Po nástupu komunistů k moci bylo zastaveno na 570288 titulů periodik a byla zavedena přísná kontrola jak obsahu tisků, tak obsazení redakcí.
Komunisté přímo zakázali nebo „zlikvidovali“ většinu nekomunistického tisku, u povolených titulů byly zakázány jejich regionální mutace a byl povolen deník a tisk pro funkcionáře. Podobné zásahy proběhly v tisku církevním. Do konce roku 1948 bylo zlikvidováno na 27 katolických časopisů v českých zemích a na 28 titulů na Slovensku289. Kontrolu a řízení hromadných sdělovacích prostředků, tedy i tisku, provádělo kulturně propagační oddělení ÚV KSČ. V obecné rovině se kulturně osvětovou činností zabývala Kulturní rada ÚV KSČ. Činnost Kulturní rady netrvala dlouho, její pravomoci v řízení a kontrole hromadných sdělovacích prostředků převzal tiskový odbor ÚV KSČ. Tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský k tomu prohlásil, „že hlavním úkolem tiskového
288 Československý tisk – 50. léta [online].
289 Tamtéž.
odboru je dodávat politické direktivy všemu tisku, dirigovat nejen stranický tisk, ale i mimostranický tisk druhých stran a organizací“290. Tiskový odbor se rychle rozrostl. V letech 1949-1951 v něm působilo 14 pracovníků včetně jednoho vedoucího. V následujících dvou letech byl rozdělen na odbor rozhlasový a tiskový. Komunistická strana získala neomezenou moc nad veškerým tiskem, včetně povolování k vydávání, určování nákladu a obsazení vedoucích míst v redakcích. Tiskový odbor jednak kontroloval jak redakce dodržují „politiku KSČ“, jednak dodával redakcím obecné politické směrnice. Kromě přímého působení v redakcích měli komunisté vliv i vydavatelství a tiskárny, které také procházely pečlivým dohledem.
Šéfredaktoři novin, časopisů, rozhlasu i ČTK byli zodpovědní tiskovému odboru za dodržování stranické linie a politiky KSČ. V případě pochybností si měli vyžádat odborné stanovisko tiskového odboru a jím se řídit. Pro příslušné redaktory a pracovníky vydavatelství byly pořádány porady, na kterých se hodnotilo dodržování směrnic a politické linie tisku, pod velmi pečlivým dohledem byly tzv. politické chyby, které bývaly hodnoceny jako provokace a záměrné činy nepřátel.
Neveřejným usnesením vlády z 22. dubna 1953 byl ustaven tajný cenzurní orgán s názvem Hlavní správa tiskového dohledu. Tiskový odbor ÚV KSČ, který měl doposud dohled nad médii na starosti, se již nerozrůstal, ale nadále při ÚV fungoval a jeho role se pozměnila, do budoucna měl stranicky řídit nejen hromadné sdělovací prostředky, ale také cenzurní úřad291.
Dne 6. prosince 1954 na 33. schůzi politbyra ÚV KSČ bylo přijato usnesení, které nařídilo cenzuře novou povinnost – kontrolovat výši nákladů a rozsah celostátních periodik. První zásah tohoto druhu se uskutečnil na Silvestra 1954 při výrobě novoročních vydání pražských deníků. Šlo ovšem o administrativně technické záležitosti, které vlastní cenzurní práci jen zatěžovaly, a proto agendu převzala nově zřízená Hlavní správa
290 Československý tisk – 50. léta [online].
291Odbor měl jednoho referenta pro rozhlas a televizi, dva referenty na ústřední deníky, dva pro další ústřední tisk vyjma odborného, jeden na krajský tisk a vedoucího odboru s odpovědností za ČTK
polygrafického průmyslu, která kromě nákladů a rozsahů rovněž sledovala, zda byl tisk cenzorem povolen: „expedice může započít teprve tehdy, je-li potvrzen signální výtisk pracovníkem tiskového dohledu k rozšiřování“292.
Hlavní oblastí cenzurních zásahů byly stránkové obtahy deníků a celostátních týdeníků. Cenzoři (plnomocníci), pracující přímo v kancelářích jednotlivých redakcí, určovali co je vhodné ke zveřejnění. Šéfredaktoři měli povinnost rozhodnutí cenzora respektovat. Zároveň měli povinnost dodržovat stranickou linii tisku.
Zvláštní režim v tomto směru panoval ve stranickém Rudém právu.
Plnomocníci tam působili také, ale redaktoři to brali jako degradaci na úroveň ostatních deníků a týdeníků, protože šéfredaktoři většinou bývali členy ústředního výboru či jiných orgánů KSČ, a tedy v podstatě jejich nadřízení.
Dalším problémem byl stále nedostatek novinového papíru, což zabraňovalo vzniku nových titulů či zvyšování nákladu stávajících periodik.
Proto bylo v prosinci 1954 přijato politbyrem ÚV KSČ usnesení ke sloučení, případně zrušení 98293 časopisů a návrhy na snížení periodicity a nákladu u některých menších časopisů. Tato omezení měla i politický podtext, komunisté se snažili v co největší možné míře omezit nekontrolovanou produkci.
V první polovině 60. let došlo k prohloubení krize oficiální ideologie, což mělo vliv na všechny oblasti společenského života. Rozkolísanost komunistické ideologie umožnila proniknout do společnosti novým či doposud zakazovaným ideovým směrům. Postupné uvolňování napětí mezi oběma mocenskými bloky umožnilo také seznámit se doposud tabuizovanou „západní“ kulturou a společností. Uvolnění se promítlo i do obsahu periodik, knih i rozhlasového a televizního vysílání, divadelní a filmové tvorby či do hudby.
292 TOMÁŠEK, Dušan. Pozor cenzurováno, aneb ze života soudružky cenzury. s. 33.
293 Československý tisk – 50. léta [online].
Počet cenzurních zásahů kulminoval v roce 1963, pak se postupně snižoval. Respekt před dohledem začal totiž spolu s náznaky politické oblevy a liberalizací první poloviny 60. let poněkud ochabovat. Cenzoři zasahovali téměř do všeho a dotčení se začali ozývat, cenzura proto začala „vycházet z ilegality“. Cenzura spočívala především v tom, že se raději přejímaly informace vydávané sovětskými agenturami a potlačovaly se vlastní dodatky a komentáře. Kromě toho byla z iniciativy SSSR zavedena článková služba agentury Novosti, jejíž agenti obcházeli redakce a nabízeli jim různé články a reportáže. Zásahy ve prospěch SSSR potíraly vše, co nevyznívalo jednoznačně kladně, bez ohledu na pravdivost.
Zásadně se nepřipouštěla jakákoli kritika, byť jen v náznaku, čehokoli sovětského. Ve svodkách cenzurního úřadu byly prohřešky proti SSSR evidovány zvlášť. Např. v roce 1964 byly zadrženy ve 167 případech
„nesprávnosti pochopení boje proti kultu osobnosti a jeho pozůstatkům“, vesměs v souvislosti se Stalinem, atd.
V druhé polovině 60. let se situace mezi redaktory a plnomocníky vyostřila, množily se závažné zásahy v celostátním tisku a obě strany zintenzívněly obranu i útok. Veškerá snaha cenzorů byla zaměřena nikoli k ochraně čtenářů, redakcí, práva, spravedlnosti, zákonů, společnosti a státu, ale především k hájení zájmů a prospěchu KSČ a zároveň k
„internacionální“ ochraně SSSR a socialismu.
HSTD byla zrušena v roce 1966, její činnost ale návazně převzala nově zřízená Ústřední publikační správa, která oficiálně vznikla vládním nařízením č. 119/1966 Sb., kterým se vydává statut Ústřední publikační správy s účinnosti od 1. ledna 1967. Zákon definoval statut a poslání Ústřední publikační správy. Cenzura byla zrušena v roce 1968 zákonem č.
81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích vydaný ve sbírce zákonů 8. listopadu 1966. Ještě předtím bylo vydáno vládní nařízení č. 69/1968 Sb., kterým se zrušuje statut Ústřední publikační správy, ale svoboda slova trvala jen pár měsíců.
Cenzuře se v zákoně věnovala část IV. Ochrana proti zneužívání svobody projevu, slova a tisku, § 16 až §18. Paragrafem 17 odst. 4) se do praxe stávajícího dohledu vnesl nový prvek: „je-li obsah informace v rozporu
s jinými zájmy společnosti, upozorní na to Ústřední publikační správa šéfredaktora a vydavatele“294. Upozorní, nic víc! V § 16 odst. 2) se pravilo
„Uveřejněním informace, která ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti nebo občanů, je zneužitím svobody projevu, slova a tisku“295. Co je „ohrožení“ anebo „zneužití“ přináleželo rozhodnout orgánům vnitra popřípadě spravedlnosti. Po okupaci v srpnu 1968 byla cenzura znovu obnovena, a to zákonem č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatření oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků.
Cenzura se sice opět objevila, ale už ne v tak velkém rozsahu a takové podobě, jako v předcházejícím období. Stejným zákonem byl zřízen nový státní orgán pro správu tisku Úřad pro tisk a informace.