1.2 Zdroje motivace s ohledem na dobrovolnictví
1.2.3 Motivace dobrovolníků
Ačkoli by se mohlo z laického pohledu zdát, že dobrovolník vykonává svou činnost bez odměny, není tomu zcela tak. Třebaže se u dobrovolníků nejedná o odměnu hmotného charakteru, určitý důvod, proč vykonávají dobrovolnou činnost najdeme. Tím důvodem je právě motivace. V předchozí kapitole bylo naznačeno, jaké motivy se z teorie pracovní motivace mohou promítnout i do motivace k dobrovolnictví.
Hlavními postoji, které v této oblasti můžeme najít, jsou psychologický a sociologický přístup.
Psychologický přístup
Tento přístup vyzdvihuje altruismus nad vším ostatním. Dobrovolník je bytost, které činnost vykonává s vrozenou empatií a nezištně. Právě motivy podle nich definují dobrovolnickou práci. Když nejsou tyto motivy „vhodné“ nejsou tyto osoby skutečnými dobrovolníky. Tyto vhodné motivy jsou například láska k bližnímu svému, zájem veřejného blaha, milosrdenství, soucit a podobně. Tento druh altruistické motivace je ve svém základu emocionální. (Frič & Pospíšilová, 2010)
21 Sociologický přístup
Na rozdíl od psychologického přístupu se tento zaměřuje i na „sobecké“ motivy dobrovolnictví. Mohou to být například společenské odměny, postoje a uznání blízkého okolí či náboženská povinnost. Sociologický přístup nekončí jen u otázky, proč dobrovolníci činnost vykonávají, ale i proč u této činnosti zůstávají a proč v první řadě k dobrovolnictví přistoupili. Reed a Selbee (2003) říkají, že osoby vykonávající dobročinnou aktivitu jsou motivováni zodpovědností za společné dobro a aktivní osobní angažovaností v průběhu jeho dosahování. Musick a Wilson (2008) přišli s teorií, že existují tři základní normy, které motivují jedince k aktivitě v oblasti dobrovolnictví.
1. Norma generalizované reciprocity – očekávám, oplacení pomoci a předpokládám splacení dluhu z minula
2. Norma spravedlivosti – moje činnost je poháněna bojem za spravedlností a potírání nespravedlivosti
3. Norma sociální zodpovědnosti – cítím se zodpovědný za pomoc druhým (Frič & Pospíšilová, 2010) Na přelomu tisíciletí proběhl v České republice výzkum Nadací rozvoje občanské společnosti (NROS), Agenturou neziskového sektoru (Agnes) a agenturou STEM ve spolupráci s nadací VIA a občanským sdružením HESTIA. (Frič et al., 2001)
Tento výzkum byl první reprezentativní svého druhu, který vznikl na území České republiky. Zúčastnilo se ho více jak 1000 osob a 260 firem. Píše se v něm mimo jiné, že individuální motivace dobrovolníků je velice rozmanitá a spousta z nich se identifikuje s celou řadou důvodů a vlivů, které působily na jejich rozhodnutí se zapojit do dobrovolné činnosti. V této publikace jsou vytipované tři základní motivace, které ženou jedince v dobrovolnické činnosti. Motivace konvenční, reciproční a nerozvinutá. Tyto motivace se mohou prolínat mezi sebou či mísit s jinou nezahrnutou motivací, avšak vzorce těchto tří skupin se při statistické analýze vzorku respondentů nejvíce opakovaly. (Frič et al., 2001)
Konvenční motivace
Dobrovolníka vedly k dobročinné práci buď morální normy nejbližšího okolí nebo obecná neformální společenská pravidla chování. Je dominantní u 41 % českých dobrovolníků. Tento druh dobrovolníků preferuje často své náboženské přesvědčení a
22
vyhledávají toto chování i u svého blízkého okolí. Dalo by se obecně říct, že se jejich přesvědčení opírá o křesťanské vidění světa nebo o jakýsi správný způsob života.
Z hlediska popisu se nelze divit tomu, že největší zastoupení konvenční motivace mají osoby starší 60 let a věřící.
Reciproční motivace
Dobrovolník s tímto druhem motivace v práci hledá prvky, které by byly užitečné jak pro okolí, tak pro něho samého. Touží pro synergii konání dobra a vlastního prospěchu. Nejčastěji mají zájem o získávání nových zkušeností, navazování kontaktů, prohlubování schopností apd. Tato motivace je dominantní na rozhodování u 37 % českých dobrovolníků. Co se týče věku, projevuje se hlavně u mladých lidí do 30 let a tito lidé jsou na rozdíl od předchozího druhu motivace často výrazně ateističtí.
Nerozvinutá motivace
Omezuje se na soubor prvků vytvářejících základní prostor pro rozhodování dobrovolníků. Jsou tu tři základní prvky: důvěra v organizaci pro níž vykonávají činnost, přesvědčení o smysluplnosti a pocit že prostřednictvím dobrovolnictví se mohou podílet na šíření dobré myšlenky. Tyto základní prvky tvoří pilíře, které postačují jedinci k tomu, aby se rozhodl dobročinnou aktivitu pro organizaci vykonávat. Tento vliv se projevuje u 23 % dobrovolníků. Nejčastěji u vysokoškoláků a osob přináležejících ke střední a starší generaci. (Frič et al., 2001)
V předchozí kapitole jsme si již nastínili rozdělení motivace na vnitřní a vnější.
V kontextu motivace k dobrovolnictví můžeme pozorovat také tyto dvě dimenze jakožto přístup k rozdělení. Zatímco vnitřní motivace hovoří právě o požitku ze samotné činnosti, vnější vyjadřuje benefity jako nové přátelství a společenský status. (Degli, 2009)
Na vnitřní a vnější motivaci navazuje dvoufaktorový model motivace s kterým přišel Smith (1981), který rozděluje motivy na altruistické a egoistické. Altruistické faktory jsou definovány jako nehmotné, zatímco egoistické jsou hmotného charakteru.
Později se z dvoufaktorových modelů staly modely tří a vícefaktorové. Například Batson (2002) faktory egoistické a altruistické rozšiřuje o kolektivismus a principlismus.
Rozdělením na více kategorií se ale i mírně posouvá vymezení těch původních. Egoismus je zde popisován jako osvícený zájem o sebe, altruismus jako situace, kdy chce osoba zlepšit situaci někoho jiného než jen sebe, takže vidíme odchylku od Smithova vymezení
23
těchto pojmů. Přidaný kolektivismus se pak zaměřuje na zlepšení situace celé skupiny či komunity a principlismus na podporu principu morálního (Batson, 2002) Počet faktorů a jejich vymezení se mírně odlišují podle autora podle rozdílných pohledů na problematiku.
V publikaci Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21.
století (Frič & Pospíšilová, 2010) byl realizován kvantitativní výzkum který se týkal motivace k dobrovolnictví a autoři ho zakládali na třífaktorovém rozdělení motivace:
1. altruistická – motivací je prospěch jiných či celé komunity
2. egoistická – středobodem je dobrovolník sám a jeho prospěch, zároveň ale musí docházet k prospěchu ostatních (tato kategorie byla ještě rozšířena o hedonistickou motivaci – ta pokrývala dobrovolnictví jako volnočasovou aktivitu) 3. normativní – motivací je naplňování morálních imperativů a závazků ke komunitě
Z výzkumu realizovaného na dobrovolnících z českého prostředí plyne, že nejdůležitějším motivem se jeví „můžu udělat něco pro věc, která je pro mě důležitá“
(89 % respondentů uvedlo tento motiv jako velmi/dost důležitý), dále také „jednoduše mě to bavilo“ (85 % označilo jako velmi/dost důležitý). Tímto byla jejich motivace hodnocena jako převážně z oblasti altruistické a hedonistické, resp. egoistické motivace.
Nejméně pak u respondentů rezonovalo „náboženské přesvědčení“ z normativní motivace. To je ale ovlivněno faktem, že respondenti v této studii se nepovažovali za věřící. (Frič & Pospíšilová, 2010) Tento fakt není nijak překvapivý vzhledem k tomu, že Česká republika je obecně považována za nejvíce ateistickou zemi v Evropě. (Bullivant, 2018)
S motivací dobrovolníků je úzce spjaté jejich hodnotové zaměření, které je může směrem k dobrovolné činnosti orientovat. Jednou z nejvýznamnějších teorií v této oblasti je koncept hodnotové orientace od S. H. Schwartze. Tato teorie hovoří o jistém rámci hodnot, který Schwartz definuje pomocí finálních stavů a způsobů chování. Teorie byla v minulosti několikrát revidována, avšak v současnosti je nejpřijímanější její třetí verze z roku 1992, kde je vydefinováno deset hodnotových typů, které jsou uznávány napříč kulturami. Hlavním sdělení Schwartz podává pomocí kruhové struktury, která zachycuje střety a spojitosti mezi hodnotami a kruh utváří kontinuum souvisejících motivací (Schwartz, 1992, 2012)
24
V následující tabulce je výčet hodnotových typů definovaných Schwartzem.
Tabulka č. 2: Koncept hodnotové orientace
Hodnotový typ Cíl Potřeby Hodnoty
Sebeurčení Nezávislost, samostatnost Kontrola událostí ve vlastním životě, autonomie a nezávislost
Kreativita, zvědavost, nezávislost.
Stimulace Vzrušení, rozmanitost, výzva Rozmanitost podnětů Smělost, rozmanitost, vzrušující život Hédonismus Požitek, blaho, radost, uspokojení
smyslů Příjemné prožitky Potěšení, prožitek,
užívání si života Úspěch Osobní úspěch dosažen díky osobní
kompetenci
Uznání, úspěšné
zvládání úkolů Úspěšnost, schopnost, ambicióznost Moc Získání sociálního statusu, prestiže,
kontrola nad lidmi a zdroji Bezpečí Bezpečí vlastní i celé společnosti,
bezpečí vztahů, harmonie a stabilita Přežití a prospěch skupiny
Sociální řád, sounáležitost, bezpečí –
rodinné, národa Konformita Sebekázeň v jednání, jež by mohlo
ohrozit ostatní a porušit společenská Tradice Respekt, věrnost, zvyky, symboly a
rituály
Zakotvení a ochrana skupinových zájmů
Zbožnost, pokora, respekt k tradicím Benevolence Udržení a posílení blaha lidí v mém
okruhu
Zdroj: vlastní zpracování (Schwartz, 1992, 2012)
Z tabulky je patrné, že některé cíle jsou velice blízké mezi různými hodnotovými typy. Schwartz si je těchto podobností vědom a uvádí (Schwartz 1992) že hodnotové typy, které jsou blízko sebe v kontinuu (zde v tabulce jsou seřazeny chronologicky podle něj) jsou kompatibilní a navazují na sebe. Zároveň jsou některé protilehlé hodnotové typy v kruhové struktuře vzájemně v konfliktu, například se jedná o sebeurčení a stimulaci, které stojí oproti konformitě, tradici a bezpečí.
Tento konflikt vyjadřuje i Schwartzovo rozdělení na dvě dimenze, které jsou vždy protilehlé jak významem, tak zobrazením v kruhu. První dimenze se zaměřuje na osobnost samotnou a protipóly zde jsou sebeposílení (posiluji vlastní ego) a sebepřekročení (zajímám se i o ostatní). V druhé dimenzi se objevuje vztah ke změně, a to v sekci otevřenost ke změně v kontrastu s konzervativismem. (Schwartz, 1992, 2006)
25
Obrázek č. 1: Hodnotová orientace v kruhovém kontinuu
Zdroj: zpracování vlastní (Schwartz, 2012)
Můžeme si povšimnout, že hédonismus je rozdělen mezi dvěma sekcemi, a to proto, že zahrnuje jak prvky otevřenosti ke změně, tak sebeposílení. Tradice a konformita jsou zase pospolu, neboť jsou obzvláště příbuzné hodnotové typy. Sdílejí v sobě podřízenost, jediný rozdíl je, ke komu tu podřízenost cítíme. U tradice je to podřízenost víře či kultuře, u konformity podřízenost rodičům, učitelům či nadřízenému. (Schwartz, 2012)
Na této hodnotové teorii byl postaven mimo jiné výzkum z roku 2015, který se zaměřoval na aplikaci hodnotových typů na dobrovolníky na území České republiky.
(Faastová & Baumgarner, 2015).
Tento výzkum byl proveden na vzorku více jak stovky dobrovolníků a bylo zjištěno, že nejfrekventovanějším hodnotovým typem je sebeurčení, benevolence a univerzalismus. Tyto typy jsou signifikantní zejména kvůli hodnotám kreativita, zvědavost, nezávislost, (sebeurčení) ochota, tolerance, čestnost zodpovědnost (benevolence) a také sociální spravedlnost, mír ve světě, ochrana prostředí (universalismus). Na chvostu se naopak umístil úspěch a moc. (Faastová & Baumgarner, 2015)
26
1.2.3.1 Nebezpečné zdroje motivace
Ačkoliv je dobrovolnictví ve své podstatě záslužnou činností a věřím, že pasáž o oživení nejušlechtilejších tužeb lidstva prostřednictvím dobrovolnictví ve zmíněné Deklaraci o dobrovolnictví (2001) je pravdivá. Je třeba také upozornit na negativní motivace, které mohou vést lidi k dobrovolné činnosti. Tyto patologické motivace mohou více než cokoliv jiného škodit upřímné pomoci formou dobrovolnictví a zničit tak její blahodárný obraz.
Petra Vitoušová (1998) o těchto jevech mluví a upozorňuje, že lidé, kteří pracují v dobročinných organizacích by měli nejen tyto motivy znát, ale měli by je umět včas rozpoznat a možné zájemce s těmito motivy odmítnout. „Zvýšenou opatrnost by každá nezisková organizace měla projevit vůči následujícím devíti motivům uchazeče o dobrovolnou práci:
1. Soucit vedoucí k degradaci klienta.
2. Nepřiměřená a zbytečná zvědavost.
3. Služba pramenící z pocitu povinnosti.
4. Skutkaření, snaha něco si zasloužit.
5. Touha obětovat se, osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady, a proto chce ve službě hledat vlastní duševní rovnováhu.
6. Osamělost a z ní pramenící touha po přátelství.
7. Pocit vlastní důležitosti, nenahraditelnosti5.
8. Nedostatek sebeúcty a s ním spojená touha potkat ještě ubožejší lidi.
9. Panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv.
Ve všech těchto případech deklarovaná snaha pomoci zakrývá skutečnou touhu po moci nad někým jiným, po uznání apod. Pokud je nebezpečný motiv velmi silný, nebo je kombinován s některým z dalších negativních motivů, může nerozeznán silně poškodit
5 Tato falešná motivace se může projevit u osob, které vykazují prvky mesiášského komplexu. Osoby s tímto stavem mysli se domnívají, že jsou jakýmsi spasitelem, jehož úkolem je všechny zachraňovat.
(Schmidbauer, 2008)
27
klienta a vztahy mezi členy dobrovolnického týmu.“ (Vitoušová, 1998, in Tošner, Sozanská, 2002, p. 46)
28