zaloţe-ných rafinovazaloţe-ných ekonomických ukazatelů za rok 1997. Bylo rozhodnuto o zavedení eura v 11 zemích: Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Portu-galsko, Španělsko, Rakousko a Finsko.
Dánsko se rozhodlo neúčastnit měnové unie (referendum v červnu 1992 ukázalo negativní postoj obyvatel této země ke vstupu do měnové unie), ale vyhradilo si právo na změnu tohoto rozhodnutí. Z politických a ekonomických důvodů se zdrţela účasti také Bri-tánie.
Její důvody spočívaůy v tom, ţe země tehdy proţívala fáze zvednutí, přitom hladina úrokových sazeb byla jedna z nejvyšších v EU (výše pouze v Řecku). Británie si nemohla dovolit sníţit hladinu úrokových sazeb, coţ je nevyhnutelné v případě vstupu do měnové unie, z důvodů nebezpečí přehřát konjunktury. Analytici se domnívali, ţe Británie bude směřovat ke vstupu do měnové unie do roku 2002, protoţe si nechtěla nechat ujít moţnost ovlivňovat situaci v Evropě. Británie do Unie však stále nevstupuje. Švédsko se také zdrţuje od účasti v měnové unii, bojí se totiţ, ţe jeho těţkopádný systém sociálního zabezpečení nebude moci adekvátně reagovat na rostoucí konkurenci v měnové unii.
V první fázi bude euro pouţíváno pouze pro non-cash transakce na stejné úrovni národních měn členských zemí EMU, samozřejmě za předpokladu, ţe země splní "kritéria spojení, včetně řady ekonomických ukazatelů, které byly uvedeny výše.
Kód měny (normy ISO) - EUR 1 EURO = 100 EURO centů
Na prvním stupni musí být základní finanční systémy vybaveny funkcí dvojího přepočtu. To znamená, ţe jakákoliv částka byla zapsána a zpracovávána současně ve dvou jednotkách: euro a národní měně. Tato fáze se jeví mnohým klamně jednoduše.
V praxi to vypadá poněkud jinak neţ v teorii. Přechod na euro není levný. Analytici Gart-ner Group Corporation věří, ţe obchodní společnosti budou moci disponovat 150 aţ 400 miliard dolarů (podle odborníků IBM - 175 miliard dolarů).
Ale to není všechno. Neexistují ţádná přesná pravidla pro přepočet. Co například dělat se zaokrouhlením v případě liry a španělského peseta? Tato čísla jsou několikanásob-ně vyšší neţ při počítání v několikanásob-německých markách nebo holandských guldenách. Hospodářská a měnová unie vyţaduje, aby všechny výpočty byly na šest desetinných míst, coţ můţe vést k celkem úsměvným chybám při zaokrouhlování.
Dokonce i kdyţ pomineme veškerá nezbytná opatření, a přihlédneme k proklamo-vaným výhodám jednotné měny (zejména moţnost cestovat bez výměny peněz nebo opa-kovaného placení bankovních poplatků), můţe být obyvateli euro stále vnímáno skepticky.
Kaţdá registrační pokladna a prodejní automat se budou muset přizpůsobit na nové ban-kovky a mince. To je docela náročné, takţe hospodářská a měnová unie se rozhodla, ţe od 1. ledna 1999 musí všichni uvádět cenu výrobků a sluţeb jak v eurech tak i v místní měně.
Nicméně, v mezibankovních platbách a na akciovém trhu národní měny zcela končí a budou nahrazeny eurem. Kurzy kaţdé měny jsou vypočteny na základě poměrně sloţitého vzorce, který bere v úvahu jednotlivé ekonomické ukazatele, kurz své měny vůči ECU, cross-kurzy EMU, atd. Předběţné kurzy byly vyhlášeny počátkem roku 1998, a ko-nečné k 1. lednu 1999.
Po oznámení konečných kurzů zůstanou tyto beze změny aţ do 1. července 2002, kdy budou národní měny staţeny z oběhu. Vzhledem k tomu, ţe kurz byl stanoven jednou provţdy, pak se vlastně ve skutečnosti od roku 1999 staly národní měny jednou z forem eura, jen s jiným názvem. Ministři financí Evropské unie oznámili následující kurzy 11 měn k nové společné měně, euru.
Německá marka 1.95583
Francouzský frank 6.55957
Finských marek 5.94573
Nizozemský gulden 2.20З71
Rakouský šilink 13.7603
Italská lira 1936.21
Španělská peseta 166.386
Portugalské escudo 200.482
Irská libra 0.787564
Belgický a lucemburský frank 40.3399
Po určení členství v měnové unii na schůzi v Bruselu na začátku května roku 1999 bylo rozhodnuto zřídit Evropskou centrální banku (ECB) a upevnit dvoustranné směnné kurzy 11 zemí, které se účastní měnové unie. Rozhodnutí o upevnění směnných kurzů bylo dohodnuto předem, aby se zamezilo spekulacím v předvečer 1.ledna 1999. Tyto kurzy
bu-dou vyuţity při určení neodvolatelných konverzní kurzu převodu národních měn na euro od prvního dne jeho přijetí jako jednotné měny.
2.1.2 Druha etapa HMU
Na madridském summitu EU v prosinci 1995 Německo úspěšně prosadilo svůj návrh změnit název ECU na „euro“. Tzv. „Madridský scénář“ rovněţ stanovil přechodné období mezi zavedením eura do účetních operací a zavedením eura do hotovostních plateb.
V druhé etapě HMU byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI) jako před-chůdce Evropské centrální banky. V červnu 1997 rozhodla Evropská rada v Amsterodamu o vytvoření Paktu stability a růstu a ustavila ERM-II, který by byl pokračovatelem Evrop-ského měnového systému a ERM (European Exchange Rate Mechanism) po zavedení eura.
Následujícího roku 1998 Evropská rada v Bruselu vybrala jedenáct zemí připravených k přijetí eura. Zároveň vznikla Evropská centrální banka (ECB), jejímţ posláním bylo vytvo-ření měnové politiky pro Evropskou unii a dohled nad aktivitami Evropského systému cen-trálních bank, tj. národních bank, které by realizovaly rozhodnutí ECB, tiskly peníze, razily mince a pomáhaly počátečním euro zemím plnit konvergenční kritéria.
Druhá etapa vývoje HMU můţe být vztaţena ke státům, které nedávno přistoupily k ERM-II, v němţ setrvají nejméně dva roky, neţ přijmou euro.
Fáze 2 měla být fakticky zahájena dne 1. ledna 1999. K měnám všech zúčastně-ných zemí bude stanoven pevný kurz vůči euru, který se bude rovnat 1 ECU (ECU se za-vedením eura zanikne). Během přechodného období (od roku 1999 do počátku roku 2002) by mělo být euro pouţíváno v bankovních operacích spolu s národními měnami. Banky budou mít moţnost provádět transakce a poskytovat sluţby pro klienty v euro od počátku roku 1999. Vedení operací v eurech bude povinné aţ od počátku roku 2002.
Z ekonomického hlediska měnové unie existuje euro od 1. ledna 1999, i kdyţ bankovky a mince byly dány do oběhu aţ po 3 letech. Během tohoto období bylo euro po-uţíváno pouze pro bezhotovostní platby a na základě dobrovolnosti. Nicméně jiţ v roce 1997 mnoho evropských obchodních společností oznámilo, ţe od 1 ledna 1999 z vlastní vůle převedou své non-cash výpočty na euro.
2.1.3 Třetí etapa HMU
6Mechanismus měnových kurzů ERM byl nahrazen ERM-II, který fungoval po-dobně jako původní ERM, ale jiţ v kontextu existujícího eura. ECB začala prosazovat jed-notnou měnovou politiku ve spolupráci s centrálními bankami jednotlivých členských států a začalo tříleté přechodné období stanovené v Madridu, které mělo trvat do 1. ledna 2002.
V polovině roku 2000 Komise oznámila, ţe Řecko se můţe formálně připojit k třetímu stupni jednotné měny 1. ledna 2001.
Fáze 3 fakticky začala 1. ledna 2002 se zavedením euro bankovek a mincí do oběhu. Ty byly v první polovině roku 2002 zákonným platidlem spolu s národními ban-kovkami a mincemi, které se stáhly z oběhu a ztratily své postavení zákonného platidla k 1.
červenci 2002, ale bylo je i nadále moţno vyměňovat v národních centrálních bankách.
Euro bylo virtuální měnou pro dvanáct zemí tzv. „eurozóny“, do níţ patřily Bel-gie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Ra-kousko, Řecko a Španělsko. Euro se pouţívalo v účetních operacích, firmy mohly provádět transakce v eurech a měly jistotu, ţe měnové kurzy jejich členských států jsou k euru pev-ně stanoveny. Hodnoty v eurech se objevovaly na bankovních účtech vedle národních měn tak, aby si obyvatelé na novou měnu zvykali.
6 Zdrojem tohoto textu je internetový zdroj “eu4jornalists” (background details and essential infor-mation about the European Union). - základní informace o Evropské unii
http://www.eu4journalists.eu/index.php/dossiers/czech/C23
2.2 Praktické přípravy na zavedení eura
K tomu, aby byly uskutečněny plány na zavedení jednotné měny pro finanční in-stituce, vládní agentury, podniky a jednotlivce, bylo nutné připravit se na nadcházející změny. V dubnu 1996 Komise zveřejnila plán na přípravu veřejnosti pro zavedení jednotné měny. V souladu s tímto plánem Komise spolupracovala s bankovními institucemi, protoţe nejprve bude jednotná měna zavedena pro non-cash platby a grass-roots kampaň pro oby-vatelstvo začne do roku 2002. K provedení těchto činností bylo v roce 1996 přiděleno 19 milionů ECU. Bylo však moţné, ţe přidělené finanční prostředky z rozpočtu EU nebudou dostačující pro provedení takového obrovského úkolu. Podle některých odhadů aţ 40%
populace bude mít z různých důvodů problémy získat informace o nové měně a její aplika-ci. Jedná se například o kategorie, jako jsou osoby se zdravotním postiţením, seniory, ne-zaměstnané ţeny, obyvatelé v odlehlých oblastech a malých sídel, atd. Proto se v roce 1997 Komise rozhodla plně podpořit informační kampaně, které prováděly vnitrostátní or-gány, finanční instituce a sdruţení spotřebitelů. Komise podepsala dohodu o výměně in-formací s Německem, Irskem, Španělskem, Francií, Itálií, Belgií a Lucemburskem.
Například 29. srpna 2000 byl v Benátkách představen veřejný projekt mobilního muzea jednotné evropské měny, expozice shrnující celou historii eurozóny. Tato událost si kladla za cíl blíţe představit Evropanům tuto měnu tím, ţe vytvoří sedm mobilních muzeí.
Projektu se kromě Benátek účastnily Atény, Řím, Lecce, Locri a Seville. V některých ze-mích budou učební osnovy zahrnovat speciální kurzy o jednotné evropské měně. Pouze vláda jedné ze zemí EU (Británie) odmítá provádění těchto činností.
Zavedení jednotné měny vyţadovalo mnoho dalších materiálních nákladů. Byly zatíţeny bankovní instituce, které musely změnit počítačový systém, zpracování dat a sluţby zákazníkům, rekvalifikace zaměstnanců a do roku 2002 plně nahradit automatické bankomaty a kontrolu účtů. Také byla třeba provést paralelní výpočty v obou měnách.
Podle Bankovní federace EU tyto a jiné přípravné činnosti během let 1999 - 2002 pojmou 10 - 12 billionů ECU, coţ odpovídá asi 2% z ročního objemu bankovních operací. Odha-dovalo se, ţe adaptační proces by měl trvat tři měsíce pro malé obchodníky, tři roky ve velkých výrobních společnostech a bude mít za následek dodatečné náklady 100 tisíc EUR (3 miliony ECU) Povinné dvojí indexace cen mohou stát obchodníky 25 miliard korun.
2.3 Závěrečné fáze zavádění eura
V této fázi byl dokončen přechod na euro. 1. ledna 2002 byly vydány do oběhu bankovky a mince v eurech. Euro se stalo druhým zákonným platebním prostředkem po-vinně přijímaným jakýmkoli podnikem. O šest měsíců později přestaly být národní měny zákonným platidlem, ale po nějaký čas byly ještě přijímány bankami pro vyměnění na eu-ro. Do 1. července 2002 se euro stalo jediným zákonným platidlem v rámci HMU.
V poslední fázi měli mít zákazníci moţnost provádět operace jak v eurech, tak i v místní měně. S ohledem na euro bude fungovat princip "ţádné donucování a ţádný zákaz", coţ znamená, ţe zákazníci všech bank budou mít v rámci HMU moţnost, ale nikoli povinnost pouţívat euro v průběhu přechodného období. Převést všechny účty, transakce a smlouvy na euro by nebylo moţné na poţádání. Na konci tohoto období budou národní měny staţe-ny z oběhu.