Práce v rozhlase a televizi byla pro cenzory složitější než v tisku. Museli pečlivě poslouchat a sledovat jednotlivé relace, aby jim nic neuteklo.
Jedinou výhodou bylo, že stejně jako při čtení obtahů se i zde mohli libovolně vracet a nechat si „podezřelé“ pasáže znovu promítnout nebo přehrát.
Od počátku bylo rozhlasové vysílání po dohledem nejprve tiskového odboru ÚV KSČ, po zřízení Hlavní správy tiskového dohledu připadla veškerá cenzura tomuto orgánu.
Rozhlasovou cenzuru po roce 1948 je možné rozčlenit na tři fáze300:
1. fáze - v rozhlase působili dva zástupci programového ředitele, jmenovaní ministrem informací a osvěty do funkcí "ředitele zpravodajství a politických programů" a "vedoucího ideově-uměleckého úseku",
2. fáze – po reorganizaci rozhlasu v létě 1952 tato praxe skončila.
Zodpovědnost za program byla převedena na hlavní redaktory,
3. fáze – po zřízení HSTD v srpnu 1953 veškerá cenzurní praxe připadla tomuto orgánu.
299 Z této doby pochází parafráze známého přísloví: dočkej času jako četka TASSu.
300Československý rozhlas – 50. léta : cenzura. [online].
Veškeré příspěvky před tím, než odcházely do vysílání musely projít kontrolou úředníků HSTD a na důkaz schválení být orazítkovány.
Expozitura HSTD měla své místnosti přímo v budově rozhlasu a čítala 4-5 pracovníků. Před zařazením do vysílání musely být příspěvky zkontrolovány programovým inspektorem, zda prošly cenzurou a zda mají či nemají povolení k vysílání. Rozhovory, reportáže či přednášky, které se natáčely na magnetofonový pás, musely být před vysíláním přepsány a v psané podobě předloženy cenzorům ke kontrole.
Dalším z nástrojů cenzury bylo zpožďování vysílání. V případě, že se jednalo ve vysílání o příspěvek s „choulostivým obsahem“, nebyl v přímém přenosu pouštěn přímo na mikrofon na živo, ale nahrával se na magnetofon. Pásek mezi záznamem a vysíláním probíhal složitou kličkou, která způsobovala několikavteřinové zpoždění. Zaznamenal-li cenzor při poslechu něco, co se nesmělo dostat na veřejnost, měl pár vteřin na to, aby dal pokyn k přerušení vysílání pro „technickou poruchu".
Rozhlas se stal propagandistickým nástrojem KSČ a ani on se nevyhnul tomu, aby se v něm nezačaly uplatňovat sovětské vzory. V roce 1952 byla dosavadní struktura rozhlasu reorganizována a pozměněna podle sovětského vzoru, což vedlo mj. i k omezení některých rozhlasových forem a k rozšíření propagandy. Tematicky se rozhlas začal vymezovat celkem jednostranně k budovatelským tématům, úspěchům KSČ apod. Ve zpravodajství se využívaly hlavně zprávy domácí tiskové agentury ČTK, která ovšem také měla omezený přístup k zahraničním zdrojům. Hlavní přísun zahraničních zpráv pocházel z produkce sovětské agentury TASS.
Místo vlastních rozhlasových komentářů se vysílali komentáře čtené ze sovětského tisku.
HSTD zpočátku posuzovala působnost rozhlasu a televize společně. Proto také první souhrnné hlášení za období červenec 1953 (u TV až od 1.
března 1954) až duben 1956 uvádí počty zásahů u rozhlasu a televize dohromady. V této zprávě je rovněž zmínka o důsledcích nedůsledného postupu cenzury. Velkou měrou převládaly zásahy v obecném zájmu, které
občas byly předmětem sporů s redaktory. Značené neshody také pramenily při uplatňování pokynů, jejichž plnění nedodržoval samotný resort, který je vydal. Typické byly např. potíže a důvody utajování konání mezinárodních sportovních utkání, odjezdů nebo příjezdů sportovců apod.
Rovněž se také zdálo nepochopitelné, proč se trvalo na dalším nezveřejňování údajů, které byly tisku již jednou zveřejněny.
HSTD se také úzkostně vyhýbala tomu, aby zásahy zdůvodňovala písemně. Pouze uvnitř trojúhelníku dohled-vnitro-strana to činila nanejvýš nic neříkajícími frázemi. Příkazy a zákazy směrem ven se udílely většinou ústně, někdy i ve formě přenesených vzkazů nebo po telefonu, což bylo méně osobní než z očí do očí.
Dne 2. srpna 1957 vydala čs. vláda další tajné usnesení č. 807/57 o opatřeních ke zlepšení ochrany státního, hospodářského a služebního tajemství. Čas od času se vydávaly (rovněž tajně) také nové seznamy utajovaných skutečností. Protože strana a vláda neustále hledaly možnosti, jak zdokonalit cenzurní praxi, byla vyslána delegace HSTD do SSSR aby se mohla inspirovat tamější praxí.
K omezení toku informací přispívalo i rušení zahraničního rozhlasového vysílání do ČSR. K nejvíce poslouchaným zahraničním rozhlasovým stanicím, které vysílaly do Československa patřily BBC, Hlas Ameriky, Rádio Svobodná Evropa, Rádio Luxemburg a Rádio Vatikán. StB řadila vysílání západních zahraničních rozhlasových stanic v českém a slovenském jazyce k prostředkům ideologické diverze protivníka, charakterizovaného tradičně jako „imperialisté v čele s USA“. Rušení vysílání probíhalo od roku 1952 až do roku 1988 téměř nepřetržitě, s výjimkou krátkého období Pražského jara 1968.
Největší podíl zahraničního rozhlasového vysílání v ČSR mělo Rádio Svobodná Evropa (RFE), proto se na jeho vysílání komunistický režim zaměřoval nejvíce a nejintenzivněji. Rušičky byly zaměřené hlavně na hlavní město Prahu a větší aglomerace. V důsledku toho se v pohraničí RFE dala přijímat relativně dobře.
Na středních a dlouhých vlnách bylo k rušení využíváno osmnácti vysílačů.
K rušení programů na krátkých vlnách bylo vybudováno centrum v Poděbradech, které s využitím šesti vysílačů a krátkovlnného vysílače v Kostolanech sloužilo pro dálkové rušení zahraničního vysílání pro SSSR.
Pro lokální rušení programů na krátkých vlnách na území Prahy bylo vybudováno centrum na Petříně s devatenácti vysílači. Rušení na krátkých vlnách bylo trvalým problémem301, protože nejúčinnější je rušení z větší vzdálenosti od místa vysílání.
Pro pomoc při rušení zahraničního vysílání do Maďarska, Polska, Rumunska a Bulharska bylo denně využíváno 14 československých vysílačů na osmi frekvencích středních vln (celkem 54 relací) a sedm vysílačů pomáhalo při rušení vysílání na krátkých vlnách do Sovětského svazu, Maďarska a Polska302 (celkem 40 relací).
Televize byla v 50. letech ještě v plenkách, ale i její vysílání bylo pod kontrolou HSTD. Podobně jako u rozhlasu bylo nutné předkládat pořady ke schválení a propustkou na obrazovku bylo razítko cenzorů. Televizi také v roce 1958 postihla třídně politická prověrka, ve které byl hlavním kritériem výběru tzv. třídní původ stavící politickou spolehlivost nad odbornost. Téměř stovka lidí byla nucena televizi opustit nebo přešla na podřadnější místa. Všechny vedoucí funkce, od ústředního ředitele a jeho náměstků až po vedoucí zvuku, střihu a dalších míst, byly podřízeny nomenklatuře ÚV KSČ. Připomínky k programu ČST byly vzneseny v usnesení ÚV KSČ z roku 1960, které kritizovalo televizní program a zároveň přikázalo, aby televize tvořila výhradně v komunistickém duchu.
Tuto podřízenost televize komunistické straně následně stvrdil zákon o Československé televizi z 31. ledna 1964303.
301 Příčinou je specifický způsob šíření krátkých vln odrazem od ionosféry a dopadem na zem ve stejném úhlu.
Proto RFE vysílala na krátkých vlnách některé delší zpravodajské relace z Lisabonu, odkud byl nejlepší úhel odrazu na Prahu.
302TOMEK, Prokop. Rušení zahraničního rozhlasového vysílání pro Československo. s. 337.
303 Sbírka zákonů Československé socialistické republiky, zákon č. 18/1964 Sb., o Československé televizi.