Hlavní práce8599_xbals04.pdf, 0.9 MB Stáhnout

(1)

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Bude pro ČR přijetí eura skutečně výhodou?

Diplomová práce

Autor práce: Silvia Bálintová

Vedoucí diplomové práce: Ing. Zdeněk Lukáš, Ph.D.

Rok zpracování: 2008

(2)

Obsah

Obsah... 2

Úvod... 3

1. Cesta k přijetí společné měny euro ... 5

2. Teorie OCA... 11

2.1. Mundellova klasická teorie OCA... 13

2.2. Mundellova nová teorie OCA ... 17

2.3. Význam otevřenosti ekonomiky v teorii OCA podle R. I. McKinnona... 18

2.4. Význam stupně diverzifikace v teorii OCA podle P. B. Kenena ... 19

2.5. Hypotéza endogenity OCA ... 20

3. Přínosy vstupu do HMU... 23

3.1. Eliminace transakčních nákladů... 23

3.2. Transparentnost cen... 28

3.3. Eliminace kurzového rizika... 32

3.4. Růst vzájemného obchodu a ekonomického růstu ... 35

4. Náklady a rizika z členství v HMU... 40

4.1. Společná měnová politika ... 40

4.2. Asymetrické šoky... 41

4.3. Nestejný průběh hospodářského cyklu... 41

5. Vyhodnocení ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou... 44

5.1. Vývoj ukazatelů ekonomické sladěnosti ... 44

5.2. Přizpůsobovací mechanismy ... 49

6. Maastrichtské kritéria konvergence ... 53

6.1. Kritérium cenové stability... 54

6.2. Kritérium vládního deficitu... 55

6.3. Kritérium vládního dluhu ... 57

6.4. Kritérium stability měnového kurzu ... 57

6.5. Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb ... 58

7. Dopad současného vývoje inflace na ČR a eurozónu ... 61

8. Bude přijetí eura pro ČR výhodou či nevýhodou?... 64

Závěr... 67

Seznam použitých zdrojů... 69

Seznam zkratek ... 71

Seznam grafů... 72

Seznam tabulek ... 72

(3)

Úvod

Jako téma své diplomové práce jsem si zvolila problematiku vstupu České republiky (dále ČR) do Hospodářské a měnové unie (dále HMU). Pro toto téma jsem se rozhodla z důvodu jeho aktuálnosti, kdy se eurozóna postupně rozšiřuje o další členské země. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem jednotlivé země k HMU přistupují. Nové členské státy Evropské unie (dále EU) z rozšíření v roce 2004 jako jsou: Slovinsko, Kypr, Malta či Slovensko se snažily či snaží stát členským státem eurozóny co nejdříve po vstupu do EU. Jiné země, například Velká Británie, Švédsko, Dánsko, Norsko, či ČR evidentně s připojením se k HMU nespěchají. Proto v této práci zkoumám, zda by byl vstup do HMU pro ČR výhodou či nevýhodou.

Cílem této práce je již výše uvedené zjištění přínosů a nákladů ze vstupu ČR do HMU.

Před samotným zkoumáním výhod či nevýhod sumarizuji cestu vedoucí k vytvoření HMU a zavedení společné měny euro. Tento vývoj je výsledkem dlouhodobého integračního procesu v Evropě, který trval 40 let. V roce 1999 začalo 11 států EU provádět společnou měnovou politiku a zavedly společnou měnu euro. V roce 2001 do eurozóny vstoupilo Řecko. V roce 2002 začalo euro obíhat též v hotovostní podobě bankovek a mincí. Proces rozšiřování eurozóny pokračuje i v současné době. Na začátku roku 2007 euro nahradilo slovinský tolar, začátkem roku 2008 euro jako svou měnu přijaly státy Kypr a Malta. Dnes eurozónu tvoří celkem 15 států. V roce 2009 se má k eurozóně připojit Slovensko, které je společně s Estonskem, Litvou a Lotyšskem členem systému mechanismu směnných kurzů ERM II.

Teoretické přínosy a náklady HMU vyvozuji z teorie optimální měnové oblasti (dále OCA), která je definována jako měnová unie či jako měnová oblast, ve které jednotlivé země používají společnou měnu, přičemž měnová oblast se stává optimální v okamžiku, kdy zúčastněným zemím nehrozí vznik makroekonomické nestability z důvodu existence společné měny. Rovněž v této kapitole popisuji přístupy k teorii OCA u různých jejich autorů, počínaje R. A. Mundellem. Vznik teorie OCA je spojený právě se jménem R. A. Mundella, který poprvé publikoval svoje poznatky o této teorii v roce 1961 v článku: „A Theory of Optimum Currency Areas“. Mundellovou teorii dále rozpracovali autoři R. I. McKinnon v článku z roku 1963 „Optimum Currency Areas“ a v roce 1969 i P. B. Kennen ve své práci „The Theory of Optimum Currency Areas”. Významnou roli hraje i argumentace M. Friedmana o superioritě plovoucích kurzů vůči kurzům fixním. Teorii OCA doplnili rovněž ekonomové Frankel a Rose v roce 1996 o hypotézu endogenity.

(4)

Z přínosů definovaných teorií OCA jsem v této práci vybrala k bližší analýze, tzv.

přímo měřitelné jako jsou: eliminace transakčních nákladů, transparentnost cen či eliminace kurzového rizika. U výhod z členství HMU se předpokládá ještě přínos v podobě ekonomického růstu, který má být zprostředkován růstem vzájemné obchodní výměny mezi zeměmi eurozóny a eliminací transakčních nákladů společně s eliminací kurzového rizika.

Mezi náklady zkoumám především důsledky ztráty měnové politiky, působení asymetrických šoků a nesladěnost ekonomických cyklů. Kapitola pojednávající o nákladech z členství v HMU se promítá i do navazující kapitoly, která pojednává o stupni ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou. Stupeň ekonomické sladěnosti země vstupující do měnové unie s eurozónou naznačuje, ve kterých oblastech lze nalézt potenciální rizika z asymetrických efektů pro vstupující zemi. Vyšší stupeň dosažené sladěnosti by se měl odzrcadlit v menší míře rizika z působení asymetrických šoků. U ekonomické sladěnosti se sleduje stupeň cyklické a strukturální sladěnosti a účinnost adaptačních mechanismů v ekonomice.

Analýza stupně ekonomické sladěnosti je doplněna analýzou nominální konvergence ČR. Nominální konvergence sleduje vývoj nominálních veličin, jako jsou například: inflace, úrokové sazby, měnový kurz, vládní deficit, vládní dluh, z nichž se dá usuzovat na disciplinovanost makroekonomických politik, přičem? aspekty reálné konvergence neberou nominální kritéria v úvahu. Nominální kritéria konvergence, známé i jako maastrichtské kritéria mají za úkol zajistit, aby se členem eurozóny staly pouze ty země, které nebudou ohrožovat stabilitu HMU v důsledku rozdílného vývoje v členských zemích EU.

Předposlední kapitola pojednává o současném vývoji inflace v ČR i v eurozóně.

Cenová stabilita je jedním z maastrichtských kritérií, které v poslední době výrazným způsobem ovlivňuje jak vývoj v eurozóně, tak již delší dobu ohrožuje ekonomiky zemí kandidujících na vstup do HMU. Z tohoto hlediska je zajímavé sledovat, jaké dopady v současné době vývoj inflace má. Navíc jde o kritérium nominální konvergence, se kterým se bude potýkat ČR při jeho nesplnění v důsledku vysoké míry inflace v nejbližší době.

V poslední kapitole této práce hodnotím dílčí závěry předchozích kapitol a snažím se dospět na základě v práci uvedeného k závěru, zda bude vstup ČR do HMU výhodnou či nevýhodou.

(5)

1. Cesta k přijetí společné měny euro

Vytvoření HMU a zavedení společné měny euro je výsledkem dlouhodobého integračního procesu v Evropě, který trval 40 let. V roce 1999 začalo 11 států EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemí, Lucembursko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) provádět společnou měnovou politiku a zavedly společnou měnu euro. V roce 2001 do eurozóny vstoupilo Řecko. V roce 2002 začalo euro obíhat též v hotovostní podobě bankovek a mincí. Proces rozšiřování eurozóny pokračuje i v současné době. Na začátku roku 2007 euro nahradilo slovinský tolar, začátkem roku 2008 euro jako svou měnu přijaly státy Kypr a Malta. Dnes eurozónu tvoří celkem 15 států. V roce 2009 se má k eurozóně připojit Slovensko, které je společně s Estonskem, Litvou a Lotyšskem členem systému mechanismu směnných kurzů ERM II.

Počátky měnové spolupráce

První kroky k zavedení společné měny lze datovat již do roku 1944, kdy byl založený brettonwoodský měnový systém pevných kurzů. V rámci tohoto systému došlo k prvním formám poválečné měnové spolupráce v Evropě. Evropské měny byly navázány na americký dolar systémem pevných kurzů. Dolar byl vázán na zlato. Do tohoto kurzového uspořádání se zapojilo i 6 evropských států (Belgie, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Lucembursko), které v roce 1957 vytvořily Evropský hospodářský systém (dále EHS). Jedním z cílů EHS bylo dosažení cenové a kurzové stability mezi členskými zeměmi. První kroky však byly zaměřeny na vytvoření celní unie a společné zemědělské politiky. Otázka měnové integrace byla otevřena teprve ke konci 60. let.

Wernerova zpráva

V roce 1969 předložila Evropská komise plán v rámci Barreho plánu, který rozpracoval myšlenku jednotné měny, protože brettonwoodský systém začínal vykazovat nedostatky. Na základě Barreho plánu vyzvaly hlavy států a předsedové vlád Radu ministrů, aby navrhla strategii pro realizaci HMU. Wernerova zpráva, publikovaná v roce 1970, počítala s vytvořením HMU v několika etapách do roku 1980. Tento proces však byl narušen značnou nestabilitou na mezinárodním měnovém trhu po zhroucení brettonwoodského systému začátkem 70. let. K nestabilitě se přidaly i nesourodé politické reakce na hospodářské šoky, mezi něž patřila především první ropná krize. Aby bylo možné čelit nestabilitě a následné volatilitě směnných kurzů mezi jednotlivými měnami, rozhodlo se 9 členských států EHS

(6)

(Belgie, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Irsko, Velká Británie) obnovit proces měnové spolupráce a vytvořit Evropský měnový systém (dále EMS) v roce 1979.

EMS

EMS byl založen za účelem stabilizovat měnové kurzy, podpořit konvergenci členských států a přispět k podpoře hlubší měnové integrace směrem k HMU. EMS obsahoval 3 základní prvky: evropskou měnovou jednotku ECU, mechanizmus měnových kurzů ERM a úvěrové nástroje Evropského fondu pro měnovou spolupráci.

Jádrem EMS byl intervenční mechanizmus. Každá členská země v ERM měla stanovenou centrální paritu vůči ECU. Z parit vůči ECU byly vypočítány vzájemné parity všech měnových párů, které byly uspořádány do tabulky nazývané paritní mřížka. Vzájemné kurzy se mohly pohybovat uvnitř pásma vytyčeného okolo centrální parity. Pokud nějaký měnový kurz dosáhl hranic pásma povolených fluktuací, centrální banky daných dvou zemí měly automatickou povinnost devizové intervence s cílem udržet kurz uvnitř pásma. Měnit centrální paritu bylo možné pouze se souhlasem všech členů ERM. Na nadměrné vychylování kurzů od svých parit upozorňovaly indikátory divergence, aby bylo možné přijmout účinné opatření, které by zamezily další divergenci a tím i minimalizovaly potřebu devizových intervencí.

EMS se do roku 1983 vyznačoval poměrně častým přestavováním parit, které reagovalo na odlišný makroekonomický vývoj v členských zemích. V období 1983 až 1992 se neuskutečnilo žádné přestavení parity a rozšířil se počet měn zapojených do ERM. Toto období kurzové stability bylo ukončeno měnovými turbulencemi a masivními spekulačními ataky. Nápor spekulace si nakonec vynutil rozšíření fluktuačních pásem v rozsahu ± 15 % od centrální parity. Jako hlavní příčiny hluboké krize jsou uváděny vysoké německé sazby po sjednocení Německa a odmítnutí Maastrichtské smlouvy v dánském referendu.

Dalším podnětem pro vytvoření HMU a zavedení jednotné měny bylo přijetí Jednotného evropského aktu (dále JEA) v roce 1986. Tento akt stanovil časový rámec pro zavedení jednotného trhu a znovu potvrdil nutnost vytvořit HMU. V roce 1988 schválila Evropská rada vytvoření HMU jako jeden z cílů a jmenovala komisi odborníků na měnovou politiku, která se skládala především z guvernérů centrálních bank EHS, aby navrhla konkrétní kroky vedoucí k HMU. Výsledná Delorsova zpráva doporučila zavedení HMU ve třech etapách, přičemž právní základ pro HMU musel být ještě vytvořen. Zpráva dala podnět

(7)

k jednáním, které vyústily v podepsání Smlouvy o Evropském společenství (dále ES) 7. února 1992 v Maastrichtu.

Vznik HMU

Na základě Delorsovy zprávy rozhodla Evropská rada v červnu 1989, že 1. etapa realizace HMU by měla být zahájena 1. července 1990. Tímto datem bylo zrušeno omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy. Výbor guvernérů centrálních bank členských států EHS byl pověřen konzultacemi v oblasti měnových politik členských států a prosazováním jejich koordinace s cílem dosáhnout cenové stability. Výbor guvernérů rovněž zahájil přípravné práce na 3. etapě HMU. Realizace 2. a 3. etapy vyžadovala úpravu Smlouvy o založení EHS, aby bylo možné zavést potřebnou institucionální strukturu. Touto smlouvou byla Smlouva o ES – Maastrichtská smlouva v roce 1992. Smlouvou o ES z roku 1992 byla ustavena EU a současně tato smlouva upravovala zakládající smlouvy ES tím, že doplnila novou kapitolu o hospodářské a měnové politice. Tato nová kapitola se stala základem HMU a stanovila způsob a časový plán její realizace. Maastrichtská smlouva určila, že pro země, které přistoupily do EU po roce 1992, je přijetí eura závazné. To se týká zemí, které se staly členy EU v roce 1995 (Finsko, Rakousko, Švédsko), 2004 (ČR, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Kypr, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko) a v roce 2007 (Bulharsko, Rumunsko).

Založení Evropského měnového institutu (EMI) 1. ledna 1994 znamenalo zahájení 2.

etapy HMU, přičemž došlo k ukončení činnosti Výboru guvernérů. V prosinci 1996 předložil EMI Evropské radě zprávu o mechanismu směnných kurzů ERM II. Evropská rada rovněž přijala v červnu 1997 Pakt stability a růstu, jehož smyslem bylo zajistit rozpočtovou disciplínu ve vztahu k HMU. Dne 2. května 1998 Rada Evropské unie jednomyslně rozhodla, že 11 členských států EU (Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Nizozemí, Lucembursko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) splnilo podmínky nezbytné pro účast ve 3.

etapě HMU a pro přijetí jednotné měny 1. ledna 1999. Ustavením ECB 1. června 1998 završil EMI své poslání.

3. etapa HMU nastala 1. ledna 1999 vznikem eurozóny. V oběhu nadále zůstavaly národní bankovky a mince. Nová měna euro existovala pouze v bezhotovostní formě v podobě zůstatků na bankovních účtech. V roce 2001 do eurozóny vstoupilo Řecko. 1. ledna 2002 byla ve všech zemích eurozóny zahájena výměna národního oběživa za euro. V roce 2002 začalo euro obíhat též v hotovostní podobě bankovek a mincí. Na začátku roku 2007

(8)

euro nahradilo slovinský tolar, začátkem roku 2008 euro jako svou měnu přijaly státy Kypr a Malta.

V současnosti 15 z 27 států EU již zavedlo euro a účastní se plně 3. etapy HMU.

Dánsko a Velká Británie mají zvláštní postavení, kdy jim na základě protokolů připojených ke Smlouvě o ES bylo poskytnuto výjimečné právo rozhodnout se, zda se 3. etapy HMU zúčastní, či nikoli. Obě země oznámily Radě EU (Dánsko v roce 1992 a Velká Británie v roce 1997), že prozatím nezamýšlejí vstoupit do 3. etapy a stát se členy eurozóny. Na ostatní státy EU se v současnosti vztahuje „výjimka“, která znamená, že tyto státy dosud nesplnily podmínky pro zavedení eura, a proto se na ně nevztahují některé ustanovení, které se jinak po zahájení 3. etapy HMU běžně uplatňují. K nim patří veškeré ustanovení, na jejichž základě přebírá odpovědnost za měnovou politiku Rada guvernérů ECB.

V dalším období bude docházet k dalšímu rozšiřování HMU a v rámci evropské ekonomické integrace bude toto seskupení usilovat o přiblížení úplné ekonomické unii, která by představovala nejvyšší stupeň ekonomické integrace. K hospodářské integraci by se připojila i integrace politická. V EU byla tato snaha odstartována vytvořením Smlouvy o Evropské ústavě, která však nebyla přijata.Proces ratifikace skončil poté, co ústavní smlouvu v referendech odmítla Francie a posléze Nizozemí. Po tomto odmítnutí následovalo rok a půl dlouhé vyčkávání, které přerušilo až německé předsednictví v roce 2007, které přišlo s návrhem Reformní smlouvy, která by převzala podstatnou část textu neratifikované Ústavní smlouvy a zapracovala ji do stávajících základních smluv EU.

Proces vstupu do HMU

Země, které chtějí přijmout euro jako svoji měnu, musí dosáhnout vysokého stupně udržitelné konvergence. Stupeň konvergence se hodnotí na základě konvergenčních kritérií stanovených ve Smlouvě o ES. Nejméně jednou za 2 roky, anebo na žádost daného členského státu předloží Evropská komise a ECB Radě EU zprávu o pokroku členských států, na něž se vztahuje výjimka. Tyto konvergenční zprávy hodnotí, zda bylo dosaženo vysokého stupně udržitelné konvergence, a to na základě míry, do jaké každý členský stát splnil kritéria konvergence.

Zprávy dále ověřují kompatibilitu vnitrostátních právních předpisů každého z členských států včetně statutu národní centrální banky se Smlouvou o EU, pokud jde o nezávislost centrální banky. Tyto konvergenční zprávy se rovněž zabývají integrací trhů, stavem a vývojem běžného účtu platební bilance a vývojem jednotkových mzdových nákladů

(9)

a ostatních cenových indexů. Na základě návrhů Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem rozhodne Rada EU složená z hlav států nebo předsedů vlád kvalifikovanou většinou, které členské státy, na něž se vztahuje výjimka, kritéria konvergence splnily. U těchto členských států je pak výjimka zrušena a tyto státy se mohou stát členy eurozóny.

Poslední konvergenční zpráva je z května 2007. Tato zpráva povolila státům Maltě a Kypru vstoupit do eurozóny. Konvergenční zpráva z května 2006 poukázala na vysokou inflaci v Litvě, ve které během referenčního období od dubna 2005 do března 2006 dosahovala dvanáctiměsíční průměrná míra inflace měřená HICP 2,7%, tedy byla těsně nad referenční hodnotou 2,6% pro kritérium cenové stability.¹ Konvergenční zpráva dále poukazovala na skutečnost, že dvanáctiměsíční průměrná míra inflace měřená HICP měla v nadcházejících měsících postupně vzrůst. Z tohoto důvodu nebylo Litvě povoleno zavedení eura k 1. lednu 2007. Zavedení eura bylo povoleno pouze Slovinsku. Cenová hladina v pobaltských zemích je i v současné době nad referenční hodnotou.

ČR je členskou zemí EU od 1. května 2004. Z tohoto členství vyplývá závazek, že dříve nebo později vstoupí ČR do eurozóny. Termín přijetí eura však v ČR zůstává v současné době neznámý. Na jedné straně vznikají začleněním do eurozóny přínosy, na druhé straně náklady podmíněné plněním maastrichtských konvergenčních kritérií, a zároveň členstvím v eurozóně. To jak vysoké budou náklady souvisí s obdobím vstupu ČR do HMU. Popis vybraných výhod a nevýhod spojených se vstupem do měnové unie uvádí kapitola o přínosech a nákladech z členství v měnové unii, která vychází z teorie optimální měnové oblasti (dále OCA). Tato teorie je představena v následující kapitole a poukazuje na některé praktické problémy, které mohou být spojeny se vznikem měnových unií.

Shrnutí

HMU představuje od roku 1999 nejvyšší stupeň dosažené evropské ekonomické integrace.

V současné době toto seskupení tvoří 15 států s koordinovanou hospodářskou politikou a společnou měnovou politikou. HMU zásadním způsobem doplňuje evropský jednotný trh, který má za cíl zajišťovat volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu v EU. Země, která vstupuje do HMU musí splňovat podmínky vstupu v podobě maastrichtských konvergenčních kritérií stanovených ve Smlouvě o ES z roku 1992. Členské země EU mají na základě této smlouvy povinnost přijmout společnou měnu. Smlouva však nestanovuje datum přijetí, stanovení datumu je na vládách jednotlivých zemí. Aktuálně o členství usiluje Slovensko,

1 Konvergenční zpráva, květen 2006, Evropská centrální banka

(10)

Estonsko, Lotyšsko a Litva, které jsou členy evropského mechanismu směnných kurzů ERM II. Slovensko by mělo do eurozóny vstoupit v roce 2009. Vstup ČR zatím není známý.

Nicméně, guvernér ČNB Zdeněk Tůma zmínil v týdeníku Ekonom letos v lednu u příležitosti stého výročí české měny, že rok 2019 je rokem, kdy by ČR mohla euro přijmout.² Otazník nad stanovením datumu vstupu souvisí především s hodnocením přínosů a nákladů z členství v HMU. Pro ČR je proto sledování situace Slovenska důležité vzhledem k tomu, že se potýká s podobnými problémy jako ČR.

2 Tůma, Z., Euro v roce 2019? Žádné drama, www.ihned.cz

(11)

2. Teorie OCA

Teorie OCA je příkladem teorie, jejíž rozvoj má těsnou souvislost se záměry vytvoření vyšší formy integrace než v mezích pásma volného obchodu či celní unie mezi dvěma nebo více ekonomikami.³ Od 2. poloviny 19. století vznikaly první regionální měnové unie. V současné době je nejznámější měnovou unií HMU. Teorie OCA se začala více zkoumat právě s prohlubující se evropskou ekonomickou integrací, která vyvrcholila přijetím společné měny euro a vytvořením HMU.

Pojem OCA

Podle teorie OCA je měnovou oblastí oblast, ve které jednotlivé země používají společnou měnu, přičemž měnová oblast se stává optimální v okamžiku, kdy zúčastněným zemím nehrozí vznik makroekonomické nestability z důvodu existence společné měny. Tato situace nastává, pokud mají zúčastněné země buď synchronizován svůj hospodářský cyklus a nejsou vystaveny asymetrickým poptávkovým a nabídkovým šokům anebo jsou, v případě, že neplatí první podmínka, alespoň vybaveny dostatečně pružnými přizpůsobovacími mechanizmy na trhu zboží a trhu výrobních faktorů, které definuje teorie OCA. Pokud není splněna ani jedna z uvedených podmínek optimality hrozí zúčastněným zemím makroekonomická nestabilita v podobě trvalých rozdílů v úrovni produkce a nezaměstnanosti jak popisuje teorie OCA.

Význam teorie OCA

Východiska teorie OCA lze aplikovat jako teoretický rámec pro integrující země do eurozóny.

Teorie OCA totiž popisuje jak rozdílný dopad může mít jednotná měnová politika na jednotlivé země měnové unie.⁴

Země vstupující do měnové unie se vzdává vlastní měny přijetím společné měny.

Země dále ztrácí měnový kurz jako nástroj vyrovnávání toků peněz mezi domácí a zahraničí ekonomikou. Množství peněz v ekonomice může být od tohoto momentu náročně zvladatelné.

Tuto skutečnost vyjadřuje následující přirovnání: „Tak jako je každý mořský příliv, který zvedá hladinu na jedné straně moře, doprovázen odlivem a poklesem hladiny na druhé straně moře, stejně tak i příliv peněz z jedné části eurozóny do druhé zvedá cenovou hladinu na jedné straně a současně odliv peněz snižuje cenovou hladinu na druhé straně měnové

3 Horvath, R., Komárek, M., Teorie optimálních měnových zón: rámec k diskusím o monetární integraci, 2002

4 Mundell rozlišuje v teorii OCA měnovou oblast a měnovou unii. Měnová oblast zahrnuje dvě či více měn navzájem fixovaných, např. EMS. Měnová unie používá pouze jednu společnou měnu, například eurozóna.

(12)

oblasti.“ ⁵ Odliv peněz z ekonomiky vede k poklesu míry inflace, ale i k poklesu reálného HDP a růstu nezaměstnanosti. Naopak, při růstu peněžní zásoby se v ekonomice dostaví inflace. Při poklesu peněžní zásoby klesá agragátní poptávka a v ekonomice vzniká recese.

Teorie OCA tak zkoumá vliv asymetrických šoků na skupinu zemí a zaznamenává odlišnosti v následcích, pokud země používají národní měny, anebo jednu společnou měnu.

Teorie OCA pracuje s pojmem asymetrický šok. Podstatou ekonomického asymetrického šoku je vznik nerovnováhy, která může být způsobena nerovnováhou buď na straně nabídky, nebo na straně poptávky plynoucí z vnitřních či vnějších ekonomických podmínek. Jejich hlavním rysem je to, že nepostihují celou měnovou oblast, ale pouze jednotlivé regiony. Mají různou intenzitu, nevznikají ve shodné době a i jejich doba trvání se liší.

Dále teorie OCA poukazuje na některé praktické problémy, které mohou být se vznikem měnové oblasti spojeny. Například bývá poukazováno na rozdílnou ekonomickou úroveň zemí, nízkou mobilitu pracovní síly uvnitř zemí a i mezi zeměmi, na nákladnost a politickou nepopulárnost řešení problémů nerovnováh prostřednictvím rozpočtových přerozdělovacích procesů. Další praktické otázky OCA jsou spojeny s otázkami optimálního politického uspořádání vzniku a fungování měnové unie.⁶

Vývoj teorie OCA

Vznik teorie OCA je spojený se jménem R. A. Mundella⁷, který poprvé publikoval svoje poznatky o této teorii v roce 1961 v článku: „A Theory of Optimum Currency Areas“.

Mundellovou teorii dále rozpracovali autoři R. I. McKinnon v článku z roku 1963 „Optimum Currency Areas“ a v roce 1969 i P. B. Kennen ve své práci „The Theory of Optimum Currency Areas”.⁸ Významnou roli hraje i argumentace M. Friedmana o superioritě plovoucích kurzů vůči kurzům fixním. Teorii OCA doplnili rovněž ekonomové Frankel a Rose v roce 1996 o hypotézu endogenity.⁹

Tato kapitola představuje klasickou i novou teorii R. A. Mundella, který definoval OCA jako ekonomický prostor, charakterizován vnitřní mobilitou faktorů a vnější

5 Mach, P., Německá recese v kontextu zavedení eura, 2003

6 Mandel, M., Tomšík, P., Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice, Management Press, 2003

7 V roce 1999 získal R. A. Mundell Nobelovou cenu za ekonomii za analýzu měnové a fiskální politiky v různých režimech určování měnových kurzů a za analýzu optimálních oblastí společné měny.

8 Kučerová, Z., Teorie optimální měnové oblasti a možnosti její aplikace na země střední a východní Evropy, Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 3/2005

(13)

nemobilitou faktorů. Zóna, kterou je možno považovat za OCA se podle něj musí vyznačovat nejen flexibilitou cen, ale i mezd.¹⁰ Teorii OCA R. A. Mundella dále rozvinul R.I. Mc Kinnon v roce 1963 zahrnutím faktoru otevřené ekonomiky definované jako poměr mezi obchodovatelným a neobchodovatelným zbožím ve vztahu k domácí produkci a spotřebě a jejího vlivu na vnější rovnováhu a vnitřní ekonomické procesy.¹¹ McKinnon zdůraznil, že čím více jsou ekonomiky otevřené obchodu, tím menší užitek jim přináší plovoucí kurz, jelikož změna kurzu přinese i změny v cenách importu. Na Mundella a McKinnona dále navazuje P.B. Kennen¹² v roce 1969, který doplnil původní Mundellův model zavedením teorie výrobní struktury do teorie OCA poukazující na skutečnost, že čím vyšší je diverzifikace outputu, tím menší je pravděpodobnost vzniku asymetrického šoku. Formuloval závěr, že země s vysokým stupněm výrobní diverzifikace jsou vhodnými kandidáty pro členství v měnové oblasti, a to i při nízké mobilitě pracovní síly mezi zeměmi. V závěru této kapitoly je uvedena teorie endogenity autorů Frankela a Rose, kteří tvrdí, že větší ekonomická integrace je spojena s větší synchronizací hospodářských cyklů.¹³

2.1. Mundellova klasická teorie OCA

Teorie OCA R. A. Mundella formulována v 60. letech 20. století vycházela ze vzrůstajících problémů ekonomik s vnější nerovnováhou odrážející se v nerovnováze platební bilance.

Problém, kterým se Mundell ve své práci „Theory of Optimum Currency Areas“ v roce 1961 zabývá, je proces přizpůsobení při vzniku nerovnováhy.

V té době přetrvávaly dlouhotrvající diskuze na téma fixní versus flexibilní měnový kurz. Většina ekonomů preferovala režim plovoucích kurzů jako vhodné řešení ekonomické nerovnováhy vzhledem k tomu, že v tomto systému může depreciace snížit nezaměstnanost, pokud je vnější rovnováha ekonomiky v deficitu a apreciace může snížit inflaci, když je v přebytku.¹⁴Naopak, na systém fixního kurzu se ekonomové dívali skepticky.

Mundell v důsledku výše uvedeného formuloval otázku, zda volně plovoucí kurz mezi měnami jednotlivých států vede vždy k efektivním vyrovnávacím procesům, nebo zda by za určitých podmínek bylo vhodnější vytvořit společnou měnovou oblast. Na otázku se pokouší

11 Viz Mandel, M., Tomšík, P., (2003)

12 Viz Mandel, M., Tomšík, P., (2003)

(14)

odpovědět definicí pojmu OCA, kterou definuje jako oblast s vnitřní mobilitou a vnější imobilitou výrobních procesů, mezi jejímiž členy je zaveden fixní měnový kurz.¹⁵

Fixní měnový kurz v klasické teorii OCA¹⁶

Mundell rozlišoval mezi měnovou oblastí s jednou měnou a s více měnami. V těchto oblastech podle něho probíhá proces přizpůsobení ekonomické nerovnováze rozdílně.

Mundell situaci demonstruje na příkladu dvou zemí s různou měnou a dvou zemí se společnou měnou.

V prvním případě předpokládá, že jsou dvě země, například Německo a Francie, každá má svou vlastní měnu vzájemně na sebe fixovanou, v obou zemích existuje plná zaměstnanost a rovnováha platební bilance a dále předpokládá, že ceny a mzdy jsou v krátkém období nepružné směrem dolů, což vede k nárůstu nezaměstnanosti. Měnová autorita též prosazuje protiinflační politiku.

Nerovnováha je najednou narušena poptávkovým šokem, který se v Mundellově příkladu projeví jako pokles agregátní poptávky ve Francii, a současně jako růst agregátní poptávky v Německu. Vznik poptávkového šoku může být například posun v preferencích spotřebitelů. V případě trvalého charakteru bude výsledkem posun v preferencích spotřebitelů z francouzského na německé zboží. Jak je patrné z grafu níže tyto přesuny způsobí ve Francii pokles důchodu, zaměstnanosti, a zároveň deficit platební bilance. V Německu se šok projeví inflačními tlaky, zvýšením důchodu a cenové hladiny a také přebytkem platební bilance.

Pokud by v Německu byl povolen určitý nárůst cen, vedlo by to ke zhodnocení reálného kurzu a břemeno přizpůsobení by se tak rozložilo na obě země. Pokud by ale měnová autorita zasáhla proti růstu inflace měnovou restrikcí, k reálnému zhodnocení měny Německa nedojde a celé břemeno přizpůsobení padne na Francii, kde dojde k poklesu výstupu a nárůstu nezaměstnanosti.

15 De Grauwe, P., The Economics of Monetary Union. 6th Edition. Oxford University Press, 2005

16 Viz De Grauwe, P., (2005)

(15)

Graf 1 - Poptávkový asymetrický šok v modelu AS-AD

Zdroj - De Grauwe (2005)

Pokud Německo a Francie jsou členské státy měnové unie se společnou měnou, kde vláda prosazuje plnou zaměstnanost, tak přesun poptávky z Francie do Německa zvýší nezaměstnanost ve Francii a inflační tlaky v Německu. Ve snaze zabránit nezaměstnanosti ve Francii vláda zvýší nabídku peněz a zesílí tak inflační tlaky v Německu. Rostoucí ceny v Německu změní směnné poměry ve prospěch Francie a nedojde k tak výraznému nárůstu nezaměstnanosti.

Z toho vyplývá, že v měnových oblastech s více měnami je výše nezaměstnanosti v zemích s deficitem platební bilance dána ochotou zemí s přebytkem platební bilance vzít na sebe náklad vyšší inflace. V měnové oblasti se společnou měnou je výše inflace dána ochotou centrálních autorit připustit vyšší nezaměstnanost v oblastech s deficitem platební bilance.

Ani v jedné z těchto měnových oblastí však autority nejsou schopny zabránit současně inflaci i nezaměstnanosti. Mundell z toho vyvozuje, že příčinou není typ měnové oblasti, ale její rozloha, proto svět sám o sobě nemůže být považován za optimální měnovou oblast.

Plovoucí měnový kurz v klasické teorii OCA¹⁷

Při vzniku asymetrického šoku by k přizpůsobení došlo prostřednictvím změny plovoucího měnového kurzu, jak navrhuje již Friedman v 50. letech.¹⁸ V předchozím příkladě

18 Horvath, R., Komárek, M., Teorie optimálních měnových zón: rámec k diskusím o monetární integraci, 2002:

„Friedman (1953) argumentoval, že plovoucí kurzy dovolují lepší přizpůsobení se šokům, a proto je pro ekonomiky vhodnější přijmout tento kurzový režim. Jestliže jsou ceny a mzdy relativně rigidní a výrobní faktory

(16)

nečlenských států by tak došlo k depreciaci francouzského franku, to by na zahraničních trzích zboží Francie relativně zlevnilo a přesunulo poptávku zpět směrem ke zboží Francie jak je vidět v grafu 2 níže. Tím by došlo ke snížení deficitu a nezaměstnanosti ve Francii.

Apreciace německé marky by relativně zdražila její zboží na zahraničních trzích a pomohla by tak k odstranění přebytku a následně i inflace v Německu. Proto je podle Mundella vhodnější používání plovoucího kurzu.

Graf 2 - Znehodnocení FRF a zhodnocení DEM v modelu AS-AD

Zdroj - De Grauwe (2005)

Jiná situace nastane, pokud režim plovoucího kurzu existuje mezi 2 regiony.¹⁹ Tento průběh lze ukázat na příkladů 2 států, a to Kanady a USA, které patří do různých 2 regionů.

Každá z těchto zemí má svou vlastní měnu: kanadský a americký dolar, mezi kterými existuje plovoucí kurz. Kontinent se dělí na dva regiony – východ a západ. Hranice regionů neodpovídají hranicím daných dvou států. V obou regionech dochází k odvětvové specializaci výroby. Východ produkuje automobily, západ stavební materiál.

nejsou dostatečně mobilní mezi zeměmi, pak v případě, že ekonomika čelí negativnímu poptávkovému nebo nabídkovému šoku je jediným možným přizpůsobením změna měnového kurzu. V případě fixního kurzu by šok vyvolal „nepříjemné“ změny v cenové hladině či zaměstnanosti. Pochopitelně, pokud se ceny dokáží bezprostředně přizpůsobovat veškerým relevantním informacím a mobilita pracovní síly je dostatečně vysoká, potom rozdíl mezi fixním a plovoucím kurzem dle Friedmana mizí. Friedman ovšem také uznával, že pokud jsou mezi zeměmi nějaké speciální vazby (např. mezi Velkou Británií a jejími bývalými koloniemi) a/nebo je-li vliv vlády na fungování ekonomiky zanedbatelný, může být i fixní kurz správnou volbou. Pro OCA teorii je zvláště zajímavý postřeh o možném rozdílu mezi regionem - kde je ekonomicky vhodné užívat jednu měnu a samostatnou zemí - kde je měna opravdu užívána. Tímto poznatkem byla téměř definována teorie OCA.“

(17)

Pokud dojde k poptávkovému šoku a nastane přesun poptávky od automobilů regionu východ ke stavebním materiálům regionu západ, zvýší se nezaměstnanost na východě a vzrostou inflační tlaky na západě. Měnové autority obou zemí by musely buď zvýšit nabídku peněz, čím by předešly nezaměstnanosti na východě, nebo by nabídku peněz musely snížit a tak by předešly inflaci na západě. Mezitím by došlo ke změně měnového kurzu mezi kanadským a americkým dolarem tak, aby došlo k vyrovnání platební bilance obou zemí.

Území obou regionů se ale neshodují s územím obou států, a proto nebude mít změna měnového kurzu obou zemí na ekonomiku takový vliv, jako v předchozím případě Německa a Francie. Nezaměstnanost tak může být v obou zemích odstraněna jen na náklady inflace a inflace v obou zemích může být odstraněna jen za cenu zvýšené nezaměstnanosti. Břemeno tak může být rozloženo mezi oba regiony s tím, že se připustí jistá nezaměstnanost na východě a určitá inflace na západě. Nikdy však nemůže být současně odstraněna jak nezaměstnanost, tak inflace.

Důležitý je závěr, že plovoucí kurz sice může odstranit nerovnováhy platební bilance mezi zeměmi, ale ne mezi regiony. Plovoucí kurz by měl být využit v případě, že by byly národní měny opuštěny a nahrazeny regionálními měnami. K zavedení regionálních měn by mohlo dojít v příkladě regionů východ a západ, kde by byly kanadský a americký dolar nahrazeny východním a západním dolarem. V případě, že by mezi nimi existoval fixní měnový kurz došlo by současně k inflaci a nezaměstnanosti. Pokud by ale mezi regiony byl plovoucí kurz, pak by zvýšená poptávka po stavebních materiálech vedla k apreciaci západního dolaru k východnímu dolaru, to by vedlo k uvedení platebních bilancí obou regionů do rovnovážného stavu a stabilizaci cenové hladiny a nezaměstnanosti. Optimální měnovou oblastí by zde byl region.

2.2. Mundellova nová teorie OCA²⁰

V roce 1973 byly publikovány další dvě Mundellovy práce pojednávající o teorii OCA, které se s předchozí klasickou teorií ze 60. let do určité míry v názorech rozcházejí. Jak již bylo zmíněno v části o klasické teorii OCA, Mundell původně obhajoval převážně používání plovoucích kurzů, protože málokterá ekonomika splňuje důležitý předpoklad vytvoření jednotné měny, a to vnitřní mobilitu pracovních sil. Adaptace na asymetrický šok by tak musela probíhat prostřednictvím měnového kurzu. Prakticky od 70. let však byl díky své nové

(18)

teorii Mundell označován za nadšeného zastánce evropské měnové integrace a je považován za jednoho z těch, kteří přispěli ke vzniku eura v roce 1999.

V první práci s názvem „Uncommon Arguments for Common Currencies” Mundell podstatě popírá svůj původní názor na dopady asymetrických šoků. Dokazuje, že vznik společné měny může velmi pozitivně ovlivnit ekonomiku měnové unie. Údajně díky společným devizovým rezervám a diverzifikaci portfolia dokáže společná měna zmírnit dopady asymetrických šoků.

Ve své druhé práci „A Plan for a European Currency” se zabývá návrhy na vytvoření společné evropské měny, kdy doporučuje propojení měn fixními kurzy. Vychází z období po zániku bretton-woodského měnového systému, v rámci kterého evropské země vázaly své měny na americký dolar za účelem dosažení stability měnových kurzů v Evropě. Tato situace však netrvala příliš dlouho, a proto Mundell doporučoval omezit vysokou flexibilitu měnových kurzů a těsnější integraci kapitálových trhů. Argumentuje, že jakýkoliv sociální otřes vede ke hrozbě stávky, stávka ke zvýšení mezd, nepodloženému růstu produktivity práce a finálně k riziku znehodnocení měny. Vláda může z důvodu krátkodobých politických výhod tomuto tlaku vyhovět na úkor dlouhodobých společenských nákladů. Proto Mundell doporučuje fixní kurz pro měnovou unii, aby porucha, ke které by došlo v jedné z ekonomik, mohla být rozložena mezi ostatní ekonomiky a její projevy by se zmírnily vzájemnými kapitálovými toky. Zabývá se i společnou měnou, kterou by mohla být britská libra díky své finanční stabilitě. Na tuto měnu by se navázaly měny ostatních zemí.

2.3. Význam otevřenosti ekonomiky v teorii OCA podle R. I.

McKinnona²¹

Ronald I. McKinnon navazuje v roce 1963 na Mundellovou teorii OCA. McKinnonův přístup je založen na zkoumání otevřenosti ekonomiky, podílu obchodovatelných a neobchodovatelných statků produkovaných v dané ekonomice a udržitelnosti vnější a vnitřní rovnováhy. Za optimální považuje oblast, uvnitř které mohou být monetární a fiskální politika a plovoucí měnový kurz využívány k řešení tří cílů: podpory plné zaměstnanosti, vyrovnaní platební bilance a stabilní cenové hladiny.

McKinnon přináší do teorie OCA nový faktor otevřené ekonomiky, definované jako poměr mezi obchodovatelným a neobchodovatelným zbožím produkovaným v dané

(19)

ekonomice. Obchodovatelné zboží je vyprodukované v domácí ekonomice, z části se vyváží, jde o exportovatelné zboží. Obchodovatelné zboží je na druhé straně vyrobeno v zahraničí a je na domácí trh dovezeno, jde o importovatelné zboží, kterého část se vyrábí i v domácí ekonomice. Přebytek vyrobeného zboží určeného na export nad skutečnými exporty bude záviset na domácí spotřebě. Přebytek spotřebovaného dovezeného zboží nad skutečnými importy bude závislý na specializaci importu. Při vyrovnané obchodní bilanci se hodnota vyrobeného obchodovatelného zboží rovná hodnotě spotřebovaného obchodovatelného zboží.

Neobchodovatelné zboží je zboží, které na zahraniční trhy nevstupuje.

McKinnon se dále zabývá plovoucími kurzy, které doporučuje spíše uzavřeným ekonomikám. Naopak, spíše otevřeným ekonomikám doporučuje fixní kurz. Zároveň tvrdí, že pro malé otevřené ekonomiky s vysokým podílem obchodovatelného zboží ve vztahu ke zboží neobchodovatelnému je výhodné přičlenit se k větší měnové oblasti či ji vytvořit, a to i v případě, že země disponuje téměř nulovou mobilitou výrobních faktorů. Tento přístup má své omezení. McKinnon zde předpokládá, že světové ceny obchodovatelného zboží exportovatelného i importovatelného jsou stabilní a měnová oblast není schopna je ovlivnit.

Navíc analýza může být použita pouze v případě malé otevřené ekonomiky zvažující zafixování své měny k měně velmi velké země jako je například USA.

2.4. Význam stupně diverzifikace v teorii OCA podle P. B.

Kenena²²

P. B. Kenen v roce 1969 zavádí kritérium stupně diverzifikace produkce v ekonomice. Podle Kenena je země s vysokým stupněm diverzifikace produkce vhodným kandidátem pro vstup do měnové oblasti a to i přesto, že existuje nízká mobilita pracovní síly mezi zeměmi. V ekonomice s dostatečně diverzifikovanou produkcí totiž nebude docházet k tak časté změně směnných poměrů, a tedy i ke změně poptávky po vyvážených produktech, jako v ekonomice vyrábějící jediný výrobek. Proto ekonomiku s diverzifikovanou produkcí budou asymetrické šoky ovlivňovat mnohem méně než ekonomiku s málo diverzifikovanou produkcí.

Podle Kennena pro ekonomiky s diverzifikovanou produkcí je nejvhodnějším kurzem fixní kurz, protože se tím snižují negativní efekty asymetrických šoků na ekonomiku. Čím lepší bude interní mobilita výrobních faktorů, s tím menšími náklady bude fixní měnový kurz spojený. Na druhé straně země s málo diverzifikovanou produkcí by měly raději zvolit režim

(20)

plovoucího kurzu, aby v případě asymetrického šoku mohly ke znovunastolení rovnováhy v ekonomice využít změny směnných poměrů úpravou měnového kurzu.

2.5. Hypotéza endogenity OCA²³

Hypotéza endogenity OCA přichází s novým přístupem k pohledu na splnění podmínek OCA.

Tento přístup byl představen autory Jeffrey Frankelem a Andrew Rosem. Hypotéza předpokládá, že kritéria optimální měnové oblasti není nutné splňovat před vytvořením měnové oblasti. Zavedení společné měny totiž vyvolá takové změny v ekonomikách, které způsobí, že se daná měnová oblast postupně stane optimální. Důraz je kladený na vliv společné měny na obchodní výměnu a toky kapitálu, které právě zavedením společné měny zesílí. Důsledkem růstu mezinárodního obchodu je větší korelace hospodářských cyklů. Růst mezinárodního obchodu přináší ekonomická integrace, díky čemuž dochází podle autorů teorie k synchronizaci hospodářských cyklů. Tento přístup k teorii OCA značně dynamizuje pohled na problematiku měnových unií. Závěr tohoto přístupu je, že vývoj před vstupem do měnové unie není významný, důležitý je až vývoj po vstupu, zda má daná měnová oblast potenciál vytvořit OCA do budoucna.

Shrnutí

Klasickou teorii OCA formuluje R. A. Mundell v roce 1961. Jedná se o klasický model, který vycházel z keynesiánských předpokladů. Definuje pojem OCA, ve kterém rozhodujícím kritériem je podle klasického přístupu mobilita pracovních sil. OCA vymezuje vnitřní mobilitou a vnější imobilitou výrobních faktorů. V této teorii výrazně prosazuje plovoucí měnový kurz, který považuje za vhodné řešení ekonomické nerovnováhy. Na fixní kurz se většina ekonomů v tomto období dívá se značnou skepsí.

V 70. letech Mundell mění svůj přístup a podporuje evropskou měnovou integraci, tedy vytvoření společné měny. Měnovou integraci podmiňuje dostatečnými zásobami společných devizových rezerv a diverzifikací portfolia prostřednictvím finančních trhů.

Mundell doporučuje pro měnovou unii fixní kurz, aby porucha, ke které by došlo v jedné z ekonomik, mohla být rozložena mezi ostatní ekonomiky a její projevy by se zmírnily vzájemnými kapitálovými toky.

R. I. McKinnon doplňuje klasickou Mundellovou teorii OCA a definuje další kritérium pro definování OCA, a to míru otevřenosti ekonomiky. Dospěl k závěru, že čím

(21)

větší je míra otevřenosti ekonomiky, tím menší užitek mají země z plovoucího kurzu jako nástroje obnovujícího rovnováhu běžného účtu platební bilance. Malým otevřeným ekonomikám s vysokým podílem obchodovatelného zboží doporučuje přičlenit se k větší měnové oblasti, nebo tuto oblast s ostatními ekonomikami podobných charakteristik společně zformovat, a to i v případě, že země disponuje téměř nulovou mobilitou výrobních faktorů.

P. B. Kenen rovněž doplňuje klasickou Mundellovou teorii OCA a vymezil kritérium diverzifikace produkce. Ukázal, že čím vyšší bude diverzifikace výstupu, tím menší bude pravděpodobnost asymetrického šoku. Větší diverzifikace výstupu zajišťuje, že pokud je šokem postiženo jedno odvětví v hospodářství, je menší pravděpodobnost, že tento šok výrazně postihne celou ekonomiku. Pro země s diverzifikovanou produkcí doporučuje režim fixního kurzu.

Postupem času byla teorie OCA modifikována dalšími ekonomy. Mezi významný příspěvek patří i teorie endogenity formulovaná Jeffrey Frankelem a Andrew Rosem. Tento přístup k teorii OCA značně dynamizuje pohled na problematiku měnových unií. Závěr tohoto přístupu je, že vývoj před vstupem do měnové unie není významný, důležitý je až vývoj po vstupu, zda má daná měnová oblast potenciál vytvořit OCA do budoucna. Vývoj před i po vstupu se sleduje pomocí několika kritérií. Tyto kritéria nejsou přesně dané, nicméně, pomáhají sledovat stupeň sladěnosti mezi jednotlivými entitami OCA. Mezi kritéria, které vzešly z odborných diskuzí, patří zejména: podobnost poptávkových a nabídkových šoků, podobnost hospodářských cyklů zemí měnové unie, cenová a mzdová flexibilita, fiskální transfery, integrace finančních trhů, podobná míra inflace zemí či stupeň politické integrace

I v případe HMU lze pomocí těchto kritérií sledovat jak se vyvíjí proces vytváření OCA. Obecně platí, že čím lépe jsou dané kritéria zeměmi měnové oblasti naplněny, tím vyšší výnosy plynoucí ze zapojení do měnové oblasti lze očekávat. V případě ČR jsou vybrané kritéria stupně sladěnosti s HMU rozebrané v kapitole o stupni sladěnosti země s eurozónou.

Následující kapitola pojednává především o výhodách a nevýhodách plynoucích z měnové unie.

Teorie OCA definuje jak přínosy, tak náklady a rizika spojené s vytvořením měnové unie. Za hlavní přínosy definované v teorii OCA lze považovat²⁴:

− pokles transakčních a administrativních nákladů spojených s existencí více měn

(22)

− snížení nákladů spojených s řízením měnových – kurzových a úrokových rizik více měn

− zjednodušení kalkulací očekávaných výnosů, nákladů a cen v mezinárodním srovnání

− zvýšení stability měnového kurzu společné měny oproti stabilitě měnových kurzů jednotlivých národních měn v důsledku zvýšení velikosti devizového obratu

− větší síla centrální banky měnové unie ve srovnání s národními centrálními bankami při kontrole vnitřní a vnější stability měny

− expanze zahraničního obchodu a zvýšení mobility kapitálu mezi členy měnové unie v důsledku snížení transakčních a rizikových nákladů

− snížení dopadů změn měnového kurzu na cenovou hladinu a reálný růst ve srovnání s malými otevřenými ekonomikami

− možnost využívání společné měny ve funkci mezinárodní obchodní a rezervní měny – možnost financování deficitů měnové unie prostřednictvím vlastní měny Za hlavní náklady vzájemného spojení země unie lze podle teorie OCA považovat²⁵:

− ztrátu autonomní měnové politiky

− ztrátu kurzové politiky

− snížení autonomie fiskální politiky z důvodu nutnosti přizpůsobování pravidlům měnové unie

− teorie OCA dále poukazuje na riziko inflace a na růst nezaměstnanosti jako náklad měnové unie.

(23)

3. Přínosy vstupu do HMU

V mnohých studiích se objevuje zmínka, že kvantifikace potenciálních přínosů spojených se zavedením společné měny je obtížná. Důvodem je neexistence vhodných dat, nebo nemožnost jejich přesné kvantifikace. Celá řada přínosů má totiž nepřímý charakter, s čímž je spojena obtížnost jejich změření.²⁶

Studie Evropské komise „One Market, One Currency“ z roku 1990 vyjmenovává ekonomické důsledky procesu ekonomické a měnové integrace v rámci EU. Mezi potenciální přínosy řadí následující:

− eliminace transakčních nákladů a kurzového rizika

− cenová stabilita a transparentnost

− stabilita veřejných financí

− ztráta národních měn a autonomie měnových politik členských států

− postavení jednotné evropské měny ve světovém měnovém systému

− růst obchodní výměny mezi zeměmi

− zvýšený příliv přímých zahraničních investic

− vyšší dynamika ekonomického růstu

Z výše uvedených přínosů lze za přímé výhody označit pouze vybrané, konkrétně eliminaci transakčních nákladů, transparentnost cen či eliminaci kurzového rizika. Za jejich hlavní příjemce můžeme označit podnikatelské subjekty působící na jednotném vnitřním trhu a obyvatele členských zemí eurozóny. Ostatní výhody jsou v současné době náročné na zhodnocení. De Grauwe například uvádí, že plné dosažení odhadovaných přínosů lze očekávat až v horizontu 10-15 let po zavedení společné měny.²⁷ Diskutovanými přínosy jsou dále růst obchodní výměny a ekonomický růst. Vybranými přínosy se bude tato kapitola v následujících částech zabývat, aby jejich potenciální přínos pro Českou republiku buď potvrdila anebo vyvrátila.

3.1. Eliminace transakčních nákladů

Eliminaci transakčních nákladů lze považovat za jeden z nejlépe kvantifikovatelných přínosů měnové unie. V roce 1988 byla uskutečněná virtuální studie Evropské organizace

26 Evropská komise, One Market, one Money. An Evaluation of the Potential Benefits and Costs of Forming an Economic and Monetary Union, 1990

(24)

spotřebitelů²⁸, která měla změřit výši transakčních nákladů v evropských zemích. Na základě výše bankovních poplatků bylo možné zjistit ztrátu související s výměnou hotovosti při okružní cestě turisty po 10 zemích EHS. Cestovatel vyrazil z Belgie na okružní jízdu po všech hlavních městech EHS s výjimkou Lucemburku a Dublinu. Jeho úkolem bylo v každé zemi vyměnit hotovost při platném měnovém kurzu a pokračovat v cestě do dalšího hlavního města. Na začátku cesty měl turista 40 000 belgických franků. Účelem studie bylo zjistit, kolik zaplatí na transakčních poplatcích. Celkem kumulovaná ztráta cesty byla 47%. Turista tudíž ze 40 000 belgických franků na transakčních poplatcích uhradil 19 200 belgických franků. Podrobné výsledky studie jsou uvedené v tabulce 1 níže.

Tabulka 1 - Ztráty související s výměnou hotovosti v 10 zemích EHS Země Měnový kurz k 1. 3. 1988 Peněžní zůstatek po

provedené transakci

Zůstatek

vyjádřený v ECU Ztráta v %

Belgie, začátek cesty BEF 40000 925,18

UK GBP 1 = BEF 64,95 GBP 615,86 891,3 -3,66

Francie FRF 9,8065 = GBP 1 FRF 6039,43 863,55 -3,11

Španělsko ESP 19,47 = FRF 1 ESP 117587,49 843,69 -2,3 Portugalsko PTE 1,18 = ESP 1 PTE 138753,49 820,35 -2,77 Itálie ITL 7,75 = PTE 1 ITL 1 075 339,52 706,43 -13,89

Řecko GRD 10,575 = ITL 100 GRD 113717,15 686,97 -2,75

Německo DEM 0,98 = GRD 100 DEM 1114,43 539,42 -21,46

Dánsko DKK 378,44 = DEM 100 DKK 4217,45 534,42 -0,95

Nizozemí NLG 27,75 = DKK 100 NLG 1170,34 504,71 -5,56 Belgie, konec cesty BEF 18,14 = NLG 1 BEF 21300 492,66 -2,39

Celkem -46,75

*v případě směny si banky účtovaly další dodatečné poplatky

Zdroj - Evropská komise (1990)

V souvislosti se zavedením společné měny lze konstatovat, že výše úspory související se zrušením národních měn a zavedením společné měny nebude ve všech zemích stejná.

Přínosy rostou v závislosti na objemu a frekvenci použití dané národní měny jako mezinárodní platební jednotky, otevřenosti ekonomiky, efektivnosti směnárenských služeb a na variabilitě měnového kurzu národní měny. Proto přínosy z eliminace transakčních nákladů budou vyšší u malých otevřených ekonomik a u ekonomik s nedostatečně rozvinutými finančními trhy. Menší přínosy budou u ekonomik velkých a uzavřených, jejichž měny jsou

28 Lacina, L., Měnová integrace, C.H. Beck, 2007

(25)

stabilní a velmi likvidní. Odhady hovoří u velkých ekonomik o úsporách v rozsahu 0,1 až 0,2% z HDP, u malých otevřených ekonomik a méně rozvinutých o 0,9% z HDP²⁹.

Evropská komise odhadovala ve studii „One Market, One Currency“ z roku 1990 celkové přínosy představující ušetřené finanční prostředky občanů a firem členských zemí za konverzní poplatky při směně jednotlivých národních měn ve výši 13 až 19 miliard ECU.

Výnosy vznikají odstraněním poplatků představující ušetření nákladů pro obyvatele i firmy, na druhé straně pro banky odstranění poplatků znamená zánik jednoho ze zdrojů příjmu. De Grauwe³⁰ uvádí odhad 5% podílu výnosů z konverzních poplatků na celkových výnosech bank.

Výše bankovních poplatků se stala předmětem zájmu Evropské komise³¹ zejména v roce 2001 ve studii „Payments in euros in the Internal Market“, kdy v reakci na stížnosti o poplatcích za přeshraniční platby bylo provedené šetření o vývoji transakčních poplatků spojených s přeshraničními platbami. Byly sledovány členské státy EU v letech 1993 až 2001.

Nejvyšší poplatky se v roce 2001 platily v Řecku, a to až 47,33% z částky 100 EUR. Nejnižší v Lucembursku, a to ve výši 9,79% ze 100 EUR. Výši jednotlivých poplatků společně s řebříčkem, ve kterém nejnižší číslo představuje nejnižší bankovní poplatky za převody, ilustruje tabulka 2.

Tabulka 2 - Srovnání výše bankovních poplatků za přeshraniční bankovní převody Země

Studie z roku 1993, 10 členů, 100 ECU, 1048

převodů

Studie z roku 1994, 12 členů, 100 ECU, 1048

převodů

Studie z roku 1999, 11 členů,

100 EUR, 352 převodů

100 EUR, 1480 převodů Rakousko 10,61 3 17,4 6 22,27 7

Belgie 23,93 8 23,06 6 13,37 4 11,87 3 12,84 3

Dánsko 19,89 5 21,19 4 21,23 5

Finsko 20,11 8 14,36 5 21,26 6

Francie 34,79 12 33,01 12 16,88 6 18,06 7 25,41 9

Německo 19,57 3 26,16 7 13,78 5 11,93 4 14,73 4

Řecko 27,23 9 32,78 10 47,33 15

Irsko 23,04 7 27,13 9 25,98 10 25,04 10 36,08 14

Itálie 13,79 4 20,88 3 18,28 7 19,74 8 28,61 13

Lucembursko 16,84 1 15,75 1 8,91 1 9,58 1 9,79 1

Nizozemí 17,69 2 18,84 2 10 2 11,45 2 12,11 2

Portugalsko 34,37 11 26,75 8 29,68 11 31,04 11 28,08 11

Španělsko 21,1 6 22,04 5 20,5 9 20,56 9 24,65 8

Švédsko 27,2 10

29 Lacina, L., Měnová integrace, C.H. Beck, 2007

30 Evropská komise, Payments in euros in the Internal Market, 2001

(26)

Velká Británie 27,45 10 32,99 11 28,74 12

Zdroj - Evropská komise: Payments in euros in the Internal Market. Single Market News. (10/2001)

Studie Evropské komise „One Market, One Currency“ z roku 1990 dále zjistila, že ve srovnání s USA by zavedení jednotné měny mohlo přinést další úspory v oblasti transakčních poplatků, a to u přeshraničních plateb. Převedení 100 USD ze západního na východní pobřeží USA stálo přibližně 20 až 50 centů a trvalo dva pracovní dny. Převod 100 ECU uvnitř EHS stál v průměru 12% z převáděné částky a trval 5 dnů. Naskytla se tak otázka proč by stejná platba z italského Turína do francouzského Nice měla stát více než platba z Turína do Palerma. Při 220 milionech přeshraničních transakcí uvnitř EHS za rok by při eliminaci dodatečných nákladů odhadovaných v průměru na 6 ECU za jednu transakci mělo dojít k další úspoře až 1,3 miliardy ECU.

V průzkumu „Payments in euros in the Internal Market“ z roku 2001 (viz tabulka 2 výše) bylo rozesláno 1480 požadavků na přeshraniční bankovní převody v objemu 100 EUR ze 40 různých bankovních účtů ve všech 15 členských státech EU. Oproti výsledkům srovnatelných studií z roku 1993 a 1994 došlo ke zkrácení období potřebného k realizaci převodu z 4,61, resp. 4,79 dne na průměrný 2,97 dne. Průměrné náklady spojené s převodem byly 24,09 EUR. Ve srovnání s výsledky studií provedených v roce 1993 a 1994 (23,93, resp.

25,41 EUR) tudíž nedošlo během 8 let k žádnému zlepšení. Nejvyšší náklady spojené s bankovním převodem částky v objemu 100 EUR byly zaznamenány u Řecka (47,33 EUR), Irska (36,08 EUR) a Itálie (28,61 EUR). Nejnižší náklady byly zjištěny u Lucemburska (9,79 EUR), Nizozemí (12,11 EUR) a Belgie (12,84 EUR).

Studie Evropské komise „One Market, One Currency“ z roku 1990 se zaměřila i na přínosy spojené s eliminací transakčních nákladů u nefinančních institucí. Firmy podnikající ve více zemích mají povinnost vést účetnictví ve více měnách. Tím vzniká požadavek na zvýšený počet pracovníků finančních oddělení. V důsledku převodů mezi dceřinými společnostmi v různých měnách dochází k prodloužení doby mezi vystavením faktury a přijetím peněz na účet. Tyto a další potenciální úspory odhadovala Evropská komise na dodatečných 0,1% HDP EHS.

Ze studií, které provedla Evropská komise „One Market, One Currency“ z roku 1990 a „Payments in euros in the Internal Market“ z roku 2001 se zdá být přínos v podobě odstranění transakčních nákladů významný. Jak významný by však byl přínos pro občana z odstranění transakčních poplatků, který by uskutečňoval v posledních 5 letech pravidelné převody z ČR do EU ilustruje tabulka 3 níže.

(27)

Tabulka 3 - Náklady na převod z ČR do EU v období 2003-07 rok

suma CZK k převodu

do EU

CZK/EUR k 31.01.

ČNB

suma CZK v EUR

výsledek směny měn oproti předchozímu období v EUR

výsledek směny měn oproti předchozímu období v CZK

výše bankovních

poplatků*

výsledek převodu v

CZK

2003 3000 31,535 95,13239 220 -220

2004 3000 33,3 90,09009 -5,04230249 -167,9086729 220 -387,908673 2005 3000 30,225 99,25558 9,165493036 277,027027 220 57,02702703 2006 3000 28,385 105,6896 6,434041675 182,630273 220 -37,369727 2007 3000 28,14 106,6098 0,920183301 25,89395808 195 -169,106042

celkem 11,47741552 317,6425852 1075 -757,357415

bankovní poplatek je 1% ze zasílané částky, min. 220 Kč, max. 1900 Kč u České spořitelny do 1.1.2007 bankovní poplatek je 1% ze zasílané částky, min. 195 Kč, max. 1900 Kč u České spořitelny od 1.1.2008

Zdroj - Data ČNB, data ČS, vlastní přepočet

Občan ČR zasílal v letech 2003 až 2007 do EU platbu 3000 Kč. Za toto období zaplatil na poplatcích celkem 1075 Kč. Vývoj kurzu CZK vůči EUR mu vynesla cca 317 Kč.

Celkový náklad převodů ve sledovaném období tak byl cca 757 Kč. Pokud by ČR byla členem eurozóny, ztratil by občan možnost vydělat na vývoji kurzu CZK vůči EUR a náklad na převody by byl v tomto případě vyšší o v tabulce 3 vypočtený výsledek z fluktuace kurzu.

Z výsledků studie lze vyvodit závěr, že významný přínos z poklesu transakčních poplatků by vstupem do eurozóny nenastal. CZK totiž apreciuje, proto by zavedení společné měny nebylo s ohledem na výši poplatků za bezhotovostní převod do EU výhodné. Jak je patrné z grafu 3 níže česká měna v uplynulém roce výrazně vůči euru posilovala. Trend apreciace CZK vůči EUR se předpokládá i do budoucna.³²

32 Názory expertů na vývoj kurzu se liší. Norbert Braems, hlavní ekonom největší evropské nezávislé privátní banky Sal.Oppenheim je přesvědčen, že v roce 2012, bude stát euro asi 20 korun. Podle Davida Marka z Patria Finance by se měl kurz CZK vzhledem k růstu produktivity práce pohybovat v roce 2012 na úrovni 24 korun za euro, jak uvedl pro ČTK v březnu 2008.