3.2 Protektorát Čechy a Morava (1939-1945)
3.2.3 Rozhlas
Vedle veškerého periodického tisku (legálního) měli nacisté pod dohledem i rozhlas. Oprávnění ke zřizování a provozování vysílacích stanic bylo vázáno na souhlas říšského protektora. Již ve Výnosu o vyhlášení
„Protektorátu Čechy a Morava“ se v čl. 8 pravilo, že „Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace“224. Zároveň byl zákonem upraven poslech zahraničních rozhlasových stranic. Dne 1. září 1939 bylo vydáno nařízení o mimořádných rozhlasových opatřeních (vyšlo v Říšském zákoně I), které platilo i na území Protektorátu.V §1 se uvádělo, že „úmyslný poslech cizích vysílačů jest zakázán. Jednání proti tomu trestají se káznicí. V lehčích případech může být uznáno na vězení. Použitá přijímací zařízení se odejmou. V §2 stálo, že „kdo zprávy cizích vysílačů, které jsou způsobilé ohroziti sílu německého národa, úmyslně rozšiřuje, bude potrestán káznicí, ve zvláště těžkých případech smrtí“.225
Stejně jako v tisku se i v rozhlase na počátku okupace podstatně zpřísnila cenzura vysílaných programů. Nacisté si byli významu rozhlasu velmi
223 Tamtéž. s. 180. Jmenovaný Ullrich byl německý pověřenec Oskar Ullrich, zmocněn vydávat odpovídající směrnice pro veškeré tiskové a obrazové zpravodajství.
224 Výnos o vyhlášení „Protektorátu Čechy a Morava“. [online]. Originální text viz. Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943, (II.). s. 418-420.
225 MORAVEC, Václav. Proměny právní regulace rozhlasového vysílatele veřejné služby v ČR v letech 1991-2001. [online].
dobře vědomi. Do rozhlasu byli dosazeni němečtí cenzoři – dohlížitelé, kteří velmi pečlivě pročítali a poslouchali vysílané pořady. Už druhý den po příchodu nacistů do rozhlasu byl okamžitě zastaven populární pořad Okénka. Zároveň bylo také zastaveno krátkovlnné vysílání do zahraničí, ale po dvou dnech bylo povoleno vysílání pro krajany.
Výkon cenzurních zásahů spadal opět do kompetence ministerstva vnitra ve spolupráci s TO PMR a kulturně politickým oddělením ÚŘP. Zároveň s touto vnější cenzurou fungovala i vnitrorozhlasová cenzura. Do roku 1943 byl nejvyšším cenzorem vedoucí německého tiskového odboru ÚŘP Wolfgang Wolfram von Wolmar. Po jeho odvelení na frontu získalo neomezený vliv na tisk a rozhlas ministerstvo školství a lidové osvěty, jmenovitě ministr Emanuel Moravec jako nejvyšší představitel tohoto úřadu. Ten míval již od května 1940 dvakrát týdně rozhlasový komentář.
Rozhlasové cenzuře podléhaly i projevy nejvyšších činitelů protektorátní vlády, tedy ministrů a prezidenta E. Háchy.
Nedlouho po nástupu nacistů došlo v rozhlase k národnostním čistkám, propuštěni byli zaměstnanci neárijského původu a ani k mikrofonům už nebyli zváni neárijští účinkující. Zároveň se přestaly vysílat zprávy z ČTK, ale „... jak poznamenává Náš rozhlas č. 15/1939, v rozhlase už jsou dohlédací orgány, a proto je nyní vše zjednodušeno tak, že zprávy přečtou hlasatelé rozhlasoví“226. A jak konstatoval J. Prokop na 23. schůzi jednatelského sboru v červnu 1939, lidem „zbývá jen rozhlas […] [když je]
reglementován tisk, noviny a literatura, je ovlivněno divadlo, biograf, jsou zakázány veřejné projevy, schůze, je omezen spolkový život“227. Cenzura využívala též „mechanického omezování“228.
Již 1. září 1939 vydala Ministerská rada pro obranu Říše v Berlíně nařízení o mimořádných opatřeních. Tím bylo přísně zakázáno poslouchat zahraniční rozhlasové stanice. Na každém aparátu visela cedulka
226 HRDLIČKA, František. Rozhlas v okupaci 1939-1945. s. 150.
227 Tamtéž. s. 150
228 Německým vedením byla stanovena max. doba slovesného pořadu 45 min. Díky tomu se z her vysílaly pouze ukázky, jednotlivá jednání, nebo tzv. průřezy. Cit. HRDLIČKA, více viz ŠTĚRBOVÁ, Alena. Rozhlas a slovesné umění
s nápisem „Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí nebo i smrtí“. K dalšímu zásahu proti poslechu zahraničního vysílání (hl. BBC Londýn, Moskva, Amerika, Francie, Polsko) došlo v roce 1943. Již 12. září 1940 požádal prezident E. Hácha říšského protektora von Neuratha, aby nacistické úřady učinily taková opatření, aby se zabránilo nedovolenému poslechu. K tomu došlo až o tři roky později, když „v březnu 1943 byl vydán Wolframem von Wolmarem, Goebelsovým rezidentem v Praze, příkaz k odstranění krátkovlnných součástek rozhlasových přijímačů.“229 Lidé byli povinni nechat si z rozhlasových přijímačů odstranit proti potvrzení krátké vlny.
Díky cenzuře a omezeným možnostem vysílání „přitažlivého“ programu docházelo také k odhlašování koncesí a ztrátě poplatků. Další ztrátu představovalo odebrání koncesí Židům.
Dne 1. března 1940 byla zřízena programová intendantura, která de facto řídila a kontrolovala celý rozhlasový program. Politický šéf rozhlasu W.
Maras (zmocněnec říšského protektora v Českém rozhlase) zavedl přísnou cenzuru. Všechny pořady byly kontrolovány jednak cenzurou protektorátní, jednak nacistickou a zároveň ještě byla tato dvojitá cenzura doplněna o dozor nacistické odposlouchávací služby. Později došla cenzurní praxe tak daleko, že byly schvalovány jen projevy natočené na desku a porovnávala se shoda projevu s napsaným textem a také způsob přednesu (intonace apod.). Nacisté se také snažili, a v některých případech se jim to dařilo, získávat ke spolupráci české novináře, kterým nabízeli privilegované posty a ekonomické výhody.
Redaktorům a autorům rozhlasových pořadů a her zbýval pouze malý prostor pro vyjádření. Museli hledat takové formy a náměty, které by byly dle směrnic a příkazů okupační moci přípustné. Rozvíjela se např. tematika české země, vybírala se méně „závadná“ témata z české historie230. V případech, kde nebylo možné (kvůli dozoru) použít přímých slov a ani skrytých významů či jinotajů, využívali redaktoři hudby jako např.
229 HRDLIČKA, František. Rozhlas v okupaci 1939-1945, s. 162. Z tohoto období pochází i známý termín
„čerčilka“, což byla cívka, se kterou si posluchači dokázali nahradit odstraněné krátké vlny.
230 K nezávadné patřila historie vztahující se např. ke klidnému soužití Němců a Čechů – např. sv. Václav apod.
významné skladby českých skladatelů, které lidé je znali a věděli o čem jsou231.
Cenzoři v rozhlase sledovali pečlivě nejen texty, ale i jejich interpretaci, přízvuk, podtext. Autoři se přece jen snažili „protlačit“ do vysílání alespoň vzdálené zmínky či kontext, který by si mohli posluchači dešifrovat v souvislosti s každodenní realitou. V rozhlase se nesměla objevit slova jako demokracie, právo, republika, vypouštěli se scény, kde se mluvilo o lepších časech, také se nezařazovaly zmínky o národech, se kterými bylo Německo ve válce. Nacisté věnovali velkou pozornost zpravodajství, v publicistice vládla v rámci možností větší volnost.
V obtížném postavení se ocitli nejen čeští šéfredaktoři, ale i hlasatelé a
„programoví inspektoři“, kteří byli zodpovědní za celé vysílání, cenzurní zásahy a propojení jednotlivých pracovišť. „Domácí cenzura“ měla i statut samostatného oddělení232.
Po Heydrichově správní reformě byl český rozhlasu sloučen s protektorátním vysíláním skupiny Sendegruppe Böhmen und Mähren. To také znamenalo pro rozhlas ztrátu již tak omezené autonomie tím, že byl začleněn jako pobočka Říšské rozhlasové společnosti.
Monopol na informace, který si uzurpovali nacisté vedl k izolaci země od ostatního světa. Tato izolace se částečně kompenzovala poslechem, nutno dodat zakázaným a přísně trestaným, zahraničních rozhlasových stanic a četbou ilegálního tisku.
Zahraniční vysílání v češtině a slovenštině mělo pro život v protektorátu velký význam jako jakési spojení se světem. Nacisté tato zahraniční vysílání velmi účinně rušili, prováděli opatření, aby poslechu zabránili (fyzické), ale zároveň využívali zprávy, které se z něj dozvěděli, pro svoji potřebu. Jak uvádí V. Klecanda (PÚ) ve svém memorandu J. Smutnému do Londýna a H. Ripkovi do Paříže o vysílání z Francie na počátku 40. let:
„nepřeji vám, abyste slyšeli hlasy z domova, co lidé říkají tomu doma. [...]
231 Díla Smetanova, Dvořákova apod.
232 Podle archivu ČRo byl v únoru 1941 vedoucím oddělení J. Fořt.
Což může se vysílati něco tak nebezpečného pro nás doma, [...] jako nedávno hlásal ten bodrý muž: Ale gestapo je a našeho sedláka krátké, ten už umí schovat své zásoby pro naše lidi; podruhé Naši vlastenečtí obchodníci dobře umí ukrýti své zásoby pro naši pozdější potřebu, takže je gestapo nenalezne; [...]. Následkem tohoto vlastenčení je, že fakticky gestapo vykonalo celou řadu náhlých a velmi důkladných revizí nejen u sedláků, ale i u obchodník a skutečně se tak dostala řada našich lidí nejen do pokut, ale i do mučíren gestapa a do koncentračních táborů [...], lidé na Paříž nadávají tak, že dnes už mnozí je ani neposlouchají“233.
K uvolnění přísných poměrů v rozhlase došlo až ve druhé polovině roku 1944234. Významnou úlohu sehrál rozhlas při květnovém povstání na konci války, kdy se českým zaměstnancům rozhlasu podařilo dostat vysílání pod svůj dohled a přivolat pomoc.