V současné době se mohou účastnické evropské země integrovat do tří rozdílných ekonomických stádií, které odpovídají historickým etapám vývoje HMU.
2.1. Etapy HMU
V roce 1979 vznikl Evropský měnový systém (EMS) jako předchůdce HMU s cí-lem provázat evropské měny a zabránit příliš velkému kolísání jejich vzájemných hodnot.
EMS vytvořil Evropský mechanismus měnových kurzů (ERM), podle něhoţ se směnný kurz měny kaţdého členského státu směl pohybovat pouze v rámci úzkého vymezení (+/- 2.25%) v obou směrech referenční hodnoty. Tato referenční hodnota se tvořila jako sou-hrnný koš všech účastnických měn nazvaný Evropská měnová jednotka (ECU), který byl vyvaţován podle velikosti ekonomik jednotlivých členských států.
V druhé polovině 80. let se trhy všech členských států sbliţovaly natolik, ţe se o nich nakonec mohlo mluvit jako o evropském Jednotném trhu. Mezinárodnímu obchodu v Jednotném trhu překáţely - i přes relativní stabilitu zavedenou v rámci ERM – měnová ri-zika a zvýšené transakční náklady, které to přinášelo. Vytvoření jednotné měny pro Jed-notný trh se zdálo být logickým řešením této situace, a proto se myšlenka jednotné měny opět vrátila do popředí zájmu.
Evropská komise pod vedením Jacquese Delorse přijala v únoru 1986 Jednotný evropský akt, jehoţ cílem bylo odstranění institucionálních a ekonomických bariér mezi členskými státy Evropských společenství, a který stanovil cíl vytvoření společného evrop-ského trhu. V roce 1989 byly plány na vytvoření HMU rozvrţeny do tří etap. Ačkoliv ně-které procesy první etapy začaly jiţ v rámci EMS v roce 1979, první etapa oficiálně začala v roce 1990, kdy se zrušila kontrola měnových kurzů, coţ uvolnilo pohyb kapitálu v rámci Evropských společenství. V roce 1992 byl třístupňový plán formalizován v textu Maast-richtské dohody, včetně ekonomických konvergenčních kritérií stanovených pro přijetí společné měny. Tak se vlastně přeměnila Evropská společenství na Evropskou unii. Krité-ria pro členství v Evropské unii a pro přijetí eura jsou stanovena ve třech dokumentech.
Prvním je Maastrichtská smlouva z roku 1992, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.
Později ve stejném roce Evropská rada v Kodani přijala druhý dokument, který stanovit tzv. „Kodaňská kritéria“, jeţ upřesňovala obecné cíle Maastrichtské smlouvy. Třetím
do-kumentem je Rámcová smlouva vyjednávaná s kaţdým kandidátem vstupu do EU před jeho přijetím. Tato kritéria dále upřesňuje legislativa EU a průběţné rozhodování evropské justice. V prosinci 1991 byl konečně pozorován značný pokrok v provádění konečné fáze vytvoření Evropské měnové unie. Maastrichtská smlouva upevnila závazky zemí k dosa-ţení poţadované úrovně sociálně-ekonomického rozvoje ke konci století, aby mohly být realizovány plány na vytvoření unie. Avšak jiţ v roce 1990 došlo k úplnému odstranění devizových omezení v zemích EHS. Souběţně probíhala politika sblíţení Evropy a to nejen v měnové oblasti, ale také v oblasti cel, víz a pohybů pracovních sil v rámci Spole-čenství. Nicméně Maastrichtská smlouva slouţila jako výchozí bod, na který odkazují všichni autoři publikací (příloha 2) věnovaných k vytváření jednotné evropské měny.
V roce 1994 byl ve Frankfurtu nad Mohanem vytvořen Evropský měnový insti-tut, jehoţ cílem bylo připravit zřízení centrální banky Společenství.
Rozhodující byl rok 1995, kdy začaly vznikat jasnější představy o budoucnosti měny. V prosinci bylo na Evropské radě v Madridu rozhodnuto zavést od 1. ledna 1999 jednotnou měnu, ale také vyřešit otázku jejího názvu. Hlavy států a vlád dosáhly politické-ho kompromisu nazývat jednotnou měnu "euro". Podle všech 15 zemí EU je tento název poměrně neutrální a nezpůsobuje ţádné národní asociace.
Během o vyjednávání o názvu měny bytlo totiţ Německo proti zachování názvu ECU4 tvrdíc, ţe by to mohlo připomenout veřejnosti o dosaţených v minulosti neúspěchy evropské měnové integrace, měnové krize a inflace. Tam byl i další dobrý důvod: zkratka ECU byla stejná jako staré francouzské mince kteří byly v zlaté a stříbřené verze. A by-ly v širokém oběhu v západní Evropě. Euromarka také neprošla během vyjednávání, pro-toţe francouzská strana viděla v tom nazvu „něco“ příliš Německého .
Pro finanční hotovosti se bylo rozhodnuto vydat sedm bankovek v hodnotách 5, 10, 20, 50, 100, 200, 5005 eur a osm mincí v hodnotách 1 / 100, 2 / 100, 5 / 100, 1 / 10, 2 / 10, 5 / 10, 1 a 2 eur. Po dlouhou dobu se v EU diskutovalo o budoucí podobě evropské měny. Objevily se různé návrhy národních symbolů, ale národní symboly velkých státu by mohly upevnit dominantní postavení velkých zemí, a urazit národní pocity malých ná-rodů.
4 ECU – European Currency Unit Evropská měnová jednotka, ECU, ₠. byla košová měnová jed-notka zemí Evropských společenství slouţící k zúčtování mezinárodních operací.Název je odvozen od anglického „European Currency Unit“ a zároveň z francouzského výrazu pro štít: „écu“, taktéţ byla nazývá-na jednazývá-na starofrancouzská mince.ECU vzniklo 13. březnazývá-na 1979 (bankovní ISO kód XEU) a 1. ledna 1999 bylo nahrazeno eurem (ISO kód EUR). Belgické a lucemburské franky byly v měnové unii. Proto jsou tyto hodnoty v koši ECU sloučené a jsou vyjádřené pouze pro Belgii (BEF).
5 Obrázky jsou uvedeny v dalších přílohách
Na konci roku 1996 Evropský měnový institut schválil verze euro bankovek pro-vedených na základě architektonických stylů západní Evropy. Na bankovkách nebyly zob-razeny ţádné konkrétní architektonické památky či budovy, naopak jejich sběrný obrazy a detaily charakteristické pro evropské architektonické styly z různých epoch - od starově-ku do novověstarově-ku. Kromě toho bude na papírových bankovkách slovo "euro" v latině a řečtině, obrázek vlajky EU, údaje o emitentovi a podpis prezidenta ECB. Budou rovněţ chráněny odpovídajícím systémem proti padělání.
Mince bude vydána v různých státech: na zadní straně kaţdé mince bude obrázek, který dle názoru zemí zaslouţí být doloţením jednotné evropské měny. (Viz příloha 1) Zavést měnu bylo rozhodnuto pouze v těch zemích EU, které budou splňovat následující poţadavky:
1. Míra inflace nepřesahuje o více neţ 1,5% průměr třech členských zemí EU s nejniţší inflací.
2. Veřejný dluh nesmí překročit 60% HDP.
3. Státní deficit nesmí překročit 3% HDP.
4. Po dobu alespoň dvou let musí být dodrţeny fluktuace měnového kurzu v mechanismu směnných kurzu, bez devalvace vůči měně jiných členských zemích EHS.
5. Dlouhodobé úrokové sazby nesmí přesáhnout o více neţ 2% průměr ve třech zemích s nejniţší inflací.
Tyto podmínky jsou opravdu velmi přísné, ale specialisté jsou přesvědčeni, ţe bez jejich splnění nepovede přechod na jednotnou měnu k ničemu, protoţe začne transfer bo-hatství od více rozvinutých zemí k zemím méně prosperujícím a vyvstane hrozba zhrouce-ní měny a ekonomického systému Unie jako celku.
2.1.1 První etapa HMU
Základní scénář:
Fáze 1 fakticky začala přijetím rozhodnutí Rady Evropy o sloţení prvních členů