Verbální komunikace je charakteristickým rysem každého jedince. Je možné ji charakterizovat jako specifickou formu spojení mezi lidmi, prostřednictvím které se předávají a přijímají verbální významy (Janoušek, 2015, s. 10).
Pod verbální komunikací si je možné představit komunikaci slovem a písmem. Tento způsob komunikace se využívá z toho důvodu, protože je nutné předávat a získávat informace. Pro získávání otázek je nutné dobře ovládat techniku kladených otázek. Na základě toho je možné získat potřebné informace včas a bez přítomnosti šumu. V rámci verbální komunikace je důležité i to, v jakém prostředí se komunikace odehrává (Dědina a Odcházel, 2007, s. 46 a 47).
Nositelem verbální komunikace je lidský hlas (Janoušek, 2015, s. 23).
„Grafologie je diagnostická metoda, jež mapuje v širokém záběru strukturu a dynamiku osobnosti pisatele, a to i ve vzájemných vztazích“. Výsledkem tedy není uvedení jednotlivých vlastností a schopností pisatele, a to je právě její výhoda. Díky grafologickému rozboru je možné zjistit, jak je pisatel schopný zvládat stresové situace, jaké jsou jeho komunikační schopnosti, jak umí a zda vůbec prosazuje své názory, jestli je náladový, má rád nové věci ve svém životě či by naopak nic neměnil, jak se projevuje jeho případná agresivita apod. Lidé přicházejí za grafologem zejména z důvodu sebepoznání. Chtějí vědět, proč se k nim jejich okolí chová zrovna takto, proč mají problémy v partnerských vztazích či v zaměstnání.
15
Většinou o svých slabých stránkách ví, ale chtějí si je ještě nechat potvrdit od někoho jiného – jedním z nich může být třeba právě grafolog (Fischerová, 2009, s. 13).
Mozek má vliv na náš písemný projev. Na první pohled vypadá psaní jednoduše, ale je k němu nutné zapojit zhruba pět set svalů, které jsou řízeny mozkem. Grafolog nepozná, jestli psal text muž nebo žena. Velká část rukopisů má znaky mužského i ženského písma. Na písmo mají vliv zážitky, životní zkušenosti či traumata. Rukopis se liší podle toho, jakou máme náladu, laikovi se může zdát rozdílný, ale grafolog vidí stejný rukopis (Fischerová, 2009, s. 11 – 12).
Grafolog může odhalit člověka např. podle (Fischerová, 2009, s. 20 – 48):
• tahu čáry - na základě toho pozná jeho temperament a celkovou osobnost,
• tlaku písma – myslí se tím, jak moc pisatel tlačí na psací potřebu i na plochu. Tlakem se vyjadřuje napětí, poskytuje informace o temperamentu, zdraví, vitalitě nebo životní energii.
• velikosti písma – proč někdo píše velkým písmem a někdo zase příliš malým? Souvisí to s tím, jak se sami cítíme být velkými. Velké písmo značí optimismus, sebevědomí, odvahu, nadšení, snahu prosadit se apod. Naopak pisatel malého písma je pesimista, jehož sebevědomí je nízké, je skromný, odpovědný, opatrný, zaměřuje se na detaily apod.
• šířka písma – pisatel širokého písma má rád život. Touží zažít nové zkušenosti, získávat nové informace, znalosti, rád poznává nové lidi. Pokud se bude jednat o pisatele, který bude mít současně velké písmo a sklon doprava, tak to značí osobu, která miluje komunikaci a je ráda středem pozornosti. Naprostým opakem je pisatel s úzkým písmem – jedná se o introverta, který má na svět pesimistický pohled, je nedůvěřivý, vypočítavý, závistivý apod.
• sklon písma – vyjadřuje emotivní vazbu s prostředím a s ostatními lidmi. Rozlišuje se pravý sklon, levý sklon a kolmý sklon. Písmo směřující doprava (tj. pravý sklon) je typické pro lidi s dobrým sociálním kontaktem, u kterých převažují emoce nad rozumem. Na základě toho mohou jednat impulzivně a ukvapeně. Kolmý sklon písma svědčí o převaze rozumu nad city, tento pisatel má předpoklady k sebeovládání, rozvážnosti, odolnosti, soustředěnosti apod. Levý sklon písma svědčí o introvertním ladění osobnosti. Zdrženlivost je způsobená nepříjemnými životními zkušenostmi.
S tímto sklonem písma je možné se setkat u leváků a také u lidí, kteří se chtějí odlišit od ostatních.
16 1.2.1 Bariéry komunikace
Při komunikaci je možné se setkat s různými překážkami, které komplikují komunikaci.
Důležité je, si ty překážky uvědomit, protože pak je možné je překonat. Komunikačním bariérám by se nemělo vyhýbat, ale mělo by se usilovat o jejich odstranění. Komunikační bariéry Mikuláštík (2010, s. 36) člení na interní (tj. jsou dány nějakými osobnostními problémy komunikujícího) a externí (jedná se o rušivé elementy z prostředí).
Mezi interní bariéry se řadí např. (Mikuláštík, 2010, s. 36 - 37):
• obava z neúspěchu (jedná se o nejčastější vnitřní bariéru), která jedince svazuje, obává se svého selhání, což se může projevovat chvěním hlasu,
• osobní problémy, které se promítají v emočním stavu. Např. zlost vede ke snížené sebekontrole.
• sémantické bariéry – mohou být způsobeny rozdíly mezi účastníky komunikaci. Např.
se může jednat o kulturní rozdíly, čímž pak mnohdy dochází k nedorozuměním.
Problémy mohou způsobit i hovorové výrazy, odborné výrazy apod. Rozdílná bývá i slovní zásoba účastníků komunikace. Také se může stát, že je při komunikaci využívána terminologie, které sice účastník komunikace nerozumí, ale tváří se, že všemu rozumí.
• skákání do řeči, čtení myšlenek apod. místo naslouchání, co říká ten druhý,
• nepřipravenost na komunikaci,
• nesoustředěnost na komunikaci, tzv. duchem nepřítomný,
• zdravotní problémy (špatný sluch, zrak apod.).
Mezi externí bariéry se řadí např. (Mikuláštík, 2010, s. 37):
• nezvyklé prostředí, které může působit rušivým dojmem. Uspořádání prostředí může také způsobit to, že partner v komunikaci se nebude cítit „ve své kůži“, situace bude příliš oficiální apod.
• demografické rozdíly ve věku, v pohlaví apod. Pokud muž poslouchá a kýve hlavou, tak to naznačuje, že souhlasí s řečníkem. Pokud kýve hlavou žena, tak to znamená, že poslouchá, ale již to nemusí značit, že souhlasí.
• vyrušování třetí osobou nemusí nutně vést k přerušení rozhovoru, ale již pouhý pocit, že někdo poslouchá, může být rušivé.
17