Kořeny vývojové psychologie

Základy vývojové psychologie začínají již v 19. století. Americký filozof a psycholog James Mark Baldwin upozornil na nesprávné zjednodušené posuzování myšlení dětí.

Doposud se za hlavní rozdíl v myšlení dětí a dospělých považovala absence informací a tím i odlišný obsah myšlení. Baldwin ale hovoří o rozsáhlejším rozdílu, kdy vývoj lidského myšlení v čase prochází různými stádii. Tyto stádia se nemění pouze podle množství informací, který jedinec má, či obsahu nad čím myslí, ale podle samotného procesu, jak přemýšlí. Jedná se tedy o mnohem komplexnější rozlišení vývoje jedince.

Musíme rozlišit nad tím, jak jedinec přemýšlí a nad tím o čem přemýšlí. (Wozniak, 2001) Baldwin při tomto zjištění formuloval terminologii, která je používaní i v nynější vývojové psychologii:

• Subjekt – jsme subjekt v rozhodovacím procesu

• Objekt – obsah nad kterým přemýšlíme

„Být něčemu subjektem“ je tedy používáno pro věci, které nejsme schopni rozpoznat a přemýšlet o nich samostatně, ačkoliv ovlivňují náš rozhodovací proces a chování.

Jistým způsobem nás tato věc ovládá. „Objektem“ se stává subjekt poté, co si jej začneme uvědomovat, můžeme ho vědomě pozorovat a cíleně o něm přemýšlet. V lidském vývoji tedy postupně objevujeme, čemu jsme subjektem a co nás ovlivňuje, v tu chvíli se tyto věci mění na objekt, o kterém můžeme přemýšlet. (Berger, 2019)

Tento objev je zásadní, jelikož nám objasňuje, že když jedinec přemýšlí o nějaké skutečnosti, probíhá na pozadí mysli určitý proces tvořený z jeho způsobu přemýšlení.

29

Tento paralelní jev ale jedinec jako takový nerozpoznává, jelikož je pro něj naprosto přirozenou součástí každodenních myšlenek.

Další přínosnou myšlenku, kterou Baldwin popsal byla skutečnost, že psychický vývoj jedince úzce souvisí s interakcí s okolím a zkušeností jedince. Do nových stádiích procesů myšlení se tedy jedinec dostane po určitých zkušenostech, které za svůj život získá a poučí se z nich. (Jarošová & Pauknerová & Lorencová a kol., 2016)

Zakladatelem vývojového myšlení je Švýcar Jean Piaget. Ten při své výzkumné práci řešil kognitivní vývoj dětí. Své výzkumy nejprve prováděl na svých vlastních dětech v přirozených podmínkách, pak je rozšířil i na školy a školky, kde už prováděl záměrně konstruované experimenty. Šetření zakládal na poznatku, že děti mají tendenci dělat stejné chyby, jako jejich vrstevníci a že tyto chyby jsou zcela nezávislé na IQ dítěte. V rámci svého výzkumu následně došel k závěru, že jedinec prochází určitými etapami kognitivního vývoje a není schopen vykonávat úkony, které jsou ve vyšší etapě, nehledě na jeho inteligenci či snahu. (Langmeier & Krejčířová, 2006)

Navazující autoři „neo-Piagetisti“ prohloubili výzkum o aplikaci na dospělou populaci. Dále se neomezili jen na kognitivní schopnosti, ale i na emoce. (Kegan, 1980) Na rozdíl od dětí se ale u dospělých vývojová etapa nerozlišuje automaticky z hlediska věku. Stejně jako u dětí ale výše příslušného stupně nezávisí na inteligenci snaze či motivaci se posunout na vyšší stupeň. (Kegan, 1980)

Zásadním autorem z hlediska aplikace jeho poznatků je pro nás Lawrence Kohlberg, který se soustředil na psychologický vývoj z hlediska morálky a opírá se přitom o Piagetovy poznatky. Definoval tři fáze morálního vývoje, která jsou každá rozdělená na dvě stádia. Tyto fáze jsou:

1. Prekonvenční (jedinec nechápe či ho nezajímají touhy a přání ostatních, chová se tedy egoisticky, později dokáže odlišit své zájmy od zájmů okolí)

o respekt k moci, vyhnutí se trestu o individuální zájem, reciprocita

2. Konvenční (vytvoření vztahů, motivace uspokojením autority, chtíč po akceptaci ve společnosti)

o mezilidské pochopení

o dodržování obecně platných principů

30

3. Postkonvenční (rozvinutí morální koncepce a posuzování co je správné a co je spravedlivé)

o způsob určení pravidel ve společnosti o čestnost a spravedlnost principů

(Yılmaz & Bahçekapili & Sevi, 2019)

U těchto stádií stále platí, že vyšší stádium zahrnuje i dovednosti ze stádia nižšího a že není možné nějaké stádium přeskočit, neboť na sebe navazují.

Tyto stádia Kohlberg zkoumal na různých příbězích obsahující morální dilemata.

Tyto příběhy představil respondentům a pak se ptal na jejich názor. Důležité nebylo to, jaký postoj zaujali, ale především jaké odůvodnění se za tímto postojem skrývalo.

Nejznámější z těchto příběhů je takzvané Heinzovo dilema. Toto dilema je využito pro určení morálního stupně respondentů i v této práci. (Kohlberg, 1963)

Dalším z klíčových autorů pro tuto práci je Robert Kegan, který ve svých výzkumech (1983, 1998) definoval 5 základních úrovní které nám poukazují na stupeň zralosti a sebeuvědomění jedince.

1. Magická dětská mysl

Toto stádium je pozorováno především u dětí do 7. roku života. V tomto stádiu nedokážeme udržet myšlenku všeobecně platných pravidel, ať už jde o zákony fyziky či zákony právní a jsme zmatení, když má někdo odlišný názor, nejsme totiž schopni pochopit, že vše nezávisí jen na tom, jak to vidíme my. Když se například osoba v tomto stádiu podívá z okna letadla a vidí, že jsou lidé na zemi malí, opravdu věří, že malí jsou zároveň je osoba v tomto stádiu mysli zmatená, když jí někdo řekne, že nejlepší barva je modrá a ona je přesvědčená, že je to červená. Kdybychom pohlíželi na dospělého jedince v tomto stádiu, viděli bychom, že je nezbytné, aby nad ním byl permanentní dohled, který by mu připomínal pravidla a zákony a co je správné a co ne. (Berger, 2011)

31 2. Sebou-limitovaná mysl

Toto stádium je obvykle pozorovatelné u dětí od 7. do 12. roku, u skupiny až 13 % dospělých jedinců ale znaky tohoto stádia přetrvávají. V této etapě zjišťujeme, že vše nezáleží jen na našem pohledu, a proto se zaměřujeme na tíhnutí k autoritám, které nám informace o realitě mohou zprostředkovat. Člověk na této úrovni se snaží vyhnout selhání a uspět a informace od autorit mu k tomu právě pomáhají. Je pro něj ale těžké vidět jak klady, tak zápory a obvykle tíhne jen k černobílému vidění světa. Dospělí jedinec na této úrovni tedy své okolí využívá jen jako prostředek k dosažení svých cílů a není schopný empatie či porozumění ostatním. (Jarošová & Pauknerová & Lorencová a kol., 2016)

3. Sociálně podmíněná mysl

Mysl typická pro dospívající a většinu dospělých. Rozvíjí se schopnost identifikace s okolím a důležité jsou pro ně názory či emoce skupiny, do které patří a přijímají je za své vlastní. Také kvůli tomu vidí sami sebe prostřednictvím názorů, které o nich mají nejbližší. Pro roli dospělých ale bohužel v této úrovni chybí sebejistota k sobě samému. Osoba v tomto stádiu nedokáže pochopit co vlastně chce kromě toho, co chtějí a očekávají ostatní. Zásadní problém je, že když nechápeme, kdo vlastně jsme, nikdy nebudeme spokojeni sami se sebou. (Berger, 2011) Když mají dvě autority rozdílné názory, osoba na této úrovni nedokáže sama o sobě udělat dané rozhodnutí. Komfortnější je jí rozhodování pomocí hlasování a zbavení se zodpovědnosti. Kritiku či odlišný názor nevnímají jen jako věc informačního charakteru, nýbrž jako osobní střed a narušení vztahů, které musí být napraveno tím, že bude osoba přesvědčena o společné pravdě. (Jarošová

& Pauknerová & Lorencová a kol., 2016) 4. Sebeurčující mysl

Osoba se odpoutává od toho, jak je vnímaná okolím a uvědomuje si odpovědnost za to, jakým člověkem se stane. Na tuto úroveň se dostane jen omezené množství dospělých. Při přechodu na ní nastává procitnutí, že osoba netuší, který z hlasů a názorů ostatních je jí nejbližší a vystihuje jí, a tak si formuje názory své. Přijmutí odpovědnosti za své emoce vyžaduje i lepší porozumění konfliktním situacím, ať už z mého hlediska (chápu, co se mnou situace vyvolává a jaký konflikt v sobě řeším) či z hlediska druhé strany (dokážu vnímat pocity

32

druhého, neboť sama mám ve svých pocitech jasno). Získává tedy možnost se plně soustředit na druhé. Tato schopnost je nesmírně cenná při řešení konfliktů v manažerských funkcích. Jedinci na této úrovni jsou také schopni pochopit odlišné názory a rozpoznat za nimi logiku myšlenkových pochodů, ačkoliv s nimi nesouhlasí. Na této úrovni už osoba dokáže efektivně zpracovat zpětnou vazbu, kterou přijímáme jako informaci a prostředek pro zlepšení (Jarošová &

Pauknerová & Lorencová a kol., 2016) 5. Sebepřekračující mysl

Jen opravdu malý zlomek dospělé populace (méně než 10 %) má to štěstí, že se dokáže v osobním rozvoji vyvinout až do tohoto posledního stádia, obvykle je to ale u osob starších 60 let. Tyto osoby často nevnímají svět jako soubor polarit a dichotomií, ale jako komplexní systém, který je tvořen z různých vrstev myšlení, kde není ani jedna zcela správně a musíme různé pohledy zastávat současně. Jsou schopni se zaměřit na systém provázaných souvislostí právě v rozdílnostech, které vidí lidé na nižších úrovních. Nevidí černo-bíle, ale připouští si mnoho odstínů šedé, které jsou vnímány specifickým odstínem jen proto, že jsou obklopeny světlejší či tmavší barvou, která zkresluje pohled na věc. Dokáže se také povznést nad konflikty a najít v nich podobnosti, které jedince spojují. (Berger, 2011)

I u tohoto rozlišení definovaného Keganem (1980) je předpoklad, že následující forma mysli vždy obsahuje formy předchozí a jistým způsobem je překračuje.

V terminologii vývojové psychologie by se dalo říct, že se stále s čím dál více vymaňujeme z věcí, jímž jsme subjektem a transformujeme je na objekty, které chápeme a uvědomujeme si je. Je velice důležité mít na paměti zásadní myšlenku a to tu, že na základě těchto poznatků nelze posuzovat hodnotu člověka či usuzovat jaké stádium je lepší a jaké horší. Jediný závěr, který lze vyvodit je ten, že osoby na různých úrovních přemýšlí odlišně a vyšší úrovně jsou schopné pracovat pouze s vyšší komplexitou. To je především důležité při interakci s danými jedinci, kdy různé úrovně předurčují schopnost k řešení různých problémů, a proto je vhodné rozpoznávat klady a zápory různých úrovní.

(Berger, 2019)

33