Dítě a jeho rodiče

Práva a povinnosti biologické rodiny dítěte v pěstounské péči reflektují skutečnost, že nositeli rodičovské odpovědnost vůči dítěti jsou stále jeho rodiče. Ačkoliv o dítě výhradně pečuje jiná osoba, rodiče v životě dítěte stále figurují a rozhodují o podstatných otázkách.

Smyslem pěstounské péče je totiž sanace biologické rodiny tak, aby mohlo být dítě navráceno zpět a pěstounská péče byla jen dočasným opatřením. Je tak kladen důraz na zachování vazeb v rodině.

100 VILDOVÁ, Blanka. Zásadní rozpory v koncepci péče o ohrožené děti aneb Kam směřuje sociálně-právní ochrana dětí v ČR?. Právo a rodina. Wolters Kluwer, 2022, 24(5), 6-10. ISSN 1212-866X, s. 6-8.

101 Ibid.

45

Nejzásadnějším právem rodičů je právo na styk s jejich dětmi (srov. § 960 odst. 2 OZ).

Situace v pěstounských rodinách bude velice rozdílná a to s ohledem na snahu nebo zájem rodičů o dítě. Jinak může probíhat styk tam, kde jsou děti v péči svých prarodičů nebo jiných příbuzných, jinak bude styk probíhat v případě, že jsou rodiče neznámého pobytu nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Styk dětí s rodiči by měl pobíhat s ohledem na jejich věk, případné negativní zkušenosti a vždy v zájmu dítěte. Je potřeba mít na paměti, že dítě bylo z rodiny z nějakého důvodu odebráno. Dle mé zkušenosti je v pěstounské péči mnoho dětí proto, že byly pro své rodiče zátěží a nechtěli se o ně postarat. Ačkoliv se většina pěstounů staví ke kontaktům s rodiči kladně a vhodně je podporuje, rodiče poměrně často vyslovují absolutní nezájem a neochotu se s dítětem stýkat. Výjimkou nejsou případy, kdy sám OSPOD ani neví, kde se rodiče aktuálně nacházejí.

Ježek poukazuje naopak na problémové aspekty styku s dětmi v případě, že rodiče mají o styk zájem a snaží se dítě získat zpět do rodiny. Dochází k případům, kdy je dítě odebráno a rodičům není sděleno kdy a za jakých podmínek mohou své dítě vidět. V rozhodnutí o svěření do pěstounské péče není určeno, jakým způsobem má být styk realizován a zprvu tak dochází k chaotickým scénářům. Stav nejistoty pak vytváří negativní atmosféru mezi zúčastněnými a realizaci kontaktů komplikuje. Rodiče si tak vynucují styk u pěstounů, kteří je odmítají a odkazují na OSPOD, který má podmínky styku upravit na základě vzájemné dohody.

Dohoda však může být uzavřena až za několik týdnů. Autor článku tak navrhuje, aby byla úprava styku již běžnou součástí návrhů na předběžné opatření a byla tak vyřešena již před odebráním dítěte. Úprava by zajistila jistotu všem subjektům a nastavila pravidla do budoucna.

Ježek dále upozorňuje na absurdní důsledek, který současná úprava má ve srovnání s péčí ústavní. Styk dětí s rodiči je upraven vnitřními předpisy ústavních zařízení a často jde o vstřícnou úpravu, která umožňuje rodičům navštívit dítě téměř kdykoliv.

V případě pěstounské péče takovou praxi nelze docílit a může tak paradoxně přinášet nižší standard práva na rodinný život.¹⁰²

Matyšková vyzdvihuje individuální přístup ke každému dítěti. Hovoří o nutnosti správně vyhodnotit situaci nezletilého a styk přizpůsobit s ohledem na to, zda je návrat dítěte do rodiny možný nebo vyloučený. S ohledem na zájem dítěte by mělo být rovněž zkoumáno, zda nenaruší styk rodičů s dítětem vazbu pěstoun-dítě, která se jeví jako dlouhodobá a zásadní pro budoucnost dítěte. Souhlasím s jejím názorem, že právo na styk by nemělo být realizováno

102 JEŽEK, Martin. Problémové aspekty kontaktu rodičů s dětmi v případě jejich svěření do pěstounské péče. Právo a rodina. Wolters Kluwer, 2018, 20(5), 19. ISSN 1212-866X, s. 19.

46

jen proto, že to vyplývá ze zákona. Vždy musíme styk posuzovat s ohledem na blaho dítěte a přihlédnout k jeho názoru. Styk musí být pro dítě jednoduše přínosný a vhodný.¹⁰³

Podobný názor zastává i Petrášová, která uvádí, že v rámci obnovení vztahů mezi dětmi a rodiči musí být nastavena jasná pravidla. Nelze zatěžovat fungující pěstounskou rodinu jen proto, že rodič má prostě právo na styk se svým dítětem. Je důležité rozlišovat, zda nejsou práva

„problémové biologické rodiny“ v rozporu s právem dítěte, které momentálně vyrůstá v citově kladném prostředí. Velice důležité je rovněž zbytečně nezatěžovat dítě a brát ho jako partnera, který nenese vinu za celou situaci. Zbytečně tak na něj nepřenášet další psychickou zátěž a zajistit mu v rámci odborné pomoci co nejvhodnější kontakt. Autorka se přiklání k pomoci biologické rodině, ale poukazuje na fakt, že sama rodina musí prokázat zájem, snahu o dítě a budování společné budoucnosti. Nelze akceptovat zištné útoky na dítě a pěstouny, které mají za cíl pouze ublížit náhradním rodičům.¹⁰⁴

Podpora osobních kontaktů rodičů s jejich dětmi přispívá k nalezení a pochopení identity dítěte a přijetí sebe samého. Kontakty však mohou být velice náročné a dítě může vnímat svou biologickou rodinu negativně nebo být z kontaktů dokonce i traumatizováno a to s ohledem na prožitou zkušenost. MPSV na základě doporučení VOP vydalo metodiku, která má pomoci právě s problémovými styky všech zúčastněných subjektů a nastavit práva a povinnosti všech aktérů při jejich realizaci. Metodika uvádí, že úspěšný kontakt je takový, který sleduje zajištění potřeb dítěte a jeho zdravý vývoj.¹⁰⁵

Opětovné sjednocení biologické rodiny, jejíž dítě vyrůstá v pěstounské péči, bylo hlavní otázkou polského výzkumu. Z analýzy vyplynulo, že hlavním problémem je nedostatečná sociální síť pro ohrožené rodiny a z toho pramenící obtíže s jejím sloučením. Rodičům chybí všestranná pomoc v místě bydliště. Zásadním faktorem je tak nedostupnost azylového bydlení, finanční problémy a absence navazující sociální pomoci. Z těchto důvodu nejsou rodiny opětovně slučovány, a jsou-li, pak se děti často navrací zpět do rodin náhradních, protože rodiče bez podpory selhávají. Výzkum rovněž ukázal, že této skutečnosti jsou si vědomi i sami

103 MATYŠKOVÁ, Linda. Styk dětí v pěstounské péči s rodiči, příbuznými a blízkými osobami. Právo a rodina.

Wolters Kluwer, 2021, 23(3), 14-21. ISSN 1212-866X, s. 15-20.

104 PETRÁŠOVÁ, J. Odborné vedení při obnovení vztahů mezi dětmi vyrůstajícími mimo rodinu a jejich rodiči. In

RADVANOVÁ, S. Náhradní rodinná péče – představy a skutečnost (realita a východiska v ČR): kolokvium II.

Beroun: Eva Rozkotová-IFEC, 2009. ISBN 978-80-87146-25-5., s. 49-51.

105 Realizace kontaktů dítěte v pěstounské péči s rodiči a osobami příbuznými a blízkými. MPSV [online]. Praha,

č. j. MPSV-2021/110589-233, 2021 [cit. 2022-10-26]. Dostupné z:

https://www.mpsv.cz/documents/20142/225508/Metodika_Realizace+kontakt%C5%AF+d%C3%ADt%C4%9Bt e+v+PP+s+rodi%C4%8Di+a+osobami+p%C5%99%C3%ADbuizn%C3%BDmi+a+bl%C3%ADzk%C3%BDmi .pdf/ca9b0aea-78ef-f354-bf65-febc3a2d48c9.

47

pěstouni a k otázce sloučení se tak staví velmi negativně. Je tak možné se domnívat, že pokud by byla zajištěna navazující práce s rodinou a její všestranná pomoc, sami pěstouni se budou ke sloučení biologické rodiny stavět jinak.¹⁰⁶ Nedostupnost bezplatné odborné pomoci a nedostatek azylového bydlení můžeme vztáhnout i na situaci v České republice.

Zastávám názor, že pěstounská péče má jednoznačně probíhat za účasti biologické rodiny. Je však nutné rozlišovat, jak se rodiče ke svému dítěti staví a zda o něj mají skutečný zájem a mají vůbec možnost se o něj do budoucna postarat. Na základě této skutečnosti by měly být vhodně nastaveny styky tak, aby dětem vyhovovaly a nebyly pro ně přílivem dalších traumat. V případě zájmu rodičů a možnosti návratu zpět do funkční rodiny, je potřeba rodičům poskytovat veškerou pomoc, ať už psychologickou nebo sociální. V opačném případě, kde je sanace rodiny prakticky vyloučena, se klaním k názoru posilování vazby mezi dítětem a náhradním rodičem. Nehovořím zde o úplném odstřihnutí dítěte od rodiče. Je důležité, aby dítě znalo svou historii a mohlo tak svou minulost zpracovat. Jistě není vhodné dítěti zamlčovat původ o něm samém nebo o jeho skutečné rodině. V praxi se setkávám s úspěšným nastavením kontaktů dětí v rámci obou rodin. Dítě vyrůstá v pěstounské rodině a je stále v kontaktu s rodinou biologickou, ačkoliv je jasné, že ta nemá podmínky pro převzetí dítěte.

Navíc samo dítě o takovou změnu ani nestojí a je v péči pěstouna spokojené (dítě takto vyrůstá u pěstouna po mnoho let). Nastavený kontakt mu vyhovuje a z pohledu zdravého (i psychického) vývoje dítěte je evidentní, že dítě prospívá. Pěstouna považuje za rodiče a skutečnou matku nebo otce za osobu blízkou, se kterou rád tráví čas, ale nejraději se vrací zpět k pěstounovi, kde má bezpečné útočiště. Návraty dětí zpět do biologických rodin za každou cenu, nemusí být tím nejvhodnějším řešením. Nezřídka se stává, že dítě se navrací zpět z biologické rodiny do rodiny náhradní (v ideálním případě), protože bylo postupem času zjištěno, že rodina situaci nezvládá a její sanace je vyloučena. Základ úspěchu však tkví z velké části v mezilidských vztazích, a pokud rodiče budou brát pěstouny jako uzurpátory jejich dětí a ne jako partnery, mohou se svým dětem ještě více odcizit. Děti totiž vnímají pěstouna jako pečovatele, jako osobu blízkou, jako někoho, kdo je ochraňuje. Nebudou-li rodiče spolupracovat se všemi zúčastněnými, cesta k opětovnému spojení vazby rodič-dítě se jim může definitivně zavřít.

106 BASIAGA, Jan P., Anna RÓG a Beata ZIĘBA‐KOŁODZIEJ. Professional foster families in the reunification

process—Polish experience. Child & family social work [online]. Oxford: Wiley Subscription Services, 2018, 23(4), 649-656 [cit. 2022-11-14]. ISSN 1356-7500. Dostupné z: doi:10.1111/cfs.12460, 653-655.

48 3.3.1. Vyživovací povinnost rodičů

Jednou z nejdůležitějších rodičovských povinností je povinnost vyživovací, skrz kterou je dítěti zajištěn zdravý vývoj a prospěch. Ačkoliv taková povinnost ve své standardní podobě obsahuje nejen stránku finanční, ale i osobní nebo materiální, rodič, jehož dítě je umístěno v pěstounské péči, bude orientován zejména na stránku finanční. Ostatní potřeby bude dítěti plnit pěstoun jako rodič náhradní (nákup potravin, hraček, zajištění školních pomůcek, dětský tábor apod.) Rodič je tak povinen dítě finančně zabezpečit, i když o něj osobně nepečuje (srov. § 961 odst. 1 OZ). Svěření dítěte do pěstounské péče tak nemá za následek zánik vyživovací povinnosti k dítěti. Vyživovací povinnost se totiž neváže na institut rodičovské odpovědnosti, a tak je každý povinen dostát svým povinnostem, bez ohledu na to, zda je nositelem rodičovské odpovědnosti či nikoliv.¹⁰⁷

Výživné rodičů je v pěstounské péči úzce spjato s příspěvkem na úhradu potřeb dítěte.

Z tohoto důvodu můžeme spatřovat jisté odlišnosti jak v hrazení výživného, tak případném vymáhání. Rodiče jsou povinni výživné hradit státu (nikoliv pečující osobě) a ten jej zprostředkovaně vyplácí dítěti formou státního příspěvku. V případě, že výše výživného přesahuje výši příspěvku, rozdíl je vyplácen k rukám pěstouna (srov. § 961 odst. 2 OZ).

Stát je tak schopen alespoň částečně nahradit výdaje, které vynaložil na finanční zabezpečení dítěte. V praxi se však nejčastěji setkávám s výší výživného, která je téměř symbolická.

Vzhledem k možnostem rodičů a jejich majetkovým a osobním poměrům, výživné málokdy přesáhne částku dva tisíce korun a výjimkou nejsou ani částky ve výši pět set korun. V takovém případě ani nelze o refundaci nákladů hovořit, ale ztotožňuji se s názorem Buriánové, že takový přístup je pravděpodobně nejspravedlivější a zajistí alespoň minimální náhradu státu za jeho vynaložené prostředky.¹⁰⁸

Vzhledem ke skutečnosti, že pěstounská péče je zajištěna státními dávkami a rodič hradí výživné k rukám státu, konkrétně krajské pobočky Úřadu práce ČR, nárok na výživné přechází na stát. Jde o praktický institut legální cese, který zbavuje pěstouny břímě v podobě vymáhání výživného, které může být komplikované a mnohdy bezvýsledné. Vymáhání pohledávky tak provádí správní orgán, který za tímto účelem zaměstnává kvalifikované úředníky.¹⁰⁹ Je na místě

107 ŠMÍD, Ondřej a Radka VACOVÁ. Povinnosti a práva rodičů k dětem. Praha: Leges, 2017. Teoretik. ISBN

978-80-7502-195-3, s. 133-134.

108 BURIÁNOVÁ, Pavla. Péče osoby blízké a pěstounská péče jako obdoba přirozené rodiny dítěte (2.). Právo a rodina. Wolters Kluwer, 2018, 20(2), 5. ISSN 1212-866X, s. 5.

109 FIDRMUCOVÁ, Anna. Poručenství a jiné formy péče o dítě. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Academic papers.

ISBN 978-80-7598-557-6, s. 126-127.

49

připomenout i trestněprávní rovinu nehrazení výživného. Rodič, který výživné na své dítě neplní po dobu delší než čtyři měsíce, se dopouští trestného činu zanedbání povinné výživy.¹¹⁰

Problematikou vyživovací povinnosti rodičů v pěstounské péči se poměrně nedávno zabýval i ÚS, který se vyjádřil k výkladu ustanovení § 961 odst. 2 OZ. V nálezu sp. zn. I ÚS 1764/16 ze dne 3. listopadu 2016 zohlednil faktický rozsah péče o dítě rodičem, které bylo svěřeno dočasně do pěstounské péče. Jednalo se o dívku, která byla svěřena do pěstounské péče příbuzného po smrti matky. Otec se s dcerou do té doby nestýkal, ale postupně s ní navazoval kontakt a brzy u něj začala bydlet a tak došlo ještě před svěřením do jeho péče k péči faktické, ačkoliv byla dívka formálně svěřena stále do péče pěstounské.

Úřad práce se po stěžovateli domáhal úhrady výživného za přechodné období a obecné soudy takový nárok přiznaly s odůvodněním, že stěžovatelovu faktickou péči nebylo možné zohlednit a právní úprava jim nedává prostor pro uvážení. Ústavní soud zaujal k případu opačný postoj než soudy obecné. Shledal porušení LZPS a vytýkal obecným soudům zejména porušení čl. 4 odst. 4 LZPS. Soudy nešetřily podstatu a smysl základních práv a svobod a vybočily z účelu, který sleduje čl. 32 odst. 4 Listiny. Zasáhly tak nejen do rodičovských práv stěžovatele, ale i do majetkové sféry. Uvádí, že ustanovení OZ má mimo jiné chránit veřejné finanční prostředky, ale nikoliv za cenu omezení práv rodičů. Ústavní soud připomněl, že je povinností státu poskytovat rodině a dětem zvláštní ochranu, když biologická rodina je nejvhodnější formou péče. Obecné soudy tak ve svém důsledku stěžovatele sankcionovali za péči o dceru.¹¹¹