Rozdíly v právních řádech

Je pochopitelné, že mezinárodní kupní smlouva může být v obchodních operacích někdy upravena i národními právními předpisy. Taková situace pak může nastat, není-li příslušný problém v Úmluvě řešen; mají-li smluvní strany místo podnikání ve státech, které Úmluvy nebo její příslušnou část nepřijaly; anebo strany ve smlouvě výslovně uvedly, že částečně nebo úplně vyloučí použití Úmluvy nebo mění některá její ustanovení na základě čl. 6¹ (kromě čl. 12, viz dále). V takovém případě jejich obchodní závazkové vztahy budou upraveny právním řádem zvoleným stranami nebo v souladu s mezinárodním právem soukromým. Odchylky, jež existují mezi právními přístupy různých států, se pak zpravidla týkají mj. formy předepsané kupní smlouvě zákonem, podstatných náležitostí kontraktu, závaznosti nabídky jako návrhu smlouvy, doby a místa vzniku smlouvy a významu, který právo přikládá obchodním zvyklostem.

Kupní smlouva může v zásadě mít tři podoby: písemnou, ústní a konkluzi.

Právo mnohých států (mezi ně patří i Česká republika) zvláštní formu kontraktu nepředepisuje, proto kontrakt může být uzavřen např. telefonicky, telegraficky nebo konkludentním činem. Tím je myšlena reakce protistrany spočívající v okamžitém odeslání zboží, placení apod. Přesto v mezinárodních obchodních operacích se většinou používá podoba písemná nebo alespoň písemné potvrzení kupní smlouvy kvůli značným rizikům². Avšak v některých státech, např. v Maďarsku, Rusku, Ukrajině a dalších, je tato forma naopak předepsána zákonem.

K uzavření kupní smlouvy (souhlasnému projevu vůle prodávajícího a kupujícího) pak dochází buď podpisem stejného dokumentu smluvními stranami u hodnotově významných obchodů nebo přijetím návrhu druhé strany v písemném styku. V druhém případě se jedná o nabídku vypracovanou prodávajícím (ofertu) nebo o objednávku kupujícího. Takový návrh je účinný dnem jeho doručení protistraně a musí obsahovat veškeré potřebné náležitosti, aby jeho akceptací mohla vzniknout kupní smlouva. Např. dle Obchodního zákoníku České republiky podstatnými náležitostmi kontraktu (a tak i návrhu) jsou určení stran, určení předmětu koupě (jednotlivě nebo co do druhu a množství), kupní cena nebo způsob

1 Článek 6 Úmluvy:

„Strany mohou vyloučit použití této Úmluvy nebo, s výjimkou článku 12, kteréhokoli jejího ustanovení nebo jeho účinky změnit.“

2 Více viz Machková, H.; Černohlávková, E.; Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace

jejího určení¹, závazek prodávajícího odevzdat druhé straně zboží a umožnit jí nabýt k němu vlastnického práva a závazek kupujícího uhradit kupní cenu. Ostatní části smlouvy (např. určení kvality zboží) podstatnými náležitostmi nejsou. Tato úprava je potom více méně typická pro země oblasti tzv. kontinentálního práva. V oblasti anglosaského neboli angloamerického práva, tzn. ve Spojeném království, USA a dalších zemích, cena naopak není podstatnou náležitostí kupní smlouvy.

Dalším rozdílem mezi anglosaským a kontinentálním právem je závaznost nabídky prodávajícího. V kontinentálním právu oferta je vždy považována za závaznou, není-li v ní uveden opak. To znamená, že prodávající se zavazuje neprodávat nabízené zboží a neměnit s ním související podmínky do určitého data.

Taková nabídka pak má tzv. akceptační lhůtu, kterou stanovuje sám prodávající a, není-li výslovně uvedena, obchodní zvyklosti nebo právní předpisy. Po marném uplynutí této lhůty prodávající je oprávněn volně disponovat se zbožím, třeba nabídnout je dalšímu kupujícímu. Závaznou ofertu se stanovenou lhůtou pro přijetí lze proto odvolat jen před nebo při jejím doručení druhé straně (za jiných podmínek před odesláním akceptu protistranou).

Naopak v anglosaském právu nabídka se nepovažuje za závaznou (tj. má informativní nebo propagační charakter), není-li výslovně uvedeno něco jiného.

Nicméně vývozci často dodržují i nezávazné nabídky především z marketingových důvodů.

Výše uvedené právní systémy se také liší způsobem určení okamžiku a místa uzavření kupní smlouvy. Tyto údaje jsou potom rozhodující pro výpočet některých lhůt a volbu práva, jímž se má kontrakt řídit. Je pochopitelné, že problémy nastávají jen v písemném styku, protože při uzavírání kupní smlouvy mezi přítomnými okamžik a místo vzniku kontraktu se určují jeho podepsáním. V písemném styku se kromě toho rozlišuje, zda se obchod uzavírá mezi stranami mající místo podnikání v zemích stejného právního systému nebo systémů různých.

V kontinentálním právu pro určení doby a místa vzniku kupní smlouvy se používá tzv. zásada doručení akceptu, tj. kontrakt vzniká okamžikem, kdy souhlas je doručen prodávajícímu (oferentovi). V některých státech anglosaského práva naopak platí zásada odeslání, tj. ke vzniku smlouvy dochází v době, kdy přijetí je předáno

1 Český obchodní zákoník však na rozdíl od např. německého nebo rakouského připouští uzavření kupní smlouvy i bez ceny, je-li to záměrem smluvních stran

kupujícím k přepravě. Proto obchod uzavíraný mezi partnery z různých právních systémů přináší následující problém. Jestliže např. oferentem je společnost z České republiky a jeho partnerem je společnost ze Spojeného království, po odeslání akceptu smlouva u britského (severoirského) podniku vznikne okamžikem jeho odeslání a bude se řídit obchodním právem Spojeného království. U české společnosti kontrakt vznikne o něco později, doručením, a pro řešení případných sporů se současně bude muset použít obchodní právo České republiky. Z tohoto důvodu je vždy lepší výslovně stanovit rozhodné právo ve smlouvě (nelze-li použít Úmluvu).

Další důležitý rozdíl mezi právními řády spočívá ve významu, který tyto předpisy přikládají obchodním zvyklostem neboli uzancím. Za uzance se považují určitá „pravidla, která jsou v obchodních kruzích známá a dodržovanᓹ, přičemž tato pravidla nemusejí platit jen pro vztahy mezi prodávajícím a kupujícím, ale mohou se vztahovat i na oblast přepravy, zprostředkování, bankovní styk apod.

Obchodním zvyklostem je v různých právních systémech přikládán různý význam.

Někde mají přednost před ustanoveními zákona. Avšak aby tomu tak bylo např. dle Obchodního zákoníku České republiky, strany se na určité zvyklosti musejí ve smlouvě odvolat².

Aby čelila výše uvedeným rozdílům, praxe přinesla řadu nejrůznějších nástrojů. Mezi ně patří mj. všeobecné podmínky a typové kontrakty. Všeobecné podmínky se zpravidla umísťují na zadní stranu dokumentů (smluv, návrhů, pro-forma faktur) a ve smlouvě je třeba se na ně odvolat, jinak platit nebudou. Jejich nevýhodou je pak skutečnost, že většinou mají firemní, a proto i jednostrannou povahu, a zvýhodňují větší, finančně silnější stranu. Tento problém lze řešit např.

všeobecnými podmínkami vypracovanými mezinárodními organizacemi (viz dále).

Tyto organizace se rovněž zabývají i typovými kontrakty, které jsou již hotovými smlouvami, do nichž strany doplňují potřebné údaje jako předmět smlouvy, dodací lhůty, platební podmínky apod. Těmito kontrakty se v současnosti zabývá mj.

Mezinárodní obchodní komora.

1 Machková, H.; Černohlávková, E.; Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace, str. 49

2 § 264 Obchodního zákoníku České republiky:

(1) Při určení práv a povinností ze závazkového vztahu se přihlíží i k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně v příslušném obchodním odvětví, pokud nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem.

(2) Obchodní zvyklosti, ke kterým se má přihlížet podle smlouvy, se použijí před těmi ustanoveními tohoto zákona, jež nemají donucující povahu.