Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje

(1)

Vysoká škola regionálního rozvoje a Bankovní institut AMBIS, a.s.

Katedra financí a ekonomie

Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje

Diplomová práce

Autor: Bc. Jiří Fiam

Finance

Vedoucí práce: PhDr. František Jirásek, CSc.

Praha 2018

(2)

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu.

Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně VŠ AMBIS a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze, dne 30. 4. 2018 Jiří Fiam

(3)

Poděkování

Velice děkuji vedoucímu mé diplomové práce panu PhDr. Františku Jiráskovi, CSc. za všestrannou pomoc, trpělivost a cenné rady, při psaní mé diplomové práce.

(4)

Anotace

Cílem této diplomové práce je na základě analýzy vývoje inflace v ČR a porovnání s vybranými zeměmi zhodnotit měnovou politiku ČNB a její dopad na hospodářství. Tato práce popisuje z teoretického hlediska inflaci a měnovou politiku centrálních bank, na jehož základě je postavená analýza inflace a měnové politiky v ČR. První kapitola definuje inflaci a její vznik. Druhá kapitola je věnovaná působení inflace na hospodářství. Třetí kapitola je zaměřená na řízení inflace pomocí měnové politiky. Poslední kapitola analyzuje vývoj inflace v ČR. Výsledky analýzy vývoje inflace jsou porovnány s vývojem klíčových veličin a potvrzují jejich závislost. Poslední část práce hodnotí monetární politiku cílování inflace ČNB.

Klíčová slova:

inflace, deflace, měnová politika, cílování inflace

Annotation

The goal of this thesis is to evaluate monetary policy of the Czech National Bank a it´s impact on economy on the base of analyzation of inflation development in the Czech Republic and comparison with chosen countries. This thesis describes theoretic point of view on inflation and monetary policy of central banks on which base is build analysis of inflation and monetary policy in the Czech Republic. First chapter defines inflation and it´s formation.

Second chapter is dedicated to impact of inflation on economy. Third chapter is focused on management of inflation by monetary policy. Last chapter analyses development of inflation in the Czech Republic. Outcomes of the analysis of inflation development are compared with development of the key elements and confirms their dependency. Last part of thesis evaluates monetary policy of inflation targeting of the Czech National Bank.

Key words

inflation, deflation, monetary policy, inflation targeting

(5)

5

Obsah

Úvod... 7

Zvolené metody zpracování ... 9

1. Teoretické vymezení inflace ...10

1.1 Definice inflace ...10

1.2 Měření inflace ...12

1.2.1 Deflátor HDP ...12

1.2.2 Index spotřebitelských cen ...13

1.2.3 Index cen výrobců ...14

1.2.4 Inflační jádro ...14

1.3 Klasifikace typů inflace ...15

1.3.1 Inflace podle projevu v ekonomice ...15

1.3.2 Inflace podle intenzity růstu cenové hladiny ...15

1.3.3 Inflace dle očekávání ...16

1.3.4 Inflace podle příčiny vzniku ...16

1.4 Deflace, dezinflace a stagflace ...21

2. Makroekonomický význam inflace ...23

2.1 Negativní projevy a důsledky inflace ...23

2.1.1 Redistribuční efekt inflace ...23

2.1.2 Negativní dopady inflace...24

2.1.3 Negativní dopady deflace ...25

2.2 Vztah inflace a některých makroekonomických veličin ...26

2.2.1 Phillipsova křivka ...26

2.2.2 Vliv měnového kurzu na inflaci...29

2.2.3 Vliv ceny ropy na inflaci ...29

2.3 Mírná inflace ...29

3. Politika řízení inflace...31

3.1 Fiskální politika ...31

3.2 Měnová politika ...32

3.2.1 Konečné cíle měnové politiky ...32

3.2.2 Transmisní mechanismus ...33

3.2.3 Měnový transmisní mechanismus ...34

3.2.4 Úvěrový transmisní mechanismus ...35

3.2.5 Kurzový transmisní mechanismus ...36

3.2.6 Kvantitativní uvolňování ...36

3.2.7 Typy měnové politiky ...36

3.2.8 Časová zpoždění ...37

3.3 Nástroje měnové politiky ...38

3.3.1 Operace na volném trhu ...38

3.3.2 Diskontní nástroje ...39

(6)

6

3.3.3 Kursové intervence ...40

3.3.4 Povinné minimální rezervy...40

3.4 Cílování inflace ...41

3.4.1 Kvantifikace inflačního cíle...41

3.4.2 Prognózy inflace ...42

3.4.3 Operativní řízení ...42

3.4.4 Transmisní kanály ...43

3.5 Měnová politika ČNB ...44

3.5.1 Měnová politika ČNB do konce roku 1997 ...45

3.5.2 Měnová politika ČNB od roku 1998 ...46

3.5.3 Inflační cíle ...46

3.5.4 Prognózování inflace...49

3.5.5 Aktuální nastavení nástrojů měnové politiky ČNB ...50

3.6 Měnová politika Fedu ...51

4. Aktuální stav a prognóza budoucího vývoje inflace v ČR ...54

4.1 Měření inflace v ČR...54

4.2 Analýza vývoje inflace v ČR od roku 1998 ...57

4.2.1 Období 1998–2001...57

4.2.2 Období 2002–2005...61

4.2.3 Období 2006–2009...63

4.2.4 Období 2010–2012...65

4.2.5 Období 2013–2017...66

4.3 Vývoj inflace v USA ...69

4.4 Zhodnocení vývoje inflace ...72

4.4.1 Závislost inflace na HDP ...72

4.4.2 Závislost inflace na míře nezaměstnanosti ...74

4.4.3 Závislost inflace na ceně ropy ...76

4.4.4 Závislost inflace na úrokové sazbě centrálních bank ...77

4.5 Zhodnocení měnové politiky ČNB ...78

4.5.1 Plnění inflačních cílů ...79

4.5.2 Dopad devizových intervencí ...82

4.5.3 Prognóza vývoje inflace v ČR ...85

Závěr ...87

Seznam literatury ...90

Seznam internetových zdrojů: ...90

Seznam obrázků, grafů a tabulek ...96

(7)

7

Úvod

Inflace je jedním z nejdůležitějších ekonomických ukazatelů ovlivňujících chování a rozhodování většiny ekonomických subjektů. Inflace byla v poslední době spolu s devizovými intervencemi České národní banky (ČNB) velmi diskutovaným tématem. Tato práce na téma Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje je zaměřená na hlubší pochopení inflace a jejím cílem je na základě analýzy vývoje inflace v ČR a porovnání s vybranými zeměmi zhodnotit měnovou politiku ČNB a její dopad na hospodářství.

ČNB již dvacet let používá měnovou politiku cílování inflace za cílem udržení cenové stability. Tohoto cíle dosahuje pomocí stanovení míry inflace, které se snaží dosahovat.

Měnová politika ČNB je tak plně svázána s vývojem inflace v ČR. K cílové míře se inflace v průběhu posledních dvaceti let více či méně přibližovala. Na základě analýzy vývoje inflace zhodnotím dosahování inflačních cílů ČNB. K porovnání vývoje inflace a měnové politiky v ČR jsem si vybral USA a jejich centrální banku Federální rezervní systém (Fed). ČNB i Fed provádějí měnovou politiku pomocí nastavení svých úrokových sazeb s následným vlivem na krátkodobou úrokovou sazbu na mezibankovním trhu. Jejich sazby na následky světové finanční a hospodářské krize klesly na téměř nulové hodnoty a obě centrální banky dočasně přešly na jiný způsob měnové politiky. ČNB na devizové intervence a Fed na kvantitativní uvolňování. Vliv devizových intervencí a kvantitativního uvolňování hraje v analýze inflace významnou roli.

Práci jsem rozdělil do čtyř kapitol. První tři kapitoly jsem založil na teoretickém pokladu, sloužícímu k provedení analýzy inflace v ČR a zhodnocení měnové politiky ČNB v kapitole čtvrté. První kapitolu jsem zaměřil na všeobecný popis pojmu inflace. Tato kapitola obsahuje definici inflace, její příčiny vzniku a dělení. Na konec kapitoly definuji deflaci, dezinflaci a stagflaci.

Druhou kapitolu věnuji makroekonomickému významu inflace. Pomocí poznatků příčiny vzniku inflace z první kapitoly uvedu různé dopady inflace na ekonomické subjekty a jiné ekonomické veličiny. V této kapitole přiblížím vztah inflace k nezaměstnanosti pomocí Phillipsovy křivky a vztah inflace k měnovému kurzu a ceně ropy. Na závěr druhé kapitoly popíši pojem mírné inflace potřebné k politice cenové stability.

(8)

8

Třetí kapitolu zaměřím na způsoby řízení inflace. Nejprve uvedu způsob řízení inflace fiskální politikou a zbytek kapitoly se budu zabývat měnovou politikou centrálních bank. Vyšší pozornost věnuji měnové politice cílování inflace. Přes cílování inflace přejdu k ČNB, která tuto politiku praktikuje od roku 1998. Na konec kapitoly krátce zmíním měnovou politiku Fedu pro potřeby pozdější analýzy vývoje inflace v USA.

V poslední kapitole analyzuji vývoj inflace v ČR a v USA. Tento vývoj následně porovnám s veličinami, které mají na inflaci nevýznamnější vliv. Jedná se především o vývoj HDP, nezaměstnanosti, ceny ropy a úrokové sazby centrálních bank. Na závěr práce zhodnotím měnovou politiku cílování inflace ČNB. Do zhodnocení zahrnu politiku cílování inflace pomocí krátkodobé úrokové míry i devizové intervence.

(9)

9

Zvolené metody zpracování

Největší část práce je psána metodou deskripce. V první kapitole jsem popsal definici inflace, její typy a příčiny jejího vzniku. V druhé kapitole jsem využil deskripci k popsání dopadů a důsledku inflace na ekonomiku a k vyjádření vtahu inflace s vybranými veličinami. Ve třetí kapitole popisuji politiku řízení inflace a měnovou politiku ČNB a Fedu. Ve čtvrté kapitole je krátce popsáno měření inflace v ČR.

Metodu analýzy jsem použil k vyjádření vývoje inflace v ČR a v USA ve čtvrté kapitole.

Výsledky analýzy vývoje inflace v ČR a v USA jsem následně porovnal metodou komparace s vývojem dalších veličin.

Metodou prognózy je předpovídán budoucí vývoj inflace ve čtvrté kapitole.

Metodu dedukce jsem použil pro zhodnocení měnové politiky ČNB na konci práce.

Metody použité při zpracování této diplomové práce Analýza byla použita v kapitole 4.

Dedukce byla použita v kapitole 4.

Deskripce byla použita v kapitole všech kapitolách.

Komparace byla použita v kapitole 4.

Prognóza byla použita v kapitole 4.

(10)

10

1. Teoretické vymezení inflace

První kapitola této práce je zaměřená na teoretické vymezení pojmu inflace. Nejdříve inflaci definuji a uvedu metody jejího měření. V další části kapitoly rozdělím inflaci dle základních metod. Podobněji se zaměřím na rozdělení podle příčiny vzniku za pomoci modelu AS-AD.

Nakonec první kapitoly vymezím pojmy k inflaci příbuzné, a to deflaci, dezinflaci a stagflaci.

1.1 Definice inflace

Slovo inflace pochází ze 14. století z latinského slova inflatio, které znamená nafukovat se.

[7] Všeobecně je inflace vnímána jako růst cenové hladiny. Pro podrobnější pochopení inflace je třeba nejdříve postupovat skrze nabídku a poptávku po penězích. Vycházíme z předpokladu, že inflace je peněžní jev vyvolávaný nadměrnou emisí peněz. Inflace vzniká, pokud nabídka peněz neboli peněžní zásoba předbíhá poptávku po penězích. Následující rovnice vyjadřuje podmínku rovnováhy na trhu peněz. [1]

∗ / Kde: … nominální peněžní zásoba

P … cenová hladina

/ … reálná poptávka po penězích

Z rovnice vyplývá, že když vzroste peněžní zásoba, aniž by se změnila reálná poptávka po penězích, dojde ke zvýšení cenové hladiny. Tuto rovnici lze upravit do růstového tvaru. [1]

μ Kde: … tempo růstu nominální peněžní zásoby

π … míra inflace

µ …tempo růstu reálné poptávky po penězích

Úpravou rovnice vychází, že míra inflace je dána rozdílem mezi tempem růstu nominální peněžní zásoby a tempem růstu reálné poptávky po penězích. [1]

μ

Reálná poptávka po penězích závisí na reálném důchodu a nominální úrokové míře. Úroková míra se v dlouhém období příliš nemění, proto růst reálné poptávky po penězích v zásadě

(11)

11

kopíruje růst reálného domácího produktu. Z toho lze vyvodit, že míra inflace v dlouhém období odpovídá rozdílu mezi růstem peněžní zásoby a růstem reálného domácího produktu.

[1]

Na inflaci neexistuje jednotná definice. Hlavní rozdíly definic plynou z nejednotného pohledu na příčiny inflace. Přesto se většina ekonomů na obecné podstatě inflace shoduje.

„Inflace je dlouhodobější nepřetržitý růst cenové hladiny, který je spojený s nadměrnou emisí peněz a vede k poklesu kupní síly peněz“ [2]

Z této definice vyplývá slavný výrok Miltona Friedmana: „Inflace je vždy a všude peněžní jev“. Pro přesnější vymezení inflace je potřeba k této definici dodat šest základních podmínek:

1. Ne každý růst cenové hladiny lze označit za inflaci. Za dlouhodobější růst se považuje horizont v minimální délce dvou za sebou následujících čtvrtletí.

2. Cenová hladina může růst pouze nárazově. O inflaci se nejedná, pokud je růst cen vyvolán například změnou daňové soustavy nebo uvolněním regulovaných cen.

3. Při růstu cenové hladiny mohou ceny některých produktů stagnovat či klesat, jelikož inflace je spojená s vývojem agregátní cenové hladiny.

4. Ceny nemohou dlouhodobě a nepřetržitě růst, pokud neroste nabídka peněz. Pokud by nebyla dostatečně zabezpečená nabídka peněz, růst cenové hladiny by se zastavil, jelikož v každé otevřené ekonomice platí:

∗ ∗

Kde: M…množství peněz v ekonomice vyjádřená jedním z měnových agregátů V…průměrná rychlost oběhu příslušného měnového agregátu

P…agregátní cenová hladina Q…reálný agregátní výstup

Tuto rovnici je možno transformovat pomocí symbolu % označujícího procentní změnu do růstového tvaru:

% ∗ % % ∗ %

(12)

12

Z rovnice vyplývá, že pokud je dlouhodobější nepřetržitý růst cenové hladiny P > 0, pak musí být doprovázen jednou ze tří možností:

• Poklesem reálného agregátního výstupu %Q < 0. Tato možnost je politicky neakceptovatelná , ale přesto se v realitě někdy vyskytuje a označuje se jako slumpflace.

• Růstem průměrné rychlosti oběhu měnového agregátu %V > 0, který je ale omezován technickými a dalšími bariérami.

• Zvyšování nabídky peněz %M > 0, jako nejpravděpodobnější možností vedoucí k inflaci.

5. Dlouhodobější nepřetržitý růst množství peněz v oběhu ještě nemusí vést k inflaci, jestliže se nejedná o nadměrný růst, při němž platí % % % %.

6. Centrální banku nelze za inflaci vždy činit odpovědnou, jelikož měnové politiky mají různé omezení účinnosti. [2]

1.2 Měření inflace

Ani na měření inﬂace neexistuje jednotný pohled. Míra inflace je měřena pomocí tzv.

cenových indexů. Problém nastává v tom, jaký cenový index zvolit. Každý druh indexu zastupuje určitou ekonomickou oblast a má své výhody a nevýhody. Tuto podkapitolu věnuji třem nejvýznamnějším cenovým indexům a inflačnímu jádru.

1.2.1 Deflátor HDP

Deflátor hrubého domácího produktu (HDP) je cenový index měřicí průměrnou cenu složek HDP vzhledem k výchozímu roku. Deflátor HDP () za dané obdobní (t) se vypočítá následujícím vztahem.

á"í

$%á"ý ' (ěžý+, +%á+, (-(í .

'% /.á"ý+, +%á+, 0'"%é, 0á2"3-í, (-(í

Míru inflace na základě deflátoru HDP v procentech lze vypočítat dle následující rovnice:

456 78

78 ∗ 100 ;

78 1< ∗ 100

(13)

13

Za hlavní výhodu deflátoru je považována jeho komplexnost, jelikož v sobě zahrnuje ceny veškerých statků a služeb v ekonomice. Hlavní nevýhodou deflátoru HDP je delší časové zpoždění, spojené se získáváním a zpracováváním údajů. Další nevýhodou je jeho neoperativnost, protože inflace lze počítat pouze čtvrtletně nebo ročně. [3]

1.2.2 Index spotřebitelských cen

Pro výpočet inflace se nejvíce využívá index spotřebitelských cen (Customer Price Index, CPI), založený na výběru reprezentativního souboru zboží a služeb finální spotřeby. Tento tzv. spotřebitelský koš zahrnuje přibližně 700 reprezentativních výrobků a služeb.

Jednotlivým položkám spotřebního koše je přidělena váha a jsou vyjádřeny v cenách daného a předchozího období. Výsledná míra inflace na základě indexu spotřebitelských cen v procentech se pak vypočítá následujícím vzorcem.

456=>? @ /A.ř%( .ě"/2ý 2š ' +%á+, -3é, (-(í

/A.ř%( .ě"/2ý 2š ' +%á+, Ař%-+,0í, (-(í 1D ∗ 100

Výhodou toho indexu je vysoká operativnost. Údaje jsou k dispozici souhrnně za celou ekonomiku dvanáctkrát do roka, nebo výběrově v kratších intervalech pro jednotlivé regiony.

Výslednou míru inflace lze vyjadřovat v závislosti na délce sledovaného období, jako například měsíční, čtvrtletní či roční. Index spotřebitelských cen sebou také nese řadu nevýhod. Oproti deflátoru HDP není příliš komplexní, jelikož zahrnuje pouze výběr položek.

Za sporné je možné považovat výběr položek spotřebitelského koše ale i váhy, které jsou jím přiděleny. Váhy položek jsou odvozovány z výběrových šetření výdajů spotřebitelů, které se mohou měnit, a následné úpravy narušují průběh časových řad. [3]

Harmonizovaný index spotřebitelských cen

Harmonizované indexy spotřebitelských (HICP) cen vznikly pro potřeby srovnání indexů spotřebitelských cen na mezinárodní úrovni. V Evropské unii se HICP používají pro měření trendů inflace členských států EU, jelikož cenová stabilita je jedním z kritérií vstupu do měnové unie. Nepředpokládá se však, že by HICP nahradily národní indexy spotřebitelských cen. Mnoho technických aspektů výpočtu HICP se však používá i v národních indexech.

Nebylo by například efektivní z hlediska nákladů mít jednu sadu pravidel výběru pro národní index spotřebitelských cen a druhou pro HICP. Lze předpokládat, že za určitou dobu se budou národní CPI a HICP postupně stále více přibližovat. Mezi strukturou spotřebního koše národního CPI ČR a strukturou spotřebního koše HICP jsou určité rozdíly. Ve vahách HICP

(14)

14

jsou zahrnuty tržby za nákupy cizinců na území České republiky, ale není v něm zahrnuto imputované nájemné, na rozdíl od národního indexu spotřebitelských cen, kde tržby za nákupy cizinců zahrnuty nejsou, ale je zde zahrnuto imputované nájemné. [8]

1.2.3 Index cen výrobců

Indexy cen výrobců (Producer Price Index, PPI) bývají specifikovány pro různá odvětví a obory jako index cen průmyslových výrobců, zemědělských výrobců, stavebních prací apod.

Koše indexů cen výrobců obsahují příslušné výrobky a služby daného odvětví. Indexy cen průmyslových výrobců patří v soustavě cenových indexů vypočítávaných v ČR mezi důležité indikátory cenového vývoje. PPI měří reprezentativním způsobem časový vývoj relativní změny cen, kterými výrobci oceňují vyrobenou produkci realizovanou na domácím trhu.

Index se vztahuje na zboží, které je vyrobeno a předáno k odbytu v tuzemsku a nezahrnuje cenový vývoj výrobků pro vývoz. [9]

1.2.4 Inflační jádro

Předešlé metody měření inflace mají jeden společný problém, a to že nerozlišují inflační a neinflační růst cen. Jednorázové zvýšení agregátní cenové hladiny, jako například zvýšení sazeb nepřímých daní, nelze za inflaci považovat, a proto je třeba cenové indexy o neinflační faktory růstu cen očistit. Očištění cenového indexu lze provést buď přiřazením příslušným položkám nulové váhy, nebo vyřazením těchto položek z indexu úplně. Upravené indexy pak můžeme považovat za skutečnou míru inflace neboli inflační jádro. [3]

Ani úpravami indexů nelze získat přesné informace, jelikož index nelze očistit o některé neinflační faktory. Jedená se především o růst kvality zboží a služeb finální spotřeby, o které by inflační jádro také mělo být očištěno. V rámci očišťování indexů se lze setkat s následujícími termíny pro inflaci.

Klasická inflace přestavuje inflační jádro očistěné o růst spojený s vyšší kvalitou produkce.

Trendová inflace je měřená indexem spotřebitelských cen očistěných o sezónní výkyvy cen potravin, splátky úroků hypotečních úvěrů a případně některé další nestále ceny.

Statistická inflace je daná indexem spotřebitelských cen v co nejúplnější podobě bez očišťování. [3]

(15)

15

1.3 Klasifikace typů inflace

Inflace lze klasifikovat z mnoha různých pohledů. Tuto podkapitolu jsem zaměřil na nejdůležitější typy inflace.

1.3.1 Inflace podle projevu v ekonomice

Inflace se dá rozdělit podle hlediska působení v ekonomice na otevřenou, potlačenou a skrytou.

Otevřená inflace je nejčastějším a standardním projevem makroekonomické nerovnováhy, která se projevuje jako trvalý růst cenové hladiny.

Skrytá inflace je oproti tomu stav, kdy nastává převis poptávky, což vede k cenovému nebo necenovému přizpůsobení nabídky mimo oficiální cenový index. Může se jednat o pokles kvality zboží či jiné dopady, které se neprojevují přímo do ceny.

Potlačená neboli blokovaná inflace je stav převisu poptávky nad nabídkou za situace, kdy nabídka nereaguje. Tato situace je vytvořená administrativními zásahy státu do cenové rovnováhy. Vzniká nedostatek zboží a případně se vytváří černý trh. Odstraněním zásahů státu se potlačená inflace mění v otevřenou. [3]

1.3.2 Inflace podle intenzity růstu cenové hladiny

Z kvantitativního hlediska můžeme rozčlenit inflaci na mírnou, pádivou, cválající a hyperinflaci.

Mírná neboli plíživá inflace je růst roční cenové hladiny o méně než 10 %. Tempo růstu cenové hladiny nepřekračuje tempo růstu výroby a roste nominální i reálný produkt. Lidé tuto míru považují za přijatelnou a obvykle se nesnaží zbavit peněz ve prospěch reálného bohatství.

Pádivá inflace a cválající inflace odpovídají vyššímu tempu růstu cenové hladiny, než je růst výroby. U pádivé inflace dosahuje roční růst cenové hladiny až 100 % a u cválají až 1000 %.

Nominální produkt roste rychleji než reálný. Důsledkem je klesající kupní síla peněz, kdy lidé ztrácí důvěru k finančním prostředkům. Inflace se stává součástí spekulací při uzavírání obchodních smluv. Omezuje se schopnost peněz plnit své funkce a lidé preferují reálná aktiva.

(16)

16

Hyperinflace je fatální forma cenového růstu, kdy ceny zboží nezadržitelně rostou ze dne na den a roční růst cenové hladiny přesahuje 1000 %. Dochází k rozpadu peněžního systému a zhroucení hospodářských vazeb pro ekonomiku postiženého státu. Peníze ztrácejí funkci uchovatele hodnoty. [4]

1.3.3 Inflace dle očekávání

Dle očekávaní ekonomických subjektů lze inflaci dělit na očekávánou a neočekávanou.

Neočekávaná inflace je růst cenové hladiny, který ekonomické subjekty v daném období nepředvídaly. Negativní dopad neočekávané inflace spočívá hlavně v rozdělení důchodů a bohatství v rámci redistribučního efektu inflace.

Očekávaná inflace je růst cenové hladiny, se kterým ekonomické subjekty předem počítají a zahrnují ho do svých rozhodování. Očekávaná inflace působí na skutečnou inflaci prostřednictvím nominální úrokové míry a jejím působením na poptávku po penězích. Růst očekávané inflace nad skutečnou se projeví růstem nominální úrokové míry. Růst úrokové míry snižuje poptávku po penězích, která při stálé nominální peněžní zásobě zvyšuje inflaci.

Na inflaci se tak podílí nejen růst skutečné peněžní zásoby, ale případně i očekávaný růst peněžní zásoby. Inflační očekávání se dělí na:

• Adaptivní očekávání vytvářené na základě zkušeností z minulých období.

• Racionální očekávání vytvářené na základě zkušenosti z minulých období s využitím informací o pravděpodobných budoucích událostech. [1]

1.3.4 Inflace podle příčiny vzniku

Příčiny vzniku inflace jsou různé, a ne vždy identifikovatelné. Pro základní rozdělení inflace podle příčin vzniku inflace je potřeba vycházet z modelu AS-AD. Model AS-AD popisuje proces dosahování makroekonomické rovnováhy mezi agregátní poptávkou (AD) a agregátní nabídkou (AS). Agregátní poptávka je celkové poptávané množství zboží a služeb ﬁnální spotřeby v dané ekonomice za určité časové období při různých úrovních domácí cenové hladiny. Agregátní nabídka představuje celkové nabízené množství zboží a služeb ﬁnální spotřeby v dané ekonomice za určité časové období při různých úrovních domácí cenové hladiny. Vodorovná osa grafu AS-AD znázorňuje agregátní výstup (Y), neboli celkové vyrobené množství finálních produktů v příslušné ekonomice za určité období. Agregátní

(17)

17

výstup je nejčastěji vyjádřený v podobě nominálního nebo reálného hrubého domácího produktu. Na svislé ose leží agregátní cenová hladina (P), jako všeobecná úroveň cen v ekonomice, jejíž vývoj je vyjadřován pomocí deflátoru HDP nebo pomocí spotřebního koše.

Pokud je ekonomika v dlouhodobé rovnováze, reálný produkt se rovná potenciálnímu produktu. Potenciální produkt odpovídá plnému využití disponibilních zdrojů ekonomiky a nezaměstnanosti na přirozené míře.

Poptávková inflace nastává při růstu reálného produktu nad úroveň potenciálního. Posun křivky AD nahoru je vyvoláván pozitivním poptávkovým šokem působeným, zejména politikou nízkých úrokových sazeb a růstem peněžní zásoby. Dále má na růst AD vliv růst investičních výdajů firem, růst spotřebních výdajů domácností, zvýšení čistého exportu nebo vládních výdajů, ovlivňujících AD přímo nebo zprostředkovaně. Vznik poptávkové inflace je znázorněn v následujícím grafu.

Graf č. 1: Poptávková inflace

Zdroj: REVENDA, Zbyněk. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2014. ISBN 978-80-7261-240-6, str. 307.

Ekonomika se původně nacházela v počáteční rovnováze v bodě , při cenové hladině a reálném produktu . V reakci na pozitivní poptávkový šok se křivka AD posouvá do polohy a nová rovnováha ekonomiky nastane v bodě . Novému bodu rovnováhy odpovídá cenová hladina a reálný produkt . Reálný produkt se nachází nad potenciálním a nezaměstnanost klesá pod přirozenou míru. Pokles nezaměstnanosti vytváří tlak na růst

(18)

18

nominálních mezd. Růst nominálních mezd následně vyvolává růst cen. Pokud zároveň roste produktivita práce, poptávkovou inflaci lze vyjádřit rovnicí. [5]

Kde: …inflace

…koeficient citlivosti nominálních mezd na odchylky nezaměstnanosti od přirozené míry

…odchylka nezaměstnanosti od přirozené míry

…růst produktivity práce

Poptávková inflace je závislá na velikosti poptávkového šoku a citlivosti nominálních mezd.

Proti poptávkové inflaci působí růst produktivity práce. [1]

Nabídková inflace vzniká poklesem reálného agregátního produktu pod úroveň potenciálního produktu. V teorii lze od sebe odlišit dvě skupiny nabídkových inﬂačních tlaků. První skupina tlaků je představována faktory, které vedou k posunu krátkodobé (SAS) i dlouhodobé agregátní nabídky (LAS) doleva. V praxi tyto případy nejsou příliš časté a nejvíce se k nim blíží různé přírodní katastrofy, které vedou k dlouhodobé mu či trvalé mu poklesu výkonnosti výrobních faktorů. Pokles LAS vede poklesu potenciálního produktu. Následující graf znázorňuje První skupinu nabídkových inflačních tlaků s posunem SAS i LAS. [5]

Graf č. 2: Nabídková inflace – posun LAS a SAS vlevo

(19)

19

Na grafu můžeme pozorovat posun ekonomiky do nového bodu rovnováhy , který ale díky posunu křivky LAS nad pod potenciálním HDP v pásmu „přehřáté“ ekonomiky. Dochází k růstu inflace, ale současně i poklesu HDP. Druhá skupina tlaků je charakterizována posunem pouze SAS. K posunu LAS nedochází, protože nejde o pokles produktivnosti výrobních činitelů, a tím nedochází ani ke změně potenciálního produktu. Následující graf znázorňuje nabídkový tlak s posunem pouze SAS. [5]

Graf č. 3: Nabídková inflace – posun SAS nahoru

Nová rovnováha v bodu se nachází pod potenciálním HDP v recesním pásmu. Výsledkem nabídkové inflace je růst cen a pokles skutečného reálného výstupu. Pokud probíhá pouze čistá nabídková inflace, můžeme jí vyjádřit jako růst průměrných nákladů na jednotku produktu (v). [5]

Nabídkovou inflaci lze dále rozdělit dle faktorů, které jí působí. Tyto faktory jsou vzájemně úzce propojeny a nelze určit, který z nich byl prvotní.

(20)

20

• Nákladová inflace je spojená s růstem materiálových nákladů na výrobu. Finální množství produkce je stejné, ale je nabízeno při vyšších cenách. K růstu nákladů může docházet například devalvací měny, nedostatečně efektivním řízením, nehospodárností, pomalým zaváděním inovací apod.

• Mzdová inflace je působena růstem mzdových nákladů spojených s úspěšnými tlaky odborů na zaměstnavatele, inflačními očekáváními, nedostatkem pracovních sil apod.

Vliv mezd na nákladovou inflaci se odvíjí od jejich podílu na výrobních nákladech. Růst mezd s časovým zpožděním zvyšuje agregátní poptávku a vytváří další inflační tlaky.

• Zisková inflace je vytvářena růstem ziskových přirážek k cenám produkce u subjektů v monopolním nebo oligopolním postavením. Pro obranu proti ziskové inflaci jsou vytvářeny zákony na ochranu hospodářské soutěže a vysoce monopolizované odvětví bývají regulovány. [3]

Setrvačná inflace není přímo spojena se změnami agregátní poptávky či nabídky, ale je vyvolána inflačními očekáváními. Ekonomické subjekty očekávají určitou míru inflace a promítají ji do zvyšovaní vlastních cen. Inflační očekávaní se stávají součástí dlouhodobých smluv a očekáváná inflace se tak mění ve skutečnou inflaci. Pokud se inflační očekávání vyplnila, ekonomické subjekty budou očekávat inflaci i pro další období a ta se znovu změní ve skutečnou. Tímto opakujícím se cyklem vzniká setrvačná inflace. Dopad setrvačné inflace záleží na inflačních očekáváních. Pokud lidé tvoří aditivní očekávání, růst agregátní poptávky v krátkém období bude snižovat nezaměstnanost a vyvolávat poptávkovou inflaci. Oproti tomu lidé tvořící racionální očekávání zvýší ceny ihned a k poklesu nezaměstnanosti nedojde.

Očekávaná inflace se při přirozené míře nezaměstnanosti rovná setrvačné inflaci. [1]

Kde: π …setrvačná inflace

…očekáváná inflace

Celková inflace je daná součtem setrvačné, poptávkové a nabídkové inflace.

EF G^∗ G HI '

Z této rovnice lze odvodit charakter nezaměstnanosti. Pokud se jedná pouze o setrvačnou inflaci, nezaměstnanost odpovídá přirozené míře. Převažující poptávková inflace znamená

(21)

21

pokles nezaměstnanosti pod přirozenou míru. Převyšující nabídková inflace vypovídá o nezaměstnanosti nad přirozenou mírou. [1]

1.4 Deflace, dezinflace a stagflace

Inflace je všeobecně brána jako růst cenové hladiny. Pokles cenové hladiny se nazývá deflace.

Snižování tempa růstu cenové hladiny je označováno jako dezinflace. Pokud vysoká inflace působí v prostředí stagnující ekonomiky mluvíme o stagflaci.

Deflace je zjednodušeně opak inflace. Deflací se rozumí procentní snížení cen v daném měsíci proti stejnému měsíci předchozího roku. Mohlo by se zdát, že pokles cen je na rozdíl od inﬂace pro spotřebitele výhodný, neboť roste kupní síla peněz a reálná úroveň mezd.

Nicméně někteří ekonomové považují deflaci za větší nebezpečí než vysokou inflaci. Z širšího ekonomického pohledu je deﬂace pozitivním ekonomickým jevem, pokud je vyvolána posunem křivky SAS směrem dolů, například v důsledku poklesu cen výrobních vstupů, nebo posunem křivek SAS a LAS směrem doprava, například v důsledku růstu produktivity práce.

V těchto případech dochází nejen poklesu cen, ale i růstu spotřeby. Tyto procesy mohou také nastávat současně, jak znázorňuje následující graf.

Graf č. 4: Deflace

(22)

22

Křivka LAS se posouvá doprava a křivka SAS se zároveň posouvá doprava a dolů. Při neměnné křivce AD nastává nová rovnováha ekonomiky v bodě J8 a potenciální HDP se zvyšuje na úroveň K8 při nižší cenové hladině. Hlavními důvody vzniku deflace bývá nízký růst až pokles peněžní zásoby spojený s poklesem rychlosti oběhu peněz. Klesající ceny v dlouhém období vytváří vážný problém a pro ekonomiku vzniká riziko vzniku deflační spirály, vyúsťující v pokles HDP a růst nezaměstnanosti. [5]

Dezinflace nezpůsobuje pokles cen, ale dochází pouze k poklesu tempa růstu cen. Dezinflace se používá jako proces postupného snižování vysoké inflace v ekonomice. Proces dezinflace bývá chápán jako pozitivní jev, ale může být i negativní, pokud inflace klesá na příliš nízkou hladinu. Dezinflaci prováděla ČNB po zavedení měnové politiky cílení inflace, kterou se budu zabývat v pozdější části práce. [3]

Stagflace vznikla spojením slov stagnace a inflace. Pokud v ekonomice dochází k vysoké inflaci a zároveň se HDP nemění či klesá, dochází ke stagflaci. V ekonomice panuje vysoká inflace, ale nízká nabídka zboží a vysoká nezaměstnanost. Vysoká poptávka vytváří tlak na růst cen a mezd, které spolu s vysokými inflačními očekáváními působí další růst inflace.

Ekonomika se nachází v inflační spirále, kterou se stát snaží řešit růstem vládních výdajů.

Růst rozpočtového deficitu a vládních půjček zvyšuje úrokové sazby, které se promítají do poklesu investiční činnosti a dalšího nárůstu nezaměstnanosti. [3]

(23)

23

2. Makroekonomický význam inflace

Cenová hladina je vysoce propojena s celým makroekonomickým prostředím ekonomiky.

Tuto kapitolu věnuji dopadům inflace na hospodářství a vztahu inflace k některým makroekonomickým veličinám. V první části kapitoly se zaměřím na negativní dopady inflace na ekonomické subjekty. V druhé části kapitoly uvedu vztah inflace k nezaměstnanosti,

k měnovému kurzu a k cenám ropy. Nakonec kapitoly přiblížím tzv. mírnou inflaci, které je významná pro cenovou stabilitu.

2.1 Negativní projevy a důsledky inflace

Inflace je spojena s řadou ekonomicky, sociálně a často i politicky nežádoucích projevů a důsledků. Na subjekty v ekonomice působí inflace očekávaná, na kterou by měly být předem přizpůsobené. Větší dopady má inflace neočekávaná, které není možné předcházet. Oba druhy inflace mají řadu negativních projevů a důsledků, které lze označit jako redistribuční efekt inflace.

2.1.1 Redistribuční efekt inflace

Redistribuční efekt je jeden z hlavních argumentů škodlivosti inflace. Přestavuje přesun části důchodů od některých skupin ekonomických subjektů ve prospěch jiných. Negativní vliv redistribuce spočívá v neefektivní alokaci zdrojů a suboptimálním chování a jednání především rizikově averzních ekonomických subjektů. Redistribuční efekt inflace především ovlivňuje časti důchodů ekonomických subjektů v následující vztazích: [3]

• Poplatníci progresivních daní z příjmů a příjemci progresivních daní z příjmů Růst inflace přesouvá poplatníky daní na daňová pásma s vyššími sazbami a část důchodů se od nich odlévá ve prospěch příjemců daní.

• Zaměstnanci a zaměstnavatelé

Pokud nejsou nominální mzdy zvyšovány souběžně s vývojem míry inflace, část důchodů se přesouvá od zaměstnanců k zaměstnavatelům.

• Věřitelé a dlužníci

(24)

24

Dluhy je třeba upravovat na základě vývoje míry inflace, jinak se znehodnocováním peněz ve splátkách přenáší část důchodu od věřitele k dlužníkovi.

• Chybná předvídání vývoje cen a správná předvídání vývoje cen

Důchodů plynou od subjektů se špatnou předpovědní vývoje cen k subjektům s lepší předpovědí.

• Výrobci a obchodníci vystavení konkurenci a monopoly s oligopoly

Monopoly a oligopoly mohou zvyšovat ceny při inflaci rychleji než subjekty vystavené konkurenci a část důchodů se přesunuje do jejich rukou.

Na redistribuční funkci má významný vliv volatilita inflace. Čím vyšší je volatilita, tím je složitější inflaci předpovídat a reagovat na další cenový vývoj. Vyšší inflace s nízkou volatilitou může mít méně nepříznivý dopad než nižší inflace s vysokou volatilitou. V realitě klesající míra inflace snižuje její volatilitu. [3]

2.1.2 Negativní dopady inflace

Bez rozlišení redistribuce důchodů má inflace především následující nežádoucí vlivy:

• Roste preference subjektů ke spotřebě a množství držených úspor se dostává pod společensky optimální úroveň.

• Při progresivním zdaněním mzdových nákladů se zvyšuje se sklon zaměstnavatelů k propouštění.

• Inﬂace zhoršuje ﬁrmám odhady efektivnosti jejich investic. Nepřesné odhady častěji vedou k chybné alokaci zdrojů a v konečném důsledku ke snížení investiční aktivity.

• Růst cen domácího zboží oproti zahraničnímu zhoršuje konkurenceschopnost domácích výrobců na zahraničních trzích.

• Inflace vytváří některé speciﬁcké a dodatečné náklady. Je nutné měnit ceníky, vláda musí aktualizovat mzdové tarify, centrální banka tiskne stále více peněz, odbory musí častěji diskutovat se zaměstnavateli o mzdách atd.

(25)

25

• Inflace působí celou řadu účetních a následně i daňových problémů. Je třeba přeceňovat položky v bilancích vedené v pořizovacích cenách. Inflace podhodnocuje položky odpisů a zvyšuje tak daňové zatížení podnikatelů.

• Nejistota budoucího inflačního vývoje si vynucuje růst tzv. rizikových prémií, započtených do tržních cen aktiv.

• Rostou ceny fyzický aktiv, jako uchovatele hodnoty, protože jejich výnosnost téměř nepodléhá inﬂačním vlivům. V období vysoké inﬂace bývá obtížnější koupit nemovitost a roste poptávka po zlatě a uměleckých předmětech. [5]

2.1.3 Negativní dopady deflace

Dopady deflace mohou být výrazně závažnější než dopady inflace. Dlouhodobé působení deflace může vést k deflační spirále. Pokles cenové hladiny snižuje ekonomickým subjektům tržby, klesá jejich zisk a musejí snižovat náklady. Snižování mzdových nákladů způsobuje růst nezaměstnanosti a pokles mezd má za následek snížení poptávky po zboží a službách.

Následně dochází k dalšímu poklesu cen. Vzniká nadbytečnost výrobních kapacit spojených s poklesem poptávky a výroba klesá. Deflace zvyšuje nejistotu při řízení ekonomiky a přímo ovlivňuje alokaci kapitálu, především investice.

Pokud je deflace větší, než reálná úroková míra dochází k omezování úvěrů. Nominální úroková míra je součtem očekávané inflace a očekávaného reálného výnosu. Nominální úrok se tak snadno může přizpůsobit inflaci prostým zvýšením. Nemůže nastat situace, aby se nominální úrok přizpůsobil deflaci, protože nemůže být záporný. Důsledek deflace je přiblížení nominálních úrokových měr k nulové hranici. V peněžní ekonomice dochází k poklesu cen aktiv, což má za následek výrazný propad na akciových trzích.

Pakliže je pokles cen zakomponován do očekávání, sníží se spotřeba a investice a úrokové míry reálně vzrostou. Deflace působí výrazné přerozdělení bohatství od dlužníků k věřitelům, protože ceny klesají rychleji než mzdy a hodnota pohledávek a závazků se nemění. V případě výrazného zadlužování domácností a nestabilního bankovního sektoru, při neočekávané či dlouhodobé deflaci, lze očekávat výrazné problémy na finančních trzích. Deflace bývá běžně doprovázena recesí a jako strukturální jev byla příčinou světové hospodářské krize ve 30.

letech. [2]

(26)

26

2.2 Vztah inflace a některých makroekonomických veličin

V první kapitole jsem uvedl rozdělení inflace dle příčiny vzniku v modelu AS-AD. Model AS-AD zobrazuje vztah mezi reálným domácím produktem a cenovou hladinou. Tento model je ale statický a nezachycuje míru inflace. Nabídková a poptávková inflace je spojena se změnami reálné produktu a nezaměstnanosti. Vztah mezi mírou nezaměstnanosti a inflací se snaží popsat Phillipsova křivka.

2.2.1 Phillipsova křivka

Původní verzi Phillipsovy křivky publikoval v roce 1958 novozélandský ekonom A.W.

Phillips ve svém článku „Vztah mezi nezaměstnaností a mírou změny nominálních mzdových sazeb ve Spojeném království v letech 1861–1957“. V něm na základě empirických dat týkajících se míry nezaměstnanosti a míry změny nominálních mezd neboli mzdové inflace zjistil, že mezi těmito dvěma veličinami existuje vztah. Původní Phillipsova křivka je naznačena následujícím grafu.

Graf č. 5: Původní Phillipsova křivka

Zdroj: http://archive.economonitor.com/dolanecon/2014/05/12/what-ever-happened-to-the-phillips-curve- interpreting-a-half-century-of-inflation-and-unemployment/. [cit. 10. 1. 2018]

Na horizontální osu Phillipsovy křivky je vnesena míra nezaměstnanosti v % a na vertikální mzdová inflace v %. Význam původní Phillipsovy křivky spočíval v tom, že vyvracela

(27)

27

smysluplnost plné zaměstnanosti a poukazovala na existenci volby mezi nízkou nezaměstnaností za cenu vysoké inflace a nízkou inflací při vyšší nezaměstnanosti. Tato volba je dle mnohých ekonomů považována za základ politiky řízení agregátní podávky. [1]

Na původní Phillipsovu křivku navázali ekonomové P.A. Samuelson a R.M. Solow, a rozšířili jí do podoby ukazující vztah mezi cenovou inflací a mírou nezaměstnanosti. Nová Phillipsova křivka vycházela z ekonomiky USA v 60. letech a zahrnovala vliv růstu produktivity práce na inflaci. Pokud mzdová inflace vyjadřuje růst nominálních mezd, ovlivňuje cenovou inflaci růst produktivity práce ve vztahu.

Kde: π…cenová inflace g…mzdová inflace

η…růst produktivity práce

Pokud nominální mzdy rostou rychleji než produktivita práce, zvyšují se náklady na práci a přenášejí se do růstu cen. Cenová Phillipsova křivka je znázorněna na následujícím grafu. [1]

Graf č. 6: Cenová Phillipsova křivka

Zdroj: http://journals.openedition.org/oeconomia/138 [cit. 10. 1. 2018]

(28)

28

Na vodorovné ose je vyznačena míra nezaměstnanosti a na svislé ose cenová inflace.

Phillipsova křivka přímo nabízí k hledání optimální politiky v kombinaci míry inflace a nezaměstnanosti. Agregátní poptávku je tak možné řídit do žádoucího bodu křivky. Problém cenové Phillipsovy křivky nastává při zahrnutí inflačních očekávání, jak může být vidět na následujícím grafu.

Graf č. 7: Dlouhodobá Phillipsova křivka

Zdroj: https://courses.lumenlearning.com/boundless-economics/chapter/the-relationship-between-inflation-and- unemployment/ [cit. 11. 1. 2018]

Pokud chce vláda snížit nezaměstnanost, rovnováha v bodě A se posune do bodu B při vyšší inflaci. Ekonomické subjekty začnou očekávat míru inflace v bodě B a promítnou ji do mzdových požadavků na budoucí období. Růst mzdových nákladů si vyžádá propouštění a zpětný nárůst nezaměstnanosti do bodu C při stávající zvýšené inflaci. Krátkodobá Phillipsova křivka se posunula do bodu C a z toho vyplývá, že dlouhodobá Phillipsova křivka je vertikální. Vztah mezi inflací a nezaměstnaností v dlouhém období zaniká. Tohoto principu leze ale využít obráceně jako dezinflačního procesu. Snížením agregátní poptávky zásahem vlády nebo centrální banky klesají nominální mzdy a roste nezaměstnanost. S poklesem reálného produktu klesají ceny, a protože se tak reálné mzdy nezměnily, nabídka práce roste a zvyšuje se zaměstnanost. Do ekonomiky se zabudovala nižší inflační očekávání a krátkodobá Phillipsova křivka klesla na nižší úroveň. [1]

(29)

29 2.2.2 Vliv měnového kurzu na inflaci

Měnový kurz je jednou ze základních makroekonomických veličin, které výrazně ovlivňují vývoj spotřebitelských cen. V malé a relativně otevřené ekonomice jakou je Česká republika lze sledovat dva kanály, jimiž kurz ovlivňuje inflaci.

Prvním z nich je tzv. přímý kanál, kdy měnový kurz ovlivňuje s relativně malým zpožděním ceny dováženého zboží. Měnový kurz přímo působí na ceny dováženého zboží určeného na spotřebitelský trh i na ceny dovážených surovin a polotovarů určených pro produkci spotřebního zboží domácího původu. Kurz ovlivňuje i ceny domácího zboží nepřímo přes tzv.

dovozní arbitráž, která vytváří konkurenční tlak v podobě cen dováženého zboží.

Druhým kanálem je nepřímý kanál, kdy změna měnového kurzu za jinak neměnných podmínek ovlivňuje změnu reálného kurzu. Reálný kurz ovlivňuje ekonomiku přes agregátní poptávku pomocí změn čistého vývozu. Ve srovnání s přímým kurzovým kanálem je však promítnutí změny reálného kurzu přes dopady do ekonomické aktivity a následně do inflace poměrně pomalé. [13]

2.2.3 Vliv ceny ropy na inflaci

Cena ropy se výrazně promítá na inflaci, jak v malé ekonomice jako je ČR, tak ve velkých ekonomikách, které ropu vyváží. Vývoj ceny ropy působí na malou otevřenou ekonomiku dvojím způsobem, přímo přes ceny pohonných hmot a nepřímo přes kurzu domácí měny.

Růst ceny ropy představuje nákladový šok, který má výrazný dopad s krátkým časovým zpožděním na ceny pohonných hmot. S delším časovým zpožděním se cena ropy promítá do ceny produktů, kde není klíčovou surovinou. Nepřímý dopad růstu ceny ropy je depreciace kurzu domácí měny a dopad na inflaci záleží na obchodní bilanci země. [15]

2.3 Mírná inflace

Cenová stabilita je považována za jednu ze základních podmínek zdravého vývoje tržních ekonomik ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. Cenová stabilita vede v dlouhodobě k maximálnímu růstu HDP, k přirozené míře zaměstnanosti a k nízkým dlouhodobým úrokovým mírám. Za podmínky cenové stability nejsou ceny zboží, surovin a služeb deformovány a je podporována tvorba úspor a kapitálu. Inflace může mít i pozitivní projevy a důsledky převyšující negativa zmíněná v předešlých kapitolách. Za relativně prospěšnou

(30)

30

inflaci vedoucí k vyššímu tempu reálného ekonomickému růstu se považuje tzv. mírná inflace.

Mírná inflace ve výši 2 až 3 % lze považovat za cenovou stabilitu, především vzhledem k nedokonalosti cenových indexů, které měřenou inflaci nadhodnocují nad skutečnou úroveň.

S poklesem míry inflace se také snižuje její volatilita a zlepšuje se schopnost subjektů se inflaci přizpůsobovat. Za další z prospěšných vlivů mírné inflace bývají považovány lepší efektivnost proticyklické měnové politiky a možnost využívání určité míry inflace k povzbuzení agregátní poptávky pomocí snižování krátkodobé úrokové míry. Toto tvrzení je ale závislé na síle vlivu centrální banky na krátkodobou úrokovou míru a chování dlouhodobých rokových sazeb.

Pokud by byla inflace nulová a docházelo by k poklesu tempa ekonomického růstu a k růstu nezaměstnanosti. Centrální banka by nemohla reagovat a snižovat úrokové sazby. Snaha centrální banky udržovat nulovou inflaci i při neinflačním růstu cen by pak měla nepříznivé dopady na reálný ekonomický růst a zaměstnanost. Moderní vlády a centrální banky mají jako jeden z cílů zdravé ekonomiky udržování cenové stability právě při mírné inflaci. [3]

(31)

31

3. Politika řízení inflace

Z předešlých kapitol vyplývá, že je inflace chápána převážně jako negativní jev a vzniká tak snaha jejího řízení ze strany vlády či centrální banky příslušného státu. Inflace bývá z pravidla řízena vládou pomocí fiskální politiky nebo centrální bankou a její měnovou politikou za cílem udržení cenové stability. V této kapitole nejprve uvedu vliv fiskální politiky na inflaci a ve zbytku kapitoly se budu zabývat měnovou politikou. V rámci měnové politiky nejprve nastíním možnosti provádění měnové politiky a zaměřím se na cílování inflace. Na konec kapitoly shrnu měnovou politiku ČNB a Fedu.

3.1 Fiskální politika

Fiskální politiku prování stát pomocí změn složek agregátní poptávky. Zásahy státu do rovnováhy agregátní nabídky a poptávky je možné dělit na fiskální restrikci a fiskální expanzi.

Fiskální expanzí se rozumí růst produktu pomocí stimulace jednotlivých položek agregátní poptávky. Fiskální expanze byla znázorněna v první kapitole na modelu AS-AD v souvislosti se vznikem poptávkové inflace. Agregátní poptávka může být vyjádřená jako součet soukromé spotřeby, hrubých investic, veřejných výdajů a čistého vývozu. Růstu soukromé spotřeby může vláda docílit snižováním daňové zátěže nebo růstem transferových plateb.

Soukromé investice je možné podpořit snižováním daňové zátěže nebo růstem účelových datací. Vládní výdaje zvyšuje vláda přímím působením. Cílem zvyšování produktu je snížení míry nezaměstnanosti za cenu zvýšení inflace. Expanzivní politika může být aplikována v době recese ekonomiky, pod hranicí jejích produkčních možností.

Fiskální restrikce je opakem fiskální expanze a je prováděna pomocí omezování a případně snižování agregátní poptávky změnami jejích jednotlivých složek. Překročí-li reálný produkt potenciální, dochází k výraznému zvýšení cenové hladiny tzv. inflační mezeře a ekonomika je označována jako přehřátá. Fiskální restrikce se aplikuje v době přehřáté ekonomiky a může být zaměřena na snížení míry inflace za cenu snížení HDP a růstu nezaměstnanosti.

V praxi je obvykle využívána kombinace restriktivních a expanzivních opatřeních tzv. fiskální mix. Řízení inflace nebývá primárním cílem fiskální politiky vlády. Jako přímý nástroj řízení inflace může vláda využívat cenové a mzdové regulace.

(32)

32

Cenovou a mzdovou regulaci provádí vláda ukotvením mezd a cen. Pokud vláda fixuje ceny a mzdy na maximální či fixní hodnotu, může tak inflaci snižovat. Fixuje-li ceny a mzdy na hodnotu minimální, inflace může růst. Tento nástroj v tržní ekonomice nebývá považován za vhodný, neboť dochází k omezení informační funkce cen. Cenová a mzdová regulace může být využívána v kombinaci s fiskální a monetární politikou pro zvýšení jejich efektivity. [6]

3.2 Měnová politika

Měnová politika je jednou z nejdůležitějších činností centrálních bank v tržních ekonomikách.

Zjednodušeně můžeme říct, že centrální banky se měnovou politikou snaží pomocí měnových nástrojů regulovat množství peněz v oběhu a tím dosáhnou určených cílů.

3.2.1 Konečné cíle měnové politiky

Základním smyslem měnové politiky je dosažení předem stanoveného konečného cíle.

Konečný cíl měnové politiky bývá nejčastěji uveden v příslušném zákoně o centrální bance.

Centrální banky vyspělých tržních ekonomik mají vytýčené především jeden nebo více z následující cílů:

• Podpora cenové stability neboli vnitřní stabilita měny

• Podpora ekonomického růstu

• Podpora zaměstnanosti

• Stabilita měnového kurzu domácí měny neboli vnější stabilita měny

• Stabilizace dlouhodobých úrokových sazeb

• Stabilita finančního systému

Cíl podpory měnové stability bývá používán ve většině ekonomik, ale některé centrální banky k němu připojují i další cíle, jako je například podpora zaměstnanosti a stabilizace dlouhodobých úrokových sazeb. Některé z uvedených cílů k sobě leží v protikladu. Podpora ekonomického růstu se promítá do růstu inflace a narušuje tak cenovou stabilitu. V tomto případě může jejich dosažení vyžadovat protikladná řešení, přičemž je třeba zvážit časový horizont cílů. Centrální banka může podporovat ekonomický růst v krátkodobém horizontu a zároveň usilovat o dlouhodobou cenovou stabilitu. [3]

(33)

33

V současných tržních ekonomikách je provádění měnové politiky vysoce komplikovaný proces. Účinnost dosažení cílů měnové politiky převážně komplikuje rostoucí podíl bezhotovostních peněz, výskyt nových finančních instrumentů a rozvoj telekomunikační a výpočetní techniky propojující jednotlivé národní ekonomiky. Na druhou stranu pomáhá centrálním bankám větší samostatnost, zdokonalující se měnové nástroje a zvyšující se kvalita, množství a dostupnost informací nezbytných k výkonu měnové politiky. Celý proces měnové politiky v tržní ekonomice je nazýván transmisní mechanismus. [3]

3.2.2 Transmisní mechanismus

Konečných cílů měnové politiky nedosahuje centrální banka přímo, ale pomocí jednotlivých složek transmisního mechanismu. Schéma transmisního mechanismu znázorňuje následující obrázek.

Transmisní mechanismus

Měnový Úvěrový

Nástroje měnové politiky

↓ ↓ ↓

Operativní kritérium Měnová báze Krátkodobá úroková míra

↓ ↓ ↓

Zprostředkující kritérium Měnový agregát Úvěrový agregát

↓ ↓ ↓

Konečné cíle měnové politiky

Obrázek č. 1: Základní transmisní mechanismus měnové politiky

Zdroj: REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2011, str. 71.

ISBN 9788072612307

Transmisní mechanismus začíná změnou nastavení operativního kritéria pomocí měnových nástrojů centrální banky. Operativním kritériem jsou statisticky měřitelné ekonomické veličiny, ke kterým má centrální banka rychlou dostupnost. Pro operativní kritérium platí dvě základní podmínky. Schopnost centrální banky ovlivnit svými nástroji operativní kritérium a existence stabilní nebo alespoň dopředu odhadnutelné vazby mezi vývojem operativního a zprostředkujícího kritéria. Centrální banky dříve používaly jako operativní kritérium peněžní bázi. Peněžní neboli měnová báze se skládá z oběživa a celkových rezerv bank. Vztah peněžní báze ke zprostředkujícímu kritériu nebyl dostatečně stabilní a většina centrální bank přešla na

(34)

34

operativní kritérium krátkodobé úrokové míry. Krátkodobá úroková míra je obvykle reprezentovaná vybranou krátkodobou úrokovou sazbou z mezibankovních úvěrů, státních cenných papírů nebo cenných papírů centrální banky.

Za zprostředkující kritérium volí centrální banka takovou ekonomickou veličinu, na kterou má relativně přesný vliv s určitým časovým zpožděním. Podmínkou pro zprostředkující kritérium je stabilní nebo alespoň dopředu odhadnutelná vazba k cíli měnové politiky.

Centrální banky nejčastěji používají jako zprostředkující kritérium měnový agregát M2 nebo M3, úrokový agregát nebo dlouhodobou úrokovou sazbu. Podle volby operativního a zprostředkujícího kritéria můžeme rozlišit měnový transmisní mechanismus, úvěrový transmisní mechanismus a jejich modifikace. Mimo toho existují další postupy centrálních bank a mezi nejznámější patří kurzový transmisní mechanismus a cílování inflace. [3]

3.2.3 Měnový transmisní mechanismus

Měnový transmisní mechanismu využívá jako operativní kritérium měnovou bázi a jako zprostředkující kritérium peněžní zásobu v podobě zvoleného měnového agregátu. Konečným cílem bývá cenové stabilita. Pro účinnost mechanismu platí tři základní podmínky:

• Centrální banka je schopna ovlivnit svými nástroji vývoj měnové báze nebo jejích složek.

• Existuje relativně stabilní vazba mezi vývojem měnové báze nebo jejích složek a vývojem peněžní zásoby.

• Existuje relativně stabilní vazba mezi vývojem peněžní zásoby a vývojem cenové hladiny nebo nominálního hrubého domácího produktu.

Centrální banka reguluje měnovou bázi nejčastěji pomocí operací na volném trhu. Prodejem cenných papírů obchodním bankám snižuje centrální banka jejich rezervy a měnové báze klesá. Nákupem cenných papírů od obchodních bank naopak centrální banka měnovou bázi zvyšuje. Růst měnové báze se promítne do růstu měnové agregátu a pokles naopak měnový agregát sníží. Účinnost celého mechanizmu je úzce spojena s relativní stabilitou peněžního multiplikátoru. Peněžní multiplikátor vyjadřuje poměr změny měnového agregátu k měnové bázi. Řada faktorů ovlivňujících peněžní multiplikátory je mimo dosah centrální banky, pod jejíž kontrolou jsou pouze sazby povinných minimálních rezerv. Zvyšující se nejistota dosažení cílového vývoje měnového agregátu si vyžádala modifikaci měnového transmisního mechanismu. [3]

(35)

35

Modifikovaný měnový transmisní mechanismus využívá jako operativní kritérium krátkodobou úrokovou míru. Zvyšováním krátkodobé úrokové míry se centrální banka snaží snížit tempo růstu měnového agregátu a snížením naopak tempo růstu podpořit. Vztah mezi krátkodobou úrokovou mírou a měnovými agregáty se vyjadřuje jako úroková elasticita poptávky po bankovních úvěrech. Použití krátkodobé úrokové míry je vhodnější v případě nestability a obtížné odhadnutelnosti peněžních multiplikátorů. Za výhodu je také považováno lepší porozumění veřejnosti ve vyjádření krátkodobé úrokové míry oproti měnové bázi.

Problémem využití krátkodobé úrokové míry je její vliv na příliv a odliv zahraničního kapitálu a následné změny měnových agregátů a kurzu domácí měny. Ani modifikace mechanismu nevyřešily komplikace s ovlivňováním měnových agregátů a většina centrálních bank přešla na jiný postup měnové politiky. Úloha měnových agregátů zůstala pouze jako indikátor měnové politiky. [3]

3.2.4 Úvěrový transmisní mechanismus

Úvěrový transmisní mechanismus v roli operativního kritéria využívá regulace krátkodobé úrokové míry, pomocí které ovlivňuje zprostředkující kritérium v podobě vybraného úvěrového agregátu nebo dlouhodobé úrokové míry. Konečným cílem je cenové stabilita a podpora ekonomického růstu. Stejně jako měnový transmisní mechanismus i úvěrový transmisní mechanismus má své podmínky účinnosti:

• Centrální banka je schopna ovlivnit svými nástroji krátkodobou úrokovou míru.

• Existuje relativně stabilní vazba mezi krátkodobou úrokovou mírou a vývojem úvěrového agregátu

• Existuje relativně stabilní vazba mezi vývojem úvěrového agregátu a vývojem konečných cílů.

Vazba mezi krátkodobou úrokovou mírou a úvěrovým agregátem se nedá kvalifikovaně vyjádřit, ale obecně platí, že růst krátkodobé úrokové míry vede ke zpomalení tempa růstu úvěrového agregátu, a naopak pokles krátkodobé úrokové míry vede ke zvýšení tempa růstu úvěrového agregátu. Nevýhodou tohoto modelu je slabší vliv na vývoj cenové hladiny, jelikož úvěrové agregáty jsou pouze jedením ze způsobů emise peněz v ekonomice. [3]