Náboženská víra

Jak již bylo popsáno výše, brazilská kultura je velmi rozmanitá a nesourodá.

Nicméně existuje jeden prvek, jež sjednocuje celý národ a dělá ze všech jeho obyvatel homogenní skupinu. A tím je náboženská víra, zejména pak katolická, jež je společná naprosté většině obyvatel. Vztah mezi Brazilci na jedné straně a Bohem doprovázeným velkým množstvím svatých na straně druhé je tak intimní, že by se dal nazvat téměř až rodinným. Lidé žijí svůj každodenní život společně s bohy, jako kdyby tito chodili spolu s nimi po zemském povrchu. Existence Boha a pravost jeho úmyslů je něco naprosto nezpochybnitelného.

Podívejme se nyní na problematiku náboženské víry z historického pohledu.

Katolická církev vstoupila na území Brazílie v podobě jezuitů, jež přijeli v roce 1549.

Během koloniálního období nebylo katolické náboženství pouze oficiálním náboženstvím, nýbrž také jediným tolerovaným náboženstvím a v podstatě povinným všem. Bylo téměř nemožné žít v Brazílii a nenásledovat nebo přinejmenším nerespektovat katolickou církev, jež je neodlučitelnou částí kulturního dědictví kolonizujícího Portugalska.

Brazilská společnost a náboženská víra kráčely vedle sebe tak těsně, že nebylo možné je od sebe oddělit. Katolická víra byla vnucena všem, kteří chtěli žít v Brazílii, pouze katolíci mohli získat a vlastnit půdu, církev měla významný, ne-li exkluzivní vliv na soudobý vzdělávací systém, dovážení otroci byli okamžitě po příjezdu pokřtěni, stejně tak nevěřící byli povinně obracováni na katolickou víru.

Významný vliv na náboženskou víru brazilského národa měla portugalská inkvizice, jež měla po dobu více než 200 let téměř absolutní moc, postrádajíce kontrolu jak ze strany Papeže, tak ze strany portugalského krále a jež dala vzniknout atmosféře strachu typické pro koloniální období. Na to Brazilci reagovali chytrým způsobem – vytvořili katolicismus předstíraný, očividný, demonstrovaný v hojné míře veřejně, aby tím dali jasně najevo svou bezmeznou oddanost Bohu a uchovali si tak svou společenskou pozici a nebyli nařčeni z kacířství, což by mělo kruté a bolestivé následky. Tímto

způsobem bylo umožněno přežít mnohým původním náboženským vírám a kultům, jež se dovedně skrývaly pod rouškou křesťanství.

Katolická církev zastávala významnou funkci při legitimizaci a upevnění soudobého sociálního řádu. Snažila se zmírnit negativní důsledky dané situace učíce otroky trpělivosti a rezignaci a apelujíce na dobré srdce jejich pánů.

Brazilská ústava v roce 1824 prohlásila katolicismus za oficiální náboženství, čímž pokračovala v dříve nastaveném kurzu. Přeci jen však došlo k jisté změně. Církev byla kompletně podřízena státu a tvořila součást státní byrokracie. Ústy kněží k lidem promlouvala vláda, čímž si zajišťovala velký vliv na veřejné mínění. Katolické náboženství bylo chráněno zákonem a jeho respektování bylo vynutitelné státní donucovací mocí. Útok na církevní dogmata byl posuzován jako politický zločin.

V roce 1890 prozatímní vládní nařízení oddělilo církev od státu a zbavilo kněží veškerých výsad a privilegií. Ústava z roku 1891 tento proces dokončila a prohlásila naprostou svobodu náboženského vyznání.

2.6.2 „O jeitinho brasileiro“ – Brazilská cestička

K vysvětlení pojmu „jeitinho“, tedy té zmíněné cestičky, postačí jednoduchý příklad. Představme si třeba obchodní jednání nebo jakoukoli jinou diskuzi, jejímž cílem je něčeho dosáhnout. Řekne-li jeden z partnerů: „To není možné.“ nebo: „To nejde.“, setká se velmi pravděpodobně s odpovědí: „Jste si jistý, že nemůžeme najít způsob, který by to umožnil, způsob, kterým bychom toho dosáhli?“ „Jeitinho“ je neoddělitelnou součástí brazilské životní filozofie a znamená v podstatě, že „nelze“ není nikdy považováno za definitivní odpověď. Zatímco v jiných zemích existence něčeho stojícího mezi správným a špatným je zavržena jak společností, tak zákony, Brazilci hledají střední cestu mezi tím, co mohou a co nemohou. Spíše než způsob života bychom ale „jeitinho“

mohli nazvat způsobem přežití.

Vznik této dovednosti Brazilců překonávat překážky a nepřízně osudu má těsnou spojitost s brazilským právním systémem, který je všeobecně považován za nespravedlivý a prohlubující nerovnosti mezi jednotlivými vrstvami obyvatel. Legislativa je často vnímána jako prostředek, jež slouží privilegovaným vrstvám společnosti k vykořisťování či podřizování občanů náležících vrstvám nedisponujícím takovými výsadami. To velmi úzce souvisí s již zmíněným personalismem, který je v brazilské kultuře tak významný, že

překračuje hranice podnikatelské organizace a vstupuje do sfér politických a právních.

Být přítelem toho a toho má v mnoha případech větší význam než vlastní právo. Brazilská realita je tedy ve skutečnosti velmi vzdálená té, která je popsána v zákonech, či obsažena ve společenských a náboženských normách. „Jeitinho“ je prostředek, který má za úkol sjednotit tyto dvě reality, tzn. dosáhnout svého a zdánlivě přitom neporušit daná pravidla.

Jinými slovy, najít tu správnou cestičku vedoucí ke stanovenému cíli – pozměnit existující pravidla tak, aby umožnila dojít k oboustrannému uspokojení zájmů. Ještě jinak vyjádřeno můžeme říci, že, „jeitinho brasileiro“ je pravidlo, jímž se mění pravidla.

Jak se „jeitinho“ konkrétně uplatňuje? C. de Abreu ve svém díle „O jeitinho brasileiro como um recurso de poder“ poukazuje na to, že „jeitinho“ je v podstatě hrou na city, působením na ego těch, kteří mají v rukou moc. Věta: „Nenašel by se způsob…?“ by se mohla přeložit jako: „Opravdu nemáte moc něco s tím udělat?“ Tazatel v duchu doufá, že tato lichotka zapůsobí a polichocený činitel udělá, co je v jeho silách. Jiný pohled na věc poukazuje na to, že každý Brazilec se cítí výjimečným a očekává tedy, že ostatní lidé si tuto jeho výjimečnost uvědomí a poupraví pravidla v jeho vlastní prospěch.

Co vlastně „jeitinho“ demonstruje? Na co se snaží upozornit? Co se nám snaží říci? A.G. Ramos ve své knize „Administração e estratégia de desenvolvimento“

znázorňuje „jeitinho“ jako argumentaci proti zvrácenému právnímu systému, jež znevýhodňuje většinu lidí na úkor privilegované menšiny. V souladu s tímto vysvětlením, otázka: „Nenašel by se způsob…?“ je v podstatě snaha o eliminaci této situace, této zvrácenosti v brazilském systému práva.

Položme si nyní otázku, jaké jsou důsledky uplatňování této brazilské cestičky. T.

E. Skidmore vidí dvě základní implikace. Za prvé, „jeitinho“ působí ve prospěch zachování daného, třeba i špatného, stavu. Je-li brazilský právní systém opravdu špatný, ale zároveň existuje způsob, jak jej obejít, neexistuje v podstatě motiv ke změně k lepšímu, k jeho nápravě. Za druhé, „jeitinho“ vede k tomu, že již tak zdiskreditované zákony, pravidla a normy ještě více ztrácí na důvěryhodnosti. Zdemoralizováním formálních pravidel tak dochází k otevření prostoru pro uplatňování takových zákonů jako např. „zákon silnějšího“, či pravidla „zachraň se kdo můžeš“.

Výše uvedená charakteristika je ryze negativní, nicméně je jasné, že „jeitinho“

může být také vlastností žádoucí a oceňovanou – je-li využívána v rámci daných zákonů a norem. Jedinec, v souladu s právě zmíněným, je flexibilní a dokáže se adaptovat nejrůznějším situacím, z nichž vychází vždycky jako vítěz. Je dynamický a aktivní,

přichází s kreativními a inovativními řešeními. Je expertem v navazování společenských kontaktů, který vždy přesně odhadne, co si daná osoba či situace právě žádá.