédsku. Opět je hypotéza stanovena na základě přiřazení vybraných zemí k jednotlivým teoretickým modelům sociální politiky. Díky již zmíněnému rozdělení do teoretických modelů bude zajímavé posoudit, jaké mají konkrétní sociálněpolitické systémy výhody a nevýhody pro konkrétního jedince, tak i pro samotný stát.
3
1 Teoretická část
Začátek teoretické části bude věnován vysvětlení základních pojmů sociální politiky. Pro účely této bakalářské práce byly vybrány zejména principy, na kterých je sociální politika založena a následně budou hrát klíčovou roli při vyvozování závěrů celé práce. Dále budou popsány funkce, které se sociální politika snaží naplnit. V kapitole s názvem Typologie sociálních států budou rozděleny modely sociální politiky podle autorů R.M. Titmusse a Gøsta Esping-Andersena. Tato kapitola bude důležitá zejména pro vymezení jednotlivých znaků teoretických modelů, abychom pak byli schopni konkrétní sledované státy přiřadit v rámci této typologie. Další kapitola se věnuje tématu hospodářskopolitických koncepcí, konkrétně intervencionistické a liberální. Ta je v práci uvedena především pro správné chápání jednotlivých kroků ze strany státu v určitých situacích. Následuje kapitola zaměřena na téma sociálního zabezpečení, ve které je důležité zejména nadefinovat postavení nemocenského pojištění v celém schématu.
1.1 Úvod do sociální politiky
„Sociální politika je soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů ve svém zájmu udržet nebo dosáhnout změny ve fungování nebo podpořit rozvoj svého či jiného sociálního systému nebo soustavy nástrojů k realizaci své či jiné sociální politiky. Výsledkem tohoto soustavného a cíleného úsilí je činnost (fungování), rozvoj (zdokonalení) či změna (transformace) systému vlastního nebo jiného nebo soustavy nástrojů. Projevuje se rozhodováním (nebo nerozhodováním) a činností (či nečinností) sociálních subjektů.“ (Tomeš, 2001)
Do oblasti sociální politiky můžeme zařadit politiku sociálního zabezpečení, bytovou politiku, rodinnou politiku, politiku vzdělávání, politiku zaměstnanosti a zdravotní politiku (Krebs a kol., 2015).
1.1.1 Principy sociální politiky
Z výše uvedeného plyne, že sociální politika se soustředí na ovlivňování sociální reality (sociálního systému). Je ovšem nutné, aby byly respektovány určité základní principy, které se v ní svým specifickým způsobem promítají. Pro samotný výběr a ztvárnění těchto základních principů jsou důležité obecné filozofické učení a sociálněpolitické doktríny. V oblasti Evropy nejběžněji narazíme na myšlenky konzervativního směru, křesťanské sociální učení a na
4
demokratický socialismus (Krebs a kol., 2015). Přirozeně se vyskytuje několik principů, které jsou, dle Krebse a kol., 2015, považovány za nejtypičtější a nejvýznamnější, a to jsou:
▪ princip sociální spravedlnosti,
▪ princip solidarity,
▪ princip subsidiarity,
▪ princip participace.
Princip sociální spravedlnosti
Sociální spravedlnost je možné definovat pravidly, na základě kterých, jsou napříč společností rozdělovány příjmy a bohatství, životní příležitosti a předpoklady mezi konkrétní občany či sociální skupiny. Sociální spravedlnost je často chápána zcela subjektivně, a proto dochází k jakési libovolné interpretaci, dokonce až spekulaci se samotným pojmem, což následně vede k manipulaci veřejného přesvědčení o těchto klíčových, sociálně choulostivých otázkách. Také se jedná o pojem relativní a k jeho řešení je nutné přistupovat z odlišných hledisek, konktrétně se jedná o hlediska či principy:
▪ výkonu a zásluhy,
▪ souladu mezi vstupy a výstupy,
▪ rovnosti,
▪ rovných příležitostí,
▪ sociální potřebnosti.
Odlišnost jednotlivých typů sociálních politik je založena na rozdílné kombinaci hledisek sociální spravedlnosti (Krebs a kol., 2015).
Princip solidarity
Sociální solidarita, jinými slovy také sounáležitost či vzájemná podpora, je jakýmsi nástrojem naplňování ideje sociální spravedlnosti. Lidé jsou z jejich svobodné vůle ochotni se podřídit zájmům širšího společenství. Na solidaritu lze také pohlížet z různých hledisek. Pokud se zaměříme na to, kdo ji organizuje, můžeme hovořit o solidaritě mezinárodní, celostátní, místní či regionální a solidaritě jednotlivců a rodin. Z jiného hlediska lze pozorovat solidaritu mezigenerační, solidaritu zdravých s nemocnými, solidaritu zaměstnaných s nezaměstnanými a solidaritu bezdětných jednotlivců s rodinami s dětmi. V dnešní době je solidarita v obrovské míře uskutečňována prostřednictvím redistribuční a transferové politiky státu (Krebs a kol., 2015).
5 Princip subsidiarity
Správné chápání principu subsidiarity je v dnešní době poněkud problematické.
Mnohem častěji se spoléháme na podporu státu a zapomínáme na klíčovou myšlenku tohoto principu. Každý občan by si měl do své maximální možné míry pomoci sám, poté hledat pomoc u rodiny, popř. uvnitř společenství ve kterém žije, a až pak se obracet a spoléhat na solidaritu druhých, konkrétně tedy státu. Prvoplánové vyhledávání pomoci u státu má mimo jiné za následek prohlubování nákladnosti celého sociálního systému (Kaczor, 2015).
Princip participace
Aby bylo možné zajistit vyhovující fungování sociálního systému, je potřeba, aby s ním v nejlepším možném případě všichni, nebo alespoň většina souhlasila. Pokud by tak nebylo, mohlo by dojít ke společenským neshodám týkajících se kolektivního soužití. Rozporům předchází aktivní zapojení jednotlivých občanů do samotného utváření sociálního systémů a politiky. Tím se novodobá demokracie odlišuje od minulosti, kdy byli občané pouze pasivními příjemci daného systému. Nástrojem principu participace je bezesporu volební právo a s ním spojené prosazování individuálních preferencí občanů prostřednictvím jmenování zástupců daných politických stran do zákonodárných složek státní moci (Kaczor, 2015).
1.1.1 Funkce sociální politiky
Jednotlivé funkce sociální politiky na sebe mají bezesporu komplexní vliv. Působí na společnost velmi různorodě; ať už k člověku individuálně, k rodině či pracovní nebo jiné skupině. Z tohoto důvodu je potřeba správně vymezit hranici, která stanoví, v jakém poměru jsou ony funkce zastoupeny v řešení konkrétních sociálních událostí (Krebs a kol., 2015).
Funkce nemají jasně uznávanou systematizaci, avšak Krebs a kol., 2015, uvádějí jako nejtypičtější funkce:
▪ ochranná,
▪ rozdělovací a přerozdělovací,
▪ homogenizační,
▪ preventivní,
▪ stimulační.
Ochranná funkce
Ochranná funkce je naprosto zásadní a její původ je datován nejdál do minulosti. Jejím cílem je chránit občany před již vzniklými negativními sociálními událostmi. Pokouší se zmírnit
6
či úplně odstranit následky oněch sociálních událostí, ať je jejich počátek na trhu práce nebo se váže na jednotlivé životní etapy a události (Krebs a kol., 2015).
Rozdělovací a přerozdělovací funkce
Nebo také funkce redistribuční. Společně s ochranou funkcí tvoří dvojici nejvýznamnějších funkcí sociální politiky. Redistribuční funkce je mimo jiné také velmi důležitá pro celkový ekonomický blahobyt daného státu. Ovšem je potřeba uvést, že se nejedná pouze o redistribuci příjmů, ale také o rozdělování společenských možností, přes začleňování až k distribuci prostředků a podmínek. K naplňování této funkce se využívají různé mechanismy, např. lze uvést tržní mechanismus určující výkonnost jedince, rozdělování vyšší mocí, vyjednávání, tradice a zvyklosti a jako poslední nelegitimní mechanismy.
Redistribučními nástroji jsou zpravidla využívány daně a transfery (Krebs a kol., 2015).
Homogenizační funkce
Jedná se o poněkud mladší funkci sociální politiky, která v průběhu let zastává stále větší důležitost v návaznosti na nepřetržitě se vyvíjející společnost (Arnoldová, 2011). Tato funkce, velmi úzce spjata s funkcí redistribuční, poskytuje vyrovnanější příležitosti všem členům společnosti. Ačkoliv dochází k příjmové a majetkové homogenizaci, stále ve společnosti zůstávají značné rozdíly (Kaczor, 2015).
Preventivní funkce
Významným cílem sociální politiky je zajistit každému jedinci důstojné podmínky pro život. Zásluhou toho dochází k prevenci společensky nežádoucích jevů. Systém podpory dávkami má proto předcházet případným pokusům o zisk obživy nezákonnou činností. Tím zároveň chrání zodpovědně a aktivně se podílející přispěvatele sociálního systému (Kaczor, 2015).
Stimulační funkce
Úkolem stimulační funkce je jednoduše řečeno napomáhat a vzbuzovat žádoucí sociální chování jednotlivých členů společnosti. Prostřednictvím této funkce dochází k realizaci cílů v oblasti politiky zaměstnanosti, vzdělávací a zdravotní politiky (Krebs a kol., 2015). Také usiluje o zmírnění případných sociálních nepokojů, které by měly negativní dopad na ekonomickou a politickou stabilitu země (Arnoldová, 2011).
7
1.2 Typologie sociálních států
Pro účely komparace jednotlivých režimů a z nich vyplývajících odlišností došlo v minulosti k vymezení jednotlivý typů (modelů) sociálních států (Munková, 2004). Rozlišení jednotlivých modelů je zpravidla založeno na tom, do jaké míry stát zasahuje do oblasti sociální politiky (Krebs a kol., 2015).
V dnešní době ovšem nelze pozorovat v žádném státě jeden ryze definovaný model sociální politiky, nýbrž se jedná o kombinaci níže uvedených modelů.
1.2.1 Rozdělení modelů sociální politiky podle R. M. Titmusse
Existují tři základní modely sociálních států, se kterými se můžeme setkat;
redistributivní, výkonový a reziduální. Autorem tohoto rozdělení byl britský učitel sociologie Richard Morris Titmuss, který dále rozpracoval členění podle Harolda L. Wilenského a Charlese N. Lebeauxe a obohatil ho o třetí model – výkonový (Smutek, 2005).
Redistributivní model
V některých literaturách také uváděn jako model institucionální. Pro tento typ sociálního státu je charakteristickým znakem universalismus a dominance státu při realizaci sociálních práv občanů. Zaměřuje se především na zmírňování sociálních rozdílů a na prevenci sociálních událostí (Munková, 2004). Již podle samotného názvu modelu lze vyvodit, že dalším rysem je značná míra redistribuce a diferenciovaná podpora (konkrétně vysoká úroveň dávek a diferenciace služeb). Díky vysokým dávkám dochází k poklesu sociálních konfliktů, neboť se vyrovnávají společenské rozdíly (Titmuss, 1974). Hodnoty jako je bezpečnost, humánní jednání a rovnost jsou v novodobé společnosti brány jako opodstatněné, a proto nedochází při přijetí státní pomoci k následné stigmatizaci (Smutek, 2005). Rovněž dochází ke zmírňování, v některých případech až k rozpouštění nestátních subjektů. Vyznačuje se také nesmírnou ekonomickou i správní náročností a jistým tlakem na veřejný rozpočet. Typickými zástupci tohoto modelu jsou uváděny skandinávské státy, Dánsko a Nizozemí (Krebs a kol., 2015).
Výkonový model
Výkonový model sociálního státu je založen na tzv. meritokratickém principu. Sociální potřeby jedinců jsou odměňovány na základě zásluh, pracovního výkonu, produktivity a nižší redistribuce (Midgley, 1997). Základními rysy tohoto modelu jsou střední daňová zátěž, účinná a dobrovolná participace občanů, distribuce financí na základě zásluh a využívání veřejného
8
sektoru a jeho organizací. Výše příspěvků u pojistných fondů určuje následnou výši sociálních dávek. Dávky jsou zároveň navázány na zásluhy a produktivitu, což v mnoha případech podněcuje nerovnosti ve společnosti. Státy, vykazující znaky výkonového modelu, jsou také podstatně citlivější na demografické změny a výkyvy v oblasti zaměstnanosti. Také jsou jednoznačně upřednostňovány pracovní poměry ve formě plných úvazků (Titmuss, 1974).
Velmi podstatnou úlohu hraje církev a charitativní organizace, taktéž se klade důraz na podporu rodin, jakožto základním stavebním jednotkám společnosti. Tento model je obvyklý pro země jako jsou Belgie, Francie, Rakousko a Německo (Krebs a kol., 2015).
Reziduální model
Podstatu reziduálního modelu lze hledat v myšlenkách laissez-faire, tedy v omezování státní moci a důvěře ve svobodný trh (Titmuss, 1994). Jinými slovy typickým rysem tohoto modelu je odsunutí myšlenky sociálního státu spojená s minimalizací státních zásahů do sféry sociální politiky (Munková, 2004). Důraz je kladen na princip sociální odpovědnosti, kdy je každý jedinec odpovědný sám za sebe. Pokud nastane situace, kdy není možné, aby se onen jedinec s nečekanou životní situací či s finanční krizí způsobenou trhem vypořádal sám, měla by přijít na řadu rodina (resp. jeho nejbližší sociální okolí) nebo tržní instituce. Jestliže tyto subjekty neuspějí, je na řadě pomoc od státního sociálního systému (Francová, Novotný, 2008).
Cílovými subjekty sociální pomoci jsou tedy nejchudší jedinci společnosti, neboť zde platí, že v případě nastání nepříznivé životní situace musí doložit, že pomoc je opravdu potřebná. Díky nejnižší míře redistribuce jsou vyplácené dávky testovány příjmy a nejsou nijak vysoké.
Narozdíl od redistributivního typu, u reziduálního jsou potlačovány veřejné služby na úkor tržních nestátních subjektů (Titmuss, 1994). Pro země, ve kterých můžeme většinově pozorovat znaky reziduálního státu, jsou typické nízké daně, které přispívají k podpoře podnikání a vytváření nových pracovních míst. Výhodou také je, že systémy založené na principu tohoto modelu nejsou nijak výrazně citlivé na demografické změny. Na druhou stranu panují v těchto zemích značné příjmové nerovnosti a s tím vzniká negativní představa o příjemcích státní sociální pomoci (Munková, 2004). Znaky reziduálního typu sociálního státu jsou zřetelně viditelné ve Velké Británii, USA a v Japonsku (Krebs a kol., 2015).
9
1.2.2 Rozdělení modelů sociální politiky podle Gøsta Esping- Andersena
Dánský politolog a sociolog Gøsta Esping – Andersen se proslavil zejména svým dílem The Three Worlds of Welfare Capitalism, poprvé vydaným v roce 1990. Svou typologii vypracoval na základě teoretických myšlenek R.M. Titmusse. Jako první poskytl rozlišení tří základních modelů sociálního státu; liberální, konzervativní a sociálně-demokratický. V průběhu let k nim ještě přidal čtvrtý model; jihoevropský (Esping-Andersen, 1996). Andersenovo rozdělení využívá kritérium, které určuje stupeň, v jakém jsou sociální práva schopna plnit funkci odzbožnění neboli dekomodifikace, což jednoduše znamená, do jaké míry zbavují občana statusu zboží. Dalším kritériem je stratifikace, jinak řečeno strukturovaná nerovnost mezi obyvatelstvem (Smutek, 2005).
Liberální model
Liberální model se v některých ohledech podobá Titmussovu reziduálnímu modelu sociálního státu (Večeřa, 1996). Typicky se vyznačuje nízkým stupněm demodifikace pracovní síly, nízkou podporou v sociálních událostech ze strany státu a z toho plynoucí upřednostnění sociální pomoci v první řadě od rodiny (Beblavý, 2009). Dalšími charakteristickými znaky jsou; nízká redistribuce zdrojů, princip vyplácení dávek založený na testování majetkových poměrů, omezování tendence žádat podporu od státu formou minimalizace dávek, podpora soukromých systémů sociálního zabezpečení a dohled státu zejména na okrajové vrstvy společnosti, tzn. na lidi s nízkými příjmy (Smutek, 2005). Výhodou liberálního modelu můžeme označit poměrně nízkou míru výdajů na sociální politiku v poměru k hrubému domácímu produktu. Ovšem to má za následek, že velká část domácností s průměrným, ale především ty s podprůměrným příjmem, bez státní sociální podpory čelí plným tržním cenám např. za živobytí a zdravotní péči, a to následně zvyšuje společenské nerovnosti (Keller, 2005).
Střední a vyšší společenské vrstvy mohou využívat služeb soukromých organizací, které jim poskytnou nadstandartní, ovšem placenou péči (Beblavý, 2009). Zástupci liberálního modelu jsou Austrálie, Nový Zéland, USA a Kanada (Esping-Andersen, 1996).
Konzervativní model
Klíčovými principy historicky založeného konzervativního modelu jsou principy zásluhovosti a subsidiarity (Beblavý, 2009). Typickými znaky jsou; nízká míra přerozdělování, poskytování dávek na již zmíněném principu zásluhovosti dle pracovního výkonu, významná
10
role státu a jeho zásahy až v případě, kdy selže pomoc ze strany rodiny, snaha zachovat společenský status, který byl již dříve vytvořen pomocí trhu (Smutek, 2005). Plnohodnotný pracovní výkon a s ním spojené vysoké výdělky zaručují jistou výši placeného pojistného, tzn. značnou sociální zajištěnost. Pokud sociální zajištění není podloženo prací ze strany jedince, je odkázán na pomoc rodiny (Keller, 2005). Lze také pozorovat velkou provázanost s církví a s tím spojenou preferencí myšlenky tradiční rodiny, kdy dominantní postavení zastává muž v roli otce a žena je rodinnými dávkami usměrňována k mateřství (Munková, 2004).
Příklady států, ve kterých lze pozorovat znaky konzervativního modelu, se uvádí Itálie, Francie, Německo a Rakousko (Esping-Andersen, 1996).
Sociálně-demokratický model
Tento model je založen na myšlence univerzalismu, což v praxi znamená, že všichni občané jsou proti sociálním rizikům zabezpečeni a není zohledněna jejich výdělečná činnost.
Ovšem i tak tyto státu disponují nejvyšší mírou zaopatření (Keller, 2005). Státy se vyznačují znaky plné zaměstnanosti, rovností relativně vysokého životního standardu a státem vytlačující trh (prospěšnost sociálního státu vede k pocitu vzájemné závislosti a vázanosti platit). Oproti předešlým dvěma modelům, stát zde hraje majoritní roli v oblasti sociálního zabezpečení a nese v tomto ohledu většinovou zodpovědnost. Rodina a trh jsou pomyslně odsunuty do pozadí. Stát se snaží co nejvíce zmírnit společenské rozdíly štědrou redistribucí peněžních dávek z čehož vyplývá, že hodnoty těchto společností jsou založeny na mezitřídní solidaritě (Smutek, 2005).
Na druhou stranu sociálně-demokratický model je nesmírně finančně náročný a vyvíjí poněkud značný tlak na veřejnou politiku a rozpočet. Daňové zatížení je také velmi vysoké. To vše jej činí v praxi velmi těžce udržitelným a také je to jeden z důvodů proč tento model lze v dnešní moderní společnosti vidět pouze zřídka (Beblavý, 2009). Disponují jím převážně vyspělé skandinávské státy; Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko (Esping-Andersen, 1996).
Jihoevropský model
Jihoevropský model sociálního státu byl dánským autorem nadefinován později v roce 1999 v jeho díle Social Foundations of Postindustrial Economies. Někdy bývá tento model označován také jako „duální stát“ (Smutek, 2005). Jsou pro něj typické relativně nízké výdaje na sociální politiku a s tím spojená neefektivní úroveň systému a jistá nespravedlnost (Abrhám, 2008). Největší zvláštností jihoevropských zemí vykazující znaky tohoto modelu je velmi silná úloha rozvětvené rodiny, která si klade za cíl ulehčit roli onomu sociálnímu státu. Rodinné kontakty v těchto zemích hrají významnou roli jak při obstarávání zaměstnání, tak i v době
11
nezaměstnanosti či stáří má hlavní podpůrnou úlohu rodina. Byť ne na tak rozvinuté úrovni, je ovšem patrné jisté přiblížení se konzervativnímu modelu sociálního státu v oblasti rodinného života, kdy jediným živitelem je otec a matka setrvávající v domácnosti (Keller, 2005). Podle názvu je již patrné, kde státy vykazující znaky jihoevropskému modelu můžeme hledat;
evropské státy okolo Středozemního moře od Portugalska, Španělska, Itálii až po Řecko (Esping-Andersen, 1999).
1.3 Teoretické koncepce hospodářské politiky
Seznámení se s hospodářskopolitickými koncepcemi nám pomůže pochopit proč se dané vlády rozhodují v určitých situacích tak jak se rozhodují. Jedná se vlastně o specifickou myšlenkovou strukturu, která obsahuje jak prvky ekonomické, tak i filozofické, a ta následně formuje subjekty hospodářské politiky při volbě jejich nástrojů a cílů (Urban, 1994).
Rozlišujeme tři základní koncepce; liberální, intervencionistickou a tradiční marxistickou.
Liberální hospodářskopolitická koncepce
Liberální koncepce hospodářské politiky se vyznačuje názorem, že trh a jeho mechanismy jsou schopny nejlépe vyřešit všechny ekonomické otázky, tzn. co, jak a pro koho vyrábět. Tato koncepce je postavena na myšlence, že by vláda neměla vůbec (až na jisté výjimky) do hospodářské politiky státu zasahovat. Argumentuje tím, že tržní systém je schopen prostřednictvím cenového mechanismu a konkurenčního prostředí sám nejlépe alokovat zdroje, čímž dokáže nejefektivněji uspokojit preference spotřebitelů. Pokud tedy jedinci následují své individuální cíle a zájmy, tak zároveň naplňují cíle celé společnosti. Tím pádem není potřeba existence jiné instituce, aby tuto funkci zastávala. Z toho plynoucí výhodou lze uvést podněcování jisté iniciativy a podnikavosti, dynamiku hospodářských subjektů a motivaci k co největší individuální výkonnosti. Závěrem nutno říct, že liberální systém je v podstatě svobodný systém, a proto nejsou žádné zásahy vládních institucí do hospodářské politiky žádoucí. Z toho vyplývá funkce státu pouze na zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti, ochranu vlastnických práv a ochranu pravidel fungování trhu. Zásahy státu jsou povoleny pouze v případě, kdy je nutné, aby byly zachovány atributy tržního systému. Z liberální koncepce hospodářské politiky vychází monetaristický směr praktické hospodářské politiky (Urban, 1994).
12 Intervencionistická hospodářskopolitická koncepce
Intervencionistická koncepce, někdy také uváděna jako koncepce reformní, si klade za cíl naopak dokázat proč by vláda a stát měly do hospodářské politiky zasahovat a proč jsou tyto zásahy nezbytné. Zastánci této koncepce jsou ve značném rozporu s koncepcí liberální, neboť jsou toho názoru, že je potřeba mnohem víc zásahů z vládní strany, než liberálové připouštějí.
Pokud by ke státním zásahům nedošlo, mohlo by to ohrozit samotnou existenci tržního systému.
Tvrdí, že vládní intervence jsou nutné z následujících důvodů; k selhání tržního systému dochází v případě veřejných statků, a proto by mělo dojít k rozšíření vnější a vnitřní ochrany a zařadit zde i určité složky infrastruktury (zdravotní péči, školství a dopravní infrastrukturu);
konkurence jako nutný předpoklad správného fungování trhu není schopna se sama udržet;
problém externalit, kdy dochází k rozdílu mezi soukromými a společenskými náklady na výrobu a spotřebu; absence jakékoliv záruky proti závažným životním rizikům (dlouhodobá nemoc, pracovní úraz apod.); tržní systém postrádá mechanismy k eliminaci nerovnovážných stavů vznikajících díky nedostatečné stabilitě a projevujících se především v oblasti nezaměstnanosti; náchylnost k nerovnoměrnému rozdělení důchodů a majetku způsobující vznik a prohlubování rozdílů ve společnosti. Intervencionistické hospodářskopolitické koncepci odpovídá intervencionistický, zpravidla nazývaný keynesiánský, směr praktické hospodářské politiky (Urban, 1994).
1.4 Úvod do sociálního zabezpečení
Znaky prvotních pokusů o určité sociální zabezpečení lze sledovat již v dávné minulosti.
Když ve starověkém Řecku a Římě došlo k přijetí křesťanství za státní náboženství, projevily se první snahy o pomoc chudým a nemocným. V raném středověku došlo ke značnému rozvíjení církve s čímž souvisel i rozvoj chudinské péče (Tröster a kol., 2013). Péči o chudé a nemocné měly na starost obce a jiné veřejnoprávní instituce. To vycházelo z prvotních normativních úprav jako byl Kodex chudých (1597) a chudinský zákoník (1601). Moderní formy sociálního zabezpečení byly zformovány až v 19. století, kdy také došlo k jejich výraznému rozvoji (Chvátalová a kol., 2012). Konkrétně na konci 19. století vznikl v Německu systém sociálního pojištění, který se nejvíce podobal moderním systémům sociálního zabezpečení. Zákony o nemocenském pojištění a o úrazovém pojištění vzniklé v Německu se staly inspirací pro další evropské země, mezi které patřilo také Československo (Koldinská, 2013).
13
1.4.1 Pojem sociální zabezpečení vs. pojem sociální bezpečnost
Termíny sociální zabezpečení a sociální bezpečnost jsou už na první pohled velmi podobné, jejich význam se ovšem liší. Jako první se začal používat pojem sociální bezpečnost, který definuje stav, kdy není jedinec vystaven nebezpečí existenční likvidace. V anglickém jazyce lze termín přeložit jako social security, ve francouzštině sécurité sociale, v němčině Sozialsicherheit a ve španělštině jako seguridad social (Tomeš, 2010). Poprvé v historii termín sociální bezpečnost použil venezuelský generál a politik S. J. A. Bolivar y Ponte, kdy jím označil své sociálněpolitické cíle. Dnes bychom v obdobné situaci dali přednost spojení záchranná sociální síť (Tröster a kol., 2013). Pojem sociální zabezpečení, vzniklý z ruského sociálnoje obespečenije, je poprvé uveden v přelomovém dekretu programu Všesvazové komunistické strany. Označovala jím systém sociálních dávek vyplácený státní kasou zahrnující všechny zaměstnance. K tomu ovšem nikdy nedošlo z důvodů nedostatečných zdrojů (Tomeš, 2010).
Rozdíl ve významu těchto termínů je značný. Sociální zabezpečení definuje proces nepřetržité a záměrné snahy o změnu nebo o udržení a fungování určitého sociálního systému, sociální bezpečností se myslí již výsledný stav (Kahoun a kol., 2014). Rozlišení těchto dvou pojmů lze nejlépe vysvětlit na příkladu z historie. V západních demokraciích bylo cílem zajistit, aby se každý občan cítil v bezpečí, resp. stát chtěl zaručit lidská práva na akceptovatelné úrovni.
Na druhé straně Evropy v komunistických režimech šlo vládě o znárodnění péče o občany, díky čemuž bylo možné snáze manipulovat společností prostřednictvím přerozdělování (Tröster a kol., 2013).
1.4.2 Pojem sociální událost
Sociální událostí se rozumí taková událost, která jedince dostává do tíživého životního stavu. Dnes na tyto události, někdy také označovány jako sociální rizika, není pohlíženo jako na stavy, které by ohrožovaly stabilní ucelenou společnost, naopak výhradně ovlivňují život konkrétního jedince (Krebs a kol., 2015). William Henry Beveridge (1942) termín sociální události nazývá „sociální zla“. Vymezil pět sociálních událostí, které pojmenovává jako tzv.
Giant evils; bída (squalor), nedostatek (want), nemoc (disease), neznalost (ignorance) a zahálku (idleness). Dle Koldinské a kol., 2013, se častokrát uvádí těchto osm základních sociálních události:
▪ chudoba,
▪ invalidita,
14
▪ nemoc a úraz,
▪ nezaměstnanost,
▪ nezaopatřenost rodiny,
▪ rodičovství a mateřství,
▪ stáří,
▪ smrt.
1.4.3 Pojem sociální zabezpečení
Sociální zabezpečení lze chápat jako jeden z prvků sociální politiky, prostřednictvím kterého jsou naplňovány sociálněpolitické cíle a úkoly. Jedná se o komplexní nástroje, díky kterým dochází k prevenci, zmírňování a odstraňování následků sociálních událostí jedinců.
V České republice byly na počátku 90. let vytvořeny tři základní systémy, které jsou sice samostatné, ale navzájem na sebe navazují. Odlišují se v tom, jakou sociální situaci řeší, ve zdroji financování jednotlivých dávek a ve způsobu jakým jsou systémy zorganizovány (Krebs a kol., 2015). Podle Krebse a kol., 2015, se jedná o tyto systémy:
▪ sociální pomoc,
▪ sociální pojištění,
▪ státní sociální podpora.
Na následující straně na obrázku č.1 lze vidět schéma uspořádání jednotlivých sociálních dávek v systému sociálního zabezpečení České republiky.
1.4.4 Pojem sociální pojištění
Sociální pojištění lze definovat jako povinný finanční systém, kdy dochází k odkládání části svých osobních příjmů za účelem potřeby v budoucnu při nastání určité sociální události.
Je poskytováno státem prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení (Kahoun a kol., 2014). Dělí se na:
▪ nemocenské pojištění,
▪ důchodové pojištění,
▪ státní politiku zaměstnanosti.
Pro účely této práce bude stěžejní téma nemocenského pojištění, které bude dále podrobně rozpracováno v následující kapitole.
15
Obrázek č. 1: Schéma dávek systému sociálního zabezpečení České republiky
Zdroj: Národní informační centrum pro mládež 2020 – Systém sociálního zabezpečení v ČR (11.5.2020)
16
2 Praktická část
První kapitola praktické části se bude věnovat analýze nemocenských pojištění ve vybraných zemích, tzn. v České republice, Švédsku a Velké Británii. Tato kapitola je důležitá zejména pro správné chápání systémů ve vybraných zemích, konkrétně se jedná o jednotlivé dávky, na které mají pracovně neschopní jedinci nárok, jak a kým jsou vypláceny apod.
Následuje kapitola, ve které budou provedeny přesné výpočty náhrad mezd a konkrétních nemocenských dávek, které jsou vypláceny v daných systémech. Cílem této kapitoly bude zjistit jaká část příjmu je jedincům vyplácena v případě nastání dočasné pracovní neschopnosti. Délky trvání dočasné pracovní neschopnosti budou rozděleny do pěti skupin, stejně tak jako budou rozděleni jedinci do tří příjmových skupin, aby byla následná komparace relevantní napříč populací. Klíčovým výstupem této kapitoly bude procentuální náhradový poměr, se kterým se bude dále pracovat.
Ve třetí kapitole bude provedena komparace procentuálních náhradových poměrů, vždy napříč jednotlivými příjmovými skupinami ze všech sledovaných zemí.
V poslední kapitole praktické části bude nadefinována pro účely této práce pojem
„průměrná rodina“. Budou zjištěny měsíční příjmy a výdaje, kterým podléhá každá taková rodina ve třech hlavních městech vybraných států. Dále bude vypočítáno, jak se změní příjem celé rodiny, pokud nastane situace dlouhodobé pracovní neschopnosti jednoho z hlavních živitelů rodiny, do jaké míry jsou systémy v jednotlivých zemích schopny nahradit jeho příjem a jaký to bude mít celkový vliv na fungování takové rodiny. Z dosažených výsledků každé země bude možné provést závěrečnou komparaci a zjistit, který ze systémů je vůči této skupině obyvatelstva víc solidární a ve kterém je naopak systém nemocenského pojištění založen na principu zásluhovosti.
2.1 Nemocenské pojištění ve sledovaných zemích
2.1.1 Nemocenské pojištění v České republice
Nemocenské pojištění, jak již bylo zmíněno v předešlé kapitole, je podstatným a významným prvkem sociálního zabezpečení. Za cíl si klade zabezpečit pracovně činné osoby v případě nastání dočasné pracovní neschopnosti, nařízení karantény nebo jiné sociální události jako je např. mateřství a těhotenství (Kahoun a kol., 2014).
Stěžejním pramenem práva, které upravuje nemocenské pojištění je zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Mezi další zdroje lze zařadit také zákon č. 589/1992 Sb.,
17
o pojistném na sociální zabezpečení, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Pokud jsou splněny všechny stanovené podmínky, jedná se o pojištění vznikající přímo ze zákona (Tröster a kol., 2013).
2.1.1.1 Účast na nemocenském pojištění
Základní podmínkou nároku na dávku nemocenského pojištění je právě účast na nemocenském pojištění. Jelikož se jedná o zabezpečení pracovně činných občanů, je zde úzká propojenost s pracovněprávními vztahy a vznik pojištěneckého vztahu nemocenského pojištění je v drtivé většině závislý na existenci pracovněprávního vztahu (Gregorová, Gavlas, 2005).
Účast na nemocenském pojištění je povinná pro kategorii zaměstnanců, a naopak dobrovolná pro kategorii osob samostatně výdělečně činných. Osobě samostatně výdělečně činné účastnící se nemocenského pojištění připadá nárok na dvě dávky nemocenského pojištění; nemocenská a peněžitá pomoc v mateřství (Chvátalová a kol., 2012).
Povinná účast na nemocenském pojištění zaměstnanci vzniká na základě současného splnění základních podmínek definované zákonem o nemocenském pojištění. MPSV 2020 – Nemocenské pojištění v roce 2020 definuje podmínky následovně:
▪ výkon práce na území České republiky v rámci vykonávání pracovněprávního či pracovního vztahu,
▪ minimální výše sjednaného příjmu (od 1.1.2019 se jedná o částku 3000 Kč).
2.1.1.2 Dávky nemocenského pojištění
Dávky vyplácené v rámci nemocenského pojištění si kladou za cíl nahradit pojištěnci ušlý příjem v situaci nastání sociální události tak, aby dopad takových událostí byl zmírněn či dokonce odstraněn (Chvátalová, 2003). Jedná se o dávky peněžité, které jsou vypláceny za kalendářní dny okresní správou sociálního zabezpečení a hrazeny přímo ze státního rozpočtu (Krebs a kol., 2015). V České republice jsou vypláceny tyto dávky; nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, ošetřovné, vyrovnávací příspěvek v těhotenství a v mateřství, dávka otcovské poporodní péče (otcovská) a dlouhodobé ošetřovné.
Nemocenské
Nárok na nemocenské vzniká v případě, kdy byl jedinec uznán pracovně neschopným, nebo mu byla nařízena karanténa. Dávka nemocenské z nemocenského pojištění je hrazena od 15. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény. V období prvních dvou týdnů dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény je jedinci vyplácena náhrada mzdy
18
od zaměstnavatele, ovšem pouze za pracovní dny. V červenci roku 2019 došlo ke zrušení tzv. karenční doby, což v praxi znamená, že náhrada mzdy je vyplácena i za první tři kalendářní dny dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény. Doba výplaty dávek neboli podpůrčí doba, činí u dávky nemocenského nejdéle 380 kalendářních dní, pokud není zákonem č. 187/2006 Sb.
o nemocenském pojištění stanoveno jinak. Pokud dojde k vyčerpání plné délky výplaty dávky, lze požádat o její prodloužení v maximální míře až o 350 dní (vždy však nejvýše o 3 měsíce).
Nemocenské také jedinci náleží v případě, kdy k dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény došlo po skončení pojištěného zaměstnání v tzv. ochranné lhůtě. Ochranná lhůta je v tomto případě stanovena na 7 kalendářních dní ode dne zániku nemocenského pojištění (ČSSZ 2020 – Nemocenské).
Peněžitá pomoc v mateřství
Základní podmínkou nároku na tuto dávku je účast na nemocenském pojištění minimálně 270 kalendářních dní v předchozích dvou letech před nástupem na mateřskou. Pro OSVČ se tato lhůta liší pouze, činí tak 180 kalendářních dní v předchozím jednom roce před nástupem na mateřskou (ČSSZ 2020 – Peněžitá pomoc v mateřství). Pokud žena studuje na střední, vysoké nebo vyšší odborné škole je doba studia do požadovaných dob účasti na nemocenském pojištění také započítávána (Tröster a kol., 2013). Den nástupu na peněžitou pomoc v mateřství si žena určuje sama, ovšem musí to být v době od počátku 8. do počátku 6. týdne před očekávaným dnem porodu. Pokud tak neučiní, dávka ji bude vyplácena od počátku 6. týdne. Dávka je poskytována 28 týdnů, v případě narození vícerčat je podpůrčí doba stanovena na 37 týdnů. Ze zákona je dovoleno v péči o dítě střídat matku s otcem dítěte. To je dovoleno od 7. týdne od porodu a četnost střídání je neomezená (MPSV 2020 – Nemocenské pojištění v roce 2020).
Ošetřovné
Nárok na ošetřovné vzniká v případě, kdy zaměstnanec nemůže pracovat z následujících důvodů; povinnost ošetřovat nemocného člena domácnosti, pečovat o zdravé dítě (mladší 10 let) pokud bylo uzavřeno školské či dětské zařízení (důvodem může být havárie, epidemie či jiná nepředvídatelná událost), nařízení karantény onomu dítěti, nebo onemocnění osoby, která jinak o dítě pečuje sama. Podpůrčí doba je maximálně 9 kalendářních dnů, 16 kalendářních dnů v případě, kdy se jedná o osamělého zaměstnance, který má v trvalé péči jedno dítě s neukončenou povinnou školní docházkou do věku 16 let (ČSSZ 2020 – Ošetřovné).
19 Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství
Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství si nárokuje žena, která byla v důsledku svého těhotenství či mateřství přesunuta na jinou pracovní pozici a tam ji byla vyplácena nižší mzda. Pokud by ovšem došlo k přesunu z vlastní vůle ženy, nelze tento příspěvek poskytnout.
Dávka se vyplácí za kalendářní dny, kdy žena vykonávala onu jinou práci, nejdéle však do počátku 6. týdne před očekávaným dnem porodu. Odtud už následně pobírá peněžitou pomoc v mateřství. Eventuálně je poskytována nejdéle do 9. měsíce po porodu a u kojících žen po dobu kojení (ČSSZ 2020 – Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství).
Dávka otcovské poporodní péče (otcovská)
Tuto dávku si může nárokovat otec, který o dítě pečuje, anebo osoba (muž ale i žena), které bylo dítě svěřeno příslušným orgánem do péče, která by měla nahradit péči rodičů. Za otce dítěte je považován ten, kdo je v knize narození (matrice) zapsán jako otec. Dávku lze nárokovat v případě, kdy otec nastoupí na otcovskou v období 6 týdnů od narození dítěte, nebo v případě převzetí dítěte do péče, pokud ono dítě nedosáhlo 7 let věku. Doba výplaty dávky začíná prvním dnem nástupu na otcovskou, trvá maximálně 1 týden a nelze ji přerušit (MPSV 2020 – Nemocenské pojištění v roce 2020).
Dlouhodobé ošetřovné
V případě dlouhodobého ošetřovného definujeme osobu ošetřující a osobu ošetřovanou.
Ošetřovanou osobu se myslí ta osoba, u které došlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu a následné minimální sedmidenní hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení. V den propuštění také tato osoba získá potvrzení, že je potřeba o ni celodenně pečovat minimálně následujících 30 dní. Pokud je ošetřující osoba v příbuzenském vztahu s ošetřovanou osobou, není vyžadována podmínka společné domácnosti. O nemocnou osobu ovšem může pečovat i osoba, která není v přímém příbuzenském vztahu, ovšem tam už vzniká podmínka sdílení společné domácnosti. Ošetřující osoba také nesmí souběžně vykonávat jinou výdělečnou činnost. Doba výplaty dávky je stanovena na maximálních 90 kalendářních dní. Pokud by v těchto 90 dnech došlo k opětovné hospitalizaci ošetřované osoby, podpůrčí doba se nijak neprodlužuje (MPSV 2020 – Nemocenské pojištění v roce 2020).
20
2.1.2 Nemocenské pojištění ve Švédsku
Švédský systém, který je založen na myšlence welfare státu, bývá označován jako systém sociální ochrany založený na národním pojištění, kde nezáleží na občanství jedince, a i tak si lze nárokovat všechny práva a povinnosti. Pokrývá tedy všechny jedince, kteří žijí nebo pracují na území tohoto skandinávského státu a je poskytována prostřednictvím peněžních i nepeněžních plnění (Štěpánková, 2007).
Pro účely této práce je zvoleno následující členění do jednotlivých systémů sociálního zabezpečení:
▪ systém nemocenského pojištění,
▪ systém zdravotního pojištění,
▪ systém dávek v invaliditě,
▪ systém pracovního a úrazového pojištění,
▪ systém rodinných dávek,
▪ systém starobních a pozůstalostních důchodů,
▪ systém pojištění proti ztrátě zaměstnání.
Právní kořeny celého sociálního zabezpečení lze najít v zákoně o sociálním pojištění z roku 2010 (Socialförsäkringsbalken). Jelikož je systém sociálního pojištění Švédska povinný, příspěvky do fondu sociálního zabezpečení odvádí všichni obyvatelé a zaměstnanci v zemi a díky těmto příspěvkům je systém financován. Jediný typ pojištění je dobrovolný a tím je systém pojištění proti ztrátě zaměstnání. Tyto odvody jsou základní podmínkou pro vznik nároku na plnění v rámci sociálního zabezpečení (Försäkringskassan 2020 - Social Insurance in Figures).
Ústředním orgánem zodpovídajícím za systémy sociálního zabezpečení je Švédský úřad sociálního zabezpečení ŠÚSZ (Försäkringskassan). Jediné důchodové pojištění má na starost Švédská penzijní agentura (Försäkringskassan 2020 - Social Insurance in Figures).
2.1.2.1 Nemocenské dávky
Nemocenská dávka (Sjuklön)
Je-li zaměstnanec v pracovním poměru déle jak měsíc, má nárok na nemocenskou dávku poskytovanou v prvních 14 dnech nemoci. Karenční doba u této dávky je stanovena na jeden den. V následujících dnech, ve kterých nemoc stále přetrvává, je výplata hrazena ze strany zaměstnavatele, a to i za víkendové dny. Výše nemocenské dávky je stanovena na 80 % ročního příjmu zaměstnance a je přepočítána na dny včetně víkendů. Zaměstnanec musí svému
21
zaměstnavateli doložit v průběhu nemoci potvrzení o pracovní neschopnosti. Jestliže tak neučiní, je povinen jej doložit při opětovném nástupu do práce. Po uplynutí lhůty 14 dnů hlásí zaměstnavatel svého zaměstnance ŠÚSZ a ten pracovně neschopné osobě také vyplácí dávku v nemoci, která je popsána následovně. Po dobu vyplácení dávky od ŠÚSZ ale stále přetrvává výplata dávky Sjuklön, ovšem v nižším poměru a maximálně 804 kr denně (Försäkringskassan 2020 - Sjukpenning för anställda).
Dávka v nemoci (Sjukpenning)
Dávku v nemoci si mohou nárokovat zaměstnanci, kteří jsou v pracovní neschopnosti déle než 14 dní. Kromě nich si na dávku kladou nárok také OSVČ, uchazeči o zaměstnání, osoby na rodičovské dovolené a osoby pobírající dávku v těhotenství. Ti sami podávají žádost přímo na ŠÚSZ první den nemoci. Karenční doba je ze zákona stanovena na jeden den, OSVČ si délku karenční doby určují sami a v návaznosti na to pak hradí sociální příspěvek. Pokud by se pracovní neschopnost opakovala, je stanovena výjimka a karenční doba by nebyla uplatňována. Příspěvek je vyplácen přibližně ve výši téměř 80 % ročního příjmu. U jedinců, u kterých nelze stanovit roční příjem, je dávka dána fixně. Podpůrčí doba je určena na 364 dní, ovšem v časovém období 15 měsíců. Tato lhůta má za úkol předejít zneužívání výplat pojistného. Pracovně neschopný jedinec, jehož délka trvání nemoci přesáhne lhůtu 364 dní, má nárok na rozšířenou dávku v nemoci (Försäkringskassan 2020 – Sjukpenning).
Rozšířená dávka v nemoci (Sjukpenning på fortsättningsnivå)
Jestliže nastane situace, kdy by nemocná osoba chtěla pobírat dávku v nemoci déle než 364 dní musí o pokračování výplaty požádat ŠÚSZ. Výše této rozšířené dávky v nemoci je stanovena na 75 % ročního příjmu jedince, avšak ji lze poskytovat maximálně 550 dní. Existují i výjimečné případy kdy ŠÚSZ stanovuje výplatu dávky na 80 % ročního příjmu jedince. Tento druh dávky později plynule přechází na níže popsané dávky nemocenský příspěvek a příspěvek při snížené pracovní neschopnosti (Försäkringskassan 2020 – Sjukersättning).
Ochranné dávky
Ve Švédsku vznikají situace, kdy při výplatě jednotlivých dávek zákon nestanovuje karenční dobu a musí být řešeny systémem nemocenského pojištění. Jedná se o preventivní dávku v nemoci (Förebyggande sjukpenning) a ochrannou dávku při zvýšeném riziku (Särskilt högriskskydd). První z jmenovaných, preventivní dávka v nemoci, si klade za cíl předejít zabránit či případně zkrátit možnou pracovní neschopnost následkem léčby. Je pobírána např.
22
po lékařských výkonech, hospitalizacích či rehabilitacích, a jelikož na ní neplatí karenční doba, je vyplácena od prvního dne neschopnosti. (Försäkringskassan 2020 - Förebyggande sjukpenning för anställda). Druhá, ochranná dávka při zvýšeném riziku, se poskytuje dvěma skupinám osob; první z nich jsou osoby, které vykazují lékařem potvrzenou pracovní neschopnost nejméně desetkrát ročně, druhá se týká osob, které darovaly orgán nebo jinou tělesnou tkáň. Taktéž je tato dávka vyplácena od prvního dne pracovní neschopnosti. Ochranná dávka je vypočítávána stejně jako dávka v nemoci (Försäkringskassan 2020 - Särskilt högriskskydd).
Dávka v karanténě (Smittbärarpenning)
Pokud je na určitou dobu osobám zakázáno vykonávat práci na základě podezření nebo dokonce přímou nákazou infekční nemocí, je jim vyplácena dávka v karanténě. Buď dojde k nařízení karantény dle zákona o přenosných chorobách, nebo je nutné objasnit onemocnění v návaznosti na dodržování zákona o ochraně veřejného zdraví. Poslední situací je to, kdy výkon práce přímo souvisí s manipulací potravin. Dávka v karanténě odpovídá výši dávky v nemoci (Försäkringskassan 2020 - Smittbärarpenning och reseersättning för arbetssökande).
Dávky při snížené pracovní výkonnosti
Tyto dávky jsou poskytovány osobám, které utrpěli vážnou nemoc, zranění nebo zdravotní postižení a v následku na to je jejich schopnost pracovat natrvalo snížena. Na základě toho, jak moc je jejich pracovní schopnost snížena si mohou jednotlivé osoby nárokovat čtvrtinovou, poloviční, tříčtvrteční nebo plnou výši příspěvku. Tento příspěvek se dělí na základě věku pojištěnců na nemocenský a na příspěvek při snížené pracovní výkonnosti. Výše obou následně popsaných náhrad se stanovuje na základě 64 % průměrného ročního příjmu pojištěnce. Jestliže daná osoba nebyla zaměstnána a nelze ji dávku na základě tohoto pravidla vypočítat, použije se fixně stanovené rozmezí, které odráží roční životní náklady stanovené na základě indexu spotřebitelských cen. Takto stanovená výše příspěvku se ovšem liší napříč věkovým rozmezím a podléhá dani z příjmu (Försäkringskassan 2020 – Sjukersättning).
Nemocenský příspěvek (Sjukersättning)
Nemocenský příspěvek je určen pro takové pojištěnce, kteří prodělali nemoc, zranění nebo jsou zdravotně postižení, a to jim brání při práci na plný úvazek. Věkový limit je omezen od 30 do 64 let. Další podmínkou výplaty dávky je, že pracovní kapacita dané osoby musí být minimálně o jednu čtvrtinu nižší, než jsou požadavky všech pracovních míst na trhu práce. Do
23
toho jsou také započítány pracovní místa se sníženou zátěží a ostatní pozice přizpůsobeny pro zdravotně postižené osoby. Žádost o dávku posuzuje ŠÚSZ, který ji následně vyplácí a rozhoduje od kdy je vyplácena dávka v nemoci a kdy přechází na nemocenský příspěvek (Försäkringskassan 2020 – Sjukersättning).
Příspěvek při snížené pracovní výkonnosti (Aktivitetsersättning)
Nárok na tento příspěvek mohou uplatnit osoby ve věkovém rozmezí 19 až 29 let, které nebudou schopny minimálně v následujícím roce vykonávat práci na plný pracovní úvazek vlivem nemoci, úrazu nebo postižení. Příspěvek je vyplácen maximálně po dobu tří po sobě jdoucích let. Stejně jako u nemocenského příspěvku, tak i u příspěvku při snížené pracovní výkonnosti má plnou kompetenci při schvalování a vyplácení ŠÚSZ. Stejně tak na něj mohou přejít jedinci, kteří dříve pobírali dávku v nemoci. V rámci tohoto příspěvku je také pokryta situace, kdy by vlivem úrazu, nemoci či postižení došlo k prodloužení doby studia (Försäkringskassan 2020 - Aktivitetsersättning).
Ošetřovné na péči o osobu blízkou (Närståendepenning för anställda)
V případě, že by pojištěná osoba musela pečovat o těžce nemocného příbuzného a nemohla tak vykonávat svou práci na základě pracovní smlouvy, má nárok na příspěvek do výše odpovídající výpočtu dávky v nemoci. Dávka je poskytována na péči prováděnou v domácnosti, ovšem i na péči o osobu hospitalizovanou ve zdravotnickém zařízení a podléhá dani z příjmu (Försäkringskassan 2020 - Närståendepenning för anställda).
Příspěvek na dopravu (Reseersättning)
Jestliže nastane situace, kdy zaměstnanec onemocní způsobem, který mu nebrání vykonávat jeho pracovní povinnosti obvyklým způsobem, ale zabraňuje mu se do onoho zaměstnání dopravit cestou, kterou je zvyklý, má právo na příspěvek na dopravu. Příspěvek je poskytován ŠÚSZ a zaměstnanci je uhrazena celková výše nově vzniklých nákladů na dopravu do zaměstnání a zpátky (Försäkringskassan 2020 - Reseersättning för smittbärare).
Příspěvek na rehabilitaci (Arbetslivsinriktad rehabilitering)
Pojmem rehabilitace se rozumí snaha navrátit nebo alespoň zlepšit fyzické schopnosti jedince a dosáhnout tak jeho maximální výkonnosti, aby se dokázal vrátit do běžného života po úrazu nebo nemoci. Zaměstnavatel osoby, která vyžaduje rehabilitaci, nese zodpovědnost za rehabilitační proces a jeho úkolem je co nejpřesněji určit rehabilitační potřeby svého
24
zaměstnance. Pokud se jedná o jiné pojištěnce, jako jsou OSVČ, studenti, dobrovolně pojištěné osoby nebo osoby, které pobírají mateřský či rodičovský příspěvek, tuto funkci přebírá ŠÚSZ.
Ten si společně s lékařskými doporučeními klade za cíl vytvořit rehabilitační program pro své pojištěnce, a tím předejít možné nezaměstnanosti. Účastník tohoto programu si může nárokovat dvousložkový příspěvek; takový, který je roven výši dávky v nemoci konkrétního pojištěnce a dále speciální příspěvek, který pokrývá některé zvýšené náklady spojené s rehabilitačním procesem. Tento typ příspěvku je osvobozen od daně (Försäkringskassan 2020 - Arbetslivsinriktad rehabilitering).
2.1.3 Nemocenské pojištění ve Velké Británii
Systém sociálního zabezpečení ve Velké Británii je financován na principu průběžných příspěvků na politiku státního pojištění, který ukládá povinnost zaměstnancům i zaměstnavatelům odvádět tyto příspěvky z daní. Nárok na pobírání dávek ze sociálního systému je podmíněn hrazením příspěvků. Systém National Insurance automaticky každému občanu staršímu 16 let přidělí specifické číslo označované zkratkou NINo neboli National Insurance Number. S pomocí tohoto čísla se lze dostat k údajům o pojištěnci, konkrétně k tomu jak, kdy a kolik hradil či vybíral ze sociálního pojištění (např. i z pracovního úřadu). V praxi to znamená, že díky NINo lze zjistit výši odvodů zaměstnance na sociální pojištění a dle těchto odvodů se následně nastavuje např. výše penze. Pokud se jedná o migrujícího zaměstnance, musí i tento jedinec zažádat o NINo na příslušném úřadu práce (Chvátalová a kol., 2012).
Pokud dojde ke splnění všech podmínek, ze systému National Insurance Scheme (NIS) jsou hrazeny následující dávky:
▪ důchodové dávky,
▪ nemocenské dávky,
▪ dávky v nezaměstnanosti,
▪ dávky v případě úmrtí partnera/partnerky.
Dle autorky Chvátalové a kol. 2012, systém sociálního zabezpečení Velké Británie zahrnuje následující oblasti:
▪ státní zdravotní služby,
▪ systém státního pojištění,
▪ dávky sociálních pracovníků,
▪ rodinné dávky a systém daňového kreditu pro děti,
▪ nepříspěvkové dávky pro vybrané kategorie zdravotně postižených osob.
25
2.1.3.1 Nemocenské dávky
Peněžitá dávka v nemoci (Statutory sick pay)
Nárok na peněžitou dávku v nemoci (Statutory sick pay, zkratka SSP) vzniká zaměstnancům s řádnou pracovní smlouvou, u kterých činí týdenní příjem více než 120 £. Délka trvání pracovního poměru není při nárokování dávky podstatná. Důležitější podmínkou pro výplatu dávky je to, aby zaměstnanec vykonal alespoň nějakou činnost plynoucí z náplně pracovní smlouvy. Výjimku tvoří jednorázové a krátkodobé pracovní činnosti. Zaměstnanec musí doložit oznámení o pracovní neschopnosti do sedmi dnů. Tuto lhůtu lze však upravit v rámci pracovního kontraktu. Zaměstnanci mohou nárokovat nemocenské z více než jednoho zaměstnání. Týdenní sazba peněžité dávky v nemoci činí pro rok 2020 95,85 £ a je vyplácena stejným způsobem jako obvyklá mzda, tj. ve stejný den jako výplata, a bude již zahrnovat odpočet daní a národního pojištění (GOV.UK 2020 – SSP: Employer guide). Výplatu peněžité dávky v nemoci lze získat, pokud nemoc trvá déle jak čtyři kalendářní dny a je vyplácena od čtvrtého dne, kdy by měl podle pracovní smlouvy zaměstnanec pracovat. První tři pracovní dny jsou nazývány jako „čekací dny“. Pokud zaměstnanec daný den nastoupil do práce (nehraje zde roli na jak dlouhý časový úsek), tento den již nemůže být započítán jako den nemoci. Jinak je to při práci na směny; jestliže směna končí následující den po jejím začátku a zaměstnanec onemocní během té směny nebo po ní, den, kdy směnu ukončil lze jako den nemoci započítat.
Délka podpůrčí doby je u této dávky stanovena na 28 týdnů, poté již zaměstnavatel není povinen náhradu mzdy svému zaměstnanci vyplácet. Pokud by pracovní neschopnost jedince přetrvávala déle než 28 týdnů, lze si zažádat o přidělení dávky ESA (Employment and Support Allowance), která má za cíl právě podpořit dlouhodobě pracovně neschopné jedince. Dávku SSP nelze pobírat, jestliže je již čerpána zákonná peněžitá dávka v mateřství (GOV.UK 2020 – Statutory Sick Pay).
Peněžitá dávka v nemoci pro zemědělce (Agricultural sick pay)
Pro výši této dávky je důležitá pracovníkova kvalifikace a zkušenost v oboru a odvíjí se od jeho minimální mzdy. Dávku si lze nárokovat nejdříve po 12 měsících nepřetržitého zaměstnání. Délka podpůrčí doby je různá, odvíjí se od délky souvislé práce před nastáním nemoci. Pokud zaměstnanec pracoval alespoň zmíněných 12 měsíců, lze si žádat dávku po dobu 13 týdnů. Maximálně lze žádat dávku po dobu 26 týdnů, při souvislém zaměstnání delším než 59 měsíců. Stejně jako u SSP první tři dny nemoci jsou „dny čekací“ (GOV.UK 2020 – Agricultural sick pay).
26 Mateřství
Britský systém poskytuje jisté výhody v podpoře v mateřství těhotným ženám, které splní jisté specifické podmínky. Konkrétně se jedná o tyto benefity:
▪ zákonná délka mateřské dovolené,
▪ zákonná výše peněžité dávky v mateřství,
▪ plná náhrada nákladů zdravotní péče.
Zákonná délka mateřské dovolené
Jestliže je zaměstnankyně zaměstnána na základě pracovní smlouvy, ze zákona ji vzniká nárok na mateřskou dovolenou v plné délce. Současně další podmínkou je povinné informování zaměstnavatele ohledně těhotenství a následného mateřství, které budou mít jistý vliv na plnění pracovní smlouvy. Účast na národním pojištění ani výše příjmů nejsou pro zákonnou mateřskou dovolenou směrodatné. Zákonem určující délka mateřské dovolené je vymezena na 52 týdnů, konkrétně se jedná o základních 26 týdnů a dodatečných 26 týdnů. Žena není povinna si celou délku mateřské dovolené vybrat, ale je nutné si vzít minimálně dva týdny dovolené po porodu dítěte, případně čtyři týdny dovolené, pokud je zaměstnána v továrně. Zahájit mateřskou dovolenou je možné už 11 týdnů před očekávaným dnem porodu. Vše záleží na vzájemné dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnankyní. O všech těchto skutečnostech má zaměstnavatel právo být informován nejméně 15 týdnů dopředu (GOV.UK 2020 – Maternity Pay and Leave).
Zákonná peněžitá dávka v mateřství (Statutory maternity pay)
Tak jako u každé dávky, tak i u zákonné peněžité dávky v mateřství je nutné splnit několik podmínek pro její následnou výplatu. Minimální týdenní mzda zaměstnankyně musí činit alespoň 120 £, což je minimální úroveň pro odvod pojistného na národní pojištění. Dále musí žena doložit výsledky vyšetření prokazující její těhotenství. Jestliže dojde k uznání nároku na zákonnou peněžitou dávku v mateřství, bude mít zaměstnankyně možnost nárokovat si po dobu prvních šesti týdnů 90 % předchozího průměrného hrubého výdělku. Během následujících 33 týdnů ji bude buď vypláceno stejných 90 % předchozího průměrného hrubého výdělku, nebo 151,20 £ týdně. Nicméně zaměstnankyně si nemůže zvolit, kterou z dvou variant si chce nechat vyplácet, automaticky bude zvolena nižší částka výplaty (GOV.UK 2020 – Maternity Pay and Leave).
