polevila, což se projevilo např. vydáním několika sporných titulů.
Ministerstvo vnitra však nechtělo přímý dohled nad knižní produkcí pustit ze své pravomoci, v čemž mu pomohly i revoluční události roku 1956 v Maďarsku.
Cenzura se nevyhnula ani do dovozu soukromých zásilek ze zahraničí.
Zásilky byly v rozporu se zákonem otevírány a „závadné a škodlivé“
publikace zabavovány. Tuto praxi prováděla nejdříve Státní bezpečnost, od ledna 1958 HSTD. Byl také sestaven seznam osob, kterým se zásilky kontrolovaly pravidelně, ostatním adresátům namátkově.
Jedním ze záhadných opatření režimu bylo, že nedal povolení k prodeji některých titulů v běžných knihkupectví, ale v antikvariátech324 se kniha, byť byla nová, mohla prodávat.
Na počátku 60. let byl patrný počínající společenský a názorový posun, ve vedení HSTD však stále převládal dogmatismus. Začínající liberalizace však znesnadňovala cenzorům jejich práci, neboť se nadále snažili udržet dosavadní linii.
3.4.6 Ostatní oblasti
Poštovní zásilky
HSTD a později Ústřední publikační správa velmi dobře střežila a kontrolovala i docházející poštu ze zahraničí. Dosadit své lidi do všech zahraničních redakcí nebylo v silách HSTD a proto pro ni bylo snazší určit jednu poštu, ve které se soustředili všechny zásilky z ciziny, které cenzoři prohlíželi. Onou „vyvolenou“ poštou byla pošta označená jako Praha 120, která sídlila na Gorkého náměstí (dnes Senovážné náměstí).
„Návrh na provádění tiskového dohledu publikačního materiálu všeho druhu dováženého z kapitalistických státu do ČSR“ byl předložen 2.
října1958. Návrh byl rozdělen na dvě etapy:
1)„Schvaluje se s platností od 1. ledna 1958 rozšíření provádění tiskového dozoru na periodické a neperiodické tiskoviny, filmy, gramofonové desky, magnetofonové pásky a ostatní publikační materiál všeho druhu dovážené do ČSR z kapitalistických států nesoukromým příjemcům s výjimkou adresátů obsažených na zvláštním seznamu“.
2)„Schvaluje se s platností od 1. května 1958 převzetí tiskového dohledu dováženého publikačního materiálu všeho druhu i pro soukromé příjemce v ČSR […], cenzurní hledisko bude podřízeno hledisku HSTD kromě těch případů, kdy bude možno učinit výjimku pro státně bezpečnostní zájem“.325
Podle zprávy za rok 1958 bylo průměrně zabaveno a zničeno 10 až 20 procent dovážených tiskovin.
Situace ovšem nebyla jednoduchá. Různé úřady, vědecké ústavy, redakce a podniky, které až dosud odebíraly zahraniční periodika, které potřebovaly ke své práci, je požadovaly a protestovaly proti jejich zabavení. Problémy narostly natolik, že vláda na svém zasedání 8. října 1958 přijala usnesení č. 916 „o zřízení zvláštních fondů pro závadný publikační materiál, dovážený do ČSR z ciziny“. Podle něj měl být vypracován seznam resortů, institucí a podniků, které budou mít nárok na přidělení dodávky326 tiskovin označených jako „závadné“. Vedoucí těchto institucí byli prověřováni a evidováni na ministerstvu vnitra. O výpůjčkách se musely vést přesné záznamy. Každý držitel fondu měl jmenovitě
325 TOMÁŠEK, Dušan. Pozor cenzurováno, aneb ze života soudružky cenzury. s. 102.
326 S omezeními týkajících se zvlášť závadných titulů nebo výtisků – tyto výtisky musely být střeženy a uloženy v zamčených skříních.
stanoveno, na jaké publikace má nárok. Za tím účelem byla založena kartotéka příjemců a titulů „na úseku zahraniční kontroly MV-HSTD“.
Dne 13. srpna 1965 byl na ministerstvu vnitra sestaven seznam periodických časopisů, jejichž dovoz a rozšiřování zakázalo ministerstvo školství a kultury podle § 23 zákona č. 81/1966 Sb. Paragraf 23 zní: „Dovoz a rozšiřování zahraničního periodického tisku vytištěného nebo rozmnoženého v cizině, rozšiřování zahraničního periodického tisku vytištěného nebo rozmnoženého v Československé socialistické republice zahraničním vydavatelem nebo na jeho příkaz, jakož i rozšiřování zpravodajství hraničních zpravodajských agentur (jiných obdobných zahraničních hromadných informačních prostředků), ministerstvo školství a kultury zakáže, poruší-li jejich obsah zákonem chráněné zájmy společnosti nebo mezinárodní dohody.327“. Nový zákon nabyl účinnosti k 1.
lednu1967, ale cenzoři se dle něho řídili už pět měsíců předtím.
Jedním z nejvíce sledovaných a nejzabavovanějších byl časopis Svědectví P. Tigrida.
Od ledna 1958 se HSTD podílela kromě zabavování tiskovinových zásilek také na sledování běžné korespondence, přičemž úzce spolupracovala s StB. StB se podílela na „třídění“ zásilek na poštovním úřadě Praha 120 už od počátku padesátých let. Cenzurování se dělilo na úkolové a namátkové.
Úkolová se vztahovala k osobám, institucím, městům a objektům, které jsou v zájmu HSTD, StB, Krajské správy StB, správy zahraničně politické rozvědky, Hlavní správy vojenské rozvědky, ministerstva národní bezpečnosti a jeho odborů. Namátkově se z denní dávky přečetlo a vyhodnocovalo několik dopisů328, z čehož „podezřelé“ putovaly k operativnímu zpracování.
Výstavy
Cenzura pronikla i na výstavy, veletrhy, do muzeí, do vydávání map i pohlednic. Pečlivě hlídaný byl např. Brněnský mezinárodní veletrh, protože zde vystavovaly delegace z ciziny. Cenzoři dohlíželi na vše už od libret a
327 Zákon č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Sbírka zákonů Československé socialistické republiky.
328 Bylo to cca 2000 dopisů ze 75000 došlých.
scénářů k jednotlivým výstavám, expozicím a přehlídkám, procházeli brožury, letáky, propagační materiály a veletržní katalogy. S výstavami ale neměla HSTD příliš práce. Výběr obrazů, fotografií, soch a dalších děl za ni dělaly přesně instruované komise výtvarnických svazů, ministerstva kultury a dalších institucí, takže se zde objevovala díla už jednou prověřená a schválená.
Tiskový dohled se snažil také zbavit všech připomínek na emigranty.
Jména emigrantů se sdělovala cenzorům a ti je následně „vymazávali“
z novin, rozhlasu, televize, filmu, výstav, katalogů, aby jednou pro vždy přestali existovat. Snaha o vymazání se netýkala jen umělců, malířů, sochařů a dalších, ale i jejich tvorby. Stát také mj. určoval, co se prodá, co se vystaví a co ne. Autor tak de facto svým dílem vůbec nedisponoval, to vše za něj obstarával stát.
Kartografie
Další oblastí, ve které HSTD působila, byla kartografie. Zasahovala zde minimálně, protože její roli přebírala armáda. Mapy byly vydávány „lehce pozměněné“329, aby znemožňovaly dobrou orientaci v terénu. Na mapách chyběly také např. některé mosty, serpentiny a další orientační body. O oblast kartografie se staralo převážně ministerstvo národní obrany a HSTD byla při posuzování závadnosti odsunuta do druhé linie.
Historie,
Zvláštní vztah měli cenzoři k historii. Jednotlivé zásahy se prováděly podle dikce třídního výkladu dějin. Platilo to hlavně pro nedávnou a nejnovější historii a podle toho přizpůsobovali cenzoři i své zásahy. K jedné z nejvíce zasažených oblastí patřily obecní kroniky.
Na přelomu 50. a 60. let proběhla jednorázová kontrola obecních kronik330 a to buď za přímé nebo nepřímé účasti tiskového dohledu. Akce skončila prakticky v roce 1962, kdy byli kronikáři už vyměněni nebo „prověřeni“ a jednostranně instruováni, jak mají kroniky vést, co do nich zapisovat a co
329 Pozměňování vrstevnic, nezakreslení záchytných bodů apod.
330 Kromě obecních kronik se zásahy dotkly i školních kronik, kronik tělocvičných jednot aj.
ne. Vše to začalo namátkovými kontrolami na okresech. Cenzorům vadili zmínky např. o prezidentech Masarykovi a Benešovi, o nespokojenosti občanů v souvislosti se zakládáním JZD, či popis situace a nálady obyvatel po měnové reformě v roce 1953 nebo skutečnost, že kroniky vedly osoby s nepřátelskou minulostí331 nebo faráři. A co cenzorům scházelo?: „Vážným nedostatkem kronik je, že nezachycují boje dělnické třídy, nebo tyto boje zkreslují, že jsou zkreslovány historické události února 1948 nebo o těchto událostech není vůbec v kronikách psáno [...]. Kroniky jsou bez závad tam, kde je vedou třídně uvědomělí a straně oddaní soudruzi.“332
Přísně tajná zpráva „O stavu obecních kronik“ z konce května 1961 obsahovala návrh bodů usnesení:
1) Nezasahovat do zápisů z doby do 30. září 1938.
2) Vyřadit ty zápisy z doby nesvobody, které byly proti jednotě Čechů a Slováků, proti SSSR, rasistické, pronacistické nebo obdivné k okupačnímu režimu v Čechách a na Moravě a k hlinkovskému režimu na Slovensku.
3) Vyřadit ty zápisy od května 1945 dodnes, které byly namířeny proti KSČ, ČSSR, SSSR, jednotě Čechů a Slováků, proti znárodnění, Únoru 1948, peněžní reformě 1953, združstevnění vesnice nebo které byly promasarykovské, probenešovské, nebo jinak škodlivé.
4) Vedením kronik pověřovat pouze prověřené osoby (členy KSČ), které budou schvalovat byra okresních výborů KSČ.
5) Okresní výbory budou kronikáře pravidelně školit.
6) Tiskový dohled bude nové zápisy kontrolovat.
Zásahy v kronikách byly pro historii o to bolestnější, že ztratily přelepováním, přemazáváním a vytrháváním listů svou autentičnost doby vzniku. Tím došlo ke zkreslení a zdeformování historie. Kroniky byly a jsou cenným historickým pramenem pro historiky, ale díky cenzuře a jejím zásahům byly tyto prameny znehodnoceny333.
V roce 1967, kdy se z HSTD stala oficiálně Ústřední publikační správa (ÚPS), se změnily také její pravomoci a to zákonem č. 81/1966 Sb., který
331 Na Slovensku to byli např. bývalí členové Hlinkovy gardy
332 TOMÁŠEK, Dušan. Pozor cenzurováno, aneb ze života soudružky cenzury. s. 144.
333 Ale na druhou stranu se tyto kroniky mohou stát historickým pramenem pro historiky, kteří se zabývají historií komunistického režimu a způsobu uplatňování cenzury a deformace dějin.
nabyl účinnosti 1. ledna 1967. Už nebyly uplatňovány striktní zákazy, ale o vhodnosti zásahů se mohlo polemizovat. V praxi to znamenalo, že případy porušení státního a dalšího tajemství bude ÚPS pozastavovat stejně jako předtím HSTD. Věci „obecného zájmu“ se však spory budou řešit vyjednáváním. Tím zůstala v rukou ÚPS a KSČ důležitá zbraň – čas. Jednání se mohla protahovat a odkládat do nekonečna. Praktická činnost ÚPS se od HSTD nijak nelišila, zůstali Denní zprávy, fungovala dřívější síť poboček HSTD včetně denních hlášení, sbíhajících se ze všech okresů a krajů.
Na konci druhé poloviny 60. let začala cenzura díky liberalizačním tendencím ve společnosti polevovat. Ke 13. červnu 1968 byla ÚPS zrušena. Akt nabyl právní moci 28. června 1968, kdy byl ve Sbírce zákonů ČSSR publikován zákon č. 84/1968 Sb. kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb. V § 17 se výslovně pravilo: „cenzura je nepřípustná“.334 Přesto ale nadále pokračovala práce na poště Praha 120, kde stále probíhalo porušování listovního tajemství prohlížením došlých zásilek z ciziny.
V průběhu roku 1968 se také přiostřoval vztah konzervativců ke zbytku československé společnosti a také vztah sovětského vedení k československému. Jedním z vypjatějších období byla i druhá třetina června. 19. června došlo v Praze k setkání lidových milicí, na jejichž rezoluci zorganizoval SSSR více než 16000 „spontánních reakcí ze sovětských závodů“. Dne 20. června bylo pak na území ČSSR zahájeno cvičení spojeneckých vojsk Šumava.
Československá veřejnost si uvědomovala závažnost situace a zejména v intelektuálních kruzích vládlo přesvědčení, že je třeba reagovat. Dne 27.
června 1968 vyšel v týdeníku Literární noviny a denících Práce, Mladá fronta a Zemědělské noviny manifest Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem, jehož autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Manifest byl pokusem jak zmobilizovat politickou aktivitu občanů. Ráz výzvy ke zlepšení společenské situace, který manifest Dva tisíce slov obsahoval, podpořili tisíce lidí, včetně nižších zástupů KSČ.
Reakce vedení KSČ byla rychlá a ostrá, a manifest Dva tisíce slov
334 Zákon č. 84/1968 Sb., kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku...
odsoudila jako provokaci. Po porážce Pražského jara se manifest stal symbolem kontrarevoluce a většina signatářů byla perzekvována nejrůznějšími způsoby.
Cenzura polevila jen na několik málo měsíců. Násilný vpád vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna1968 do Československa a následující události opět vedly k zavedení cenzury. Už 13. září 1968 přijalo Národní shromáždění zákon č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních informačních prostředků. Paragraf 3 tohoto zákona pozastavil účinnost zákona č. 81/1966 ve znění pozdějšího předpisu 84/1968 o cenzuře, tedy zrušil zrušení cenzury. Stejným zákonem byl zřízen nový státní orgán pro správu tisku Úřad pro tisk a informace (viz. dále). Zákon nabyl platnosti 26. září 1968.