Pojetí efektivnosti

„Efektivnost se chápe jako stav, kdy z dostupných společenských zdrojů se podaří získat maximální množství statků a maximální užitek¹¹.“ Na efektivnost můžeme nahlížet ze dvou pohledů, jedním pohledem je užší pojetí efektivnosti a druhým pojetím je širší pojetí efektivnosti. Užší pojetí efektivnosti vychází z pojetí tzv.

paretovské efektivnosti, „v tomto pojetí dané ekonomické uspořádání, ekonomické rozhodnutí apod. (např. ve veřejném sektoru) je efektivní tehdy, nemůže-li nastat změna, při níž by některý subjekt (občan apod.) získal, aniž by jiné subjekty něco ztratily¹².“ Pro veřejný sektor z toho vyplývá, že optimální rozhodnutí je takové, kdy už není možné zvýšit užitek určitého jedince, aniž by se přitom nesnížil užitek ostatních subjektů. Pokud je taková změna možná, znamená to, že dosavadní systém, uspořádání bylo paretovské neefektivní.

„Paretovské chápání efektivnosti vychází z požadavků:

• hospodárnosti při alokaci finančních prostředků na veřejné statky produkované ve veřejném sektoru (resp. v posledních desetiletích zabezpečovaných i prostřednictvím zakázky u soukromého sektoru)

• individuálního užitku (tzn. každý jedinec má jiný pocit užitku, uspokojení)

• kolektivní užitek je individualistický, jde o souhrn individuálních užitků občanů žijících v daném společenství – v obci, ve státě apod. Pro hodnocení užitku z veřejných statků zabezpečovaných pro občany obcí, regionem či státem je toto pojetí velmi důležité a ovlivňuje veřejné rozhodování¹³.“

11 Peková, Jitka (2002) Veřejné finance, úvod do problematiky, Praha, ASPI, str. 46

12 tamtéž, str. 47

13 tamtéž, str. 47

Pokud se zabýváme efektivností veřejného sektoru v širším pojetí, pak je efektivnost výsledkem vztahu mezi velikostí vstupů do veřejného sektoru a velikostí výstupu z veřejného sektoru. Problém veřejného sektoru je ten, že vstupy do veřejného sektoru se měří v penězích, kdežto výstupy veřejného sektoru (veřejné statky) v peněžních jednotkách měřitelné nejsou. Ve veřejném sektoru se často projevují tendence k růstu množství vstupů za neměnného a někdy i snižujícího se množství výstupů. Pro podporu rozhodovací činnosti ve veřejném sektoru mohou sloužit při rozhodování o uskutečnění výdajového projektu, programu tzv. inputově-outputové metody¹⁴, mezi které se řadí analýza minimalizace nákladů (CMA), cost-benefit analýza (CBA), analýza efektivnosti nákladů (CEA) a analýza užitečnosti nákladů (CUA). Společné pro všechny tyto metody je skutečnost, že měří náklady a to v peněžních jednotkách. Rozdílná je situace u měření výstupů. U metody CMA se výstupy neměří, v případě metody CBA se výstupy měří v peněžních jednotkách, u metody CEA se výstup měří v naturálních jednotkách a u metody CUA se hodnotí užitečnost. Nyní blíže k jednotlivých metodám.

Metoda CMA je ze všech čtyř metod nejjednodušší. „Při aplikaci CMA předpokládáme, že výstupy jsou kvalitativně i kvantitativně relativně shodné¹⁵.“ Důležitou otázkou je, zda náklady můžeme kalkulovat přímo. Pokud ano, tak každou činnost nákladově ohodnotíme a celkové náklady získáme sumací. Jestliže náklady nejdou kalkulovat přímo, získáme výši nákladů pomocí odhadů. Jedná se např. o expertní odhady, technicko-finanční standardy. Pokud jsou výstupy ze všech variant stejné, pak volíme variantu s nejnižšími náklady.

14 k této problematice blíže viz. Ochrana, František (2002) Manažerské metody ve veřejném sektoru, Praha, Ekopress, s. r. o.

15 Ochrana, František (2002) Manažerské metody ve veřejném sektoru, Praha, Ekopress, s. r. o., str. 59

„Účelem cost-benefit analysis je porovnat přínosy navrhovaných alternativ a doporučit k realizaci nejvhodnější alternativu. Při CBA kalkulujeme v peněžních jednotkách celkové náklady a celkové výstupy¹⁶.“ Při použití metody CBA můžeme při rozhodování o ekonomicky nejpřínosnější alternativě postupovat podle dvou základních postupů.

Při použití prvního postupu vypočítáváme tzv. čistou současnou hodnotu. Čistá současná hodnota je rozdíl mezi současnou hodnotou přínosů (B) a současnou hodnotou nákladů (C). Jestliže je čistá současná hodnota větší než 0, pak je navrhovaný projekt, program přínosný. Při rozhodování o více alternativách vybíráme program s nejvyšší současnou čistou hodnotou.

Při použití druhého postupu zjišťujeme poměr mezi čistým současným přínosem a čistými současnými náklady. Pokud platí, že B/C je větší než 1, je projekt, program přínosný. Pokud rozhodujeme o více alternativách, pak stejně jako u prvního postupu vybíráme alternativu s nejvyšší hodnotou.

Každým s postupům můžeme dojít k rozdílným závěrům. Je proto na pracovnících veřejného sektoru zda dají přednost variantě s nejvyšším čistým přínosem nebo variantě s vyšší efektivností vložené peněžní jednotky.

Metoda CEA bývá užívána při porovnávání podobných projektů. Při jejím použití se nejprve se definuje programový cíl.

Základní otázkou je, jak nejlevněji tohoto cíle dosáhnout. Při uplatnění této metody předpokládáme, že existuje pouze jediný cíl. Cíl musí být natolik kvalitně definovaný, že na základě jeho kvantifikace je možné sledovat účinnost porovnávaných programů. Výstupy se kvantifikují nepeněžně. Zároveň musí splněna podmínka, že výstupy jednotlivých programů jsou homogenní. Na závěr stanovujeme náklady na jednotku

16 Ochrana, František (2002) Manažerské metody ve veřejném sektoru, Praha, Ekopress, s. r. o., str. 61

výstupu. Doporučí se ta varianta, která nejlépe splňuje kritérium minimalizace nákladů ve vztahu k definovanému cíli.

Metoda CUA je založena na „porovnání přírůstků vstupů (inkrementálních nákladů na daný program, resp. akci) a porovnávání inkrementálních výstupů, které se ale neměří v peněžních jednotkách, nýbrž v jiné formě vyjádření užitku z daného programu¹⁷.“ Užitek se může vyjadřovat v různých bodovacích stupnicích, v nichž uživatel vyjadřuje pocit uspokojení z porovnávaných programů.

Moderní finanční kontrola by měla napomáhat k zajištění větší efektivity veřejného sektoru. Hledisko souladu výdajů se zákony je samozřejmě rovněž důležité, ale otázka efektivnosti by neměla být opomíjena. Problém hodnocení efektivnosti je dán povahou statků, které veřejný sektor vytváří. V porovnání s hodnocením efektivnosti je kontrola souladu výdajů jednodušší a to i přes v mnoha případech komplikovanou legislativu. Rovněž řešení otázky efektivnosti veřejného sektoru nemá tak dlouhou tradici, jako je tomu u kontroly souladu výdajů se zákony.