Mediální komunikace nejvíce závisí na tradici dané společnosti, na kultuře společenského života a stavu demokracie, stejně tak i na etických a morálních hodnotách lidí v médiích pracujících.
Hlavním produktem všech hromadných sdělovacích prostředků jsou informace.
Jak už bylo uvedeno výše, nelze ani tady informace přesně definovat, ale lze vycházet z jádra, že mediální obsah jako informace vychází z teorie informace, tedy z modelu přenosu sdělení od vysílatele k příjemci skrze určitý (fyzický) kanál. Navíc se zde ale hodnotí i obsah jednotlivých sdělení.
Při analýze mediálního obsahu se sleduje míra informativnosti, čitelnosti, rozmanitosti a informačního toku.
Informační hodnota (informativnost) textu
Měřítky informační hodnoty (ve smyslu redukce neurčitosti) jsou:
a) hustota – proporce všech relevantních údajů v dané zprávě b) šíře – počet různých údajů jako podíl všech možných
c) hloubka – počet faktů a popsaných motivů, které pomáhaly vysvětlit základní podstatu.
Čitelnost textu
Zpráva je čitelnější, obsahuje-li více redundance (tedy opak informační hustoty). Teorie říká, že informačně bohatý text je plný faktických informací, ale zároveň je pro čtenáře relativně náročný. Tato hustota má také vztah k otevřenosti a uzavřenosti, kdy informačně bohaté texty jsou obecně uzavřené, nenechávají mnoho prostoru pro interpretaci. Tedy čím méně je v textu informací, tím je obecně snazší jej číst a chápat, protože text s mnoha redundantními slovy klade méně překážek.
Rozmanitost (diverzifikace) textu
Rozmanitost je stupeň pozornosti (dělení), kterou média věnují názorům různých politických stran nebo kandidátů, rozdílným názorům, hlasům a
postojům, které zaujímají různí jedinci ve společnosti. Více rozdílnosti je tam, kde najdeme více kategorií (širší názorový okruh) a méně tam, kde je pozornost kategoriím věnována nerovnoměrně (jeden názor dominuje).
Informační tok textu
Síla informačního toku je měřena na základě normálního toku řeči (určitý počet slov za minutu), na který jsou převedeny mediální formy jako na slovní jednotku. Podle této jednotky se pak (velmi hrubě) měří informační síla mezi různými formami mediálních sdělení (např. hudba nebo samotný obraz bez komentáře může nahradit stránku textu a sdělená informace bude relativně stejná).
Hodnotit informační obsah produktů masmédií lze z mnoha úhlů pohledu a podle mnoha kritérií. Níže uvedené příklady se týkají principů kvality mediálních obsahů, které by měly být dodržovány v demokratických pluralitních zemích.
Svoboda a nezávislost
Mediální obsahy v demokratických státech by měl odrážet nebo vyjadřovat ducha svobodného projevu. Svobodný projev a nezávislost se projevují určitou rezistencí
vůči komerčnímu, politickému nebo společenskému tlaku. Svoboda projevu a nezávislost se v médiích projevují vyjadřováním vlastních názorů (komentátorů, kteří buď vyjadřují stanovisko listu nebo stanice, nebo vlastní názor), ochotou vyhledávat a referovat o konfliktních a kontroverzních tématech, sledováním „aktivní politiky“ ve vztahu ke zdrojům (tedy nespoléhání se na oficiální a tisková prohlášení mluvčích) a kromě vlastního předkládání faktů také zprostředkováním pozadí událostí a interpretacemi.
Někteří novináři považují za známku svobody médií také možnost vlastní investigativní práce na kontroverzních nebo ne zrovna čistých kauzách a možnost obhajovat a podporovat pronásledované a „slabé“. Míra svobody a nezávislosti je ale stejně více či méně závislá na legislativních normách,
na vlastníkovi média, na tlaku trhu i politické moci (ať už skryté nebo otevřené).
Rozmanitost obsahu
Pojem rozmanitost obsahu odkazuje na přítomnost široké škály možností výběru pro publikum ve všech možných oblastech. Dále se týká možnosti přístupu do médií různým skupinám nebo zdrojům ve společnosti a odrazu různorodé společenské reality. Rozmanitost se očekává hlavně ve zpravodajství, ale je žádoucí i v ostatních žánrech (zábava, kultura, vzdělání). Nedostatek rozmanitosti je možné určit tím, že se prokáží chybějící zdroje, odkazy, nebo události (které se neobjevily v rozhlasových nebo televizních relacích nebo v tisku) atd.
Objektivita
Požadavek objektivity se objevuje hlavně v souvislosti se zpravodajstvím.
Míru objektivity ve zpravodajství lze určit podle několika hledisek, ke kterým patří neutralita, faktičnost, přesnost, úplnost, relevance, nestrannost a nepředpojatost.
Neutralita - předpokládá nestranné referování o události, kdy je dán prostor pro vyjádření všem zúčastněným stranám a jejich názorům.
Faktičnost - znamená poskytnout spolehlivé (správné) odpovědi na otázky:
Kdo? Co?, Kde?, Kdy?, Proč? a z tohoto základu vycházet. Podle počtu nabízených (dostupných) faktů může být zpráva více či méně „informačně bohatá“.
Přesnost - zprávy se „poměřuje“ tak, že se porovnává shoda s nezávislými záznamy či událostmi, ať již v dokumentech, jiných médiích nebo s očitými svědectvími.
Úplnost - je stejně jako přesnost těžko definovatelná a měřitelná, neboť kompletní popis událost není nikdy ani nutný ani možný. Zprávy se hodnotí podle většího nebo menšího počtu obsažených jednotlivých informací.
Otázkou spíše ale je, kolik informací je zapotřebí nebo kolik se jich dá rozumně očekávat.
Relevancí - (závažností) se rozumí to, co je skutečně významné v delší historické perspektivě a co přispívá k fungování společnosti. Relevantní informace by měla být zajímavá a užitečná. Avšak zajímavost a užitečnost a významnost spolu často moc nekorespondují. Zajímavé informace např.
ze soukromého života populárních hvězd či politiků nejsou užitečné ani významné (tedy relevantní), naopak informace např. o postupu justice jsou významné a důležité (protože se dotýkají všech obyvatel), ale pro devět desetin příjemců jsou nezajímavé a nudné.
Nestrannost - médií spočívá v rovnováze výběru a užití zdrojů tak, aby bylo umožněno vyjádřit se všem zúčastněným stranám, kterých se informace dotýká. Zároveň je nutná neutralita při prezentaci jednotlivých zpráv – oddělení faktů od komentářů a mínění, vyhýbání se hodnotícím soudům či emotivnímu vyjadřování a výběrem „neutrálních“ obrázků (fotografií).
Předpojatostí - se v obsahu zprávy zpravidla rozumí zkreslení reality, negativní zobrazování nejrůznějších menšin, přehlížení či nesprávná interpretace žen ve společnosti nebo preferování určité politické strany či filozofie. Zpravodajská předpojatost může být založena na lži či sofistikovaných polopravdách (přidávání a dodatky nebo nic neříkající zevšeobecnění), na propagandě nebo ideologii. Občas předpojatost přejde i do fikce.
Pro hodnocení kvality mediálních obsahů je nutné se zabývat nejen hodnocením obsahu mediálních produktů, ale i kritérii pro fungování médií . Mezi důležitá kritéria patří:
Svoboda médií
Svoboda médií je spíše podmínkou než měřítkem. Primárně se vztahuje k právům na svobodu slova a svobodné vyjadřování názorů. V tomto případě je nutností umožnit uživatelům přístup ke komunikačním kanálům a poskytnout jim příležitost k získání informací z různých zdrojů. Svoboda komunikace má duální charakter, měla by nabízet širokou škálu názorů a současně reagovat na širokou škálu požadavků a potřeb. Svoboda médií (komunikace) závisí primárně na absenci cenzury, povolování nebo jiného typu ovládání a kontroly ze strany vlády, na rovném právu přijímat zprávy,
názory, vzdělávání a kulturu, na možnosti získávat informace z relevantních zdrojů, na absenci skrytého vlivu od majitelů nebo zadavatelů. Svobodná média by měla plnit funkci tzv. „hlídacích psů“, nebo „čtvrtého pilíře“, tedy veřejného strážce nejmocnějších, zvláště vlády a dalších významných subjektů.
Rovnost médií
Rovnost se vyznačuje tím, že je umožněn stejný přístup k médiím všem, tedy i lidem, kteří mají odlišné, opoziční názory nebo požadavky. Rovnost tedy znamená stejný přístup k médiím, rozmanitost (různé hlasy z různých stran) a objektivitu.
Rozmanitost médií
Rozmanitost lze dělit podle několika hledisek: podle typu média (tisk, rozhlas, televize), funkce média (informační, zábavné), podle úrovně působení (celostátní, regionální, lokální, atd.) apod. Obecně platí, že čím je nabídka rozmanitější, tím více vyhovuje požadavku rovnosti. Média by měla odrážet různé sociální, ekonomické a kulturní aspekty společnosti, ve které fungují.
Objektivita
Objektivita odráží princip faktičnosti a nestrannosti.
2 Listiny a legislativa vztahující se ke svobodě projevu a svobodnému přístupu k informacím
Svoboda projevu, včetně svobody slova, tisku a práva na informace, jakož i právo na jejich vyhledávání a šíření, patří mezi základní lidská práva, popř. základní politická práva. V USA je svoboda projevu zařazena mezi základní občanská práva77. Vzhledem k důležitost jsou tato práva garantována na nejvyšší úrovni, tj. na úrovni ústavních předpisů a zároveň jsou vzhledem k jejich mezinárodně-právním rozměrům zakotvena v pramenech mezinárodního práva veřejného, tedy mezinárodních smlouvách78.
V obou případech, jak v Evropě, tak USA, je svoboda projevu zakotvena v ústavních zákonech a není již blíže specifikována dalšími zákony. Svoboda projevu je považována za jeden ze základních stavebních kamenů ústavního pořádku v pluralitních a demokratických zemích, na kterém jsou postaveny další právní normy. Svoboda projevu může být uplatňována i jako zvykové právo (viz. Všeobecná deklarace lidských práv - 1948).
Svoboda projevu není ale neomezená. Omezení může provést stát (vláda) a děje se tak pouze na základě zákona, který musí být vydán. Podle dikce Evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (čl. 10, odst.
2), Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (čl. 19, odst.
3) či Listiny základních práv a svobod (čl. 17, odst. 4) může být svoboda projevu omezena v případě střetu práv a svobod druhých, ohrožení státní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti a při ochraně veřejného zdraví a morálky.
Svobodný přístup k informacím lze pojímat jako součást základní svobody práva na informace, ale tento přístup je vždy upraven zvláštním zákonem, který stanoví přesné podmínky, za jakých mohou být informace poskytovány. Zákon se vztahuje na informace, které poskytují instituce veřejné správy, správní orgány, úřady a nesoukromé instituce, které jsou financovány z veřejných daní. Zákon také určuje, za jakých podmínek
77 Rozdíl mezi lidskými právy a občanskými právy je v tom, že lidská práva náleží všem lidem bez rozdílu, občanská práva jsou udělována občanům na území určitého státu.
78 Ústavní a mezinárodně-právní základy práva na informace. [online].
státní a veřejné instituce požadované informace poskytnout nemusí (podrobnější rozbor zákona viz. kap. 4.3).