2.6 C HARAKTERISTICKÉ ZNAKY BRAZILSKÉHO NÁRODA
2.6.3 Charakterové vlastnosti brazilského národa
2.6.3.1 Intimita
Jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, brazilská společnost je společnost založená nikoli na jedinci, nýbrž na společenských vztazích. Každý Brazilec tedy cítí nezbytnou potřebu vytvářet vzájemné styky co nejintimnější. To, co každý cizinec přicházející z individualistické kultury okamžitě postřehne, je „um calor humano“, neboli člověčí teplo, jež mu umožňuje cítit se od samého počátku jako doma. Při pozdravu a přivítání Brazilci nešetří polibky a těsným objetím. Je-li muž poprvé představen ženě, pravděpodobně ji políbí na tvář jako symbolické potvrzení právě navázaného vztahu. Zdá se, že Brazilci mají hrůzu z velkých osobních vzdáleností a neustálou touhu dosáhnout ve vzájemném kontaktu alespoň minimální úrovně intimity, a to i ve vztazích, které jsou v ostatních kulturách velmi formální.
Kromě těsného fyzického kontaktu existuje další projev vzájemné intimity, jímž je výlučné používání křestních jmen. Dalo by se říci, že příjmení existuje pouze na rodném listě a tím jeho funkce v běžném životě brazilského občana končí. Při obchodním jednání či na akademické půdě ve vztahu mezi učitelem a studentem; vždy se oslovuje pouze a jen křestním jménem. Užití příjmení by evokovalo přílišnou osobní vzdálenost mezi zúčastněnými stranami, jíž se každý Brazilec snaží maximálně vyhnout. To, co velmi usnadňuje a podporuje právě zmíněné všudypřítomné neformální jednání, je praktická neexistence vykání. Lidé používají stejnou osobu (tedy „você“) pro komunikaci s rodinou, přáteli, nadřízenými i lidmi zcela neznámými. Řekla-li jsem praktická neexistence vykání, musím uvést jeden z mála případů, kdy se vykání (tedy „o senhor“ /
„a senhora“) opravdu uplatňuje. Předpokladem je zde vysoká úcta prokazovaná tomu, s kým daný jedinec hovoří. Jde ale o opravdovou, nikoli pouze formální úctu. Výsledkem je, že častým příkladem vykání je vzájemný mezigenerační styk v rodině, jelikož matka a otec požívají u svých dětí po celý svůj život přirozené autority.
Intimita se však v Brazílii neprojevuje pouze v oblasti mezilidských vztahů.
Prostřednictvím velmi častého používání zdrobnělin téměř všech slovních druhů si Brazilci vytvářejí osobní a intimní vztah dokonce i k věcem a situacím. Ale ani tímto to
nekončí. I na úrovni náboženské, kde obvykle existuje velmi vzdálený a hierarchizovaný vztah mezi nebem a zemí; v Brazílii je tento vztah velmi intimní, až rodinný.
2.6.3.2 „Ser enrolado“
S intimitou určitým způsobem souvisí i další vlastnost tak typická pro většinu brazilské populace, kterou je „ser enrolado“. Pro tento pojem neexistuje odpovídající překlad do češtiny, ba ani do angličtiny a pravděpodobně ani do žádného jiného jazyka.
Pravděpodobně proto, že chování, jež tento výraz vyjadřuje, je cizí naprosté většině světa.
Jak jsem již zmínila v předchozí subkapitole, jedna z prvních věcí, jež cizinec postřehne, přijede-li do Brazílie, je fakt, že se cítí jako doma. Zpočátku si myslí, že je to tím, že hned získal tolik přátel, později však zjistí, že je to spíše tím, že všichni jsou „enrolados“.
Scénář, ani ne tak neobvyklý, po prvním setkání s Brazilcem by mohl vypadat následovně: Brazilec ujišťuje, že zavolá, naplánuje další společnou akci, slíbí výlet po krásách brazilského kraje, obejme, políbí, odejde a zapomene. Nějakou dobu trvá, než cizinec (zejména příslušník západní kultury) získá dostatečnou rozlišovací schopnost, aby poznal, kdy může Brazilci věřit a kdy nikoli. Příslušníci brazilské kultury jsou
„enrolados“ také mezi sebou navzájem, ale ani za mák jim to nevadí. Postačí jednoduchý příklad. Dva Brazilci se loučí. Jeden řekne: „Zavolám ti.“ A druhý odpoví: „Budu čekat.“
A přitom oba vědí, že na sebe nemají telefonní číslo.
Brazilci prakticky neustále vyjadřují svou náklonnost všem lidem, jež je obklopují. Nejjednodušším způsobem jak toho dosáhnout je plánovat společné akce, jak je mezi „přáteli“ dobrým zvykem. Není ale možné scházet se se všemi – proto vždy zůstává pouze u těch slibů. Vezmeme-li v úvahu „jeitinho brasileiro“, vidíme, že pozvání se opravdu uskuteční tehdy, kdy ten, který zve, potřebuje laskavost od toho, který je zván.
Fakt, že Brazilci jsou „enrolados“ je velmi zřetelný také v obchodní rovině a projevuje se praktickou neschopností říci „ne“. Místo jasného odmítnutí jsou hojně používány výrazy jako „popřemýšlím o tom“, „možná, snad ano“, „dejte mi ještě nějaké informace“, „potřebuji trochu více času“, „ozvu se vám“ apod. Taktéž v obchodě se dobré vztahy a přátelství cenní nade vše a Brazilci se domnívají, že slůvkem „ne“ ztratí naději na zachování dobrých styků a potenciální možnost využít získaného kontaktu ve svůj prospěch. Jak již bylo několikrát řečeno: Vztahy jsou to, co se počítá.
2.6.3.3 Laskavost
Mezi dalšími rysy charakterizujícími Brazilce, jedním z těch nejvíce rozšířených a stálých, zdrojem jejich síly stejně jako jejich slabosti, je laskavost. Citlivost vůči utrpení druhých, schopnost zapomenout a odpustit útoky, kterým museli čelit, averze vůči radikálním řešením, tolerance, pohostinnost, velkorysost, štědrost, to vše jsou projevy prvku emocionality, tak výrazně zastoupené v brazilské národní kultuře. Cítí-li se cizinci žijící nějakou dobu v Brazílii jako doma, splynou-li tak rychle a jednoduše s tamější kulturou, je to proto, že brazilský národ je mateřský, přívětivý, srdečný, překypující člověčím teplem, schopný radovat se z hřejícího obětí zástupců všech ras a všech národností.
2.6.3.4 Emocionálnost
Mezi dominantními rysy brazilské kultury, emocionálnost je jedním z těch nejvýznamnějších. F. de Azevedo ji dokonce považuje za skutečný klíč k pochopení brazilského národního charakteru. Brazilec jedná převážně na základě toho, co je citové, iracionální a mystické. Emocionalita jej prostupuje celého, ovlivňuje jeho vůli, rozum, myšlení. Možná právě díky těmto faktorům se Brazilci nechají tak snadno vést, zvláště působíme-li na jejich city. Na druhou stranu je ale velmi obtížné přimět je k něčemu nátlakem.
2.6.3.5 Nedůvěra
Přesto, že Brazilci jsou laskaví a pohostinní, existuje v nich vždy určitý stupeň nedůvěry a proto si raději drží odstup. Tato nedůvěra, která tvoří jeden ze základních charakteristických znaků brazilského národa, může být jedním z jeho nedostatků.
Nicméně podíváme-li se zpátky do historie, snadno v ní rozpoznáme pouze obranný mechanismus. Kultura zcela nová, tak heterogenní, podléhající mnohým vlivům jednotlivých jejích ras, stejně tak jako samotě vyplývající z řídkého osídlení a obrovských vzdáleností oddělujících od sebe jednotlivé skupiny obyvatel, vysokým daním uvalovaným ze strany kolonizujícího Portugalska, nenasytnosti tamějších obchodníků, či tropické přírodě – na první pohled příjemné a bohaté, ve skutečnosti však nenasytné a nestálé; taková kultura si přivykla na šoky přicházející zvenčí a aby minimalizovala jejich následky, alespoň emocionální, obrnila se nedůvěrou.
Brazilci se tedy neotevírají druhým lidem snadno a už vůbec ne zcela. Jsou velmi přátelští a pohostinní, to ano. Nicméně otevřít dveře svého domu ještě neznamená otevřít
své srdce. Již zmíněná izolovanost jednotlivých skupin obyvatel, zapříčiněná obrovskými vzdálenostmi, dala vzniknout danému kultu pohostinnosti, ale zároveň také výrazně posílila význam rodiny jakožto jádra, které nabízí jejím členům ochranu a vyvolává v nich pocit bezpečí. Rodinu je tedy proto třeba chránit před nebezpečím a svody cizích.
2.6.3.6 Rezignace
D. Ribeiro vidí jako základní problém brazilské kultury určitý druh naivního smýšlení. Brazilci vnímají realitu odehrávající se před jejich zraky jako něco přirozeného, svatého a nevyhnutelného, jako důsledek nějaké vyšší moci, kterou člověk nedokáže ovlivnit. Příkladem brazilské naivity je rezignace, odevzdání se osudu, typická hlavně pro vrstvu nejchudších.
F. de Azevedo taktéž popírá jakýkoli náznak rebelie uvnitř brazilské kultury.
Právě naopak, Brazilce vidí jako národ rezignovaný, povolný a poddajný všem ranám osudu, jimž se podřizuje prakticky bez jakéhokoli utrpení, uzná-li je jako příliš mocné na to, aby se jim mohl svou vůlí či činy bránit. K tomu zřejmě z velké části přispěla divoká a často nepřátelská tropická příroda, která se stala jejich domovem a jejímž silám se museli přizpůsobit a podřídit.
2.6.3.7 Smutek
Smutek jako charakteristickým rysem brazilské kultury je dědictvím zejména Afričanů. Portugalci jsou přeci veselí, zábavní a komunikativní, totéž platí o domorodých Indiánech, o čemž svědčí jejich slavnosti, trvající dny, někdy dokonce i týdny. Na druhou stranu, další velmi významnou indiánskou vlastností je zamlklost, málomluvnost. Což ale nesmíme zaměňovat se smutkem. Být tichý neznamená být smutný. Nemluvnost je jednou ze základních charakteristik lovců. Jde o nutnost vyplývající z daného povolání, která se po čase stane zvykem a nakonec i kulturní charakteristikou. Joaquim Nabuco tedy zdroj smutku vidí v černoších. Jedním dechem ale dodává, že nejde o otázku rasovou. Smutek, který si s sebou brazilští černoši vlečou a kterým obohacují brazilskou kulturu, není charakteristickým znakem černé rasy. Tento smutek je pouze a jen důsledkem jejího zotročení trvajícího tři a půl století.
2.6.3.8 Šetrnost
Příroda – drsná a divoká tropická příroda, tvořena buď džunglí nebo horami, příroda, jež neposkytuje příznivé podmínky pro bezstarostný život, taková příroda významně přispěla ke vzniku dalšího charakteristického rysu brazilské kultury, kterým je
šetrnost. Brazilci dokáží uspokojit své materiální potřeby s malým množstvím zdrojů, jsou schopni vyžít s málem. Žít v zemi s divokými srázy, dlouhotrvajícími suchy i obdobími divokých dešťů nevyhnutelně vyústí v nutnost člověka přizpůsobit se překážkám kladeným ze strany přírody a zvyknout si na život střídmý a hospodárný.
2.6.3.9 Individualismus
I když v celosvětovém měřítku zcela jistě nemůžeme říci, že Brazilci jsou individualisté, na lokální úrovni už to tak jednoznačné není. Jak jsem již zmínila v kapitole o Hofstedeho dimenzích brazilské kultury, Brazílie patří mezi latinskoamerickými zeměmi k těm s největší hodnotou Individualism Index. Sami Brazilci se také považují za individualisty, nicméně jim chybí srovnání s Evropany či Severoameričany. Ve vztahu k nim by se svého názoru pravděpodobně rádi zřekli.
Nicméně určité prvky individualismu jsou v brazilské kultuře zřetelné. Proč?
Z historického hlediska šlo pravděpodobně o velký vliv geografických podmínek.
Individualismus byl totiž nutnou podmínkou přežití na samotách neobydleného brazilského venkova, jež v dané době jako by neměl hranice. Život daleko od všeho a všech, zejména pak také od jakéhokoli institucionalizovaného systému práva, avšak v těsné blízkosti nejrůznějších rizik, nebezpečí a výzev, staví na přední místo mezi vlastnosti člověka odvahu a statečnost, důvěru v sebe samého, mazanost, protřelost až vychytralost a dozajista také přetvářku. Rysy, jež tvoří člověka nepoddajného jakékoli formě společenské organizace, člověka silně individualistického.
F. de Azevedo končí své pozorování charakteristických vlastností brazilského jedince následujícím shrnutím: „Brazilec je altruistický, sentimentální a štědrý, podléhající impulzivním vášním – mocným, ale nijak trvalým, milující život, nikoli řád, mírumilovný, pohostinný, ale nedůvěřivý, tolerantní. … Umí být tvrdě pracující, jsouce obdařen tím vitálním individualismem charakteristickým pro osidlovatele nových oblastí, bez citu pro spolupráci a střádajíce si, díky lenivému a nedbalému přístupu k práci, obrovské zásoby energie … pravděpodobně šetříce síly na silné a impulzivní reakce, jež přicházejí bez ohlášení.“27
27 Přeloženo z portugalského originálu „… o brasileiro é altruísta, sentimental e generoso, capaz de paixões impulsivas, violentas mas pouco tenazes, amando mais a vida do que a ordem, pacífico, hospitaleiro mas desconfiado, tolerante … Trabalhador resistente, dotado desse individualismo vigoroso que caracteriza os povos de pioneiros, mas sem espírito de cooperação, e guardando, sob uma atitude displicente de indolência e de abandono, reservas extraordinárias de energia
… agindo por impuslões e, portanto, sem continuidade, parece tender constantemente a concentrar-se, economizando forças, para as grandes reações …“ - Azevedo, F. de.: A Cultura Brasileira, str. 176