Procesní otázky rozpuštění politické strany

Politická strana je privilegovanou formou sdružování občanů. Hraje podstatnou roli ve fungování a formování demokratického systému.

Rozpuštění strany je tak výhradně v rukou nezávislé soudní moci konkrétně Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud rozhoduje v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu pátého soudního řádu správního. Tento díl upravuje zvláštní řízení ve věcech politických stran a hnutí.

K podání návrhu na rozpuštění politické strany je primárně aktivně legitimována vláda. Popřípadě tak může učinit i prezident republiky pokud vláda nepodala návrh do 30 dnů od doručení podnětu (§ 15 odst. 1 ZSPS).

Okruh navrhovatelů je tedy velmi úzký a vláda má výsadní postavení. Toto bývá někdy kritizováno s tím, že vláda resp. vládní strany mohou být v pokušení zasáhnout vůči politické konkurenci.

Naopak subjektů, které mohou vládě podat podnět je jistě vícero.

Zákon je však nijak nespecifikuje respektive neříká, který podnět je případně

kvalifikovaný a vláda se jím musí zabývat. ZSPS tak činí pouze u podnětu Ministerstva vnitra, které má vládě podat podnět pokud nejsou orgány strany ustaveny do 6 měsíců od jejího vzniku (§6 odst. 5 ZSPS).

Pozastavit činnost strany a hnutí nebo je rozpustit však nelze v době ode dne vyhlášení celostátních voleb do Poslanecké sněmovny, Senátu, Evropského parlamentu, zastupitelstev měst a obcí a zastupitelstev vyšších územních samosprávných celků nebo volby prezidenta republiky do desátého dne po posledním dni těchto voleb. Výjimkou z tohoto pravidla je pokud se činnost strany dostává do rozporu s § 4 ZSPS, tedy pokud strana porušuje Ústavu nebo odstraňuje demokratické základy státu.

Nejvyšší správní soud rovněž dovodil, že za celostátní volby ve smyslu § 15 ZSPS je třeba považovat také volby i v jediném senátním obvodu. Ochranná doba se tak týká i voleb nových, opakovaných či dodatečných. NSS tak například usneseními ze dne 10. 4. 2007 odmítnul několik návrhů vlády na rušení či pozastavování činnosti stran, přestože vláda tento návrh podala 23. 3. 2007. Důvodem byly právě doplňovací volby do Senátu ve dvou obvodech, které byly vyhlášeny 2. 2. a 26. 2. 2007 na dny 13.-14. 4. 2007 a 27.-28. 4. 2007 (čj. Pst 9/2007 – 10, čj. Pst 11/2007 – 14, čj.

Pst 15/2007 – 12, čj. Pst 16/2007 – 14).

Procesní rovinu institutu ochranné doby upravuje soudní řád správní v § 94 odst. 2, který stanovuje, že návrh na rozpuštění je nepřípustný, byl-li podán v době, o níž zvláštní zákon stanoví, že v ní nelze činnost politické strany nebo politického hnutí pozastavit nebo je rozpustit.

Byl-li však takový návrh podán předtím, soud řízení na tuto dobu přeruší.

Podstatné je, že o návrhu na rozpuštění rozhoduje Nejvyšší správní soud vždy podle skutkového stavu v době rozhodnutí soudu. Pokud tedy byl vytýkaný stav v době od podání návrhu do soudního jednání napraven, nelze již do činnosti strany zasáhnout. V praxi se jedná o situace, kdy strana například sama včas dodá chybějící výroční finanční zprávu atd.

Činnost politické strany lze také pouze pozastavit. Jedná se o mírnější prostředek, který umožňuje lépe uplatnit princip proporcionality.

Rozpuštěním se strana ruší (a následně zaniká výmazem z rejstříku).

Pozastavení naopak dovoluje nápravu vadného stavu v soudem stanovené

lhůtě. Při pozastavení činnosti ale může strana a hnutí dělat pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu jednoho roku. Trvají-li i nadále skutečnosti, pro které byla činnost strany pozastavena, podá vláda žalobu na rozpuštění strany.

Pokud strana naopak nedostatky napraví, může Nejvyšší správní soud na základě jejího návrhu rozhodnout o znovuobnovení činnosti strany.

O znovuobnovení rozhoduje NSS ovšem s výjimkou znovuobnovení činnosti pozastavené z důvodů uvedených v § 6 odst. 5 a § 19h odst. 1 (tj. pro neustavení orgánů strany nejpozději do šesti měsíců od jejího vzniku nebo pro nesplnění zákonné povinnosti strany předložit řádně a včas výroční finanční zprávu.), kdy se činnost strany považuje za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem.

Tímto orgánem je Ministerstvo vnitra při neustavení orgánů a Poslanecká sněmovna při nepředložení zprávy. Pokud tedy politická strana dodá Poslanecké sněmovně chybějící dokumenty s návrhem na obnovu činnosti, měla by tato vyhovět. Jestliže to neudělá pak je podle judikatury Nevyššího správního soudu třeba chápat toto rozhodnutí jako rozhodnutí správního úřadu zasahujícího do veřejných subjektivních práv strany a ta se tudíž může bránit v rámci správního soudnictví žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 soudního řádu správního. Obdobně pokud by se Poslanecká sněmovna návrhem vůbec nezabývala, může se strana bránit u soudu pomocí žaloby proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 SŘS).

Nejvyšší správní soud se k této věci vyjádřil ve sporu týkajícímu se Demokratické unie České republiky, kdy mimo jiné napsal: „Funkce politických stran se projevují zejména ve volebním procesu a stát proto musí respektovat jejich autonomii a chovat se vůči nim velmi zdrženlivě. V podmínkách právního státu pak je pochopitelné, že o tomto návrhu musí být rozhodnuto, a to pozitivním či negativním způsobem. Pokud by Poslanecká sněmovna povinnost politické strany shledala splněnou, dochází tím současně k obnovení její činnosti. V případě negativního rozhodnutí Poslanecké sněmovny má Nejvyšší správní soud za to, že se jedná o rozhodnutí správního úřadu zasahující do subjektivních veřejných práv politické strany,

přezkoumatelné v rámci správního soudnictví v režimu soudního řádu správního. Správnímu soudu tak přísluší právo takovéto rozhodnutí Poslanecké sněmovny zrušit a zavázat ho svým právním názorem (§ 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).“

Konečně je nutno se vyjádřit i k situaci, kdy by politická strana sice Poslanecké sněmovně určitou dokumentaci předložila, nicméně Poslanecká sněmovna by se jí vůbec nezabývala a nikterak by nerozhodla. V tomto případě má Nejvyšší správní soud za to, že by soudní ochranu politické strany představovala žaloba proti nečinnosti správního orgánu podle ustanovení § 79 a násl. s. ř. s., na jejímž základě je správní soud oprávněn uložit správnímu orgánu (tzn. Poslanecké sněmovně) povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanovit k tomu přiměřenou lhůtu.⁶⁴

Právní řád poskytuje politickým stranám zvláštní prostředek ochrany před neoprávněným zásahem v podobě rozpuštění či pozastavení činnosti. Ten je obsažen v § 73 zákona o Ústavním soudu. Jedná se o zvláštní ústavní stížnost podle článku 87 odst. 1 písm. j) Ústavy. Tato speciální stížnost funguje vedle „klasické“ ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) a komunální ústavní stížnosti podle písm. c).

Aktivně legitimovaným subjektem je výlučně politická strana.

Posuzována je ústavnost i zákonnost zásahu. Délka lhůty je zkrácena na 30 dní. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon politické straně k ochraně jejího práva poskytuje. Dalším specifikem je, že podání stížnosti proti nejzávažnějším zásahům (tedy rozpuštění či pozastavení činnosti strany) má ex lege odkladný účinek (§ 79 odst. 1 ZÚS). Ústavní soud o stížnosti rozhoduje v plénu (§ 11 odst. 2 písm. e) ZÚS).

Pokud je stížnost politické strany oprávněná, Ústavní soud vysloví v čem byl zásah do její činnosti v rozporu s Ústavou či právním řádem a rozhodnutí zruší. Pokud se jednalo o rozpuštění strany věc se vrací Nejvyššímu správnímu soudu, který je ovšem názorem Ústavního soudu vázán. ÚS tedy sám nečiní rozhodnutí o zrušení politické strany, nýbrž pouze

64 Pst 19/2007 – 56 ze dne 17. 12. 2008.

posuzuje ústavnost a zákonnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.