Linkov proti České republice

Pro zakládání a svobodný vznik politických stran je zásadní i pozoruhodné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci „Linkov proti České republice“. ESLP zde zvrátil rozhodnutí Ministerstva vnitra, Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, který stěžovatelovo podání odmítl. Mgr. et Mgr. Václav Linkov, Ph.D. na sebe upozornil již za studií na Masarykově univerzitě, kde kandidoval na rektora s programem založení univerzitního pivovaru nebo nákupu stíhacího letounu pro ochranu vzdušného prostoru univerzity. Přes recesistický charakter některých jeho iniciativ, tato konkrétní měla zásadní dopady, protože významným způsobem teoreticky modifikovala a vyjasnila možnost založení politické strany v evropských zemích a pronikla i do zahraniční odborné literatury.

Člen přípravného výboru Linkov žádal, aby Ministerstvo vnitra registrovalo jeho Liberální stranu. Ministerstvo registraci odmítlo s odkazem na § 4 ZSPS z důvodu jejího programového cíle deklarovaného ve stanovách, kterým bylo „zrušení právní kontinuity s totalitními režimy (nepromlčitelnost, netrestnost některých činů)“, kdy smyslem bylo především „důsledné potrestání zločinů komunismu, fašismu a dalších zhoubných ideologií“.

Nejvyšší soud ČR rozhodující na základě opravného prostředku (viz výše) podaného přípravným výborem se s odmítnutím registrace ztotožnil a rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdil (rozsudek NS ČR ze dne 2. dubna 2002 sp. zn. 11 Zp 36/2001). Především konstatoval, že ve stanovách strany deklarovaný záměr porušuje princip retroaktivity. Ústavní stížnost byla následně Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (IV. ÚS 349/02).

V březnu roku 2003 tak Linkov podal k Evropskému soudu pro lidská práva stížnost proti České republice (stížnost 10504/03). Evropský soud pro lidská práva ve věci rozhodl 7. prosince 2006 a mimo jiné popsal kritéria oprávněnosti zásahu do činnosti politických stran. Ta se ukáží jako důležitá i v pozdějším rozpuštění Dělnické strany (viz níže). Především shledal, že vůči stěžovateli (zastoupenému JUDr. Miroslavem Syllou) byla porušena Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, konkrétně

článek 11, svoboda shromažďovací a sdružovací, který zní:

„1. Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.

2. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“

ESLP zdůraznil nutnost striktního výkladu výjimek umožňujících zásah do této klíčové svobody. Zásah ČR sice sledoval legitimní cíl (ochranu práv jiných odpovídající čl. 11 odst. 2 Úmluvy) ale nebyl nezbytný a přiměřený ve vztahu k sledovanému cíli. Soud s odkazem na svoji předchozí judikaturu uvedl, že politická strana může žádat změnu právního systému či ústavního pořádku, pokud prostředky zvolené k prosazení této změny jsou zákonné a demokratické a prosazovaná změna sama o sobě je slučitelná se základními demokratickými principy.

Podle názoru ESLP nelze tvrdit, že Liberální strana nechtěla tyto podmínky dodržet, mimo jiné i s ohledem na to, že stěžovatel před vnitrostátními soudy uvedl, že při retroaktivním zavádění nových trestných činů chce strana postupovat v souladu s demokratickými zásadami a v souladu s výjimkou ze zásady nepřípustnosti zpětné účinnosti trestních norem upravenou v čl. 7 odst. 2 Úmluvy.

M. Sylla přístup, který k věci zvolila Česká republika a její orgány kritizoval: „Případ poukazuje na nedostatečný respekt k principům právního státu v orgánech moci výkonné, ale i na nedostatečnou citlivost soudů vůči byrokratickému přístupu k základním politickým právům. Zajímavé je rovněž to, že nedemokratické „přečtení“ vlastní zákonné úpravy bylo obsaženo i ve stanoviscích, která byla zasílána do Štrasburku za vládu České republiky, a byla tedy vytvářena nikoliv v rámci každodenní úřednické nebo soudní

mašinérie, ale na nejvyšších místech a s veškerou odbornou pomocí.

Zmocněnec vlády ČR zcela zbytečně bránil nedemokratické přístupy orgánů České republiky v situaci, kdy bylo zcela jasné a zřetelné, že Česká republika pochybila. Je možné se zamyslet nad tím, zda by nebylo správnější v případech nedemokratického výkladu zákona našimi orgány přiznat pochybení a pokusit se tímto způsobem „zachránit“ pověst demokratického státu.“⁶⁰

Listina základních práv a svobod v článku 40 odst. 6 skutečně pravou retroaktivitu při posuzování trestnosti činů zakazuje. I Úmluva, která je coby mezinárodní smlouva součástí právního řádu České republiky, v článku 7 odst. 1 retroaktivitu podobným způsobem zapovídá. Zároveň však obsahuje pochopitelnou výjimku: „Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.“

Tato výjimka samozřejmě odkazuje například na výsledky norimberského procesu ale její význam je obecný.

Český právní řád tedy výjimky z retroaktivity obsahuje například právě v podobě Úmluvy. Nejvyšší soud přitom dovodil, že již pouhý záměr prohlásit některé činy z období komunismu za trestné směřuje k odstranění demokratických základů státu a to i kdyby se k tomuto dospělo zcela demokratickými prostředky. Stěžovatel se naopak domníval, že v demokratickém státě má politická strana mít možnost prosazovat i trestnost činů, které v době totality trestné nebyly, pokud tak sama činí ústavními legálními a demokratickými postupy.

Stěžovatel poukázal i na zákon č. 480/1991 Sb. o době nesvobody, který hned v § 1 stanovil, že „v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony“. A právě porušování konkrétních lidských práv bylo již v té době trestné mimo jiné právě podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.

Vláda k tomu mimo jiné ve svém vyjádření k ESLP uvedla, že

„politické strany se mohou zasazovat o změnu určitého zákona či právního a

60 Sylla M.: K právu sdružovacímu a k limitům zákazu retroaktivity (podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Právní rozhledy 20/2007, s. 752.

ústavního pořádku dané země, jsou-li splněny dvě podmínky: za prvé, prostředky zvolené k tomuto účelu musí být v každém ohledu legální a demokratické; za druhé, navrhovaná změna musí být sama o sobě slučitelná se základními demokratickými principy.“

Vláda nejprve argumentuje, proč by měla být Liberální strana zakázána resp. její vznik neumožněn: „Z imperativu, že princip zákazu retroaktivity trestních norem nelze za žádných okolností z právního řádu ČR odstranit, vyplývá i následující důsledek: jakákoliv politická aktivita sledující tento cíl musí být striktně zakázána.“

Na druhou stranu přitom správně dodává: „Demokracie může vzkvétat jedině na principu svobody slova, neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod pro zabraňování v činnosti politické skupině, která respektuje základní demokratické principy, pouze z toho důvodu, že kritizuje ústavní a právní řád země.“

Zásadní je pak finální argument vlády: „Zcela na závěr vláda poznamenává, že i kdyby se Ústavní soud námitkou stěžovatele na poli čl. 7 odst. 2 Úmluvy zabýval, nemělo by to na výsledek řízení žádný vliv. Stěžovatel se totiž ve své ústavní stížnosti omezil na pouhé konstatování, že ‚porušování lidských práv bylo v letech 1948 až 1989 trestné podle obecných zásad uznávaných civilizovanými národy ve smyslu čl. 7 odst. 2 Úmluvy, a to i tehdy, když snad nebylo trestné podle právních předpisů z doby nesvobody‘. Tato propozice rozhodně není samozřejmá, jak se stěžovatel domnívá.

Naopak, jedná se o tvrzení extrémně kontroverzní a krajně pochybné.

Aniž by vláda a priori jeho možnou odůvodněnost kategoricky vylučovala, je přesvědčena, že stěžovatel měl za této situace citované tvrzení podepřít dostatečnou právní analýzou, jež by jeho pravdivost prokázala. Bohužel této své povinnosti nedostál. Jelikož tedy neunesl důkazní břemeno, je mimo jakoukoliv pochybnost, že Ústavní soud by tuto námitku v souladu se svou ustálenou judikaturou byl odmítl jako zjevně neopodstatněnou.“

Sylla tento výklad kritizuje, neboť daný programový bod strany má za cíl právě ochranu lidí před totalitními režimy. Stěžovatel rovněž uvedl, že stanovisko vlády ignoruje existenci čl. 7 odst. 2 Úmluvy a výjimky ze zákazu retroaktivity v něm uvedené. Tato výjimka je v právu ČR vyjádřena právě v

Úmluvě, a proto jde o legitimní cíl politické strany.⁶¹

Evropský soud pro lidská práva se dále tedy zabýval zejména oprávněností zásahu do svobody sdružovací, jeho přiměřeností a proporcionalitou. Ani Úmluva takové zásahy zcela nevylučuje. Naopak v čl.

11 odst. 2 umožňuje omezení, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti či ochrany pořádku.

ESLP hodnotí případ v kontextu a posuzuje, zdali Liberální strana skutečně ohrožovala české státní instituce či demokratické uspořádání.

V takovém případě státní orgány samozřejmě mají právo zasáhnout. ESLP se v odůvodnění zamýšlí i nad legitimitou požadavku trestnosti některých činů, které v době totality formálně trestné nebyly a připomíná vývoj české legislativy v tomto směru po roce 1990:

„V tomto ohledu poznamenává, že po změně režimu v roce 1989 přijal český zákonodárce dva zákony (č. 480/1991 Sb. a č. 198/1993 Sb.), ve kterých se uvádí, že komunistický režim trvale a systematicky porušoval lidská práva, základní principy demokratického právního státu, mezinárodní dohody i své vlastní zákony a že pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny a perzekuovat své občany. Stěžovatel navíc před vnitrostátními soudy uvedl, že při retroaktivním zavádění nových trestných činů chce LS postupovat v souladu s demokratickými zásadami a v souladu s výjimkou upravenou v článku 7 odst. 2 Úmluvy.“

Celkově dle názoru Evropského soudu pro lidská práva nelze tvrdit, že by Liberální strana měla v úmyslu své cíle prosazovat nedemokratickými či nezákonnými prostředky. Rovněž nelze automaticky tvrdit, že by změny zákonů navrhované Liberální stranou byly v rozporu se základními demokratickými principy. Evropský soud pro lidská práva tedy stěžovateli vyhověl a konstatoval porušení článku 11 Úmluvy tedy svobody sdružovací.

ESLP tak obecně ještě posílil právo občanů zakládat politické strany s libovolným programem a zdůraznil nutnost skutečně důkladného zkoumání nebezpečnosti strany a jejího programu, který by musel být

61Sylla M.: K právu sdružovacímu a k limitům zákazu retroaktivity (podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Právní rozhledy 20/2007, s. 754.

například protidemokratický. Rozsudek se však nestal bianco šekem pro nejrůznější extremistická sdružení, neboť sám ESLP v něm dodal: „Svoboda sdružování však není absolutní a je třeba připustit, že pokud nějaké sdružení svou činností nebo proklamovanými záměry výslovně nebo implicitně ve svém programu ohrožuje státní instituce nebo práva a svobody jiných, nezbavuje článek 11 státní orgány pravomoci tyto instituce nebo osoby chránit.“

Na celé věci je velmi zarážející přístup českých orgánů a soudů. Po prostudování stanov Liberální strany, vyjádření Václava Linkova a zejména příslušných rozhodnutí se mi jeví jasné, že znemožnit Liberální straně vznik, byla chyba. Argumentace českých orgánů o nebezpečnosti LS byla dosti přepjatá. Přesto ve věci panovala shoda od Ministerstva vnitra až po Ústavní soud.

Přístup České republiky hodnotí negativně i Sylla. Všechny orgány ČR rozhodující v tomto případu hodnotily právo sdružovací a právo na svobodné zakládání politických stran velmi restriktivně. Například Ministerstvo vnitra zastávalo názor, že zrušení právní kontinuity s totalitními režimy je v rozporu s Ústavou a ohrozilo by státnost ČR. Přitom ani v odborné veřejnosti není shoda na tom, zdali se Ústava na tuto kontinuitu odvolává.

Vládní zmocněnec se ve svých vyjádřeních zase domníval, že skutečnost, že porušování lidských práv bylo v letech 1948 až 1989 trestné podle obecných zásad uznávaných civilizovanými národy ve smyslu čl. 7 odst. 2 Úmluvy, a to i tehdy, když snad nebylo trestné podle právních předpisů z doby nesvobody, není nikterak daná nebo samozřejmá a je nutné ji nejprve prokázat a doložit právní analýzou. Analýza měla objasnit, zda k takovým činům vůbec došlo a jaký byl obsah zásad uznávaných civilizovanými národy (což má přitom podle zásady iura novit curia vědět soud sám). Podobné argumenty obsahovalo i rozhodnutí Ústavního soudu.⁶²

Václav Linkov dostal 150 eur coby náhradu nemateriální újmy a 700 eur jako náhradu vynaložených nákladů. Z tiskové zprávy Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že státní správa rozhodnutí pochopila správně: „Soud

62Sylla M.: K právu sdružovacímu a k limitům zákazu retroaktivity (podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Právní rozhledy 20/2007, s. 755.

tudíž konstatoval, že změna legislativy, o níž Liberální strana hodlala usilovat, nebyla neslučitelná se základními demokratickými principy právního státu. Vzhledem k tomu, že strana svým projektem neohrožovala demokratický režim a o jeho realizaci hodlala usilovat zákonnými prostředky a bez použití násilí, Soud uzavřel, že odmítnutí její registrace bylo nepřiměřeným opatřením.“