Při vytváření vzorku firem, jež by měl reprezentovat brazilský podnikatelský sektor sestávající z více než 5 miliónů organizací, jsem vycházela z průzkumu prováděného internetovým serverem forbes.com, který vytvořil žebříček 2.000 největších firem světa. Mezi těmito společnostmi se umístilo 22 brazilských subjektů, jejichž seznam, umístění v celosvětovém měřítku a některé další podrobnosti tvoří obsah Přílohy č. 5. Všechny zastoupené firmy jsou původem brazilské, předpokládá se tedy, že mají určité „citové“ vazby ke své vlasti a tudíž se cítí spoluodpovědné za její budoucí vývoj.
Navíc vytvářejí dostatečné příjmy k tomu, aby si mohly dovolit investovat jejich část do rozvoje brazilské společnosti. Z tohoto důvodu by jejich zapojení do sociálních dobročinných aktivit na brazilském území (tzn. jejich spolupráce s neziskovým sektorem) mělo reprezentovat charakteristický postoj k problematice charitativní činnosti.
Podrobnou analýzou informací uvedených na firemních webových stránkách jsem došla k několika závěrům. Zejména jde o velké zapojení vedoucích brazilských firem do
43 Vytvořeno na základě dat uvedených v dokumentu „As Fundações Privadas e Associações sem Fins Lucrativos no Brasil – 2002“, str. 14
aktivit neziskového sektoru – pouze 3 z 22 společností nefinancují žádné charitativní projekty. Všechny ostatní podnikatelské subjekty dávají dech nejrůznějším sociálním aktivitám a můžeme říci, že tyto činnosti zpravidla nejsou ojedinělé či nárazové, nýbrž rozsáhlé, systematické a trvalé.
19 firem z našeho vzorku, chovajících se sociálně zodpovědně, nejčastěji rozvíjí své programy ve státech a městech, ve kterých samy působí. Naprostá většina rozděluje své aktivity do několika skupin, jež můžeme souhrnně nazvat „vzdělání“, „kultura“,
„sport“, „životní prostředí“, „zdraví“, „komunita“ a „dobrovolnictví“. Většina firem podporuje neziskový sektor od 90. let 20. století a 8 společností dokonce založilo své vlastní nadace.
Mnoho odborníků i obyčejných lidí se shoduje na tom, že existuje pouze jedna cesta, jež by mohla vyvést Brazílii ze sociální situace, v jaké se současně nachází. A touto cestou je kompletní přeměna vzdělávacího systému tak, aby poskytoval kvalitní vzdělání všem. Jak ale bylo popsáno v předchozí kapitole, situace v oblasti veřejného vzdělávání je kritická. Také brazilský soukromý sektor si pravděpodobně toto uvědomuje a proto není náhodou, že nejvíce sociálních projektů je realizováno v oblasti veřejného vzdělávání.
Celých 75% reprezentativních společností nějakým způsobem podporuje vzdělávání chudých dětí a mládeže. Mezi konkrétními aktivitami firem nalezneme např. výstavbu a bezplatný provoz kvalitních základních, středních i vysokých škol pro děti a mladistvé z chudých rodin, kvalifikaci a rekvalifikaci učitelů a profesorů působících na veřejných školách včetně vytváření motivačních programů pro ně, zřizování a spravování center doplňkových vzdělávacích aktivit, jako např. jazykové, komunikační a počítačové kurzy či kurzy odborné profesní přípravy, bezplatné vybavování veřejných škol výpočetní technikou a přístupem k internetu, finanční podporu veřejných univerzit, pořádání kurzů psaní a čtení pro mladistvé a dospělé stále ještě negramotné, organizaci speciálních vzdělávacích kurzů pro děti a mladistvé s poruchami učení, participaci na projektech podporujících podnikatelského ducha a podnikatelské know-how u mladistvých, výstavbu a bezplatný provoz knihoven, studijních center a počítačových laboratoří apod.
Stejný počet firem, tedy 16, klade důraz na kulturní výchovu a vzdělání dětí a mladých, jejichž přístup k jakýmkoli kulturním aktivitám je značně omezen, či úplně znemožněn, špatnou majetkovou situací jejich rodin. Kulturní vyžití je zbytnou potřebou a v rodinném rozpočtu je většinou neustále odsouvána mezi nejposlednější výdaje.
Sociálně zodpovědné firmy však vidí kulturu jako nezbytnou součást zdravého vývoje
jedince a proto rády financují nejrůznější kulturní projekty. Nejrozšířenějším způsobem je zřizování a bezplatný provoz kulturních center, jež zdarma poskytují chudým občanům nejrůznější zájmové kurzy či představení, ať už z oblasti hudby, tance, výtvarného umění, literatury nebo divadla. Součástí takových center jsou také expozice výtvarného, či plastického umění, autorská čtení, semináře a diskuze.
Dalším segmentem, jež si dle soukromých firem zaslouží pozornost a podporu, je komunita sama o sobě. Více než polovina ze vzorku firem (12) financuje či rozvíjí sociální projekty zacílené na rozvoj komunity, v níž působí. Můžeme jmenovat mezi jinými organizování veřejných sbírek oblečení, potravin, hraček, knih a jejich následná distribuce mezi potřebné, aktivity integrující skupinu mentálně či tělesně postižených lidí do společnosti, akce organizované pro děti v dětských domovech a pro spoluobčany dlouhodobě hospitalizované v nemocničních zařízeních, preventivní a osvětové aktivity zaměřené na boj proti násilí a kriminalitě mladistvých a užívání drog, podporu práv dětí a mládeže, stejně jako zaměstnanců, podporu rozvoje městské infrastruktury a občanské vybavenosti, vytváření nových kvalitních pracovních míst apod.
Velmi mnoho firem, zvláště těch, které svou činností ovlivňují životní prostředí, podporuje projekty zaměřené na ochranu přírody a přírodních zdrojů, propaguje recyklaci a jiné ekologické vzdělávání společnosti. Téměř polovina společností podporuje dobrovolnickou práci, ať už u svých zaměstnanců, nebo u společnosti jako celku.
Zajímavé je, že pouze 8 z 22 podnikatelských subjektů podporuje aktivity v oblasti zdraví, či sportu, ačkoli pouze zdravý jedinec může tvořit zdravou společnost. Konkrétní podpora v oblasti sportu spočívá v umožnění bezplatného přístupu chudým dětem a mládeži ke sportovním aktivitám, podpora v oblasti zdraví se týká finanční podpory a vybavování nemocnic a zdravotních středisek, spravování vlastních zdravotních středisek poskytujících zdarma kvalitní péči chudým pacientům, vzdělávání lékařského personálu, preventivních akcí zaměřených na ochranu zdraví občanů, bezplatné očkování, financování výzkumu a léčby rakoviny atd.
Žádná z analyzovaných firem nerozvíjí projekty zabývající se podporou ženských práv, či projekty z oblasti náboženství a církve.
Závěr
Aktivity neziskového sektoru jsou až posledním článkem řetězce, který má za cíl zasáhnout do existujícího nedokonalého stavu společnosti a přispět k jeho zlepšení.
Pohlédneme-li na brazilskou společnost, můžeme zcela objektivně říci, že tamní realita poskytuje velký prostor pro charitativní činnost. Dovoluji si tvrdit, že příčinou valné většiny sociálních problémů je enormní chudoba převážné části obyvatelstva, za současné extrémní koncentrace bohatství v několika málo rukou. O Brazílii se říká, že není chudou zemí – je pouze zemí mnoha chudých. A v tom vidím hlavní problém brazilské společnosti. Samotná chudoba není tím hlavním problémem, který vede ke vzniku dalších. Je jím ale ta absurdně nerovná distribuce příjmů.
Jednou kdysi někdo prohlásil, že to, jací jsme, je dáno tím, jací jsme byli.44 Tato věta se mi v jednom okamžiku vryla do paměti navždy, protože od té doby si neustále ověřuji, jak velký vliv má historie národa na smýšlení, jednání a hodnoty jeho současných příslušníků. Dějiny jsou dědictvím, jímž byl obdarován každý člen dané společnosti bez rozdílu a jež i on odkáže svým potomkům. Stejně tak i v případě Brazílie, kořeny současné sociálně-ekonomické situace můžeme hledat v její historii.
Brazilská společnost byla od samého prvopočátku extrémně stratifikovaná.
Brazílie nikdy od svého vzniku nezažila sociální rovnost. Jak již bylo řečeno dříve, kolonizátoři vpadli na nové území, podmanili si všechny a vše a prohlásili se za privilegovanou společenskou vrstvu. To dalo základ vytvoření konceptu sociální nerovnosti a 350 let trvající otroctví z tohoto konceptu učinilo naprosto přirozenou součást života. To, že se nám, jakožto příslušníkům cizí kultury, zdá taková nerovnost naprosto absurdní, ještě neznamená, že Brazilci, kteří nic jiného neznají, mají na věc stejný pohled. Z jejich pohledu mohou být vlastně s vývojem situace spokojeni, protože v podstatě již došlo k výraznému zlepšení, jakým zrušení otroctví zcela objektivně je.
Dějiny lidské společnosti nám prokázaly, že má-li být jakákoli významná změna stávajícího společenského zřízení trvalá, musí být iniciována odspodu. Jakákoli revoluce přicházející seshora či zvenku, proti vůli většiny, je pouze přechodným řešením. Je tedy zajímavé položit si otázku, proč většina brazilské společnosti daný stav, přesto, že jím
44 Who we are is who we were.
trpí, přijímá. A zde, na tomto místě, nalezneme mnoho odpovědí, jež nám dává brazilská kultura.
Podíváme-li se na výsledek Hofstedeho průzkumu v oblasti Power Distance, vidíme, že míra shody mezi mocnými a těmi ostatními o aktuálním rozdělení moci je vysoká. V tom se patrně odráží právě zmíněná otrocká historie, která ve všech zúčastněných subjektech zakořenila pocit, že extrémní společenská nerovnost je naprosto normální.
Studie o brazilské organizační kultuře nám prozradila, že charakteristickou vlastností podřízeného ve firmě (a nebo bezmocného ve společnosti) je vyhýbání se konfliktům. I zde nalezneme referenci v brazilské historii. Jak již bylo řečeno, proces přeměny Brazílie z kolonie ve svobodný národ byl relativně poklidný. Tato obdoba české
„sametové revoluce“ proběhla v roce 1822, ale již minimálně o 50 let dříve byly ojedinělé pokusy o vymanění se z portugalské nadvlády. Tato povstalecká hnutí byla velmi radikální, bohužel ale jejich myšlenku nezastávala většina populace, která se velmi bránila jakémukoli násilnému převratu. Jde o to, že Brazilci za koloniálního období, stejně jako Češi za éry komunismu, čekali na to, až nastane příhodná situace přející změně a zajišťující její poklidný průběh. A půjdeme-li ještě dále do historie, konkrétně do roku 1500 a zaměříme-li se znovu na reakci domorodých Indiánů na vpád kolonizátorů, tzn. útěk, uvidíme znovu příklad neschopnosti řešit nastalé problémy násilným způsobem.
Existují tři charakteristiky brazilského národa, jež spolu významně souvisí a také nám dávají odpověď na výše položenou otázku, proč se Brazilci dokáží se svou neuspokojivou sociálně-ekonomickou situací relativně jednoduše smířit. Jsou jimi náboženská víra, pozice diváka a rezignace. Chudí lidé, kteří mají neotřesitelnou víru v Boha, zastávají názor, že člověk je tam, kde ho Bůh chtěl mít, a je opět na Bohu, jakým způsobem se bude vyvíjet jeho budoucnost. A navíc, až tento drsný a obtížný život na zemi skončí, čeká je mnohem příjemnější a bezproblémový život posmrtný. Jedním z velmi často užívaných rčení je „Dá-li Bůh“45. Budoucnost Brazilců tedy závisí na vůli boží, nikoli na vůli jich samých. Nemá tedy smysl plýtvat energií a snažit se prosadit nebo dosáhnout změny. Tento fakt nám zcela jasně implikuje vlastnosti jako pozice diváka a rezignace, které vyjadřují stejnou situaci, pouze však jinými slovy.
Jak již také bylo řečeno, Brazilci jsou flexibilní. A proto tedy, přizpůsobit se danému stavu, byť špatnému, je pro ně jednodušší, než jej změnit. Je lidskou přirozeností
45 Se Deus quiser.
vybrat si ze dvou alternativ tu, která stojí méně úsilí – není se tedy čemu divit.
Aplikováno přímo na nedobrou sociálně-ekonomickou situaci, Brazilci se jí dokázali přizpůsobit svou šetrností, střídmostí a hospodárností, jak bylo řečeno v kapitole 2.3.
Zajímavé je také podívat se na objasnění současné brazilské sociálně-ekonomické situace z pohledu těch mocných a bohatých. Hlavním motivem portugalské kolonizace brazilského území byla snaha využít jej ekonomicky. O nějakou dobu později byla ve vnitrozemí nalezena naleziště zlata, což byl v podstatě prvotní stimul pro systematické usidlování portugalských kolonizátorů. Vidíme tedy, že od prvopočátků byly motivy určující jednání privilegované skupiny obyvatelstva ryze ekonomické. A to pravděpodobně dalo vzniknout obrovskému materialismu, kterým je dnešní Brazílie proslulá. A není tedy divu, že ti, jež k tomu mají intelektuální a materiální podmínky, upínají se úzkostlivě k vydělávání peněz a rozmnožování majetku jako k základní společenské hodnotě.
Tím, co výrazně zhoršuje sociální úroveň brazilských občanů a není primárně svázáno s nerovnou distribucí příjmů, je špatný systém veřejného školství a zdravotnictví.
Proč je tamní situace tak kritická? Je to proto, že brazilská vláda neuvolňuje do těchto sfér dostatečné množství finančních prostředků ze svého rozpočtu? Odpověď zní ne. V roce 1989 šlo dle statistik OSN téměř 18% veřejných výdajů do oblasti školství a vzdělání.46 Problém tedy nebyl na úrovni vlády, jakožto poskytovatele veřejných služeb, a nebyl ani na úrovni veřejných škol a nemocnic, jakožto příjemců veřejných prostředků. Problémem je pouze to, že množství peněz, jež vyjde z federálního rozpočtu, se nerovná množství peněz, jež skutečně dorazí do veřejných vzdělávacích a zdravotnických zařízení. Velká část prostředků „uvízne“ někde mezi. A to „mezi“ je velmi, velmi široké. Hofstede ve svém průzkumu zjistil vysokou hodnotu Uncertainty Avoidance Index. Brazilská společnost je tedy velmi strukturovaná, o čemž taktéž svědčí uvedení formalismu jakožto jedné z charakteristik brazilské organizační struktury. Mnoho pravidel znamená mnoho byrokracie. A mnoho byrokracie dává mnoho příležitostí ke korupci. A příležitosti ke korupci znamenají úniky peněz. A na tyto úniky peněz doplatí ti, kterým je veřejná služba určena – chudá část brazilské populace. A začarovaný kruh chudoby se uzavírá.
V brazilské kultuře existuje jeden sporný bod, který podle mého názoru velmi ovlivňuje současný stav sociálně-ekonomické situace v Brazílii. Na základě Hofstedova průzkumu (kap. 2.3.1) bylo zjištěno, že země je poměrně silně kolektivistická, což
46 Skidmore, T. E.: Uma História do Brasil, str. 281
potvrdila i analýza brazilské organizační struktury (kap. 2.5). F. de Azevedo však zdůrazňuje individualismus jako jeden z determinantů brazilské národní kultury (kap.
2.6.3). Realita nám ukazuje, že pravdu mají oba dva přístupy. Kolektivismus je Brazilcům pravděpodobně přirozený a projevuje se ve velmi širokém pojetí rodiny a životně důležitém budování vztahů a konexí, jakožto podmínce vlastního přežití. Jak již bylo řečeno v částech o personalismu i brazilské cestičce, společenské vztahy jsou daleko významnější než kvalifikace a zkušenost.
Na druhé straně je však chování vlády, které je s pojetím kolektivismu ve výrazném rozporu. V kolektivistické společnosti je jedinec členem určité „zájmové skupiny“ (ať už na úrovni rodiny, či na úrovni státu) a za loajalitu jí prokazovanou je odměňován ochranou a zajištěním. V tomto ohledu je ale brazilský stát vysoce individualistický. Tamní systém státního sociálního zabezpečení by klidně mohl konkurovat systému Spojených států - země vedoucí žebříček individualistických společností. Ve Spojených státech, ať jsou to nemocenské dávky, podpora v nezaměstnanosti či úhrada zdravotnické péče, stát se od všeho v co nejvyšší míře distancuje. Na tom ale není nic divného, uvážíme-li, že američtí občané jsou od narození vedeni k tomu, že budou mít takový život, jaký si jej udělají. Každý tedy „kope za sebe“.
V případě Brazílie jsou však lidé vychováváni v kolektivistickém duchu. Ze strany státu je jim však nucen individualismus. Stát se zříká zodpovědnosti za nemocné, nezaměstnané a chudé v plném rozsahu. Zříká se dokonce i zodpovědnosti za čerstvé matky, jimž jsou vypláceny peníze pouze po dobu prvních třech měsíců – jež navíc hradí v plném rozsahu zaměstnavatel.
Zaměříme-li se na spolupráci soukromého sektoru s neziskovým, jinými slovy na míru spoluodpovědnosti, jež bohatí přebírají za osud chudých, z ryze kulturního hlediska, uvidíme, že potenciál pro takovou spolupráci je velký. Brazilská společnost je dobrosrdečná, rasově tolerantní, hlavním motivem činů jsou city, jde o kulturu relativně dlouhodobě orientovanou a ne vyloženě maskulinní, kolektivismus je stále její přirozeností. To jsou vlastnosti, jež spolupráci soukromého a neziskového sektoru velmi usnadňují. Proč tedy není dostatečná?
Ať chceme, či nechceme, stát je pro nás, běžné občany, velkou referencí. Je-li vláda zkorumpovaná, lid korumpuje taktéž. Zadlužuje-li se stát, zadlužují se občané. Je to přirozené. Nepřijímá-li tedy stát zodpovědnost za sociální situaci chudých, ovlivňuje tím smýšlení svých obyvatel. Daňové povinnosti Brazilců jsou dosti vysoké, oni za to však
nevidí žádnou hodnotu přicházející zpět do společnosti. Průměrně vydělávající Brazilec platí ze svého příjmu i majetku daně, přesto však, chce-li získat kvalitní vzdělání pro své děti, musí jej zaplatit. Chce-li dostávat kvalitní zdravotní péči, taktéž si ji musí uhradit.
Přispívá na činnost federální, civilní i vojenské policie, přesto se však ve svém městě necítí bezpečně. Pak si možná řekne, že jeho peníze potřebují všichni ti chudí, jimiž je obklopen. A pomyslí si, že je to tak správně. Poté se ale podívá okolo sebe a vidí, že málo z jeho peněz se dostalo potřebným. Zprávy v televizi a v novinách ho informují o bezbřehé korupci státní správy a pak prohlédne. Jeho daně živí státní sektor a tím jejich funkce končí. Nebude těžké představit si jeho pocity a reakci, je-li požádán, aby jako bohatý pomohl svým chudým spoluobčanům. Nedělá-li to stát, proč by to měl dělat on sám?
Viděli jsme, jak chování vlády podporuje individualistické smýšlení brazilské společnosti. Platí v podstatě, že bohatí jsou zodpovědní za svou prosperitu a rozvoj a chudí jsou zodpovědní za své přežití. V přístupu státu, tak, jak byl popsán výše, bych viděla nejzásadnější problém toho, proč je spolupráce soukromého a neziskového sektoru nedostatečná. Nemůžeme však říci, že neexistuje vůbec. Analýza charitativní činnosti 22 největších brazilských společností nám naznačila, že úspěšné firmy se cítí spoluodpovědné za budoucnost své země a v hojném rozsahu pomáhají tam, kde je potřeba.
Zaměříme-li se na formu podpory, podnikatelské subjekty nejraději organizují pomoc sami, tzn. poskytují vlastní služby či dodávají vlastní produkty, spíše než svěřují své peníze neziskovým organizacím. „Jeitinho brasileiro“, uplatňování politiky „pro přátele všechno“ a zkorumpovaný státní sektor nám usnadňuje pochopit, proč Brazilci plně důvěřují pouze tomu, co si sami udělají. Proto firmy raději zřizují a provozují vzdělávací, zdravotní či kulturní instituce, čímž si zajišťují, že peníze se dostanou opravdu tam, kam by měly. Je veřejným tajemstvím, že mnoho neziskových organizací slouží pouze pro praní špinavých peněz, což bohužel diskredituje celý neziskový sektor a velmi znesnadňuje širší spolupráci se sektorem soukromým.
Z provedené analýzy příčin a důsledků můžeme na závěr říci, že nepříznivá sociálně-ekonomická situace Brazílie je velmi silně determinována kulturou. Údaje o soukromém a neziskovém sektoru a jejich aktivitách však ukazují na silnou vůli společnosti se současnými problémy bojovat a nasměrovat Brazílii na cestu vedoucí
k všeobecné prosperitě všech společenských vrstev obyvatelstva. Tím, co brání skutečnému dosažení tohoto cíle, je ryze individualistická vládní politika, jež není schopna investovat svěřené finanční prostředky do oblastí, jež v budoucnu přinesou zisky celé společnosti - jako např. do vzdělání či zdravotnictví - čímž silně ovlivňuje jednání svého lidu.
Prameny
Knihy:
1. Ribeiro, Darcy.: Os Brasileiros: 1. Teoria do Brasil. Vozes Ltda, Petrópolis 1978 2. Azevedo, Fernando de.: A Cultura Brasileira. Edições Melhoramentos, São Paulo 1958 3. Leite, Dante Moreira.: O Caráter Nacional Brasileiro. Pioneira, São Paulo 1983
4. Hofstede, Geert.: Culture’s Consequences. SAGE Publications, London 2001, ISBN 0-8039-7324-1
5. Diégues Júnior, Manuel.: Etnias e Culturas no Brasil. Paralelo, Rio de Janeiro 1972 6. Schneider, José Odelso.: A Realidade Brasileira. Sulina, Porto Alegre 1977
7. Gremaud, Amaury Patrick.: Economia Brasileira Contemporânea. Atlas S.A., São Paulo 2002, ISBN 85-224-2839-5
8. Pereira, José Matias.: Economia Brasileira. Atlas S.A., São Paulo 2003, ISBN 85-224-3375-5
9. Skidmore, Thomas E.: Uma História do Brasil. Paz e Terra, São Paulo 2000, ISBN 85-219-0313-8
10. Caldas, Miguel P.: Cultura Organizacional e Cultura Brasileira. Atlas S.A., São Paulo 1997, ISBN 85-224-1767-9
Časopisy:
11. Marketing Industrial, čísla 17/2001, 22/2003, 25/2004, 32/2006 Internetové zdroje:
11. Marketing Industrial, čísla 17/2001, 22/2003, 25/2004, 32/2006 Internetové zdroje: