Film a divadlo

Srpen 1968 a opětovné upevnění komunistické totalitní moci se v následujících letech existenčně dotkly také české divadelní scény. Divadla se musela vyrovnávat s přímými zákazy zabraňujícími v tvorbě jednotlivým divadelníkům i celým souborům a s různými administrativními opatřeními, která měla zaručit poslušnost nebo alespoň loajalitu.

Proces normalizace byl v českém divadle postupný a ve srovnání s hromadnými sdělovacími prostředky relativně dlouhodobější, mimo jiné

také proto, že divadlo bylo hůře ovládnutelné než centrálně regulovatelná a cenzurovatelná média, jako byly tisk, televize, film, rozhlas i literatura.

V průběhu roku 1969 narůstal tlak komunistické moci, která se snažila ovládnout a získat kontrolu nad veškerým veřejným a kulturním životem.

Jedním z jejích prvních cílů bylo ovládnutí profesních uměleckých i dalších organizací. Tomu se nevyhnul ani Svaz českých divadelních a rozhlasových umělců (SČDRU), jehož činnost byla pozastavena v únoru 1970.

Na přelomu 60. a 70. let se ještě mohla rozvíjet i politická satira, žánr bezprostředně reagující na politickou situaci ve společnosti. Politické satiře se věnovala ve větší míře malá divadla (Semafor, Činoherní klub apod.).

Satirickým nábojem se také vyznačovala vystoupení některých písničkářů (K. Kryl). Ti se také často podíleli, ať už herecky či autorsky, na tvorbě divadelních představení.

Kontrolní dohled nad divadly se objevil záhy. "Od začátku sezony 1970/71 museli vedoucí pracovníci divadel každoročně předkládat divadelnímu odboru ministerstva kultury a příslušnému odboru kultury na krajských národních výborech ke schválení dramaturgické plány na příští sezonu a tzv. výhledové plány na několik let dopředu. Při jejich schvalování spolupracovalo ministerstvo kultury s Divadelním ústavem v Praze. Jeho pracovníci byli vysíláni na premiéry, o nichž pak podávali písemná hodnocení. Byl vypracován složitý administrativní systém průběžných hlášení o premiérách a interně pak o každém divadle i o jednotlivých reprízách."³⁴⁹

V následující sezoně vyvrcholilo stahování nepohodlných inscenací.

Pozastavena byla díla, které připomínala atmosféru posrpnového období. Z ideologických důvodů byla až do poloviny 80. let zakázána současná zahraniční tvorba absurdního existencialistického dramatu (S. Beckett, A.

Camus, F. Dürrenmatt, E. Ionescu, H. Pinter, J-P Sartre aj.), která byla

349 VODIČKA, Libor. České drama 1969-1989 (I.). Divadlo.cz. [online].

zavrhována pro ‘bezvýchodný pesimismus’³⁵⁰ a setrvávání na pozicích

‘měšťácky buržoazního subjektivismu’³⁵¹, kompletně byly vyloučeny nejnovější hry "západních" autorů (T. Bernhard, A. Miller, T. Stoppard apod.).

Zároveň s restrikcemi vůči nevyhovujícímu repertoáru byl zahájen boj za repertoár nový, odpovídající “požadavkům doby”³⁵². Na prvním místě měla být inscenována “pokrokově” orientovaná dramata, díla sovětských autorů a socialistického bloku, světová a ruská klasika. Hry "západních" autorů bylo možné uvádět za předpokladu, že bylo možné jednotlivé texty a autory označit za “pokrokové či humanistické”. Ale i v případě inscenování her sovětské provenience se velmi ostražitě sledovalo, zda se jednotlivé inscenace neodchylují od schváleného textu. Komunistická moc také prostřednictvím ministerstva kultury kladla velký důraz na reflexi politických výročí v repertoárech jednotlivých scén (např. květen 1945, únor 1948, listopad 1917, výročí založení KSČ, Slovenské národní povstání apod.)

Jednotlivým scénám se nevyhnuly ani personální změny. Tvůrčí osobnosti, v některých případech "tváře" toho kterého divadla, musely odejít, na jejich místech se objevili oddaní straníci. Byly sepsány první seznamy zakázaných autorů, na kterých se objevili především dramatici a překladatelé, kteří se výrazně angažovali v 60. letech a za srpnových událostí. Pro herce bylo trestem neobsazovat je do rolí nebo, když už roli dostali, tak malou a podřadnou, režiséři nemohli režírovat. Byl vytvořen jakýsi odstupňovaný systém: někteří herci dostali generální zákaz jakéhokoliv vystupování, ať už se jednalo o televizi, rozhlas, film či divadlo.

Další nemohli filmovat a točit pro televizi, ale mohli působit v rozhlase, na divadle a třeba i dabovat. Jiní mohli pracovat třeba jen na divadle a to ještě mimo Prahu. U autorů scénářů k filmům, divadelním inscenacím či rozhlasovým hrám apod., kterým nebylo režimem povoleno oficiálně publikovat, docházelo také k tzv. krytí, tzn. že jako autor byl veden někdo

350 Tamtéž.

351 Tamtéž.

352 Tamtéž.

jiný, člověk, který režimu nevadil nebo mu byl neznámý. Dalším způsobem, jak tvořit a publikovat, bylo používání pseudonymů³⁵³. Divadelníci také odcházeli do ciziny (L. Aškenazy, A. Radok) a likvidace se dotkla i celých divadel (např. bylo zrušeno Divadlo za branou).

Podobně jako v případě cenzury literatury se stávalo, že vícestupňový systém schvalování, který v každém kraji pracoval s trochu jinými kritérii, přinášel schizofrenní situace, kdy dramatický text zamítnutý v jednom kraji byl bez větších potíží schválen a inscenován v kraji jiném a naopak.

V některých případech "hrál" ve prospěch inscenace problémového textu čas. Jestliže byla např. na počátku 70. let hra zakázána, na počátku 80. let už mohla být uvedena na scénu.

Alternativou pečlivě hlídaných velkých kamenných scén se pro autory i režiséry stala studiová či tzv. autorská divadla, která tvořila jeden ze specifických fenoménů české kultury 70. a 80. let. Těm nevěnovaly kontrolní orgány takovou pozornost. Dalším fenoménem byla tzv. bytová divadla, do nichž se uchylovali herci i ostatní tvůrci, kterým bylo zakázáno veřejné účinkování (V. Havel, V. Chramostová, P. Landovský apod.).

Hledali tak způsob, jak se dostat do kontaktu s publikem. Hrávalo se obvykle tajně v soukromí jen pro zvaný okruh diváků, ale podařilo se připravit i několik hojněji navštívených představení na venkově.

V druhé polovině 80. let mocenský a byrokratický tlak na veřejný život povoloval, což reflektovala i divadla. Na národní konferencí divadelní sekce SČDU (Svaz českých dramatických umělců) v červnu 1989 zazněly protesty proti stávající organizaci divadelního života a někteří účastníci (M.

Kopecký, M. Pavlata, I. Rajmont, P. Oslzlý ad.) se velmi kriticky zmiňovali také o současném stavu společnosti a vyzývali přítomné kulturní funkcionáře k odstranění všech forem cenzury. Zazněly rovněž požadavky na návrat zakázaných umělců do veřejného života. K tomu opravdu došlo a na repertoár scén se začala postupně vracet ještě nedávno tabuizovaná

353 Např. historik Petr Hora publikoval pod jménem Petr Hořejš, i dnes je uváděn jako Petr Hora-Hořejš.

jména. Objevily se hry např. Josefa Topola, veřejně se četly texty Milana Uhdeho či Ivana Klímy. Doposud zakázaným autorům i obecné kritice společnosti se začal věnovat i oficiální čtrnáctideník Scéna.

Film za normalizace byl v podobném postavení jako divadla, s tím rozdílem, že film byl více exponován, tudíž pod přísnějším a širším dozorem, než divadelní scény. O tom svědčí i praxe, kdy některým režisérům bylo zakázáno natáčet, ale mohli pracovat v divadle, byť třeba regionálním. I přes cenzuru se občas podařilo proniknout do filmu známým režisérům např. K. Kachyňovi, J. Menzelovi, Z. Svěrákovi nebo J.

Jakubiskovi. V podobném postavení byli i herci, i těm, kteří měli zakázáno ve filmu účinkovat, se občas podařilo dostat se k nějaké roli.

V období normalizace zaznamenal film kvalitativní pokles. „Zlatá éra“

šedesátých let a jakási volnost ve filmové tvorbě skončily. Někteří filmaři emigrovali (M. Forman), ti, kteří zůstali, začali mít potíže při tvorbě v podobě zákazů a příkazů ze "shora" (V. Chytilová, J. Menzel, apod.). Jiní mohli působit jen v divadlech (E. Schorm).

Vlastní filmová tvorba představovala příklon k odlehčeným žánrům, k detektivkám a komediím, vysokou úroveň si udržela tvorba pro děti, neboť ta částečně představovala pro tvůrce únikovou oblast. Režisérům bylo „shora“ nařizováno, co je přípustné a co nepřípustné, co se může nechat, co se má vyškrtnout, co je podezřelé, nemravné, ideologicky závadné³⁵⁴. Dovezené filmy ze západu mohly být promítány za předpokladu, že nepropagovaly „západní styl života“ nebo neútočily na socialistické zřízení a Sovětský svaz.