2.1 P
OČÁTKYI
NTERNETUOficiální historie světového Internetu klade počátek „Sítě sítí“ do roku 1969, kdy vznikla síť ARPANET, experimentální projekt Agentury pro pokročilé výzkumné projekty (ARPA - Advanced Research Project Agency) spadající pod Ministerstvo obrany USA. Tento projekt byl reakcí Spojených států na rok 1957, kdy SSSR vypustil Sputnik – první umělou družici Země.
Hlavním důvodem pro vznik takovéto sítě na počátku 60. let bylo efektivní využití strojového času tehdejších velkých sálových počítačů. Některé složité výpočty pak mohly být prováděny paralelně na více strojích a výsledek proto mohl být znám mnohem dříve. Kromě některých numerických vědeckých výpočtů byl podobný výkon potřebný hlavně pro výpočet dráhy letu různých střel a raket.
Projekt vznikající v době studené války a očekávání války jaderné měl před sebou základní úkol: vytvořit počítačovou síť se striktně decentralizovanou strukturou, kde výpadek jedné části sítě může ihned nahradit část jiná. Tento požadavek se ukázal jako jedna z hlavních příčin budoucího úspěchu. Stejně snadno, jako mohly části sítě nahrazovat poškozené části, bylo do ní možno bez problémů připojovat další sítě nebo systémy.
Data přenášená touto sítí se kvůli spolehlivosti rozdělují na přiměřeně velké části - tzv.
pakety, které se již přenášejí samostatně. Všechny pakety nesou informaci o svém příjemci a cesta každého paketu je určena samostatně, tedy nezávisle na ostatních paketech. V případě, že by byla zničena jedna z cest, paket může dojít k adresátovi cestou jinou. Tato technika přepojování paketů (packet switching) byla poprvé implementována v roce 1968 ve Velké Británii a to v podobě experimentální sítě tamní National Physical Laboratory (Národní laboratoř pro fyziku).
Prvotní návrh designu již zmíněné sítě ARPANET byl zveřejněn L. G. Robertsem v roce 1967. Síť samotná byla založena na podzim roku 1969 a jejím domovem se staly hned čtyři vědecké instituce – UCLA (University of California, Los Angeles), SRI (Stanford Research Institute), UCSB (University of California, Santa Barbara) a
První věta odeslaná přes Internet zněla "Are you receiving this?" a byla poslána institucí a to britské University of London a norské Royal Radar Establishment.
V roce 1974 byla zveřejněna první specifikace protokolu TCP/IP (Transmission Control Protocol and Internet Protocol), jenž měl nahradit stávající přenosový protokol NCP (Network Control Protocol). Tento nový protokol, který se dodnes stále ještě Network), japonská síť JUNET (Japan University Network) a britská síť JANET (Joint Academic Network). Všechny tyto sítě pracovaly dle protokolu TCP/IP a ARPANET se tak stal jakýmsi centrem, páteřní sítí.
S růstem počtu připojovaných počítačů však bylo nutné začít řešit problém efektivního přidělování jmen. A tak byl roku 1984 zaveden dodnes používaný doménový systém DNS (Domain name server), který umožňuje převod doménových jmen na IP adresy a zpět.
Významnou posilu dostal Internet v polovině osmdesátých let, kdy se k němu začaly připojovat další americké univerzity. Jen pro představu: v roce 1984 bylo k Internetu připojeno pouhých tisíc počítačů, zatímco o osm let později byla prolomena hranice milionu připojených počítačů. Zásadní impuls přišel v roce 1986, kdy vznikla síť NSFNET (National Science Foundation Network), páteřní síť Internetu v USA. Provoz sítě, která nahradila dosavadní ARPANET a MILNET, byl financován z rozpočtů
vládní agentury NSF. Obě tyto starší sítě se vrátily ke svému původnímu určení a začaly sloužit výhradně armádě.
Vytvoření NSFNET podnítilo další připojování do Internetu, který se tak stal otevřenou doménou pro vzdělávání a výzkum. Postupně se do Internetu připojily všechny významnější americké univerzity a výzkumné ústavy.
2.2 K
OMERCIONALIZACEI
NTERNETUInternet, jakožto akademická síť, byl zpočátku prost jakýchkoliv komerčních aktivit.
Dlouhou dobu bylo podmínkou připojení přes NSFNET podpis prohlášení zakazujícího veškeré komerční aktivity na Internetu.
Právě tyto akademické tradice stály u dlouhodobě zažitého mýtu o tom, že vše poskytované na Internetu má být poskytováno zdarma. O dlouhodobé neudržitelnosti Internetu jakožto ryze akademické, nekomerční aktivitě, bylo v USA přesvědčeno stále více politiků, ba i tehdejších zastánců akademického Internetu. Jedním z argumentů pro jeho komercionalizaci byly mimo jiné velmi vysoké náklady na jeho vývoj a provoz a z toho pramenící nutnost rozložení nákladů s tím spojených. Počátkem devadesátých let převládla v USA myšlenka chápající Internet jako odrazový můstek pro další růst americké ekonomiky. Vyústěním těchto tendencí se v roce 1991 stal zákon „High Performance Computing Act“, jehož iniciátorem byl tehdejší americký vicepresident Al Gore.
Na základě tohoto zákona se USA pustily do budování gigabitové základní sítě NREN (National Research & Education Network), následně byly privatizovány a komercializovány jednotlivé části Internetu v USA. Vládní finance a podpora se soustředily na výzkum a vývoj nové, velmi rychlé páteřní infrastruktury, zatímco do provozní sféry Internetu vstupovaly komerční společnosti. Komerční sítí se tak stala i doposud akademická NSFNET.
Proces komercionalizace Internetu tak byl završen a od roku 1993 můžeme o Internetu uvažovat v obou hlavních směrech - akademickém i komerčním.
2.3 I
NTERNETOVÉ PROTOKOLY A SLUŽBY2.3.1 Přehled protokolů
Internet je počítačová síť, kde mezi sebou počítače komunikují pomocí již zmíněných protokolů TCP/IP. Protokol definuje jak budou programy mezi sebou v síti komunikovat - jak má vypadat zpráva jednoho programu druhému, na co se může program zeptat, jaký typ odpovědi obdrží apod. TCP/IP je průmyslový standard sítě Internet. To znamená, že všechny počítače v síti Internet komunikují právě protokoly z rodiny TCP/IP, která zahrnuje téměř 100 protokolů, z nichž nejznámější jsou podle [10]
následující:
• Telnet (Telecommunication network) umožňující interaktivní přístup ke vzdáleným počítačům.
• FTP (File Transfer Protocol) zprostředkovávající přenos souborů v síti Internet.
• SMTP (Simple Mail Transfer Protocol) sloužící k přenosu elektronické pošty.
• GOPHER, což je komunikační protokol stejnojmenného informačního systému.
• HTTP (Hyper Text Transfer Protocol) realizující přenos stránek informačního systému WWW.
Pro internetovou prezentaci je nejdůležitější HTTP a proto se mu budu v následující podkapitole věnovat podrobněji.
2.3.2 Hypertext
Díky Internetu byly na počátku 90. let 20. stol. ve vyspělých zemích vzájemně propojeny všechny vědecké instituce, vysoké školy, knihovny apod. Výrazně vzrostla spolupráce vědců na dálku a začínalo docházet k prvním pokusům o výukové využití této sítě. Technické vlastnosti Internetu v té době ale nedovolovaly snadný přístup k informacím. K prohledávání z Internetu dostupných veřejných archivů dat bylo třeba mít znalosti skutečného experta v oboru. Bylo jasné, že do dalšího rozvoje, který by umožnil v budoucnu realizovat v té době fantastickou vizi celosvětové encyklopedie, bude nutno investovat ještě nemalé prostředky.
„Světová encyklopedie nemusí již v budoucnosti podle moderních představ vypadat jako řada dílů vytištěných a vydaných jednou pro vždy, ale jako určitý druh burzy myšlenek, místo, kde by se znalosti a nápady shromažďovaly, třídily, ujasňovaly, spojovaly a porovnávaly … Takováto encyklopedická organizace by nemusela být na jednom místě, mohla by mít formu sítě.“
Herbert George Wells: World Brain, 1938
Myšlenka vytvoření jednotného celosvětového prostředí schopného pojmout, logicky spojit a zpřístupnit všechny vědomosti lidstva je tedy již dost stará. Jako první s ní přišel anglický spisovatel vědecko-fantastických románů H.G. Wells již ve 20. letech 20. st. V té době a i ještě dlouho poté, vlastně až donedávna, to byla jen utopie. Přesto se našli někteří nadšenci, kteří se pokoušeli navrhnout nástroj, který by mohl pomoci něco takového realizovat. Již od konce 30. let si s myšlenkou na vytvoření stroje, který by sám dokázal spojovat ty dokumenty, jež mají nějakou souvislost, pohrával Vannevar Bush. Jeho pokusy přerušila druhá světová válka, během níž byl jako významný vědec pověřen koordinací všech amerických válečných výzkumů. Proto jeho projekt na stroj nazvaný Memex spatřil světlo světa až po válce. Na počítače bylo tehdy ještě příliš brzy a tak použil mechanické spojování mikrofišů. Přestože se jeho stroj díky přílišné komplikovanosti neujal, jedná se o první pokus nelineárního spojování dokumentů, který má svůj vzor nejen ve Wellsově utopii, ale též v systému dynamického ukládání informací v lidském mozku.
„Každý uživatel by měl být schopen sledovat původ a odkazy u všech materiálů nezávisle na jejich hranicích, serverech, sítích nebo jejich individuálních implementacích. To vše v jednotném prostředí umožňujícím každému přístup ke všemu … Je to systém jakéhosi samostatného prostoru (docuverse), kde stačí jen ukázat a kliknout.“
Ted Nelson (autor pojmu hypertext): Project Xanadu, 1987
Dalším, kdo se pokusil o realizaci nelineárního dokumentu, byl Theodor Nelson. Jako student sociologie na Harvardu se v roce 1960 zapsal též do kurzu využití počítačů a od té doby začal pracovat na realizaci nelineárního spojování textových dokumentů na počítačích, které v té době ještě neuměly pořádně zpracovávat ani text lineární. Nikdy se mu sice nepodařilo svůj systém dovést až k praktickému použití (na projektu Xanadu pracoval desítky let), ale jeho název hypertext pro označení nelineárních textových dokumentů se dnes všeobecně používá.
V roce 1991 dokončil Tim Berners-Lee vývoj systému vnitřní výměny hypertextových dokumentů pro ženevský CERN. Vzhledem k tomu, že tato špičková vědecká organizace byla již tehdy vybavena vnitropodnikovou sítí založenou na stejném protokolu (TCP/IP), který používá Internet (jedná se o intranet), výsledný systém bylo možno bez úprav přenést z CERNu do celého světa. Později z něj vznikla nejrozšířenější internetová služba WWW (World Wide Web). Velký nárůst její obliby však začal až v roce 1993 s příchodem první verze graficky orientovaného prohlížeče NCSA Mozaic.
V dnešní době již webové stránky, jež jsou propojeny právě hypertextem, neobsahují pouze prostý text, ale i obrázky, animace, multimediální klipy, webové aplikace atd.
2.4 C
O JEI
NTERNET?
Určitě jste si všimli velkého počtu sítí a asi vás napadlo, která z nich je vlastně tím Internetem. Je to prosté - jména sítí označují jednotlivé rozpočtové a investiční celky (jde vlastně o samostatné sítě), které jsou ale propojeny na jiné sítě. Právě to propojení všech sítí je oním Internetem. Jednotlivé sítě jsou pak jeho podčásti.
Názvy mají dnes již nejenom akademické a vládní sítě, ale například i firemní sítě a sítě jednotlivých internetových poskytovatelů. Ne nadarmo se Internetu říká „Síť sítí“ - metafyzicky je opravdu Internet propojením, branou, mezi jednotlivými sítěmi.
Ač je to tedy na první pohled paradoxní, nemá Internet navzdory mohutné podpoře amerických vládních agentur a soukromých investic žádného vlastníka ani „řídící centrálu“. Díky tomu se Internet neustále mění a vyvíjí a můžeme očekávat vznik jeho nových aplikací a služeb.