Úvěrový transmisní mechanismus

Úvěrový transmisní mechanismus v roli operativního kritéria využívá regulace krátkodobé úrokové míry, pomocí které ovlivňuje zprostředkující kritérium v podobě vybraného úvěrového agregátu nebo dlouhodobé úrokové míry. Konečným cílem je cenové stabilita a podpora ekonomického růstu. Stejně jako měnový transmisní mechanismus i úvěrový transmisní mechanismus má své podmínky účinnosti:

• Centrální banka je schopna ovlivnit svými nástroji krátkodobou úrokovou míru.

• Existuje relativně stabilní vazba mezi krátkodobou úrokovou mírou a vývojem úvěrového agregátu

• Existuje relativně stabilní vazba mezi vývojem úvěrového agregátu a vývojem konečných cílů.

Vazba mezi krátkodobou úrokovou mírou a úvěrovým agregátem se nedá kvalifikovaně vyjádřit, ale obecně platí, že růst krátkodobé úrokové míry vede ke zpomalení tempa růstu úvěrového agregátu, a naopak pokles krátkodobé úrokové míry vede ke zvýšení tempa růstu úvěrového agregátu. Nevýhodou tohoto modelu je slabší vliv na vývoj cenové hladiny, jelikož úvěrové agregáty jsou pouze jedením ze způsobů emise peněz v ekonomice. [3]

36 3.2.5 Kurzový transmisní mechanismus

Kurzový transmisní mechanismus využívá změny měnového kurzu k ovlivnění konečného cíle cenové stability. Měnový kurz nepůsobí přes zprostředkující kritérium ale přímo na vývoj cílených makroekonomických veličin. Kurzový transmisní mechanismus lze využít pouze v zemích se systémem pevného kurzu s pásmy oscilace. Přímý vliv na kurz domácí měny mají devizové intervence nákupem či prodejem zahraniční měny. Nepřímý vliv na kurz má příliv či odliv kapitálu na základě změn úrokové sazby. Kurz měny působí jako ekonomická kotva a musí být vázán na zemi s nízkým tempem růstu cenové hladiny, s podobnou strukturou ekonomiky, s podobným tempem jejího růstu, se vzájemnými obchodními vazbami apod. Aby bylo tento transmisní mechanismus možné používat, musí mít centrální banka k dispozici dostatečnou výši devizových rezerv k provádění devizových intervencí. Kurzový transmisní mechanismus je výhodný pro malé otevřené ekonomiky s významným vlivem kurzu na měnovou stabilitu. Výhodou pevného kurzu je vysoká srozumitelnost pro širokou veřejnost.

Mezi nevýhody toho režimu patří oslabení domácí měnové politiky z důvodu velké závislosti na vývoji měnové politiky kotevní země. Další nevýhodou je omezenost reakcí na vnitřní nabídkové a poptávkové šoky domácí ekonomiky a případně přenosy šoků z kotevní země na domácí ekonomiku. [3]

3.2.6 Kvantitativní uvolňování

Kvantitativní uvolňování je specifický postup centrální banky používaný v době kdy, hlavní nástroje měnové politiky ztrácí svou účinnost. Obvykle se tak stává při poklesu úrokových sazeb centrální banky na nulové hodnoty. Kvantitativní uvolňování spočívá v nákupu cenných papírů centrální bankou přímo na finančním trhu. Tyto nákupy zvyšují ceny nakupovaných aktiv a snižují jejich výnosnost. Roste množství peněz v ekonomice a klesají úrokové sazby.

Centrální banka tak stimuluje domácí ekonomiku a přispívá k růstu cenové hladiny.

Podmínkou kvantitativního uvolňování je dostatečně velký a likvidní finanční trh. [3]

3.2.7 Typy měnové politiky

Dle směru nastavení operativního kritéria můžeme rozlišit měnovou politiku na expanzivní, restriktivní a neutrální.

Expanzivní měnovou politiku provádí centrální banka snížením krátkodobé úrokové míry nebo zvýšením relativních přírůstků měnové báze. V reakci klesají i ostatní úrokové míry v ekonomice, obchodní banky jsou ochotné poskytovat více nových úvěrů, domácnosti a

37

podniky zvyšují svou spotřebu a roste rychlost oběhu peněz. Centrální banka expanzivní politikou stimuluje růst ekonomiky a zaměstnanosti. Někteří ekonomové označují expanzivní měnovou politiku jako prorůstovou za cenu růstu inflace.

Restriktivní měnová politika je opakem expanzivní a spočívá ve zvyšování krátkodobé úrokové míry nebo ve snižování relativních přírůstků měnové báze. Úrokové míry v ekonomice se také zvyšují a obchodní banky omezují poskytování nových úvěrů.

Domácnosti a podniky méně utrácejí a klesá rychlost oběhu peněz. Restriktivní politika tlumí hospodářství, snižuje inflaci, ale zvyšuje nezaměstnanost. Tato měnová politika může být také označována jako protiinflační a využívá se především v době přehřáté ekonomiky.

Neutrální měnová politika je prováděna v době stabilní fáze ekonomiky a jejím cílem je co nejdelší udržení této fáze. [2]

3.2.8 Časová zpoždění

Reakce transmisního mechanismu na změnu má výrazně zpoždění, proto centrální banky nereagují na současný stav ekonomiky, ale na prognózy budoucího stavu. Mimo toho bance určitou dobu trvá prognózu vytvořit a rozhodnout o jejím provedení. Zpoždění měnové politiky je možné rozdělit do čtyř skupin:

Poznávací zpoždění je spojené se získáváním potřebných dat a s jejich zpracováním.

Statistická data se postupně zpřesňují až do konce sledovaného období. Indexy spotřebitelských cen má centrální banka k dispozici měsíčně a deflátor HDP čtvrtletně.

Rozhodovací zpoždění záleží na nezávislosti centrální banky. Pokud je centrální banka nezávislá, zpoždění je minimální. Naopak pokud není, musí rozhodnutí pojednávat s vládou a zpoždění narůstá. Centrální banka vypracována několik variant strategie měnové politiky a rozhoduje se pro tu nejefektivnější.

Realizační zpoždění dává obchodním bankám čas na přípravu před zásahem centrální banky do nastavení měnové politiky.

Přizpůsobovací zpoždění zahrnuje dobu mezi provedením opatření centrální banky a konečnou reakcí cílové veličiny. Toto zpoždění nemůže banka ovlivnit svou činností, ale je kalkulováno v rozhodovacím období. [3]

38

3.3 Nástroje měnové politiky

Centrální banky provádí měnovou politiku ve vztahu k obchodním a dalším bankám na mezibankovním trhu pomocí nástrojů měnové politiky. Nástroje měnové politiky je možné dělit dle různých hledisek jako například četnost využívání, rychlost použití nebo cíl použití.

Začlenění do jednotlivých skupin se v některých případech prolíná a není vždy jednoznačné.

Jako nejvýznamnější hledisko dělení nástrojů měnové politiky bývá udáván dopad na bankovní systém, znázorněný na následujícím obrázku.

Obrázek č. 2: Členění nástrojů podle dopadu na bankovní systém

Zdroj: REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, s. 221.

ISBN 978-80-7261-230-7

Nepřímé neboli tržní nástroje aplikuje centrální banka plošně na obchodí a další banky, které na ně ale nemusí reagovat. Tyto nástroje ovlivňují pouze podnikání bank, nikoliv jejich samostatné rozhodování, a jsou tak potencionálně méně účinné než přímé nástroje. Mezi nepřímé nástroje patří operace na volném trhu, diskontní nástroje, kurzové intervence, a pokud jsou nastavené stejně pro všechny banky, i povinné minimální rezervy.

Přímé nástroje samostatnost bank ovlivňují přímým dopadem na jejich rozhodovací mechanismus. Často jsou aplikovány selektivně na určité skupiny bank a oproti tržním nástrojům se využívají výjimečně a s časovým omezením. [3]

3.3.1 Operace na volném trhu

Operace na volném trhu jsou nejpoužívanějším a nejúčinnějším nástrojem měnové politiky.

Operacemi na volném trhu se rozumí nákup či prodej cenných papírů centrální bankou

39

obchodním a dalším bankám v domácí měně s cílem změny měnové báze nebo krátkodobé úrokové míry. Tyto operace jsou vysoce operativní, jelikož se provádějí bezhotovostními nákupy a prodeji vysoce kvalitních krátkodobých dluhových cenných papírů, nejčastěji státních pokladničních poukázek nebo poukázek centrální banky. Nákupem cenných papírů centrální banka zvyšuje měnovou bázi a vytváří tlak na pokles krátkodobé úrokové míry.

Naopak prodejem cenných papírů centrální banka snižuje měnovou bázi a vytváří tlak na růst krátkodobé úrokové míry. Pokud centrální banka nehledí na měnovou bázi, může rovnou stanovit úrokovou sazbu při operacích na volném trhu a přímo ovlivňovat krátkodobou úrokovou míru. Operace na volném trhu jsou prováděny třemi základními způsoby, a to jako přímé operace, repo operace nebo switch operace.

Přímé operace jsou jednocestný nákup nebo prodej cenných papírů a vedou k trvalé změně měnové báze.

Repo operace kombinují dvě protisměrné transakce nákupu nebo prodeje cenných papírů s budoucí zpětným prodejem nebo nákupem. Repo operace se dělí na prosté repo operace, prováděné prodejem a pozdějším zpětným nákupem cenných papírů s dočasným poklesem měnové báze, a reverzní repo operace, prováděné nákupem a pozdějším zpětným prodejem cenných papírů vedoucím k dočasnému růstu měnové báze.

Switch operace slouží k ovlivnění úrokové míry nákupem a prodejem cenných papírů s různou dobou splatnosti. Ke změně měnové báze nedochází. [5]

3.3.2 Diskontní nástroje

Diskontní nástroje jsou úvěry centrální banky poskytované obchodím bankám za účelem regulace operativního kritéria. Poskytnutím úvěru dochází k růstu měnové báze a případně poklesu krátkodobé úrokové míry. Centrální banka ovlivňuje poptávku po těchto úvěrech změnami diskontních zazeb, kterými jsou úročeny. Mezi diskontní nástroje patří diskontní, reeskontní a lombardní úvěr.

Diskontní úvěr je poskytován obchodním bankám při splnění rámcově vymezených podmínek za diskontní sazbu. Po splnění podmínek centrální banka poskytuje diskontní úvěry automaticky v podobě maximálního limitu, tzv. „otevírá diskontní okénko“. Diskontní úvěry jsou krátkodobé, splatnost nepřesahuje tři měsíce, a vyžadují krytí vysoce bonitními aktivy,

40

nejčastěji stáními pokladniční poukázkami. Díky kvalitnímu krytí jsou diskontní úvěry jedním z nejlevnějších zdrojů likvidity obchodních bank.

Reeskontní úvěr poskytuje centrální banka nad rámec diskontních úvěrů za reeskontní sazbu.

Reeskontní sazba je o něco vyšší než diskontní.

Lombardní úvěry poskytuje centrální banka bankám s vážnějšími problémy s likviditou.

Úvěr je poskytován proti zástavě cenných papírů, určujících dobu splatnosti. Lombardní úvěry jsou považovány za nouzové a lombardní sazby by měla být vyšší než tržní úroková sazba na mezibankovním trhu, aby se centrální banka nedostala do lombardní pasti.

Centrální banka má pomocí změn diskontních sazeb pouze omezený vliv na měnovou bázi, jelikož nemůže obchodní banky k čerpání úvěru nutit. Zvýšení diskontních sazeb nemusí snižovat poptávku po úvěrech, pokud banky nemají jiné prostředky. Naopak pokud prostředky mají, nemusí při snížení diskontní sazby úvěry čerpat. Diskontní nástroje tak nejsou považovány za operativní nástroj měnové politiky, ale jejich sazby jsou spíše vnímané jako záměr měnové politiky pro nejbližší období. [5]

3.3.3 Kursové intervence

Hlavním cílem kurzových neboli devizových intervencí je ovlivnění měnové kurzu, přesto mají vliv i na měnovou bázi a krátkodobou úrokovou míru. Devizové intervence provádí centrální banka nákupem nebo prodejem zahraniční měny za domácí měnu. Nákupem zahraniční měny centrální banka zvyšuje měnovou bázi a vytváří tlak na pokles krátkodobé úrokové míry. Prodejem zahraniční měny naopak snižuje měnovou bázi a vytváří tlak na růst krátkodobé úrokové míry. Dopady devizových intervencí na měnovou bázi a krátkodobou úrokovou míru může banka sterilizovat pomocí vynucených operací na volném trhu. Na kurz je možné působit i nepřímo pomocí změn úrokových sazeb. Růst úrokových sazeb vede k přílivu kapitálu a posílení kurzu domácí měny. Naopak pokles úrokových sazeb způsobuje odliv kapitálu a oslabení kurzu domácí měny. [5]

3.3.4 Povinné minimální rezervy

Povinné minimální rezervy (PMR) jsou vklady obchodních bank držené u centrálních banky.

Velikost PMR je stanovena jako procentní sazba z primárních vkladů nebankovních subjektů a jejich výše se počítá jako průměr za určité období. PMR nejsou přímo využívané k regulaci měnové báze ani krátkodobé úrokové míry, ale prvořadě ovlivňují peněžní multiplikátor.

41

Peněžní multiplikátor může centrální banka ovlivnit výše sazby PMR a základnou pro jejich výpočet. Účinnost PMR jako nástroje měnové politiky závisí na velikosti dobrovolných rezerv obchodních bank, čím jich mají více, tím vliv na peněžní multiplikátor klesá. [5]

3.4 Cílování inflace

Měnová politika cílování inflace se rozvíjela v průběhu 90. let 20. století. Jako první začala cílování inflace využívat centrální banka Nového Zélandu. Tento způsob měnové politiky je zaměřen na stanovení explicitního inflačního cíle a snaze centrální banky cíl dodržet.

Explicitně vyjádřený inflační cíl je významný pro ukotvení inflačních očekávání tržních subjektů. Roli operativního kritéria zaujímá krátkodobá úroková míra a zprostředkující kritérium se nepoužívá. Centrální banka provádí měnovou politiku na základě prognóz očekávané inflace ve střednědobém horizontu. [3]

3.4.1 Kvantifikace inflačního cíle

Kvantifikace inflačního cíle záleží na tom, kdo a v jaké podobě cíl stanovuje. Inflační cíl může stanovit vláda a jeho plnění obstarává centrální banka, jako například ve Velké Británii.

Při neplnění cíle centrální banka podává zdůvodnění odchylek. Na Novém Zélandě uzavírá vláda s centrální bankou dohodu o střednědobých cílech a v případě neplnění cíle centrální banka vysvětluje důvody a navrhuje kroky k nápravě. V toto případě má banka větší odpovědnost. Poslední možností je plná odpovědnost centrální banky za stanovení a dodržování cíle, jako platí například v ČNB. Inflační cíl bývá vyjádřen následujícími způsoby:

• Konkrétní hodnota inflace se systematickými odchylkami oběma směry.

• Rozpětí pohybu inflace.

• Konkrétní hodnota inflace bez odchylek.

• Maximální hodnota inflace.

Rozpětí pohybu inflace oproti konkrétní hodnotě inflace s odchylkami nevyžaduje reakci centrální banky v případě přiblížení inflace k limitní mezi. Centrální banka může používat cílování čisté nebo celkové inflace. Celková inflace je vyjádřená procentními přírůstky indexu spotřebitelských cen. Při cílování čisté inflace využívá centrální banka inflační jádro, jako procentní přírůstky očistěného indexu spotřebitelských cen o položky s neinflačním růstem

42

cen. Cílování celkové inflace je vhodnější díky snazší porozumění široké veřejnosti. Inflační cíl bývá doplněn o výjimky z jeho plnění. Výjimky z plnění cíle zahrnují nečekané situace, na které centrální banka nebude za každou cenu reagovat. Časové zpoždění reakce měnové politiky na situaci v krátkodobém horizontu by na ekonomický vývoj nemělo žádný či případně negativní vliv. Pokud by banka reagovala za každou cenu, jednalo by se o striktní cílování inflace, které žádná banka nevyužívá. [3]

3.4.2 Prognózy inflace

Z důvodů zpoždění měnové politiky centrální banka reaguje na očekávanou míru inflace.

Současná míra inflace je pouze statistická veličina důležitá pro vyhodnocení úspěšnosti minulých kroků centrální banky. Pro určení budoucí inflace využívá centrální banka inflační prognózy. Inflační prognóza může být podmíněná nebo nepodmíněná. Podmíněná prognóza predikuje vývoj inflace bez zásahu centrální banky. Pokud banka změní úrokové sazby nebo ekonomika vybočí ze stability, k naplnění prognózy nedojde. Nepodmíněná prognóza předpovídá vývoj inflace v závislosti na reakcích centrální banky a zahrnuje změny výše úrokových sazeb. [5]

3.4.3 Operativní řízení

Na základě inflačních prognóz centrální banka snižuje, zvyšuje nebo drží úrokové sazby.

Pokud je inflační cíl vyšší než prognózovaná inflace, centrální banka provádí expanzivní politiku a snižuje úrokové sazby. Pokud je inflační cíl nižší než prognózovaná inflace, centrální banka aplikuje restriktivní politiku a úrokové sazby zvyšuje. Při inflačním cíli rovném prognózované inflaci centrální banka udržuje stejnou výši úrokových sazeb. Pro určení výše změny krátkodobé úrokové míry používají centrální banky reakční funkce.

Nejznámější reakční funkcí je Taylorovo pravidlo, vyjadřující velikost krátkodobé úrokové míry při změnách míry inflace a reálného produktu od žádoucích hodnot.

4LM 4LN 456^∗ 3456 456^∗ ("O "O>PQ Kde 4LM …krátkodobá nominální úroková sazba centrální banky

4LN …krátkodobá rovnovážná reálná úroková sazba 456^∗ …cílová míra inflace

456 …aktuální míra inflace Q …aktuální reálný výstup O>PQ …potenciální reálný výstup

43

a,b …parametry s hodnotami v intervalu mezi 0 a 1

Jako žádoucí hodnoty předpokládá Taylorovo pravidlo cílovou inflaci a ekonomický růst na úrovní potenciálu. [3]

3.4.4 Transmisní kanály

Centrální banka ovlivňuje krátkodobou neboli tržní úrokovou míru pomocí nastavení svých úrokových sazeb ve vztahu k obchodním bankám. Krátkodobá úroková sazba se promítá do ekonomiky různou silou a časovým zpožděním. Pro popis dopadů změn krátkodobé úrokové sazby se požívají tzv. transmisní kanály. Transmisní kanály působí souběžně, ale s různou intenzitou dopadu na inflaci. Maximální dopad změny úrokových sazeb odpovídá reakčnímu zpoždění měnové politiky. Transmisní kanály měnové politiky znázorňuje následující obrázek.

Obrázek č. 3: Transmisní kanály

44

Zdroj: https://www.cnb.cz/cs/menova_politika/vzdelavani/mp_clanky/kapitoly/mp_05.html [cit. 25. 3. 2018]

Kurzový kanál probíhá přes měnový kurz domácí měny. Růst úrokových sazeb centrální banky a následný růst tržních úrokových sazeb je projevuje ve vyšší poptávky po investicích do korunových aktiv. Zvýšená poptávka po domácí měně posiluje její kurz. Kurz na změny reaguje okamžitě, pokud nebyly předem ohlášené. Posílení domácí měny se s poměrně malým zpožděním projevuje na poklesu cen dováženého zboží, které zpomaluje růst domácích cen.

S větším zpožděním růst kurzu domácí měny dopadá na pokles domácí i zahraniční produkce.

Nižší produkce se projevuje na poklesu zaměstnanosti a poklesu růstu mezd. Vzniká tak tlak na pokles inflace.

Úrokový kanál přímo dopadá na úvěry domácností a firem. Vyšší úrokové sazby na mezibankovním trhu se promítají do vyšších úrokových sazeb klientských úvěrů obchodních bank. Domácnosti více spoří, méně si půjčují a snižují tak svou spotřebu. Firmám rostou úrokové náklady a klesá výnosnost jejich investic. Pokles spotřeby a investiční činnosti zpomaluje ekonomický růst a inflace klesá. S úrokovým kanálem je spojený kanál úvěrový, který spočívá v nárůstu rizika nesplacení úvěrů při vyšších úrokových sazbách. Banky při vyšším riziku zpřísňují úvěrové podmínky a snižuje se dostupnost úvěrů. Spotřeba, investice a výroba dále klesají a následně klesá i inflace.

Kanál cen aktiv zahrnuje vliv úrokových sazeb na ceny ekonomických aktiv, jako jsou například akcie či nemovitosti. Zvýšení úrokových sazeb se projevuje ve snížení výnosnosti aktiv oproti například bankovním vkladům. Nižší výnosnost aktiv snižuje jejich hodnotu a klesá tak bohatství v držbě domácností. Domácnosti snižují spotřebu, kterou by dříve financovaly zisky z aktiv nebo z jejich zastavení proti úvěru. Obdobně klesají i firemní investice. Pokles spotřeby a investic snižuje výrobu a inflace klesá. [15]

3.5 Měnová politika ČNB

Česká národní banka navazuje na dlouholetou tradici centrálního bankovnictví na území Československa. Jako první centrální banka na našem území vznikla Privilegovaná Rakouská národní banka a zahájila činnost k 1. června 1816. Po první světové válce a vzniku Československé republiky přešla činnost centrální banky na Bankovní úřad ministerstva financí. 1. dubna 1926 zahájila činnost Národní banka Československá (NBČ). Tato banka byla autonomní akciová společnost ve třetinovém vlastnictví státu. Po vzniku protektorátu Čech a Moravy v roce 1939 byla NBČ podřízena Říšské bance v Berlíně a přejmenována na

45

Národní banku pro Čechy a Moravu. NBČ obnovila činnost po válce, ale přechodem na centrálně plánovanou ekonomiku vznikla nová Státní banka československá (SBČS). SBČS byla centrální bankou a současně nabízela služby obchodního bankovnictví. V lednu roku 1990 byly funkce obchodní banky od SBČS odděleny a banka se stala čistě centrální.

Zánikem České a Slovenské Federace k 1. lednu 1993 byla SBČS rozdělena na Českou národní banku a Národní banku Slovenska. ČNB je veřejnoprávním subjektem a hospodaří samostatně s odbornou péčí s majetkem svěřeným státem.

Současnou úlohou ČNB je provádět měnovou politiku a vykonávat dohled nad finančním trhem. Podle Ústavy ČR a zákona o České národní bance je hlavním cílem ČNB péče o cenovou stabilitu. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s hlavním cílem. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je bankovní

Současnou úlohou ČNB je provádět měnovou politiku a vykonávat dohled nad finančním trhem. Podle Ústavy ČR a zákona o České národní bance je hlavním cílem ČNB péče o cenovou stabilitu. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s hlavním cílem. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je bankovní

In document Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje (Stránka 35-0)