Pro účely komparace jednotlivých režimů a z nich vyplývajících odlišností došlo v minulosti k vymezení jednotlivý typů (modelů) sociálních států (Munková, 2004). Rozlišení jednotlivých modelů je zpravidla založeno na tom, do jaké míry stát zasahuje do oblasti sociální politiky (Krebs a kol., 2015).
V dnešní době ovšem nelze pozorovat v žádném státě jeden ryze definovaný model sociální politiky, nýbrž se jedná o kombinaci níže uvedených modelů.
1.2.1 Rozdělení modelů sociální politiky podle R. M. Titmusse
Existují tři základní modely sociálních států, se kterými se můžeme setkat;
redistributivní, výkonový a reziduální. Autorem tohoto rozdělení byl britský učitel sociologie Richard Morris Titmuss, který dále rozpracoval členění podle Harolda L. Wilenského a Charlese N. Lebeauxe a obohatil ho o třetí model – výkonový (Smutek, 2005).
Redistributivní model
V některých literaturách také uváděn jako model institucionální. Pro tento typ sociálního státu je charakteristickým znakem universalismus a dominance státu při realizaci sociálních práv občanů. Zaměřuje se především na zmírňování sociálních rozdílů a na prevenci sociálních událostí (Munková, 2004). Již podle samotného názvu modelu lze vyvodit, že dalším rysem je značná míra redistribuce a diferenciovaná podpora (konkrétně vysoká úroveň dávek a diferenciace služeb). Díky vysokým dávkám dochází k poklesu sociálních konfliktů, neboť se vyrovnávají společenské rozdíly (Titmuss, 1974). Hodnoty jako je bezpečnost, humánní jednání a rovnost jsou v novodobé společnosti brány jako opodstatněné, a proto nedochází při přijetí státní pomoci k následné stigmatizaci (Smutek, 2005). Rovněž dochází ke zmírňování, v některých případech až k rozpouštění nestátních subjektů. Vyznačuje se také nesmírnou ekonomickou i správní náročností a jistým tlakem na veřejný rozpočet. Typickými zástupci tohoto modelu jsou uváděny skandinávské státy, Dánsko a Nizozemí (Krebs a kol., 2015).
Výkonový model
Výkonový model sociálního státu je založen na tzv. meritokratickém principu. Sociální potřeby jedinců jsou odměňovány na základě zásluh, pracovního výkonu, produktivity a nižší redistribuce (Midgley, 1997). Základními rysy tohoto modelu jsou střední daňová zátěž, účinná a dobrovolná participace občanů, distribuce financí na základě zásluh a využívání veřejného
8
sektoru a jeho organizací. Výše příspěvků u pojistných fondů určuje následnou výši sociálních dávek. Dávky jsou zároveň navázány na zásluhy a produktivitu, což v mnoha případech podněcuje nerovnosti ve společnosti. Státy, vykazující znaky výkonového modelu, jsou také podstatně citlivější na demografické změny a výkyvy v oblasti zaměstnanosti. Také jsou jednoznačně upřednostňovány pracovní poměry ve formě plných úvazků (Titmuss, 1974).
Velmi podstatnou úlohu hraje církev a charitativní organizace, taktéž se klade důraz na podporu rodin, jakožto základním stavebním jednotkám společnosti. Tento model je obvyklý pro země jako jsou Belgie, Francie, Rakousko a Německo (Krebs a kol., 2015).
Reziduální model
Podstatu reziduálního modelu lze hledat v myšlenkách laissez-faire, tedy v omezování státní moci a důvěře ve svobodný trh (Titmuss, 1994). Jinými slovy typickým rysem tohoto modelu je odsunutí myšlenky sociálního státu spojená s minimalizací státních zásahů do sféry sociální politiky (Munková, 2004). Důraz je kladen na princip sociální odpovědnosti, kdy je každý jedinec odpovědný sám za sebe. Pokud nastane situace, kdy není možné, aby se onen jedinec s nečekanou životní situací či s finanční krizí způsobenou trhem vypořádal sám, měla by přijít na řadu rodina (resp. jeho nejbližší sociální okolí) nebo tržní instituce. Jestliže tyto subjekty neuspějí, je na řadě pomoc od státního sociálního systému (Francová, Novotný, 2008).
Cílovými subjekty sociální pomoci jsou tedy nejchudší jedinci společnosti, neboť zde platí, že v případě nastání nepříznivé životní situace musí doložit, že pomoc je opravdu potřebná. Díky nejnižší míře redistribuce jsou vyplácené dávky testovány příjmy a nejsou nijak vysoké.
Narozdíl od redistributivního typu, u reziduálního jsou potlačovány veřejné služby na úkor tržních nestátních subjektů (Titmuss, 1994). Pro země, ve kterých můžeme většinově pozorovat znaky reziduálního státu, jsou typické nízké daně, které přispívají k podpoře podnikání a vytváření nových pracovních míst. Výhodou také je, že systémy založené na principu tohoto modelu nejsou nijak výrazně citlivé na demografické změny. Na druhou stranu panují v těchto zemích značné příjmové nerovnosti a s tím vzniká negativní představa o příjemcích státní sociální pomoci (Munková, 2004). Znaky reziduálního typu sociálního státu jsou zřetelně viditelné ve Velké Británii, USA a v Japonsku (Krebs a kol., 2015).
9
1.2.2 Rozdělení modelů sociální politiky podle Gøsta Esping-Andersena
Dánský politolog a sociolog Gøsta Esping – Andersen se proslavil zejména svým dílem The Three Worlds of Welfare Capitalism, poprvé vydaným v roce 1990. Svou typologii vypracoval na základě teoretických myšlenek R.M. Titmusse. Jako první poskytl rozlišení tří základních modelů sociálního státu; liberální, konzervativní a sociálně-demokratický. V průběhu let k nim ještě přidal čtvrtý model; jihoevropský (Esping-Andersen, 1996). Andersenovo rozdělení využívá kritérium, které určuje stupeň, v jakém jsou sociální práva schopna plnit funkci odzbožnění neboli dekomodifikace, což jednoduše znamená, do jaké míry zbavují občana statusu zboží. Dalším kritériem je stratifikace, jinak řečeno strukturovaná nerovnost mezi obyvatelstvem (Smutek, 2005).
Liberální model
Liberální model se v některých ohledech podobá Titmussovu reziduálnímu modelu sociálního státu (Večeřa, 1996). Typicky se vyznačuje nízkým stupněm demodifikace pracovní síly, nízkou podporou v sociálních událostech ze strany státu a z toho plynoucí upřednostnění sociální pomoci v první řadě od rodiny (Beblavý, 2009). Dalšími charakteristickými znaky jsou; nízká redistribuce zdrojů, princip vyplácení dávek založený na testování majetkových poměrů, omezování tendence žádat podporu od státu formou minimalizace dávek, podpora soukromých systémů sociálního zabezpečení a dohled státu zejména na okrajové vrstvy společnosti, tzn. na lidi s nízkými příjmy (Smutek, 2005). Výhodou liberálního modelu můžeme označit poměrně nízkou míru výdajů na sociální politiku v poměru k hrubému domácímu produktu. Ovšem to má za následek, že velká část domácností s průměrným, ale především ty s podprůměrným příjmem, bez státní sociální podpory čelí plným tržním cenám např. za živobytí a zdravotní péči, a to následně zvyšuje společenské nerovnosti (Keller, 2005).
Střední a vyšší společenské vrstvy mohou využívat služeb soukromých organizací, které jim poskytnou nadstandartní, ovšem placenou péči (Beblavý, 2009). Zástupci liberálního modelu jsou Austrálie, Nový Zéland, USA a Kanada (Esping-Andersen, 1996).
Konzervativní model
Klíčovými principy historicky založeného konzervativního modelu jsou principy zásluhovosti a subsidiarity (Beblavý, 2009). Typickými znaky jsou; nízká míra přerozdělování, poskytování dávek na již zmíněném principu zásluhovosti dle pracovního výkonu, významná
10
role státu a jeho zásahy až v případě, kdy selže pomoc ze strany rodiny, snaha zachovat společenský status, který byl již dříve vytvořen pomocí trhu (Smutek, 2005). Plnohodnotný pracovní výkon a s ním spojené vysoké výdělky zaručují jistou výši placeného pojistného, tzn. značnou sociální zajištěnost. Pokud sociální zajištění není podloženo prací ze strany jedince, je odkázán na pomoc rodiny (Keller, 2005). Lze také pozorovat velkou provázanost s církví a s tím spojenou preferencí myšlenky tradiční rodiny, kdy dominantní postavení zastává muž v roli otce a žena je rodinnými dávkami usměrňována k mateřství (Munková, 2004).
Příklady států, ve kterých lze pozorovat znaky konzervativního modelu, se uvádí Itálie, Francie, Německo a Rakousko (Esping-Andersen, 1996).
Sociálně-demokratický model
Tento model je založen na myšlence univerzalismu, což v praxi znamená, že všichni občané jsou proti sociálním rizikům zabezpečeni a není zohledněna jejich výdělečná činnost.
Ovšem i tak tyto státu disponují nejvyšší mírou zaopatření (Keller, 2005). Státy se vyznačují znaky plné zaměstnanosti, rovností relativně vysokého životního standardu a státem vytlačující trh (prospěšnost sociálního státu vede k pocitu vzájemné závislosti a vázanosti platit). Oproti předešlým dvěma modelům, stát zde hraje majoritní roli v oblasti sociálního zabezpečení a nese v tomto ohledu většinovou zodpovědnost. Rodina a trh jsou pomyslně odsunuty do pozadí. Stát se snaží co nejvíce zmírnit společenské rozdíly štědrou redistribucí peněžních dávek z čehož vyplývá, že hodnoty těchto společností jsou založeny na mezitřídní solidaritě (Smutek, 2005).
Na druhou stranu sociálně-demokratický model je nesmírně finančně náročný a vyvíjí poněkud značný tlak na veřejnou politiku a rozpočet. Daňové zatížení je také velmi vysoké. To vše jej činí v praxi velmi těžce udržitelným a také je to jeden z důvodů proč tento model lze v dnešní moderní společnosti vidět pouze zřídka (Beblavý, 2009). Disponují jím převážně vyspělé skandinávské státy; Norsko, Švédsko, Finsko a Dánsko (Esping-Andersen, 1996).
Jihoevropský model
Jihoevropský model sociálního státu byl dánským autorem nadefinován později v roce 1999 v jeho díle Social Foundations of Postindustrial Economies. Někdy bývá tento model označován také jako „duální stát“ (Smutek, 2005). Jsou pro něj typické relativně nízké výdaje na sociální politiku a s tím spojená neefektivní úroveň systému a jistá nespravedlnost (Abrhám, 2008). Největší zvláštností jihoevropských zemí vykazující znaky tohoto modelu je velmi silná úloha rozvětvené rodiny, která si klade za cíl ulehčit roli onomu sociálnímu státu. Rodinné kontakty v těchto zemích hrají významnou roli jak při obstarávání zaměstnání, tak i v době
11
nezaměstnanosti či stáří má hlavní podpůrnou úlohu rodina. Byť ne na tak rozvinuté úrovni, je ovšem patrné jisté přiblížení se konzervativnímu modelu sociálního státu v oblasti rodinného života, kdy jediným živitelem je otec a matka setrvávající v domácnosti (Keller, 2005). Podle názvu je již patrné, kde státy vykazující znaky jihoevropskému modelu můžeme hledat;
evropské státy okolo Středozemního moře od Portugalska, Španělska, Itálii až po Řecko (Esping-Andersen, 1999).