rozhlasu, který by se mohl stát nástrojem propagandy. Dne 28. prosince 1938 zasedala valná hromada Radiojournalu, která se usnesla na nové společenské smlouvě a Radiojournal byl přejmenován na Česko-Slovenský rozhlas. Změna názvu ale nevešla v platnost, neboť dříve než se stačil název zanést do rejstříku, došlo k okupaci Čech a Moravy, Slovenský rozhlas se 14. března 1939 osamostatnil a Český rozhlas připadl pod protektorátní správu.
cenzurní lístek, na kterém byl uveden název filmu, kdo předkládá film k cenzuře, druh – žánr, délka filmu, počet dílů, stručná charakteristika, zda je film přístupný mladistvým do 16 let, zda se jedná o film kulturně-výchovný186 a konečné rozhodnutí ministerstva. Pokud byl film povolen vysílat s výhradami, byly na cenzurním lístku uvedeny scény, resp. titulky, které mají být z filmu odstraněny. Cenzurní sbor tedy ovlivňoval nejen jaké věkové skupině bude film přístupný, ale především v jaké podobě187. Z mnoha filmů musely být „vyňaty“ závadné scény nebo titulky188.
V případě nesouhlasu nebo pochybností v rozhodnutí sboru byl film promítán před tzv. rozšířeným cenzurním sborem poradním, který míval zpravidla jedenáct členů. Rozšířený sbor byl složený ze dvou skupin. Stálá skupina zahrnovala kromě stávajících šesti členů Cenzurního sboru ještě reprezentanty ministerstva sociální péče, ministerstva obchodu a filmového průmyslu. Dočasná skupina byla složena ze tří podskupin, v nichž byly zastoupeny v první podskupině příslušníci Dělnické akademie, Spolku výtvarných umělců Mánes a Syndikátu denního tisku, v druhé podskupině příslušníci Jednoty výtvarných umělců a Ústřední školy dělnické a ve třetí podskupině příslušníci České zemské skupiny pro péči o mládež, Syndikátu českých spisovatelů a Umělecké besedy189. V případě opakovaného posuzování (nové cenzurní přehlídky) se komise sestávala ze stálého cenzurního sboru a jedné z těchto tří podskupin. Posudek této komise byl ale pro konečné rozhodnutí ministerstva vnitra nezávazný.
Takto složená komise také dělala přehlídku a podávala posudky o filmech, které nebyly běžného rázu190.
Po schválení filmu cenzurním sborem film obdržel povolení na veřejné promítání po dobu pěti let. Po uplynutí této lhůty musel distributor zažádat o nové přezkoumání. Jako „povolenka“ k veřejnému promítání sloužil cenzurní lístek, který vydávalo po shlédnutí filmu ministerstvo vnitra, a na
186 Statut kulturně-výchovný film byl zaveden v roce 1922 a vztahoval se na snímky dokumentární, poučné, nebo v některých případech na filmy celovečerní s námětem z české historie. Viz. ZACHARDOVÁ, Irena. Praha v dokumentárním filmu 1928-1939 : (typické a alternativní způsoby jejího zobrazení).
187 Zakazovány ve filmech byly jakékoli projevy fyzického násilí a erotické výjevy, které byly vystřihovány.
188 LACHMAN, Tomáš. Filmová cenzura v ČSR 1919-1939. Iluminace. s. 194-197
189 LACHMAN, Tomáš. The film censorship in Czechoslovakia 1919-1940. [onlie].
190 Více viz. Národní shromáždění republiky Československé 1929-1935 : tisky. [online].
kterém byly popsány předváděcí podmínky daného filmu191. Počet vydaných lístků byl shodný s počtem obíhajících kopií filmu. Lístek zároveň sloužil jako podklad kontrolním orgánům. Rozhodnutí cenzurního sboru o povolení nebo zamítnutí filmu k veřejnému promítání bylo platné na celém území Československé republiky. V některých případech bylo ale k posudku připsáno „s výhradou Slovenska“. V takovýchto případech ministerstvo vnitra požádalo Cenzúrnu komisiu pre film192, aby samo provedlo cenzuru podle jejich hledisek.
Cenzurní komise sledovala především politickou a mravní bezúhonnost snímků. Bez cenzurního povolení nesměl být promítán žádný film193.
V roce 1934 vstoupily v platnost nová pravidla pro dovoz filmů ze zahraničí. Každý dovezený film musel získat povolení k dovozu, které uděloval Filmový poradní sbor ještě před procesem samotné cenzurní přehlídky. Filmový poradní sbor byl ustaven v roce 1932 při ministerstvu obchodu, původně jako poradní orgán pro otázky filmového obchodu a produkce. Po reorganizaci v roce 1934 se stal Filmový poradní sbor nejdůležitější instituce, která rozhodovala o finanční podpoře české filmové produkce.
Systém filmové cenzury byl reorganizován po německé okupaci a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Cenzurní sbor kinematografický byl zrušen výnosem říšského protektora k 26. říjnu 1940 a byla ustavena nová cenzurní instituce Filmová zkušebna v Čechách a na Moravě (Filmprüfstelle in Böhmen und Mähren).
Stejně jako film, podléhala dozoru policejního ředitelství (z pověření ministerstva vnitra) i divadelní produkce. Divadelníci museli předkládat policejnímu ředitelství text hry ke schválení, pokud se od textu odchýlili, následovala zprvu peněžní pokuta, po opakovaných „odchylkách“ mohlo
191 Přístupnost věkové kategorie, popis vyřazených sekvencí, celková délka filmu, apod.
192 Fungovala při ministerstve s plnou mocou pre správu Slovenska
193 Díky tomu jsou cenzurní listy filmů v Československu natočených i sem dovezených, hraných i nehraných, krátkých i dlouhometrážních téměř kompletní. Viz. ZACHARDOVÁ, Irena. Praha v dokumentárním filmu 1928-1939 : (typické a alternativní způsoby jejího zobrazení).
policejní ředitelství odebrat divadlu koncesi a zavřít jej. Cenzurní praxe posuzovala individuálně jednotlivé hry, ale na konci třicátých let se situace změnila s vyostřující se politickou situací.
S cenzurou se potýkalo i jedna z nejvýraznějších meziválečných divadelních scén, Osvobozené divadlo. Obzvláště v průběhu třicátých let, kdy se začalo věnovat politické satiře, mělo s cenzurou problémy. Čím dále častěji se místo dosloveného jmenování či improvizované poznámky uchylovali k mimoslovným výrazovým prostředkům194. Ke hře Pěst na oko napsal režisér J. Honzl do programu: “Cenzura - pokud se neobrátí ve fašistické násilí - nemůže však být všemocným nepřítelem skutečného umělce. Cenzura nutí jen umělce k nové vynalézavosti. Obecenstvo zapalují slova, která jsou tajemně významná, která jsou ‘vykládána’, jimž je ‘rozuměno’. Srozumění obecenstva je nebezpečnější než otevřený výklad. Ale ‘porozumění’ přestává být už ovládáno jevištěm a autorem, jestliže jsou společenská vnitřní napětí tak silná, že hledají ventily, kterými by uvolnily svůj přetlak. Pak překvapují herce potlesky, výbuchy smíchu, projevy odporu na místech, která jsou zcela nevinná. Za tyto projevy není už odpovědno divadlo, ale musí si tu uvědomit svou odpovědnost režim a společnost. Tyto projevy nelze už v divadle cenzurovat nebo potlačovat;
představitelé moci by se měli přicházet do divadla poučovat, měli by se naučit poslouchat - ne jeviště - ale měli by se naučit naslouchat hledišti, neboť ono indikuje napětí, která by bylo nebezpečno dlouho utlačovat bez uvolnění, nebo bez léku.”195.
Divadlo se stejně jako film potýkalo se zásahy státních orgánů. V případě Osvobozeného divadla vedla jak politická situace, tak divadelní cenzura k odebrání licence v roce 1938. V době tzv. druhé republiky se objevily první generální skupinové zákazy dramatických her, které pak následovaly ve větší míře v době Protektorátu. Druhorepubliková vláda považovala za nezbytné podniknout taková cenzurní opatření, která by zabránila
194 Např. Werich vytáhl z jedné kapsy kus uhlí a z druhé karty, aby tak pro zasvěcené zpřítomnil dvě aféry pravicového ministra Jiřího Stříbrného. Viz. SCHONBERG, M. Osvobozené., cit. KAZDA, Jaromír. Werich, Horníček a ti druzí. Divadlo.cz [online].
195 HONZL, J. K době a ke hře, program k Pěsti na oko aneb Caesarovo finále, Lokální patriot, noviny Osvobozeného divadla, 1938, 10, č. 4, s. 10-11. Cit. KAZDA, Jaromír. Werich, Horníček a ti druzí. Divadlo.cz [online].
provokaci fašistických útočníků. I když cenzura neupustila od své praxe posuzovat jednotlivé hry individuálně, přesto se uchýlila k vytvoření seznamu autorů, kteří se angažovali v protifašistickém boji, dále sem byli zařazeni autoři levicoví a marxistického zaměření, tvrdí zastánci demokracie, zednáři či křesťanští sociálové, kteří se stavěli proti fašismu.
Zakázány byly hry, které upozorňovaly na agresivní plány a politiku nacistického Německa a hry a hry, které měly vlastenecký a odbojný náboj.
Narozdíl od podobných opatření, která následovala poté v době okupace, vyšla tato nařízení v tichosti. „Cenzurní úřady nižších stupňů se bez oficiálního pokynu vlády více méně samy postaraly, aby se hry politicky proskribovaných autorů ztratily z veřejnosti. Převážnou část těchto děl odstranily z repertoárů v dohodě s podnikateli při projednávání dramaturgických plánů, jen menší část dodatečně z nich vyloučily individuálními výnosy“196. Tak zmizela z repertoárů divadel řada děl, která ať už skrytě či otevřeně bojovala proti hrozícímu fašismu a německé rozpínavosti.