Živnou půdou pro vznik vlastní svébytné brazilské kultury se staly tři zakládající kultury – evropská, indiánská a africká, které jakmile se dostaly do styku, začaly se vzájemně ovlivňovat a na základě této interakce vznikla nová kultura vyznačující se novými prvky. Můžeme říci, že vznik brazilské kultury představuje synergický efekt.
Nejde jen o prostý součet kultur evropské, indiánské a africké. Je samozřejmě nutné vzít v úvahu prvky, charakteristické rysy každé ze zakládajících kultur, které tvoří základ
8 Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 14
kultury brazilské, nicméně musíme ještě připočíst novou kvalitu, která vznikla jejich spojením.
Každý Brazilec je totiž míšenec. Ne-li krví, pak dozajista myšlením. Protnutí třech kultur se totiž neprojevilo pouze fyzicky, na tělesné stránce, nýbrž také mentálně a emocionálně, tedy na stránce psychické. Portugalští kolonizátoři se museli v době kolonizace adaptovat na naprosto odlišné prostředí, než které znali, což nevyhnutelně vedlo k určitým kulturním změnám, jelikož kultura je zcela jistě determinována vnějšími životními podmínkami. Pro všechny zúčastněné etnické skupiny pak platí, že začlenit se do multikulturní společnosti znamená něčeho vlastního se vzdát a současně něco cizího přijmout. Ať tak či onak, změní-li se okolní prostředí, změní se celá kultura. A přesně to se stalo s kulturami evropskou, indiánskou a africkou v momentě, kdy se setkaly na půdě Brazílie.
Jednou ze základních charakteristických vlastností Portugalců za koloniálního období byla naprostá přirozenost, s jakou se dokázali sžít - zejména sexuálně - s jinými etnickými skupinami. Vzhledem k tomu, že první kolonizátorské výpravy mířící k brazilským břehům sestávaly pouze z mužské populace, nebylo divu, že ve velké míře docházelo ke stykům Portugalců s domorodými indiánskými ženami (z jejichž spojení vznikli mameluci). Z dopisů historika Pero Vaz Caminha, který se účastnil Cabralovy objevitelské expedice, se můžeme dozvědět, že sexualita a erotismus hrály od počátku kolonizace velmi významnou roli. První spisy vytvořené po objevení Brazílie definují domorodé ženy jako „okouzlující, zábavné, nahé a prosté jakéhokoli pocitu studu“9. Legendárním se stalo portugalské rčení, že na jih od rovníku neexistuje hřích. Na přelomu 16. a 17. století začalo převažovat míšení Portugalců s Afričany, nezřídka kdy v podobě poměru, často z jedné strany nedobrovolného, mezi otrokyní a pánem. Jejich smíšením vznikli mulati.
Toto bezbřehé míšení trvající dodnes (zdokumentované statistikami založenými na sčítání lidu v roce 1991 vypovídající o etnické struktuře brazilského obyvatelstva, jež se skládá z 52% z bělochů, 42% míšenců, 5% černochů, 0,4% Asiatů a 0,2% Indiánů)10 vede k diskusi o problematice rasismu. Dnešní Brazílie má pověst země rasově tolerantní, bez větších předsudků, což je do jisté míry pravda. Proč pouze do jisté míry? Brazilská společnost je výrazně stratifikovaná, přičemž základním kritériem je výše příjmů. Existují
9 Přeloženo z portugalského originálu: „As mulheres nativas eram descritas como graciosas, nuas e desprovidas de vergonha…“ – Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 21
10 Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 18
tedy předsudky vůči chudým a nevzdělaným. Historie však vedla k tomu, že ve velké většině případů platí pravidlo – čím tmavší pleť, tím nižší příjem. Z předešlého nutně vyplývá, že rasová diskrimace v Brazílii existuje, byť není primárně založena na rase.
Podíváme-li se však do minulosti, konkrétně do období začátků kolonizace brazilského území, zjistíme, že Portugalci té doby byli daleko od stavu prostého rasových předsudků. Z četných portugalských spisů je patrný jejich odpor vůči Afričanům. Např.
portugalský cestovatel Duarte Pacheco v roce 1505 o černoších pohrdavě napsal, že jsou to „lidožraví divoši s tváří a zuby jako psi“11. Dokonce i veřejné projevy a proslovy v dané době byly plny pojmů jako čistá krev, nakažené rasy apod.
Nicméně, osud svedl tyto dvě rasy dohromady a „odsoudil“ je k dlouhodobému vzájemnému soužití v těsné blízkosti. Brazilské domácnosti byly od počátků rasově smíšené. Dospělí černoši sloužili svým pánům jako pracovní síla (muži na plantážích, ženy v domácnosti), černé děti zase sloužily panským dětem jako kamarádi na hraní.
Nebyly ojedinělé případy, kdy černé chůvy musely opustit svoje vlastní děti a plně se věnovat dětem svých pánů. Přesto vychovávaly své svěřence se vší láskou a péčí, což také významně přispělo k postupnému ochabování původního portugalského rasismu a vzniku brazilské rasové tolerance.
Základní odkaz brazilské národní kultuře zanechali portugalští kolonizátoři, kteří se jako celek dají rozdělit na pět hlavních skupin, ostře rozlišitelných: šlechtici a vojáci, kteří měli preferenční právo na získání půdy a kteří představovali nejvyšší společenskou vrstvu; kněží a jiní církevní hodnostáři, kteří tvořili jakousi duchovní sféru kolonizace, ovlivňujíce významně tamní hodnotový systém a náboženskou víru; vyhnanci odsouzení k životu v exilu za takzvané hříchy té doby; zločinci, prchajíce před spravedlností a konečně obyčejní lidé – zemědělci, farmáři, řemeslníci, umělci, kteří tvořili základ brazilské kolonizace majíce za cíl usadit se a vytvářet dlouhodobé hodnoty. Právě tato skupina kolonizátorů nejlépe reprezentovala portugalský národní charakter a nejvíce ovlivnila budoucí brazilskou kulturu, mísíce se postupem času se zástupci kultur indiánské a africké.
Jmenovitě můžeme uvést následující odkazy portugalských kolonizátorů: jazyk, náboženská víra, administrativní, společenský a rigidní hodnotový systém, umění, charakter rodiny a její role ve společnosti, tradicionalistický duch, folklór, způsob
11 Přeloženo z portugalského originálu: „gente com cara de cão, dentes de cão, sátiros, selvagens e canibais“ – Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 32
výstavby měst a vesnic, oblékání, dopravní prostředky, kulinářské umění, charakter bydlení. Prosadit toto vše se podařilo za mohutné pomoci katolické církve a rozsáhlé misionářské činnosti jezuitů. Od roku 1750 Portugalci zesílili své úsilí o nahrazení původních indiánských jazyků portugalštinou a dlužno říci, že zaznamenali významný úspěch. Nicméně je třeba si také uvědomit, že jak indiánské, tak africké jazyky původní portugalštinu obohatily velkým množstvím pojmů, což je logické, jelikož jazyk se vždy vytváří v rámci daného životního prostředí, kterým je zároveň striktně determinován.
Změní-li se toto prostředí, jazyk se této změně nutně musí přizpůsobit.
Víme již, co brazilské kultuře odkázali Portugalci. Nyní si můžeme položit otázku, jaké je dědictví kultury indiánské. Současná brazilská kultura, dle Sílvia Romera e João Ribeira, vděčí Indiánům za mnohé poznatky a metody v oblasti rybolovu, léčitelství, kulinářského umění, za příspěvky jazyku, folklóru, literatuře, umění, náboženství.
Významný vliv mělo indiánské pojetí rodinných a sexuálních vztahů.
Chceme-li analyzovat dědictví Afričanů brazilské kultuře, musíme striktně rozlišit africkou kulturu na africkém území od africké kultury na brazilském území. Historie Afričanů v Brazílii je především historie otroků, která se podstatně liší od historie svobodných obyvatel afrického kontinentu. Dovezení otroci neměli možnost předat budoucímu brazilskému národu svou kulturu v celém svém rozsahu. Ve svém přirozeném prostředí, svobodní; Afričané mohli plně rozvinout a využít svůj kulturní a psychický potenciál. V Brazílii se situace změnila. Byli dovezeni, aby bezpodmínečně sloužili svým pánům, kterým jejich intelektuální potenciál byl spíše na obtíž. Změna životního prostředí si taktéž vyžádala změny jejich původní kultury. Dalším faktorem přispívajícím mohutně k potlačování rozvoje původních afrických kultur bylo vědomé míšení otroků mířících na jednotlivé statky tak, aby jich co nejméně bylo z jednoho kmene či jedné rodiny. Toto mimo jiné zajišťovalo větší efektivitu otrocké práce, omezovalo riziko vzniku organizovaných skupin odporu či vzpoury a taktéž přispívalo k rychlejšímu ovládnutí portugalštiny, jelikož jazyky jednotlivých afrických kmenů byly natolik odlišné, že jediným prostředkem komunikace se stávala portugalština.
Konkrétní příspěvky Afričanů brazilské kultuře spočívají v ovlivnění národní kuchyně, jazyka, náboženské víry, folklóru, umění, dále zavedení nových pracovních technik v oblasti plantážního zemědělství, těžby, chovu dobytka.