K UPNÍ SMLOUVA A OBCHODNĚ ZÁVAZKOVÉ VZTAHY

3.2.1 Definice kupní smlouvy

Kupní smlouva neboli kontrakt se obecně vymezuje jako právně závazná úmluva, při níž „…se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě a

umožnit mu, aby k němu nabyl vlastnického práva, kupující se zavazuje předmět koupě odebrat a uhradit kupní cenu“¹. Právní předpisy příslušného státu však

zpravidla tuto definici upřesňují.

1 Machková, H.; Černohlávková, E.; Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace, str. 44

Tak například v České republice je kupní smlouva upravena v občanském zákoníku (§ 588 - § 610) a v obchodním zákoníku (§ 409 - § 470). Pro nás je však důležitější úprava podle zákoníku obchodního, protože se budeme zabývat vztahy mezi podnikateli. V něm je právě uvedena přesnější definice kontraktu - případy, kdy se nejedná o kupní smlouvu, nýbrž o smlouvu o dílo. Jedná se o případ, kdy zboží se má teprve vyrobit a kupující se zavazuje dodat prodávajícímu podstatnou část materiálu a jiných věcí nutných pro tuto výrobu. Za kupní smlouvu se také nepovažuje smlouva upravující dodávku zboží, pokud převážnou část závazku prodávajícího tvoří vykonání činnosti, např. montáž strojů v továrně.

Poněkud složitější je ale definice mezinárodní kupní smlouvy, jíž se také říká mezinárodní kontrakt. Různí autoři používají k jejímu vymezení odlišná kritéria. Tak např. A. Kanda¹ uvádí definici mezinárodního kontraktu na základě práce s třemi hledisky: subjektivním, objektivním a vlastním.

Podle subjektivního hlediska kupní smlouva je považována za mezinárodní, jestliže prodávající a kupující mají sídlo, místo podnikání, popř. bydliště (jde-li o fyzickou osobu) na území různých států bez ohledu na státní příslušnost. Toto hledisko je v současné době upřednostňováno jak v mezinárodních úmluvách, tak i v kolizních normách, tj. takových, které určují jaké právo se má použít, dochází-li ke

„střetu“ několika právních řádů. Avšak aplikace subjektivního kritéria je spojena s jistými problémy. Za prvé sídlo, místo podnikání či bydliště smluvních stran se může v čase změnit, zejména u smluv s dlouhodobým vznikem. To může v budoucnu vyvolat problémy s vykonáním rozhodného práva. Za druhé jedna strana může mít své sídlo nebo místo podnikání ve více státech, např. i tam, kde je má strana druhá.

Objektivní hledisko potom tyto obtíže řeší, protože vymezuje mezinárodní kupní smlouvu pomocí předmětu koupě, který musí být odeslán z jednoho státu do státu jiného. K sídlu, místu podnikání nebo bydlišti se v takovém případě nepřihlíží, proto obchod mohou uzavřít i osoby ze stejné země. Určitým problémem je však řídké použití tohoto kritéria.

Jako vlastní hledisko uvádí A. Kanda záměr kupujícího předmět koupě nespotřebovat, ale dále prodat nebo obchodně využít jiným způsobem. Mezinárodní kontrakt tak definuje v následující podobě: „…jde o kupní smlouvu uzavíranou mezi

1 Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží)

stranami, které nemají sídlo (bydliště), resp. místo podnikání, na území téhož státu, anebo zboží, které je předmětem této smlouvy, má být odesláno z jednoho státu do státu jiného, přičemž strany věděly nebo zřejmě vědět musely, že zboží má být dále prodáno, popř. má být kupujícím využito k jiným obchodním účelům“¹.

Je pochopitelné, že další autoři pracují s jinými kritérii. Např. Ph. Kahn, zabývající se mezinárodním obchodním prodejem², považuje za dominantní hledisko umístění obchodních zařízení smluvních stran v různých státech. Dále pak bere v úvahu kritérium absolutní, zájmy mezinárodního obchodu a skutečnost, že kupní cena bude uhrazena v jiné zemi, než ve které se nacházejí prodávající a kupující.

Y. Loussouarn a J.-D. Bredin ve své publikaci o právu v mezinárodním obchodě³ se naopak přiklánějí k názoru, že nejlepším kritériem je skutečnost, zda kupní smlouva vyžaduje použití více právních řádů či nikoliv. Podle nich nelze vytvořit žádné další hledisko, jež by jednoznačně určovalo charakter kontraktu.

Větší váhu však mají definice mezinárodních právních předpisů upravujících danou problematiku. Jde především o tzv. Vídeňskou úmluvu z roku 1980 (dále jen Úmluvu). Definice mezinárodní kupní smlouvy je v této normě založena na obecném subjektivním kritériu. Podle čl. 1 „Tato Úmluva upravuje smlouvu o koupi zboží mezi stranami, které mají místa podnikání v různých státech“, jde-li o státy, které Úmluvu ratifikovaly, nebo o stát, jehož právního řádu se má použít v souladu s mezinárodním právem soukromém⁴. Ke státnímu občanství a k tomu, jakou povahu strany a smlouva mají, tj. občanskoprávní nebo obchodní, se v Úmluvě nepřihlíží.

Problémy spojené s použitím subjektivního hlediska jsou potom řešeny následujícím způsobem. Jestliže např. jedna ze stran má více míst podnikání (ve více státech), vybere se podle čl. 10 písm. a) jedno s nejužším vztahem ke smlouvě a jejímu plnění a přihlédne se ke všem známým nebo zamýšleným okolnostem před nebo při uzavření smlouvy. Kdyby některá strana naopak neměla místo podnikání [písm. b)], vezme se v úvahu její sídlo nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu.

Úmluva se však podle čl. 2 písm. a) nevztahuje na zboží kupované pro uspokojování osobních potřeb, potřeb rodiny nebo pro domácnost. Tato podmínka ale neplatí v případě, kdy prodávající o takovém úmyslu kupujícího před nebo při

1 Kanda, A. Kupní smlouva v mezinárodním obchodním styku (Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží), str. 15

2 Kahn, Ph. La vente commercionale internationale. Paris: Sisey 1961

3 Loussouarn, Y., Bredin, J.-D. Droit du commerce international. Paris 1969

4 Některé země, mj. ČR a USA, však přijaly Úmluvu s výhradou, že ji budou aplikovat jen v obchodu mezi smluvními státy

uzavření smlouvy nevěděl nebo vědět neměl. Písm. b) až f) potom obsahují detailní výčet předmětů koupě, na něž se tento právní předpis rovněž nepoužije. Jde o případy, kdy zboží je kupováno na dražbách nebo v souladu se soudním rozhodnutím (nebo při jeho výkonu), cenné papíry, peníze, lodě, čluny, vznášedla, letadla nebo elektrickou energii.

Navíc Úmluva stejně jako Obchodní zákoníkČeské republiky rozlišuje mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo. Čl. 3 odst. 1 říká, že „Smlouvy o dodávce zboží, které má být vyrobeno nebo vyhotoveno, se považují za smlouvy o koupi zboží, ledaže strana, která zboží objednává, se zavazuje dodat podstatnou část věcí nutných pro jejích výrobu nebo zhotovení“. Podle odst. 2 se Úmluva také nevztahuje na smlouvy, „v nichž převažující část závazků strany, která dodává zboží, spočívá ve vykonání prací nebo poskytování služeb“, např. téže montáže strojů v továrně.

3.2.2 Role kupní smlouvy v obchodně závazkových vztazích

Pro posouzení role kupní smlouvy v obchodně závazkových vztazích, musíme tyto vztahy nejprve definovat. Závazkovými vztahy obecně rozumíme

„právní vztahy, v nichž určitá osoba − věřitel − má právo na určité plnění − pohledávku − od jiné určité osoby − dlužníka − a právo tuto pohledávku v době splatnosti požadovat a dlužník má povinnost tento dluh věřiteli splnit, jeho právo uspokojit“¹. Obchodně závazkovými vztahy jsou potom závazkové vztahy upravené v příslušné právní normě, např. v části třetí Obchodního zákoníku České republiky (§ 261 - § 755). Tyto vztahy jsou tam definovány jednak jako obchody relativní, tj.

dle povahy subjektů (vztahy mezi podnikateli týkající se jejich podnikání nebo vztahy mezi podnikatelem při jeho podnikání, a státem, příp. samosprávnou územní jednotkou při zabezpečování veřejných potřeb) a dále jako obchody absolutní, tj. dle předmětu závazkového vztahu (jejich detailní výčet je dán v § 261 odst. 3).

Příkladem relativního obchodu podle českého práva je právě zkoumaný kontrakt.

Kupní smlouva potom vždy hrála důležitou roli v obchodně závazkových vztazích. Je známo, že směna kdysi zrychlila rozvoj lidské společnosti, protože umožnila specializaci, a tímto i růst produktivity práce. Spolu s tím však vznikla

1 Švarc, Z. a kol. Základy obchodního práva, str. 208

potřeba právně zabezpečit směnné vztahy pro jejich bezproblémový průběh. Tato potřeba vyústila nejprve v úpravu směnné smlouvy v právním řádu starověkého Říma a se zavedením peněz i v úpravu smlouvy kupní, kterou klasické římské právo rovněž obsahovalo. Teď úpravu směnné a kupní smlouvy má téměř každý právní řád.