Analýza absolutních ukazatel ů

Pro tuto analýzu jsou užívány údaje přímo z účetních výkazů. Rozlišujeme tzv.

horizontální a vertikální analýzu. Horizontální analýza poskytne informace o tom, jak se zkoumané veličiny vyvíjejí v čase. Výsledkem vertikální analýzy je přehled o tom, jaká je struktura finančního výkazu, kdy se porovnává vztah jednotlivých položek vzhledem k nějaké smysluplné veličině, např. bilanční sumě.

2.4.1 Horizontální analýza

Jak název napovídá, jde o analýzu výkazů horizontálním směrem, kdy sledujeme změnu údajů po řádcích (tj. za různá časová období). Smyslem je sledovat vývoj jednotlivých položek v čase a určení zda se situace vyvíjí požadovaným směrem.

K analýze je možno užít následujících ukazatelů:[2]

absolutní změna = hodnota(t) – hodnota(t-1),

procentní změna = (absolutní změna / hodnota(t-1))*100(%), řetězový index = hodnota(t) / hodnota(t-1),

bazický index = hodnota(t) / hodnota(t₀),

kde hodnota (t)...hodnota základního období hodnota (t-1)...hodnota minulého období hodnota (t0)...hodnota základního období.

V praxi, při použití horizontální analýzy, je důležité mít k dispozici dostatečně dlouhou časovou řadu období (obvykle se doporučují minimálně tři období).

2.4.2 Vertikální analýza

Při vertikální analýze zjišťujeme podíl jednotlivých položek účetních výkazů na zvolené základě. Při analýze rozvahy použijeme za základ celkovou bilanční sumu, při analýze výsledovky se za základní hodnotu volí většinou tržby. Postupuje se v jednotlivých letech odshora dolů, nikoliv napříč jednotlivými roky - odtud pramení název této metody. Cílem je zjistit strukturu rozvahy a určit hlavní položky, tak jak se podílejí na tvorbě zisku v případě analýzy výsledovky. Výhodou této metody je, že

výsledky nejsou ovlivněny meziroční inflací a jsou tak srovnatelné údaje z jednotlivých let. Nevýhodou je, že metoda podává obraz o daném stavu, nikoliv však o příčinách.

V rozvaze analyzujeme jak majetkovou, tak kapitálovou strukturu. Jde o dvojí pohled na tutéž věc, a sice o majetek firmy a zdroje jeho financování.

2.4.2.1 Majetková struktura

Základním dělením majetku, tedy aktiv, je dělení podle doby využitelnosti v podniku na dlouhodobá a krátkodobá. Další skupinou jsou aktiva přechodná.

Dlouhodobá aktiva slouží podniku déle než jeden rok. Nespotřebovávají se najednou, nýbrž svou hodnotu přenáší postupně ve formě odpisů do nákladů firmy.

Základními formami dlouhodobého majetku jsou:

• nehmotný investiční majetek (licence, patenty, software apod.),

• hmotný investiční majetek (pozemky, budovy, strojní zařízení, dopravní prostředky),

• finanční majetek (podíly v jiných společnostech, cenné papíry, (akcie, dluhopisy ), které podnik nakoupil jako dlouhodobou investici)).

Oproti tomu oběžný majetek v podniku obíhá v různých formách, přičemž jedna forma přechází v druhou (za hotové peníze jsou nakoupeny zásoby surovin a materiálu, ty jsou přeměněny v nedokončenou výrobu, ta v hotové výrobky, které po prodeji přechází v pohledávky a nakonec jsou inkasovány opět hotové peníze.)

Druhy krátkodobého majetku jsou následující:

• zásoby (suroviny, materiál, nedokončená výroba, hotové výrobky),

• pohledávky ( u nich sledujeme dobu splatnosti, rozlišujeme je na krátkodobé (se splatností do jednoho roku) a dlouhodobé (s dobou splatnosti nad jeden rok)),

• finanční majetek (peníze v pokladně, na účtech, krátkodobé cenné papíry).

Majetková struktura podniku je předurčena jednak odvětvím a typem podniku, jednak finanční politikou podniku. Převažuje-li v podniku investiční majetek, hovoříme o podnicích investičně intenzivních (např. elektrárny, teplárny, doly). Převažuje-li oběžný majetek, jedná se o podniky provozně intenzivních (např. potravinářské podniky, obchodní podniky). Důležitým úkolem řízení podniku je stanovení výše oběžného majetku. Za optimální výši se považuje takové množství, které je schopno zabezpečit normální chod podniku s co nejnižšími náklady. Nejde tedy o minimální výši danou technickými činiteli, nýbrž jsou rovněž zohledněny požadavky odběratelů na dodávky výrobků, nezbytnost mít pohotové peněžní prostředky k úhradě splatných závazků a mimořádných nákupů materiálů nebo nepředvídaných výdajů. V praxi je nezbytné věnovat pozornost řízení velikosti každé z výše uvedených položek (řízení zásob, pohledávek atd.).

[7]

2.4.2.2 Kapitálová struktura

Kapitálovou strukturou rozumíme strukturu zdrojů, z nichž je financován podnikový majetek. Základním členěním je rozdělení na zdroje vlastní a cizí. Další skupinou jsou přechodná pasiva. Vlastní kapitál představuje kapitál, který patří majiteli, resp. majitelům. Jeho podíl na celkovém kapitálu je ukazatelem finanční nezávislosti podniku. Složky vlastního kapitálu jsou následující:

• základní kapitál,

• kapitálové fondy,

• fondy ze zisku,

• nerozdělený zisk.

Cizí kapitál je dluhem podniku s určitou dobou splatnosti. Podle této doby ho dělíme na krátkodobý (lhůta splatnosti obvykle do jednoho roku) a dlouhodobý (doba splatnosti delší než jeden rok). Mezi krátkodobý cizí kapitál řadíme následující položky:

• krátkodobé bankovní úvěry (např. kontokorentní, eskontní),

• dodavatelské úvěry,

• zálohy přijaté od odběratelů,

• částky dosud nevyplacených mezd a platů,

• nezaplacené daně,

mezi dlouhodobý cizí kapitál patří následující:

• dlouhodobé bankovní úvěry,

• vydané podnikové obligace,

• leasingové dluhy.

Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik nezbytně potřebuje. Má-li podnik kapitálu více, než může hospodárně využít, mluvíme o tom, že je podnik překapitalizován. Jako ukazatel překapitalizování můžeme použít poměr vlastního kapitálu a dlouhodobého majetku. Poměr by neměl být větší než jedna, jinak jde o překapitalizování. Je-li kapitálu tak málo, že to narušuje běžný chod podniku, je podnik podkapitalizován, což lze opět vyjádřit ukazatelem, tentokrát jako poměr dlouhodobého majetku k dlouhodobým zdrojům. Je-li jeho hodnota větší než jedna, jsou podniková stálá aktiva kryta i krátkodobými závazky a podnik je podkapitalizován. [7]

2.4.2.3 Výkaz zisk ů a ztrát

Výkaz zisků a ztrát, zkráceně výsledovka, podává obraz o výnosech, nákladech a hospodářském výsledku.

Platí základní vztah:

Hospodářský výsledek = Výnosy – Náklady

Pokud výnosy převýší náklady, je hospodářským výsledkem zisk, v opačném případě hovoříme o ztrátě. Odečteme-li od celkového hospodářského výsledku daně z příjmu, dostaneme hospodářský výsledek po zdanění, resp. čistý zisk.

Výnosy podniku jsou tvořeny následujícími podskupinami:

a) provozní výnosy získané v oblasti, která tvoří hlavní náplň podnikové činnosti,

b) finanční výnosy získané z finančních investic, cenných papírů, vkladů a účastí,

c) mimořádné výnosy získané nahodile, resp. neobvykle, např. prodejem odepsaných strojů.

Náklady podniku se skládají z těchto položek:

a) běžné provozní náklady (spotřeba materiálu a energie, osobní náklady), b) odpisy investičního majetku,

c) ostatní provozní náklady,

d) finanční náklady (úroky a jiné finanční náklady),

e) mimořádné náklady (související např. s havárií, mimořádné odměny)

Provozní náklady věcně souvisejí s provozními výnosy, vlastně můžeme říci, že byly vynaloženy na jejich získání; patří k nim položky a) až c). Rozdíl mezi provozními výnosy a náklady tvoří provozní hospodářský výsledek, rozdíl mezi finančními výnosy a finančními náklady tvoří finanční hospodářský výsledek. Finanční hospodářský výsledek plus provozní hospodářský výsledek označujeme jako hospodářský výsledek za běžnou činnost. Mimořádný hospodářský výsledek je tvořen rozdílem mezi mimořádnými výnosy a náklady. [7]