Osobnost učitele

Učitel má zcela zásadní roli ve vyučovacím procesu. Učitel v tomto procesu vystupuje jako vzdělavatel a tedy ten, který cílevědomě a záměrně působí na žáky neboli vzdělávané.

Pojem osobnost každý z nás chápe odlišně a také pro tento pojem existuje mnoho rozdílných definic. Asi nejvýstižnější definicí tohoto pojmu je definice dle Říčana, kterou ve svém díle uvádějí autoři Krpálek a Krpálková Krelová ³, a to ta, že osobnost

1 KRPÁLEK, Pavel a Katarína KRPÁLKOVÁ-KRELOVÁ. Didaktika ekonomických předmětů.

Praha: Oeconomica, 2012. ISBN 978-80-245-1909-8

2 ZORMANOVÁ, Lucie. Obecná didaktika: pro studium a praxi. Praha: Grada, 2014. Pedagogika.

ISBN 978-80-247-4590-9

3 KRPÁLEK, Pavel a Katarína KRPÁLKOVÁ-KRELOVÁ. Didaktika ekonomických předmětů.

Praha: Oeconomica, 2012. ISBN 978-80-245-1909-8; str. 23

11

je chápána jako „systém konkrétních vlastností, které se utvářejí vzájemným působením vnějších a vnitřních podmínek, navenek se projevujících zcela konkrétními způsoby v konkrétních životních situacích“

Každá osobnost je originální a jedinečná, a ačkoliv se během jedincova života mění v základních rysech zůstává stejná. Na učitele jsou kladeny vysoké nároky, které se týkají jeho odborného ale i všeobecného vzdělání. Mimo jeho vzdělání jsou však kladeny požadavky i na jeho osobnost a charakter. Učitel by měl být komunikativní a měl by mít kladný vztah k lidem. Dále je také důležité mít organizační schopnosti a chuť se stále zlepšovat a vzdělávat. Nejpodstatnější dle mého názoru je, aby se učitel dokázal vypořádat se stresem, jelikož učitelská profese je plná stresových situací.

Důležitou součástí osobnosti učitele jsou jeho kompetence. Ty můžeme definovat jako soubor profesních dovedností a dispozic, které by měl mít každý učitel, aby dokázal efektivně vykonávat učitelskou profesi. Tyto kompetence jsou získávány jak učením a přípravou, tak jsou získávány geneticky například jako sportovní nebo umělecký talent. ⁴

Kompetence rozdělujeme na tři velké skupiny – rozvojové kompetence, osobnostní kompetence a kompetence k výchově a vzdělávání. Mezi kompetence k vyučování a výchově řadíme psychodidaktické kompetence, kompetence diagnostické a komunikativní kompetence.

Psychodidaktické kompetence jsou především zaměřené na projektování postupů, schopnost stimulace učení žáků a realizace projektů vyučování. Mezi komunikativní kompetence spadají dovednosti učitele motivovat žáky a řídit jejich pozornost, také sem spadá komunikace s rodiči a schopnost vytvořit pozitivní atmosféru ve třídě a řešit negativní postoje a chování žáků. Mezi diagnostické kompetence patří dovednosti učitelů analyzovat žákův výkon, jeho styl učení a sociální vztahy ve třídě.

Kompetence osobnostní jsou charakteristické vysokou mírou zodpovědnosti za pokrok žáků ale i za vzdělávací výsledky školy spojené s morálními kvalitami člověka, které ovlivňuje hodnotový a osobnostní rozvoj žáka. Do těchto kompetencí je

4 PRŮCHA, Jan. Učitel: současné poznatky o profesi. Praha: Portál (vydavatelství), 2002.

Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-621-7

12

zahrnována pedagogická tvořivost, schopnost řešit problémy, kritické myšlení nebo také všeobecný přehled, také je důležitá vysoká socializace spojená s empatií, tolerancí a hlavně porozuměním. Tyto kompetence jsou rozvíjené především vzděláváním, sebevzděláváním a profesním prostředím.

Rozvojové kompetence zahrnují dále kompetence adaptivní, informační, výzkumné, sebereflexní a autoregulativní. Adaptivní kompetence zahrnují schopnost orientace učitele ve společenských změnách a schopnost pomoci žákům se v těchto změnách také zorientovat. Mezi kompetence informační patří schopnost učit se s moderními informačními a komunikačními technologiemi a schopnost využívat je ve své pedagogické praxi. Výzkumné kompetence učiteli umožňují řešit běžné pedagogické problémy vědeckými metodami. Sebereflexní kompetence učiteli umožňují se zamyslet nad svou pedagogickou činností a schopnosti projektovat pokrokové změny. Autoregulativní kompetence umožňují učiteli zdokonalovat vlastní vyučovací styl. ⁵

Každý jedinec má jiné osobnostní ale i charakterové vlastnosti a je tomu stejně i u vyučovacích stylů. Vyučovací styl můžeme definovat jako způsob, jaký učitel používá při výuce. Jedná se především o styl, který je typický pro daného učitele – tedy to znamená, že u každého učitele převažuje jeden z níže uvedených stylů. Jedná se o způsob jeho jednání, přístup k žákům, který učitel využívá při výuce.

Nejpoužívanějším členěním těchto stylů je:

- Autoritativní vyučovací styl - Demokratický vyučovací styl - Liberální vyučovací styl - Nevyhraněný vyučovací styl ⁶

U autoritativního vyučovacího styl je typické, že učitel je dominantní a autoritativní. Učitel nespolupracuje se žáky a sám určuje pravidla. Striktně řídí činnost žáků a udržuje si od nich odstup.

5 ŠVEC, Vlastimil. Pedagogické vědomosti a dovednosti – jádro pedagogických kompetencí.

Pedagogická orientace, Brno: Česká pedagogická společnost, 1řřŘ, roč. 1řřŘ, č. 4, s. 19-31. ISSN 1211-4669.

6 PRŮCHA, Jan. Moderní pedagogika. Šesté, aktualizované a doplněné vydání. Praha: Portál, 2017.

ISBN 978-80-262-1228-7

13

Naopak liberální vyučovací styl je charakteristický tím, že si žáci určují pravidla výuky samy. To způsobuje, že ve třídě není disciplína a kázeň. Učitel je příliš benevolentní a občas i nerozhodný. Ačkoliv tento učitel bývá většinou oblíbený, žáci ho nerespektují a nedosahují požadovaných výsledků.

Učitel s demokratickým vyučovacím stylem se žáky diskutuje a jejich názor ho zajímá a zohledňuje ho při své výuce. Učitel je ve většině případů přirozenou autoritou a ve třídě vytváří příjemné klima. Žáci se nebojí s ním komunikovat a vyjádřit svůj názor.

Posledním vyučovacím stylem je nevyhraněný styl. Učitelé s tímto vyučovacím stylem teprve hledají svůj způsob, jakým povedou výuku. Bývá často typické pro začínající učitelé, kteří při své výuce střídají výše zmiňované styly, ale ještě se nerozhodli, který je ten jejich, proto je kombinují.