Knihy a knihovny

bylo v protektorátu zakázáno 1.812²⁴⁷ filmů, z toho hraných filmů 1.047²⁴⁸. Téměř 90% z těchto filmů bylo zakázáno v letech 1939-1940.

Cenzura, která probíhala v oblasti filmu, nebyla jen následná. Nacisté se rovněž snažili potlačit českou národní výrobu a její distribuce, což souviselo s politikou germanizace celého prostoru protektorátu a lidé si měli zvykat na němčinu, proto měli německé filmy v kinech převahu.

Nacisté postupně snižovali počet vyráběných českých filmů a zároveň usměrňovali jejich tematické a obsahové zaměření.

Cenzura ve filmové oblasti se dotkla také filmových periodik. Řada z nich byla zastavena²⁴⁹, zůstali pouze Filmová kronika pro vedoucí kin a kulturní organizace a Kinorevue. Došlo také k proměně filmové kritiky, kdy nebylo přípustné „aby byla prováděna z určitých míst jakákoliv dodatečná cenzura filmu v tom smyslu, že v referátech nebo kritikách o filmech jsou přidávány klasifikace (např. A, B, C nebo I, II, III)“²⁵⁰. Časopisy, které toto nařízení porušily, měly být zabaveny, protože byl tento čin klasifikován jako kritika úřední filmové cenzury.

Nacistická opatření v české kinematografii měla poměrně horší podobu, než v jiných oblastech kulturního života. Kromě omezování a direktivních zákazů, které se objevovaly ve všech sférách, přikročili nacisté v kinematografii také k rychlému a celkovému vyvlastnění majetku, kdy na základě arizačních opatření byly vyvlastněny nejdříve filmové ateliéry AB Barrandov, poté další studia, došlo i na půjčovny, licence i export a import filmů. Oblast filmu ovládli téměř úplně.

nežádoucí“. K odstraňování „závadných“ knih ovšem docházelo již v pomnichovské době, za druhé republiky, kdy knihovny a knihkupci vyřazovali díla např. A. Jiráska, R. Medka, J. Vrby apod.

Cenzura, podobně jako u periodického tisku, rozhlasu či filmových týdeníků spadala do kompetence kulturně politického oddělní ÚŘP, které se ještě dělilo na referát periodického a neperiodického tisku. Zprvu patřily tiskové záležitosti a písemnictví jako dvě samostatné složky pod I. referát skupiny kulturně politických záležitostí, v jehož čele stál Karl von Gregory.

Po vnitřní reorganizaci ÚŘP se staly z tisku a písemnictví dva samostatně oddělené referáty. Od podzimu 1940 měl tisk samostatnou skupinu (III.), kdežto písemnictví spadlo do skupiny propagandy²⁵¹.

Referát písemnictví zodpovídal za neperiodické tisky, měl podporovat kolaboraci českých spisovatelů, dohlížet a zajišťovat nežádoucí a závadnou literaturu, zakazovat nevhodné knihy, dohlížet na nakladatelskou činnost, provádět arizační opatření, zodpovídat za knihovnictví a jeho „očistu“ a do jeho gesce spadalo i archivnictví.

Do září 1938 se na neperiodický tisk vztahovala pouze cenzura následná²⁵², kterou provádělo státní zastupitelství a TO PMR. Předběžná cenzura byla zavedena s vyhlášením branné pohotovosti státu v září 1938 a svěřena k tomu vytvořené Ústřední cenzurní komisi (viz. kap. 3.1). Dne 17. března 1939 vyšel výnos o zřízení Ústřední tiskové služby při TO PMR.

Pod TO PMR se soustředil veškerý dohled a regulace nad téměř všemi oblastmi kulturního českého života, tedy nad knižní produkcí, tiskem, divadlem, hudbou, rozhlasem, s výjimkou školství a filmu.

K zajištění širší a důkladnější kontroly nad českým písemnictvím byl dosazen na místo vedoucího kulturního oddělení TO PMR August von Hoope, což byl bývalý redaktor deníku Prager Presse, který po 15. březnu 1939 pracoval ve skupině tisku kulturního oddělení ÚŘP. Kulturní oddělení TO PMR bylo původně jen poradním orgánem. Po svém příchodu von

251 DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za Protektorátu. s. 110.

252Předběžná cenzura za první republiky fungovala pouze u divadla a filmu, v ostatních oblastech pouze cenzura následná.

Hoope spatřoval svůj hlavní cíl v posílení cenzury a řízení knižní produkce na všech úrovních, včetně dohledu nad přídělem papíru nakladatelstvím.

Kulturní oddělení bylo rozděleno na několik referátů. Jeden se zabýval dohledem nad písemnictvím a náležela mu cenzura nových knih a reedic, revize písemnictví a vydávání seznamů škodlivé a nežádoucí literatury a hudebnin. Podklady pro tuto jeho činnost mu dodávalo kulturní oddělení TO ÚŘP a gestapo. Kvůli velkému množství zabavené literatury byl vytvořen zvláštní referát, který evidoval veškeré zabavené věci (písemné povahy) zajištěné v nakladatelstvích, u knihkupců a v knihovnách. Dále při kulturním oddělení existoval referát, který dohlížel na nakladatelství, pod další referát spadali knihkupci, další měl na starosti hudbu a do samostatného referátu patřili knihovny. Navíc kulturní oddělení evidovalo export knih a povolených i zakázaných tiskovin a hudebnin. Ovšem ke sjednocení veškeré cenzury došlo díky nedostatečnosti personálu a technického vybavení až na jaře 1941.

Stejná podoba zůstala kulturnímu oddělení i po reorganizaci protektorátní vlády v roce 1942, kdy v nezměněné podobě bylo přebudováno v sekci ministerstva lidové osvěty. Pod von Hoopovým vedením zasahovalo kulturní oddělení téměř do veškerého kulturního literárního života v protektorátu, včetně např. vyjádření se ke knižním výstavám, udělování literárních cen či přídělu papíru (včetně druhu, kvality a formátu) a výši nákladu povolených tisků.

Jak ve své knize píše J. Doležal, „měřítka cenzury byla určena základními principy nacionálně socialistické ideologie s jejím antidemokratickým, rasistickým a protikomunistickým obsahem, k nimž se v protektorátu řadily ještě požadavky germanizace. Cenzura zakazovala vše, co by mohlo mít skrytý význam nebo podtext, i když dílo vzniklo ve zcela jiné historické etapě“²⁵³. Cenzura docházela i tak daleko, že zakazovala veškerá díla nežádoucího autora, nebo dokonce celou produkci určitého nakladatelství.

Knihy zařazené na index zakázaných knih (či nakladatelství) nesměly být dále prodávány a byly staženy i z půjčování v knihovnách. V průběhu

253 DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za Protektorátu. s. 113.

protektorátních let bylo vydáno několik soupisů²⁵⁴ škodlivé a nežádoucí literatury v Protektorátu Čechy a Morava, které se průběžně doplňovaly a které zahrnovaly jména zakázaných autorů a jejich děl²⁵⁵, dále nakladatelství²⁵⁶, jejichž produkce nesměla být dále prodávána.

V některých případech se podařilo prohibitní literaturu schovat či převézt do bezpečí a tak ji zachránit před jistým zničením. Podle záznamů z generální revize, která proběhla k 15. listopadu 1941 ve 104 okresech vyjma Prahy, bylo v letech 1941-1942 vyřazeno 1.850.535 svazků, v roce 1943 na 211.255 svazků a v roce 1944 na 38.837 svazků²⁵⁷. Zakázané knihy v soukromém vlastnictví ovšem zůstávaly dále v oběhu.

Šéf kulturního oddělení von Hoope počátkem května 1941 dosáhl toho, že cenzura všech neperiodických tiskovin (rukopisů) byla svěřena jeho oddělení a od počátku července 1941 zanikla cenzurní oddělení při státních zastupitelství, takže von Hoopův úřad se stal na poli neperiodického tisku jediným kompetentním orgánem. Kulturní oddělení dohlíželo od 1. května 1941 na všechny publikace, které měly nad 40 stran, od 1. ledna následujícího roku pak na veškerou neperiodickou produkci, která měla více než 8 stran. Vše ostatní pod 8 stan spadalo do kompetence tiskového odboru a jeho expozitur a policejním úřadům.

Nicméně i po tomto sjednocení nezůstalo kulturní oddělení jediným cenzurním úřadem na tomto poli. Školní učebnice, právnické spisy, některá nařízení a směrnice podléhaly příslušným oddělením ÚŘP, některá důležité ekonomické či vojenské publikace procházeli nejdříve vojenskou cenzurou a až teprve po schválení se k nim vyjadřovalo kulturní oddělní.

První seznamy zakázané literatury vyhotovily ještě české protektorátní úřady, další seznamy následovaly v různých etapách a oklešťovaly české písemnictví a kulturu čím dál více. Mezi prohibita patřila „nejen díla židovských autorů a politických emigrantů, literatura zednářská, legionářská, socialistická a komunistická, ale také díla francouzských,

254 Jednalo se o interní seznamy.

255 Mezi zcela zakázané autory patřili např. E. Beneš, J. Hašek, K. Poláček, F. Langr a další.

256 Týkalo se to např. Památníku osvobození v Praze, který vydával převážně legionářskou literaturu.

257 DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za Protektorátu. s. 114.

anglických a ruských autorů, pokud to nebyli klasikové aspoň třicet let mrtví, všechna literatura astrologická a prorocká, historická díla vlastenecká, aj.²⁵⁸. Počet zákazů autorů a jejich děl narůstal s válečným vývojem a postupně zahrnoval autory a díla ze zemí, které se dostávaly do válečného konfliktu s Německem či jejich spřátelenými zeměmi.

Významným článkem zabezpečující koloběh literatury představovaly knihovny všeho druhu. Jejich postavení bylo ale rozporné. Na jedné straně je citelně postihla nařízení o vyřazení a likvidaci „škodlivé a nežádoucí“

literatury, čímž se zmenšila bohatost jejich fondů, na straně druhé měly přispívat k výchově k „říšské myšlence“. Revize fondů se dotkla všech knihoven, včetně některých soukromých. Knihy z těchto knihoven zabavené buď skončily ve stoupě, vzácnější a unikátní exempláře byly převezeny buď do Univerzitní knihovny v Praze nebo v Brně, kde byly doplněny do fondů a tím zachráněny. Generální revize v knihovnách proběhla v roce 1941.

Odpovědnost za revizi knižních fondů náležela nejdříve ministerstvu školství, poté přešla pod ministerstvo lidové osvěty. Jedním z opatření, jak ztížit přístup ke knihám byla obsáhlá administrativní nařízení, která např.

redukovala pobočky veřejných knihoven. Dalším způsobem bylo uzavírání a slučování celých knihoven²⁵⁹. Fondy těchto knihoven se částečně podařilo zachránit před likvidací. „Cílem „očisty“ knihoven bylo oslabení a umrtvení svébytného českého kulturního vývoje, snad s určitou výjimkou v technické sféře. Přesto bylo možno po ukončení okupace škody poměrně rychle napravit a zpřístupnit čtenářům zakázanou literaturu, kterou se podařilo uchovat. Ta ostatně nezmizela ani za války, zůstávajíc zachována v soukromých knihovnách²⁶⁰.

258 ČERNÁ, Marie L. Škody na československých knihovnách a archivech válkou zaviněné. Knihovna. 1945, roč. 1, č. 10, s. 302. Cit. DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za Protektorátu. s. 116.

259 Např. součástí fondů Univerzitní knihovny v Praze se staly uzavřená Slovanská knihovna, knihovna Národního shromáždění a knihovna ministerstva zahraničí.

260 DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za Protektorátu. s. 121.