Právo stran po roce 1989

Sametová revoluce přinesla konec totalitního režimu a s ním zásadní změnu postavení politických stran. 19. listopadu 1989 vzniklo Občanské fórum, které vyhrálo první demokratické volby. Jeho obdobou na Slovensku byla Veřejnost proti násilí. Ústavní zákon č. 135/1989 Sb. vypustil s účinností od 30. 11. 1989 z ústavy z roku 1960 článek 4 o vedoucí úloze komunistické strany a tím obnovil stranickou pluralitu. Ústavním zákonem č.

176/1990 Sb. byl dále z ústavy odstraněn článek 6 a tedy zrušena Národní fronta.

3.4.1 Malý zákon o politických stranách

23. ledna 1990 byl přijat zákon č. 15/1990 Sb., tzv. malý zákon o politických stranách. Malý proto, že byl nevelkého rozsahu (měl jen deset paragrafů) a pouze provizorního charakteru, neboť ještě neobsahoval komplexní úpravu stran. Motivací pro co nejrychlejší vznik alespoň základní úpravy byly především blížící se volby roku 1990.

Zákon v § 1 poprvé jasně deklaroval, že občané mají právo se sdružovat v politických stranách. Vznik stran fungoval na principu pouhé evidence. Pro založení politické strany postačovalo, aby ministerstvu vnitra byla k žádosti o zápis přiložena petice jednoho tisíce občanů požadujících vznik strany. Dále bylo třeba připojit stanovy. Pokud byly splněny zákonem stanovené podmínky, muselo ministerstvo do tří dnů od oznámení zapsat novou stranu do evidence.

V opačném případě mělo ministerstvo žadatele poučit o odstranění závad. Zajímavé je, že zákon neupravoval zánik stran, jejich rušení se nepředpokládalo. Jediným možným způsobem zániku tak bylo rozhodnutí strany o svém dobrovolném rozpuštění. Zákon za politické strany již vzniklé, tedy existující před jeho účinností, považoval v § 9 Československou stranu lidovou, Československou stranu socialistickou, Demokratickou stranu, Komunistickou stranu Československa a Stranu svobody.

Zákon dále operoval s termínem politické hnutí, za které považoval

Občanské fórum a Veřejnost proti násilí. V revoluční době existovala nedůvěra ke stranictví a straníkům vyjádřená dobovým heslem: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“. K tomuto mimořádně nešťastnému heslu Pithart dodává: „Občanské fórum tak – vědomě či nevědomě – právě tímto heslem netoliko podrazilo nohy všem stranám, nejen těm, které uvnitř něho vznikaly a vyrůstaly, ale petrifikovalo stav, který byl neúnosný a pro který jsem tehdy před pěti měsíci z fóra utekl. Platilo i nadále, že jako OF nejsme a ani nebudeme politickou stranou (nemáme členy, nebudeme tedy vybírat členské příspěvky, nutit lidi chodit na schůze a podrobovat se rozhodnutí většiny), ale chováme se jako politická strana a využíváme všech jejích výhod.“⁴³

Hnutí bylo definováno jako organizace, ve které se mohou seskupovat politické strany, společenská hnutí o občané. Členem hnutí tedy na rozdíl od stran nemusely být jen fyzické osoby a například pod hlavičkou Občanského fóra tak byla sdružena celá řada organizací. I hnutí bylo právnickou osobou.

Dnes pojem hnutí přetrvává jako relikt zákona z roku 1990.

V současné úpravě není žádný rozdíl mezi politickou stranou a hnutím, pro obé platí stejná pravidla. Přesto se stále musí v příslušných normách tento výraz opakovat: zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Naopak ústava v článku 5 hovoří pouze o soutěži politických stran.

Pokud mezi stranou a hnutím není žádného formálního rozdílu, měl by podle mého názoru, už z důvodu stručnosti a jasnosti, zákon tento pojem přestat používat a příslušná úprava by se měla vztahovat standardně pouze na politické strany.

Tomu by ovšem muselo předcházet vyjmutí tohoto pojmu z Listiny základních práv a svobod, neboť článek 20, odst. 2 zní: „Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich“.

Vzhledem k současnému postavení Hnutí ANO 2011, které se vymezuje právě proti tradičním politickým stranám, ale považuji takovou změnu za v brzké době nereálnou.

Po revoluci rovněž bylo třeba urychleně učinit opatření k

43Pithart, P.: Devětaosmdesátý, Academia, Praha, 2009, str. 270.

vypořádání majetku KSČ a stran Národní fronty. Již 18. 5. 1990 proto bylo přijato poměrně přísné avšak nezbytné zákonné opatření č. 177/1990 Sb.

předsednictva Federálního shromáždění o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací.

Opatření zakázalo převody majetku politických stran a společenských organizací, které dostávaly před rokem 1989 dotace ze státního rozpočtu.

Případný převod majetku přesahujícího hodnotu 5000 Kčs byl podmíněn souhlasem ministerstva vnitra. Strany rovněž nemohly nakládat s prostředky na bankovních účtech ani zřizovat jakékoliv podniky.

Vůči KSČ následovalo nařízení vlády č. 212/1990 Sb., které stanovovalo, že nemovitý majetek státu, který je v trvalém užívání Komunistické strany Československa, se ke dni 1. června 1990 Komunistické straně Československa odnímá (§ 1). Pak již byl 16. listopadu 1990 přijat ústavní zákon č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Jeho preambule definovala problém: „Po uchopení moci v roce 1948 považovala Komunistická strana Československa stát za své vlastnictví a s majetkem všeho lidu nakládala jako s vlastním.“ KSČ, její organizace a složky tak byly povinny do 30 dnů ode dne účinnosti zákona vydat státu movitý i nemovitý majetek a peněžité prostředky, které měla KSČ v držení ke dni 31. 12. 1989.

Faktické zkonfiskování velkého majetku KSČ považuji i za podstatný argument proti teoriím, že komunistická strana revoluci jakýmkoliv způsobem řídila či si jako strana moc uchovala. Kdyby to byla pravda, jistě by se KSČ o tak velké hodnoty nenechala připravit.

Na strany měly dále dopad lustrační zákony, tedy zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. velký lustrační) a zákon č. 279/1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky (tzv. malý lustrační). Smysl lustračního zákona spočívá v tom, že vedoucí funkce ve veřejné správě, ozbrojených silách, armádě, policii, justici či veřejnoprávních médiích nemohou vykonávat ti,

kteří byli příslušníky nebo spolupracovníky StB, funkcionáři KSČ od okresního tajemníka výše, příslušníky Lidových milicí nebo členy akčních výborů a prověrkových komisí.

Po revoluci se Československo rovněž připojilo ke státům, které mají politické strany zakotveny přímo v ústavě. „Po II. světové válce řada evropských států ve svých ústavách postavení politických stran upravila, např.

Spolková republika Německo (1949 – čl. 21), Francie (1958 – čl. 4), Řecko (1975 – čl. 29), Portugalsko (1976 – čl. 51), Španělsko (1978 – čl. 6), Itálie (1947 – čl. 49). O postavení a úloze politických stran se výslovně zmiňují četné ústavy vzniklé v posledním dvacetiletí (např. Rusko, Polsko, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, Svazová republika Jugoslávie, Makedonie, Rumunsko, Slovensko, Ukrajina, Estonsko, Litva). Evropská unie ve svých dokumentech zdůrazňuje, že „politické strany na evropské úrovni přispívají k utváření evropského politického vědomí a k vyjadřování politické vůle občanů EU“.⁴⁴

Lze shrnout, že zakotvením politických stran v Ústavě, Listině základních práv a svobod a posléze v zákoně o politických stranách, byl i na našem území dokončen vývoj od absence jakékoliv zákonné úpravy, kdy strany vznikaly nezávisle na právním řádu a zákonná úprava pouze doháněla reálný stav, po institucionalizaci stran a jejich komplexní úpravu na všech úrovních právního řádu.