1
Bankovní institut vysoká škola Praha
Katedra finančních obchodů
Euro
Diplomová práce
Autor: Tursunmetov Abbas
studijní obor Finance, specializace Finanční obchody Vedoucí práce: Doc. Ing. Jana Marková
Praha Měsíc, 2010
2 Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatu- ry.
V Praze dne__________________ Tursunmetov Abbas
3 Anotace
Předmětem této diplomové práce je „Euro“ - měna. První část práce se zabývá dějinami evropské hospodářské a měnové integrace a je zde provedena analýza předpokladu pro zří- zení Evropské hospodářské a měnové unie. Závěrečná část je zaměřena na problémy vzta- hující se k zavedení eura v České republice a konvergenční plán České republiky.
Annotation
The subject of this graduation theses is the " currency Euro". The first part of theses refers to history of European economic and monetary integration. Here was provided an analy- sis of condition for the establishment of European economic and monetary union. In the final chapter were discussed issues related to the introduction of the euro in the Czech Re- public. Convergence Plan of the Czech Republic.
4 Úvod
Kapitola 1: Vývoj měnové spolupráce v rámci EU
1.1 Římská smlouva ____________________________________________________ 7 1.2 Wernerův plán______________________________________________________ 9 1.3 Evropsky měnový systém ____________________________________________ 14 1.4 Delorsova zprava ___________________________________________________ 17 1.5 Maastrichtská smlouva _______________________________________________ 19 Kapitola 2: Etapy HMU a zavedení Euro
2.1 Etapy HMU______________________________________________________ 23 2.1.1 První etapa HMU____________________________________________ 26 2.1.2 Druha etapa HMU___________________________________________ 29 2.1.3 Třetí etapa HMU____________________________________________ 30 2.2 Praktické přípravy na zavedení eura ____________________________________ 31 2.3 V závěrečné fázi eura________________________________________________ 32 Kapitola 3:Objektivní ekonomické příčiny zavedení Euro,
3.1 Postavení EURO na mezinárodních finančních trzích _____________________ 33 3.2 Euro jako obchodní měna ____________________________________________ 38 3.3 Vývoj kurzu Euro k USD ____________________________________________ 40 3.4 Euro na trzích dluhopisu ____________________________________________ 43 Kapitola 4: Perspektiva EURO
4.1 EURO: Výhody a nevýhody jednotné měny. ____________________________ 49 4.2 Konfrontacemezi dvěma světovými měnami ve světě _____________________ 55 4.3 Euro a Česká republika ______________________________________________ 58 4.3.1 problematika ___________________________________________________ 63 Závěr ________________________________________________________________ 69 Přílohy ______________________________________________________________ 71 Seznam literatury _______________________________________________________ 73
5
Úvod.
Vyspělé státy jsou v současné době jednoznačně aktivní v integračních procesech.
Ţádné části naší planety se ještě nepodařilo dosáhnout takového úspěchu při slučování tak, jako Evropě, kde jsme jiţ svědky řešení nejdůleţitějších otázek hospodářské integrace - zavedení jednotné měny s postupným ustupováním od vyuţívání měn národních.
Celý svět s velkým zájmem sledoval všechny klady a zápory tohoto procesu, jeli- koţ na jeho výsledku bude v konečném důsledku záviset to, co bude zítra. Realizace toho- to projektu má zvláštní význam i proto, ţe v případě svého úspěchu bude vzorovým příkla- dem, který mohou následovat další regiony. Hromadné sdělovací prostředky proto bedlivě sledují vývoj eura, jakoţto nejmladší měny na světě. Lze konstatovat, ţe "éra dolaru" jiţ skončila a nastoupila éra dvou měn (dolaru a eura). O tom svědčí směnné kurzy největších světových bank a to nejen kvůli hospodářské krizi ve Spojených státech, ale především díky rostoucí roli jednotné Evropy na mezinárodní scéně.
Nicméně cesta k jednotné měně je trnitější, neţ by se mohlo na první pohled zdát, o čemţ svědčí například situace v Řecku. Proces evropského sjednocování je tedy spíše dlouhodobý a nepředvídatelný. Je tedy nutné, aby vedoucí představitelé Evropy byli ma- ximálně obezřetní a jednali opatrně zejména v otázkách výběru strategie chování v Eurozóně, jelikoţ ovlivňují osud celé Evropy, ne-li celého světa.
Má diplomová práce je věnována analýze příchodu a zavedení eura do oběhu. Té- ma je demonstrováno jak na členských zemích Evropské měnové unie (EMU), tak i na příkladě České republiky, jako aktuálního kandidáta na vstup do měnové unie.
První část práce se zabývá dějinami evropské hospodářské a měnové integrace a je zde provedena analýza předpokladu pro zřízení Evropské hospodářské a měnové unie.
Druhá část obsahuje informace o otázkách týkajících se etap Hospodářské měnové unie (HMU), zavedení eura do oběhu, jeho etapy, nuance, apod.
Třetí část pojednává o postavení eura na mezinárodních trzích, komparaci kurzu eura, dolaru a jejich vývoj. Dále je provedena analýza fungování jednotné evropské měny v současnosti.
Čtvrtá část je zaměřena na problémy vztahující se k zavedení eura v České repub- lice a konvergenční plán České republiky.
6
Kapitola 1. Vývoj měnové spolupráce v rámci EU
Historie Evropského hospodářského společenství (EHS), později EMU, sahá aţ do roku 1944. V americkém Bretonwoodu1 se schází finanční zástupci ze 40 zemí, aby disku- tovali o poválečném měnovém systému. Jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století John Maynard Keynes, navrhuje zavést světovou měnu "Bancor" a centrální banky. Tento návrh však poté v poválečné době všeobecné devastace vypadal problematicky. Měnové systémy téměř všech států byly narušeny milníky světové války a víceméně spolehlivou měnou zůstal pouze dolar, podporovaný obrovskými zlatými rezervami (20 000 tun). Do- lar dle zahraničních ekonomů započal ve skutečnosti sjednocování Evropy.
V roce 1947 nabízel plán George Marshalla Evropě čtyřletou pomoc ve formě 13 miliard dolarů. Tuto částku měli mezi sebe rozdělit Evropané. Pro kontrolu "rozdělování"
amerických peněz byla vytvořena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, kte- rá se postupně transformovala do Rady Evropy se sídlem ve Štrasburku. V roce 1957, Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko vytvořili EHS, neboli spo- lečný trh. V roce 1978 byl zaloţen Evropský měnový systém (EMS) s měnovou jednotkou ECU (European Currency Unit) pro mezistátní transakce. K EHS později přistupují také Dánsko, Irsko, Velká Británie, Řecko, Rakousko, Španělsko, Portugalsko a Švédsko. Tyto země jsou na základě Maastistrichtské smlouvy sjednocené v Evropské unii.
1 Brettonwoodský (měnový) systém byl systém regulace mezinárodních měnových vztahů. Pojme- nován je podle okresu Bretton Woods v New Hampshire, USA, kde byl systém v roce 1944 dohodnut. Trval od roku 1945 do srpna 1971.
7
1. 1 Římská smlouva
Římská smlouva je mezinárodní smlouva, podepsaná Německem, Francií, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem pro odstranění všech překáţek volného pohybu osob, zboţí, sluţeb a kapitálu. Římskou smlouvou byl v roce 1957 poloţen základ Evrop- ského hospodářského společenství. Kromě toho dne 25. března 1957 stejné země podepsa- ly další Římskou smlouvu, která poloţila základ pro fungování Evropského společenství pro atomovou energii.
Římská smlouva se skládá ze 6 částí, které obsahují celkem 314 článků. První část určuje zásady fungování Evropského společenství, druhá upravuje otázky občanství a třetí definuje základní politickou strukturu Společenství (např. Evropský parlament, Rada mi- nistrů Evropské unie, Evropská komise, Evropský účetní dvůr, hospodářský a sociální vý- bor, Výbor regionů Evropská investiční banka). Čtvrtá část upravuje spolupráci s jinými zeměmi a územími, pátá část definuje orgány Společenství a šestá část obsahuje obecná a závěrečná ustanovení.
Historie dokumentů sahá aţ do roku 1951, kdy byla podepsána Paříţská smlouva, kterou bylo vytvořeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Paříţská smlouva byla mezinárodní smlouvou na základě mezinárodního práva, a měla pomoci k obnově hospo- dářství evropského kontinentu a také zabránit válce v Evropě a udrţet trvalý mír.
Osoby podepisující Římsku smlouvu Země
Paul-Henri Spaak • Jean-Charles Snoy Belgie Konrad Adenauer• Walter Hallshtayn Německo
Křesťan Pineau • Maurice Faure Francie Antonio Segni • Gaetano Martino Itálie
Joseph Beck • Shaw Lucembursko Joseph Luns • J. Lintorst Homan Nizozemsko
8 Myšlenka na vytvoření byla navrţena Zhannem Monet, francouzským vyšším stát- ním úředníkem, a byla oznámena 9. května 1950 Robertem Schumanem, francouzským ministrem zahraničních věcí. Účelem tohoto dokumentu bylo vytvořit společnou oblast francouzsko-germánského trhu výroby oceli a uhlí, protoţe tyto dvě hlavní suroviny byly základem pro celý průmysl zemí (včetně vojenského aspektu produkce) a zdrojem energie v obou zemích. Podle navrhovaného plánu francouzsko-germánské produkce oceli a uhlí, vypalování oceli dostalo pod jednotné vedení ( Vysoký úřad Evropského společenství uhlí a oceli). Šlo o budování nového modelu instituci s otevřenou účastí ostatních evropských zemí. Základním důvodem pro vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli bylo posíle- ní francouzsko-německé hospodářských vztahů a vyhnout se moţnosti nepřátelství mezi těmito zemi v budoucnosti.
Francie, Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko zahájili jednání o přistoupení ke Smlouvě. Dokument vytvořil ESUS, a byl podepsán v Paříţi dne 18. dubna 1951 a vstoupil v platnost dne 24. července 1952. Tato smlouva byla podepsána do 23 července 2002 a jak se bylo očekáváno, byla zrevidována. A byl vytvořen jednotný evrop- ský trh. Dne 10. února 1953 jediná platformaobchodování uhlí a kovů a dne 1.5.1953 i oceli.
9
1.2 Wernerův plán
Přechod na euro koncem 90. let nebyl prvním pokusem o zavedení jednotné ev- ropské měny. Poprvé na takový projekt přišli Evropané na konci 60. let po podepsání Řím- ské smlouvy. Pro přípravu konkrétního akčního plánu k vytvoření hospodářské a měnové unie byla stanovena pracovní skupina z řad významných představitelů států - členů EHS (v těchto letech Evropské hospodářské společenství ještě nebylo Evropskou unií) pod ve- dením Pierra Wernera, ministerského předsedy Lucemburska.
Jiţ v říjnu 1970 představila skupina své návrhy. Očekávalo se, ţe do roku 1980 občané 6 zemí Evropy budou fungovat v podmínkách úplné hospodářské a měnové unie (HMU). V březnu 1971 Rada ministrů hospodářství a financí EHS vyjádřila v zásadě sou- hlas s myšlenkou pohybu směrem k hospodářské a měnové unii, nicméně rozhodnutí bylo neúplné. Ministři dohodli pouze první fázi (sníţení limitů výkyvů měnových kursů). Pro další fázi, t.j. posílení koordinace jejich hospodářských otázek, zejména stanovení společ- ných referenčních bodů ve veřejném sektoru jednotlivých národních ekonomik, bylo jed- nání odloţeno na neurčito.
Nicméně Wernerův návrh nebylo v plánu realizovat hned, jelikoţ panovala nedů- věra ve stabilitu amerického dolaru. Proto, kdyţ v srpnu 1971 americká vláda zrušila zlatý standard pro svou měnu a v prosinci téhoţ roku vzrostly povolené limity MMF pro kolísání měn vůči dolaru na 2,25%, byla okamţitě všem příznivcům EMU vytloukána půda pod nohama.
Od podpisu římských smluv učinilo evropské ekonomické společenství několik základních kroků směrem k ekonomické integraci, coţ bylo výchozím bodem. Dokončení celní unie a definice společné zemědělské politiky byly nejvýznamnějšími mezníky. Avšak přibliţování k integraci bude mít za výsledek, ţe celková ekonomická nerovnováha v člen- ských státech bude mít přímou a rychlou odezvu v celkovém vývoji Společenství. Zkuše- nost nedávných let nám jasně ukázala, ţe taková nerovnováha asi váţně zradí integraci rea- lizovanou ve svobodě pohybu zboţí sluţeb a kapitálu. Toto je pravda obzvláště u společ- ného trhu v oblasti zemědělství. Berouce ohled na zřejmé rozdíly existující mezi členskými státy v realizaci cílů růstu a stability, je zde smrtelné nebezpečí v případě, ţe by ekonomic- ká politika nebyla efektivně harmonizována.
10 Svoboda pohybu osob není ještě zaručena vyhovujícím způsobem a skutečný vý- voj ještě nebyl tak závratný s ohledem na harmonizaci sociálních politik. Ve věci regionál- ní politiky, politik konkrétních sektorů a dopravní politiky byl realizovaný vývoj byl doce- la mírný.
V zahraničních vztazích, a obzvláště v mezinárodních měnových vztazích Spole- čenství nebylo úspěšné v přijímání společných postojů z důvodu rozdílnosti politik nebo konceptů.
Konečným cílem bylo, ţe Ekonomická a měnová unie umoţní to, ţe zboţí a sluţ- by, lidé a kapitál se budou moci pohybovat volně a bez konkurenční deformace, bez toho, aby byla zavdána příčina ke strukturální nebo regionální nerovnováze.
Implementace takovéto unie bude znamenat trvalý pokrok v prosperitě Společen- ství a upevní přínos Společenství k ekonomické a měnové rovnováze ve světě.
Monetární unie v sobě zahrnuje celkovou a nezvratnou směnu měn, eliminaci roz- dílů při kolísání směnných kurzů, neodvolatelnost upevnění parity (rovnováhy) a komplet- ní liberalizaci pohybu kapitálu. Můţe být doprovázena zachováním národních měnových symbolů nebo vytvořením společně měny Společenství. Z technického pohledu můţe vol- ba mezi těmito moţnostmi vypadat nevýznamná, ale zváţení psychologického a politické- ho vlivu mluví spíše pro přijetí společné měny, coţ by znamenalo neodvolatelnost tohoto podniku.
Pro takovou unii je důleţitá globální rovnováha v platbách mezi Společenstvím a vnějším světem. Rovnováha ve Společenství by byla v této fázi realizována stejným způ- sobem v rámci národních hranic, díky pohybu výrobních faktorů a finančních transferů veřejného a soukromého sektoru.
Je nezbytné, aby hlavní rozhodnutí ve věci měnové politiky byla centralizovaná, ať uţ půjde o otázku likvidity, úrokové míry, zásahů na zahraničních měnových trzích, ří- zení rezerv nebo fixování výměnných parit s vnějším světem. Společenství musí mít ke svému pouţití kompletní škálu nástrojů, jejichţ vyuţití můţe být v určitých ohledech od- lišné stát od státu. Navíc bude nutné zabezpečit politiku Společenství a její zastoupení v měnových a finančních vztazích se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi ekono- mického, finančního a měnového charakteru.
Aby bylo umoţněno zrušení fiskálních hranic během zabezpečování pruţnosti nutné pro fiskální politiku, aby byla schopná pouţívat své funkce na různých úrovních, bu-
11 de proveden určitý stupeň fiskální harmonizace. To zvláště ohledně DPH, jelikoţ daně ma- jí pravděpodobně vliv na pohyb kapitálu.
Potlačení všech překáţek by mělo umoţnit vytvoření skutečného společného trhu bez “deformace” kapitálu. Finanční politika členských států musí být dostatečně sjednoce- ná k zajištění rovnováţných operací na tomto trhu.
Nakonec, aby byla zajištěna nutná spojení s obecnou ekonomickou politikou, od- povědnost bude zasahovat do ostatních ekonomických a sociálních politik jiných oblastí, které budou převedeny na úroveň Společenství. Je nezbytné, aby centrum rozhodování o ekonomické politice bylo v postavení přijímat rapidní a účinná rozhodnutí specifikovanými metodami, zvláště je nutné určit způsob, jakým se budou jednotlivé členské státy na rozho- dování podílet.
Wernerova zpráva2
Závěry ze zprávy ad hoc výboru vedeným Pierrem Wernerem pro realizaci eko- nomické a měnové unie ve Společenství Lucembursko říjen 1970.
Výbor navrhuje Radě, aby přijala na základě jeho zprávy (přijata Radou 8. a 9.6.1970) následující závěry:
A) Ekonomická a měnová unie je cíl realizovatelný v průběhu současného období pod podmínkou politické vůle členských států tento cíl realizovat, jak slavnostně vyjádřily na konferenci v Haagu. Unie umoţní zajistit růst a stabilitu Společenství a zesílení podpory umoţní stabilizovat ekonomickou a monetární rovnováhu ve světě.
B) Ekonomická a monetární unie znamená, ţe hlavní rozhodnutí o ekonomické politice budou přijímána na úrovni Společenství a proto budou nezbytné pravomoci budou přesunuty z národní úrovně na úroveň Společenství. Toto přesunutí odpovědnosti a vytvo- ření odpovídajících institucí Společenství představuje proces hlavního politického význa- mu, který s sebou nese pokrokový rozvoj politické spolupráce. Ekonomická a měnová unie proto znamená oţivení rozvoje politické unie, jejíţ absence je dlouhodobě neudrţitelná.
C) Měnová unie zahrnuje totální a nezvratnou konvertibilitu měn, eliminaci rozdí- lů výkyvů ve směnných kurzech, neodvolatelné upevnění paritního poměru a totální libera- lizaci pohybu kapitálu. Můţe být doprovázena udrţením národních monetárních symbolů, ale uváţení politického a psychologického vlivu mluví spíše pro přijetí společné měny, coţ by znamenalo i neodvolatelnost tohoto podniku.
D) V konečné fázi na institucionální úrovni bude nutná existence dvou orgánů - centra rozhodování o ekonomické politice a systému centrálních bank Společenství. Tyto
2 Zdrojem tohoto textu je http://figlar.ic.cz/fss/26.html
12 instituce, přes zabezpečování jejich vlastních odpovědností, musejí být vybaveny účinnými silami rozhodování a musí daleko více spolupracovat. Centrum ekonomického rozhodová- ní bude politicky odpovědné Evropskému parlamentu.
E) Vytvoření instrumentů Společenství k pokrytí (zastoupení) působení národních nástrojů. Kroky ve všech oblastech budou činěny ve vzájemné závislosti a budou se vzá- jemně posilovat, zvláště rozvoj měnové unie bude muset být kombinován s paralelním po- krokem k harmonizaci a nakonec sjednocení ekonomických politik.
F) V tomto okamţiku nevypadá proveditelně předloţení časového rozvrhu pro jednotlivé etapy. Je nutné zachovat míru flexibility k připuštění úprav, které můţou zkuše- nosti získané během první etapy přinést. Konkrétní důraz by proto měl být kladen na první fázi, na kterou je namířen balík konkrétních opatření. Rozhodnutí o detailech poslední eta- py a dalším časovém plánu bude muset být přijat ke konci první etapy.
G) První etapa započne 1.1. 1971 a potrvá 3 roky. Na základě rozhodnutí Rady z 8. a 9. června 1970 sebou ponese přijetí následujících opatření:
Konzultační procedury budou mít přípravný (předběţný) a závazný charakter a bu- dou znamenat zvýšenou aktivitu orgánů Společenství, především Rady a Komise, stejně tak komise guvernérů centrálních bank. Tyto konzultace se budou hlavně za- bývat střednědobou ekonomickou politikou, krátkodobou ekonomickou politikou, rozpočtovou politikou a monetární politikou.
Rada se bude setkávat na návrh komise nejméně 3x do roka k poloţení oobecných linií ekonomické politiky na úrovni Společenství a kvantitativních vodítek pro hlavní prvky veřejných rozpočtů. Jednou ročně, a to na podzim budou tématem ekonomické politiky doporučení, obsaţená ve výroční zprávě o ekonomické situaci Společenství, která bude předloţena evropskému parlamentu a ekonomické a soci- ální komisi a kterou národní vlády předloţí k námitkám národním parlamentům.
Sbor guvernérů bude hrát stále vzrůstající roli v koordinaci měnové a úvěrové poli- tiky, především v pokládání obecných vodítek v této oblasti pro Společenství. Bude schopný vyjadřovat názory a doporučení pro centrální banky členských států a vy- jadřovat mínění Radě a komisi.
K upevnění soudrţnosti uvnitř Společenství ve věci směny měn jsou od první po závěrečnou etapu přizvány centrální banky, aby bylo omezeno kolísání sazeb mezi měnami Společenství v uţších pruzích, neţ v těch, které vycházejí z aplikování platných vztahů k dolaru. Tohoto cíle by mělo být dosaţeno společným krokem ve
13 vztahu k dolaru. V souladu s okolnostmi a s výsledky dosaţenými standardizací ekonomických politik, by měly být přijaty nové míry. Tyto by se měly skládat z přechodu z de facto (faktického) reţimu do de jure reţimu zasahování do měn Společenství a zmenšování rozdílů kolísání mezi měnami Společenství.
H) Druhá etapa bude charakterizována zaloţením několika front a stále restriktiv- nějšími liniemi jednání přijatými během první etapy: poloţení globálních ekonomických vodítek, koordinace krátkodobých ekonomických politik měnovými a úvěrovými mírami a rozpočtové a fiskální míry, přijetí politik Společenství ve věci struktur integrace peněţních trhů, a progresivní eliminace kolísání směnných kurzů měn Společenství.
Upevnění vnitřních linií Společenství v monetárních záleţitostech musí být zapo- čato co nejdříve zaloţením evropského fondu pro měnovou spolupráci jako předchůdce systému centrálních bank Společenství v poslední etapě. V souvislosti se zkušeností získa- nou ve věci redukce rozdílů a konvergence ekonomických politik, můţe být velmi dobře moţné zaloţit fond během první etapy a v kaţdém případě během etapy druhé. Přípravné práce k tomuto musejí být podniknuty co nejdříve.
1.3 Evropský měnový systém
Druhý pokus k přechodu na jednotnou měnu byl zahájen teprve počátkem 90. let.
Byl však také neúspěšný - svou roli zde sehráli ministři, kteří jako přechodné opatření
14 dohodli pouze sníţení limitů výkyvů měnových kurzů, přičemţ koordinaci hospodářských politik nechali nevyřešenou. Výsledek je dobře známý. Tým mezinárodních spekulantů v čele s Georgem Sorosem vyuţil nesouladu mezi jednotlivými fázemi hospodářského růstu v různých zemích EU pokusem vytlačit z Evropského mechanismu směnných kurzů brit- skou libru, čímţ byl odloţen přechod na jednotnou evropskou měnu téměř o 10 let.
Dne 13.března 1979 zahájiloo 8 zemí Evropský měnový systém: Německo, Fran- cie, Benelux, Itálie, Irsko, Dánsko.
Mechanismus EMS tvoří tři prvky: Evropská měnová jednotka – ECU, reţim sdí- leného kolísání měny – superhad a Evropský fond měnové spolupráce.
ECU - sloţená měna, počítá se z koše národních měn Společenství, přičemţ podíl jednotlivých účastníků závisí na velikosti hrubého domácího produktu země a vzá- jemného obchodu. Kvóty byly rozděleny takto:
• 32,7% Německa Marka
• 20,8% Francouzský frank
• 11,2% Britská libra
• 10,2% nizozemský gulden
• 7,2% italská lira
• 8,7% belgický a Lucembursky frank
• 4,2% španělská peseta
• 2,7% dánská koruna
• 1,1% irská libra
• 0,7% Escudo portugalské
• 0,5% řecká drachma
Deutsche Mark
Francouzský frank Britská libra
nizozemský gulden italská lira
belgický a lyuksembursky frank
Rozhodnutí o vytvoření hospodářské a měnové unie, za předpokladu, ţe ECU bu- de:
A) základem pro výpočty v rámci mechanismu, který určuje směnné kurzy
B) základem pro stanovení odchylky kursu jakékoliv měny zahrnuté do tohoto systému, od průměrného ukazatele pro členské státy EHS3 prostřednictvím devizových intervencí, transakcí a půjček; platebních prostředků mezi centrálními bankami členských zemí, stejně jako mezi měnovými orgány EHS
c) aktuální rezervní aktivum.
Jak vypadal Evropský měnový systém?
1. byla vytvořena nová evropská měnová jednotka ECU
2. byly stanoveny pevné střední kurzy k měnám zemí účastníků a meze odchylek od nich
3. byl zpevněn základ devizových rezerv a úvěrový machanismus
4. předpoklad vytvoření Evropského měnového fondu, který by nakonec mohl mít funkci centrální evropské banky.
Evropský měnový systém a ECU také velmi závisely na prohlubování integrač- ních procesů v západní Evropě a na úspěchu Hospodářské a měnové unie (EMU). To znamenalo pro koordinaci hospodářských politik stanovení pevných limitů na změny směnných kurzů, vytvoření evropského centrálního bankovního systému a vytvoření jed- notné evropské měny k roku 2000.
Jak úspěšná byla realizace plánu na EMS?
Uspělo:
1) zavedení nové evropské zúčtovací jednotky ECU a zajištění 20% devizových rezerv zú- častněných zemí;
2) určení parity ECU jako součet váţeného průměru jednotlivých kurzů obsaţených v koši měn;
3) určit střední kurz kaţdé měny vůči ECU;
3 Evropské hospodářské společenství (EHS) byla mezinárodní organizace existující mezi lety 1958 aţ 1993, která byla vytvořena, aby podporovala ekonomickou integraci (včetně jednotného trhu) mezi Belgii, Francii, Německem, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem. Smlouva o EHS byla podepsána 25. března 1957 v rámci Římských smluv, které také zakládaly Evropské společenství pro atomovou energii. EHS vzniklo 1.
ledna 1958. Na základě Maastrichtské smlouvy se EHS transformovalo do Evropského společenství, které se od 1. listopadu 1993 stalo součástí Evropských společenství, tj. součástí I. pilíře Evropské unie. Po ratifikaci Lisabonské smlouvy Evropská společenství zanikla a právním nástupcem se stala Evropská unie.
4) zadat odchylku ukazatele směnných kurzů od centrální parity;
5) konzistentní změny centrální parity: za roky 1979-1995 se centrální sazba změnila 17 krát;
6) zajištění konvergence hospodářské výkonnosti v rámci Evropského společenství.
Selhalo:
1) vytvoření Evropského měnového fondu;
2) přesvědčit centrální banky zúčastněných zemí k zavedení odchylky ukazatele směnných kurzů jako metodologického základu domácí hospodářské politiky;
3) pouţití sazby stanovené na základě úvěrového nástroje ECU v kaţdém významném mě- řítku.
Hlavním důvodem pro oslabení EMU byly příliš hluboké rozdíly v hospodářské situaci a politikách zemí, které jsou zahrnuty do jednoho systému. Nicméně, pravda, navzdory všem nesnázím se EMU dosud podařilo dosáhnout svého hlavního cíle - vytvořit evropskou zónu měnové stability.
1.4 Delorsova zpráva
V dubnu roku 1989 byla vyhlášena tzv. Delorsova zpráva - předběţný návrh Hos- podářské a měnové unie. Myšlenky měly velký ohlas a zaujaly nejen značnou část západ- ního vládnoucího kruhu, ale i miliony občanů. Projekt EMU, podpořený médii, se stal v první polovině roku 1989 symbolem nového vzletu západní evropské integrace. Následné události se rozvíjely s překvapující rychlostí.
Zpočátku byly na madridském summitu v červnu 1989 přijaty dva hlavní organi- zační návrhy předloţené Delorsovým výborem:
1) start první fáze přechodu k hospodářské a měnové unie od 1. července 1990 2) svolání mezivládní konference k vypracování změny základních smluv, které
jsou nezbytné pro postup do další fáze.
V prosinci 1990 správní výbor centrálních bank a Měnový výbor EU téměř vypra- covaly Listinu budoucí Evropské centrální banky. V diskusi o přechodu na poslední fázi - přechodu na euro však došlo ke sráţce mezi dvěma zásadně odlišnými přístupy - ekono- mickým a monetaristickým, fundamentalistickým a pragmatickým.
První přístup byl představen především Německem a Nizozemskem. Tyto země se jasně postavily za fixaci směnných kurzů a zavedení jednotné měny, ale s povinností přís- ného dodrţování konvergenčních kritérii. Vzhledem k tomu, ţe nebylo moţné odhadnout, kdy by tohoto mohlo být dosaţeno, Německo a Nizozemsko poţadovaly předem schválit datum přechodu na plnou hospodářskou unii
Druhý přístup zastávaly Itálie a v mírnější formě i Francie. Zdůrazňovaly mobili- zující roli myšlenky hospodářské a měnové unie. Podle jejich názoru mělo zavedení urči- tého data přechodu povzbudit národní vlády a trţní síly k vytvoření politických podmínek pro přijetí nepopulárních úsporných opatření a nakonec i dramaticky urychlit hospodářské konvergence.
Na mezivládní konferenci se nepodařilo najít definitivní řešení tohoto problému.
Kompromisu bylo dosaţeno teprve v průběhu Maastrichtského summitu, který přijal text změn nutných k realizaci hospodářské a měnové unie.
Konečný text smlouvy představuje kompromis mezi názory "ekonomů" a "mone- taristů". Dá se říci, ţe "bitvu" vyhrály obě strany. Dle poţadavků monetaristů se členské státy EU dohodly, ţe stanoví určité termíny pro vytvoření hospodářské a měnové unie.
"Ekonomové" zase trvali na přísných kritériích pro výběr kandidátů pro účast v eurozóně.
Tři fáze:
1. První fáze začala 1.7.1990 současně se zavedením liberalizace pohybu kapitálu. To nebylo náhodou, jelikoţ bylo dokončeno vytvoření evropského vnitřního trhu, za- tímco sbliţováním makroekonomických ukazatelů bylo dosaţeno harmonizace fi- nanční a regionální politiky.
2. Druhá fáze, která začala v roce 1994, stanoví zvláštní dohody o hospodářské spolu- práci a vytvoření Evropské centrální banky (ECB). Tehdy fungoval Evropský mě- nový institut pro koordinaci měnové politiky států, posílení role ECU také jako po- radce pro vytvoření ECB.
3. Třetí fáze zahrnovala převedení řady klíčových ekonomických pravomocí vnit- rostátních orgánů do Evropské unie. To je spojováno s přechodem na pevně stano- vené směnné kurzy a pak na jednotnou evropskou měnu. Se zavedením eura 1. led- na 1999 přišla třetí a závěrečná etapa hospodářské a měnové unie v rámci EU. Vy- tvoření společného hospodářského prostoru s centrální bankou a jednotnou měnou.
Namísto Evropského měnového institutu byla vytvořena Evropská centrální banka (ECB) - nový nadnárodní orgán se sídlem ve Frankfurtu. Vykoná samostatnou měnovou politiku, stanoví úrokové sazby v eurozóně a kótuje euro vůči ostatním měnám. Banka tehdy disponovala všeobecnými rezervami ve výši téměř 60 miliard dolarů (50 miliard euro). ECB jmenovalo 11 guvernérů národních centrálních bank a dalších 6 jmenovala v Bruselu. Do čela banky usedl Holanďan Wim Deysenberg - předseda bývalého Evrop- ského měnového institutu. Po 4 letech jeho mandátu ho nahradil Jean-Claude Trichet, předseda centrální banky Francie.
1.5 Maastrichtská smlouva
Evropský měnový systém byl viděn jako předehra k měnové unii. Taktickým cí- lem bylo vytvoření vyšší úroveň měnové stability ve společnosti. Strategický plán výzev k
dosaţení dlouhodobého a stabilního růstu, návrat na nový základ pro plnou zaměstnanost, harmonizace ţivotní úrovně a zmírnění regionálních rozdílů v rámci EHS.
Měnový systém by usnadnil sbliţování hospodářského rozvoje a dal nový impuls pro evropskou integraci. Evropské země prokázaly dostatečnou vytrvalost při provádění myšlenky evropské integrace, a to navzdory velkému počtu neúspěšných implementací jednotlivých poloţek určených programů. V červnu 1988 bylo rozhodnuto o úplné liberali- zaci kapitálových trhů členských zemí, a 27. února 1992, zástupci 12 evropských zemí po- depsaly Maastrichtskou smlouvu o Evropské měnové a hospodářské unii.
Smlouva na postupný přechod k měnové unii, kterou podepsalo 11 zemí v Maast- richtu (Nizozemsko), jak jiţ bylo řečeno v únoru 1992, byla ratifikována a vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1993. V lednu 1994 byl vytvořen Evropský měnový institut ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), jehoţ hlavním cílem bylo připravit organizaci Ev- ropského systému centrálních bank (ESCB) a emisi jednotné měny - eura.
Tyto a další rozhodnutí přijatá na úrovni výkonného orgánu - Komise Evropských společenství (CES), předpokládaly některá kritéria pro účastnické země hospodářské a mě- nové unie, a podmínky a zásady pro jednotnou měnu - euro. Velký zájem představovaly především kritéria pro přijetí zemí k účasti v EMU, coţ jsou převáţně ukazatele "finanční- ho zdraví". Tato kritéria a ukazatele jsou následující:
Hlavní konvergenční kritéria pro vstup do HMU:
1. Cenová stabilita. Pro vstup do Hospodářské a měnové unie má kandidátská země dosáhnout trvalého úspěchu v boji proti inflaci. V kontrolním roce 1997, jehož vý- sledky určí okruh účastníků, nesmí průměrná míra inflace v této zemi nesmí překročit míru inflace v zemi pokročilé (členské země EU) o více než 1.5%; v roce 2004 to bylo zvýšeno na 3%.
2. Stabilita veřejných financí, tj. bez nadměrných rozpočtových schodků. Příslušné definice Maastrichtské smlouvy jsou vrcholem umění kompromisu. Jsou zcela konkrétní a přesto dostatečně flexibilní, aby nezaháněly účastníky smlouvy "do rohu." Horní hranice ročního schodku státního rozpočtu je stanovena ve výši 3% HDP. Monitorováním národ- ních veřejných rozpočtů je pověřena Evropská komise. Podobné rozhodnutí panuje i v otázce veřejného dluhu, jehož hodnota by v zásadě neměla přesáhnout 60% ročního HDP.
3. Výše úrokových sazeb na dlouho-krátkodobé úvěry, sazby nesmí přesáhnout o více než 2% úrovně dosažené ve třech zemích s nejnižší inflací;
4. Dodržování stanovených pravidel v rámci Evropského měnového systému. Toto kritérium omezuje kolísání směnného kurzu bez napětí a bez devalvace po dobu alespoň dvou let.
5. Dodržování limitů stanovených v EU, výkyvy vzájemných měnových kurzů (+
15%).
Splnění těchto kritérií jednotlivými zeměmi při vstupu do EMU je uvedeno v následující tabulce:
Schodek státního rozpočtu (%HDP)
Veřejný dluh (% HDP)
Inflace %
Dodrţovaní omezení ko- lísání měno- vých kurzu v
EMU
Výše úroko- vých sazeb na
dlouhodobé úvěry (%) stanovené kri-
térium 3,0 60,0 2,7 ano
7,8
Rakousko 2,5 66,1 1,1 ano 5,6
Belgie 2,1 122,2 1,4 ano 5,7
Německo 2,7 61,3 1,4 ano 5,6
Irsko -0,9 66,3 1,2 ano 6,2
Španělsko 2,6 68,8 1,8 ano 6,3
Itálie 2,7 121,6 1,8 ano 6,7
Lucembursko -1,7 6,7 1,4 ano 5,6
Nizozemsko 1,4 72,1 1,8 ano 5,5
Portugalsko 2,5 62,0 1,8 ano 6,2
Finsko 0,9 55,8 1,3 ano 5,9
Francie 3,0 58,0 1,2 ano 5,5
V Maastrichtu tedy bylo dosaţeno následujícího:
1) Smlouva o Evropské unii poloţila pevný právní základ budoucí hospodářské a měnové unie a jednotné měny.
2) Byl definován institucionální rámec.
3) Maastrichtskou smlouvou byl stanoven přesný harmonogram tří fází přechodu k hospodářské a měnové unii a obecně definován jejich obsah.
4) Byly dohodnuty a schváleny základní kritéria konvergence, která jsou nezbyt- nými podmínkami vstupu země (členských států EU) do hospodářské a měnové unie.
5) Summit v Maastrichtu přijal priority měnové politiky v rámci hospodářské a měnové unie. Tyto priority mají monetaristický charakter. Hlavním účelem vrcholného or- gánu, Evropského systému centrálních bank, je cenová stabilita. Podřízeným účelem je ře- šit druhý problém - pomoc jiným oblastem hospodářské politiky společenství a členských států.
6) V době summitu v Maastrichtu bylo zjištěno, ţe Británie a Dánsko z politic- kých důvodů zůstávají mimo hospodářskou a měnovou unii, alespoň v první fázi jejího vzniku. Tyto dvě země tedy dostaly právo zůstat mimo smlouvu, pokud si to přejí.
Bylo jasné, ţe ne všechny státy, které schválily plán na vytvoření hospodářské a měnové unie budou schopny zvládnout konvergenční kritéria. Pro tyto země byl smlouvou zřízen systém dočasných výjimek. Jeho podstata spočívá v tom, ţe země, které později při- stoupí k zóně jednotné měny, by měly mít stejná práva a projít stejnými postupy jako pů- vodní členové EMU. Kaţdé dva roky nebo na ţádost členského státu by Komise a Evrop- ská centrální banka měly předloţit zprávu o pokroku kaţdé země v oblasti konvergence.
Radě bylo poskytnuto právo rozhodnout o zrušení reţimu výjimek (coţ ve skutečnosti znamená přistoupení země k ekonomické unii).
Zejména země, která připouštěla nadměrné rozpočtové schodky (více neţ 3%
HDP) by měla první rok vloţit depozit na speciální vkladový účet CES ve výši 0,2% HDP, plus 0,1% za kaţdý procentní deficit, převyšující stanovení limit. Pokud tato situace trvá druhý rok, vkládá se pouze druhá část depozitu (ale ne více neţ 0,5% HDP). V budoucnu, pokud situace nebude zlepšena, deposit bude přeměňován v pokuty, které se přesouvají na
"dobré" strany, t.j. státům, které dodrţovaly rozpočtovou kázeň.
Vztahy mezi EMU a těmito zeměmi EU, které původně zůstaly mimo unii, budou probíhat v rámci Evropského měnového systému 2 (EMS-2), který poskytuje stejné zásady jako současný systém EMS-1. Tyto zásady umoţňují kolísání měn v rozmezí ± 15%. Účast v tomto systému těchto zemí není povinná, ale doporučená. Na druhou stranu, země v EMU-2, země můţou stanovit přísnější rámec pro kurzy svých měn.
Maastrichtský summit končil v atmosféře bezprecedentní euforie. Komunity, které dosáhly nesporného pokroku při provádění "Projektu - 1992", byly nyní ozbrojeny, a to konkrétním programem hospodářské a měnové unie.
Kapitola 2: Etapy HMU a zavedení eura
V současné době se mohou účastnické evropské země integrovat do tří rozdílných ekonomických stádií, které odpovídají historickým etapám vývoje HMU.
2.1. Etapy HMU
V roce 1979 vznikl Evropský měnový systém (EMS) jako předchůdce HMU s cí- lem provázat evropské měny a zabránit příliš velkému kolísání jejich vzájemných hodnot.
EMS vytvořil Evropský mechanismus měnových kurzů (ERM), podle něhoţ se směnný kurz měny kaţdého členského státu směl pohybovat pouze v rámci úzkého vymezení (+/- 2.25%) v obou směrech referenční hodnoty. Tato referenční hodnota se tvořila jako sou- hrnný koš všech účastnických měn nazvaný Evropská měnová jednotka (ECU), který byl vyvaţován podle velikosti ekonomik jednotlivých členských států.
V druhé polovině 80. let se trhy všech členských států sbliţovaly natolik, ţe se o nich nakonec mohlo mluvit jako o evropském Jednotném trhu. Mezinárodnímu obchodu v Jednotném trhu překáţely - i přes relativní stabilitu zavedenou v rámci ERM – měnová ri- zika a zvýšené transakční náklady, které to přinášelo. Vytvoření jednotné měny pro Jed- notný trh se zdálo být logickým řešením této situace, a proto se myšlenka jednotné měny opět vrátila do popředí zájmu.
Evropská komise pod vedením Jacquese Delorse přijala v únoru 1986 Jednotný evropský akt, jehoţ cílem bylo odstranění institucionálních a ekonomických bariér mezi členskými státy Evropských společenství, a který stanovil cíl vytvoření společného evrop- ského trhu. V roce 1989 byly plány na vytvoření HMU rozvrţeny do tří etap. Ačkoliv ně- které procesy první etapy začaly jiţ v rámci EMS v roce 1979, první etapa oficiálně začala v roce 1990, kdy se zrušila kontrola měnových kurzů, coţ uvolnilo pohyb kapitálu v rámci Evropských společenství. V roce 1992 byl třístupňový plán formalizován v textu Maast- richtské dohody, včetně ekonomických konvergenčních kritérií stanovených pro přijetí společné měny. Tak se vlastně přeměnila Evropská společenství na Evropskou unii. Krité- ria pro členství v Evropské unii a pro přijetí eura jsou stanovena ve třech dokumentech.
Prvním je Maastrichtská smlouva z roku 1992, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993.
Později ve stejném roce Evropská rada v Kodani přijala druhý dokument, který stanovit tzv. „Kodaňská kritéria“, jeţ upřesňovala obecné cíle Maastrichtské smlouvy. Třetím do-
kumentem je Rámcová smlouva vyjednávaná s kaţdým kandidátem vstupu do EU před jeho přijetím. Tato kritéria dále upřesňuje legislativa EU a průběţné rozhodování evropské justice. V prosinci 1991 byl konečně pozorován značný pokrok v provádění konečné fáze vytvoření Evropské měnové unie. Maastrichtská smlouva upevnila závazky zemí k dosa- ţení poţadované úrovně sociálně-ekonomického rozvoje ke konci století, aby mohly být realizovány plány na vytvoření unie. Avšak jiţ v roce 1990 došlo k úplnému odstranění devizových omezení v zemích EHS. Souběţně probíhala politika sblíţení Evropy a to nejen v měnové oblasti, ale také v oblasti cel, víz a pohybů pracovních sil v rámci Spole- čenství. Nicméně Maastrichtská smlouva slouţila jako výchozí bod, na který odkazují všichni autoři publikací (příloha 2) věnovaných k vytváření jednotné evropské měny.
V roce 1994 byl ve Frankfurtu nad Mohanem vytvořen Evropský měnový insti- tut, jehoţ cílem bylo připravit zřízení centrální banky Společenství.
Rozhodující byl rok 1995, kdy začaly vznikat jasnější představy o budoucnosti měny. V prosinci bylo na Evropské radě v Madridu rozhodnuto zavést od 1. ledna 1999 jednotnou měnu, ale také vyřešit otázku jejího názvu. Hlavy států a vlád dosáhly politické- ho kompromisu nazývat jednotnou měnu "euro". Podle všech 15 zemí EU je tento název poměrně neutrální a nezpůsobuje ţádné národní asociace.
Během o vyjednávání o názvu měny bytlo totiţ Německo proti zachování názvu ECU4 tvrdíc, ţe by to mohlo připomenout veřejnosti o dosaţených v minulosti neúspěchy evropské měnové integrace, měnové krize a inflace. Tam byl i další dobrý důvod: zkratka ECU byla stejná jako staré francouzské mince kteří byly v zlaté a stříbřené verze. A by- ly v širokém oběhu v západní Evropě. Euromarka také neprošla během vyjednávání, pro- toţe francouzská strana viděla v tom nazvu „něco“ příliš Německého .
Pro finanční hotovosti se bylo rozhodnuto vydat sedm bankovek v hodnotách 5, 10, 20, 50, 100, 200, 5005 eur a osm mincí v hodnotách 1 / 100, 2 / 100, 5 / 100, 1 / 10, 2 / 10, 5 / 10, 1 a 2 eur. Po dlouhou dobu se v EU diskutovalo o budoucí podobě evropské měny. Objevily se různé návrhy národních symbolů, ale národní symboly velkých státu by mohly upevnit dominantní postavení velkých zemí, a urazit národní pocity malých ná- rodů.
4 ECU – European Currency Unit Evropská měnová jednotka, ECU, ₠. byla košová měnová jed- notka zemí Evropských společenství slouţící k zúčtování mezinárodních operací.Název je odvozen od anglického „European Currency Unit“ a zároveň z francouzského výrazu pro štít: „écu“, taktéţ byla nazývá- na jedna starofrancouzská mince.ECU vzniklo 13. března 1979 (bankovní ISO kód XEU) a 1. ledna 1999 bylo nahrazeno eurem (ISO kód EUR). Belgické a lucemburské franky byly v měnové unii. Proto jsou tyto hodnoty v koši ECU sloučené a jsou vyjádřené pouze pro Belgii (BEF).
5 Obrázky jsou uvedeny v dalších přílohách
Na konci roku 1996 Evropský měnový institut schválil verze euro bankovek pro- vedených na základě architektonických stylů západní Evropy. Na bankovkách nebyly zob- razeny ţádné konkrétní architektonické památky či budovy, naopak jejich sběrný obrazy a detaily charakteristické pro evropské architektonické styly z různých epoch - od starově- ku do novověku. Kromě toho bude na papírových bankovkách slovo "euro" v latině a řečtině, obrázek vlajky EU, údaje o emitentovi a podpis prezidenta ECB. Budou rovněţ chráněny odpovídajícím systémem proti padělání.
Mince bude vydána v různých státech: na zadní straně kaţdé mince bude obrázek, který dle názoru zemí zaslouţí být doloţením jednotné evropské měny. (Viz příloha 1) Zavést měnu bylo rozhodnuto pouze v těch zemích EU, které budou splňovat následující poţadavky:
1. Míra inflace nepřesahuje o více neţ 1,5% průměr třech členských zemí EU s nejniţší inflací.
2. Veřejný dluh nesmí překročit 60% HDP.
3. Státní deficit nesmí překročit 3% HDP.
4. Po dobu alespoň dvou let musí být dodrţeny fluktuace měnového kurzu v mechanismu směnných kurzu, bez devalvace vůči měně jiných členských zemích EHS.
5. Dlouhodobé úrokové sazby nesmí přesáhnout o více neţ 2% průměr ve třech zemích s nejniţší inflací.
Tyto podmínky jsou opravdu velmi přísné, ale specialisté jsou přesvědčeni, ţe bez jejich splnění nepovede přechod na jednotnou měnu k ničemu, protoţe začne transfer bo- hatství od více rozvinutých zemí k zemím méně prosperujícím a vyvstane hrozba zhrouce- ní měny a ekonomického systému Unie jako celku.
2.1.1 První etapa HMU
Základní scénář:
Fáze 1 fakticky začala přijetím rozhodnutí Rady Evropy o sloţení prvních členů měnové unie, kteří splňují výše uvedené podmínky, Jak bylo plánováno na základě zaloţe- ných rafinovaných ekonomických ukazatelů za rok 1997. Bylo rozhodnuto o zavedení eura v 11 zemích: Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Irsko, Portu- galsko, Španělsko, Rakousko a Finsko.
Dánsko se rozhodlo neúčastnit měnové unie (referendum v červnu 1992 ukázalo negativní postoj obyvatel této země ke vstupu do měnové unie), ale vyhradilo si právo na změnu tohoto rozhodnutí. Z politických a ekonomických důvodů se zdrţela účasti také Bri- tánie.
Její důvody spočívaůy v tom, ţe země tehdy proţívala fáze zvednutí, přitom hladina úrokových sazeb byla jedna z nejvyšších v EU (výše pouze v Řecku). Británie si nemohla dovolit sníţit hladinu úrokových sazeb, coţ je nevyhnutelné v případě vstupu do měnové unie, z důvodů nebezpečí přehřát konjunktury. Analytici se domnívali, ţe Británie bude směřovat ke vstupu do měnové unie do roku 2002, protoţe si nechtěla nechat ujít moţnost ovlivňovat situaci v Evropě. Británie do Unie však stále nevstupuje. Švédsko se také zdrţuje od účasti v měnové unii, bojí se totiţ, ţe jeho těţkopádný systém sociálního zabezpečení nebude moci adekvátně reagovat na rostoucí konkurenci v měnové unii.
V první fázi bude euro pouţíváno pouze pro non-cash transakce na stejné úrovni národních měn členských zemí EMU, samozřejmě za předpokladu, ţe země splní "kritéria spojení, včetně řady ekonomických ukazatelů, které byly uvedeny výše.
Kód měny (normy ISO) - EUR 1 EURO = 100 EURO centů
Na prvním stupni musí být základní finanční systémy vybaveny funkcí dvojího přepočtu. To znamená, ţe jakákoliv částka byla zapsána a zpracovávána současně ve dvou jednotkách: euro a národní měně. Tato fáze se jeví mnohým klamně jednoduše.
V praxi to vypadá poněkud jinak neţ v teorii. Přechod na euro není levný. Analytici Gart- ner Group Corporation věří, ţe obchodní společnosti budou moci disponovat 150 aţ 400 miliard dolarů (podle odborníků IBM - 175 miliard dolarů).
Ale to není všechno. Neexistují ţádná přesná pravidla pro přepočet. Co například dělat se zaokrouhlením v případě liry a španělského peseta? Tato čísla jsou několikanásob- ně vyšší neţ při počítání v německých markách nebo holandských guldenách. Hospodářská a měnová unie vyţaduje, aby všechny výpočty byly na šest desetinných míst, coţ můţe vést k celkem úsměvným chybám při zaokrouhlování.
Dokonce i kdyţ pomineme veškerá nezbytná opatření, a přihlédneme k proklamo- vaným výhodám jednotné měny (zejména moţnost cestovat bez výměny peněz nebo opa- kovaného placení bankovních poplatků), můţe být obyvateli euro stále vnímáno skepticky.
Kaţdá registrační pokladna a prodejní automat se budou muset přizpůsobit na nové ban- kovky a mince. To je docela náročné, takţe hospodářská a měnová unie se rozhodla, ţe od 1. ledna 1999 musí všichni uvádět cenu výrobků a sluţeb jak v eurech tak i v místní měně.
Nicméně, v mezibankovních platbách a na akciovém trhu národní měny zcela končí a budou nahrazeny eurem. Kurzy kaţdé měny jsou vypočteny na základě poměrně sloţitého vzorce, který bere v úvahu jednotlivé ekonomické ukazatele, kurz své měny vůči ECU, cross-kurzy EMU, atd. Předběţné kurzy byly vyhlášeny počátkem roku 1998, a ko- nečné k 1. lednu 1999.
Po oznámení konečných kurzů zůstanou tyto beze změny aţ do 1. července 2002, kdy budou národní měny staţeny z oběhu. Vzhledem k tomu, ţe kurz byl stanoven jednou provţdy, pak se vlastně ve skutečnosti od roku 1999 staly národní měny jednou z forem eura, jen s jiným názvem. Ministři financí Evropské unie oznámili následující kurzy 11 měn k nové společné měně, euru.
Německá marka 1.95583
Francouzský frank 6.55957
Finských marek 5.94573
Nizozemský gulden 2.20З71
Rakouský šilink 13.7603
Italská lira 1936.21
Španělská peseta 166.386
Portugalské escudo 200.482
Irská libra 0.787564
Belgický a lucemburský frank 40.3399
Po určení členství v měnové unii na schůzi v Bruselu na začátku května roku 1999 bylo rozhodnuto zřídit Evropskou centrální banku (ECB) a upevnit dvoustranné směnné kurzy 11 zemí, které se účastní měnové unie. Rozhodnutí o upevnění směnných kurzů bylo dohodnuto předem, aby se zamezilo spekulacím v předvečer 1.ledna 1999. Tyto kurzy bu-
dou vyuţity při určení neodvolatelných konverzní kurzu převodu národních měn na euro od prvního dne jeho přijetí jako jednotné měny.
2.1.2 Druha etapa HMU
Na madridském summitu EU v prosinci 1995 Německo úspěšně prosadilo svůj návrh změnit název ECU na „euro“. Tzv. „Madridský scénář“ rovněţ stanovil přechodné období mezi zavedením eura do účetních operací a zavedením eura do hotovostních plateb.
V druhé etapě HMU byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI) jako před- chůdce Evropské centrální banky. V červnu 1997 rozhodla Evropská rada v Amsterodamu o vytvoření Paktu stability a růstu a ustavila ERM-II, který by byl pokračovatelem Evrop- ského měnového systému a ERM (European Exchange Rate Mechanism) po zavedení eura.
Následujícího roku 1998 Evropská rada v Bruselu vybrala jedenáct zemí připravených k přijetí eura. Zároveň vznikla Evropská centrální banka (ECB), jejímţ posláním bylo vytvo- ření měnové politiky pro Evropskou unii a dohled nad aktivitami Evropského systému cen- trálních bank, tj. národních bank, které by realizovaly rozhodnutí ECB, tiskly peníze, razily mince a pomáhaly počátečním euro zemím plnit konvergenční kritéria.
Druhá etapa vývoje HMU můţe být vztaţena ke státům, které nedávno přistoupily k ERM-II, v němţ setrvají nejméně dva roky, neţ přijmou euro.
Fáze 2 měla být fakticky zahájena dne 1. ledna 1999. K měnám všech zúčastně- ných zemí bude stanoven pevný kurz vůči euru, který se bude rovnat 1 ECU (ECU se za- vedením eura zanikne). Během přechodného období (od roku 1999 do počátku roku 2002) by mělo být euro pouţíváno v bankovních operacích spolu s národními měnami. Banky budou mít moţnost provádět transakce a poskytovat sluţby pro klienty v euro od počátku roku 1999. Vedení operací v eurech bude povinné aţ od počátku roku 2002.
Z ekonomického hlediska měnové unie existuje euro od 1. ledna 1999, i kdyţ bankovky a mince byly dány do oběhu aţ po 3 letech. Během tohoto období bylo euro po- uţíváno pouze pro bezhotovostní platby a na základě dobrovolnosti. Nicméně jiţ v roce 1997 mnoho evropských obchodních společností oznámilo, ţe od 1 ledna 1999 z vlastní vůle převedou své non-cash výpočty na euro.
2.1.3 Třetí etapa HMU
6Mechanismus měnových kurzů ERM byl nahrazen ERM-II, který fungoval po- dobně jako původní ERM, ale jiţ v kontextu existujícího eura. ECB začala prosazovat jed- notnou měnovou politiku ve spolupráci s centrálními bankami jednotlivých členských států a začalo tříleté přechodné období stanovené v Madridu, které mělo trvat do 1. ledna 2002.
V polovině roku 2000 Komise oznámila, ţe Řecko se můţe formálně připojit k třetímu stupni jednotné měny 1. ledna 2001.
Fáze 3 fakticky začala 1. ledna 2002 se zavedením euro bankovek a mincí do oběhu. Ty byly v první polovině roku 2002 zákonným platidlem spolu s národními ban- kovkami a mincemi, které se stáhly z oběhu a ztratily své postavení zákonného platidla k 1.
červenci 2002, ale bylo je i nadále moţno vyměňovat v národních centrálních bankách.
Euro bylo virtuální měnou pro dvanáct zemí tzv. „eurozóny“, do níţ patřily Bel- gie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Ra- kousko, Řecko a Španělsko. Euro se pouţívalo v účetních operacích, firmy mohly provádět transakce v eurech a měly jistotu, ţe měnové kurzy jejich členských států jsou k euru pev- ně stanoveny. Hodnoty v eurech se objevovaly na bankovních účtech vedle národních měn tak, aby si obyvatelé na novou měnu zvykali.
6 Zdrojem tohoto textu je internetový zdroj “eu4jornalists” (background details and essential infor- mation about the European Union). - základní informace o Evropské unii
http://www.eu4journalists.eu/index.php/dossiers/czech/C23
2.2 Praktické přípravy na zavedení eura
K tomu, aby byly uskutečněny plány na zavedení jednotné měny pro finanční in- stituce, vládní agentury, podniky a jednotlivce, bylo nutné připravit se na nadcházející změny. V dubnu 1996 Komise zveřejnila plán na přípravu veřejnosti pro zavedení jednotné měny. V souladu s tímto plánem Komise spolupracovala s bankovními institucemi, protoţe nejprve bude jednotná měna zavedena pro non-cash platby a grass-roots kampaň pro oby- vatelstvo začne do roku 2002. K provedení těchto činností bylo v roce 1996 přiděleno 19 milionů ECU. Bylo však moţné, ţe přidělené finanční prostředky z rozpočtu EU nebudou dostačující pro provedení takového obrovského úkolu. Podle některých odhadů aţ 40%
populace bude mít z různých důvodů problémy získat informace o nové měně a její aplika- ci. Jedná se například o kategorie, jako jsou osoby se zdravotním postiţením, seniory, ne- zaměstnané ţeny, obyvatelé v odlehlých oblastech a malých sídel, atd. Proto se v roce 1997 Komise rozhodla plně podpořit informační kampaně, které prováděly vnitrostátní or- gány, finanční instituce a sdruţení spotřebitelů. Komise podepsala dohodu o výměně in- formací s Německem, Irskem, Španělskem, Francií, Itálií, Belgií a Lucemburskem.
Například 29. srpna 2000 byl v Benátkách představen veřejný projekt mobilního muzea jednotné evropské měny, expozice shrnující celou historii eurozóny. Tato událost si kladla za cíl blíţe představit Evropanům tuto měnu tím, ţe vytvoří sedm mobilních muzeí.
Projektu se kromě Benátek účastnily Atény, Řím, Lecce, Locri a Seville. V některých ze- mích budou učební osnovy zahrnovat speciální kurzy o jednotné evropské měně. Pouze vláda jedné ze zemí EU (Británie) odmítá provádění těchto činností.
Zavedení jednotné měny vyţadovalo mnoho dalších materiálních nákladů. Byly zatíţeny bankovní instituce, které musely změnit počítačový systém, zpracování dat a sluţby zákazníkům, rekvalifikace zaměstnanců a do roku 2002 plně nahradit automatické bankomaty a kontrolu účtů. Také byla třeba provést paralelní výpočty v obou měnách.
Podle Bankovní federace EU tyto a jiné přípravné činnosti během let 1999 - 2002 pojmou 10 - 12 billionů ECU, coţ odpovídá asi 2% z ročního objemu bankovních operací. Odha- dovalo se, ţe adaptační proces by měl trvat tři měsíce pro malé obchodníky, tři roky ve velkých výrobních společnostech a bude mít za následek dodatečné náklady 100 tisíc EUR (3 miliony ECU) Povinné dvojí indexace cen mohou stát obchodníky 25 miliard korun.
2.3 Závěrečné fáze zavádění eura
V této fázi byl dokončen přechod na euro. 1. ledna 2002 byly vydány do oběhu bankovky a mince v eurech. Euro se stalo druhým zákonným platebním prostředkem po- vinně přijímaným jakýmkoli podnikem. O šest měsíců později přestaly být národní měny zákonným platidlem, ale po nějaký čas byly ještě přijímány bankami pro vyměnění na eu- ro. Do 1. července 2002 se euro stalo jediným zákonným platidlem v rámci HMU.
V poslední fázi měli mít zákazníci moţnost provádět operace jak v eurech, tak i v místní měně. S ohledem na euro bude fungovat princip "ţádné donucování a ţádný zákaz", coţ znamená, ţe zákazníci všech bank budou mít v rámci HMU moţnost, ale nikoli povinnost pouţívat euro v průběhu přechodného období. Převést všechny účty, transakce a smlouvy na euro by nebylo moţné na poţádání. Na konci tohoto období budou národní měny staţe- ny z oběhu.
Kapitola 3:
Objektivní ekonomické příčiny zavedení eura.3.1 Postavení EURO na mezinárodních finančních trzích,
Hlavní důvod, byť docela prozaický byl následující. Probíhající hospodářská po- litika v EU jiţ neodpovídala výzvám, stojících tehdy před společností. Kdyby západní Ev- ropa v té době nezměnila způsob hospodaření, bylo velmi pravděpodobné, ţe ztratí šanci vydrţet globální konkurenční závod. Pokud jde o hospodářsý růst v EU, jiţ mnoho let se snaţí dosáhnout tempa růstu svých nejbliţších soupeřů. V roce 1996 se HDP EU zvýšil o 1,6% ve srovnání s 2,4% v USA, 3,8% v Japonsku a 7,5% v Jiho-východní Asii. V roce 2005 to bylo 3,1 %v USA a 1,6 % Euro zóně.
Myšlenka Eura má své kořeny v polovině čtyřicátých let, a patří ke generaci mla- dých muţů a ţen, kteří dosáhli plnoletosti krátce po druhé světové válce. Myšlenka je zdánlivě jednoduchá: budou-li mezi evropskými zeměmi byli vytvořeny silné obchodní, politické a sociální vztahy, nový vojenský konflikt na evropském kontinentu nebude moţ- ný..
Vytváření (po sjednocení Německa a ukončení Varšavské smlouvy) jednotné ev- ropské měny na první pohled vypadá jako samozřejmý krok. Opravdu, proč ne? Pokud Evropané chtějí zapomenout na staré spory, jaký můţe být peněţní rozdíly mezi novými přáteli? Ale kdyţ přijde na finanční problémy, nikdo nechce být v roli poraţeného.
Mezinárodní role jakékoli měny, je definována šesti základními parametry:
1) podíl na měnových směnách;
2) podíl na soukromých investičních portfolií;
3) podíl ve veřejných dluhových závazcích (statní dluhopisy);
4) Podíl v zahraničním obchodovaní;
5) Podíl na oficiálních rezervách;
Podle analytiků se po zavedení eura trh směn cizích měn zkrátil o 10%, a obchod- níci obrátili své úsilí na zvýšení objemu obchodování na devizových trzích rozvojových zemí. V posledním desetiletí byl v oblasti soukromých investic prudký pokles dolaru a zvýšil se podíl západoevropských měn a japonského jenu. Se zavedením eura byl posun ve struktuře investičního portfolia ve prospěch zemí EU, investiční portfolio se stalo atraktiv- nější pro mezinárodní investory díky kombinaci dvou hlavních důvodů:
• značný rozsah eurozóny dal podnět k rozvoji objemného a likvidního trhu fi- nančních nástrojů;
• cíle finanční politiky v eurozóně byly zaměřené na stabilitu. V tomto případě bude měnová politika stabilní, protoţe jako její „průvodce“ vystupuje nezávislá Evropská centrální banka (ECB), která byla povinná udrţovat cenovou stabilitu. A Fiskální politika zase závisí na pevných závazcích HMU podporovat rozpočtové kázně mezi jejími člen- skými státy. Je třeba poznamenat, ţe v dlouhodobém horizontu, zvýšení poptávky po euro- aktivech můţe být kompenzováno jejich zvýšenou nabídkou. Nicméně při globalizaci trhů, bude takový růst podpořen nejen schodkovou platební bilancí běţných transakcí v eu- rozóně, ale také prostřednictvím vydávání závazků soukromých a veřejných emitentů mi- mo Evropskou unii. Dynamika měnového plnění veřejného dluhu je téměř totoţná s dyna- mikou soukromého investičního portfolia. V tomto segmentu na světových finančních tr- zích mělo euro dobré šance, i kdyţ riziko přechodu bylo také poměrně velké.
Postupně od zavedení eura stoupal jeho podíl v oficiálních rezervách v jiných ze- mích, jak je vidět v následující tabulce.
Podíl jednotlivých měn7 v oficiálních rezervy
rok 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008
7 Podíl jednotlivých měn: na mezinárodním trhu dluhopisu, mezinárodním trhu deriváty a další tabulky.
