Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta národohospodá ř ská
Hlavní specializace: Hospodá ř ská politika
D OPADY ZAVEDENÍ EURA diplomová práce
Autor: Pavlína Svitálková
Vedoucí práce: Ing. Pavel Št ě pánek, CSc.
Rok: 2006
Prohlašuji na svou č est, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatn ě a s použitím uvedené literatury.
Pavlína Svitálková
V Praze, dne 11. 12. 2006
Pod ě kování
Na tomto míst ě bych cht ě la pod ě kovat p ř edevším Ing. Pavlu Št ě pánkovi, CSc., který mi poskytl mnoho cenných rad p ř i vypracování této práce, a dále svým rodi čů m, kte ř í mi byli oporou po dobu studia.
Pavlína Svitálková
Anotace
Teoretická část práce se zabývá hlavními myšlenkami teorie optimálních měnových zón.
Cílem praktické části je vyhodnotit, jestli se něco změnilo v době zavádění společné měny v eurozóně, jestli tyto změny nastaly právě v souvislosti s přijetím eura, a co z toho plyne pro Českou republiku. Zaměřila jsem se na důsledky na cenovou hladinu, obchod, přímé
zahraniční investice, korelaci hospodářských cyklů a zaměstnanost.
This paper sketches the main ideas of the Optimum Currency Areas theory and OCA properties, addresses the effects of the Economic and Monetary union in Europe since the introduction of euro and evaluates whether it would be beneficial for the Czech Republic to join the euro area.
Obsah
Úvod... 4
1. Přehled teorie o měnové unii ... 6
2. Dopady zavedení eura – existující zkušenosti ... 10
2.1. Cenové aspekty zavedení eura ... 14
2.1.1. Inflace po zavedení hotovostního eura ... 15
2.1.2. Změny vlivu mezinárodního obchodu na domácí cenovou hladinu v důsledku přijetí eura... 18
2.1.2.1. Stanovení importních cen a míry ERPT... 19
2.1.2.2. Význam měnové politiky pro ERPT ... 20
2.1.2.3. Empiricky zjištěné míry ERPT ... 20
2.1.2.4. Změny míry ERPT v důsledku zavedení eura... 22
2.1.3. Inflační rozdíly v zemích sdílejících společnou měnovou politiku ... 23
2.1.3.1. Složení HICP ... 24
2.1.3.2. Teorie parity kupní síly, obchodovatelné a neobchodovatelné statky, CPL ... 24
2.1.3.3. Mezera výstupu... 26
2.1.3.4. Fiskální politika ... 27
2.1.3.5. Otevřenost ekonomiky a zahraniční obchod ... 27
2.1.3.6. Pružnost a integrace trhů... 29
2.2. Dopady vytvoření EMU na obchod ... 30
2.2.1. Gravitační model ... 31
2.2.2. Vliv společné měny na obchod v měnové unii ... 32
2.2.2.1. Odstranění volatilit směnných kurzů... 32
2.2.2.2. Přijetí společné měny ... 34
2.2.2.3. Vliv na jednotlivé země... 35
2.2.2.4. Význam volby vhodné měny ... 35
2.2.3. Vliv EMU na obchod s nečlenskými zeměmi ... 36
2.2.4. EMU, mezinárodní obchod a vliv předchozích kroků směřujících k evropské integraci ... 37
2.2.4.1. Vývoj evropského obchodu od 90. let... 38
2.2.4.2. Očištění odhadů vlivu EMU na obchod o předchozí kroky směřující k integraci ... 43
2.3. Vliv EMU na přímé zahraniční investice (PZI) ... 43
2.4. Finanční integrace ... 45
2.4.1. Peněžní trhy ... 45
2.4.2. Bankovní úvěry ... 46
2.4.3. Trhy cenných papírů... 49
2.4.3.1. Akciové trhy ... 49
2.4.3.2. Vládní dluhopisy... 49
2.5. Význam EMU pro korelaci hospodářských cyklů... 49
2.5.1. Vývoj asymetrie hospodářských cyklů v EMU ... 49
2.5.2. Faktory ovlivňující synchronizaci hospodářských cyklů... 54
2.5.2.1. Obchod mezi členy EMU a specializace... 54
2.5.2.2. Idiosynkratické šoky ... 55
2.5.2.3. Mezinárodní toky finančních aktiv ... 58
2.6. Dopad eura na trhy práce a zaměstnanost ... 60
2.6.1. Reformy trhu práce a nezaměstnanost ... 61
2.6.2. EMU a strukturální reformy ... 64
2.6.3. Vývoj počtu zaměstnanců ESCB... 67
3. Implikace pro ČR a naše úvahy o převzetí eura ... 72
3.1. Ukazatele, které hovoří pro přijetí eura ... 72
3.1.1. Dosažení konvergence v míře inflace a nominálních úrokových sazeb ... 72
3.1.2. Velká obchodní provázanost s eurozónou ... 73
3.1.3. Posun charakteristik finančních trhů k eurozóně... 75
3.2. Ukazatele, které hovoří proti přijetí eura ... 78
3.2.1. Nedostatečná sladěnost hospodářského cyklu s ekonomikou eurozóny ... 78
3.2.2. Nepružné trhy práce ... 80
3.2.3. Veřejné finance... 82
3.3. OCA index ... 82
Závěry a ponaučení ... 86
Úvod
Výsledkem dosavadní evropské integrace, která začala na konci druhé světové války, bylo vytvoření Hospodářské a měnové unie a přijetí společné měnové jednotky euro v 11 evropských zemích v roce 1999 (Řecko se připojilo v roce 2001) a následně vzdání se národních měn v hotovostní podobě ve prospěch eura v roce 2002. Cílem mé práce je vyhodnotit, jestli se něco v době zavádění společné měny změnilo a jestli tato změna nastala právě v souvislosti s přijetím eura.
Protože se jedná o vytvoření měnové zóny, v první kapitole stručně shrnu, co to vlastně měnové zóny jsou, stanovím podmínky, za kterých mohou mít země prospěch z vytvoření měnové zóny, a identifikuji výnosy a náklady, které vzniknou v důsledku přijetí společné měny.
Druhá kapitola bude tvořit jádro mé práce a bude se zabývat změnami, které nastaly v důsledku přijetí eura v zemích eurozóny. Myslím, že šest let existence společné měny je dostatečně dlouhá doba na to, abych mohla určit, zda se v souvislosti s vytvořením měnové unie v Evropě něco změnilo. V úvodu této kapitoly udělám stručný přehled historie evropské integrace a vyhodnotím, jaký význam má euro na světových trzích dnes.
Druhá kapitola bude rozdělena do šesti částí. V první části nazvané „Cenové aspekty zavedení eura“ zjistím, jestli bylo přijetí hotovostního eura ve 12 zemích eurozóny spojeno s inflačními tlaky, a porovnám skutečnou inflaci s tím, jak ji vnímala veřejnost. Analyzuji faktory, které mohly vést ke zvýšení či snížení míry inflace a její volatility, a budu se zabývat problémem přetrvávání inflačních rozdílů v eurozóně.
V části „Dopady vytvoření EMU na obchod“ nejprve představím gravitační model A. K. Rose a odhady růstu objemu obchodu po odstranění volatility směnných kurzů a po přijetí eura, které byly provedeny na základě tohoto modelu. Uvedu důvody, proč vzájemná fixace směnných kurzů v rámci určité skupiny zemí není totéž co používání jednotné měny v této skupině, a proč se vlivem zavedení eura nezvýšil vzájemný obchod s ostatními členy eurozóny ve všech členských zemích stejně. V dalším kroku ukážu, jak se skutečně vyvíjel obchod v rámci eurozóny, porovnám skutečné hodnoty s těmi, které byly vypočteny na základě gravitačního modelu, a prezentuji nové výsledky gravitačního modelu upravené o vliv předchozí integrace.
Ve třetí části „Vliv EMU na PZI“ se věnuji problematice přímých zahraničních investic, jejich členění, růstu na začátku 21. století a otázce, do jaké míry byl tento růst důsledkem vstupu do měnové unie.
V části „Finanční integrace“ změřím integraci trhů na základě podobnosti úrokových měr, korelace výnosů a reakce trhů na nové zprávy týkající se všech evropských trhů, a to na peněžním trhu, trhu bankovních úvěrů poskytnutých soukromému sektoru, na akciovém trhu a trhu se státními dluhopisy.
Významem EMU pro korelaci hospodářských cyklů se budu zabývat v páté části. V této vypočítám korelační koeficienty měr růstu reálného HDP v zemích eurozóny a rozeberu faktory, které by mohly mít na velikost korelace vliv. Těmi jsou především specializace obchodu a specializace celé ekonomiky, idiosynkratické šoky a toky finančních aktiv mezi zeměmi.
Podle R. Mundella jsou jedním z předpokladů optimality měnových oblastí pružné trhy práce a mobilita pracovní síly. Protože evropské trhy práce jsou obecně považovány za velmi rigidní, pokusím se v poslední části třetí kapitoly odpovědět na otázku, zda měnová unie sama o sobě může nějakým způsobem podpořit strukturální reformy a ovlivnit míru nezaměstnanosti. Na konci této části se podívám, jak se vyvíjely počty zaměstnanců v národních centrálních bankách jednotlivých zemí eurozóny, které převedly některé své činnosti na Evropskou centrální banku.
Poslední kapitolu věnuji České republice a problematice přistoupení k měnové unii.
Prezentuji zde ukazatele, které považuji z hlediska přijetí eura za dobře se vyvíjející, a ukazatele, které nabádají spíše k odkladu vstupu do eurozóny. Dále vypočítám OCA index
pro Českou republiku ve dvou časových obdobích a porovnám jej s OCA indexem pro Maďarsko a Polsko, a tím stanovím, jak je na tom Česká republika ve srovnání s jinými zeměmi, které se připravují na vstup do eurozóny.
Hlavními zdroji, ze kterých budu při psaní své práce čerpat, jsou studie ECB (Working Paper Series). Statistické údaje, především pro tvorbu tabulek a grafů, budu čerpat z Eurostatu (kde bude uvedeno „Zdroj: Eurostat“, budou tím míněny tabulky v sekci „Long Term Indicators“
na úvodní internetové stránce Eurostatu) a z OECD („Zdroj: OECD“ představuje tabulky, ke kterým jsem získala přístup přes „Elektronické zdroje na VŠE“ – „Source OECD“).
1. P ř ehled teorie o m ě nové unii
Hlavním předmětem teorie optimálních měnových zón (OCA teorie) je identifikace podmínek, za kterých mohou mít země prospěch z vytvoření měnové zóny, a určení výnosů a nákladů vznikajících v důsledku vytvoření takové oblasti. Praktické aplikace OCA teorie se zabývají hodnocením, zda ta která země je vhodným kandidátem pro vstup do měnové unie a jestli eurozóna je optimální měnovou oblastí.
Měnovou zónu můžeme v širším pojetí chápat jako skupinu zemí, které neodvolatelně zafixovaly své směnné kurzy, a v užším pojetí jako skupinu zemí, v nichž byly národní měny nahrazeny společnou měnou. Měnová oblast je považována za optimální, jestliže v zemích, které ji tvoří, vzroste blahobyt nad úroveň, které by bylo dosaženo, kdyby tyto země jednaly odděleně.
OCA teorie má své kořeny v 60. letech, která jsou charakteristická fixními měnovými kurzy Bretton-Woodského systému, v době, kdy se objevily debaty o výhodách fixního nebo pohyblivého měnového kurzu. Klíčové příspěvky k OCA teorii přinesli R. A. Mundell, P.B.
Kennen a R.I. McKinnon.
Pro pochopení teorie si představme, že dvě země, které se snaží zabránit vysoké inflaci a jsou zároveň zavázány udržovat vzájemné směnné kurzy fixní, jsou zasaženy asymetrickým šokem, který posune poptávku po zboží vyprodukovaném v zemi A ke zboží země B.
Přizpůsobení a obnovení rovnováhy pak může být uskutečněno změnami v nominálních cenách a mzdách, nebo pokud nejsou ceny a mzdy flexibilní – obzvláště směrem dolů – přes pokles zaměstnanosti v zemi A a inflační tlaky v zemi B. Toto řešení bude ale velmi nákladné, a proto by bylo pro země jednodušší devalvovat kurz země A a revalvovat kurz země B.
OCA teorie se zabývá právě otázkou, za jakých podmínek bude přizpůsobení se jinak než přes změny směnných kurzů levnější. Jako relevantní pro výběr vhodných účastníků OCA jsou stanoveny následující vlastnosti1:
• flexibilita mezd a cen – pokles poptávky v zemi A povede ke snížení cen, dočasnému snížení výroby a zaměstnanosti, snížení mezd a růstu konkurenceschopnosti. Subjekty
1 Jednou z nejdůležitějších charakteristik účastníků OCA jsou synchronizované hospodářské cykly. Protože je synchronizace ovlivněna níže vyjmenovanými vlastnostmi a podrobněji se jí zabývám ve druhé kapitole, na tomto místě ji neuvádím
následně přesunou svou poptávku od zboží země B ke zboží země A a dojde k obnovení rovnováhy. Pokud dojde k cenovým změnám okamžitě, vyšší nezaměstnanost v zemi A a inflační tlaky v zemi B nevzniknou
• integrovanost trhů výrobních faktorů – když budou trhy výrobních faktorů obou zemí integrované, výrobní faktory se začnou přesunovat ze země A do země B, a tím zabrání růstu nezaměstnanosti v zemi A a inflaci v zemi B. Proto jenom země, které vytvoří podmínky pro volnou mobilitu výrobních faktorů, se mohou úspěšně účastnit měnové unie
• otevřenost ekonomiky – při vyšším stupni otevřenosti ekonomiky bude vyšší podíl obchodovatelných statků ve spotřebním koši, a tím spíše budou po devalvaci ceny v zemi A růst. Změny v cenách se promítnou do domácích životních nákladů a nominálních mezd. Čím více jsou ekonomiky potenciálních členů měnové zóny otevřené, tím menší zlo pro ně bude představovat ztráta kursové politiky jako nástroje přizpůsobení
• míry inflace – divergentní míry inflace by vedly k rozdílné kupní síle měn zemí A a B a ty by je musely korigovat změnami měnového kurzu. To pak povede k opuštění fixních kurzů. Když mají země v měnové oblasti podobné míry inflace, zůstávají podmínky vzájemného obchodu relativně stabilní a ekonomické podmínky v členských zemích konvergují
• integrovanost finančních trhů – potřeba flexibility mezd a cen může být limitována, když jsou finanční trhy zemí měnové unie integrované. Negativní efekty mohou být v takovém případě tlumeny kapitálovými toky ze země B do země A. Při vysokém stupni finanční integrace i ty nejmírnější změny úrokových měr způsobí pohyb kapitálu mezi zeměmi A a B a to podpoří efektivní alokaci zdrojů
• fiskální integrace - asymetrické šoky mohou být snáze vyhlazeny, když účastníci měnové oblasti budou více integrováni v oblasti fiskální politiky. Vyšší stupeň fiskální integrace znamená větší schopnost uskutečnit transfery z regionu s nízkou do regionu s vysokou nezaměstnaností
• politická integrace – musí existovat politická vůle integrovat se mezi perspektivní členy, podporovat spolupráci různých hospodářských politik a podporovat institucionální rozvoj, vůle dohodnout se na preferencích ohledně růstu, inflace a zaměstnanosti
• diverzifikace produkce a spotřeby - když bude v zemích produkce diverzifikovaná, bude menší pravděpodobnost, že země A i B budou ve stejnou dobu zasaženy asymetrickými šoky.
Navíc negativním šokem bude díky diverzifikaci zasažena jen část ekonomiky a agregátní výroba se za těchto podmínek nemusí vůbec změnit.
OCA teorie se zabývá i otázkou, jak se změní diverzifikace produkce po přistoupení k měnové unii. Jedna hypotéza předpokládá, že země tvořící měnovou zónu díky minimalizaci měnového rizika zvýší vzájemný obchod, začnou využívat výnosy z rozsahu, specializovat se na výrobu zboží a služeb, pro které mají komparativní výhody, a tak se budou určitá výrobní zařízení koncentrovat do vybraného regionu. Když se země začnou soustředit na výrobu určitého zboží a služeb, stanou se méně diverzifikovanými, budou více vystaveny asymetrickým šokům a hospodářský vývoj těchto ekonomik bude méně synchronizován.
Větší otevřenost ekonomik znamená podle této hypotézy menší korelaci šoků.
Proti této hypotéze stojí hypotéza endogenity, která předpokládá, že mezi korelací hospodářského cyklu a integrací existuje pozitivní vztah. Společná měna díky odstranění volatility směnných kurzů a odstranění kursového rizika snižuje náklady obchodování, podporuje vzájemný obchod, přímé zahraniční investice a ekonomickou integraci. Výsledkem je přelévání šoků z jedné země do druhé, a tím způsobená synchronizace hospodářského cyklu. Závěrem této teorie je, že když se země rozhodnou vytvořit měnovou zónu, vzájemný obchod a korelace hospodářských cyklů následně porostou, tudíž vytvoření měnové unie samo o sobě podporuje splnění OCA kritérií. Země tedy mohou splnit OCA kritéria ex post, dokonce i když ne nesplní ex ante2.
Náklady vstupu do měnové unie
• Ztráta nástroje měnového kurzu a autonomní měnové politiky, což může mít za následek prohloubení regionálních krizí
• Nutnost vynaložení vysokých finančních nákladů na zavedení společné měny, na přebudování platebních a účetních systémů
Výhody vstupu do měnové unie
• Odstranění nutnosti konverze měn mezi zeměmi měnové zóny, a s tím spojené snížení transakčních nákladů
• Eliminace nejistoty směnného kurzu, odstranění kursového rizika. To může podpořit vzájemný obchod a investice v důsledku snížení rizikové prémie u úrokových sazeb
2 Frankel J.A., Rose A.K.: The Endogenity of the Optimum Currency Area Criteria, 1996
• Snížení schopnosti spekulantů ovlivnit kurzy - to sníží toky spekulativního kapitálu v eurozóně a potřebu udržování měnových rezerv
2. Dopady zavedení eura – existující zkušenosti
Myšlenka integrace evropských ekonomik se objevila za druhé světové války a realizovat se začala v 50. letech 20. století, kdy v roce 1952 šest zemí (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko) založilo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).
V roce 1958 stejné země stály u vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (EURATOM). V dalších letech se spolupráce prohlubovala a vedla ke vzniku Evropských společenství. Postupně se zvyšoval počet členských zemí. V roce 1973 přistoupilo Dánsko, Irsko a Velká Británie, 1981 Řecko, 1986 Španělsko a Portugalsko a v roce 1995 se staly členy Rakousko, Finsko a Švédsko.
K nejnovějšímu a zatím největšímu rozšíření došlo k 1. květnu 2004, kdy do Evropské unie vstoupili Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovinsko a Slovensko.
V době uzavírání Římských smluv byly měnové problémy ve světě řešeny Bretton- Woodským měnovým systémem, který byl založen na zásadě pevných měnových kurzů a dominantním postavení amerického dolaru jako světové rezervní měny směnitelné za zlato.
Tento systém se na začátku 70. let rozpadl a evropské země, které pociťovaly potřebu i nadále udržovat měnové kurzy vůči dolaru stabilní, uzavřely v roce 1971 Smithoniánskou dohodu.
Kurzy byly sice stabilní vůči dolaru, ale vzájemně mohly fluktuovat ve velkém rozsahu. Proto se členské země dohodly i na omezení vzájemné fluktuace kurzů na ± 2,25 %, a tak vznikl
„had v tunelu“. Tento systém se stal základem pro vznik Evropského měnového systému (EMS) v roce 1979. V roce 1993 bylo fluktuační pásmo rozšířeno na ± 15 % z důvodu neschopnosti některých zemí udržet kurz v užším pásmu.
Neúspěšný pokus o vytvoření hospodářské a měnové unie představovala v roce 1970 Wernerova zpráva, která počítala s vytvořením unie ve třech etapách do roku 1980. Myšlenka hospodářské a měnové unie byla uvedena v život v roce 1986 Jednotným evropským aktem a s ním spojeným vznikem jednotného trhu. V roce 1989 Delorsův výbor publikoval Delorsovu zprávu, na jejímž základě byla zahájena jednání týkající se smlouvy o Evropské unii. Tento dokument byl podepsán v roce 1992 v Maastrichtu a nabyl účinnosti 1. listopadu 1993.
Delorsova zpráva navrhla vytvoření hospodářské a měnové unie ve třech etapách:
I. etapa (1990-1993) – odstranění veškerých překážek volného pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb v EU, tj. dovršení procesu vytváření jednotného evropského trhu
II. etapa (1994-1998) – založení Evropského měnového institutu a příprava na přijetí společné měny, Pakt stability a růstu
III. etapa - I. fáze - vyhlášení pevných měnových kurzů mezi národními měnami a novou měnovou jednotkou euro, která od 1. ledna 1999 nahradila jednotku ECU
- II. fáze – od 1. ledna 2002 byly uvedeny euro bankovky a mince do oběhu jako zákonné platidlo
- III. fáze – od 1. března 2002 – z oběhu byly staženy národní bankovky a mince, statut zákonného platidla má pouze euro
Dnes patří EU se svými 460 miliony obyvatel k největším ekonomikám na světě. V samotné
eurozóně žije 312 milionů lidí, pro srovnání v USA je to 394 milionů a v Japonsku 128 milionů. Podíl HDP přepočteného paritou kupní síly na světovém HDP je pro eurozónu
15,3 %, USA 20,9 % a Japonsko 6,9 %.
Euro brzy po svém vzniku získalo významné postavení na světových trzích. Na měnových trzích je podíl hodnoty transakcí uskutečněných v euru od jeho zavedení relativně stabilní a v roce 2005 činil 43 % (pro USD to bylo 90 %, JPY 20%)3.
Na mezinárodních trzích s dluhovými cennými papíry klesl podíl zásoby dluhových cenných papírů denominovaných v USD z více než 50 % v roce 1999 na méně než 45 % v roce 2005.
Naopak vzrostl podíl eura z 20 % na 31,5 %. To znamená, že třetina dluhopisů denominovaných v jiné než národní měně je průměrně ve světě denominováno v eurech.
V USA to bylo v roce 2005 66,5 %, v Dánsku, Švédsku a Velké Británii 56,1 % a v nových členských zemích EU dokonce 75,3 %.
Po vzniku eura se zvýšilo jeho používání v mezinárodním obchodě, především mezi členy EU. Hodnota transakcí vyjádřených v euru v zahraničním obchodě se zbožím a službami v roce 2005 činila u vývozu zboží z eurozóny do nečlenských zemí 63 %, u dovozu z nečlenských zemí do eurozóny to bylo 41-46 %. Některé země, které nejsou členy eurozóny, mají podíl obchodu fakturovaného v eurech vyšší, než je podíl jejich obchodu
3 Celkem hodnota transakcí na světových měnových trzích činí 200 %, protože se transakce započítávají v obou zemích
s eurozónou, to znamená, že některé jejich obchody s třetími zeměmi probíhají v eurech.
Příkladem takové země je Česká republika, kde v roce 2005 šlo do eurozóny 62 % celkového vývozu a v eurech bylo fakturováno 72 % vývozu. To ale neplatí pro východoasijské země, kde má stále největší význam USD4.
Roste i podíl eura ve světových devizových rezervách. Nárůst devizových rezerv ve světě byl v posledních 5 letech dramatický. V březnu 2006 byla výše devizových rezerv 3409,3 miliard SDR, a to je zdvojnásobení oproti roku 2000. Rostoucí nabídka rezerv jde především z deficitů běžného účtu USA, na poptávkové straně vychází akumulace z nově vznikajících trhů v rozvíjejících se zemích, kde se rezervy ve srovnání s rokem 1998 ztrojnásobily na hodnotu 2192,2 miliard SDR v roce 2005. Růst rezerv byl způsoben především přebytky běžných účtů platební bilance v exportně orientovaných rozvojových zemích, akumulací cizoměnových aktiv centrálními bankami jako ochrany proti finančním krizím a nebo jako důsledek měnových intervencí sloužících jako prostředek proti apreciaci domácí měny. Navíc růst cen ropy zvýšil devizové rezervy v Rusku, Mexiku a zemích Středního Východu.
Význam eura ve světových devizových rezervách uvádí tabulka 1.
Tab. 1: Procentní podíl vybraných měn na světových devizových rezervách
Měna 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
USD 62,1 65,2 69,4 71,0 71,0 71,4 67,0 65,9 65,8 66,8
JPY 6,7 5,8 6,2 6,4 6,1 5,1 4,4 3,9 3,8 3,6
GBP 2,7 2,6 2,7 2,9 2,8 2,7 2,8 2,8 3,4 3,7
CHF 0,3 0,3 0,3 0,2 0,3 0,3 0,4 0,2 0,2 0,1
EURO 17,9 18,4 19,3 23,9 25,3 25,0 24,4
DM 14,7 14,5 13,8
FRF 1,8 1,4 1,6
NLG 0,2 0,4 0,3
ECU 7,1 6,0 1,2
Jiné měny 4,3 3,8 4,5 1,6 1,5 1,2 1,5 1,9 1,8 1,6
Zdroj: International Monetary Fund: Appendixes, k výroční zprávě IMF za rok 2006, str. 130 Podíl eura ve světových devizových rezervách vzrostl ze 17,96 % v roce 1999 na 24,4 % v roce 2005. Tento nárust byl částečně na úkor podílu amerického dolaru, který se ve sledovaném období snížil ze 71 % na 66,8 %, a japonského jenu, který poklesl na téměř polovinu své hodnoty z roku 1996. Tady je zajímavé odlišit rezervy v hospodářsky vyspělých a v rozvojových ekonomikách. Zatímco v hospodářsky vyspělých zemích zůstal podíl dolaru konstantní kolem hodnoty 73,5 % a podíl eura vzrostl z 16,1 % na 19,2 %, v rozvojových zemích klesl podíl dolaru z 68,2 % na 60,5 % a vzrostl podíl eura z 19,9 % na 28,8 %.
4Číselné údaje týkající se významu eura na světových trzích publikovala ECB v Review of the International Role of the Euro, 2006
Centrální banky drží své devizové rezervy především v měnách zemí svých hlavních obchodních partnerů, v měnách, ve kterých jsou vystaveny faktury, v měnách svých mezinárodních závazků nebo v měnách, na které je domácí měna fixována
Papaioannou, Portes a Siourounis5 uvádí, že podíl eura na světových devizových rezervách je vyšší, než by měl být. Stanovili „optimální portfolio“ světových devizových rezerv a zjistili, že podíl eura je ve skutečnosti vyšší než by odpovídalo tomuto „optimálnímu portfoliu“.
Možnou interpretací je, že role eura je v současné době z nějakých nejasných důvodů uměle vysoká a v delším období můžeme očekávat snižování podílu eura v devizových rezervách.
5 Papaioannou E., Portes R., Siourounis G.: Optimal Currency Shares in International Reserves: The Impact of the Euro and the Prospects for the Dollar, 2006
2.1. Cenové aspekty zavedení eura
Počátkem roku 2002 bylo zavedeno ve 12 evropských zemích s použitím 11 směnných kurzů (Belgie a Lucembursko vytvořili měnovou unii již dříve) hotovostní euro – bankovky a mince denominované v národních měnách byly nahrazeny eurem. Spotřebitelé se museli při svých nákupech adaptovat na novou měnu. Tento proces neproběhl přes noc – jednotky národních měn obecně ztratily svůj statut až v únoru 2002. V mezidobí se ceny běžně zobrazovaly v obou měnách, přesto se evropští spotřebitelé museli s novou měnovou denominací seznámit v relativně krátkém časovém úseku.
V první části této kapitoly se budu zabývat otázkami, jestli bylo přijetí hotovostního eura ve 12 zemích EU spojeno s inflačními tlaky, jak změny cenové hladiny vnímala veřejnost, a analyzuji faktory, které mohly vést ke snížení míry inflace a její volatility po zavedení eura v zemích eurozóny jako důsledek snížené citlivosti domácích cen na změny měnového kurzu.
Ve druhé části se přesunu k cíli měnové politiky Evropské centrální banky, kterým je udržení míry inflace v eurozóně pod, ale blízko 2 %. Tento cíl se vztahuje na eurozónu jako celek. Při pohledu na tabulku 2 vidíme, že i přes společnou měnovou politiku přetrvávají v různých zemích rozdílné míry inflace. Proto v této druhé části rozeberu faktory, které jsou příčinou přetrvávání inflačních rozdílů.
Tab.2: Inflace HICP - procentní změna k předchozímu roku
země 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
Belgie 1,50 0,91 1,13 2,67 2,44 1,55 1,52 1,86 2,53
Finsko 1,23 1,35 1,31 2,95 2,67 2,00 1,31 0,14 0,77
Francie 1,28 0,67 0,57 1,82 1,78 1,94 2,16 2,35 1,90
Irsko 1,32 2,09 2,55 5,23 3,91 4,78 4,02 2,30 2,15
Itálie 1,83 2,04 1,65 2,55 2,37 2,65 2,79 2,19 2,25
Lucembursko 1,38 0,97 1,01 3,79 2,40 2,05 2,55 3,22 3,77
Německo 1,58 0,56 0,66 1,43 1,84 1,38 1,05 1,76 1,94
Nizozemsko 1,85 1,78 2,03 2,34 5,11 3,87 2,24 1,38 1,50
Portugalsko 1,89 2,21 2,18 2,80 4,41 3,68 3,25 2,51 2,12
Rakousko 1,16 0,83 0,52 1,96 2,29 1,69 1,30 1,96 2,10
Řecko 5,43 4,53 2,13 2,90 3,66 3,91 3,44 3,03 3,49
Španělsko 1,89 1,76 2,23 3,49 2,82 3,60 3,10 3,06 3,38
eurozóna 1,65 1,17 1,14 2,12 2,36 2,27 2,08 2,15 2,17
Dánsko 1,90 1,28 2,07 2,70 2,30 2,47 1,99 0,82 1,73
Švédsko 1,81 1,03 0,56 1,28 2,67 1,93 2,33 1,02 0,83
Velká Británie 1,82 1,56 1,32 0,87 1,18 1,27 1,36 1,34 2,04
EU 15 1,72 1,30 1,18 1,91 2,19 2,03 2,01 1,96 2,13
Česká republika 8,03 9,74 1,75 4,02 4,53 1,48 -0,10 2,50 1,63
EU 25 2,57 2,09 1,61 2,44 2,49 2,13 1,95 2,14 2,17
Zdroj: Eurostat
2.1.1. Inflace po zavedení hotovostního eura
Přijetí eura vyvolalo ve všech zemích eurozóny diskusi o dopadu na míru inflace. Ve veřejnosti převládl pocit, že euro značně zvýšilo spotřebitelské ceny. V Německu bylo v roce 2002 slovo „Teuro“ zvoleno slovem roku. Podle studií Evropské komise6 z roku 2002 si 84 % spotřebitelů v eurozóně myslelo, že konverze byla udělána v jejich neprospěch. O dva roky později odpovědělo 95 % respondentů, že euro způsobilo zvýšení cen7. Inflace HICP v eurozóně v roce 2002 byla přitom 2,3 % - stejná jako v roce 2001.
Vznikl nesoulad mezi veřejným vnímáním, že změna měny vedla ke zvýšení cenové hladiny, a ve statistických pozorováních, že takové cenové pohyby byly koncentrovány v několika málo sektorech. Prosté sledování vývoje cen během doby změny měny je komplikováno faktem, že cenový růst mohl být způsoben jinými faktory, jako byla například dlouhá zima 2001/2002 nebo šíření nemoci šílených krav a slintavky a kulhavky. U některých neobchodovatelných služeb (např. restaurace, kadeřníci, čistírny) došlo k cenovému skoku a ceny se už nevrátily na původní úroveň. Když korigujeme inflaci vyjádřenou indexem spotřebitelských cen v Německu o efekty zvýšení daní a zvýšení cen ovoce a zeleniny vlivem špatného počasí, zjistíme, že meziroční míra inflace byla v únoru 2002 kolem 1,6 %. Od poloviny roku se inflace ještě snížila, v říjnu 2002 na 1,3 %, v listopadu na 1,2 %. V průběhu roku 2002 se počet cenových změn snižoval a v prosinci 2002 už byl na své normální úrovni.
Vliv eurem vyvolaných cenových změn v Německu se pohyboval v rozmezí -1,6 % až + 2,7 %, zavedení hotovostního eura tedy nemělo na celkový index spotřebitelských cen značný vliv8.
Evropská komise provedla v roce 2002 průzkum mezi 21 000 spotřebiteli a ptala se, jak se podle nich v posledních 12 měsících inflace změnila. Na základě jejich odpovědí vypočítala
„vnímanou“ inflaci9, která je v grafu 1 nazvána jako „Saldo des Consumer Survey“. Vedle tohoto salda je v grafu vyjádřena taky skutečná změna meziročního HICP.
6Evropská komise: Flash EB 139: The Euro, One Year Later, 2002 Evropská komise: Flash Eurobarometer: The Euro, 3 Years Later, 2004
7 Ve sledovaném období vzrostl pesimismus i v hodnocení celkové situace po přijetí eura. Zatímco v září 2002 ohodnotilo zavedení eura jako „celkově výhodné“ 59 % a jako „celkově nevýhodné“ 29 % respondentů, v listopadu 2004 to bylo 53 % , resp. 36 %.
8 To je závěr Německého statistického úřadu a Bundesbanky, kteří od roku 2001 sledovali celkem 18 000 řad cen vybraného zboží denní spotřeby z 35 skupin produktů.
9 Na základě rozdělení odpovědí do různých kategorií – od „vzrostla silně“, „vzrostla značně“, přes „zůstala stejná“ až po „snížila se“ – určila na principu salda mezi pozitivními („vzrostla“) a negativními („zůstala stejná“
až po „snížila se“) odpověďmi jako rozdíl procentních bodů vnímanou míru inflace. Saldo se pohybuje mezi - 100 (minimum) a +100 (maximum) – větší saldo znamená, že podíl těch, kteří vnímají inflaci jako velkou, a těch, kteří ji vnímají jako nízkou, roste.
Graf 1: Vývoj skutečné a vnímané inflace v Německu
Zdroj: Graf byl zkopírován z Brachinger H. W.: Der Euro als Teuro? Die wahrgenommene Inflation in Deutschland, 2005, str. 1002
Z grafu1 lze vyčíst, že podíl těch, kteří si myslí, že ceny v Německu rostou, rostl od zavedení bezhotovostního eura až do konce roku 2002, kdy dosáhl vrcholu, a od té doby klesá. V roce 2005 se pohyboval kolem 25 % - podíl těch, kteří si myslí, že ceny rostou, stále značně převyšuje podíl těch, kteří si myslí, že ceny klesají.
Čím si můžeme vysvětlit rozdíl ve vnímaných a skutečných mírách inflace po zavedení hotovostního eura?
• Cenové změny různých druhů zboží a služeb
Po zavedení hotovostního eura došlo ke zvýšení cen u některých druhů zboží – především potraviny, oblečení a služby – restaurace, kina, čistírny, kadeřníci, tj. u poměrně často a pravidelně nakupovaných produktů10. Růst cen potravin ale nebyl omezen jen na eurozónu, objevuje se také v Dánsku, Švédsku a Velké Británii.
• Nižší informovanost spotřebitelů
Spotřebitelé shromažďují před každým nákupem informace o ceně zboží, včetně informací o jeho kvalitě, a tyto zpracovávají za účelem ohodnotit cenu a přijít k závěru, zda zboží koupit nebo nekoupit. Protože získávání informací je spojeno s náklady, existuje určitá optimální úroveň informovanosti spotřebitelů. Změna měny vedla k růstu potřebných informací, které spotřebitel musel před nákupem zpracovat. Jako důsledek rostly požadavky na informace,
10 Vyšší míry inflace byly hlavně u zboží s cenami pod 1 euro, u oblečení s cenou pod 50 euro, a to především v menších obchodech (ne v supermarketech)
které potřebuje spotřebitel, nepřiměřeně těm, které zpracovává prodávající11. Tento klín mohl vést k růstu cen, a to až do bodu, kdy se podle cost benefit analýzy vyrovná užitek z informací s náklady na jejich získání pro spotřebitele.
• Komplikovanost směnných kurzů
Pro přepočet směnných kurzů používali spotřebitelé jednoduchá pravidla. Německo mělo směnný poměr 1,95583 DM za 1 euro. To vedlo k jednoduchému konverznímu pravidlu - násobení cen vyjádřených v eurech dvěma. Takové pravidlo je spojeno s relativně malou chybou (2,26 %) a nadhodnocením cen. Italové mohli násobit v eurech zobrazené ceny dvěma a přidat 3 nuly, což vede k nadhodnocení o 3,29 %. Největší chyby při používání jednoduchého pravidla se dopouštěli Francouzi. Násobení cen vyjádřených v eurech sedmi vedlo k nadhodnocení cen a chybě 6,71 %, násobení šesti naopak vedlo k silnému podhodnocení cen12.
Empirická pozorování ukazují, že komplikovanost směnných kurzů sehrála svou roli nejen ve vnímané, ale i ve skutečné míře inflace. Země, které měly směnné kurzy nejméně komplikované (např. výše zmíněné Německo, kde se ceny násobily dvěma), měly inflaci relativně nižší (změna cen u potravin prodávaných v supermarketech v zemích s jednoduchou konverzní mírou byly o 1,8 % nižší ve srovnání se zeměmi se složitějším přepočtem). Ale v případě vysoce komplikovaných směnných kurzů (v Nizozemsku se ceny vynásobily dvěma, vydělily deseti a přidaly se dvě nuly, v Irsku dělili čtyřma a násobili pěti) se spotřebitelé nespoléhali na hrubé odhady a míra inflace v těchto zemích byla relativně nízká.
V zemích s konverzní mírou větší než 100, která implikuje, že ceny v euro vypadaly značně menší než ve starých národních měnách, měli relativně vyšší míry inflace.
Při analýze rozdílu vnímané a skutečné míry inflace je třeba analyzovat výhradně tržní ceny - ne ty, které jsou regulovány místními nebo centrálními vládami. Proto musíme vyloučit cenové indexy pro zdravotnictví, dopravní služby, poštu, školství apod. a nezaměňovat zvýšení základních cen a cenový růst v důsledku změny daní v době zavedení eura.
Když Ehrmann12 vzal všechny tyto faktory v úvahu a porovnal skutečnou inflaci s vnímanou, zjistil, že vnímaná a skutečná inflace se začaly v zemích eurozóny rozcházet přibližně v období od prosince 2001. Od roku 2002 se tyto nůžky zase začaly uzavírat, ale do konce
11 Spotřebitelé si musí pamatovat spoustu cen z předchozích nákupů, prodávající svou cenu zná a konverzi provede jenom jednou. Změna hotovosti komplikovala úlohu ohodnocení ceny produktu i v důsledku zaokrouhlování cen nahoru nebo dolů, a tím způsobenými změnami relativních cen jednotlivých produktů
12 Ehrmann M.: Rational inattention, inflation developments and perceptions after the euro cash changeover, 2006, str. 37
roku 2005 se uzavřely úplně jenom v některých zemích. Nesoulad mezi skutečnou a vnímanou inflací nebyl pozorován v Dánsku, Švédsku a Velké Británii, tj. zemích, které
jsou členy EU, ale euro nepřijaly. Rozdíly mezi skutečnou a vnímanou mírou inflace pro země EU 15 v období 1995-2005 znázorňuje graf 2.
Graf 2: Vývoj skutečné (čerchovaná čára) a vnímané (plná čára) inflace v zemích EU 15 v období kolem zavedení eura
Zdroj: Graf byl zkopírován z Ehrmann M.: Rational inattention, inflation developments and perceptions after the euro cash changeover, 2006, str. 46
2.1.2. Změny vlivu mezinárodního obchodu na domácí cenovou hladinu v důsledku přijetí eura
Od zavedení měnové jednotky ECU došlo k výrazným změnám měnových kurzů ECU (resp.
EUR) a USD. Poté, co ECU mezi lety 1998 – 2001 vůči USD prudce depreciovalo, euro v letech 2002-2005 výrazně apreciovalo.
Graf 3: Vývoj směnného kurzu ECU (resp. EUR) k americkému dolaru a japonskému jenu
Vývoj kurzu JPY/EUR 95
105 115 125 135 145 155
1990-1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004
Vývoj kurzu USD/(ECU)EUR 0,8
0,9 1 1,1 1,2 1,3 1,4
1990-1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
Zdroj: ECB: Statistic pocket book, 2006, str. 17
Změny měnových kurzů se promítají do importních cen a ty jsou pro malé otevřené ekonomiky důležitým determinantem domácí inflace. Míra, v jaké se změny měnového kurzu promítají do cen importů, které se následně promítají do cen výrobců a do spotřebitelských indexů, se nazývá „exchange-rate pass through“ (ERPT). Tato míra je ovlivněna mnoha faktory a v průběhu času se mění. V této části se budu zabývat mírou ERPT v eurozóně a vlivy, které vedly k její změně po zavedení společné měnové jednotky.
2.1.2.1. Stanovení importních cen a míry ERPT
Exportéři stanovují své ceny jednak s ohledem na své mezní náklady – za účelem tradičních cílů maximalizace zisku – a jednak s ohledem na ceny konkurence – za účelem udržení tržního podílu. Ceny stanovené exportérem jsou tedy kompromisem mezi těmito dvěma faktory. Importní ceny se odvozují od cen stanovených exportérem a od měnových kurzů. Míra, jakou domácí trhy reagují na růst cen importovaných produktů, záleží na charakteru konkurence v odvětví, na míře cenové diskriminace a na podílu dovezených produktů relativně k domácí produkci daného odvětví. Domácí firmy preferují fixovat cenu výrobků pro spotřebitele v domácí měně, zatímco exportéři mají tendenci fixovat cenu ve své měně za účelem snížení kurzového rizika. Měna, ve které se budou fixovat ceny, záleží na konkurenčním tlaku v odvětví – když je domácí konkurence menší, exportující firmy budou s větší pravděpodobností fixovat ceny ve své vlastní měně, a tím budou ceny vyjádřené v domácí měně citlivější na změnu měnového kurzu. Čím větší je tedy podíl importovaných výrobků na celkové nabídce odvětví, čím větší je podíl exportérů relativně k domácí konkurenci, tím vyšší citlivost cen na změny měnového kurzu můžeme očekávat. Když domácí konkurence poroste a exportéři se budou snažit udržet podíl na místním trhu, mohou být změny cen dovezených výrobků nízké, i když bude volatilita směnných kurzů vysoká.
Exportéři vyvážející do eurozóny při stanovování ceny svých výrobků v měně importující země dávají svým mezním nákladům váhu 50 – 70 %, zatímco ceny konkurence na trhu je ovlivňují ze 30 – 50 %. Toto implikuje, že 10 % pokles efektivního směnného kurzu eura povede k 5 – 7 % růstu cen importovaných výrobků13. Existují však rozdíly mezi dodavateli podle zemí, přičemž je charakteristické, že importy z USA mají vyšší stupeň ERPT. Celkově exportéři z nečlenských zemí EU, kteří dováží své produkty do eurozóny, při stanovení ceny dávají svým nákladům váhu 80 % a konkurenci 20 %, zatímco pro exportéry ze zemí EU jsou
13 Anderton B.: Extra-euro Area Manufacturing Import Prices and Exchange Rate Pass-through, 2003
tyto váhy 50 %13. Vyšší odhadovaná ERPT pro importy z USA je konzistentní s teoretickými argumenty, že velké země a jejich exportéři mají větší monopolní sílu a mají tendenci založit své ceny na svých nákladech, být price-makery. Členové EU, kteří současně nejsou členy eurozóny, importující do eurozóny, naproti tomu berou v úvahu více ceny konkurence, a to znamená nižší stupeň ERPT. Takové chování je vysvětleno cenovou konvergencí a rostoucí konkurencí v rámci stále více integrovaného trhu EU, což znamená, že odchylky od ceny na společném trhu mohou vést k větší ztrátě tržního podílu než dříve.
Korelační koeficient mezi importními cenami a efektivním směnným kurzem pro eurozónu po zavedení eura v roce 1999 byl 0,73. Spolu s depreciací eura rostly nejvíce ceny dovozů z USA – korelační koeficient je 0,87, a nejméně ceny importů ze Švédska – korelační koeficient byl nejnižší, – 0,0213.
2.1.2.2. Význam měnové politiky pro ERPT
Míra ERPT je ovlivňována i měnovou politikou centrálních bank a významem stabilizace inflace. Když centrální banka vysloví závazek udržovat míru inflace na nízké a stabilní úrovni, firmy nemají tendenci promítat fluktuace cen svých vstupů do cen výstupů, protože při zvýšení míry inflace by centrální banka zasáhla a zatlačila na snížení poptávky. Když je centrální banka kredibilní a firmy uvěří, že v budoucnosti bude ve stabilizaci inflace úspěšná, uzpůsobí tomu svá inflační očekávání. ERPT se pohybuje ve stejném směru jako směrodatná odchylka inflace, a protože snaha měnové politiky o stabilizaci inflace snižuje směrodatnou odchylku inflace, klesá i ERPT. Země, které měly v 80. a 90. letech vyšší inflaci a větší depreciaci měnového kurzu, měly vyšší míry ERPT, především v krátkém období14.
2.1.2.3. Empiricky zjištěné míry ERPT
Odhadem míry ERPT v 11 zemích eurozóny v posledních 15 letech se zabývali např. Campa, Goldberg a González-Mínguez15, kteří přišli k závěru, že průměrné prosté míry ERPT do importních cen jsou 0,66 v krátkém období a 0,81 v dlouhém období. Průměrné vážené míry jsou 0,52 v krátkém a 0,72 v dlouhém období. Dále testovali hypotézu, jestli je transmise v dlouhém období kompletní: tato hypotéza byla odmítnuta v 8 z 11 zemí. Země, pro které
14 Gagnon J.E., Ihring J.: Monetary Policy and Exchange Rate Pass-through, 2004
15 Campa J.M., Goldberg L.S., González-Mínguez J.M.: Exchange-rate pass-through to import prices in the euro area, 2005
tato hypotéza zamítnuta nebyla, jsou ekonomiky s tradičně vysokou inflací (Itálie, Portugalsko a Španělsko). O rok později odhadli Campa a Golberg míry ERPT do spotřebitelských cen v eurozóně na 0,47 pro krátké a 0,7 pro dlouhé období16.
Vliv různých šoků na ceny importů, ceny výrobců a spotřebitelské ceny vyjádřené HICP v eurozóně provedl E.Hahn17, kteý analyzoval vliv tří druhů externích šoků:
• ropný šok
• šok vyvolaný změnou měnového kurzu
• šok vyvolaný změnou importních cen (kromě ropy), který ale není způsoben změnou směnného kurzu
A. Citlivost cen importovaných statků (kromě ropy)
Co se týče reakce cen importovaných statků na jednoprocentní nárust ceny ropy vyjádřené v dolarech, míra reakce je kolem 0,08 % v průběhu jednoho roku a 0,12 % během tří let. To znamená, že jednoprocentní zvýšení dolarové ceny ropy povede v období jednoho roku ke zvýšení cen importovaných statků o 0,08 %.
Reakce importních cen na 1 % depreciaci eura je silnější a proběhne rychleji. Samotný šok se ihned odrazí v míře 0,2 %, efekt za tři čtvrtletí je 0,5 %. Vysvětlení pro větší dopad změny měnového kurzu než změny cen ropy do cen importů (kromě ropy) je, že šoky vyvolané změnou měnového kurzu ovlivňují ceny všech importovaných výrobků přímo, zatímco ropné šoky mají jen nepřímý vliv na tu část importu, která používá ropu jako vstupní faktor.
B. Citlivost cen výrobců
Jednoprocentní růst dolarových cen ropy vyvolá růst cen výrobců o 0,05 % během jednoho roku a za tři roky se akumuluje na 0,07 %.
Jednoprocentní depreciace eura se promítne do cen výrobců v míře 0,1 % v průběhu prvního čtvrtletí, 0,28 % po roce a za tři roky v míře 0,3 %.
Vliv jednoprocentního růstu cen importů (kromě ropy) na ceny výrobců je extrémně vysoký – v prvním čtvrtletí je 0,22 % a vzroste na 0,61 % po roce. Šok vyvolaný změnou importních cen má tedy značně větší vliv než šok ze změny měnového kurzu, a ten má mnohem větší vliv než odpovídající ropný šok. Sledovaný vyšší stupeň míry transmise šoků vyvolaných
16 Campa J.M., Goldberg L.S.: Distribution Margins, Imported Inputs, and the Sensitivity of the CPI to Exchange Rates, 2006
17 Hahn E.: Pass-through of External Shocks to Euro Area Inflation, 2003
změnami importních cen ve srovnání s šoky vyvolanými změnami měnového kurzu a ropnými šoky je dán vlivem očekávané trvanlivosti šoků importních cen. Zatímco šoky
vyvolané změnou měnového kurzu a ropné šoky jsou známy svou volatilitou, šoky vyvolané změnou importních cen jsou považovány za stabilnější. Šok vyvolaný změnou importních cen proběhne nejrychleji - během tří čtvrtletí – ropný šok je naproti tomu nejpomalejší.
C. Citlivost HICP
Jednoprocentní růst dolarové ceny ropy se promítne do HICP během prvního čtvrtletí v míře 0,005%, po čtyřech čtvrtletích je to 0,02 % a po třech letech 0,05 %.
Jednoprocentní depreciace eura se odrazí v růstu HICP během prvního čtvrtletí ve výši 0,025 %, po jednom roce 0,08 % a po třech letech je míra transmise 0,16 %.
Vliv šoků vyvolaných změnou cen importovaných statků je opět největší, a to 0,04 % po jednom čtvrtletí, 0,17 % po jednom roce a 0,31 % po třech letech. Transmise proběhne nejrychleji u cen importů, následují výrobní ceny a nejpomaleji se vliv promítne do HICP.
Stupeň transmise pohybů měnových kurzů do agregovaných cenových indexů je podstatně nižší než do importních cen. Vysvětlením je, že obchodovatelné statky vysvětlují jen část spotřeby v celkových cenových indexech - spotřebitelé mohou nahradit zdražené importní statky zbožím vyrobeným doma. Stejně tak importované vstupy představují jen část vstupů pro domácí produkci.
ERPT bude tím nižší, čím nižší je podíl cen ovlivněných šokem v cenovém indexu. Důležitou roli hraje počet stupňů, kterými šok musí projít – čím je počet stupňů vyšší, tím méně kompletní a pomalejší transmise je, a tím nižší je míra ERPT.
2.1.2.4. Změny míry ERPT v důsledku zavedení eura
Campa a Goldberg18 se zabývali otázkou, jestli a jak se změnila ERPT v eurozóně v souvislosti s existencí společné měny. Podle jejich závěrů se míry ERPT do importních cen snížily, ale tato změna nebyla nijak zlomová, snížily se průměrně z hodnoty 0,69 před na 0,61 po přijetí eura. Tento empiricky zjištěný výsledek lze interpretovat tak, že se snížila citlivost cenové hladiny v zemích eurozóny na externí šoky, a tím se snížila volatilita části inflace, která probíhá přes tento kanál.
18 Campa J.M., Goldberg L.S., González-Mínguez J.M.: Exchange-rate pass-through to import prices in the euro area, 2005
Důvodem jsou změny v zahraničním obchodě zemí eurozóny. Obchod v rámci eurozóny se provádí ve společné měně, a není tedy vystaven fluktuacím směnných kurzů. Eliminace rizika spojená s fluktuací nominálních směnných kurzů a redukce transakčních nákladů by mohly stimulovat obchod mezi členskými zeměmi eurozóny na úkor obchodu se zeměmi mimo eurozónu. Eurostat nás však zpravuje, že podíl importu přicházejícího ze zemí mimo oblast eurozóny vzrostl v 7 z 11 původních členských zemí. Zároveň ale vzrostla míra zahraničního obchodu denominovaného v eurech19. Jak bylo uvedeno výše, existuje přímý vztah mezi měnou denominace faktur v mezinárodním obchodě a mírami ERPT. A protože exportéři fixují své ceny v eurech, můžeme pozorovat relativně omezenou transmisi pohybů směnných kurzů do cen v eurozóně.
2.1.3. Inflační rozdíly v zemích sdílejících společnou měnovou politiku
I po sedmi letech provádění společné měnové politiky přetrvávají v zemích eurozóny rozdíly v mírách inflace. Po silné konvergenci v 90. letech dosáhla směrodatná odchylka míry inflace v zemích eurozóny v roce 1999 svého minima a následně začala inflace mírně divergovat.
Ačkoli se směrodatná odchylka po zavedení hotovostního eura opět snížila, jsou inflační rozdíly mezi zeměmi eurozóny větší a trvalejší než mezi státy USA, kde dosahují 0,5 %.
Vývoj cenových rozdílů vyjádřených směrodatnou odchylkou inflace HICP mezi zeměmi eurozóny ukazuje graf 4.
Graf 4: Směrodatná odchylka v mírách inflace HICP vyjádřená v %
0 1 2 3 4 5 6
1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005
směrodatná odchylka HICP
Zdroj: Eurostat a vlastní výpočty
Jaké jsou tedy příčiny pozorovaných inflačních rozdílů v eurozóně?
19ECB: Review of the International Role of the Euro, European Central Bank, 2005, str. 34
%
2.1.3.1. Složení HICP
Část pozorovaných inflačních rozdílů je zapříčiněna už samotným způsobem měření inflace pomocí HICP. Stejné položky v koši mají v různých zemích různou váhu. Pokud by byly váhy stejné, inflační rozdíly by byly nižší, protože podobný cenový vývoj, například u ropy, by měl podobný efekt na národní HICP. Inflaci měřenou HICP mohou ovlivňovat i vládní politiky, a to změnami v regulovaných cenách a nepřímých daních. Podíl regulovaných cen ve spotřebním koši používaném pro vyjádření HICP v eurozóně je 6 %, přičemž v různých zemích se pohybuje v rozmezí mezi 3 – 8 %.
2.1.3.2. Teorie parity kupní síly, obchodovatelné a neobchodovatelné statky, CPL
Teorie parity kupní síly předpokládá, že ceny obchodovatelných statků vyjádřené ve stejné měně se mezi zeměmi neliší. V eurozóně ale rozdíly mezi cenami obchodovatelných statků existují - jsou řádově menší než cenové rozdíly neobchodovatelných statků, tudíž se zdají být korelovány, ale při detailním pohledu můžeme rozdíly v cenových hladinách pozorovat. Na začátku 90. let se tyto rozdíly snížily v důsledku vytvoření jednotného evropského trhu, na konci 90. let přispělo k další konvergenci cen obchodovatelných statků zavedení eura.
Velikost těchto rozdílů je ovlivněna konkurencí, a to jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni, úrovní domácí antimonopolní politiky a mírou otevřenosti ekonomiky mezinárodnímu obchodu.
Vývoj cen neobchodovatelných statků a služeb vysvětluje Ballas-Samuelsonův model. Různé
míry inflace mezi zeměmi jsou dány rozdíly v růstu produktivity v obchodovatelném a neobchodovatelném sektoru. Sektor obchodovatelných statků je vystaven většímu stupni
konkurence, je více kapitálově intenzivní a sestává především z průmyslové výroby, zatímco sektor neobchodovatelných statků sestává především ze služeb, je náročnější na lidskou práci a je vystaven konkurenci v menší míře. Růst produktivity v sektoru obchodovatelném bude doprovázen růstem mezd, ale nikoli růstem cen. Růst mezd v obchodovatelném sektoru povede díky mobilitě práce k růstu mezd v neobchodovatelném sektoru, kde ale nebude doprovázen odpovídajícím růstem produktivity, a tím povede k růstu cen. Čím větší rozdíly budou v produktivitě obchodovatelného a neobchodovatelného sektoru, tím vyšší inflace je bude doprovázet. Je obtížné oddělit efekty B-S modelu od jiných vlivů působících na inflaci – například změny měnové politiky nebo měnových kurzů.
