Druhá polovina 90. let minulého století je charakteristická změnou rámce provádění měnové politiky u několika centrálních bank, což bylo především z důvodu přechodu k tržní ekonomice a současně rychlého nárůstu inflace a poklesu HDP. Mezi země, které ho zavedly, patří mimo jiné i Česká republika, Polsko a Maďarsko.
Česká republika
Na začátku roku 2020 uplynulo již dvacet dva let od zahájení cílování inflace centrální bankou v České republice. Tento proces měnové politiky byl v průběhu času vyvíjen a zdokonalován, ale než vůbec došlo na jeho zavedení, muselo dojít v České národní bance (dále ČNB) k řadě změn.
Od roku 2001 má Česká národní banka dle Ústavy České republiky a zákona o ČNB pečovat o cenovou stabilitu5. Při jejím vzniku dne 1. 1. 1993 se měnová politika opírala o cíl v podobě pevného měnového kurzu koruny s úzkým fluktuačním pásmem ± 0,5 % od centrální parity, které bylo od února 1996 rozšířeno na ± 7,5 %, a mezicíl přiměřeného vývoje peněžní zásoby. Režim pevného kurzu byl nejprve konstruován jako vazba koruny na měnový koš pěti nejdůležitějších měn, od roku 1993 do roku 1997 se měny zredukovaly jen na německou marku a americký dolar. Stanovením cíle v peněžní zásobě umožnilo ČNB reagovat na vnitřní šoky a jako kritérium byl zvolen agregát M2. V prvních letech se tento proces osvědčoval, ale již od roku 1995 se začaly projevovat problémy. Ty souvisely s neexistencí dostatečné vazby mezi zvoleným peněžním agregátem a inflací, ale především v udržení nastavené měnové politiky, která souběžně mířila na dva cíle. (Spěváček et al, 2007)
Zavedení vnější směnitelnosti koruny pro operace na běžném účtu a rozvoj finančního trhu ovlivnily v dalších letech provádění měnové politiky. K udržení pevného kurzu musela ČNB provádět devizové intervence, které však mohly vést k rychlému růstu peněžní zásoby. Intervence na devizovém trhu bylo tedy nutné sterilizovat, což znamenalo stahovat přebytečné koruny. To mělo za následek tlak na růst úrokových sazeb, který v konečném důsledku stimuloval další příliv zahraničního kapitálu. Před přílivem tohoto spekulativního kapitálu mělo českou ekonomiku chránit výrazné rozšíření fluktuačního pásma pro povolený pohyb kurzu koruny na ± 7,5 %, které umožnilo snížit potřebu intervencí s jejich následnou sterilizací. Tímto krokem se také zvýšilo kurzové riziko zahraničních investorů a snížil se zisk z vysokého úrokového diferenciálu. Zavedená opatření však nebyla dostatečně účinná, a i přes zmírnění přílivu kapitálu musela ČNB stále intervenovat.
K této situaci se přidaly výrazné problémy makroekonomické nerovnováhy, bankovního sektoru a vnější šoky, jejichž důsledkem byl masivní odliv krátkodobého kapitálu. Devalvační tlaky, které vrcholily v květnu 1997, se snažila ČNB potlačit výrazným zvýšením krátkodobých úrokových sazeb a intervencemi na devizových trzích. Po necelém týdnu byla Česká národní banka nucena opustit pevný kurz a přejít na řízený floating. (ČNB, 2020d)
5 Cenovou stabilitou se rozumí mírný a stabilní růst cen, nikoliv jejich stálost. (ČNB, 2020c)
Oslabená koruna měla vliv na růst inflace. V druhé polovině roku 1997 vzrostla nad 10 %. Peněžní zásoba tak byla jediným mezicílem, který nedostačoval k ukotvení inflačních očekávání. ČNB v prosinci 1997 rozhodla o změně režimu měnové politiky a od roku 1998 přešla k cílování inflace. (ČNB, 2020d)
Polsko
Přechod na cílování inflace oznámila Polská národní banka (dále NBP -Narodowy Bank Polski) v roce 1998 a začala ho využívat od roku 1999. Stalo se tak druhou tranzitivní zemí, které ho zavedlo. Přijetí cílování inflace se výrazně lišilo.
Česká republika přijala cílování inflace především jako následek měnové krize, u NBP byla změna vyvolána nefunkčností předchozího měnově-politického procesu a potřebou urychlení snižování míry inflace.
Až do roku 1998 prováděla NBP strategii, která kombinovala prvky pevných měnových kurzů, cílování inflace a současného využívání peněžní zásoby jako zprostředkujícího kritéria. Na potřebný rychlý pokles inflace však nemělo zavěšení polské měny zlotý na koš měn od roku 1990 dostatečný vliv a pevný nominální měnový kurz následně vedl k reálné apreciaci měny a ohrozil konkurenceschopnost.
Proto byl představen v říjnu 1991 předběžný crawling peg6, který zpočátku fungoval s úzkým oscilačním pásmem ± 0,5 % vůči koši měn. Významný příliv kapitálu v dalších letech souběžně s pokračujícím tlakem na zhodnocení měny zapříčinil, že bylo velmi obtížné udržet měnový kurz v úzkém pásmu. Proto pro přizpůsobení se velkému přílivu kapitálu musela NBP postupně rozšiřovat pásmo oscilace z ± 7 % v květnu 1996 až na ± 15 % v březnu 1999. Kurzové pásmo udržovala Polská centrální banka i po oznámení implementace cílování inflace a teprve v dubnu 2000 jej opustila a přešla na řízený floating. (Jonáš, Mishkin, 2003)
Zavedený režim neumožňoval plnění více dílčích cílů najednou, ačkoli zpočátku pomohl k hladkému snížení inflace CPI, ale obdobně jako v České republice se ukázal pevný kurz jako neúčinný nástroj při snižování inflace na jednociferné číslo.
Přijetí cílování inflace v roce 1998 mělo za cíl především ukotvit inflační očekávání
6 Crawling peg, neboli posuvné zavěšení, je systém pevného kurzu s pravidelnými a obvykle i předem ohlášenými změnami kurzu, který je často využívaný v zemích s vyšší mírou inflace.
(Mandel, Durčáková, 2016)
na nízké úrovni, což se považovalo za klíčové pro dokončení dezinflačního procesu.
Důležitým faktorem, který ovlivnil formulaci režimu měnové politiky NBP, bylo přijetí nové ústavy Polské republiky a Zákona o Polské národní bance v roce 1997, který zajišťoval nezávislost centrální banky a definoval její hlavní cíl udržování cenové stability. (Niedźwiedzińska et al, 2019)
Maďarsko
Maďarská centrální banka (dále MNB - Magyar Nemzeti Bank) začala s cílováním inflace později než ČNB a NBP. Zavedla ho od roku 2001, avšak v letech 2001 – 2008 byla tato strategie prováděna uplatňováním dvou cílů. MNB se snažila o dosažení předem stanoveného cíle inflace při současném udržování měnového kurzu v rámci stanoveného pásma. (Niedźwiedzińska et al, 2019)
Postup, kterým Maďarská centrální banka přešla na cílování inflace, můžeme charakterizovat jako gradualistický, stejně jako tomu bylo u Polské centrální banky.
Obdobně jako jiné transformující se ekonomiky přijalo Maďarsko na začátku transformace režim fixního kurzu forintu vůči koši měn. Fixní kurz byl často upravován, a to zejména do devalvace, aby byla zajištěna vnější konkurenceschopnost. Dále se postupně rozšiřovalo fluktuační pásmo z ± 0,5 % na
± 2,5 %. Ani takto nastavený mechanismus nezabránil masivnímu přílivu krátkodobého kapitálu na konci roku 1994 a v březnu 1995, po devalvaci ve výši 8,3 %, byl crawling peg nahrazen systémem crawling band s nastaveným měsíčním intervalem rozsahu oscilace kurzu 1,9 %, který se po říjnu 1999 postupně snižoval na 0,4 %. Tento systém byl úspěšný ve snižování inflace, kterou se podařilo snížit z přibližně 30 % v roce 1995 na méně než 10 % v roce 1999. Na rozdíl od České republiky a Polska, které se vzdaly systému fixních kurzů, MNB nadále považovala úzké fluktuační pásmo za užitečnou nominální kotvu. Ve výsledku pásmo splnilo svůj cíl a pomohlo snížit inflaci, ukotvit inflační očekávání a současně se vyhnout nadměrné reálné apreciaci a ztráty konkurenceschopnosti. (Jonáš, Mishkin, 2003)
I přesto bylo nakonec Maďarsko nuceno řešit problémy způsobené značným přílivem kapitálu, stejně jako další země s pevným měnovým kurzem včetně České republiky a Polska, jelikož inflace začala znovu růst. Prohlubovaly se problémy spojené s úzkým pásmem měnového kurzu, které spolu se zvyšujícím se přílivem
kapitálu v roce 2000 ztěžovaly MNB její snahu o snížení inflace spolu se stabilitou nominálního měnového kurzu. S rostoucími náklady Maďarská centrální banka od pásma úzkého měnového kurzu ustoupila a od května 2001 rozšířila fluktuační pásmo forintu vůči euru na ± 15 %. Z tohoto důvodu přestal fixní kurz plnit úlohu nominální kotvy a v říjnu 2001 byl crawling band zcela zrušen. (Jonáš, Mishkin, 2003)