Přístup ke klasifikaci vyučovacích metod je velmi nejasný. V literatuře můžeme nalézt několik různých pojetí klasifikace vyučovacích metod. Ani jedno z tohoto pojetí není jednoznačně vhodný z toho důvodu, že tyto metody se vzájemně prolínají a nejsou vždy naprosto jasné.
Jednu možnou klasifikaci uvádí Mojžíšek. 27 Ten ve svém díle dělí metody:
- Motivační metody řídí a motivují žáka k učení. Mohou to být motivační rozhovory, uváděné příklady z praxe, ilustrace nebo motivační vyprávění.
- Expoziční metody jsou takové metody, prostřednictvím nichž se učivo podává. Jsou to například monologické metody, laboratorní práce, didaktické hry, demonstrační metody či inscenační metody.
- Fixační metody jsou metody, které slouží k opakování vědomostí. Může to být písemné či ústní opakování, seminární práce nebo i domácí úkoly.
- Diagnostické metody jsou vhodné k hodnocení získaných vědomostí a dovedností, které mohou zahrnovat formy vědeckovýzkumných metod. Patří sem ústní a písemné zkoušení, dotazníky nebo didaktické testy.
Další z možných klasifikací je ta klasifikace dle Lernera, kterou popisuje Kalhous.28 Metody jsou zde rozdělovány dle charakteru kognitivních činností žáka, které jsou používány při procesu učení a také z hlavních charakteristik činností učitele, který je považován za organizátora vyučování.
- Informačně-receptivní metody slouží k předávání hotových informací žákům. Probíhá formou výkladu, vysvětlováním nebo popisem.
- Reproduktivní metoda neboli také metoda organizovaného opakování. Tato metoda zvyšuje úroveň osvojování učiva na úroveň porozumění poznatkům.
- Metoda problémového výkladu spočívá v tom, že učitel zadá žákům úkol a na základě svých osobních znalostí a pomoci učitele se musí žáci dopracovat k jeho řešení.
- Heuristická metoda je metoda, při které žáci na základě informací od učitele musí řešit komplexnější úkoly.
27 MOJŽÍŠEK, L. Vyučovací metody. Praha: SPN, 1988
28 KALHOUS, Z., OBST, O. Školní didaktika. Praha : Portál, 2002. ISBN 80-7178-253-X.
22
- Výzkumná metoda vyžaduje od žáků, aby samostatně hledali řešení pro komplexní úkol.
Další klasifikací vyučovacích metod, na kterou je nejčastěji odkazováno je pohled Maňáka a Švece. 29 Tito autoři rozdělují vyučovací metody na klasické, aktivizují a komplexní. Metody klasické zahrnují:
- metody slovní, kam patří například vyprávění, vysvětlování, rozhovor nebo přednáška
- metody názorně-demonstrační, mezi které spadá předvádění, pozorování a práce s obrazy
- metody dovednostně-praktické, to je například napodobování, experimentování, produkční metody, vytváření dovedností apod.
Metody aktivizující podněcují samostatnou aktivitu žáků. Mezi tyto metody se řadí metody situační, diskusní, heuristické, inscenační a také sem patří didaktické hry.
Mezi komplexní metody patří například skupinová a kooperativní výuka, frontální či partnerská výuka, učení v životních situacích, samostatná práce žáků, projektová výuka, televizní výuka či výuka, která je podporovaná počítačem.
Z výše popsaných klasifikací je zřejmé, že v současnosti neexistuje žádná jednotná klasifikace vyučovacích metod. Pro potřeby mé diplomové práce využiji z velké části klasifikaci Maňáka a Švece 30, konkrétně aktivizující metody. Z části využiji také metody komplexní, které také vyžadují aktivitu žáků.
2.2.1 Srovnání metod klasických s aktivizačními
Ve výuce mají metody klasické i aktivizační své místo. Vzájemně se doplňují a vedou k zábavnější a působivější formě výuky.
Klasické metody mají ve výuce své pevné místo a aktivizační metody jsou jejich doplňkem, který do výuky vnáší více akce, spolupráce, tvořivého myšlení, kreativity a atraktivity a mnoho dalšího. Výuka s využitím těchto metod je pro žáky zábavnější a pomáhá jim získat znalosti hravou a zajímavou formou.
Lucie Zormanová ve svém díle porovnává právě výhody a nevýhody klasických a aktivizačních vyučovacích metod. Toto porovnání můžeme vidět níže a je z něho zřejmé, že nejefektivnější výuka je právě při vzájemném využití obou metod výuky.
29 MAŇÁK, Josef a Vlastimil ŠVEC. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5
30 MAŇÁK, Josef a Vlastimil ŠVEC. Výukové metody. Brno: Paido, 2003. ISBN 80-7315-039-5
23
Tabulka 1: Porovnání klasických a aktivizačních vyučovacích metod
Faktory Klasická výuka Aktivizační výuka
Čas potřebný na přípravu výuky Nízká náročnost Vysoká náročnost Čas nutný na realizaci ve výuce Nízká náročnost Vysoká náročnost
Vhodnost nasazení v úvodních hodinách Ano Někdy ano
Rozvoj myšlení, tvořivost, představivosti, fantazie apod.
Ne Ano
Zvýšení zájmu o učivo Ne Ano
Sebepoznání Ne Ano
Změna vztahů ve třídě Ne Ano
Dává žákům prostor k vyjádření vlastních názorů Ne Ano
Přehledný zápis, systematizace Ano Ne
Rozvoj komunikačních dovedností Ne Ano
Rozvoj kooperace Ne Ano
Vhodnost nasazení při prezentaci náročné učební látky Ano Ne Vhodnost nasazení při nutnosti zprostředkovat žákům
větší množství informací
Ano Ne
Vhodnost nasazení při upevňování a procvičování učiva
Ano Někdy ano
Vhodnost nasazení v diagnostické fázi výuky Ano Někdy ano Zdroj: ZORMANOVÁ, Lucie. Výukové metody v pedagogice, Praha: Grada, 2012.
Pedagogika. ISBN 978-80-247-4100-0
24
3 Aktivizační metody
Aktivizační metody vychází ze slova aktivita, která je pedagogickým slovníkem definována jako činnost, při které musí člověk vynaložit vyšší míru iniciativy, samostatnosti a energičnosti.31 Při využití těchto metod je velmi důležité, aby žáci byli kreativní a samostatní. Aktivizační metody jsou v současnosti klíčovou skupinou vyučovacích metod, které vychází z moderní psychologie učení a jsou postaveny na skutečnosti, že pokud si člověk vyzkouší vše sám, lépe si nové poznatky osvojí a získá potřebné dovednosti a návyky. Jsou to metody, které výuku vedou tak, aby se výchovně-vzdělávacích požadavků docílilo pomocí vlastní iniciativy žáků neboli vlastní učební prací. Tyto metody přispívají k rozvoji osobnosti žáka, vyvíjí jejich myšlení, charakter, zodpovědnost a tvořivost. 32
Několik metod, které učitelé při aktivizačním vyučovaní využívají, prosazuje problémový přístup k učení, který žáky motivuje a přispívá u nich k rozvoji kritického myšlení. Kriticky myslet znamená, že je žák zvídavý, snaží se klást otázky a hledat odpovědi. Usiluje o nalézání alternativ k ustáleným postojům, má pochybnosti, dospívá k určitým názorům a dokáže si je obhájit. 33